Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Dračí průsmyk

Zamyšleně jsem brouzdala pískem a sem tam se ohlédla po Vidarovi s tátou, jestli opravu taky jdou. Rozhodně jsem se nechtěla zase ocitnout sama... ještě ke všemu na tom samém místě jako předtím. "Ahá, to dává smysl," přikývla jsem vážně. Bylo celkem logické, že moje babička, tátovo máma, chtěla aby věděl, že má nějaká vlčata. Kdybych byla jeho mámou, taky bych to udělala.
"A maminku taky?" zeptala jsem se ho a podívala se směrem k němu. Chtěla jsem, aby jsme spolu byli všichni. Prostě úplná rodina. Máma, táta, brácha a já. Ale něco mi říkalo, že mezi mámou a tátou to nebylo tak pozitivní jako u většiny rodin. "Snad to není moc daleko," zabručela jsem potichu, protože už mě celkem bolely tlapičky.
>> Ostříží zrak

Stále jsem nechápala jak bylo možné, že se moji rodiče neznali předtím než nás s bráchou měli. Celou dobu jsem žila v tom, že vlčata byla z lásky. A najednou to byla lež? Co všechno dalšího jsem si myslela špatně?! Nestihla jsem se však dál ptát, protože to už se na mě otočil Vidar a nesdělil mi nic, co bych chtěla slyšet. Takže ho také neznal moc dlouho. To opravdu dobrá zpráva nebyla, ale co jsem mohla teď dělat, že? Nakonec jsem proto jen potichu přikývla a poté se obrátila zpět na tátu.
"Když nevíš jestli žije, tak jak jsi mě díky ní našel?" zeptala jsem se po chvíli nechápavě. "To by bylo super," usmála jsem se na tátu nadšeně. Hledat bráchu jsem chtěla jít tak jako tak, takže pokud u toho měl být i táta, bylo by to ještě lepší! Navíc už jsem se nemohla dočkat až Faustovi ukážu, koho jsem to našla. Podle tátových slov ho totiž Faust neviděl a ani neznal taky. A co teprve kdyby u toho byla i máma... celá rodina pohromadě.

Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu. "Vy jste se neznali?" zopakovala jsem zmateně. Takhle to přece nemohlo fungovat! Vlčata musela vznikat jenom z lásky... co když taky budu mít vlčata omylem?! Nervózně jsem polkla, tohle vysvětlení se mi vůbec nelíbilo. Ale věřila jsem mu, že mluví pravdu. Tak že by vážně nemohl za to, že mě tu nechal pobíhat po okolí samotnou?
"Kdo je moje babička?" zeptala jsem se zvědavě a udělala k tátovi krok. "A půjdeme hledat i bráchu?" ptala jsem se dál a potom se ohlédla na Vidara. Takže jsem si to myslela správně! Taky ho moc dlouho neznal. Ale podle všeho mu i tak věřil, a to nemohlo být jen tak. Nebo jo?
Byla jsem z celé situace zmatená, ale na obranu obou vlků, asi za to nemohli oni. Potřebovala jsem totiž hlavně trochu času, abych tátu poznala a všechno si to urovnala v hlavě. Protože zatím jsem v ní měla hlavně velký zmatek.

Bylo divné, když jsem měla pocit, že kdyby Enzou nebyl můj táta a prostě jen náhodný cizí vlk, věřila bych mu víc? Asi za to mohlo to, že cizí vlci vůči mě neměli žádnou povinnost, když jsem je potkala, stáli přede mnou s čistým štítem a já si na ně mohla udělat názor až po tom, co se představili. Ale na svého tátu jsem měla názor už předtím, než jsem ho poprvé potkala. Měla jsem jisté obavy, že kdykoliv bych se na něj začala spoléhat, mohl by zmizet.
"Jaktože jsi nevěděl, že máš vlčata? Nejsou vlčata náhodou z lásky?" vyptávala jsem se dál. Přišlo mi to divné. Jak nemohl vlk vědět o svých vlčatech? To přece ani nemohlo být možné, ne? "A jak dlouho ho znáš ty?" otočila jsem hlavu k Vidarovi. Když jsem viděla strejdu Vidara naposledy, ještě o mém tátovi nevěděl vůbec nic. Přece nemohl za těch pár dní poznat jaký doopravdy byl..., nebo jo?
Byla jsem upřímně zmatená. Neveděla jsem, jestli skočit tátovi kolem krku nebo se držet u Vidara. I když táta vypadal, že mluvil pravdu, mohl to být stejně tak dobrý lhář. A nebo svým slovům sám věřil a nemusely být pravda. Co když o mě prostě věděl a nechal mě tu samotnou úmyslně?

