Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protočila jsem svýma dvoubarevnýma očima. ''Jsem realista, jsem někdo kdo se narodil jako vlk a umře jako vlk, jediný co nás po smrti čeká jsou Věčný loviště.'' Řekla jsem, víc jsem se o smrti asi spíše bavit nechtěla, kdo by chtěl? Byly jsme mladí, a to i on momentálně, a prostě nás čekal tento život.
''Nikdo z nás asi neumí popsat co by přesně měla být láska. Ale jsme tu jeden pro druhého. Kdyby mi tě měla jiná vlčice vzít, asi ji zakroutím krkem.'' Tohle jsem nedávala často najevo, většnou mi bylo vše fuk, byla jsem dost pyšná na to, abych se trápila něčím takovým, ale Raziel patřil ke mě a tak jsem to hodlala nechat. Musel by se sám rozhodnout odejít, ale i to by mohlo bolet jeho, teď už neměl tolik navrch, jako předtím.
Pak jsem si zhluboka oddechla, ''Máš si užívat každého dne kdy jsi naživu. Se mnou.'' Odpověděla jsem mu a hlavu u vložila do srsti na krku. ''Společně tohle všechno zvládneme.'' Řekla jsem jednoduše. Nepotřebovala jsem se trápit co by, kdyby. Na to byl život skutečně moc krátký.

<- Začarovaný les

Protočila jsem očima a potlačila chuť o něčím majznout po hlavě. ''A já bych asi dělala pak co v tomhle světě bez tebe, he?'' Spražila jsem ho pohledem a poslouchala jsem co říká. ''Aha.'' Řekla jsem pouze. Nojo, holt ale teď už by si postupně měl pamatovat všechno, už by to nebylo moudré jentak zapomenout. ''Holt, tímhle se nepůjde inspirovat.'' Přešla jsem to a šli jsme zase dál. Během toho se o mě otřel a vybafl na mě své pocity, což tak často nedělal. Povytáhla jsem obočí a musela se na chvíli zastavit. Jestli to snad myslí vážně. ''A jaký by to bylo? Razieli, kdybych tě nemilovala, určitě bych s tebou nebyla. Jsi mou důležitou součástí a já tvou. Jsme jak naše srst, jsme každý jiný, ale dohromady tvoříme jeden celek.'' Byl jediným vlkem na světě, se kterým jsem se dokázala takhle bavit po pocitech. ''Jen si prostě doteď mohl riskovat a všechno, teď už musíš být víc opatrný. Naučila jsem se žít ve tvém světě a vždy jsem cítila, že tam tak úplně nepatřím, zůstávala jsem jen kvůli tobě a nyní jsi ty v mém světě. Je jen na nás, jestliže spolu chceme či nechceme zůstat a právě splodit na svět další životy. Jestli pochybuješ, můžeme najít něco, čím tohle napravíme.'' Řekla jsem a následně mu otření se opětovala. On byl mým jediným. A to i v tomhle vlčím těle.

<- Průliv

Ušklíbla jsem se nad tím. ''Jo, koneckonců pořád tu o tom víme tak málo. A tys málem přišel o život. Nemusíš se naučit už přestat riskovat. V tomhle světě se nevypneš jenom na pár dní.'' Připomněla jsem mu tu největší slabinu, která ho příchodem do tohoto světa potkala.
Další slova jsem víceméně vypouštěla jedním tam a druhým ven. Já je ani jinak, než jako hříchy neznala. ''A jak jste se měli jmenovat původně?'' Pozvedla jsem nakonec obočí v otázce.
Zatímco kráčeli lesem, tak šli kolem několika mrtvých zvířat. ''Že by něco jedovatýho sežrali?'' Zamrmlala jsem si. ''Ne, to asi ne. Ale já ti nevím, asi bychom je tu neměli nechat jen tak ležet.'' Podívala jsem se na něj a pak jsem přistoupila k jednomu z těl. Chvíli jsem se soustředila a pak tělo pohltily plameny. Vzduch byl cítit od spáleného masa a srsti, a chvíli trvalo, než se tělo proměnilo v prach. Nakonec, když bylo dílo dokonáno, jsem se opět vydala za svým mužem.

