Příspěvky uživatele

< návrat zpět

post1

Nelíbilo se jí, jak skončilo předešlé setkání s hnědým vlkem. Chtělo to něco víc, větší zábavu, mnohem větší. Ne že by teda jeho měnění povah z minuty na minutu nebylo dostatečně zábavné, ale po nějaké době už byla unavená z toho věčného měnění povahy. Nedalo se s tím dostatečně manipulovat. Unaveně zamžourala očima a porozhlédla se kolem. Byla nějaká unavená. Jako by jí veškerá energie z chvíle na chvíli absolutně opustila. Nemohla dýchat, jak nepříjemné vedro bylo. Nudila se. Nebavilo jít to, dnešní den. A to příšerné teplo! Cítila, jako by se jí pot objevoval snad všude, cítila jako by snad každá kapička projížděla pod srstí a nepříjemně lechtala. Vzdychla.
Najednou však ucítila známý pach. Konečně nějaká zábava! Scara neviděla už dlouhou dobu a byla zvědavá, co za novinky jí přinese.

Začala se smát. Jejich vnější boj byl zábavný. Ironický. Na druhou stranu už ji ten vlk začínal unavovat. Byla to nuda, oba už ji nebavili. Možná příště. Možná to bude velká zábava později. Momentálně se však rozhodla odejít. Beze slova se vzala, mávla ocasem a zmizela.

->Zauberwald

Když uviděla, jak se zde ochomejtla nějaká vlčice, už už měla chuť být zlá, ale nakonec se přemohla a mile se usmála. Pouze pozdravila, jinak pozorovala oba spíše z dálky. jak se zdálo, vlk co se představil jako Agnus, doteď jeho jméno neznala, zase bojoval se svými osobnostmi a ta vlčice...
,,Společenstvo chaosu, říkáš?" Zazubila se na ni Usměvavá a mávla ocasem. Začala zajímavě zbarvenou vlčici obcházet, jako kořist. Ano, nezdála se jí ze začátku zlá, spíš naopak. Zdála se milá, skoro slušná, až příliš.. uťáplá. Ale jakmile spustila o společenstvu, v Avanté cosi hnulo - bránila je a vyvyšovala. jako správný poskok. Ale ano, Úsměvavá zhodnotila, že se jí tato vlčice i poměrně líbí. A vyznala se v bylinách. To se vždycky hodilo. Ne všechny byliny byly léčivé.

,,Pro mě za mě," pronesla s pokrčením ramen a otočila se, aby se napila. Najednou, jako by slyšela jeho příjemnější hlas. Obrátila se zpět na vlka a zazubila se. ,,Opravdu, umíte si vybrat skvělý čas na to se prohodit." Dala hlavu na stranu. ,,Chyběl? Ale to víš že ano." Jemně se ušklíbla. ,,Pokud nechceš odcházet, nemusíš. To jen tvý druhý já je trošku zbabělec, ačkoliv dělá velký ramena," pronesla se smíchem.

,,Chudák, přichází o spoustu zábavy," pronese s úšklebkem. Mávne ocasem a podívá se na nebe, jako by tam snad mohla vidět odpověď na všechny její otázky. ,,Nemáš rád vlčice, přesto jednu chceš. Není to ironické?" Znovu nasadila svůj typický úsměv. Tentokrát mírnější, ne zas tak děsivější, pouze to bylo gesto toho, že se cítila, jako kdyby vyhrála. ,,Já jsem nudná? Prosimtě, ty jsi nepředl zhola nic zábavného. Jestli chceš, zpakuj se." Mrkla na něj.

,,To bych mohla," ušklíbila se. ,,Ale samozřejmě že jim rozumím. Jen tě škádlím koloušku," pronesla a odhalila svoje bílé zuby. Natočila hlavu na stranu. ,,Vidíš, alespoň tvý druhý já mě má rádo." Usmála se skoro až mile.
,,Jen do toho, zkus to. Zabij mne." Mrkla na něj. Nechtěla zabíjet svou loutku, ale možná že když ztratí dostatečné množství krve, bude prosit o milost. A ona mu ji dopřeje. Za trošku věrnosti.
Když k ní přišel a zkousl ji krk, nečekala to. Překvapeně sebou cukla, skoro až vzrušeně. ,,A co tedy bylo tohle?" ušklíbne se, když ji pustí.

