Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Spáleniště

Klidným krokem vešel mezi stromy a začal pomalu obcházet podivně vypadající kmeny. Tohle místo oplývalo podivnou energií. Jakousi temnotou, kterou by pocítil každý, ačkoliv by neměl vlohy pro magie. Naslouchal své drahé společnici a soucitně kývl. Poté, co vznesla svůj dotaz, se jí váhavě podíval do očí. Možná, že by ji pomohlo, kdyby řekl, že je na tom podobně, ačkoliv se mu prvně dralo na jazyk, že je vše v pořádku. A ve skutečnosti... ve skutečnosti to tu nenáviděl. Udělal by cokoliv proto, aby mohl být zpátky u své rodiny. Rodiny, o které již ani nic nevěděl. Jeho vlčata už byli dospělí vlci. Při té myšlence se mu skoro draly slzy do očí. Bylo to... těžké. Po chvíli ticha si jen povzdychl. "Zažil jsem už... lepší časy," pousmál se na Nun nakonec.
Arakan o žádném mostu nevěděl, a tak prostě v nevědomí pokračoval dál. "Tam za lesem je také... louka," řekl s drobnou pauzou, když kdesi v dáli uslyšel podivný zvuk, jako by nějakého zvířete. Pokračoval ale v cestě, jako by se nic nestalo. Za pár minut už les řídl a oni se blížili k Nížině hojnosti.

//Nížina hojnosti

Nuntis mu dala za pravdu. Ono také v nic moc jiného věřit nezbývalo, nemělo to totiž žádné racionální vysvětlení. Prostě tu byli, nikdo nevěděl, jak, ale byli tu. A nikdo nevěděl, proč tu je. Arakan byl obvykle velice racionální, někdy až puritánský, ale tohle se zkrátka jinak než magií vysvětlit nedalo.
"A ty tu jsi spokojená?" zeptal se pak s citelným zájmem v tónu otázky. Cyra tu také byla šťastná. Našla tu svůj nový domov. Začala nový život. Doufal, že i Nuntis je takový případ, nepřál by jí totiž, aby byla spoutaná minulostí stejně, jako byl on. Přál jí, aby její nový život byl tím, co chce.
Nad jejími slovy se musel pousmát. "Moc to tu neznám, je tu poblíž nějaké dobré loviště?" Zeptal se jí, zatímco zavítal mezi stromy a blížil se k tomu temnému, hustému lesu. Stále se tu příliš neorientoval, nicméně místo pro lov by jako starší, zkušený vlk našel i tak. Doufejme.

//Temný les

Nuntis byla docela zázračná vlčice. Nedokázal ale vysvětlit, proč. Kromě jejích očí na ní přeci nic tak unikátního nebylo, nebo snad ano? A co tedy? Amorek vlkovi pěkně zamotal hlavu, nedokázal vysvětlit u iracionální změnu v jeho mysli, fakt byl však takový, že mu s ní bylo dobře a vlk se odmítal vzdát se její přítomnosti. Tedy, alespoň ne na dlouho.
Ušklíbl se. "Asi se obklopuješ zvláštními vlky," dodal, když zmínila, že ji nikdo nepochválil. Vypadala zamyšleně. Prala se se stejnými pocity, jako on? Na co právě myslela? Co pro ní znamenal? Věřil a vlastně cítil, že ona jeho přítomnost také vítá, což ho také hřálo u srdce, kterého se od ztráty své smečky nic podobného ani zdaleka nedotklo. "Je to zvláštní. Tenhle osud má hodně vlků na ostrovech. Jen nikdo neví, proč se to stalo. Vsadím se, že s tím mají co dočinění ty podivné magické síly," rozvedl svou ideu, která jeho mysl tížila od příchodu sem. Jak tomu bylo doopravdy, to si mohl jen domýšlet. Odpovědi tu nikdo na nic neměl.
Její slova mu trochu připomněla, kým býval. Na jeho medvědí tváři bylo vidět letmého úsměvu. Že by to byl přeci jen stále on? Měl dobré srdce? Bylo stále jeho posláním chránit ostatní? Věnoval jí jen všeříkající pohled, snad i děkovný, ale již nic neřekl. Po chvíli ticha se však zvedl, protáhl se a rozhlédl se po okolí. "Co tak něco ulovit?" navrhl, aby mohl s Nun trávit ještě nějaký ten čas.

