Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ránu od Sam jsem nečekal, spíš než bolestí jsem tedy zaskočením kníkl a celý udivený vyvalil oči. "Co? Notak! Nikdo nechce mít retardovaný vlčata, ne?!" bráním se, ale asi to moc nezlepšuju. Naštěstí se vlčice hne a ukáže své skryté vlohy útokem na mou nožku. Kdybych si jí nevšiml, ani bych jí necítil. Olíznu si čenich a usměju se na ně. "Možná bychom se s nimi mohli projít po úkrytu, nebo jít pomalu k jezeru," řeknu bez obav, budeme pořád blízko úkrytu a pořád mají na ochranu dva velmi silné vlky, to je to poslední co mi dělalo starosti. Podíval jsem se na ně. "Co takhle se chvíli nepošťuchovat a hlavně nekousat rodiče, hm?" řeknu a sjedu je pohledem, protože vypadali, že až povyrostou, klidně se navzájem sežerou a stejně tak i mě. Ne, že by to bolelo, ale rozhodně je nechci učit, že táta je to co se jí.

Bylo zajímavé mít vlčata. Byla taková podivná, představoval jsem si to trochu jinak. Jedno hned ze začátku projevovalo velké ambice a nebudu lhát, cítil jsem, že bude bojovník po mě. Nebo jsem v to aspoň doufal a spíš si jinou možnost nechtěl ani připustit. Samantha jej pojmenovala Zeiran, což se mi zalíbilo a prďolu, co na mě koukal jsem lehce olízl. "Zeiran, budeš po tatínkovi ten největší chlapák široko daleko, vycvičím z tebe toho nejsilnějšího vlka," řeknu k vlčeti, které mi asi prd rozumí a kouknu na Sam. "Thia se mi tady líbí a ten třetí," řeknu a kouknu na Noira, cítil jsem se trochu zklamaně, že třetí vlče je takové nijaké. V jednom jsem cítil velké potenciál, ve vlčici malou princezničku a ten poslední? "Co Noir?" navrhnu trochu uvážejnější jméno a prohlédnu si ho. Vypadá tak nějak nevinně, cítím, že ač je to samec, bude chtít jinou výchovnou tlapku než Zeiran. Možná bude hodně lstivý, měl bych ho seznámit se Scarem, ten taky nevypadal nic moc a co uměl. Ano ano, takový bude!
Zatímco se vlčata převalovala a sála převážně jen mléko a spala - což bylo zajímavé sledovat - kojení - kdo to vůbec vymyslel? Spokojeně jsem oddechoval. "Jen aby ho neměli všichni tři," odpovím Sam, protože ona měla oheň vrozený a já ho taky uměl dost dobře ovládat. Oheň působil hodně mocně, ale přesto jsem shledával větší praktičnost v zemi. Kdo ví, jak to s nimi bude. Olízl jsem Noira, aby nebyl zanedbaný a opět jsem očkama ulpěl na Thie. Měla divně otevřenou tlamu a pořád jen čučela. "Není rozbitá?" řeknu a jemně jí drknu svou velkou tlapou do tlamičky, aby jí zavřela. Ach ty vlčice.

Spokojeně jsem se přitulil k Samanthě a zavřel na chvíli oči. Bylo mi tak dobře, bylo mi všechno jedno, hlavně že jsem měl je. Když jsem oči otevřel, zjistil jsem, že jedno z vlčat se dalo do pohybu. Udiveně jsem sledoval jeho pohyby a s nastraženýma ušima byl fascinován jeho odhodláním? Sam jej ale rychle vzala a vrátila zpět. No, asi to bylo dobře, že si ho zas vzala k sobě, ale bylo to opravdu působivé. I malá holčička se probrala k životu. "Asi bychom jim měli dát nějaká jména?" řeknu a vytáhnu malou holčičku, která mě tak fascinuje. Dám si jí blíž k sobě. "Řekni, že jí můžu říkat prostě princeznička? Je kouzelná!" zaňuňám na ní tenkým hláskem, který je spíš k smíchu. Olíznu jí po hlavičce a sleduju její jemné bílé chloupky. "Hmm, jaký budou mít asi magie? Koukneme jim na oči?" navrhnu zaujatě jak malé zvídavé vlče, i když je mi vlastně 10 let. Inu, některé věci se nemění.

