Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ozval se mi! Někdo se mi v hustý mlze ozval. Švihla jsem ocasem. Šla jsem za hlasem, ale chůze mlhou nebyla zrovna nejjednodušší. Ale nakonec se mi zjevovala silueta vlka. "Jsi to opět ty?" Houkla jsem k siluetě. Snad jsem se nespletla, dost možná tu bloudilo vlků více a možná jsem narazila na někoho jiného, ale doufala jsem, že to byl on, bylo by to o tolik jednodušší. Zavřela jsem mezitím co jsem se drala mlhou a více jsem se rozhodla že je na čase později už najít Raziela. Navíc jsem mu musela sdělit to, k čemu jsem se rozhoupala přemýšlet. Každopádně, ale stále mi to vrtalo hlavou. A navíc do toho jsem uvažovala co vlastně dělal za výtržnosti, když jsem nebyla s ním. Pomalu se mi silueta formovala do tvaru vlka, nejspíše jsem se blížila..

<- Sněžné tesáky

Mlha nabírala na hustotě a já se začala konečně soustředit více na cestu, než předtím. Neviděla jsem téměř ani na krok, ale na jednu věc jsem se ve vlčím kožichu mohla spolehnout vždycky, lepší sluch, lepší čich. A to všechno mi prozrazovalo, že jsem se k někomu blížila. Dost jsem zpomalila, přimhouřila jsem zrak, chtěla jsem to spatřit, ale to se mi v tý mlze prostě tolik nedařilo. Po chvíli mě můj čich začal zrazovat, začínal být dost navlhlý a stačilo jen málo nepozornosti a mohla jsem se v tý mlze ztratit úplně a už nenajít cestu pryč. Zamručela jsem, měla jsem místo toho radši hledat Raziela.
Už jsem nevěděla jestli se k tomu někomu blížím nebo naopak vzdaluji, také jsem nikoho neslyšela, jen jsem spolehlivě cítila jak se mi lasice tiskne k srsti na krku, neboť snad taky cítila že tady mě ztratit už se nenajdeme. A to jsme asi nechtěla ani jedna. ''Haló? Je tu někdo?'' Zkusila jsem zvolat, třeba jsem neměla halucinace předtím a možná tu někdo byl, ale nyní? Nyní jsem byla asi sama, stejně jako všude kudyma jsem zatím procházela od doby co jsem byla s Wilburem, všichni se vypařili snad jak pára nad hrncem!

<- Rokle (Přes Nejvyšší horu, Červenou louku, portál)

Prošla jsem portálem a taky si myslím, že jsem prošla dost území k tomu, abych přestala tolik teď přemýšlet nad tím že bychom s Razielem svoje geny posunuli o generaci dále, ale spíš nadtím že kromě pachů jsem za celou dobu nenarazila na nikoho. To jako na tomhle Ostrově nikdo nežije nebo co? Nebo zde vládne nějaké prokletí o tom, že jsou všichni neviditelní? Bylo to hrozný, navíc jsem se cítila teď tak sama. Možná bych měla přestat bezcílně bludit, měla bych najít Raziela a vůbec s ním probrat nyní svý myšlenky o usazení se, dost možná by mě i poslal na místa vyvýšené a já bych přestala ztrácet čas přemýšlením nad blbostmi, které nemají smysl. Jo, to jsem nejspíš potřebovala. Mezitím jsem však scházela horu na které jsme se objevili prvně. A než jsem se nadála kolem mě začala hustnout mlha..

-> Mlžné pláně

<- Irisin ráj (Přes Severní hory, Ostříž)

Prostředí se měnilo jedno za druhým, kráčela jsem téměř nezastavitelně dál a dál. Pořád jsem si pohrávala s myšlenkou, že by bylo na čase se usadit, a kdybych si výchovu prďolat odbyla nyní, měla bych času dost co se týkalo zbytku života. Navíc by strýc měl jistě radost, že se rozšířil opět rod, měli by nějaký to povědomí o Virentemech.
Když už bych svolila k prckům třeba bychom se dokázali domluvit k nějakým pravidlům. Ví o tom, že moje rodina na vědomost o rodu dbala. Byla jsem k tomu vedená já strýcem, byl k tomu vedený svým otcem, a já, ač nejsem tak na to vytížená jako byl strýc Azrael, pořád to ve mě je. Chtěla bych svý potomky, aby znali své kořeny.
Se všemi těmi myšlenky jsem došla až k portálu. Portál jsem nemusela od doby co nás dostal do tohohle světa, ale na druhou stranu možná mě donutil konečně uvažovat o změně typu života, žili jsme asi až moc na volný noze.

