Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mladý vlk Arakana nepřijímal zrovna s nadšením. Arak z něj cítil přirozenou odtažitost. Bylo to dobře. Theron ho svým přístupem vůbec nenaštval, ani nezklamal, spíše byl rád, že má Aileen nablízku vlka, byť ještě mladého, který v sobě má takové zásady a povahu. Na jeho odpověď jen přikývl. Sice ho vůbec neznal, ale měl z něj nadmíru dobrý pocit. Být tak... být tak jeho otec, byl by jistě hrdý. S pohledem, který odrážel jeho minulost, jako by patřil doopravdy jednomu z jeho potomků, se otočil zpět na Aileen. Měl jít s nimi do Zlatého lesa? Cyru přeci také doprovodil do jejího "domů". Do Daénské smečky. Jen opět tiše přikývl. Nechtěl být na obtíž, ale snad i částečně z vlastní sobeckosti se jimi nechtěl přestat obklopovat. Možná se i obával toho, co bude dělat zase potom, co v lese ty dva vysadí a nechá je žít konečně zase vlastními životy. Kam pak půjde? Tak nějak už věděl, že cestu domů nikdy nenajde. Byla to již druhá zima, co strávil tady na ostrovech a za tu dobu nenašel nic. Vůbec nic. Žádnou stopu, která by ho zavedla zpátky ke smečce, k rodině. Co měl tedy na těchto ostrovech hledat? Jaký byl smysl jeho života teď? Vlk vypadal trochu zadumaně, ale svůj smutek najevo nedával. Pomalu se otočil směrem ke Zlatému lesu, ale jako první nevykročil. "Jsi tam... spokojená?" zeptal se pak, snad proto, že ho to opravdu zajímalo, a ne proto, aby jen nestála řeč. Tím tam pochopitelně myslel smečku, Zlatý les. Její domov. Vlastně mu o něm až tolik neřekla.

//Zlatý les

Dojemné. Skoro by z toho jednomu i slzička ukápla. Arakan pociťoval radost, že byl třeba i trochu nápomocný. Po dlouhé době si připadal alespoň z části... naplněný. Potom, co jeden na druhého doházel vinu, kterou nesli dozajista v určité míře oba, se dohodli, že půjdou domů. Domů - tak nazývali Zlatý les. Když už vlk vstával, aby je snad ještě kus cesty doprovodil, opět měl kolem krku omotanou Aileen. Samo sebou mu to nevadilo, ostatně, i kdyby ano, za to několikáté obejmutí už si na to stejně musel zvyknout. "Ale měla. Silná jsi dost," opáčil vlčici, která měla neustále tendenci své síly podceňovat. Připadala mu stále jako vlče, přestože již byla v těle dospělé vlčice. Stále však postrádali to její druhé vlče, ale zdálo se, že k alespoň částečnému štěstí Aileenky stačilo nalezení Therona. Ten už také nebyl ani zdaleka nějaké malé, neohrabané vlče. Mohl být třeba podobně starý jako jeho... vlčata... když je opouštěl. Při pohledu na něj jeho tvář zase trochu zkameněla. "Zdravím, Therone," odpověděl na jeho pozdrav. "Za chvíli to budeš ty, kdo bude dávat pozor na Aileen a kdo bude jejím strážcem," dodal na to při pohledu na jeho dospívající tělo. Asi byl trochu konzerva a trochu starý, když bral jako automatické, že bude vlk bránit vlčice. Každopádně to měla být Arakova poklona k němu, na znamení, že je to už velký vlk.

