Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Ostříží zrak

Podívala jsem se na Raziela a protočila očima. ''Ano, ano. Já vím, předhazuješ mi to často, že jsem tě neviděla v plné síle.'' Dodala jsem k jeho slovům a prostě opět kráčela nahoru do výšin další hory. Doufala jsem, že už tady nebylo moc hor, které jsme ještě nestihli projít. Ale slunce se pomalu dralo na povrch, takže trasa nebyla úplně šílená a kdo ví jak nebezpečná, ale štěstí přeje připraveným a proto jsem na ne příliš pevném povrchu kráčela opatrně. ''Máš pravdu. Teď by ti k ničemu stejně nebyl. Teď se musíme spolehnout jen jeden na druhého a na naše smysly.'' A hlavně musíme zapracovat na našem přežití ve zdejším světě. Na vrcholu hory jsem se na chvíli posadila a rozhlížela se okolo. Do očí mi celkem padla nedaleká zátoka, pláž, nebo jak jsem to měla nazvat, pak dále ještě jedny hory a nikde jsem neviděla, že by se dali projít na okolo, ale pak v další blízkosti jsem jiné neviděla, a tak to vypadalo, že horské utrpení tamtou horou na chvíli skončí. ''Za tamtou horou už možná bude klid. Ale na odpočinek bych to viděla až tam dole.'' Ukázala jsem tím směrem a tím jsem se tedy zase vydala z hory dolů... Jestli mě nezabije uklouznutí na kamenech, určitě to brzy udělá Raziel. Ale nakonec i toho slepé pochodování sem a tam bylo lepší, než posedávaní v trávě a nic nedělaní.

-> Irisin ráj

Na jeho slova jsem kývla jednoduše hlavou. ''Samozřejmě, samozřejmě.'' Neměla jsem co namítat. Raziel měl pravdu a o některých schopnostech dalších hříchů jsme si mohli nechat jen zdát. Nakonec jsem se s lasicí na hlavě vydala o kus dál. ''Ale třeba budou na něco mazlové dobří.'' Střihla jsem uchem a oči mi spočinuli na rodince nedaleko nás. Po chvíli jsem však šla zase o kus dál. ''Tak, nás další plán? Prozkoumat Ostrov víc do hloubky?'' Podívala jsem se za chůze na Raziela a to už jsem mířila pryč z louky, opět to vedlo někde o horám, ale už zdáli jsem poznala, že tam jsme ještě nebyly. Kolik těch hor tu v blízkosti bylo? Navíc nahoře jsme si mohli vybrat další směr, třeba někde k vodě. Celkem jsem tím předchozím spěchem dostala zase žízeň.

-> Severní hory

<- Rokle

Kývla jsem na jeho následující slova. ''Hm, to je dost možné.. Ale i tak nemohlo být jeho kopí až tak multifunkční, ne?'' Teď už jsem jen uvažovala. Umělo bojovat, umělo léčit, bránit. Možná.. možná to zas takový nesmysl nebyl, kdyby umělo Kinga i teleportovat. Ale nakonec jsem nad tím mávla tlapkou. Skutečně byla teď chůze deštěm méně otravná, protože nepadali kroupy. Nakonec jsme se zase dostali na tu onu louku. A hle.. Vozíček s vlkem! ''Hele! Předtím tu nebyl a teď tu je!'' Změnila jsem rychle téma a spokojeně jsem se vybrala za ním. Když už jsem věděla co a jak, nehodlala jsem troškařit. Směle se na mě obchodník usmál a ukázal své věci. ''Výborně. Takžeee...'' Odvykladála jsem mu vše o co jsem měla zájem a on mi to všechno pěkně připravil, od lektvarů na umění magie, přes karamelky, až po jednu malou lasici co mě svým pohledem pořád hypnotizovala a s přikývnutím Wua mi přeskočila na záda. ''Děkuji pěkně.'' Řekla jsem k obchodníkovi a znovu platila těmi kameny co předtím, opět je spokojeně si shrábl. A já byla se svým nákupem spokojená a zároveň koukala na opici, kterou tam měl také. ''Ta vypadá zvláštně, že drahý?'' Takovou jsem u nás ještě neviděla, možná to bylo tím jak byla malá? Ale měla celkem výrazné ruce a nohy, to bych snad nepřehlédla. Mezitím jsem všechny 4 karamelky snědla. To by jste nevěřili jak vám sladkost může zvednout náladu! Dokonce mi ten déšť už nepřipadal otravný a já se tomu začala smát a vrtět lehce ocasem ze strany na stranu.