Sledovala jsem střídavě Vidara a hnědého vlka. "Já jsem Anemon," řekla jsem mu svoje jméno, když se mi představil jako Enzou. Sice moje jméno už asi věděl, protože mě s ním před chvílí volal, ale stejně jsem se mu chtěla představit. Když pak ale dodal, že byl i můj otec, trochu nechápavě jsem sklopila uši. "Otec? Jakože můj táta?" ptala jsem se trochu nechápavě.
"Jsi si tím jistej?" dodala jsem nedůvěřivě a pomalu se začala soukat ven z jeskyně. Nebyl mi moc podobný, nebyl podobný ani Faustovi a ani mámě. Ale proč by o něčem takovém lhal? Třeba mě chtěl jen ukradnout...
"Jestli jsi ale fakt můj táta, tak proč sis pro mě nepřišel už dřív?" pokračovala jsem dál v otázkách, tentokrát o něco smutněji. A protože jsem z těhlě dvou vlků znala víc Vidara, stoupla jsem si blíž k němu. Celou dobu jsem ale Enzoua sledovala a v hlavičce mi to šrotovalo, protože mi celá tahle situace přišla vážně divná.

Ležela jsem ve skalní puklině a pomalu přestala brečet. Nakonec mi totiž ty slzy došly a docela mě i unavily. Takže jsem pak jen ležela a bez jakýchkoli myšlenek zírala před sebe. Vůbec jsem na nic neměla náladu. Neměla jsem chuť na nic nebo na nikoho myslet, nechtěla jsem nikam jít a už vůbec ne hledat někoho, abych zase nemusela být sama. Beztak by mě určitě zase opustil. Jak jsem tak bezmyšlenkovitě odpočívala, skoro jsem si nevšimla, že se tu objevil někdo další.
Vlka jsem absolutně nepoznávala, zdál se mi cizí. Tak jaktože znal moje jméno? Ještě stále lesknoucíma se očima jsem se na něj podíval a stáhla ouška k hlavě. "Kdo jsi?" hlesla jsem potichu. Jak jsem si tak vlka nademnou prohlížela, zrak mi padl i kousek za něj. A hele! Vidar! "Ty jsi mi neutekl?" zeptala jsem se ho s trochou nadějí v hlase. Pokud by neutekl a třeba se jenom ztratil, pak to nebyla jeho vina, ne? Ale proč mu to trvalo tak dlouho? Proč se nevrátil hned?

<< Irisin ráj

Pomalu jsem se loudala průsmykem a sem tam popotáhla, jak mi slzičky stékaly do srsti na tvářích. Ani vlastní rodiče se mnou být nechtěli. Jak by pak mohli i cizí vlci. Cítila jsem se vážně hrozně, Vidar byl už několikátý vlk, který mě po chvíli oputil. Ale ti předtím mi to aspoň řekli, že musí jít pryč. Ale Vidar se jen z ničeho nic vytratil. A přitom já ho měla tak ráda, připadal mi jako super strejda.
Zničeně jsem se dostala až k jakési skalní steně, která v sobě měla prostornou prasklinu, kam jsem se nakonec namáčkla a lehla si do ní. Schoulila jsem se do klubíčka, položila si hlavu na přední pacičky a zabořila si čumák do srsti na ocasu. A pak jsem se jen zahleděla do stěny přede mnou. Sem tam mi z oka ukápla slza a následně se vpila do mé srsti.

Jak jsem tak byla zabraná do ryby, ani jsem si nevšimla, že Vidar najednou zmizel. Polekaně jsem zvedla hlavu a nastražila uši. "Vidare??" hlesla jsem a zvedla se na nohy, načež jsem se oklepala a rozešla se směrem od vody. Celou dobu jsem zběsila otáčela hlavou a snažila se nasávat všechny pachy, co se v okolí nacházely. Ale ani jeden nepatřil vlkovi, kterého jsem hledala. Smutně jsem prohrábla tlapkou písek. Tak i on mě opustil.
Ještě jsem se obrátila, abych si naposledy prohrábla moře a následně sklonila hlavu. To jsem mu tak vadila? Že odešel? Stejně jako všichni ostatní... Po chvilce po čumáku začala téct slza a hned potom další a další. Prvně jsem se je snažila utírat packou, kterou jsem si ale na čumák nanesla písek, takže jsem toho nechala. Poté jsem se rozešla pryč a ani se moc nekoukala kam.

