Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedivý vlček na mne zavrčí, jakmile jej oslovím Mrzoutku. ,,To je smutné. Odmítnutí bolí, víš to, Mrzoutku?" Zasmála jsem se. Ne, nehodí se na rychlé zneužití. Ale co s ním? Mohl by mi něco ulovit. Měla jsem docela hlad. Každopádně dobývání mě bavilo víc. V hlavě se mi rýsovalo něco ďábelského. Jen jsem se zlověstně ušklíbla na mladého vlčka.
Vlk ze mě sešlápl. Zůstávala jsem na zemi. Ach, no jasně. Pře se v něm - všechno, všecičko! Podívám se, kam se dívá. A v dáli uvidím dvě vlčice. To musely zrovna sem? A kazí mi plán? Měla jsem chuť jejich mladé krčky prokousnout a nechat řinout jejich krev do jezera. Lehce jsem ohrnula tesáky. Ach ano, nemít teď důležitější práci, nenadechly by se nikdy víc.
Černý vlček se rozhodne, že půjde. Ušklíbnu se. Chtěl utéct. Čas změnit taktiku? Olízla jsem si špičáky a vyskočila. ,,Ale notak, snad bys mi neutíkal. To jsem tak děsivá?" Zazubím se a běžím za ním.

-> Mlžné pláně

Vypadalo to, jako by se vlk vnitřně pral sám se sebou. Zajímavé. Až moc zajímavé. Vlk mne zase začal obcházet a já s ledovým klidem stála a olízla si špičák. Vlk se zastavil u mého pravého boku.
Kudlanka? To že bych mu ukousla hlavu, jakmile bych s ním... skončila? Jak přesné. ,,No ne, vidíš mi až do duše." Zdálo se, že tenhle vlček bude opravdu oříšek. Nestávalo se často, že by někdo znal mé úmysly, no tak jako tak to byla zábavná hra. Velmi zábavná hra.
Vlk do mne najednou strčí, no nechám se povalit na záda, ač to ohnání nebylo až tak silné a nechám se zašlápnout. Moje ego utrpělo? Ani ne. Stále je to zábavná hra. A hrát hru znamená dělat i tohle. Cíl je cíl a hrát byla má vášeň. No kdyby to byla vlčice, pravděpodobně by už byla bez hlavy - ale to nejspíš už dlouho předtím.
Nechala jsem jej dělat, že je nademnou - no prakticky ano. Ale navrch mám vždy já. ,,Někdo tu je rád nahoře, co?" Zašklebím se děsivým šklebem, skoro mě až mě bolí koutky - kdybych tenhle "úsměv" nenosila více než často, nejspíše ano. Vlček ho taky zkoušel, no nevypadal, že by se šklebil často.
,,Oh, myslím že na to znáš odpověď, Mrzoutku," šeptla jsem a na tváři jsem stále měla ten úškleb.
Každopádně mě to přivádělo k myšlence, co jsem opravdu od tohoto vlka chtěla. Byl zajímavý. S jinými bych byla už dávno hotová, ale tenhle se nenechal. Většinu ovlivní pudy - jeho ne. Až tak nedůvěřivý vlk? Nikdy se mi to nestalo. Jsem opravdu uchvácena. Možná se nehodí jen na rychlé zneužití, jako ostatní. Nu, uvidíme co s ním.

Jak jsem čekala. Reakce. Vlk, jehož jméno jsem pořád neznala se naježil a zaujal hrdý postoj. Ano, malý zhrzený mrzoutek. Copak mu asi maminka s tatínkem udělali? Poslali ho spát před desátou? Lehce jsem se úšklíbla. Nikdo s ním nedokáže manipulovat? Uvidíme. Samozřejmě jsem vlčka pořádně nakrkla, po zmínění rodičů. ,,Když myslíš," pronesu s úšklebkem a mávnu ladně ocasem. Samozřejmě, nechám jej myslet, že má navrch - to vždy u mrzoutků zabírá.
Když se tmavý vlček přilížil, lehce mne zamrazilo. Vzrušení? Zvědavost? Těžko říci. Že by? Po jeho slovech se na mé tváři objevil roztáhlý úškleb. ,,Zabít říkáš?" Olíznu si pření špičáky. Poznámku o hmyzu jsem přelétla. Ač mne to v srdci urazilo, hrátky s cílem byly přeci jen mnohem důležitější - a já vždy dosáhnu svého cíle.
Nechám se obcházet. Útok by se dal čekat, ale tušila jsem, že vlček zkusí možná něco jiného. Jen čekat. Ledový klid, jen skoro až ďábelský úškleb a čekání. ,,Větší zábava je si s hmyzem hrát, než jej zabiješ," pronesu s úsklebem. Další narážka? Možná? Ale doslova jsem se třásla zvědavostí nad jeho reakcí.