Konto: 540kšm, 24 rubínů, 14 mincí / 1 přivedená duše
Převod: 17 rubínů - 170kšm, 6 mincí - 240kšm = 990kšm
Nákup:
- 4 Karamelky (200kšm)
- Další magie: Iluze a Aura (220kšm + 5 rubínů a 150kšm + 2 rubíny)
- Levely magie: 2x druhá a 2x třetí tlapka do Iluze a Aury (220kšm)
třetí a čtvrtá úroveň do ohně (130kšm)
- Mazlíček- Lasice Hranostraj (jedna přivedená duše) /Zakreslit, až budeš mít čas tak se domluvíme/
Celkem platím: 920kšm, 7 rubínů / jednou přivedenou duší (Akros)
Zbývá na kontě: 30kšm, 0 rubínů, 8 mincí / 0 přivedených duší
Kdyby něco tak křič!

Karamelky - 3, 2, 1, 6, - 10 % do síly, vytrvalosti a rychlosti, 1 tlapka
Schváleno

<- Červená louka

Pracně zdlouhavě jsme opět vyšli a sešli horu. Tolik mi chyběla v tomhle případě má křídla. Zdolávat hory bylo o tolik jednodušší s nimi. ''Za chvíli hory začnu asi nesnášet.'' Zabrblala jsem a podívala jsem se na Raziela. Měla jsem je ráda, ale ne tolik abych přes den prošla dvakrát tu samou nahoru a dolů. ''Možná jeho kopí umělo spoustu věcí, ale nemyslím si, že by umělo i portály, ne? Od toho byla vždycky Jaina, než se začala stranit.'' Uvažovala jsem, ale pak jsem zavrtěla hlavou. Nemělo smysl nad tím uvažovat. Byly jsme tady a teď. Nad jeho dalšími slovy jsem se pořádně zasmála. ''To je dobrá otázka! Co jsme viděli z hory, byl tenhle Ostrov dost rozlehlý, dost možná tu o sebe kdysi dva ostrovy narazili a tak nějak se stali jedním.'' Jinak mi nedávalo smysl jak jinak mohl být jeden ostrov tak rozhlehlý a že tu dokázalo žít tolik vlků a když jeden jednoho potřeboval nedokázal ho pořádně najít. ''Ale určitě nebude zas tak těžké ho najít, musíme.'' Zamumlala jsem a přes rokli, která byly deště celkem už plná vody jsme se museli tak nějak přebrodit hnusem. ''Ať už to zje**ný počasí skončí, hnus!'' Mojí tvář polilo znechucení z toho jakým bahnitým hnusem jsem kráčela. Další situace kdy mi chyběli má krásná křídla!

-> Ostříž

Popsal odkud ji znal. Kývla jsem hlavou a podívala jsem se na Raziela. ''Takže znáš bratra mého partnera, Kinga. Zajímavé.'' Kývla jsem si hlavou a pak se otočila. ''Kdyby nás to nedonutilo přeměnit se zpět na vlky, skoro bych uvěřila, že jsme ve stejném světě. Že by ty světy byly propojené mnohem víc, než jsme čekali?'' Zeptala jsem se sama sebe a s kytkou za uchem pomalu odkráčela jiným směrem. S poloviční známostí jsem spokojeně odcházela, skutečně tu byla nuda. Vracela jsem se tam, odkud jsme přišli. Přece jen jsme se vraceli zbytečně. ''Jdeme kouknout teda po tom obchodníkovi? Tady není.'' Houkla jsem k Razielovi spokojeně, že jsem zjistila co jsem chtěla a prostě jsem šla. Možná se najde název pro onu kytku a já jen neuslyším, ale věřila jsem, že jsem ji už dokázala rozeznat dostatečně od máku, pokud to do příštího roku nezapomenu. Aktuálně jsem ji měla za uchem.

