Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukla jsem se na strejdu Vidara a přimhouřila oči. "Hmm... já myslím, že jo," řekla jsem zamyšleně. "Taky bych chtěla být tak stará," dodala jsem ještě a zasněně koukla kamsi do dálky. Joo, kdybych byla dospělá, hned by bylo všechno lepší! Uměla bych si ulovit sama jídlo, mohla bych se procházet po ostrovech jak se mi zachtělo, byla bych velkáá... mělo to jenom pozitiva! Trochu jsem zavrtěla ocáskem a koukla směrem k bílým kopcům v dáli. "A proč jsou vlastně bílý?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Přece tam ještě nemohl být sníh, ne? Vždyť ještě nesněžilo!
Jen co hra začala, rychle jsem utíkala najít nějakou schovku a protože jsem počítat neuměla, vůbec jsem netušila, kolik času mi vlastně zbývalo. Nakonec jsem si našla nějakou kupu větví a listí, do které jsem se zahrabala. Vlastně to nakonec zase tak špatná schovka nebyla, protože můj kožich v tom hnědém listí docela splýval. A navíc ten smrad tlejících rostlin musel trochu přebít i můj pach.

<< Luka

Tón, kterým mi Vidar oznámil, že nějaké ty sourozence má, ve mně vzbudil zvědavost, avšak zároveň mi něco bránilo se ptát dál, protože jsem tak nějak tušila, že by pak skončila sranda. "Pááááni.... jsi starý," koukla jsem na něj s vykulenýma očkama a trochu zamávala kraťoučkým ocáskem. Okolí se mi líbilo, měla jsem i pocit, že jsme možná kolem procházeli s tetou Stray a tím černým vlčetem, které nám neřeko svoje jméno.
"Neviděla jsem je od té doby co jsem odešla z úkrytu... a to bylo v zimě," dodala jsem a trochu pochybovačně na něj koukla. Měla jsem takový pocit, že pokud by nezačali hledat oni mě, já sama neměla nejmenší šanci je sama najít. "Tak jo, budeš tady stát a počítat do..." zarazila jsem se. Do kolika se vlastně dalo počítat? "A budeš počítat, dokud se neschovám," řekla jsem nakonec. "A nesmíš se koukat! Ne, že uvidím jak vykukuješ zpod tlapky!" zazubila jsem se a vzápětí se zatvářila hrozně vážně.

"To vůbec! Jsi moc šikovný vlk!" uculila jsme se na něj a používala jsem na něj tón podobný tomu, který dospělý používali na mě. Ještě jsem si jedno olízla čumák a oklepala se, abych se pak mohla zase nalepit na strejdu Vidara. "Tak super!" výskla jsem radostně a při chůzi trochu poskočila. "A kolik ti je? Máš sourozence?" zeptala jsem se a natočila na něj tázavě hlavu. "Já mám jenom jednoho bráchu, Fausta," dodala jsem. Sice se nikdo na tuhle informaci neptal, ale já ráda vykecávala osobní věci.
"Ale už delší dobu jsme se neviděli, ani s mamkou," řekla jsem trochu posmutněle. Zajímalo mě, kde byli. Možná mě hledali... a nebo taky ne. Skutečnost, že se jim něco mohlo stát jsem si ale nepřipouštěla. "A zahrajem si tam pak na schovku?" mluvila jsem dál. Jestli si strejda myslel, že se mnou bude mít klid, našel špatné vlče. Jen co jsem se najedla, získala jsem ztracenou energii, která mě teď nutila furt pobíhat kolem a nezavřít tlamu.

