Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Úkol hvězdy - slunce, mraky, nebesa, sníh
<- Nejvyšší hora

A tak se stalo. Alduin dorazil tam kde jeho kroky mířili. Proč? Kdo ví. Když horu sešel, tak se zastavil. Byla tu spousta směsice pachů. V jednom z nich rozpoznal celkem bezpečně své dcery. Byl rád, že i přesto co si prožila byla dostatečně aktivní a pokračovala dál v životě. Lehce se pousmál, byl to však jediný krátký momentík, než se tak událo.
Alduin se podíval na oblohu. Slunce zářilo, byl tady výhled na jeho dokonalý východ. Už bylo nad obzorem a byla to krásná podívaná, která ho také donutila se zastavit. Možná tady mířil právě kvůli tomu? Aby se podíval na východ slunce? Ne, to určitě ne, to by si Beta Chaosu nikdy nedovolila!
Nad tím se lehce zasmál. Když hleděl na tyto nebesa, bylo to zcela jasné. Ty mraky si pluli po nebi podle svých tras, které jim určoval vítr. Skoro mu to připomínalo scénu z pohádky. Když však od slunce jeho pohled padl k zemi, všiml si dalšího zajímavého faktu, do kterého jindy moc zřetel nedával. Jaro se totiž kvapem blížilo, dnes to vypadalo na jeden z těch teplejších dnů a sníh na zemi tomu odpovídal, pomalu se chystal roztát a uvolnit svou cestu nový trávě a rostlinkám. Bylo to jen ticho před další bouří? A nebo opravdu jaro, to probouzení k životu nastane.

<- Severní hory

Z hor se přirozeně dostal na kousek louky a nakonec také předním se skrývala obrovská rokle. Netrvalo to dlouho a už-už kráčel mezi stěnami, které se místy zužovali, pak se rozšiřovali, prošel kolem té proklaté jeskyně ve které mu předtím zhasl oheň a pak zase pokračoval dál, kde pomalu se stěny zmenšovali, až nakonec postupně vymizeli a on byl venku z rokle. Ach ano, a teď ho zase čekal výšlap na horu. Hledal si přes ní zkratku, tu už za dlouhé roky vychozenou stezku, která vedla na tu červenou luku za touto horou. Proč na ní vlastně mířil? Ani sám netušil, prostě jako obvykle procházel ostrovy, buď by narazil na někoho z rodiny a nebo.. nebo by narazil na někoho zajímavého a prožil opět nové setkání? Nebo možná nějaké staré tváře by si mohl oživit. Asi proto to byl jeho důvod chodit pořád sem a tam po ostrovech, jo. Říkejme tomu takto.

-> Červená louka

<- Dračí průsmyk

S těmito myšlenkami se objevil v horách. Stačil kousek se vrátit, aby byl u křišťalového jezera, ale přesto se nevracel a mířil dál, dál na louku. Koneckonců, jít k jezeru a pokusit se zavolat si Scara či Avanté to mohl naprosto kdykoliv. Těch pár hodin navíc mu už opravdu neublíží. V půlce hor, asi, se na moment zastavil a rozhlédl se. Protáhl a pak pokračoval dál. Jeho hříva vlála v horském větru a jeho řetízek sebou šinul ze strany na stranu jak klusal dál a dál. Až se pak nakonec blížil ke konci hor. Opravdu, jeden znal ony zkratky mnohem lépe jak pořád těmito místy chodit. Alespoň na jednu stranu to bylo o něco jednodušší, nemusel přemýšlet, nemusel váhat a vždycky věděl naprosto přesně kde má zamířit. A tak to bylo.