Nedokázal by vysvětlit proč, ale vlastně se mu svým způsobem ulevilo. Byl tak povrchní? Proč tak toužil po tom, aby se s tou zvláštností narodila? "Promiň, že jsem se tak hloupě ptal," dodal vzápětí, když se vlčice nad jeho otázkou podivila. "Hodně vlků tady má různé přikrášlení a zvláštnosti... se kterými se narodit nemohli," na mysli mu tanuli vlci s nepřirozenými barvami, s červenými, či žlutými odznaky. Vlčice, která měla kolem krku rudý šál... Vlastně, to byla alfa Nuntis, ne? Trochu pobaveně se nad tím ušklíbl, když mu došlo, že i vůdkyně její smečky na sobě nosí tyhle podivnosti, jejichž původ mu zůstával neznámý.
"A tvoje oči vypadají skutečně... magicky," řekl ještě na závěr, načež se krátce zamyslel nad jejím příběhem. Nevěděl proč, ale přišlo mu, že z jejích slov vyzařuje láska k rodičům. Měla s nimi dobré vztahy? Žili tady na ostrovech? Nebo o ně přišla? Protože se bál zeptat, mlčel. Navíc přirozeně poté, co mu něco řekla o sobě, chtěla vědět něco více o něm. Trochu nejistě se na ní podíval. Toužil po tom, svěřit se jí se vším, co ho tížilo, ale copak mohl? Nemohl by se na sebe pak podívat! "Jsem... No... Můj kraj byl hodně odlišný těmto ostrovům. Byly to rozlehlé, nádherné lesy plné života. Bohaté louky, ohraničené nebezpečnými útesy..." snažil se jí přiblížit svůj bývalý život. "Je těžké vysvětlit, odkud jsem, když nevím, jak jsem se dostal sem. Cesta se uzavřela v horách na severovýchodě, není tam teď nic, než nekonečné vody. Určitě vím jen to, že jsem z jiné země," pokračoval ve své snaze.

Ty chvíle byly jedinečné. Arakana naplňovaly tak, jak dlouho už nic. Konečně si nepřipadal... prázdný. Cosi uvnitř ho dokázalo zahřát.
Ovšem nic netrvá věčně, a tak i z Arakana začal pomalu účinek prášku vyprchávat. S vlčicí tu stále byl rád, stále ho zajímala... ale ten vnitřní pocit, co ho tak povznášel... byl fuč. Jeho tvář zůstala sice stejná, ale už zase to byla jen jeho prázdná schránka prahnoucí po návratu domů. Teď ale nebyl prostor pro sebelítost. Pevně hleděl do těch nádherných očí Nuntis. Její slova jí oplatil drobným úsměvem.
"Řekni... Kde jsi k těm krásným očím přišla?" jeho úsměv se trochu rozšířil. Doufal, že to nebyla zase nějaká magie. Ani nevěděl, proč v to doufá. Prostě mu přišla úžasná myšlenka, že by se s takovým darem již narodila.

Přišla mu trochu sešlá po jeho slovech, nebo snad ta doba, než odpověděla, byla příliš dlouhá? Měl pocit, jako by čekal věčnost. Všechno se teď zdálo mnohem silnější, její pohyby, dech a vůni vnímal mnohem víc, než kdykoliv dřív u kohokoliv jiného. Měl chuť se ponořit do její srsti a dodat jí jistotu, vše, co třeba mohla postrádat. A už nikdy by se nechtěl vynořit. Už navždy by chtěl být její součástí. Tak trochu zasněně na ní hleděl těma tmavýma, mechovýma očima a představoval si, jak se jí dotýká. Nakonec se k ní přece jen natáhl.
"Přijdu," špitl ji do ucha, ve jehož blízkosti se zastavil. Pak se posadil a v té samé blízkosti ještě chvíli setrval. "Chci o tobě vědět víc," dodal vzápětí, načež se pak odtáhl, aby jí věnoval zase pohled do jejích nádherných očí.