>> Severní hory

Upřímně jsem se zase tak moc nebavila sledováním Vidara. Možná že i to byl jeden z důvodů, proč jsem byla tak mizerná, co se lovu týče. Dívala jsem se na něj zhruba pět minut, načež jsem si našla zajímavější činnost v podobě otiskávání mých tlapek do bláta... hlíny. Bavilo mě to celkem dlouho, navíc mi moje stopy připadaly zajímavé, protože co jsem věděla, ostatní zvířecí otisky byly celkem nudné. Ale ty moje měli roztomilé polštářky a drápečky! To se u zajíců nevidělo!
"Huh?" koukla jsem nahoru a s úsměvem hodila pohledem po svačině. "No vidíš jaký jsi lovec!" pochválila jsem ho. Měla jsem v plánu ho trochu víc motivovat, aby ho lovení pak začalo bavit a dělal to častěji. Tohle byla výchova, ne? Vychovávala jsem si Vidara na loviče jídla. Nečekala jsem ani vteřinku a hned se do myší pustila. Jen co jsem do sebe dostala i tu třetí, spokojeně jsem si olízla tlamičku. Sice jsem nemohla říct, že jsem byla úplně plná, ale i tak to bohatě stačilo na to, aby mi už nekručelo v břiše. "Půjdeme tam?" ukázala jsem poté nadšeně tlapou na velké kopce v dáli.

<< Křišťálové jezero

"Už jsem se koukala hodněkrát, ale stejně mi to furt nejde," pokrčila jsem lehce ramínky. Holt jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu profíkem v lovení zvěře. Ale to nevadilo. Vždycky tu byl někdo, kdo mi s tím pomohl. Trochu jsem zavrtěla ocáskem a zazubila se. "Takže jsem tvoje první kamarádka?" zeptala jsem se nadšeně. Vždy když jsem potkala někoho nového a spřátelila se s ním, udělalo mi to lepší den.
"Je tu hodně vlků, určitě brzo někoho potkáme!" dodala jsem a zvedla čumák směrem k nebi, pokoušejíc se zachytit nějaký pach. To se mi však taky nijak extra nepovedlo, protože jo, sice jsem něco cítila, ale nevěděla jsem co přesně.

"To máme stejný, hehe," uculila jsem se na něj. I když já tedy alespoň tušila co v okolí je, protože jsem to tu prochodila s tetami a ostatními vlčaty. Tím černým a Zeiranem. I když nijak obzvlášť jsem neorientovala, takže kdybych došla tam, kam bych chtěla, jednalo by se pravděpodobně o náhodu. "Já ti budu fandit z keříků," zazubila jsem se. Sice jsem moc... vůbec lovit neuměla, ale podpora jsem byla vážně dobrá! Lehce jsem zavrtěla ocáskem a vyrazila za Vidarem.
Fakt, že si pak půjdeme i hrát mě ještě o něco rozveselil, takže jsem vedle Vidara sice ťapala dosti neohrabaně, přičemž se mi čas od času lehce zatřásla noha, jak jsem je měla zesláblé, no i tak měla moje chůze jakousi pozitivní energii. "A znáš tu ještě někoho dalšího?" zeptala jsem se znovu. "Já tu mám pár kamarádů," dodala jsem.

>> Luka

"A ty to tu znáš?" zeptala jsem se ho po chvíli. Všichni dospělí, které jsem kdy potkala to tu znali. Chtěla jsem se ho totiž zeptat, jestli neví kde mám rodiče nebo úkryt. "To nevadí, aspoň něco," pokrčila jsem lehce rameny. Sice bych potřebovala ty myši tak minimálně čtyři, ale sama jsem je určitě ulovit nedokázal, takže mi stejně nezbylo nic jiného, než se spokojit s málem. Pomalu jsem se zase zvedla a oklepala se, přičemž jsem musela do Vidara několikrát šťouchnout, protože jsem pořád stála těsně vedle něj.
"Teta Zei mi jednou ulovila zajíčka... a teta Stray krysu a rybu!" řekla jsem mu. "A budeme si pak hrát?" zeptala jsem se ještě. Už dlouhoo jsem si s nikým nehrála. Třeba na honěnou, schovku nebo klidně na číhanou a lovenou! Konečně jsem zase nebyla sama, bylo to super. I tak jsem byla ale někde v koutku duše smutná z toho, že jsem nevěděla kde je máma s bráchou.