-> Nejvyšší hora

<- Les u mostu

Z lesa zamířil na luku. Tady už procházel několikrát. Celkově několikrát chodit sem a tam. Pořád a stále. O tomhle je jeho život? Běhat z jednoho konce ostrova na druhý a stále se vymlouvat na to, že hledá svoje děti? Svou partnerku? Ne, jistě ne. Život byl i o něčem jiném. Mohl si dělat co chtěl a kdykoliv chtěl. Mohl složit skupinu, mohl jít dělat chaos do něčí smečky. Mohl si užít s kteroukoliv vlčicí, mohl si udělat milion dalších potomků. Ne. Alduin měl svoje zásady, které jen těžko porušoval či snad dokonce úplně měnil.
Takhle to bylo vždycky. Jen byl tichým pozorovatelem, který se postupně všemu už roky učil. Jakoby předchozí život mimo Mois již dávno neexistoval. Tady byl někdo, někdo kdo své jméno se snažil už nějaký ten pátek vrýt do paměti ostatních, ale to taky musí poznávat nové tváře, že?

-> Ostříž

<- Temný les

A tak nakonec Alduin přešel přes most samostatně bez Kary. No, její rozhodnutí nijak nezpochybňoval ani nic jiného. Prostě tedy pokračoval dál hlouběji do lesa, až nakonec jej přešel. Byl to ten les, kde jim Veanna se Scarem oznámili, že se jejich dcera zřítila ze srázu. Kdy jeho syn Dallius se stal Betou, společně s Noirem. Oficiálními a důvěrnými členy Chaosu. Byl na svého syna hrdý, ačkoliv ho od té doby neviděl. Už zbýval pouze Iridan. Toho neviděl ještě mnohem dýl, než ostatní. A nakonec ji pak dceru, která se zřítila se srázu našel. Její nové já. To pak bude muset stejně oznámit Avanté a Scarovi. Ale prozatím ještě nemířil ke křišťalovému jezeru, ale někde dozadu. Ani nevěděl proč, ale prostě šel. Jak jinak? Občas chodil jako tělo bez duše, ale trochu i díky Kary pochopil, že ne vždy by měl být tvrdohlavý mezek, co se nudí a chodí jen z místa na místo.

-> Dračí průsmyk

Alduin se na Karu podíval, zdála se že její myšlenky utíkali mnohem hlouběji, než jen do problémů s odloučenými dítky, což ostatně potvrdili i její slova. Mluvila i o svém partnerovi, stejně tak jako Alduin naznačoval ve svých slovech o své partnerce.
Podíval se na ní opět a u toho střihl ušima, ''Asi si neměla nejvhodnější výběr svého partnera, ale máš z toho děti, které umí život zlepšit naprosto každému, tam kde to nedávalo doposud smysl.'' Ano, i jeho život byl najednou mnohem lepším, když měl je. Vždy měl na co myslet, vždy se měl na co těšit a bylo úplně jedno jakým byl on samotným. ''Třeba tady najdeš lepšího. Je tu spousta nejrůznějších vlků.'' Nad tím kývl rameny a pak se postavil a naznačil, aby ho následovala. Teda pokud chtěla. ''Čas se posunout. Jestli chceš, můžeš se připojit? Asi?'' Pozvedl jsem obočí. Zdálo se mu předtím, že by asi Kara chtěla zůstat tady. Alduin mířil naopak na druhou stranu.