Tohle místo mělo zvláštní energii. Vlk stále cítil, jako by mlha skrývala něco tajemného. Nebo to zkrátka bylo tou dusivou atmosférou, kterou vyvolávala stále přítomná mlha? Nebyla to třeba nějaká magická mlha? Na těchto ostrovech by ho to už nejspíš nezarazilo.
Území se však nakonec projevilo jako ne tak zcela nepřátelské, protože právě zde došlo k opětovnému shledání těch dvou nešťastných duší. To vlče se při bližším pohledu zdálo zcela zdravé, stálo před ním na všech čtyřech a slz ronilo snad ještě více, než ustrašená Aileen. Dojemné. Jen Arakan nad nimi postával s chladným výrazem, jako by se díval na tekoucí řeku nebo němou oblohu. Zkrátka, nijak. Pořád stejně. Měl ten vlk vůbec vyvinuté mimické svaly? Někdy se zdálo, že ne. Jen mlčky přihlížel a v duchu jim přál tuhle šťastnou chvíli. Snad jen malilinkatým koutkem svého svědomí a vědomí záviděl, i když ne nijak ve zlém. I on totiž toužil po shledání, o kterém věděl, že nenastane. Nebyl však čas na smutky, jejich dojemné vítání zahřálo jeho rozlámané srdce. Dal jim prostor - potřebovali ho. Naopak tu byl již zcela zbytečný, byl jen rád, že mohl být u znovunalezení toho hnědého vlčete - Theronka.

Ušklíbl se. Nevěděl, co na to vlastně říct. V hloubi duše se za to prostě a jednoduše styděl, i když tak nevypadal. Neměl by tak hloupě mluvit.
Nečekal, že by ten hlas v mlze mohl snad opravdu patřit jednomu z těch ztracených vlčat. Nebyl to třeba jen nějaký přelud? Past? Magie, která by navnadila nebohou Aileen? Na těchto ostrovech by ho asi nepřekvapilo nic. Jeho společnice se však za hlasem nečekaně vyřítila, ačkoliv skoro neviděla na krok. Arakan ji pochopitelně hbitě následoval, ale ani za mák se mu to nelíbilo. Ve vzduchu se navíc stále nesl pach tlejícího masa, asi tu někde poblíž bylo chcíplé ještě nějaké zvíře. Doba byla zvláštní a Arakan ztratil důvěru v cokoliv.
Hlas ovšem začal reagovat stejně, jako Aileen na něj. Poznali se? Byl skutečný? Zanedlouho bylo cítit i pach onoho zatoulaného vlčka, a tak nebylo těžké ho pak najít. Doufejme. "Je to... skutečně on?" ohlédl se na Aileen, když se blížili. Arakanovi zjevně nestačilo, že ten hlas měl i pach, že věděl, jak se jmenuje a dokonce i to, odkud pochází. Jistota je jistota, ne?

K Aileen pociťoval tak trochu rodičovský vztah, právě díky jejich věkovému rozdílu, ale hlavně kvůli Aileenině povaze. Možná bylo právě tohle důvodem, proč se nebál vést poněkud citlivé a hlavně poetické úvahy. Uvědomil si to teprve ve chvíli, kdy se Aileen zeptala, zda v minulém životě nebyl třeba filozof. Od příchodu na Mois Gris měl pocit, že je slabší, a že ani své emoce neumí tak dobře schovávat. Ani tyhle soucitné a rádoby moudré řeči by si neměl dovolovat. Zakroutil hlavou. "Ne... jen i na mě takhle hloupě v mládí mluvili," ušklíbl se, přičemž se snažil vysvětlit své zvláštní poznámky, které k vlčici měl.
Na krátký moment se pak mezi vlky zhostilo ticho. Jejich přítomnost pohlcovala neprostupná mlha. Temná a mrazivá noc pohodové atmosféře zrovna dvakrát nepřidávala. Jejich ticho ovšem krátce na to prolomil cinkavý zvuk. Arakan se hned ohlédl, ale nedokázal rozpoznat, z jakého směru zvuk vychází. Aileen to také slyšela, navíc krátce poté, co vyslovila svou otázku, se v dáli ozvalo něčí volání. Arakan se zamračil. Byla to nějaká past? Magie? Nevěřil ničemu, co se tu odehrávalo. "Slyším," potvrdil nakonec Aileence, že i on slyší "to něco". Cinkání po chvíli ustalo, ale co ten hlas? Udělal váhavý krok jeho směrem. Potřeboval ten někdo skutečně pomoci, nebo měl špatné úmysly? "Kdo jsi?" zvolal do tmy, načež udělal další krok tím směrem.