Koutek mu lehce ucukl v úsměv. "A určitě ne poslední," poznamenal jako jakousi lichotku, která měla naznačovat, že ji pro její oči budou oslovovat ještě mnozí vlci. Ale ne jen pro její oči - samozřejmě. Další slova ho však překvapila a dle úsměvu zřejmě i pobavila. Neviděl na nich pranic zvláštního. A protože měl za to, že to říká jene proto, aby jeho slova otočila zpátky na něj, skončil pouze u úsměvu. A vůbec, co na to mohl říct? Že má pravdu?
Uklidnilo ho, že se má Cyra dobře. Byla to vlčice se srdcem na správném místě. Zasloužila si najít místo, kde může odpočívat. Kde třeba najde rodinu. Novou rodinu. Jaké to mohlo být?
"Takže... tě pak budu moci najít na jihu?" zeptal se nejistě, zda se s ní ještě někdy bude moci setkat, až, nedej bože, jejich setkání skončí.

Chvíli po její odpovědi ji mlčky pozoroval a přemýšlel. Samozřejmě, že ho v jeho momentálním naladění napadlo jedině to, že jeho posláním zde je pouze takhle zajímavá vlčice. Byla Nuntis tím důvodem, proč je zde? Líbilo se mu, že měla tak optimistické výhledy. On tuhle schopnost po většinu času, kdy se zrovna nenadýchal magického prášku, postrádal.
"Snad máš pravdu," dodal s pohledem upřeným k ní, jako by v ní zrovna viděl budoucnost. Přitom ale působil jaksi nepřítomně. "Máš velice zvláštní oči," vznesl k vlčici zničehonic. Svou fascinace zkrátka nemohl dále skrývat! Byla naprosto... kouzelná.
"Je v pořádku?" zeptal se hned pro ujištění, ačkoliv z jejích slov nabyl dojmu, že v pořádku je. "Vlastně hned na začátku... co jsme se tu oba objevili," odpověděl Nuntis poctivě a pousmál se. "Jen škoda, že tebe jsem tu nepotkal už dříve," dodal vzápětí.

Chvíli rozmýšlel, co odpovědět. Pravdu? Lež? A co vlastně byla pravda? Ostrovy ošklivé nebyly, spíše naopak. Ale líbilo se mu někde, kde nikoho neměl? Byl tu sám. Byl tu víc, než sám. Byl tu se svou nezhojenou ztrátou, bez své rodiny, nejbližších. Bloudil tu jako duše bez těla. "Ostrovy jsou zajímavé," odpověděl nakonec docela zvláštně, možná trochu vyhýbavě. "Je tu ještě hodně, co objevovat," dodal vzápětí.
Evidentně ji potkal podobný osud, jako jeho. I on si pamatoval zemi, odkud přišel. Bohužel. Ale odkud ta země byla, když zkrátka zmizela, jako ani nikdy nebyla. Bylo to... zapeklité. "Jen si kladu otázku... proč," dodal hloubavě, načež mu trochu svitlo v očích. Daénskou smečku už znal. A považoval za zvláštní, či milé, že i tahle vlčice, tahle na které mu najednou tak záleželo, byla z Daénu. "Před nedávnem jsem do té smečky doprovázel svou známou. Cyru," řekl hnědavé vlčici a zadíval se do jejích upřímných, všudepřítomných očí. "Znáš ji?" zeptal se hned. Nechtěl ale zbytečně pozornost odvádět od ní. Ona ho teď zajímala daleko více, než Cyra.