-> Les u mostu

Konverzace se pohybovala zajímavým směrem. Kara měla názory, které neslýchal často. Nebo spíš.. mohl je slýchávat, ale on většinu času strávil rodinou a nebo jejím hledáním, až nyní po delší době potkal někoho nového, což bylo na jednu stranu příjemná změna. Jo, potkal i Taniu, ale to byl souboj a její přijetí. Ač to nehodlal vůbec říct nahlas a ani se k tomu nijak netvářil. Prostě uzavřená mysl, pokud neuměla číst myšlenky. ''To mi snad doufám ještě nehrozí. Ještě jsem se nikdy nezačal z ničeho hroutit. Ale uznávám, že máš v pravdu v tom, že je dobré si občas něco upustit ze svých zásad a zablbnout si.'' Řekl tedy nakonec. Co naznačovala to mu bylo zcela a úplně jedno. Mohl vlčici vidět teď a pak dalších pár let vůbec, ale kdo ví. Osud bývá občas celkem zábavným ve zdejších místech, že?
Prý to řekl na způsob když někdo zemře. Nad tím se musel zasmát i on, ačkoliv on rozesmál svou větou ji. Jo, kdyby ho znala kdysi smála by se mu mnohem víc, teď byl.. prostě Alduin. Neuměl naplno vyjádřit svoje věty a emoce. Ale v ničem ho to neomezovalo, ''I když někdo zmizí, také to v tobě dokáže vyvolat žal, protože nevíš kdy ho zase uvidíš.'' Začal a vzpomněl si na to, jak mu kdysi zvláštní vír unesl Avanté, ''Poté.. když za nějakou dobu je potom uvidíš, spadne kámen ze srdce, ale myslíš na ně pořád do té chvíle, protože.. no prostě nevíš jestli je ještě někdy uvidíš a máš jen naději v tom doufat, že ano.'' Bylo zcela jasné, že Alduin v této situaci byl a zase tak dávno to nebylo. Ale.. ona se vrátila, už neměl proč truchlit. I když ji teď zase od toho útoku neviděl. ''To samé si já říkám i o svých dětech. Ale... já je mám tady na ostrovech, takže se v tomto s tebou nemohu srovnávat.'' Minimálně o Artume věděl, kluky také delší dobu neviděl a pořád mu hlavou vrtalo chování Merlin.

Na její slova jen kývnul neurčitě hlavou. ''Jo, asi holt si každý musí zablbnout.'' Byl v tom nový, často se mu tohle nestávalo, dost se hlídal. Ale tady ho nikdo neviděl, tady ho nikdo tak pořádně neznal a kdyby.. to vlčice někomu vyprávěla, asi by ji příště přišel prokousnout hrdlo, aby už to vykládat nemusela. Ale pro teď se spolu mohli bavit a nikdo nikoho nesoudit za nic.
Povyprávěla něco málo o sobě a Alduin neurčitě kývl hlavou. Opustila děti, a opustila ještě někoho, přičemž se zarazila a to pak neodpověděla. Třeba partnera? Třeba jen někoho velmi blízského?
Věděl jaký to je pocit, sám před lety přišel, ale Ostrovy už dávno přijal jako svůj domov, měl tu vůbec vše co si mohl kdy přát a nepotřeboval vůbec nic jiného k životu. Měl tu rodinu, měl tu společenstvo, měl tu vlky které občas mohl šikanovat a nebo se s nimi normálně bavit. Potřeboval vlk něco jiného k životu? ''Chápu. Dokážu si představit tvůj žal ze ztráty tvých nejbližších.'' Pověděl tedy nakonec. Dál se nevyptával, asi dokázal i on pochopit, že tohle bylo bolestivé téma.

Ještě chvíli se navzájem chytali, než se nakonec se smíchem zastavil a tlapkou vyhlásil konec hry. Hra na honěnou, jo, to snad naposledy hrál, když byl vlče, jestli vůbec někdy. ''Promiň, napadla mě hloupost k seznámení se.'' Ušklíbl se a uvolnil se. Po tom všem jistě v tuhle chvíli neměli proč se před sebou ježit.
Bylo to příjemné blbnutí ve sněhu a on si mohl přece jednou za čas zablbnout jako vlče. Jen kdyby tě tak viděla Avanté Alduine. připomněl si, ale popostrčil svůj vnitřní hlas pěkně do pozadí.
Pobavil se, to bylo hlavní. Vždyť zase za chvíli nahodí tu vážnou ledovou tvář, kterou jen velmi málo-možná snad teprve teď poprvé v životě- nechal v pozadí a bavil se jako většina vlků na těchto ostrovech. Brzy se měl stejně vrátit do Chaosu a k rodině- kterou musí konečně dohledat. ''Takže..'' Vydechl, aby nebylo takový ticho, ''Jsi říkala, že tu jsi chvíli. Odkud pocházíš?'' Pozvedl obočí.