>> Dračí průsmyk

"Ahááá, a mají jména?" zeptala jsem se. A myslela jsem tím normální jména. Jako bylo Anemon, Stray, Vidar... prostě jména. Proč vlastně neměla zvířata jména? No jó vlastně! Oni přece nemluvili. Nemohli by na sebe pak volat, žejo. K čemu by jim ta jména potom byla. Mezitím co strejda Vidar lovil rybky, já se cachtala ve vodě. Sem tam se mi dostala do čumáku nebo do očí, což celkem pálilo, ale po chvíli jsem to vždy rozmrkala. No, stejně jsem asi měla radši tu normální vodu. Tahle mi nepřipadala moc dobrá ani na koupání, protože pak byl vlk slaný, což... asi nebylo moc dobře, ne?
Už jsem se chtěla zeptat vlčka, jestli něco nechytl, když v tom vyšel ve z vody a opravdu něco nesl! Rychle jsem se valila za ním a rozhazovala tak kolem sebe vodu. Jen co jsem doběhla na souš, několikrát jsem zakopla o písek a vyválela se v něm. Takže jsem se klidně mohla koupat znovu. "Rybičkaaaaa," pronesla jsem bojový pokřik a skoro bez koukání otevřela tlamu a rychle do ní nabrala rybu. I s tunou písku. Popravdě jsem v tlamě asi měla víc toho písku než tý ryby. Neměla jsem však v plánu uznat svou chybu, takže jsem po chvíli stání s plnou tlamou písku 'sousto' statečně polkla. Umřu teď?

<< Severní hory

"Tak super!" vyhrkla jsem nadšeně. Umět plavat by bylo určitě vážně bezva, to jen tak nikdo neuměl! "Ono jich je víííc?!" ptala jsem se dál. Celou dobu jsem žila v tom, že ryba byla prostě jenom jedna. Jako byl jeden zajíc a jako byla jedna myš. Oni existovaly i jiné ryby? Třeba takové, co měly nožičky? Nebo křídla?
"Hmmmm, já nic neviděla," řekla jsem po chvíli a trochu přimhouřila oči a snažila se cosi vyhlédnout v dálce. Nic zajímavého jsem však nespatřila. "To neva, já vím kde je aspoň to jezero," zazubila jsem se na Vidara a trochu zavrtěla ocáskem. Bylo mi celkem jedno, kde se budeme koupat, hlavně aby ta voda nebyla hnědá, jako ta v loužích.
Nakonec jsem se však k vodě dostali. K velké vodě. S pootevřenou tlamičkou jsem se dívala na tu obrovskou modrou plochu a poté namočila do vody tlapku. "Slaná voda?" podívala jsem se na něj nechápavě, sklonila hlavu a vystrčila jazýček, kterým jsem se dotkla vodní plochy. Brrrr, fakt byla slaná. Jen co jsem ji ochutnala a oklepala se, koukla jsem na strejdu. "No?" zeptala jsem se s očekáváním.

Zamávala jsem malým ocáskem. Takže plavat přece jenom uměl! A pak že neměl talenty, pfff. "To je jedno... naučíš mě to, žejo?" zeptala jsem se nadšeně. Už jsem se úplně viděla jako úspěšná plavkyně, co bez problémů dokáže zdolat celé oceány bez větší námahy! Trochu jsem poposkočila a rozhlédla se kolem sebe. "Jo, možná bych se taky měla opláchnout," zazubila jsem se na něj a ještě jednou se důkladně oklepala, což samozřejmě mému kožichu nijak moc výrazně nepomohlo, protože ta největší špína zůstala zalepená v srsti i tak. "A chytíme si rybičku?" zeptala jsem se Vidara a olízla si mlsně čumák.
Jednou mi rybu lovila teta Stray a moc mi chutnala, takže jsem docela doufala, že tohle Vidar umí kromě plavání taky. "Jak to vííííš?" protáhla jsem a vykulila na něj oči. Byl nějaká vědma nebo tak něco? Přece tu předtím nebyl ne? Nebo alespoň to ještě na té louce říkal. Že bych, až budu dospělá, taky dokázala vycítit vodu na takovou dálku? Opět jsem se trochu zavrtěla a hopsavou chůzí se vydala za světlým vlkem, abych mu dále otravovala život.