-> Tajga

Přikývla jsem na jeho slova. ''Jo. Vždyť jsem to teď řekla.'' Ušklíbla jsem se a švihla jsem ocasem. A tak jsem se konečně taky postavila na všechny čtyři a instinktivně jsem se protáhla taky.
Pokývala jsem hlavou. Jo, Alfy by možná mohli mít v hlavě něco víc, protože přece se to nevolí jen tak pro srandu, ne? ''Jo, a jeden z prvních kroků bude navštívení toho Alfy v horách, pokud tam doopravdy nějaká smečka je.'' Řekla jsem.
Pak se zeptal na první pravidlo hříchů, a dřív, než jsem něco stačila říct, už to odpověděl za mě. Samozřejmě, že jsem si většinu pravidel ani nepamatovala, vždyť jsem součástí hříchů přímo nikdy nebyla. ''Každopádně tady to asi nebude úplně nejlepší, aby se skupina jmenovala Sedm Hříchů. Pochybuju, že tu najdeme vhodné vlky, které charakterizují alespoň část z nějaké ze sedmi hříchů.'' S tímhle jsme tu byly tak akorát my dva.
Pak když se vydal do toho lesa do kterého, než se tu ukázal jsem se chtěla vydat i já, tak jsem šla po jeho boku. Čekala nás nejspíše pěkná noční procházka, ale to mi ani tak nevadilo. Prozatím byla poměrně příjemná noc, i když byl podzim.

-> Začarovaný les

Na jeho slova jsem přikývla. ''To jo. Každopádně stáním na místě to nebude.'' Zauvažovala jsem kterým směrem jsem se mohli vydat, z toho jsem poslouchala i jeho slova. ''Určitě tu nemůže být každý neznalý. Když nebudeme otálet ani my, tak se nám určitě podaří najít někoho u koho by naše společnost nebyla zbytečná.'' Řekla jsem jednoduše a pak se tím teda zase na Raziela podívala. ''Fajn, tak přizpůsobíme jakési základní pravidla pro tento svět a třeba se nám podaří tohle společenství založit. A když říkáš, že Echo je vlk s potenciálem, tak ho poté můžeme taky najít a uvést ho pak víc do děje.'' Švihla jsem ocasem. Tohle bylo jasné rozdělení budoucí skupiny. Ovšem podaří se nám takový cíl? To bylo momentálně ve zdejších hvězdách a na rozhodnutí zdejších bohů.
Vlčata byla víceméně rozhodnutá. Budou. Ale v první řadě byly jiné věci k dovyřešení a to právě ten úkryt. ''Víš co? Tak se zajdeme podívat k té hoře kde je ta horská smečka. Jistě nemá celou horu obsazenou a případně kdybychom se později rozhodli do té smečky přidat, neměli bychom to do vlastního daleko.'' Navrhla jsem. Skutečně se mi zrovna dvakrát nechtělo jít teď až na druhý opak Ostrovů. Čekala jsem, že směr rozhodne, neboť jsem znala spíš tuhle část a nevěděla jsem kudyma se k té smečce jde.

Pokývala jsem nad jeho slovy hlavou. ''Tak, momentálně si tedy užiju, že jsme se zas našli a potom teda nebudu otálet a najdu si na to někoho. I když, to můžem vlastně i spolu.'' Řekla jsem po chvíli a zašvihala jsem několikrát ocasem. Flekatá už byla dávno pryč a tak jsem ji už vypustila z hlavy a věnovala se čistě svému muži.
Nad jeho nápadem jsem zastřihala ušima. ''Vlastně, to zní jako dobrý nápad. Mohli bychom brát pod svá křídla ztracené duše a snažit se chránit bezbranné.'' Řekla jsem. Alespoň bychom se i tímhle mohli na Ostrovech zabavit a čas bude utíkat o něco rychleji. ''Takže by to chtělo najít tady někde obrovskou jeskyni, stejně tak že bychom si asi potřebovali najít nějaký útočiště i my. Je fajn spát pod hvězdami, ale blížící se zima mluví o opaku.'' Řekla jsem a vydechla jsem obláček zmrzlé páry z mé tlamy.
Vlčata byla u nás věčná téma, to jo. ''Víš, popravdě jsem o nich přemýšlela. Jsem připravená na to být matkou. Ale chci, aby se narodili do stabilního místa. Takže to jsme opět u toho, najít si nějaký úkryt. Smečku bych řešila postupně, já slyšela dost o té Zlaté. Ale tam mě to ani tak neláká. Co všechno víš ty, o té v horách?'' Na děcka jsme zas tak smečku nepotřebovali. Mohla být fajn, ale nebyla pro mě až tak prioritní. Ale všechno jsem chtěla zjistit a chtěla jsem začít jako vlk zase fungovat, se vším všudy.