//Zubří pláň

Úvah měla plnou hlavu. Vlastně pro ní měl docela pochopení, byla mladá a pořád se ještě hledala. Čas ji ale ukáže cestu. Pousmál se. Nikdy takhle nad životem nepřemýšlel, tedy, aby měl v životě nějakou roli. Jakou měl vlastně on sám? "Vlastně sám nevím, jakou roli bych měl mít. Nepovažoval jsem to za podstatné. Prostě jsem dělal, co jsem považoval za důležité a bylo jedno, co to bylo," odpověděl Aileen v přesvědčení, že tím trochu utlumí její trápení nad tím, kým vlastně je nebo není. Byla to zvláštní vlčice.
Nevěřila mu. Nebylo divu, nedotklo se ho to. Věděl, že není naivní a hloupá, navíc - přece jen se tolik neznali. Pokrčil rameny. "Nemusíš věřit mně, ale zkus věřit tomu, že je najdeme. Protože když přestaneš věřit, pak teprve nebudeš mít pro co - a z čeho - žít," řekl se vší vážností. Z jeho slov jako by vyzníval jeho vlastní příběh o své víře v štěstí a naději. Vlastně tím dodával víru i sobě, protože se odmítal smířit s faktem, že on svou rodinu už nikdy, nikdy nenajde. Její další otázka ho v tom však příliš neutvrdila, protože věděl, že jakmile se oddělí, už zase se bude hnát jen za svými cíli, o kterých věděl, že jsou prakticky nedosažitelné. A v tu chvíli pochopil, že ani on sám nemá víru v to, že se s rodinou ještě někdy shledá. Bolely ho vlastní myšlenky.
"No...nejspíš ano," řekl nejistě. Kdoví, co je ještě potká. Třeba se jen tak nerozdělí! Tiše v to také doufal.
Jejich cesta se začala pomalu halit v mlze a oba věděli, že už jsou na území Mlžných plání. Arak se už zase pomalu začal stáčet, tentokrát na západ, odkud plánoval jít zpět na jih a nakonec dojít definitivně do Zlatého lesa. Pochyboval, že by vlčata byla až tak daleko od smečky.

//Zlaťák přes Baštu

Arakan měl občas takové přechytralé poznámky, občas, když měl možnost bavit se s někým mladším a třeba i méně zkušeným, než byl on sám. Ale co on komu mohl povídat do života? Aileen naštěstí nebyla jeho slovy dotčená a vlastně mu snad i dala za pravdu, což vlkovi jen dodalo jeho na těchto ostrovech poztrácené ego.
"Myslím, že jen Aileen ze Zlaté smečky je dostatečně silná... nemusí proto být... bojovnice," pousmál se na mladou vlčici a jejich cestu namířil zpátky, blíže k lesu. Snažil se ale jít jinou cestou, než jakou sem přicházeli. Chtěl tak zvýšit alespoň o kousek už tak mizerné šance na naleznutí oněch vlčat. Jeho plánem bylo pokračovat ještě kousek na sever a pak se s Aileen případně rozloučit u zlatého lesa. "Jen se chci projít ještě v okolí tvé smečky. Pokud ani tam vlčata nebudou, určitě už na tebe čekají ve Zlatém lese," odpověděl vlčici klidným hlasem, jako by to doopravdy věděl.