-> Sněžné tesáky (Přes Nejvyšší horu, Červenou louku a portál)

Dost možná jsem usnula, neboť když jsem se probrala, byla jsem sama. Wilbur už tu nebyl. No, to mluvilo za vše a bylo třeba se pohnout z místa. Třeba najít Raziela? Nejspíš. Nedalo se nic dělat, bylo na čase jít dále.
Protáhla jsem svý tělo a vydala se na cestu. Šla jsem tam kde mě vedli tlapky, nějakou dobu se bořili do písku, než se změnil povrch. Příliš jsem neměnila směr, nepřemýšlela jsem nad tím kam jsem šla, prostě jsem šla bezcílně. Přemýšlela jsem nad nynějším životem, co vlastně v tomhle světě budeme dělat? Všechno zůstalo na Iscu, všechen náš život. Teď můžeme začít uvažovat možná tak o tom se usadit.

-> Rokle (Přes Severní hory, Ostříž)

Mé myšlenky pomalu odplouvali s vlnami, jenž si na moři hráli, ale někdo mi očividně klid prostě nepřál. Něco- nebo spíše někdo, do mě vrazil. Téměř jsem ztratila balanc, ale elegantně jsem se na všech čtyřech udržela. Na dvou by to bylo horší. Podívala jsem se na narušitele a pořádně si ho s pokrčeným obočím prohlédla. Dokonce i má lasička vylezla z mých zad na mou hlavu, aby si onoho vlka prohlédla.
Můj pohled zůstal stále neměnný, i když se omluvil, ukláněl a představil. Jeho chování mi dosti připomíná můj původní domov, mojí rodnou rezervaci Niwatskou, kde se ke mě takhle ukláněli všichni už od mého útlého věku. Zatřepala jsem hlavou, nebylo vhodné v nynější situaci vzpomínat na můj princeznovský původ. ''Óó, jaký to gentleman do mé maličkosti narazil..'' Konečně jsem promluvila, ačkoliv jsem se zaměřila momentálně na neutrální rozvahu, lehká mrzutost z vyrušení šla rozpoznat. Ladně jsem švihla ocasem a kolem sedícího vlka si udělala kolečko pohledem zapíchnutým přímo do něj. Poměrně fešák to byl, možná bych mohla být hodná holka... Následně jsem se s touhle myšlenkou usadila naproti něj. ''Těší mě Wilbure, mé jméno zní Allari.'' Představila jsem se nakonec taktéž..
Jenže co čert nechtěl, neměli jsme příliš mnoho času se seznámit, než padla noc a přišla nečekaná a šílená bouře. Ale nehodlala jsem se ničeho vzdát. ''Měli bychom se někde úkryt.'' Řekla jsem vlkovi a rozhodla se pana gentlemana pořádně vyzkoušet jestli mi bude stát za to s ním strávit tuhle bouřku, než se někde loudat sama a hledat Raziela.

<- Luka (Přes Dračí průsmyk)

Cesta přes průsmyk se mi zdála delší, než posledně. Možná to, ale bylo hlavně tím, že jsem se celou cestu loudala, neustále jsem se rozhlížela a skutečně hledala kudy z nudy. Uznávám, nebyl zrovna dvakrát nejlepší nápad se rozdělit. Kdo ví jakou zábavu si teď Raziel užíval, nebo s kým trávil čas, ale já se tak šíleně nudila!
Kamenný povrh brzy skutečně vystřídali zlaté zrnka písku které nyní, v pravém odpoledne, neskutečně hřáli na tlapkách, slunce pražilo šíleným způsobem a musela jsem uznat, že mé první léto po tak dlouhé době ve vlčím kožichu bude zajímavé a velice horké. Ještěže se vlci nepotí! Kráčela jsem pláží, hleděla jak se na hladině odráží slunce a nevšimla si vlka ke kterému jsem se kvapem blížila a pokud by vlk nestihl zareagovat, nejspíš nás čeká sražení se, neboť jsem měla pohled stále zapíchnut do moře.

S Razielem jsme se skutečně rozloučili a pak to vypadalo, že nic lepšího, než spánek mě v této chvíli nečeká a tak když Raziel kolem mě po druhé prošel, usla jsem někde ve tmavém prostoru...
Probudila jsem se po spoustě hodinách, dokonce jsem měla pocit, že jsem prospala mnohem víc, než jen pár hodin, ale určitě jsem se s tím nehodlala zatěžovat. Bylo na čase konečně taky zajistit svého vlastního informátora o tomhle místě. Navíc jsem si svůj úžasný vlčí kožich mohla užít bez blbých keců o tom, že mého drahého partnera tohle nebavilo. Švihla jsem svým ocasem a pomalu se vydala zpět po svých stopách. Chtěla jsem začít zase od té pláže, pročistit si hlavu a nějakým směrem se vydat a prozkoumat to tady mnohem více.

