Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když bylo po nákupu, pohlédl na svou drahou ženu, která také si něco od něj nakoupila. Trpělivě vyčkával na to, až dojde k němu a pak se na ní podíval. ''Samozřejmě další plán nechám na tobě. Přizpůsobím se.'' Řekl potom a rozhlédl se. Nedaleko stali dva vlci. Možná je mohli trochu potrápit? Měl by si připomenout tu slast z potěšení. Nakonec nad tím v duchu mávl tlapkou. Trpělivě vyčkával až mu Avanté začne opět věnovat pozornost a určí si, co vlastně chtěla dělat dál. V případě, že by si chtěla vyřídit své záležitosti se Scarem, či najít Iridana, nebránil by ji. On sám by nejspíše konečně udělal to, co chtěl udělat už dávno. Prošel by si konečně místa, která po těch letech tady ještě neprozkoumal. A že jich bylo! Věděl, že se poslední rok, možná dva, loudal víceméně na těch stálých a stejných místech a že chodil po těch stejných stezkách. A tak malý Ostrov zase nebyl.

Převod z Atraye na Fausta
6 mincí

Převedeno

<- Tiché útočiště

Alduin vylezl z úkrytu a podíval se za roh na 'hlavní' pláž kde bylo víc rušno, než obvykle. Brzy po chvilkovém pozorování zjistil také konečně proč. ''Nojo, náš drahej obchodník se tu se svým stánkem zastavil.'' Pokýval hlavou a ušklíbl se. Otočil se a na moment vypadal, že by se chtěl vrátit zpátky dovnitř, ale jakmile zjistil, že ho jeho drahá choť následuje, jenom teda zahrál do outu, že ji hlavou naznačil směr kde se vlci shlukovali. Pak si uvědomil, že Wua vlastně neviděl poměrně dlouho a nebylo by na škodu jej navštívit. ''Á, tak když už je tady, něco navíc se vždycky hodí.'' Zamumlal si pod čumákem a odhodlaně a s vypřenou hrudí se vydal k němu. Podíval se na nabídku a postupně si povykládal co všechno si chtěl pro teď nakoupit. Po většinou nějaké vědomosti o magii.

Alduin má: 133kšm, 10 rubínů, 4 mince
Alduin převádí: 10 rubínů (=100kšm), 4 mince(160kšm) = Celkově tedy po převodu 393kšm
Alduin nakupuje:
1x 3. úroveň magie - do Tmy (60kšm)
2x 4. úroveň magie - 1x do Země, 1x do Vzduchu (140kšm)
2x 5. úroveň magie - 1x do Země, 1x do Vzduchu (160kšm)
Alduin platí: 360 kšm
Alduinovi zůstalo: 33kšm

Zapsáno

350 / 5 // 10

Alduin přikývl. Dvě z jejich dětí byly svých povinností uvědomělé. Třetímu se to muselo připomenout, stejně tak jako bylo třeba to Alduinovi připomenout, že nebyl žádná bábovka, co podlehne okolním vlivům. ''Spojení rodu necháme zatím ve vzduchu, a může se pořešit zároveň se Scarem. I Zeiranem a Rhysburr.'' Dodal nakonec. Alduin pochyboval, že by jentak přesvědčili Scara, aby si udělal potomstvo. To by musela být hodně nadějná vlčice pro Chaos. Nebo by to mohla odrodit a vlčata by byla vychována Chaosem.
Na další odpovědi přikývl, ale víc se soustředil na situaci, která se blížila a tento pár si konečně vynahradit chvíle, které strávili od sebe.
Když bylo po aktu, Alduin na pár minut ještě v klidu odpočíval, to víte, ti chlapy a jejich chvilková únava. Poté vstal a protáhl se, už se cítil daleko lépe. Z venku se linuli pachy, které se šířili zátokou. ''Venku to vypadá, že je plno. Jdeme to omrknout?'' Navrhl a vlastně téměř pohotově sám jako první vyrazil ven.