Jen se pousmál a přikývl na znak, že jeho těší též. Nadále ji jen tiše pozoroval, zatímco se jeho mysl tak nějak zvláštně vznášela nad zemským povrchem.
"A... jak se ti tu líbí?" zeptal se s citelným zájmem. Zajímalo ho hlavně, zda má třeba trochu podobný příběh jako on. Zda třeba také hledá cestu zpět... či zde našla nový domov? Stejně jako Cyra byla ráda, že minulost zůstala kdesi v jiné zemi, jako zapomenutý sen? Existovalo vůbec to, co prožili, než se dostali sem? Těžko se tomu věřilo.
"Odpusť, nechal jsem se... rozrušit," pousmál se, přičemž z ní nespouštěl oči, takže bylo zcela nezpochybnitelné, že ho rozrušila právě ona. Takže Nuntis. Ta zvláštní, magická bytost, byla Nuntis. Fascinovaly ho její oči. Byly zkrátka unikátní. Modré oko bylo jako nemilosrdná přítomnost, která dohlížela na vše a nic jí neuniklo. Tmavé oko, které zdánlivě usínalo v pozadí byla jako říše snů, oko, které vidělo to, co to modré nedokázalo. A Arakan skutečně věřil, že právě proto se s takovým vzhledem narodila. Zkrátka... úžasné!
"Já... z daleka. Vlastně ani nevím, nevím, odkud pocházím, když nevím, kde jsem teď. Jak jsem sem přišel? Cesta za mnou se znenadání zalila velkou vodou a já tu byl uvězněn. Jeden by snad řekl, že můj domov tedy teď leží kdesi v hlubinách moře, ale to je hloupost. To jen kvůli zdejším magiím nevím, odkud jsem a jak se tam vrátit," nečekaně se rozpovídal. Tohle by za normálních okolností asi nikdy neudělal, ale teď mu to přišlo přirozené. "Smečku nemám," dodal již jen stručně. "Co ty... Nuntis?" zeptal se a znov use kochal pohledem do jejích očí.

Necítil se ve své kůži, ale zároveň mu bylo snad až nadpozemsky dobře. Chvíli trvalo, než tu změnu vstřebal. Přítomnost vlčice ho fascinovala a naplňovala tak, že byl zkrátka rozhodnutý svou cestu zde ukončit. Bedlivě ji pozoroval. "Arakan," odpověděl jí, zatímco pozoroval nenápadné přechody v její srsti, která teď v zimě zrzavou barvu jen slabě odrážela v pohlcení hnědých chlupů. Zvláště ale věnoval pozornost jejím očím. Takové totiž ještě neviděl. Nejdříve se dokonce zdálo, jako by měla snad jen jedno oko, jak velký kontrast v těch barvách byl.
"Jak se to vezme," začal nejprve a s klidem se ohlížel za neznámou, která si ho prohlížela podobně, jako on ji. Z nějakého důvodu z ní necítil žádné nebezpečí, ať už to bylo magií, či ne. Byl si jistý, že zrovna tahle duše není schopna ničeho špatného. "Jsem tu asi druhou zimu," dodal po chvíli a trochu se zamračil. V jeho tváři to ale moc vidět nebylo. "Jsem si ale jistý, že tebe jsem tu ještě nepotkal. Jaké je tvé jméno?" zeptal se svým klidným hlasem a věnoval jí pohled, kterým své zaujmutí její existencí dokázal snad mnohem lépe, než jako by to kdo dokázal vyjádřit slovy.

Dříve, než stačil zjistit, o koho vlastně jde, se v jeho blízkosti objevil podivný obláček růžové barvy. Co to bylo zase za čáry? Z mraku padaly malinkaté hvězdičky, nebo co to bylo. A jak si to vůbec vysvětlit? Arakan udělal pár kroků vzad, snad aby se té podivnosti vyhnul, to se však již dostaly k jeho čichům podivné třpytky a vlk se rozkašlal. Když ho záchvat přešel, mrak se náhle rozplynul a zmizel. Byl tu vůbec nějaký? Arakan najednou stál na místě jako by nevěděl, kým je. Cítil se ale velice dobře. Pohled vrátil před sebe a znovu spatřil vlčici, která se k němu mezitím stihla přiblížit.
"...Zdravím," hlesl k ní nejistě. Byla cizí, ale vzbuzovala v něm pocity, jako by ji snad znal od pradávna. Jako by o ní věděl všechno. Cítil ten pomyslný provaz mezi nimi, to neviditelné pouto, kterým je k sobě svázal kouzelný obláček. Bylo to zvláštní. Zatím si to neuvědomoval, ale blížila se znovu ta prapodivná situace, která se mu udála před pár měsíci s onou "Táňou". Zdálo se, že si ho tihle romantičtí duchové docela oblíbili.