//Mlžné pláně

Usmál se. Starý si opravdu nepřipadal, i když tomu tak pomalu a jistě začínalo být. Její slova ho ale vůbec neurazila, s časem byl smířený a věděl, že je marné proti němu bojovat. Bylo to úsměvné proto, že pochopitelně svá slova nemířil na svůj věk, ale na to, že zkrátka v minulosti bylo několik okamžiků, kdy svým rozhodnutím mohl zachránit i něčí život. Jen kdyby věděl to, co věděl dnes... Daleko víc ho totiž zaujala její otázka s tím, že se bojí žít.
"Nebojíš se ho žít. Bojíš se, že o něj přijdeš," opravil mladou vlčici a zadíval se k zlatavé hladině jezírka. Bylo opravdu kouzelné, i přes to, že pomalu podléhalo okolní zimě a i tenhle malý kousek krásy postupně mizel v ledu a sněhu. Na tom, že se Aileen bála "žít svůj život" neviděl nic špatného. "Otázka je, jestli se s tím strachem dokážeš smířit nebo s ním budeš bojovat," dodal možná až trochu přehnaně poeticky, ale smysl byl jednoduchý. Mohla se s ním smířit, nebo s ním bojovat. První vedlo jednoznačně k životnímu klidu, druhé bylo tak trochu nejisté, protože výsledek mohl být dobrého, i zlého charakteru. Pokud však svůj strach nechala otevřený bez řešení, musela být takovým životem svázaná.
Její přání bylo milé. Pousmál se. Připadalo mu, že přišla o někoho, na kom jí záleželo, přeci jen to přání mělo trochu nostalgický nádech. "Na to není nikdy pozdě," dodal jen, již bez úsměvu. Mrtvého sice obejmout nemohla doopravdy. Snad jen metaforicky, nebo až po smrti, kdy se jejich duše znovu shledají. Alespoň v to Arakan věřil. Pak vstal. "Je čas jít, nebo tu zapadneme sněhem," řekl Aileence a vybídl jí k pohybu. Měl v plánu se trochu vrátit. Ta vlčata musel najít, i kdyby měl zemřít ve vánici. Začal tím být podobně posedlý, jako nalezením cesty ke své ztracené rodině. Tohle se však zdálo jako mnohem splnitelnější úkol.

//přes Baštu Zubří pláň

//Bašta

S Aileen trávil čas rád. Pomáhala mu svými problémy zapomenout na své vlastní, přestože téma několikrát stočila směrem, ze kterého se mu ježily chlupy za krkem. Byla zvláštní. Trochu jako éterická bytost, co jen omylem zavítala až k zemi, po které teď bloudí. Ochotně vlčici následoval na další území. Věděl ale, že by sem malé vlče, které potřebuje dozor, samo nedošlo. Bylo hodně vzdálené od zlatého lesa. Zastavil se u jezera, které mělo taktéž zlatou barvu. Při bližším pohledu zjistil, že to není vodou, ale řasami, které v jezeře hojně rostly. Jeho myšlenky pak roztrhla Aileen s další otázkou, která udeřila do středu jeho veškerého trápení. Lhát moc dobře neuměl, ale pravdu říkat nechtěl. "Abych byl o něco mladší," řekl výmluvně a ušklíbl se. "Hodně věcí bych udělal jinak. Lépe," řekl Aileen, na které viděl její zamyšlení. Nebylo těžké z jejích otázek a citlivé povahy odhadnout, že ji něco trápí. Byla to ta ztracená vlčata? Nechtěl se jí ptát, ale jeho pohled, který mířil přímo k její tváři napovídal, že čeká k vyslechnutí jejího přání.

Byl už u smečky na jižním ostrově, kterou vedla ta zlatá vlčice s šálem. Teď se mu naskytla možnost nahlédnout i ke smečce druhé a trochu se s místními reáliemi seznámit. Nebránil se, ačkoliv si odmítal připustit, že na těchto ostrovech setrvá, a že by se mu tím pádem takové informace hodily. "Tak pak zůstanu," potvrdil Aileen svou přítomnost i nadále. Vlastně to nedělal jen proto, aby jí pomohl, ale i proto, že jemu samotnému pomáhalo myslet také na problémy ostatních a konečně ne jen na ty své.
Svého alfu popsala vlastně docela snově. Nevadilo mu to, ačkoliv to nebral tak doslovně. Takhle ideální osobnost neexistovala. Byla to snad jeho partnerka? Milenka? Nebo do něj byla platonicky zamilovaná? Asi to bylo v pořádku, hlavně, že byla smečce oddaná, no ne?
Vlčice se pak rozešla směrem dál od Zlatého lesa. "Copak to nebyl ten les za námi? Myslíš, že se vlčata zaběhla až sem?" koukl na Aileen, ale přitom ji následoval na další území. I kdyby se mýlil a les s jejich smečkou byl někde úplně jinde, třeba tu vlčata opravdu najdou. A to bylo hlavní.