Dala mu jakože babu, utíkala a smála se. Jeho výzvu přijala s plnou verbou. No Alduin příliš neváhal a za Karou se plnou vervou rozběhl. Netrvalo to dlouho, utíkal seč mu síly stačili.
Nakonec ji dohnal, byl koneckonců rychlejší. Skočil na ní a ikdyž byl malý, síly měl dost a povalil Karu do sněhu. Začal ji v něm chvíli hravě válet, protože jak jinak, žejo. Pak s ní seskočil a dal se na útěk on. Protože ji teď měla ona. Teď už neutíkal plnou rychlostí. Dal šanci i jí, protože viděl, že ona prostě nebyla opravdu tak vytrénovaná jako za ty roky on.
Utíkal mezi stromy, kličkoval, vyhýbal se křovím, a vyvýšeným větvím. Cítil se jako vlče, takové dětství ani on nedopřál svým ratolestem, stejně tak jako matka je nedopřála jemu. Dětství uteče ani si jeden neuvěmí a už není tolik příležitostí, aby si to vynahradil a dohnat ztracené dny. Díky tomu se cítil opět připraven na další vrh, ale co Avanté?

/Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Na její slova přikývl. Pf, Alduin má vždycky pravdu, žejo. Jako cizinec tu byl taky před pár lety a jaký silák je z něj dneska? Ha!?
Když viděl že ulovila, nakonec svůj úlovek snědl naprosto celej a cítil se naprosto spokojený. Protože s plným žaludkem zase po nějaký době se jeden prostě cítil líp, že?
No což, když bylo po večeři, ptala se co teď. Kdo ví co poslední dobou toho Alduina napadalo, ale pomocí vody si tajně vytvořil pár sněhových kuliček, které následně spustil zezhora na Karu. Začal se smát a začal dovádět jako malý vlče. Chytne se cizinka? Nechytne? Jo, kdo ví!? Každopádně po sněhové palbě od Kary odskočil na nějakou vzdálenost a sklonil se do předklonu vyzývajíc Karu k sněhový zábavě. Naprosto cizí vlk, naprosto cizí vlčici.

/Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

<- Nížina hojnosti

Tak už o nich slyšela. Alduin se uchechtnul. ''Tak vidíš. Ani se nenaděješ a budeš zase se cítit dobře.'' Mrkl na ní a pak zase pokračoval ve sledování stop. V přítmí lesa a ještě v noci to bylo o dost těžší. Ale to nevadilo. Plně se soustředil nyní hlavně na stopy. Kara mezitím odpověděla na to. ''Jo, jo.. To jo.'' Byl znechucen podobně jako ona, ale nedával to až tak znát. On byl prostě.. no Alduin, nedával často a jasně najevo svoje skryté emoce.
Prostě sledoval stopy, které je brzy přivedli k cíli. Kousek za nedalekým křovím se ozývali přesně takové zvuky jaký se hledali. Pokynul hlavou na jejich cíl. Také pak naznačil co přesně by každý z nich měl udělat. Ona zprava, on zleva. Naběhnou si a nebylo možné zamilovanou zaječí dvojici, minimálně jednoho z nich nechytit. Připravil se do svého bodu a počkal na Karu.
Když byly oba připraveni, skočil k dvojici a začal jednoho zajíce chytat, který zmateně se vydal do všech stran. Chvíli kličkoval mezi stromy, až se pak zasoustředil na element země, který zajíce přidržel u země, už neutíkal. Mohl to udělat už předtím jo, ale přece se vlci neochudí o tu radost pravého lovu, žejo?
Svého zajíce úspěšně zakousl, pak chvíli pozoroval Karu zda ona chytila úspěšně svého a pak se pustil do svého úlovku. Jestli chytila, nedělil se, jestli ne.. no, nechal ji kousek.

/ Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4

Jak se sledovali ty stopy, tak to bylo veselejší. Nebylo to nudný ticho, kdy dva cizinci chodili vedle sebe. No naštěstí se Alduin pak taky rozmluvil a trochu se i téma pohybovalo. Jo, cítila se hrozně, když byla slabou. Pozvedl nad ní obočí, ''Vždycky můžeš navštívit Wua co se týče magií a Mistra ve svatyni, ten tě protáhne tak, že ti ani nepřijde za pár dní, že jsi slabá.'' Kývl ledabyle rameny. To tu každý řešil po svém příchodu jen to, že se cítil slabý? Hah, to jednoduše byly všichni, ať už tu přišli, nebo se tu narodili, každý si tu na Ostrovech musel svůj začátek nějak užít, žejo. To by byla nuda, kdyby všichni vládli svými starými silami.
Stopy pokračovali dál a dál. Nakonec dorazili až k lesu do kterého museli vstoupit, aby svou kořist našli. Protože přesně tam ty zaječí stopy vedli. Později se totiž ustálili a skutečně vypadalo, že se jednalo o zaječí dvojici. ''Blíží se jaro.'' Uchechtnul se. Noo, ale v tomhle lese by se asi moc pářit nechtěl, no což, v lese bylo méně chladno, než na prostorách plání.

-> Temný les
/ Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

<- Tundra

Poděkovala. A postěžovala si že ani vlastně neví proč je tak zesláblou. ''Jako někdo kdo se tu před lety taky objevil nějakým zázrakem..'' Nadechl se a na moment pohled opět stočil na vlčici, než se opět věnoval hledaní stop. Brzy skutečně narazil na nějaké. Zdáli se zaječí, ale bylo jich tu celkem hojně. Buďto jich bylo více, nebo byl ten jeden dost zmatený. U jedné ze stop zahlédl i kousky šedé srsti. Možná se s něčím porval, než se mu podařilo utéct? Chumáč si Alduin očichal, aby nasál pach a věděl kudyma se dál vydat. Hlouběji na pláň, Pak se znovu na vlčici podíval, protože si uvědomil, že díky stop nedokončil svou myšlenku, ''Kde jsem to,.'' Odkašlal si, ''Ah jistě.. Když jsem se tu sám před lety objevil, taky jsem byl slabý jak moucha. To se stává asi zdejším působištěm magie, vlci tu začínají od úplného začátku, budují se.'' Řekl.
Pokračoval ve stopách. ''Mimochodem, jsem Alduin.'' Dodal po další chvíli.

/ Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

Nakonec Alduin stanul až u šedivé vlčice. Chvíli se navzájem tiše pozorovali. Už-už to vypadalo že Alduin se teda vydá dál po svých, ale nakonec se vlčice rozhodla promluvit. Ah, tak ztracená dáma v nesnázích jo? To měla štěstí, že Alduin byl poslední dobou celkem srdcař. Měl by začít zase rozsévat chaos, žejo.
Nakonec si vlčici změřil, samozřejmě jako většina ostatních, byla větší než on, no jako obvykle to kolikrát vůbec nic neznamenalo. ''Děkuji za tvá slova.'' Když vypadal schopně, tak vypadal. A to on byl!
Nakonec se podíval na vlčici znovu a přikývl, ''Že tak pěkně prosíš, rád ti pomohu, ale pojďme mimo sever, tady toho moc nenajdem.'' A navíc už chtěl odsud pryč, byl tu víc než dost času. A prošel to tu nyní celkem křížem krážem a kdyby tu něco bylo, už dávno by po tom šel. Začal tedy větřit a pomalu kráčet na pláně, které se nedaleko Tunder nacházeli.

-> Nížina hojnosti
/ Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4