-> Rokle (Přes nejvyšší)

3

Stále jsem přemýšlela zda mě nenapadne něco lepšího. ''Rudá léčivka.'' Zamumlala jsem další název, ale nahlas už nezněl tak přesvědčivě. Takže to jsem zase rychle zavrhla. Pak jsem zaslechla něco důvěrně známého. A natočila jsem tím směrem ucho. ''Slyšel si to?'' Řekla jsem směrem k Razielovi, úspěšně ignorujíc Razielovo znuděná slova a tím, že už by se chtěl hnout dál. ''Ten vlk zmínil Kapku života, nemá tu magii náhodou King?'' Ukázala jsem směrem k bílému vlku, který stejně jako já se snažil vymyslet název pro kytku. Tohle mě teda zajímalo. Znal Kinga? Nečekala bych že ve všech možných světech bychom mohli najít někoho kdo by ho mohl znát. ''Hele, odkud znáš Kapku života?'' Houkla jsem směrem k němu. Poslední pohled ke květu. Navrhla jsem názvy tři; Mák léčivý, Léčivka červená, Rudá léčivka, víc jsem asi už navrhnout nedokázala.

2

Rozhlédla jsem se, jindy by mi společnost dost vyhovovala. Ale ještě brzo bylo na to dát o sobě vědět víc, než právě buď tým co si o mě při pohledu mysleli, nebo tak. Pokud vůbec něco. Potlačila jsem tedy nutkání na většinu slov nějak reagovat a to mohl Raziel celkem ocenit, většinou jsem hubu nezavřela. Pak jsem se však na Raziela podívala a pozvedla obočí. Jeho kytka vůbec nezajímala a přitom by jeden řekl, že když to dokázalo zaujmout mě, tak se trošku bude snažit. ''Drahý, dej mi ještě pár minut.'' Šeptla jsem směrem k němu, protože jsem chtěla zkusit ještě do třetice vymyslet nějaký název. Ale už mě kromě názvů co jsem zmínila víc nenapadlo, což byla nejspíš smůla. ''Aspoň jsme si teď dokázali, že něco v té hlavě někdo má, tamta neměla vůbec nic.'' Odpověděla jsem na jeho tiché brblání.

1

Vyslechla jsem si Atrease a taky jsem se podívala na všechny vlky, kteří dorazili. S pozvednutým obočím jsem se podívala na všechny. Pak jsem se podívala na svého drahého. ''Ne všichni vypadají tak hloupě, jako se zdála ta sněhová.'' Zašeptala jsem směrem k němu a se svou elegancí jsem se podívala znovu na květinu. ''Hm. Když je podobný máku vlčímu, tak co Mák Hojivý?'' Podívala jsem se na Atrease se svým návrhem a pak se podívala na Raziela s uchechtla jsem se nad jeho nápadem. Nakonec se zeptal na utržení a dostal varování, že pokusit se ji utrhnout bez kořenů. Já se už neptala vůbec a prostě jsem si utrhla tu, na kterou jsem se tak pořád dívala. Bez kořenů se mi ji vyrvat podařilo a tak se slovy Atrase, 'na tomhle místě vyroste i příští rok'. Prozatím jsem si ji pracně položila za ucho. ''Nebo Léčivka červená?'' Padl ze mě další název. Jo, Diegovi, či strýci Azraelovi by šli tyto názvy nejspíš lépe.

Podívala jsem se na Raziela s mírným vzdychnutím. ''Hele, momentálně tu je víc společnosti, než bychom čekali. Můžeme se na tu Svatyni a na obchodníka zeptat rovnou jich. Možná nám někdo i to těch smečkách něco řeknou.'' Prohlásila jsem na jeho nedůvěru a pak jsem se opět věnovala těch zvláštním kytkám, které se mi celkem zalíbili a řekněme, že mě zaujalo věcí poměrně málo a tak ta rostlina mohla být celkem mým zájmem potěšena, heh. Raziel nevypadal, že by ho však příliš zajímalo a navíc jsem byla celkem překvapená, když k nám sám od sebe jeden z vlků došel a skutečně promluvil na má slova. Už jen z jeho slov bylo znát, že hloupým opravdu nebude a něco bude vědět. Minimálně o květinách, když se následně představil jako léčitel všech a všeho. Podívala jsem se přímo na něj. ''Nazdárek.'' Vrátila jsem mu z rádoby slušnosti pozdrav, i když jsem zdravila už jednou. Zatím jsem chtěla být slušnou vlčicí, než si to tu projdeme. ''Hm, zajímavé. Takže velmi speciální léčivá bylina co roste jednou ročně... a právě chceš pomoci ji vymyslet název.'' Zopakovala jsem si v úplné zkratce všechno co řekl. ''Nic mě nenapadá, ale možná když tu zůstanu o pár chvil déle, něco mě napadne.'' Dodala jsem odpověď na první otázku. ''Portálem před pár dny. Snažíme se to tu tedy aspoň projít.'' Řekla jsem ve zkratce, nepotřebovali slyšet veškeré detaily, a švihla jsem ocasem. ''Já jsem Allari Virentem.'' Tentokrát jsem se nestyděla říct i svůj rod a od poslední reakce jsem nechala Raziela mluvit samotného, ale snad nezapomněl na to vyzpovídání od Sisi, ze kterého potom chtěl pomoct vybruslit.