-> Tichá Zátoka

349 / 4 // 9

S Dalliusem toho už o nic více neprobrali, takže brzy zase skončili v úkrytu sami dva. Už zbývalo tedy jen vyřešit Iridana. Když však jeho milovaná choť, které byl skutečně oddaný až to snad zdrávo nebylo promluvila, opět ji zavěnoval plnou pozornost. Nejprve si odkašlal, ale už oproti prvním chvílím soplení cítil značnou úlevu. Lehce se zasnila o tom jak jejich potomstvo by mělo mezi ostatními potomky zbytků Alf stvořit silné páry a sjednotit rody. "Věřím, že Rhyss by znala cenu svých povinností. Otázkou zůstává zda však i Zeiran. Souhlasím s tím, že by bylo ideální postupně se dostat ke spojenému rodu." Zauvažoval. S velkou mocí přicházeli i velké závazky vůči Společenstvu. Podíval se na Avanté, "Asi by se měl udělat sraz, měla by ses konečně ukázat před celým Společenstvem, že je jejich Královna zpátky." Navrhl jejich možné blízké plány. "A pamatuješ na Severu ten zvláštní portál? Když si zpátky a konečně plná sil, také můžeme konečně zjistit co se skrývá na jeho konci." Do víc daleké budoucnosti tedy nyní.
A koneckonců teď, když ležela vedle něj, a konečně byly sami, tak přiložil čumák k její srsti na krku. "Tvá vůně mi opravdu scházela." Vydechl slastně, koneckonců... po hádce se smiřovalo mnohem lepším způsobem, než slovami, ne? I svým způsobem léčilo.

348 / 3 / 8

Cítil, že průběh jeho nemoci konečně začali pomalými krůčky povolovat a on tak mohl zkusit sám uvařit vývar, ovšem se nejdříve musel po něčem podívat, po nějaké bylině. Jen on z těch zdejších znal jen jedovaté byliny... nejspíše by měl zkusit vyhledat Stray?
Když se vrátila Avanté k němu. "Samozřejmě." Přikývl. Selhávání stálo životy, které měli být cenné. Konečně napřímil uši, když ta nepříjemná věc byla víceméně za nimi. "Vesměs nic moc. Pouze Zeiran, Angelův syn, se stal Betou. Je to také dost nadějný mladý Chaossan, jako Rhyss a Dallius. Zvolil si přízvisko Havran." Řekl. "Pak noví členové Společenstva, ale ještě jsem neměl tu čest je vidět, takže nevím zda jsou zrovna nadějnými členy." Nic nového se vlastně kolem Společenstva nestalo, ne tak speciálnímu aby tomu věnoval pozornost, než tomuto co ji sdělil.
Pak obrátila pozornost na Dalliuse, který byl celé jejich situace svědkem a zároveň se jím do toho nemíchal, vyčkával. Pak chtěl pomalu vyjít za sestrou, ale Avanté jej ještě pozdržela. Inu, sám byl zvědav jak se mu dařilo vlastně.

347 / 2 // 7

Situace to dvakrát příjemná nebyla, co si budeme. Tenhle její pohled, plný hněvu znal moc dobře, ale prvně za dobu co spolu byly jej pocítil na sobě samém. Znal ji dost dobře na to, aby věděl že se předním nesníží na úroveň že by to snad probrali v klidu, věděl že když ji to poví, že na něj bude naštvaná. Litoval že kdy dal Iridanovi své svolení a věděl, že dnešním dnem už se téhle chyby nedopustí. Když mu znovu zopakovala jakým peklem si musela projít, teprve po celé době znovu uši vyrovnal. Ale žel, než mohl zase něco říct, přemohl jej jeden z těch záchvatů kašle, už to bylo velmi otravné.
"Selhal jsem, ale to už se znovu nestane. Nikdy víc." V očích mu poskočila jiskra odhodlanosti. Její hněv a slova mu pomohla uvědomit si opět kým byl a kým má být. Šaman, Beta Chaosu, vlk který nikdy předtím neměl problém zabít svého nepřítele. Když mu svým způsobem odpustila, pocítil že mu z hrudi spadl kámen napětí, čekal že by ho bez možnosti protestovat opustila. Ale to neudělala, měl tak možnost se ji postupně zase ukázat jako ten vlk, kterého si tehdy ke svému boku vybrala. Už pak moc nezbyl prostor, aby se vyjádřil dále, protože musel uklidit další záchvat. A tak se Avantina pozornost přesunula na Dalliuse.
Vysvětlila mu minulost a že spoléhat musí jen sám na sebe. K tomu jen tiše s kamenným výrazem přihlížel. Měla pravdu, takhle měli žít. Větší jistota neexistovala, než k sobě samému. Samozřejmě se občas hodilo dostat kázání a připomenout si to, což Alduinovi také probudil pochod těchto myšlenek. Potřeboval selhat, aby si to znovu po boku své partnerky uvědomil.