-> Irisin ráj (Přes Dračí průsmyk)

<- Dračí průsmyk

S Razielem jsme s průsmyku vyšli na louku. ''Už by se mělo blížit, pomalu a jistě se každý den nějak otepluje. V rámci možností samozřejmě.'' Víc asi nebylo co řešit ohledně období. Jednoho dne se naučí i jako vlk poznávat už změny ve vzduchu, co jiného mu stejně zbývalo.
Po chvíli jsem se na něj podívala. Cítila jsem se jako kdybychom byly v ponorkové nemoci a potřebovali bychom se prostě na chvíli rozdělit. ''Víš co? Já myslím, že nám stejně prospěje na chvíli se rozdělit. Co kdybychom se za pár dní zase sešli tady?'' Navrhla jsem a tentokrát jsem o tom moc nechtěla diskutovat a prostě jsem to tak chtěla. Na chvíli jsem čekala na jeho odpověď a pak se po případném rozloučení vydala vlastním směrem a vlastně uvažovala jak někoho najít a konečně o tomhle prokletém místě něco zjistit více.

<- Irisin ráj

Podívala jsem se na Raziela a pozvedla obočí. "Vždyť ty jsi ten co se jim snaží vyhýbat, protože si myslíš že jsou všichni do jednoho hloupí." Řekla jsem a sama jsem si to přirovnala k té vlčici- vločka Sisi. Když se zeptal jestli se tu chci nějak mezi skalami zdržovat podívala jsem se okolo a hlavně na oblohu. Celkem mrzne a proto mezi skálami o něco tepleji, než na prosté pláni, ale na druhou Na jednom místě jsme se zdrželi dost dlouho a zima se nezdála, že by brzy měla pominout a nechat paprsky slunce konečně oteplit tento kontinent.
Opět jsem se rozhlédla, ačkoliv se jednalo o skály, které lemovaly poměrně velké a nejspíš i dost ostré a tudíž nebezpečné rampouchy nezdálo se, že by se zde měla nacházet jakási jeskyně ve které by šlo tulit se k sobě a navzájem se zahřívat a přitom sledovat jak venku sněží.
Opět jsem se vrátila do přítomnosti, Raziel vypadal, že očekával mou odpověď. "Vyrazíme dal." Oznámila jsem tedy po chvíli. Vychřice žádná snad momentálně by hrozit neměla a tak bychom neměli být v úplném nebezpečí umrznutí. Mohli jsme se jen modlit, že však nedojdeme na žádné ledové pláně kde by snad mohlo mrznout více, či by nás mohla při horším případě dohnat vánice. Jeden když se nad tím zamyslel, rozhodně chtěl, aby co nejdřív už začalo teplo. Měla jsem zimu ráda, ale všechno má nějaké hranice.

-> Luka

Jakoby se probral, neboť ze skeptického pablba, byl zase starý dobrý Raziel. Pak uvažoval o změně kožichu, musela jsem povytáhnout obočí. ''Jsi na světě ze pár století, samozřejmě že jsem na tobě neviděla ještě spoustu věcí.'' Protočila jsem očima a poté jsem přikývla. ''Ale jak chceš, můžeme zase zkusit toho Wua najít.'' Řekla jsem nakonec a konečně jsem vstala na všechny čtyři, když vstal i on. Musela jsem se i oklepat, nevím proč, prostě mi to tělo samo řeklo.
Nakonec jsem se vydala chvíli po jeho stopách a po chvíli jsem jej dohnala a kráčela vedle něj. Na jednu stranu mi pořád něco říkalo, že bych se měla oddělit, chtěla jsem to tu poznat. Na druhou stranu, byl fakt, že dokud to tu nepoznáme celé, tak by mi pak trvalo Raziela najít a navíc, jeho závist a žárlivost.. Ne, na ještě stále a pořád neznámém ostrově to nemá cenu ještě riskovat. Vzdychla jsem. Byla jsem ráda, že nakonec míříme z té největší zimy pryč, protože na takovém otevřeném místě a ještě u moře byla fakt kosa.

-> Dračí průsmyk

Chvíli bylo ticho a byl tu akorát tak ledový vzduch z okolí a tiché šumění nehorázně ledového moře. Možná tam někde v dáli by byl nějaký portál co by nás dostal domů? Možná. Mě se tu poměrně začínalo líbit, ale Raziel se ozval se svou skeptickou větou. Přestala jsem vnímat své okolí a podívala se do jeho tmavé tváře. ''Možná. Jednoho dne možná najdeme způsob.'' Řekla jsem a opět se podívala do dáli.
Pak mi odpověděl na to rozdělení se, nevypadalo že by chtěl souhlasit. Přikývla jsem. ''Dobrá. Tak aspoň rozhodni kam půjdeme dále, za chvíli mi tady přimrzne zadnice.'' Připomínat mi, že jsem křídla již neměla bylo celkem bolestné, tolik jsem je chtěla zpátky. Je to jako kdybych přišla o kus sebe a to jediné mi vadí při návratu do vlčí srsti. Má krásná, silná, obrovská křídla, která dokázala překonat sílu větru. Čekala jsem tedy zda se rozhodně někam dále vyrazit, nebo zůstaneme sedět na místě dokud nám zadnice nepřimrznou k pláži a budeme muset čekat do jara, než roztajeme.