//Jezero Smrti přes Temný les

Krajina tmavla napříč tomu, že se slunce vyšplhalo na svůj vrchol. Bylo poledne. Zima sice nebyla až taková jako v noci, ale vítr se stále držel nad zemí. Pod nohama vlkovi čvachtal sníh a když se Arakan dostal z Temného lesa na spáleniště, nebylo už zkrátka nic, co by vítr trochu zachycovalo. Sníh tu byl napříč své rozbředlosti uhlazený, a to právě díky větru, který se zde proháněl s o to větší volností směrem od útesů. Jejich povrch narušily až Arakovy stopy. Zdálo se, že tady ostrov nejspíš končí. Kam jen jeho oko dohlédlo, byly jen spálené, ohořelé stromy zaváté sněhem a za nimi jen nekonečno zalité oceánem. Co jen se tady mohlo stát, že tu byl takový požár? Musel být nedávno, když spáleniště ještě nestihlo znovu zarůst. A pak v dálce vlk spatřil hnědavou srst vlčice...

//Zlatý les přes Poušť

Zpočátku pomalý krok změnil ve svižný. Nespěchal. Neměl kam. Vlastně vůbec nevěděl, kam míří a proč. Snad ve snaze utéct před svou minulostí a svým stínem zrychlil svůj krok a nakonec poklusem uháněl vpřed, jak jen mu to sníh a písek dovoloval. Cesta mu přišla nekonečná a zanedlouho snad ani nevěděl, jak dlouho to je od chvíle, co se viděl s Aileen a Theronem. Našla ve smečce druhé vlče? Pevně doufal, že ano. A co Cyra? Byla stále v jižní smečce? Bylo dobré myslet na takové věci namísto těch, co ho trápily. Drželo ho to při smyslech. Po té, co se přehnal pouští, která se opět rozplývala ve sněhu, se pomalu blížil do oblasti, která sněhem kypěla. Tyhle ostrovy byly zvláštní. Pozoruhodné...
Cestu doprovázel vlastními myšlenkami nad všemi, které zde potkal a nad jejich osudy. Svou minulost si alespoň těch pár hodin nechtěl připomínat. Za pouští se na chvíli zastavil, aby nabral síly a pak pokračoval vstříc místům temnějším... a temnějším. Takovým, které zde ještě neviděl.

//Temný les -> Spáleniště

//Přes Zubří pláň Mlžné pláně

Cesta trvala výjimečně krátkou dobu. Snad proto, že nechtěl, aby se toulal zase sám. Na konec cesty se proto netěšil. Zlatý les se před nimi začal rýsovat ve stále přesnější podobě, až vkročili mezi první stromy. Theron přitom kráčel většinu cesty za jejich zády a mlčel. I Arakan po zbytek cesty mlčel, na Aileenina slova se jen pousmál a kývl hlavou. Jako doma.
Vlčice měla částečně pravdu, protože les skutečně vypadal, jako by byl vystřižený z jeho mladého věku, kdy mohl být starý asi jako Theron. Takhle podobně totiž vypadal kdysi jejich les. Jejich les, který nakonec zůstal zapomenutý v krvi a bolesti. Snad jen marně by tu mohl hledat to, co kdysi ztratil. Posadil se pak kdesi před hranicemi. Dál jít alespoň prozatím nechtěl. A i když nechtěl ani samotu, která ho nechávala napospas zoufalství, věděl, že nastal čas loučení. Mohl se sem přece kdykoliv vrátit. Možná by teď zase pro změnu mohl jít navštívit Cyru v té jižní smečce, aby se trochu rozptýlil a zahnal své chmury a nedosažitelné cíle. Ohlédl se na Aileen, pak na Therona. "Snad se někdy ještě shledáme," dodal a zase se postavil z chladné země na nohy. "Ať se vám daří," řekl s opravdovou upřímností k oběma. Dál už je nezdržoval a po rozloučení se pomalu začal sklízet z cesty.

//Poušť->Jezero smrti