Kdyby tak Samantha věděla, jaký má ten vlček potenciál, ale v jeho zájmu jsem nechtěl říkat nic o jeho minulosti ani jí, až bude chtít, tak jí sám poví, kdo jsou jeho rodiče. Nacíc, čím míň vlků to bude vědět, tím líp pro naši ochranu. Souhlasně jí tedy přikývnu, ale jakmile začne vypravovat o tom co zažila. "Meh, to si musela být andílek nad andílky, doufám, že si tím nenakazila vlčata," řeknu znechuceně, při pomyšlení, jak je ze Sam miloušká vlčice. Neřeknu to ale tak, že bych jí to snad vyčítal, že infikovala naše vlčata, spíše s humorem. Podívám se zas na ně starostlivě a zvědavě zvednu uši sledujíc, co dělají. Pořád nic? Je s nimi docela nuda zatím. "Myslím, že z nich budou velcí vlci, chaos na ně bude pyšný," řeknu, chci se více méně bavit jen o nich, jsem z nich hrozně nadšený. "Jsem tak rád, že je máme, udělala si mě nejšťastnějším vlkem," řeknu k Sam dojemně, najednou mě zahrne spousta emocí, protože tohle jsem nikdy v životě nezažil a asi mi to dost chybělo. "Miluju tě," řeknu jí poprvé jako jsem řekl jen málo kdy v životě.

Chvíle, kdy vlčata spala jsem si užíval nejvíc, všechna byl tak v klidu a i Samantha vypadala dost klidně a spokojeně. Přivřel jsem tak i já na chvíli oči a nezaregistroval, že ona otevřela ty svoje, protože jsem mžoural jen a pouze na vlčata. "No byl jsem s Ezraelem, tím vlčetem, co přivedla Ayshi," řeknu a v tom uslyším kroky. Mi o vlku a vlk zrovna přišel. Nechal jsem to ale být a koukl na Samanthu, divil jsem se, že si chce povídat zrovna o tomhle. "Je to dobrý vlk, ještě je to sice vlče, ale má síly jak kdejaký dospělák, dokonce se vypořádal i s medvědem," řeknu. Dodávat, že jsme našli tenhle úkryt bylo asi zbytečné. Tohle bylo asi to nejdůležitější, co se stalo od našeho odloučení. "A co ty?" zeptám si i já jí a olíznu jí po tváři, konečně to totiž nevypadá, že mi uhryzne čenich. Pousmál jsem se a čekal, co prožila ona, když to zvládla zvládat s takovým bubnem plným vlčat.

Obě malé vlčice byly jako tělo bez duše. Ležely tam nehybně a mě pohled na ně svíral u srdce. Byly tak maličké a nevinné, jejich život ani nezačala už musel skončit. Horečnatě jsem je olizoval a třásl s nimi, jak mi instinkt velel. Samantha se mě zeptala, zda jsou v pořádku, podíval jsem se na ní, jak k sobě vyčerpaně vine dva prvorozené chlapce. "Ano, budou v pořádku neboj," řeknu k ní celkem přesvědčivě, protože vidím, jak usíná. Zaslouží si to po tom všem a já jí nechci děsit. Otočil jsem se k holčičkám a přivinul je k sobě. "Dal bych nevím co, abyste se nadechly," zašeptám k nim a vyhrknou mi slzy z očí. Když už vzdám naději na záchranu a smutně k nim přiložím hlavu, najednou ucítím, jak jedna začne dýchat. Kdo ví, jestli za to mohou bohové, nebo jsem jí tím vším otíráním opravdu zachránil, ale nejmladší z potomků začne dýchat a slabě kníkat. Na rozdíl od hlučnějších bratrů je hrozně maličká a křehká, nevypadá nic moc a do toho má podivné bílé skvrnky hebkého chmýří. Druhá, čistě bílá se ale neprobere. Nechci Samanthe působit další bolest a tak vyjdu ven před úkryt a po vodopádem jí pohřbím. Nechci, aby jí viděla vůbec, lámalo mi to srdce na ní hledět. Když se vrátím zpět. Lehnu si k Samanthě a vlčatům. Neusnu. Sleduju je, jak si pokníkávají a hází tlapičkama sem a tam. Hlavně pak sleduju malou samičku, o kterou mám pořád hrozný strach.