Pohlédla jsem na něj s jeho slovy. Skutečně, na tom jsme se prostě shodovali a začínala jsem ztrácet naději, že vůbec najdeme někoho od koho se něco dozvíme. ''Ano, podle pohledu z hor nám toho zbývá ještě spousta věcí projít.'' Přikývla jsem a na slova o morové epidemii jsem se musela zasmát. ''Ale drahý, třeba se někde vyvalují a jen nemáme štěstí na někoho narazit.'' Ušklíbla jsem se. Začal uvažovat více nad zimou. Zdálo se, že si moc nedokázal představit, že zima v kožichu nebude taková hrozná. ''Neboj, vlčí srst se zimě přizpůsobuje. I krutá zima se dá přežít a nemusí jeden chodit navlečený v x vrstvách.'' Já život v kožichu milovala, on byl hozen do vody a musel plavat jinak by utonul. Ovšem jedno bylo jasné, všechno to zvládneme.
Souhlasil s pokračováním průzkumu zdejšího místa. ''Kdybychom se rozdělili možná bychom dokázali zjistit toho víc.'' Řekla jsem jen tak dovětru. Ne že by mi vadilo že jsme spolu, naopak. Ale jsme tu už několik dní a pořád jsme nezjistili nic co by nám mohlo pomoci a takhle kdybychom zjistili cokoliv samostatně, možná nám to bude k užitku mnohem víc. Podívala jsem se na něj a čekala.

Nevypadalo to, že souhlasil s tím co jsem řekla. Nad tím jsem pokrčila rameny i já. ''Byla to jen myšlenka. Samozřejmě to tak být nemusí.. Ale může, vždyť si viděl jak ta sněhovka byla hloupá. Pořád nevíme jak jsou na tom inteligenčně ostatní.'' Oznámila jsem jednoduše a vzdychla si. Tohle byla taková nuda, nic se pořádně nedělo. Nikoho jsme pořádně potkali, co to byl za Ostrov? ''Zima se už pomalu a jistě blíží.'' Oznámila jsem, šlo to cítit ve vzduchu. Už ani přes den nebylo kdovíjaké teplo a teď jsem byla ráda za to, že mám svůj kožich zpátky, jak bylo kruté si zvykat na zimy bez pořádného teplého a krásného kožíšku, že ano?
Za kamenem jsem se posadila a pohlédla na moře. Když jsme se dostali portálem zpátky, možná by se šlo dostat pryč mořem? Ne, asi ne. Kdo by to uplaval? Od přemýšlení mě vytrhl zase Razielův hlas. ''Plán?'' Pozvedla jsem obočí, myslela jsem si, že je náš plán zcela jasný. ''Chtěli jsme to tu přece prozkoumat.'' Připomněla jsem mu, ale pak jsem lehce sklopila hlavu. ''Ale jestli tě napadá něco jiného, sem s tím.'' Dodala jsem.

<- Severní hory

Cesta z hory proběhla téměř v tichosti. Bylo zajímavé jak jsme si měli dost toho co říct, někdy vůbec a téměř vždy jsme vypadali jen jako společníci při cestách. Srdcervoucí scény byly u nás opravdu zcela výjimečné. Ale nevadilo mi to, stejně jsem na to nějak nebyla.
Mé tlapky se začali bořit do písku, když jsme spočinuly na pláži. Bylo tu celkem hezky, protože k večeru už bylo poměrně teplo, ale jakmile jsme se schovali za poslední paprsky slunce už jsem slyšela kolem sebe otravný bzukot. ''Ew.'' Zabručela jsem, protože komáři a všelijaká jim podobná hmyzí havěť byla neskutečně otravná, jeden to od sebe nestihal odhánět.
Co dalšího mě celkem zaujalo byl obrovský kámen s vyrytými jmény a šla jsem se tedy podíval na něj blíže. V kůži strávené jako člověk na Iscu jsem se naučila číst, proto tohle nebyl problém. ''Myslíš, že tohle jim slouží místo hřbitovu?'' Otočila jsem se konečně na Raziela, což víceméně sedělo i na jeho dotaz. ''Je to možné, to bývá někdy v půlce podzimu, ne?'' Zauvažovala jsem. Já se rituálů o setkaní s mrtvými předky většinou neúčastnila, takže nevím kdy přesně se to dělo.