Musela jsem zavrtět hlavou, když se nedíval. ''Fajn, takže tu na Ostrově máš další adoptovanou ztracenou duši, které dá její život nový smysl.'' Konstatovala jsem jednoduše. Koupal se a mezitím co jsem na něj čekala, kolem nás prošla flekatá vlčice. ''Nazdarék.'' A její zadek zase pelášil pryč. ''Škoda, ta i celkem vypadala že mohla něco vědět.'' Zabrblala jsem pod čumákem. Ale už byla pryč a já mezitím se začala starat o Razielovi rány, když z vody vyšel a on pokračoval s mluvením. ''Možná bude i k užitku. Co si najít na těchle ostrovech nějaký pořádný smysl? Najít si pořádný důvod toho, proč bychom tohle místo měli na tu dobu co tu budeme uvízlí měli brát jako svůj domov.'' Navrhla jsem. Možná se s tím Echem by dalo vytvořit něco užitečného pro tyhle Ostrovy. Třeba nějaké uskupení nebo tak, které fungovalo i na Iscu.
''Super, aspoň se někam posouváme.'' Zabrblala jsem a konečně jsem skončila s ošetřováním. ''Zase téma potomků? Asi bychom jej měli znovu probrat, a lépe, než posledně.'' Vzdychla jsem. Měla bych mu říct narovinu, že jsem o nich taky jednou, nebo dvakrát přemýšlela zatímco jsme byly rozdělení.

Pěkně jsem si o tom vyslechla. Takže se dal do styku s kosatkami v zmrzlé tundře. Pak jsem musela natočit hlavu a přimhouřit oči. ''Tak ty sis za mými zády adoptoval vlka? Pche, a příště mi to s tímhle oznámením mohl i představit.'' Odfrkla jsem a šlehla jsem ocasem. Prej nějaký Echo. Snad se nehodlal mi plést do cesty s něčím jakože by mi Raziela vzal. To by ho nečekal zrovna pěkný osud potom.
Vzala jsem Aloe a rozňahňala jsem ho. Mezitím co on se asi koupal v moři. Když se případně vrátil tak jsem mu na rány začala rostlinu mazat. ''Je aspoň ten Echo k užitku, když sis ho adoptoval?'' Zeptala jsem se nakonec po chvíli ticha. ''A zjistil si o tomhle Ostrově něco? Já jen ohledně jedný smečky, jinak je to tu sám vymytý mozek. Dokonce mi nechtěl uvěřit, že jsem měla křídla!'' Začala jsem frflat a zakončila to obličejem 'no věřil bys tomu?'.

A tak se mi vlk konečně představil. Spokojeně jsem kývla. ''Skvělý. Tak ráda jsem tě poznala Ahvariane.'' Nejspíš ty slova byla opětovaná, protože vlk řekl že se ještě uvidíme. Ale to už zmizel opět v mlze.
A tak jsem se zase ocitla sama, ale ne na příliš dlouho. V moment kdy jsem se chtěla už vydat dále jsem zaslechla své jméno jakýmsi povědomým huhláním. V tom jsem se otočila. Přicházel z toho směru do kterého jsem původně chtěla jít a musela jsem se ušklíbnout. Rozdělili jsme se v dolní části Ostrova, našli jsme se úplně na jeho druhém konci. ''Taky tě ráda vidím Razieli.'' Odchechtla jsem se. Pěkně jsem si ho prohlédla, zase změnil barvu kožichu, tentokrát do mnohem příjemnější a víc známé barvy. Hned se na něj koukalo lépe. ''No co se ti stálo, v čí krvi ses koupal tentokrát?'' Ano, samozřejmě jsem narážela na to, jak vypadal. Jeho žárlení ho dokázalo dohnat do nebezpečných věcí, jako třeba někoho pěkně vypreparovat.

