Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(4)

Týká se Lilith a Artume

Byli jsme povaleni, ale to nám nevadilo. Byla to zábava a navíc jsme každým podnětem získávali více a více zkušeností, což jenom prospívalo našemu růstu. Začínali jsme si uvědomovat, že blízkost oněch malých pevných nám dělá příjemně. Stejně tak se zdáli zajímaví velcí pevní. Obzvláště pak jejich zvučné hlasy nám v oušcích hrály a tak jsme jimi pořád kroutili, až se nám začaly pomalu stavět i když samozřejmě nebyly ještě úplně správně a ani pevné. Možná za to hlasy nemohly, kdo ví, možná šlo jen o přirozený vývoj, nebo to tak připadalo jenom nám, že se nám zdály taková o něco lehčí, což nás ale v ten čas skutečně vůbec netrápilo.
Naopak, zajímalo nás, co to malý pevný (Lilith) na nás dělá a my to zkoušeli opakovat. Podivný zvuk, který malá pevná sestra vystřelila ze své tlamičky nás překvapil. Líbil se nám a tak jsem sebou cukli a už už se chtěli rozběhnout k naší sestře, když tu...
Velká pevná bytost (Artume) nám vzala malou pevnou bytost, aby si ji odnesla dál od nás.
Trvalo jenom pár vteřin, no dobrá, možná to nebylo jen pár, možná to bylo i něco kolem půl minuty, než jsme se postavili a s bojovným vrčením se vydali za únoscem naší malé pevné sestry. Ani jsme nevěděli proč. Ale namíchlo nás, že něco, co bylo naše bylo odneseno. No, přinejmenším Starse to namíchlo a proto se také hnal kupředu! Kolik bylo třeba učinit kroků, než jsme se dostali k naší malé pevné sestře? Rosalt se zastavil a prohlížel si velkou pevnou bytost (Artume). Je skutečně tak pevná? A jak voní? Hrábl tlapkou do těla velké, podobné pevné bytosti a potom ji začal očichávat.
Kdo je? Věděl jsem, že voní podobně, jako ta hlavní bytost, která se mnou byla nějak svázána a u níž jsem se cítil dobře. Znamená to, že patří ke mě? Znamená to, že patřím k ní? Přemýšlel jsem nad tím, než mé myšlenky a úvahy přerušil Stars, který se vrhl k naší malé pevné sestře (Lilith), aby si ji chytil za kůžičku za krkem a snažil se ji odtáhnout pryč. Pochopitelně na to neměl ještě tolik sil, aby naši sestřičku odtáhl přesně tak jak jsme to viděli udělat tuhle velkou pevnou bytost.

(3)

Ukázalo se, že je to, docela i zábavná činnost, oslintávat sourozencům, tedy těm pevným, končetiny. Najednou jsme ale ucítili, jak se nám něco vrtá pod tlapku (Amygdala) a mělo to docela sílu, až nás to překvapilo. Znovu jsme se svezli po pevném (Cain). Tím jsme však ztratili jeho končetinu z tlamy. Zkutáleli jsme se a přední tlapkou zamávali před bílou pevnou nejmenší bytostí (Amygdala). V tom jsme ucítili, že se na oplátku snaží někdo další oslintávat náš konec. Ještě jednou jsme hrábli před bílou, než ná odlétla kamsi pryč. Někdo ji unesl (Artume). Velký čumák, který jsme nikdy neviděli, tak podobný té velké, kterou jsme naopak znali.
Dál tuto situaci nemohl zkoumat, neboť bylo zapotřebí oslintat slintadlo na záďi. A tak jsme se vesele otočili na strakatého pevného bratra (Samael) a s otevřenou papulou se na něj vrhli. V zápasu nás provázely hlasy velkých vlků. Trochu nás to odtrhávalo od bitky. Tedy Rosalt chtěl poslouchat, co ti velcí říkají. Chtěl jít za velkými vlky, což způsobovalo stavy, kdy jsme se zastavili v činnosti a otáčeli hlavu za hlasy. Alastora zajímal úsměv lilith a tak se na ni snažil taky usmívat, ačkoliv to možná vypadalo jako bojový škleb rozjařeného velikána. Kdo ví. A Stars se chtěl věnovat bratru a odplaty za oslintaný ocas!
Tak se stalo, že občas se mladé tělo vrhlo na jiné, občas se otáčelo za hlasy. No, nakonec vykročilo kupředu ke smějící se sestře (Lilith), aby se na na ni taky zazubil.