246 / 1 // 6

Tušil co bude následovat, když se ji přiznal se svým pochybením. Když mu Avanté hubovala podvědomě stáhl uši k zátylku. Těžko říct zda protože mu nadávala jako vůdkyně, či jako manželka. Či to měl dva v jednom? Cítil se přesně tak jako v tu chvíli vypadal. Jako zpráskanej pes. "Jak jsem řekl. Uznávám svou chybu." Řekl však s pohledem přímo do jejich rozhněvaných očí. Chybu udělal a ona byla rozhněvaná právem. Nejvíc hluboko uvnitř však litoval, že jejich nepohodu sledoval Dallius, sledoval jak jeho otec udělal chybu. "Hledal jsem tě, snažil všem ukázat co je Chaos během srazu. Snažil jsem se, aby se o sebe z větší části života dokázali postarat o své kožichy. Upřímně mě mrzí, že jsem tě za doby tvé nepřítomnosti zklamal." Odkašlal si. Vlastně mu nabíhající hádka moc na stavu dobře nedělala. A ačkoliv mohl udělat některé věci jinak... "Byl jsem celý rok sám a dělal jsem co jsem mohl." V jeho jindy ledově klidných očích také poskočili jiskry. Přece měl nárok chybovat, leč by neměl.
Sledoval jak se znovu vyvalila dolehu. Nebudu lhát když řeknu že nervózním byl, ale až na podvědomě uši stáhnuté dozadu se tvářil klidně.
Ohledně nemoci jen tiše poslouchal a učil se porozumět rozdílům a proč vznikla a která bylina vlastně mohla býti účinná.

245 / 4 // 5

Samozřejmě, že Alduinovo vyměknutí se Avanté nezdálo. ''Asi jsem udělal chybu. Někde. Když si zmizela.. zaútočili všelijací dravci... jeden lišák zaútočil na Iridana, měl s ním co dělat a než jsem se k němu dostal, stihla ho zachránit vlčice ze Zlaté.. Pocítil jsem k té vlčici zvláštní vděk.. Že nám zachránila syna, když já měl plno práce jinde s vlastním krkem.'' Minimálně si to trochu, avšak dostatečně přesvědčivě přibarví. ''Díky tomu, když mi oznámili nedávno, že chtějí tvořit spolu pár, nedokázal jsem tomu zamezit. V ten moment jsem jako Chaosská Beta selhal. Přemýšlím nad tím od té doby. Scarovi jsem to již také sdělil, tam jsem však navrhl, že se to může využít proti Zlaté smečce, a na své jméno přísahal, že když by na to došlo, kdyby toho naopak chtěli využít zlatí, sám bych byl ten co by Iridana vyhnal za zradu. Scar s tím souhlasil.'' Přiznal ji tuto skutečnost. Možná bych lhala, kdybych řekla, že se Alduin nebojí reakce své chotě. Přiznal ji své pochybení, které v sobě držel a ona byla jedinou duší na světě, komu tohle dokázal přiznat. ''Daliuse jsem delší dobu neviděl a přišlo tohle, takže jsem pro teď zamířil tady, než bych se vydal po děckách podívat.'' Odpověděl i ohledně Dallia.
Poté po tom všem se k nim přidal jejich druhý syn. Ne nadarmo se říká 'My o vlku'. ''Dalliusi.'' Kývl k němu hlavou. O tomhle synovi věděl Alduin asi nejméně a bylo jen na něm zda Ávinu teorii potvrdí, či ji oprávněně vyvrátí. Tu, že odvedl dobrou práci. Jenže si teď tím nebyl zrovna dvakrát jist. Vypadal, že vyrostl do silného vlka, to vskutku. Alduin se tvářil před Dalliusem tak jako vždy, vážně. Ale uvnitř věděl, že při výchově plno věcí pokazil. Zda však budou i tak při něm stát? Netušil. Tentokrát to dokázal zvládnout bez většího záchvatu kašle, ale cítil že mu lehce začíná motat makovice a únava poměrně sílila.