Sledovat takhle Sam bylo opravdu náročné. Její vrčení mě znervózňovalo, ale opustit jsem jí nemohl. Zvedl jsem se od ní, možná měla pocit, že na ní tlačím? Povzdechl jsem a nervózně přecházel kolem. Když začala svírat svaly, bylo mi jasné, že má asi bolesti, i jsem je celkem cítil a bylo mi dost šoufl. "To zvládneš, jsi úžasná," chlácholím jí, když vidím krev, nemyslel jsem si, že je porod tak nechutný, ale jakmile na svět přijde první vlče, ohromně mě to dojme. Dva chlapci vyjdou ven a já se div nerozteču štěstím. V očích se mi lesknou slzy dojetí, jak jsou maličkatí. Udělám k nim několik nejistých kroků, jsem jako v tranzu. Piští a kňučí a jsou tak nevinní. Zvednu zvědavě uši a zaujatě je pozoruju. Najednou ale Sam dostane velké bolesti a na svět přijde další vlče. "Sam, jsi v pořádku? Nevypadáš dobře, jsou všechna?" řeknu starostlivě a sleduju jí nejistě. Udělám krok k ní a otřu se o ní. Při posledním vlčeti jsem těsně u ní a snažím se podpořit ze všech sil. Nakonec se narodí ještě dvě vlčata, ale proč neslyším kníkání? Podívám se na Sam a na dvě malé holčičky. "Proč nepískáte, notak, tohle ne," řeknu zděšeně a začnu je olizovat a otírat se o ně, jak mi instinkt velí.

Fakt, že to vůbec nezabírá mě dost děsil, ale i přes to všechno jsem měl v sobě dost vlastní empatie na to, abych věděl, že to jak se chová je reakcí na to, co jsem vlastně sám udělal. Povzdechnu a přitulím se k ní, i když vrčí, ať mě třeba kousne. "Neměla by ses stresovat, nechceš se trochu prospat?" navrhnu jí a s tím jí předám trochu pozitivní síly, aby se trochu uklidnila a ukonejšila. Nelíbí se mi, že má v sobě malé a nedokáže ukočírovat emoce, ale zároveň do nich nechci prát magii, takže si s ní teď trochu pomůžu, ale pak už nesmím. I když to je možná jednodušší, musím tohle ustát. Raději snad, kdyby mě pokousala, než tohle, pomyslím a snažím se nějak přijít na to, co by jí pomohlo.

<<< Luka

Nálada Samanthy se dost horšila. Bylo to teď na mě jí klidnit a přeci jen, fakt bych nechtěl být v její kůži. Muselo to být dost nepříjemné. Trochu jsem se od ní odtáhl, jak to na mě začala hrnout. Cítil jsem se najednou dost mizerně. Přitáhl jsem se ale k ní a pomalu jí odvedl do úkrytu. "Nemyslím si, že se s nimi budeš trápit ještě dlouho," řeknu, ale asi to moc nepomůže. Dovedu jí k vodě, která je pár kroků od vstupu. Začnu pomalu přebírat váhu téhle situace na svá bedra. "Sam, to bude dobrý, zvládneme to, jsem tady s tebou a nejsi na to sama, máš pravdu, tohle jsem ti udělal já, takže se teď o tebe postarám," řeknu a láskyplně jí olíznu. Doufám, že jí to trochu uklidní, protože já na sobě docela cítím, že ta prvotní obří paniky opadává, ne úplně, ale je to lepší. Přitulím se k ní a přikryju jí křídlem.

Pomalu nasaju Samanthin pach, je takový podivný, ale že by byla s někým jiným, to se mi nezdá a to by se ke mně asi ani tak nechovala. Otřel jsem se o ní a pořád byl dost vyděšený. To jako vážně? To, že se mi zalíbil Ezrael neznamená, že hned musím mít kopu vlčat! pomyslím, jako bych mluvil k nějaké vyšší moci. Pořád jsem ze sebe nemohl dostat to překvapení. Nějak jsem nebyl schopný slova, ale rozhodně jsem jí s tímhle břichem nechtěl nechávat venku. "No... Já vím, že nekoušeš, jen... Eh... Jak se to... To...? Jak...? Eh?!" mektal jsem rozechvěle a bylo mi dost na omdlení, takové zodpovědnosti - fuj. "Úkryt... Ty... Tam... Aby sis lehla? Ne? Odpočinek?" vykoktám ze sebe rozpačitě. "Teda-" odkašlu si, abych popadl trochu dech a mluvil v souvislejších větách, "Kdy myslíš, že to přijde?" zeptám se a nějak se jí snažím pomoct při cestě do úkrytu.