Musela jsem se lehce zasmát. Sic chtěl znít, že věděl nakonec o čem mluvím, ale hádám neměl stále nejmenšího tucha. A tak jsem v myšlenkách nad tím mávla tlapkou. Vždyť ono to pro tento svět vlastně nebylo důležité, jestli někdy získám zpět svá křídla, přijdu mu je určitě ukázat. Jen tak, z principu.
Na jeho slova jsem přikývla. ''To chápu, snad jednoho dne i já toto místo pojmu za svůj domov, neboť teď mi stejně nic jiného nezbývá.'' Lehce jsem si povzdechla, ale zachovala jsem si klidnou tvář. Podívala jsem se směrem na ten malinký ostrov nedaleko. Co tam asi bylo? Těžko říct, ale průliv co tu byl, se zdál příliš silným na to, abych to pokoušela a nehodlala jsem si svou krásnou srst tak namočit. Možná někdy příště.
''Inu.'' Věnovala jsem pohled zpět vlkovi. ''Aby to bylo fér, ráda bych si k hlasu a nyní i ke vzhledu přidala i jméno, prozradíš mi ho? Také jsem se již v mlze představila.'' Hleděla jsem na něj. ''Pro jistotu kdyby bylo přeslechnuto, přecijen ze začátku jsme se téměř ani neslyšeli jak jsme šli k sobě pomalu blíže.- Jsem Allari.'' Jen tak z principu. A poté jsem se podívala okolo. Byly tu tři cesty a ta, u které jsem viděla stromy byla asi nejpřijatelnější. ''A jestli máš nějaké záležitosti, které máš se smečkou a rodinou, nerada bych tě zdržovala.'' Věnovala jsem mu jeden ze svých a málo viděných upřímných úsměvů.

<- Mlžné pláně

Konečně jsme pomalu vycházeli z mlhy a pohled se naskytl na pláž a nedaleký ostrůvek za průlivem. A co víc! Konečně se mi naskytl pohled na toho, jemuž patřil hlas, který jsem slyšela. Moje oko samičí muselo uznat, že nevypadal nějak odpudivě, ba naopak. Ale zachovala jsem si vážnou tvář s mírným úsměvem.
Přikývla jsem, "Ano. Velká křídla ve kterém byste řekli, že koukají kosti pokryté velmi tenkou vrstvou kůže a vyplněné blánou." Nevím zda jsem ro popsala srozumitelně, ale mě to k vysvětlení stačilo, hlavně protože já je znala, vlk očividně ne. "Trochu. Vesměs to samé. Ale co jsem pochopila, tu se taky tu a tam objeví něco o čem si nově příchozí vlci mohou nechat jen zdát. Ne? Aspoň ten obchodník s tím vozíkem. Vrtěl hlavou že nemá speciální cennosti, ale na druhou stranu je šance je postupně od bohů vysloužit si zpět." Bohové, za všechno můžou bohové.

Přikývla jsem, ačkoliv to neviděl. ''No co se dá dělat. Nezbývá mi nic jiného, než se přizpůsobit. Jedině spáchat sebevraždu a na to si svého života celkem cením.'' Řekla jsem a už mě neskutečně začínalo dráždit, že jsem vlkovu tvář stále neviděla, jsem si povídala s duchem, nebo co?!
V jeho hlase byla slyšet trochu nedůvěra, vůči vlkům z křídly. ''Tam odkud pocházím byla spousta vlků z křídly. Ptačí, dračí. Dokonce jsem potkala jednu co měla motýlí!'' Vzpomněla jsem si na Auroru, jo ta, měla jedinečné křídla, ale ptačí, či dračí, to měl každý čtvrtý.
Nakonec se zdálo, že vlk mi vesměs četl myšlenky, protože nejspíš se mu taky nelíbilo, že nedokážeme k hlasu a jménu (které jsem mimochodem neznala), přiřadit tvář.
Podle hlasu jsem následovala kde změnil směr, ptal se jaké je to mít křídla. Já se prvně blaženě usmála nad vzpomínkou, kdy jsem naposledy viděla zemi z ptačí perspektivisty. ''Já bych to přirovnala k pocitu svobody. Mohla jsem vyletět vysoko do oblak a nechat vítr odnášet zle chmury.'' Kdybych nebyla tak pyšná, určitě by i oko nezůstalo suché. Ale ne, já se jen usmála a konečně pomalu mizela z mlhy pryč...
-> Průliv