//Zlaťák

Večer se chýlil ke svému konci a každou minutou stále více přebírala svou moc tma. Nemuseli se však nechat odradit tím, že neviděli zrovna nejlépe, vždyť přeci měli své čenichy. Arakan příliš nepřemýšlel nad tím, zda je opravdu najdou nebo ne a na kolik je pravděpodobné, že se nějaké to vlče bude ještě v okolí zdržovat. Věděl, že je zbytečné se takovou otázkou trápit. Zároveň ale neházel flintu do žita a nepřipouštěl si, že by vlčata našli mrtvá, zraněná, nebo že by zůstala zkrátka do konce věku nezvěstná. Krátké ticho po chvíli přerušila Aileen plna nejistoty.
"A mám odejít?" zeptal se jí upřímně a ohlédl se na ní. Samozřejmě, kdyby pomáhat nechtěl, dávno už by tu nebyl. Pokud by si tak nepřála Aileen, taktéž by se vypařil jako mlha nad ránem a sotva by o něm ještě někdy uslyšela. Vlčice pak zvedla pohled k potemňujícímu se nebi, které však ještě stále zářilo bílými mračny. Arakan tohle počasí neměl rád, přišlo mu... depresivní. "Trochu ponurá," dodal k jejímu komentáři a svůj pohled na moment stočil k ní. "Řekni... jaká je vaše alfa?" téma stočil opět k její smečce. Aileen se mu zdála poněkud sentimentálně naladěná, třeba ji tímto odreaguje od jejích nejistot.

//Zubří pláň

Lhal by, kdyby tvrdil, že by mu nepomohlo, kdyby nesl někdo alespoň podobné bolesti, jako on. I přesto, že se Aileen snažila jeho zádumčivost zahnat podpůrnými slovy plnými soucitu, nějak nedokázal uvěřit, že přišla o tolik, co on. Nelitoval se ale, jen si v duchu povzdychl, kdyby jen tak věděla, co všechno se mu událo. Nepomohlo by mu, kdyby o tom někomu konečně řekl? Možná. Ale chtěl, aby ho někdo litoval nebo o tom měl vůbec nějaké tušení? Ne. Rozhodně ne. Nejen, že by si pak připadal hrozně a slabě, ale změnilo by to pohled na něj v očích většiny vlků. A to nemohl dopustit. Jen se na vlčici laskavě usmál, když se pokusila podpořit ho a i tentokrát se její blízkosti neuhýbal. Vždyť on, takový laskavý tvor, co přišel o svá vlčata, by odmítl objetí takové křehké vlčice, které by otce klidně dělat mohl?
"My je najdeme, neboj," ujistil jí, ačkoliv netušil, zda mu rozumí proto,že ztratila ta vlčata, nebo se jí stalo něco mnohem horšího. Asi nebylo prozatím třeba dalších slov. Když se vlčice odtáhla, dál pokračoval v hledání.