244 / 3 // 4

Alduin se skutečně necítil zrovna nejlépe, ale prozatím dost vnímal na to, aby věděl, že jeho dcera opět odchází pryč. Žel, s dcerou neměl příliš často štěstí si povídat déle. Kdyby to měl shrnout, nejvíce se vídal s Iridanem a tam dost uvažoval nad tím, že dost možná udělal chybu, že jednal spíše naivně, než tak, jak by jednat měl.. Až mu bude lépe, bude si muset s Iridanem o tom promluvit znovu, tedy pokud ho samozřejmě nechytne dřív Avanté. ''Chaos v srdci, dcero.'' Řekl k ní, když její ohon mizel za rohem vchodu tohoto jejich soukromého domova.
Pak tedy konečně věnoval svou plnou pozornost své milované choti. Kdyby ji neznal, a bylo by mu lépe, snad by nevěřil vlastním uším, že právě zaslechl lehký tón vyčítavosti, že byl dlouho pryč. Věnoval ji svůj jedinečný zubatý úsměv, což spustilo další chrapnění v hlase a než začal vůbec mluvit, musel zase zvládnout jeden ze záchvatů kašle. ''Zjistil jsem, že jsem asi vyměknul a měl bych začít s tím něco dělat.'' Při těchto slovech však zvážněl. Ale víte jak to chodí, i ten nejvíc zlej vlk, když najde něco co opravdu miluje a v jednu chvíli musí mít víc funkcí najednou.. vyměkne. Řekl ji to, protože věděl, že mu jedině ona dokáže zase pomoci na správnou cestu Chaosu a aby ji začal zvládat zase bez přetvářek. Když si k němu lehla, nasál lehce její vůni na krku a užil si ten blažený pocit, že ji skutečně měl zase zpátky. Pověděla mu o vývaru z byliny, která ji pomohla udělat lépe. ''Kupodivu.. tuhle bylinu neznám.. Až mi bude lépe, zkusím o ní zjistit víc.'' Zamyslel se a její název si uložil do paměti.

243 / 2 // 3
<- Poušť

Po náročné a dlouhé cestě se konečně přes Zátoku dostal až do úkrytu. Tam byly jeho dvě nejmilejší vlčice v jeho životě. Jeho žena a jeho dcera. Prvně je však přivítal jedním z dalších záchvatů kašle. "Rád vás vidím... mé dámy.." Zasýpal. Momentálně se jim však žel vyhnul obloukem a snažil se kašel směřovat do jednoho kouta. Neznal skutečnost, že nemocné byly i ony. Nebo to už možná měli i za sebou. Vždy se snažil vypadat jako ten vlk, co byl hodný Alfy, kterou vedle sebe měl jakožto partnerku, ale teď.. teď skutečně slabým byl. "Odpusťte mi...že neskáču radostí. Něco venku... řadí a asi mě... to teď chytlo.." Zaskučel. Odůvodnil tím to, proč se k nim v tuto chvíli neplánoval moc přiblížit. Musel si odpočinout, aby byl vůbec schopen vymyslet co by mohlo na něco takového pomoci. "Musím nabrat síly a... něco zkusit vymyslet." Dodal ještě, než ho přepadl další kašel. Byl rad, ze sedel na pevné zemi. Už ho pomalu začínala i závrať přepadávat.