,,Ale ale. Utírat prdel? Nee, já chci kamarády, se kterými si můžu hrát! Chci zábavu a .. zábavu," opět protáhla ústa ve svůj typický "úsměv". Mrkla na vlka a mávla ocasem. ,,Kdybys neměl srdce, tvým tělem by již dávnou neproudila krev a pravděpodobně bys zemřel. Fyziologicky je nemožné nemít srdce." Zazubí se, jako by snad právě vyhrála souboj.
,,Má v hlavě spousty představ, ale všechny se týkají toho, jak by se mnou skočil do křoví," pronese s vypláznutým jazykem a olízne si čumák. ,,Neoblbnu? A proč se ti tedy jen když ti zkousnu ouško, žene krev úplně někam jinam?" Ušklíbne se vítězně a zasměje se.
Když řekl, že je řada na něm, vyzývavě zvedla obočí.

,,Oh, nelíbilo se ti to divadýlko? Škoda, není s tebou zábava. Už je jasný, proč tě nikdo nemá rád a každej má radši tvou druhou stránku." Zadívá se na něj a ušklíbne se. ,,Nemáš z toho občas komplexy? Nebolí tě u srdíčka?" Zase roztáhne úsměv do typického šklebu, který je přinejmenším děsivý.
,,Oh, ale já vím, že po mne toužíš. Ve své hloubi mysli si jen představuješ, jaké by to mohlo být, užít si se mnou," šeptla mu do ucha a mírně jej zkousla. Zase se odtáhla a vítězně se usmála.
,,Vidíš, tvému druhému já se líbím. Taky se mi líbil víc. byl o hodně komunikativnější a příjemnější než ty. Ale na druhou stranu, menší výzva pro mne," zazubila se.

,,Nebo já mám tebe, kde tě chci mít, zlatíčko," mrkla na něj a mávla ocasem. Když uslyšela, jak vedle ní scvakly zuby na prázdno, zasmála se. ,,Špinavče? To mne chytlo za srdíčko. Oh, jak jsi mi ublížil," teatrálně se skácela k zemi a začala se smát. Podívala se na něj a ušklíbla se. Pomalu kolem něj začala zase kroužit. ,,Já se mám snažit? Můžu mít kohokoliv lusknutím prstů, i ty mne chceš, přiznej si," šeptla mu do ucha a zasmála se. ,,Tak kdo by se tu měl více snažit?"

,,Já už na samečky jsem poměrně dlouho," zasmála se a mávla ocasem. Sledovala ten jeho pohled. Stále v něm viděla jistou touhu po vraždění a to se jí víceméně i zamlouvalo. ,,Ohoho, ty se snažíš mě vyprovokovat k činům? Ale to by ses chlapče, měl snažit trochu více, než urážkami a planými slovy." Úšklebek, který měla na tváři, byl vítězný. Pomalu se k vlkovi přiblížila a otřela se o něj svými boky. Ocasem jej občas pleskla. Když jej celého obkroužila, kousla jej jemně za kůži na krku.
,,Mám se bát tebe? Takového poseroutky?" Ušklíbla se. Jediným jejím cílem bylo to, aby jej obměkčila. Aby prosil o to, aby mu dopřála kousek ze sebe samé.

,,Špatně střelenýho srnce? to připomíná spíš tvůj ksicht, když se snažíš tvářit drsně." Pousmála se, jako by snad vyhrála. Tahle blízkost, kterou udržovali, ji mírně zneklidňovala. Možná spíše v tom dobrém. ,,No, ubožejší než tvý druhý já být nemůžu. Smůla, že jste jedna a ta samá osoba." Podívá se kolem. Už se pomalu začalo rozednívat, vítr zhoustl a jakoby začalo být tepleji.
,,Oh chápu, nemáš rád vlčice. Holt smůla, když je někdo na samečky, bránit ti nebudu." Ušklíbla se. No neboj, jediný, kdo bude kňučet budeš ty, budeš kňučet o to, abys dostal více mé pozornosti, až s tebou skončím.
,,Poskoka? Ale to nee mladíku." Měla s ním jiné plány.
Když jí zkousl ucho, neudělalo to s ní nic, avšak teatrálně vzrušeně zakňučela. Pak se mu vytrhla, podívala se na něj a začala se smát. ,,Opravdu? Tohle bylo to nejlepší, co máš?"