Mladý vlček byl velmi nedůvěřivý. To se mi líbilo. Dobývání? To bylo moje životní poslání. Nikdy se nestalo, že bych nedostala, co chci. Nikdy. Jestli najdu vlka, který odolá mému šarmu či snad nepodlehne napětí, které dokážu lehce vytvořit, tak... nevím. Nevím co bych udělala. Bylo by to mé personální zklamání? Nu, ne. Spíš bych takovému vlkovi dala jeden malý respektový plusík - bezvýznamný, ač ode mne?
,,Každý manipuluje každým, ač se to tak nemusí zdát. Rodiče manipulují vlčaty, aby z nich udělala svůj druhý obraz. Vlčata, aspoň ta chytrá, manipulují sourozence, aby z nich získali co nejvíce a vzali na triko jejich průšvihy. Manipulace je všude," obrácená psychologie? Něco takového? Nu každopádně, tento vlček vypadá, jako by si snad prošel peklem. Zmínění rodičů a sourozenců by u něj mohlo vyvolat reakci - reakci, kterou potřebuju. Nebo takovou, kterou mohu využít.
Vlček se zdál, že už má pubertu za sebou - nebo jí snad prochází. Malý mrzout, utíkající od rodičů, aby ukázal, že je něco víc. A puberťák, se kterým cloumají hormony? Perfektní cíl.
Modrooký vlk pronesl něco ve stylu, že se mi to daří. Ušklíbla jsem se a popošla k němu. ,,To víš, jsem v tom dobrá," šeptnu mu do ouška a s liščím šklebem jdu kolem něj, přičemž mu ocasem mrsknu do čumáku jemně a tak, jak to umím jen já. Zdali černý vlk pochopí mou narážku? Pomalu jej obcházím - všímám si každé nerovnosti v srsti, barvě, sleduju jeho proporce. Hledám snad slabinu? Možná. Ona slabina bývá většinou jen hormonální - to je vždy slabina všech vlků. I takových mrzoutků - ti jsou nejzábavnější a nejtvrdší - no podlehnou všichni.
Nakonec se zastavím na místě, kde jsem byla. Čekám reakci. Na vše, na všechno škádlení, narážky, konverzaci o rodičích. Jsem schopná pojmout vše. Překvapí mne tento mladý vlček, nebo to bude jednoduché, jako u všech ostatních?

Vlčátko už nejspíše dávno nebylo vlčátko. Jaká škoda. Vlčata často dělala všechno možné. Dokonce i dobře lovila a dělala to ráda, když je někdo patřičně pochválil, tak se dokázala rozkrájet. Něco jako "Jéje, ty si ale šikovný" stačilo k tomu, aby vám to malé pískle doneslo večeři a vy se spokojeně nadlábli.
No tohle byl poměrně mladý vlček. Ale no Avanté, nejsi přeci na zajíčky. Sama jsem se tomu v duchu zazubila. V tváři byl mladý, nu postavou se rovnal klasickému vlkovi. Neměl ani škaredou barvu. Černá byla má oblíbená, nu a ty odstíny šedé byly úchvatné. Krásná symetrie.
Zadívala jsem se vlkovi do očí. Měl hezky modré, pronikavé, ale ledové oči. To ukázalo i jeho chování, když se začal mračit. Uchechtla jsem se. Možná mě prokoukl? Heh, ale ne. Tenhle vlk bude spíš radši, když ukážu zlou Avanté. Mrzoutek. Takhle mladý? Nu což.
Můj úsměv se překroutil spíš do šklebu. Pro někoho děsivé, pro jiné odstrašující. ,,Řekla bych něco ve stylu, že je krásné počasí a jsem nadšená, ale pravdou je, že mě právě vychrstlo moře a je tady teplo, že se potím i tam, kde jsem myslela, že to nejde." Povím a oblíznu si čumák. ,,Pravdou je, že většina vlků, aby udělala dobrý dojem, se usmívá. Úsměv je totiž největší manipulace," mrknu na něj. Budu hrát jeho hru. Možná nakonec bude zobat z mojí ruky - nu, přeci jen, to byla vždycky moje priorita. Využít, užít si, odhodit a jít dál.

<- Kdesi daleko předaleko

První, co jsem mohla vidět, byla tma. Nejdříve jsem myslela, že jsem zemřela. Nu, to by mne ale byla škoda. Bohové se mnou jistě mají daleko krásnější plány, než-li chcípnout jako troska.
A tak jsem otevřela oči. Světlo. Moc světla. Většinou mi nevadilo jen tak se slunit, ale nyní? Bylo MOC teplo. Můj kožich se normálně přehřál. První věc, kterou jsem zaznamenala, bylo to že... ,,Můj kožich! No to si ze mě děláte už ale..." Zavrčela jsem, když jsem zjistila, že můj POSVÁTNÝ KOŽÍŠEK byl zamazaný od bláta a byl na něm nalepený hnusný písek!
Vypadalo to, že mi srst již zaschla, nejspíše mne vyplivla voda. DIVNÝ. Extradivný! Jak dlouho jsem spala?
Můj žaludek se houpal, div jsem se nepozvracela. No každopádně mi větší starost dělala špinavá srst. Voda mi nevadila - což bylo fakt extrémně divné, když můj element byl oheň. Ale voda byla čistá, skoro až modrá a krásná, bylo mi navíc šílené vedro a tak jsem do ní vlezla. Voda byla ledová, ale můj kožich pálil jako ďábel a v tomhle momentně mi to bylo fuk. Vydechla jsem úlevou. Bylo mi dobře. A ten škaredý písek odplaval pryč, stejně jako bláto, když jsem párkrát máchla tlapou.
Pocit uspokojení. Konečně. Pomalu jsem vylezla z vody, jelikož po pár minutách už mi začala být zima a oklepala se. Následně jsem svou roztřepenou srst krásně ulízala tak, že vypadala zase krásně. Teď jen čekat, než uschnu. No najednou jsem ucítila cizí pach. Možná bych si černého vlka všimla dříve, kdybych neměla problém s pískem.
No konečně, zábava, zaznělo mi v hlavě a rozešla jsem se jeho směrem. Když jsem jej uviděla, bylo mi do smíchu. Vlčátko!
Nebudu zlá tetička Avanté. Sladce jsem se úsmála. ,,Zdravím," pronesla jsem medovým hláskem.