<- Temný les

Alduin se cítil každým krokem hůř. Jediné co jej uklidňovalo bylo to, že stačilo projít tou téměř nekonečnou pouští až na samotný druhý konec. Neměl příliš sil, aby nad něčím uvažoval. Proto mířil bezmyšlenkovitě za jediným cílem. Dostat se domů ke svému pelechu a bylinám.
Cesta pouští byla opravdu nekonečná, zvláště pro nemocného osamoceného vlka. Teď už mohl jen doufat, že by se momentálně snad každý silný dravec rozhodl lovit. Občas jej pěkně potrápil záchvat kašle, ale nejhorší byl ten moci bezmoci a slabosti, který neustále sílil.
Jeho jediná útěcha byla to, že už se pomalu a jistě blížil ke konci pouště. Pomalu se mu naskytoval pohled na Zátoku, kde sídlilo jeho doupě. Když došel k vodě a věděl, že nemůže používat magii, čekalo ho vysilující brodění se.

-> Tiché útočiště (přes Tichou)

Alduin se brzy ocitl sám v lese, jeho nabídkou odmítnut. Ušklíbl se. S takovým vlkem tedy jen a pouze ztrácel svůj čas. Ale čas se s časem sešel a bylo na čase se vrátit k původnímu plánu a to byl právě návrat do jeskyně a zkontrolovat Avanté. Avšak nebyl si úplně jist zda nepotřeboval zkontrolovat i on sám...
Cítil se najednou tak slabě.. Poměrně ho škrabkalo v krku a nervalo příliš dlouho, aby se mu spustil záchvat kašle, který nějakou dobu nedokázal nijak zmírnit. Proč? Nechápal, doteď byl v pohodě. Když se rozhlédl, cítil jakýsi podivný pocit, snad že něco bylo špatně? Nedokázal určit však co. Když se kašel zklidnil, rozhodl se neotálet a rozhodně domů spěchat. I když se mu začínalo lehce motat v makovici jakmile se snažil držet rychlejší tempo..

-> Poušť (přes Jezero smrti)

Vlk se mu i poměrně zamlouval. Vypadal jako dost nadějný jedinec. Takový, který neprozradí nic cenného, protože nedůvěřuje jen tak někomu. ''Tháté a Tuwa? Ty musíš být hodně zdaleka. Tady na Ostrovech jsou Iris a Nero. Bývali to matka a syn. Stále jsou a kolikrát, když se děje něco hodně divného, může se většinou poděkovat jim. Asi abychom se nenudili.'' Kývl rameny a rozhlédl se. Pak opět zakotvil pohled na Morpha. ''Hele, můžeš se uvolnit mladej. Kdybych ti chtěl ublížit, ublížil bych ti už dávno.'' Alduinovi přišlo jeho stále trvající zježení dosti komické. Už dávno jej mohl držet ve svých spárech, ale Alduin jen klidně seděl a vlka si měřil. Jeho poslední slova byla pravdivá. Jen málokdo z hlouposti a naivity procitne. ''Vypadáš jako vlk, kterému by se dalo věřit. Možná bych dokázal dát tvému životu nějaký smysl. Takoví vlci jako jsi ty jsou ve Společenstvu dost ceněni a máš šanci to dotáhnout daleko.'' Pozvedl obočí. Čekal zda ho to zaujme, či se se stáhnutým ocasem stáhne.

Alduinovi se stále držel výraz v úšklebku. Takového vlka, nedůvěřivého, již dlouho nepoznal. A to si myslel, že už ho nemůže nic překvapit, většina vlků, co znal, byla tak důvěřivá a nudná stvoření.
''Vypadáš, že ve tvé palici i něco bude.'' Vlastně byl Alduin celkem i milý, ale holt jeho výraz mluvil i za něco jiného. Ale mu to nevadilo, buďto to mohlo být na cestě, že si trochu protáhne svaly, nebo bude moct o vlkovi toho zjistit dostatek.
''Jsem na cestě ke své rodině, ke svým bratrům a sestrám ve společenstvu, jsem také na cestě za zdejším rostlinstvem co rostou na ostrovech. Nemyslím si, že máš důvod myslet si opak toho, že bych měl ti vyrvat hrdlo z krku. I když by mohl. Ach, to byly časy, kdy Daén připravil o jednoho z jeho členů, zničil ho. ''Chválím tvou nedůvěřivost Morpheusi, většina vlků je v tomhle hrozně hloupá a naivní.''