,,Ale ano. Nerozhodnout se změnit pozici, ještě teď by sis myslel že jsme malá naivní vlčice co se snaží být milá a vzbudit tvého druhého... já," ušklíbla se. Jeho úšklebek co napodoboval, ji donutil se hlasitě zasmát. Byl to řezavý a pronikavý smích, takový, ze kterého tuhne krev v žilách. ,,A to mělo být co? TOHLE," teatrálně předvedla jeho úškleb ,,bylo to nejubožejší co jsem kdy viděla," zasmála se.
,,Ale ale, někdo nemá rád vlčice? Copak ti kdo udělal? Mamča tě neměla ráda? Tvoje jediná láska ti zlomila srdíčko? Nebo jsi snad stále panic?" Zasmála se znovu a ukázala svoje krásně bílé, ostré zuby.
,,Ale ne, je tak krásně naivní, že by se dal použít na tolik krásných a zábavných věcí," zastříhala ušima. ,,A vzhledem k tomu, že jste jeden, užili by jste si to oba dva," mrkla na něj.
,,Nechám, když pěkně poprosíš," stále měla na tváři svůj vítězný úšklebek.

Jeho smích se jí docela zamlouval. Ušklíbla se tak, jak umí jen ona. Byla přeci jen Usměvavou, tak ji v bratrstvu pojmenovali. Právě kvůli tomu dlouhému, širokému úšklebku, který byl na pohled děsivý. Když ji švihl ocasem, olízla si čumák. Zastavila se a mávla ocasem. ,,Ale ale, jsem výborná lhářka. To jen tohle tvé zlé já je velmi nedůvěřivé. Škoda. Mohli jsme se výborně bavit," zazubila se. Kdyby se probojovalo dopředu jeho hodné já, mohla jej alespoň trošku zneužít. Takhle moc šancí neviděla, ačkoliv, ona uměla každého vlka přimět, aby ji MĚL RÁD.
,,Ale ale," přiblížila se k jeho uchu ,,takovou výzvu přeci nemohu odmítnout," šeptla k němu a odskočila dozadu. ,,Notak. Myslím že po pár chvilkách by ti můj kožíšek byl velice libý. A nejen on," mrkla na něj.
,,Zlatíčko, mám ho ráda. Tedy vás. Tak pěkně stavěný vlk, s hebkým kožíškem a krásnou stavbou se nevidí jen tak. Zakousla bych se. Nebo se nechala kousnout," šibalsky se zazubila.

Mohla ještě čekat. Provokovat více a dočkat se toho sladkého vítězství ve formě agresivního útoku. Ač na ni vrčel a byl nepřátelský, udělala kolem něj pár kroků a začala jej obcházet, jako dravec svou kořist. Ušklíbla se. ,,Možná čucháš sebe. Můj kožíšek je čistý a krásný." Její tón se z milého a naivního přepnul na vážný a sarkastický. Střepala ze sebe zbytky písku, který hanil její skvostnou srst. Točila se kolem něj, sem tam se o něj otřela. ,,Jak smutné, že tak roztomilý vlčík jako ty, nemá rád pěkné vlčice. Mohli jsme si spolu užít spoustu zábavy," zazubila se a ještě se o něj jednou otřela, poté poodstoupila.
,,Smečky? Ale ale, chlapče. Já nemám smečku." Byla to pravda, smečky byly soudružné a pořád se někde zdržovaly. Ona byla v krvelačném bratrstvu.

Vlk se najednou začal smát. Nebo tedy, byl to zvláštní, škodolibý smích. I ona jej uměla. Přeci jen, byla Usměvavá. A nebylo to zrovna kvůli milému úsměvu. Už už by si myslela, že ji prokoukl, ale dodatek, že každá vlčice je čubka ji utvrdila v tom, že tenhle vlk, druhá stránka má asi nějaký mindrák. Nemáš rád vlčice, protože ti žádná nedala? už už by tuhle narážku řekla, ale sevřela zuby a držela tlamu.
,,Já se neválela, on se na mě nalepil! Je to písek! Kdyby sis lehl, taky bys ho na sobě měl!" Neznělo to výhružně,, spíš mile, naivně, jako malé štěně co vysvětluje rodičům, že ono nic neudělalo. Ač ji vnitřně vlk už sakramensky vytáčel, držela se. Chtěla se bavit s tou zlou stránkou zlým způsobem.