Zdálo se mi, že vlkův smích už byl blíže. Ale co se muselo uznat, už mě nebavilo chodit v mlze, už jsem chtěla zjistit, že nejsem blázen a nepovídám si jen s nějakým svým vnitřním hlasem. Na druhou stranu jsem musela vědět, že můj hlas by mi určitě neradil že tohle místo budu mít vůbec někdy ráda. Tiše jsem vzdychla. Na třetí stranu, vlk měl jistě pravdu.
''Uznávám, že nejspíš mi stejně nezbývá nic jiného, než si postupem času zvyknout.'' Řekla jsem nakonec. ''Už jednou jsem ze svého rodného místa odešla, zvykala si na jiné a nyní mě to teda čeká zase. Když jsem to zvládla jednou, zvládnu to po druhé.'' Opětovně jsem povzdychla. To protože jsem ale při opuštění rodného místa, ale nepřišla o křídla, tady ano. ''Jen při prvním opuštění něčeho co jsem vzdala jsem nepřišla o něco, co jsem nejvíc milovala. Tady v tomhle světě jsem přišla o svá křídla, která se mnou byla od mého narození.'' Nebylo to něco, co jsem tajila, naopak. Stále jsem dokázala předhazovat jak mi tenhle svět vzal to nejcennější.
Pak se on rozmluvil o jedné vlčici. ''To zní jako, že jste založili rodinu? To můj partner o tom občas mluví taky.'' Nebyla jsem vidět, lehce jsem tedy nad tím vyplázla jazyk. Ano, uvažovala jsem o tom už i já, ale zatím jsme byly jen dvojka, která teď byla od sebe, každý s někým jiným a já tady ještě nenašla nic skvělého.

Nechápala jsem proč stále nemohu dojít ke hlasu, který se v této mlze ozýval. Netušila jsem jestli už náhodou nemám nějaké halucinace jak jsem teď trápila čas jen se svou lasicí, nikde nikdo.. Ale hlas vlka se svým způsobem stále přibližoval, ale to jsem si taky mohla nalhávat už. Dočkala jsem se tedy i dalších odpovědí. ''To asi závidím. Zatím jsem nenašla tady nic co by mě tu mohlo chtít držet. Vím jen, že stále chci najít cestu pryč. A z týhle mlhy už úplně!'' Reagovala jsem na jeho další slova, i on se tu jednoho dne zjevil a nyní to tu očividně nazýval svým domovem, protože, jak řekl, Zlatá smečka je smečka ve které aktuálně žije. Tiše jsem si povzdechla. ''Můžete mi laskavě říct co je na tomhle Ostrově tak skvělého, že to dokážete nazývat svým domovem?'' Přistoupila jsem na jeho hru, vykal. Tyhle pravidla tykání a vykání jsem pochopila už na Iscu. Prej nějaká slušnost, nebo co to. Pf, dle mě ztráta času, ale koneckonců jsem se potřebovala konečně něco pořádného dozvědět co se tohohle místa týkalo.

Neznáme se. Jo, to mi došlo. Jediný vlk kterýho znám je Raziel a toho fakt poznám jak mluví. Rozhodně ne jako někdo kdo mohl být příjemná společnost. Odfrkla jsem si v myšlenkách a švihla jsem ocasem. ''To skutečně neznáme.'' Houkla jsem k druhé straně, abychom dále mohli jít po hlasu. Zatím jsem se rozhodla zůstat jako potencionální milá společnost, neboť to byla první duše na tomhle hloupém Ostrově na kterou jsem narazila. ''Jsem Allari.'' Odpověděla jsem mu, rodem jsem ho nezatěžovala. Prozatím mi bylo jasné minimálně jedno, tady můj rod nic neznamená.
Po chvíli se mi konečně naskytnul pohled na vlka, statný a na první pohled snad i příjemný vlk. A vypadal že konečně bude mít něco v hlavě, ne jak ta sněhová koule na kterou jsme předtím narazili. ''Ze Zlatý?'' Povytáhla jsem obočí. ''To je nějaký uskupení vlků tady?'' Zeptat jsem se musela, neboť jsem o tomhle ještě neslyšela. ''Pardón, ale jsi kromě mýho partnera si asi třetí vlk na kterého jsem narazila na tomhle prokletým ostrově a to jedna měla v hlavě úplně vymeteno a druhýho to tu zrovna vykoplo stejně jako mě, takže taky vím houby.'' Řekla jsem se vzdychnutím, ne nestyděla jsem se hned vychrlit svý stížnosti. Tolik jsem se o tomhle tu chtěla dozvědět a takový neštěstí jsem tu měla na něco normálního narazit!