(2)

Celé ty dny jsme trávili především tím, že jsme se plazili k chutné stravě, čelili odstrkování a opláceli ho touž mincí. Ale vlastně jsme se nijak nevztekali doopravdy. Nebo spíše jak kdo. Alastorovi to bylo téměř jedno, když do něj někdo tlačil, nebo mu lezl po hlavě či ho chtěl sežvýkat. Když si umanul, že půjde dál, šel dál. Stars se ale rvát chtěl, takže občas vyloudil ze sebe jakýsi vrčící zvuk, který zněl spíše jako chrčení umírajícího prasete, než-li jako výhružka a vzápětí se vrhl na útočníka, aby mu ukázal, kdo z koho. Rosalt se prát nechtěl vůbec a spíše se od šarvátek snažil dostat dál. Byl to pozorovatel a tak se snažil pochopit principy, jakmile začal vidět.
Postupem času se něco změnilo a my jsme si tak měli o čem povídat. No, povídat, ono se to vlastně ani nedalo nazvat povídáním, že jo. Ale zkrátka když jeden něco objevil, tak ostatní se to snažili poznat taky a každý novinku vnímal svým způsobek. Třeba to, že už jsme nevnímali jen světlo a tmu, ale to nic začalo mít tvary. Světlo bylo ostřejší a jasnější a nabývalo i barev, o kterých jsme si doposud mohli nechat jenom zdát. Nebo vlastně nemohli, že jo.
Plazení se také měnilo. Už jsme nestrkali tělo jen dopředu, ale také zvedali hlavu a nakonec i to tělo. Chůze byla sice neohrabaná, ale bylo to lepší, než se sunout po zemi. Brzy jsme přišli na to, jak ty packy ovládat. Sice nás občas tělo převážilo, ať už na jednu či na druhou stranu, nebo dopředu či dozadu, to nám však nebránilo v tom, abychom pokračovali hned, jak jsme kontrolu nad zavalitým tělíčkem získali zpět.
Pili jsme dobře a vydatně, takže tělo jsme měli vážně zavalité. Ovšem neváleli jsme se jen u struků, nýbrž jsme se snažili pořád něco zkoumat a hlavně ovládat ty packy.
•
Prostor kolem nás byl plný drobných těl ale i dvou velkých. Někteří sourozenci převážně spali, někteří zase ne. To bylo asi normální. Když jsme si všimli, že jeden z ostatních pevných (Cain) se vydal za dalším pevným (Amygdala), chvíli jsme ho pozorovali. Nicméně, jeho činnost nás zaujala a tak jsme se zvedli a vydali se za nimi. Zrovna ten větší žvýkal ucho tomu druhému menšímu. Cítili jsme vůni slin smíšeným s mlékem. Zavrtěli jsme ocasem a odrazili se a skočili na tělo toho většího (Caina). Svezli jsme se pevnému po zádech a začali mu žužlat packu. A tak se z útočníka stala oběť další slinové párty.

(1)

Tak jsme byli tady. Ale kde to tady vlastně bylo? Slyšel jsem kolem sebe hlasy, kterých však moc nebylo. Ve skutečnosti jsem si ještě neuvědomoval, že zatím doopravdy neslyším. Za to jsem cítil vůně a těch bylo víc než hlasů. Nos, naštěstí fungoval správně hnedka. Po pravdě? Trochu mě to mátlo. Někdo nebo něco do mě občas, no, co občas, přišlo mi, ne, nám to přišlo, že často do nás něco šťouchalo. Cítili jsme doteky. Ale nejlepší vůní, kterou jsme vnímali a milovali ji, bylo to dobré, příjemně teplé co nám do tlamy teklo z takového příjemného teplého měkkého.
Doteky byly různé, ale nedej bože, aby se to šťouchání nás snažilo odstrkat právě od toho dobrého, co jsme tak milovali! To jsme se vzpouzeli a hrnuli se hezky vpřed! Nikdo nám to brát nebude. Je to naše! Mohli bychom se stáhnout, to tlačení není příjemné. To tedy ne! Nikam se odsouvat nebudeme! V duchu svého temného nitra jsme zavrčeli. Ovšem kdo ví, co nám z tlamy vylezlo za zvuk. Nějaké pokroucené mrmlání. No, ať si. Bylo nám jedno, co zrovna vyluzujeme z té malé nanicovaté tlamy. Hlavně, že jsme se nevzdali toho dobrého a chutného. A aby bylo co jasno, také jsme to tlačení vrátili a nevzdali jsme se!
Jelikož jsme vůbec neviděli a vlastně ani moc neslyšeli, jen sebe navzájem, jestli se to vůbec dalo nazvat, že se slyšíme, možná jsme se jenom vnímali, kdo ví, bylo to zvláštní, tahle existence, ani jsme nevěděli, koho to odstrkujeme od svého zdroje potravy, který jsme si poctivě vydobyli.