Sledovala jsem ho zelenkavýma očima a sem tam střihla uchem. "Ahoj," pozdravila jsem ho ještě jednou a trochu se pousmála. "Uhm... já mám hodně jmen!" řekla jsem hrdě a o něco víc energicky. "Říkají mi Anemon, Ane, sasanko, vlče, Drobec,..." přemýšlela jsem. Tím posledním mi tedy říkal jen Zeiran a dost zřídka, ale já měla svou sbírku jmen ráda a byla jsem na ni náležitě hrdá, takže jsem mu jich samozřejmě chtěla říct co nejvíc.
"Joooo!" návrh, že si dáme jídlo mě dokonce zvednul na všechny čtyři a dodal mi ztracenou energii. Zavrtěla jsem ocáskem a na zesláblých nožkách jsem došla až k Vidarovi, abych si mu pak sedla těsně vedle nohy, takže jsem se o ni opírala bokem a kusem hrudníku, přičemž jsem na něj zezdola úpěnlivě zírala. "A co si dáme?" zeptala jsem se a olízla si čumák.

Ležela jsem stále dost 'mrtvě', ale na druhou stranu jsem viditelně projevovala zájem o cizincův kontakt. Nebyla jsem samotář, chtěla jsem se s někým bavit nebo mít na blízku přátele a rodinu. A když jsem teď neměla ani jedno, cítila jsem se vážně špatně, což nijak nepřidalo ani mému bídnému fyzickému stavu. "Ne," pronesla jsem tiše a zavrtěla trochu hlavou.
Měla jsem tedy trochu tušení, že by mohli být třeba v úkrytu, ale jeho přesnou lokaci jsem stejně zapomněla, tak to asi bylo jedno. Pomalu jsem zvedla hlavu z tlapek a neohrabaně si sedla. Všechny svaly v mém těle jsem měla nepříjemně ztuhlé a prázdný žaludek o sobě dával také dost hlasitě vědět. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ještě. Byla jsem zvědavá, o tom žádná. Možná bych se bývala k němu nahrnula o něco víc přátelsky, kdyby mě nenašel zrovna teď. Na druhou stranu, kdyby mě nenašel teď, asi by někdo jiný za pár dní našel jen moje tělo.

Přemýšlela jsem o tom, že bych se prostě zvedla a pokusila se dojít až do doupěte, kde bych mohla narazit na maminku s bratrem, kteří by se o mě určitě postarali. Problém byl v tom, že jsem si tu cestu domů nepamatovala zase tak dobře a nějak jsem se necítila na bloudění kolem v tomhle větru. Takže jsem se nakonec zmohla jen na to apatické ležení a civění na stébla trávy, která se zběsile honila ve větru, který si pohrával i s mou srstí, což nebylo zrovna dvakrát příjemné.
Možná bych byl usnula ještě jednou a pravděpodobně i naposled, kdybych nezaslechla cizí hlas. V mžiku jsem zvedla hlavu a nastražil oním směrem hlavu. Jste? Bylo nás tu víc? Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu. A byla jsem v pořádku? Možná? Nebo nebyla? Jak bych poznala, že nejsem v pořádku? Zesláble jsem si položila hlavičku na přední packy a koukala na něj velkýma očima, načež jsem trochu pohla rameny, jakože jsem nevěděla jak to vlastně se mnou je.

<< Nerovi vodopády

Šla jsem za motýlkem, který se mi bohužel po chvíli ztratil. Nebyla jsem si jistá kam bych teď měla jít, protože i Zeiran mi zmizel. Trochu vyděšené a zmatená z celé té samoty jsem se proto vybrala až k okraji jezera a tam si lehla do trávy, která mě skoro celou schovala, jak byla vysoká. Olízla jsem si čumáček a stočila se klubíčka tak, že jsem si hlavu schovala pod zadní nohu.
Nějakou chvíli jsem jen tak bezradně koukala do blba a potom pomalu zavřela zelená očka. Kupodivu jsem se propadla do dlouhého, bezesného spánku, který mi ve výsledku ale asi víc ublížil než pomohl. Když jsem je totiž po dlouhé dobře znovu otevřela, cítila jsem se spíš hůř než předtím. Zůstávala jsem proto ležet v té samé poloze, v které jsem spala a snažila se ignorovat kručení v břiše. Stejně bych si nic neulovila...