<- Rokle (Přes Nejvyšší horu)
Bylo celkem hezké vidět, tedy, v rámci možností toho co ten déšť dovoloval, občas se Raziela skutečně usmát. Ne jen hraně. Ostatně můj pravý úsměv byl taky ojedinělý a znal ho jen on. Nakonec, ale jako vždy zvážněl a nečekaně jsem pochopila, že hned zase svedl své myšlenky k bohům. To jsem teda zase musela hned protočit očima. ''Nemyslím si, že to bude bůh. Jen nějaký vlk co prostě má svůj vozíček plný tretek a snaží se na zdejší existenci vydělávat.'' Prohodila jsem s kývnutím ramen. Nakonec jsme sešli z hory a co bylo zvláštní.. Že zde nepršelo. ''Divný. Nad celým Ostrovem jsou temné mračna, proč tady neprší a když se rozhlédneš tak všude jinde ano?'' Zamumlala jsem podezřívavě. To bych spíš tohle svedla na boží zásah, než nějakého zdejšího obchodníka o kterém jsme stále věděli pramálo.
Na jeho následující slova jsem, po dalším rozhlédnutí se, přikývla. ''Máš pravdu. Předtím tu nikdo nebyl a to je snad jen pár hodin co jsme tu byly.'' Souhlasila jsem. Co mě však zaujalo byly kytky. Byly takové.. zvláštní. ''Ale víc než oni mě zajímá...'' Podívala jsem se k nim blíže. ''Připomíná mi Vlčí mák, ale vůní to vůbec máku není podobné.'' Zauvažovala jsem nahlas a pak věnovala pohled Razielovi. Jak teď mi chyběl Diego, ten se v takových věcech vyznal celkem perfektně. I strýc se celkem v rostlinách vyznal, ale zrovna tohle učení mě moc nezajímalo.. Nakonec jsem neodolala a na ty cizince(pro nás) jsem se otočila. ''Krásný víceméně deštivý den přeji. Vy nevíte copak je tohle za rostlinu? Je nějaká zvláštní.'' Promluvila jsem směrem k vlčici a vlkovi.

<- Furiské hory

Kráčet v takovém počasí asi nebude úplně to nejlepší co nás dva tady potká. Být víc běžný pár ani romantiku v dešti z toho nešlo udělat, protože jeden sotva viděl na své vlastní nohy a tak kromě ztracení se hrozilo, že se můžeme při nejlepším prozabít. Věřila jsem Razielovo orientačnímu smyslu, ale ještě jsem nevěřila, že po donucené proměně do vlka a ještě o ztrátě moci se dokáže hned vypořádat, já nevím, třeba sesunem půdy. K tomu byly dobré naše křídla, které jsme bohužel také ztratili.
Razielovi pokusy o vtipy byly vážně roztomilé. "Oh jistě drahý. Prosím, prosím, prosím." Odříkala jsem s tichým uchechnutím. "Máš pravdu, zní to absolutně hrozně." Ušklíbla jsem se a dal jsem musela víc ostřit pohled, protože mi do oka sjela kapka deště a bylo to chvíli celkem nepříjemné. Doufala jsem, že obchodníka najdeme rychle a můžeme zase jít někde schovat, protože byla pitomost v tom dešti vůbec znovu vylízat ven. Co nás to jen napadlo?

-> Červená louka (Přes Nejvyšší)

Podívala jsem se na jeho mručivý pohled, když teplo postupně vyprchalo ale nějak jsem to nekomentovala. Jednoduše jsem to přešla mlčením. Jsem víceméně ráda, že jsme na pár chvil zase spolu nad něčím souhlasili, takové chvíle byly vzácné. Měli jsme dost rozdílné názory na hodně věcí. "Určitě najdeme někoho, kdo nebude jak ta sněhovka." Řekla jsem s jistotou. Přece nemohl být každý vlk na Ostrově tak málo informován zdejším životem.
Pak se konečně rozhodl, co bude náš plán a tím jsem se vrátila do svého elánu. "Objeví se prý, když ho jeden potřebuje, tak dřív či později na něj narazíme,
ne?" Kývla jsem rameny a vyskočila zase na nohy s novou energií něco dělat. Na jeho další slova jsem kývla. "Snad něco užitečného." Pozvedla jsem obočí a do nepřízně počasí vyšla spolu s ním, protože to teď znělo zajímavěji, než čekat tady až se počasí přežene, což mohlo být kdo ví kdy.