>>> Podzemní doupě

Vyposlechl jsem si rozhovor spokojené matky se synem a tak nějak na to zapomněl reagovat, vypadalo to tak jednoduše, Azrael byl dobře vychovaný. Vděčně jsem koukl na toho mladého vlka, což asi neuniklo Kurážné. "Jo jo, je tam místo pro vás oba, ale budu jí muset ještě trochu zvelebit," řeknu a nabídnu tak Ayshi místo. Pak ale ucítím zvláštní pocit v těle. Zvednu hlavu a vyletím do vzduchu, cítím, že tu někdo je. Samantha! pomyslím a ty dva už skoro nevnímám. Když se vznesu, tak mě je vidět všude hodně, takže mě musí vidět i ona. "Jo jo, já skočím za Sam, dlouho jsem jí neviděl tak..." jen kouknu ke Kurážné, protože ta to asi chápe a rozletím se za fialovou vlčicí, která je nějak větší než byla. Zaraženě spadnu k zemi a koukám na ní vykuleně. Je fakt kulatá a - eh? Co mám dělat? prostě zmrznu a na nic se nezmůžu, krom otevřené tlamy.

Sledoval jsem Azraela, jak se řítí k Wuovu obchůdku. Otočil jsem se na Ayshi, která vypadala jako nejstarostlivější matka pod sluncem, jen jsem se nad tím pousmál. Skoro bych totiž na tu jizvu zapomněl. I přes to, jak se snažila popřít své city, pořád k němu mluvila jako by byl malý. A on vlastně pořád byl. Když Az odcházel, Kurážná mi velmi chaoticky vypověděla něco o boji. Snažil jsem se jí pohlédnout do mysli, ale všechno měla i ona sama zastřené a vlastně mě to k ní moc nechtělo pustit. Přimhouřil jsme oči a trochu se zamračil při náporu bolesti, která mi prostoupila hlavou. Na její další otázku jsem ale musel odpovědět. "Maličko mě vypnul medvěd a mladej ho dodělal... Myslím, že k nám fakt patří," řeknu než přijde a čekám tak trochu cérez, že jsem na něj nedohlédnul.

<<< Křišťálové jezero

Spokojeně jsem se zasmál takovým tím decentním mužským smíchem. "Takže už jste měli tu čest," brouknu a pohodím ocasem. Nakonec s těmi vlčaty nejsem tak marný - pominu-li to, že ho skoro sežral medvěd. Pomalu přejdu na louku, kde uvidím hledanou Ayshi. "No vida, kdo tu taky je," řeknu a nečekám, že u mě Ezrael bude ještě dlouho. "To jsem rád, že jsme tě našli, máme ti toho hodně co říct," řeknu, když jí dojdu blíž a spokojeně pohazuju ocasem. Složím křídla pevně k tělu a neunikne mi fakt, že Kurážné se na krku bimbá nový přívěšek. Docela pěkný. Zastavím se kousek před ní a čekám, až se pomucinká s mladým vlčkem a budeme jí moc říct o našem dobrodružství s medvědem - protože jí se jistě nic tak super nestalo :D

<<< Podzemní doupě

Vystrčil jsem hlavu ven a rozhlédl jsem se kolem. Jasně, tady jsem o taky znal. Došel jsem k jezeru a najednou mě trklo, že mám vlastně žízeň. Horší ale bylo počasí, které se snad pomátlo. "Fuuu, to je humus, půjdeme raději rovnitř, ne?" řeknu a rozhlédnu se kol kolem. V dálce však zahlédnu něco, co sem nepatří. "Jé koukni, zas ten potrhlej stařec, nechceš si něco pořídit?" navrhnu Azraelovi a řeknu mu o obchůdku a o věcech, co vím, že se tam dají koupit. Přesto ale ošklivě fouká a tak nad námi vztyčím pod křídly hradbu, aby na nás nefoukalo a nebylo tak divně prostě. "To by mě zajímalo, jestli letos bude taky tak hrozná zima jako minulý rok, jedna vlčice ze smečky - Azzip - skoro umrzla, bylo to fakt děsný, ani já jsem venku moc nevydržel," vyprávím mu zatím.

>>> Luka?

Rozešel jsem se zpět k vlčeti, které bylo úplně mokré, ale po krvi už naštěstí ani stopa. Jen dobře, ještě by to tu pak celý zaschlou krví zasmradil. “Můžeme, tady to podle mě vede, dle mého někam k jezeru, protože je slyšet zurčení a to by mohl být vodopád - nebo nás to vyvede někam do hor, kde je nějaký jiný pramen, těžko říct, zkusím pak najít nějakou cestu zpět o patro výš, bylo tam plno dutinek,” řeknu a rozejdu se ke díře ve zdi, která je prostorná i pro měl a snadno mě vyvede ven.

>>> Křišťálové jezero