"Hustýý," vydechla jsem užasle. Vážně to znělo dost super, umět si vykouzlit stěnu! Sice jsem si nebyla moc jistá, k čemu bych jí využila, ale i tak bych to chtěla umět. Zamávala jsem krátkým ocáskem a zazubila se na prolétajícího motýlka. To, že byl z ohně mi stejně jako Zeiranovi nijak divné nepřišlo, protože snad každý den na tomhle světě jsem se dozvídala nové a ještě víc neuvěřitelné informace. Třeba zrovna o magii, která pro mne byla však stále docela tajemná.
"Pěkní jsou i zajíčci a jíme je taky, ne?" odpověděla jsem mu a hopkala si za motýlkem. Popravdě, většinu věcí co mě Zei naučila jsem zapomněla. Takže šlo spíš o instinkty, než že by se mi v hlavě vybavovala slova, která mi kdysi vlčice říkala. Jen co jsem se dostala k motýlovi trochu blíž, začala jsem se plížit a bříškem trochu dřela o zem, což no... nebylo zrovna praktické. Když se mi zdálo, že jsem se dostala dost blízko, skočila jsem po něm a cvakla zuby - do prázdna.

"Váážněě?" zeptala jsem se fascinovaně. Sice mi stále připomínal vlče, no byl o dost větší než já, takže určitě mluvil pravdu! Nadšeně jsem zamávala ocáskem. "Magii? A co s ní třeba umíš?" střihla jsem se zájmem oušky a natočila hlavu na stranu. Popravdě jsem s magií zatím neměla zase tak velkou zkušenost, ale několikrát se o ní přede mnou ostatní zmínili, takže jsem o její existenci věděla, ale neuměla jsem si ji nijak pořádně představit.
"Je to možný, dávalo by to smysl," broukla jsem a přikývla. Čím starší mé vzpomínky byly, tím víc zamlžené se mi zdály. "Jooo, to bysme mohli," řeka jsem nadšeně a zavrtěla ocáskem, přičemž jsem se rychle zvedla, aby mi nikam neutekl. "Jeeee, helé," rozzářila se mi očka, když jsem spatřila poletujícího motýlka. Pachem mi něco připomínal, ale takhle rychle jsem nedokázala říct co. Přesto jsem měla hroznou chuť po něm skočit. "Ulovíme ho?" navrhla jsem a už si to šinula k motýlovi.

"Určitě!" prohlásila jsem přesvědčeně. Teď jsem si byla jistá, že ty křídla vážně jednou získá. "Už to umííš?" zeptala jsem se lehce překvapeně a zavrtěla jsem ocáskem a opět přešlápla předními packami. Svačinky já měla moc ráda! Ještě když jsem si je nemusela shánět já, to mi pak chutnaly ještě o něco víc. "Přesněě, to zní úplně jako náš mech," pokývala jsem hlavou znalecky. Byla jsem víceméně přesvědčená, že to tak opravdu se vznikem vlčat bylo.
"Vážně?" udiveně jsem natočila hlavu na stranu, až mi přepadla ouška. "To je divný, já si pamatuju skoro všechno od doby, kdy jste přišli k nám do doupěte," řekla jsem zamyšleně. Byla sice pravda, že jsem si nepamatovala detaily, ale většinu důležitých věcí ano. "Fiat? Neee... Faaaust," smála jsem se a vrtěla u toho hlavou. Nad jeho dalšími slovy jsem se jen souhlasně zazubil a přikývla. "Nebo je někde s mámou," pokrčila jsem lehce rameny.

"Joooo," zamávala jsem krátkým ocáskem. "Moje máma má na hlavě parohy, tak třeba by to šlo," pokrčila jsem trochu rameny. "Toho neznám," řekla jsem zamyšleně a koukla zpět na Havrana aka Zeirana. "Ani moc néé," protáhla jsem a přehodila pohled z vlčete kamsi do strany. "Mně spíš loví teta a ták no," vymlouvala jsem se trochu. Vlastně mi lovit moc nešlo, nebyla jsem na to asi dost rychlá a obratná.
"Viď!? Záhada žejo!" vypískla jsem a jemně do něj strčila packou. "Ale podle mě rosteme z mechu... protože když jsme se probudili, byl pod náma mech a všude jinde jenom hlína a kameny, dávalo by to smysl, viď?" sdělovala jsem mu svoji teorii s patřičným zápalem pro věc. "A máš sourozence? Já jo, uhm, akorát na mě celkem kašle," odběhla jsem od tématu. Opět.