-> Ostříž (Přes les Alf)

Odevzdaně jsem se zase posadila a když jsem se přestala soustředit na svůj element, teplo které tu posad bylo přestalo, ale už jsme měli v rámci možností suché kožichy a tak nehrozilo, že by nás ofouklo. Maximálně zmokneme znovu tím, že pak vylezeme ven. Povytáhla jsem obočí a můj pohled se otočil směrem k Razielovi. Nestávalo se příliš často, že by si své rozhodnutí rozmýšlel. Ale nakonec jsem kývla. ''Hm, myslím, že bychom měli prvně o tý svatyni se dozvědět víc z venku, než jít dovnitř hned.'' Taky nás ten uvnitř mohl zmrzačit a ne vycvičit, abychom byly lepší v dovednostech, že ano. ''Jo, to zní jako lepší plán. Neměla bych být tak pozadu od tebe s magiemi.'' Navíc jsem na ně měla celkem talent předtím, byla by škoda tady v tomhle místě nechat ten talent zkoprnět tím, že bych ho nevyužívala, ale nejdřív mi musel Wu dát tu moc je opět ovládat ve větším množství.

Ušklíbla jsem se jeho slovům. ''Samozřejmě.'' Souhlasila jsem se a pak jsem se konečně zase oddálila. Zvlášť proto, že i on se zakoukal do deště ven, Když ukázal ven někde na víc hluboký les, než byl ten ze kterého jsme přišli na tuto horu. ''Hm, je to dost možné.'' Zauvažovala jsem při pohledu na něj. Bohužel jsem však neměla orlí zrak, abych to mohla potvrdit stoprocentně.
Akorát jsem si teď ještě nebyla jistá jestli se mi chtělo zjistit co v tý svatyni ve skutečnosti bylo a raději bych znovu našla toho obchodníka. Nebo ne? Nahlas jsem vzdychla a udělala jsem kolečko, takové přemýšlecí. Nesnášela jsem, když jsem nevěděla co mám dělat. Nakonec jsem se zastavila a podívala se opět na Raziela. ''Co teď? Chceš tam jít, nebo chceme najít toho obchodníka zase, nebo jak? Mě nic nenapadá.'' Vydechla jsem. Opravdu jsem nesnášela několikrát během dne přiznat, že jsem nevěděla co mám dělat. Kde jsou ty dobrodružství do kterých jsem se mohla vrhnout po hlavě? Ze kterých mě měl Raziel vysekávat, my se mohli lehce pohádat a spokojeně žít naše životy dál? Nic z toho tady nebylo, měli jsme jen zkoumání nových částí světa ve kterém jsme uvízli.

I když jsem měla položenou hlavu až na jeho krku, ale i z hrudi, která byla hned pode mnou, jsem slyšela bít jeho srdce. Srdce, které bilo jen pro mě. Jeho slova najednou zněla tak romanticky. Ano, zvykneme si. Budeme spolu a bude to náš domov. ''Ano, ještě tomu tady všemu ukážeme, čeho všeho jsme schopní.'' Řekla jsem i já. Nakonec po dalších slovech jsem se na něj podívala. Mé dvoubarevné oči se zahleděli do těch jeho. Tohle řeknu jen jednou. ''Jednou ti ty vlčata dám, ale teď opravdu ne.'' Navíc mi scházelo to nejdůležitější, co by měla mít každá matka. Mateřský instinkt. Nevím zda bych dokázala k nim něco cítit, to co bych měla a proto jsem je ani nechtěla. ''Jo.. S tebou tohle místo fakt špatný není.'' Zašeptala jsem a zpátky jsem se opřela o jeho krk. Už jsem nemyslela na žádnou hádku, nemyslela jsem na minulost, ani naši budoucnost naši tady. Teď jsem dýchala jen pro ten jediný okamžik, který jsme momentálně měli. Takových chvil jsme měli málo a byly tak ojedinělé.