>>Irisin ráj

Nebyla jsem zrovna trpělivé vlče, co by dlouho vydrželo u jedné aktivity. Na schovku jsem dál už hrát nechtěla, to by byla přece nuda. "A umíš třebaa... třeba lézt na stromy? Vyhrabávat nory? Plavat?" loudila jsem z Viadara infromace. Přece nemohl umět jen lovit, ne? Všichni dospělí toho museli umět víc, přece měli tolik času se to všechno naučit! Sedla jsem si před strejdu Vidara a začala se zadní nohou drbat za uchem. Když řekl, že bychom se měli jít umýt, rychle jsem zakývala hlavou. "Jooo, to asi měli, ale nesmrdíš zase tak hrozně," uklidňovala jsem ho. A i kdyby jo, mně by to nevadilo! Protože to byl kámoš.
"A kam chceš jít? Vím jenom o té padající vodě a té velké kaluži vody kousek od místa, kde máme doupě... asi," řekla jsem a trochu pokrčila ramínky. "Ale ta voda co padá nevypadá moc bezpečně... ale ta kaluž je fajn, tam bysme klidně mohli!" zavrtěla jsem ocáskem a zvedla se. Měla jsem celkem dost energie, i když jsem zase tak moc nejedla. Byla jsme ale vlče a ta mají asi všechna energie dostatek, ne?

"Ne! Já tady nejsem!!" zvolala jsem kamsi nad sebe. Nechtěla jsem být tak rychle nalezená... Trochu jsem nakrčila čumáček a opět se trochu pohnula. "Některý možná jo, třeba se jenom nechtějí bavit s tebou," odpověděla jsem mu a sama se trochu zachechtala své poznámce. Nebyla jsem si jistá, jestli přišla vtipná i jemu, ale mě určitě pobavila. Ale když už nic jiného, tak ze mě alespoň začal odendávat ty větve. Jen co jsem byla volná, oklepala jsem se a shodila ze sebe tak všechny listy, které se mi přilepily na srst.
"Byla tam myška," řekla jsem mu. Nemělo to žádný kontext, ale prostě mi přišlo důležité, aby věděl, že jsem tam viděla myš. "Co budeme dělat teď? Mohl bys mě něco naučit... umíš něco?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Říct to jiným tónem, možná by se dala moje otázka brát i trochu jako urážka, ale tak jsem to rozhodně nemyslela. Ani mě totiž nenapadlo, že by to tak někdo mohl brát. Ještě jednou jsem se oklepala a musela uznat, že jsem celkem smrděla.

Ležela jsem v té kupě větví docela odevzdaně. Hlavně taky proto, že jsem se nemohla moc hýbat, jak na mě popadaly, když jsem se snažila ulovit tu myš, která mi zdrhla jen co jsem pohnula tlapou. Skoro jsem na nějakou schovku zapomněla, kdyby se za mnou neozval strejdův hlas. "Ne!" odpověděla jsem mu rychle. Tady nikdo určitě nebyl, nikde ani noha! Možná to nemuselo být na první pohled vidět, ale byla jsem hodně soutěživé vlče. A tak jsem samozřejmě chtěla být nechycená co nejdéle. No... ale hlavně se mi nechtělo pak být na druhé straně a hledat Vidara, protože mi stopování moc nešlo.
Rychle jsem se proto ještě snažila zastrčit vyčuhující nohu, no zjistila jsem, že byla docela nepříjemně zaklíněná. Huuuups. Jak jsem se tak nevěnovala svojí momentální situaci, až teď mi teprve došlo, že mi nešlo vylézt ven. Jak moc bude Vidar šťastný až bude muset odhazovat větvičku po větvičce? Asi moc ne. Navíc jsem pravděpodobně smrděla po tom hnijícím listí, co bylo všude kolem.

Sníh... to dávalo smysl. I když jestli tam byl i v létě, připadalo mi to trochu divné. Ale Vidar musel mít pravdu, protože dospělí měli vždycky pravdu. Takže jsem prostě tuhle informaci přijala jako fakt. Ostatně jako jakoukoli informaci, kterou mi kde kdo řekl.
Ve své schovávací skrýši jsem nějakou dobu opravdu tiše a snažila se co nejméně hýbat. Po nějaké době mě to ale začalo nutit a hlavně jsem kousek před sebou mezi větvičkami zahlédla... myšku? Olízla jsem si čumáček a začala se k ní pomu sunout, což ale dělalo docela rámus, protože jsem tím rozhazovala většinu větví kolem mě. Takže si mě samozřejmě všimla i moje kořist a zmizela. Zamračil jsem se a zůstala v poloze, ve které jsem byla předtím, akorát jsem se susnula na břicho, abych nemusela stát. Život vůbec nebyl fér!