Téma, které se s nimi stále neslo a ani za nic se Arakana nechtělo pustit, pokračovalo. Arak byl sice silný vlk, ale Aileeniny úvahy ho bolely víc, než cokoli. Chtěl říci, že má domov, rodinu, smečku, ale copak to teď byla pravda? Bilo se v něm jeho svědomí a zraňované touhy, které ho vedly zpět, ale nemohly si najít cestu. "Hmm-mm," vydal ze sebe jen, když vlčice dořekla svou myšlenku. Asi proto, aby snad získal čas na to, posbírat své vlastní myšlenky, které se každým Aileeniným slovem rozlévaly do širého okolí. "Vlastně... mi to docela vadí," dodal hlasem, ve kterém bylo slyšet bolest, navzdory tomu, že vlk vypadal docela normálně. "Ale občas v životě nastanou události... které rozhodují za tebe," řekl s upřeným pohledem na Aileen. Sice tím naznačil, že se mu asi přihodilo něco, co zapříčinilo, že se teď nemá kam vracet, že nemá svůj domov, ale evidentně to moc rozvádět nechtěl. V tom uviděl v dálce před nimi cosi jako mlžný opar - tak si to tedy vysvětloval. Nebo to snad bylo něco jiného? Přísahal by totiž, že se ten "opar" pohyboval jako by žil vlastním životem. Na jeho pohledu bylo znát rozrušení. Na moment se také zastavil v pozoru, aby ten objekt lépe zaměřil. Byla to hrozba? Nějaká magie?! Chvíli na to se zdánlivý obrys vlka ztratil v rozplývající se mlze a Arak přemýšlel, zda se mu to celé jen nezdálo.
Aileen souhlasila a Arak jen přikývl. Když už byli tady, asi bylo nejrozumnější prohledat okolí její smečky, kde se ztratilo první vlče. Tady na zubří pláni nezachytil ani stopu jiného vlka, natož, aby spatřil stopy nebo zachytil pachy malého vlčete. Pomalým tempem se tedy blížil k hranicím Bašty, přestože neměl zdání, kam až sahá nebo nesahá hranice jejich smečky. Zlatý les se ale rýsoval v dáli. Na Zubří pláň se přeci mohou také kdykoliv vrátit, aby se tu po vlčeti podívali znovu, tentokrát v jiné části rozlehlé pláně.

//Bašta

Pozitivní odpovědi se nedočkal, protože Aileen o ostrovech moc nevěděla. A nebo mu to jen nechtěla říct. Arakan byl schopen přijmout obě varianty, výsledek byl totiž tak či onak stejný. Z ostrovů se jen tak nedostane, aby mohl najít svou rodinu.
"Tak to jsme dva."
Pak se rozmluvila o Zlaté smečce, ze které pochází. To už byla tedy druhá smečka, o které Arakan věděl. A věděl také, kde se nachází. Její nabídka ho však zaskočila. Do této chvíle nepřemýšlel nad tím, že by se do nějaké smečky zde zařadil. On přeci patřil do té své... Nedokázal zkrátka přijmout fakt, že už není betou a že nemá žádnou rodinu. Bylo to už dlouho, ale vlk to popíral. Zachoval však klid a pousmál se na Aileen. "No, minimálně se tam můžeme podívat, zda tam nejsou ta vlčata," řekl neutrálně, aniž by její nabídku odmítl, či přijal. Nebylo to s ním zkrátka jednoduché! Sám totiž nedokázal odpovědět jednoznačně. Pokud by se měl skutečně přidat, chtěl o té smečce vědět víc, nestačilo mu jen tvrzení Aileen, ačkoliv se zdála jako nezkažená a dobrá duše. "A jak by se měli zvát?" zeptal se pobaveně, ale na tváři se objevil jen jeho úsměv. Nechtěl totiž způsobit, aby se Aileen cítila špatně. "Já za to děkuji, je pro mě čest, být zván do tvé.. rodiny," řekl s laskavým pohledem v očích.
"Pokud se bojíš jít zpátky do smečky," začal nejprve, protože mu bylo jasné, jak se bude cítit, když přijdou na území smečky, kde vlčata, která měla mít v péči, nenajdou, "můžeme obejít přilehlá území," navrhl potom a pohled stočil zpět k fialovému lesu. Bylo těžké někde začít, když pořádně nevěděli kde. Jejich stopy byly patrně už dávno pryč, jinak by si to vlče Aileen v lese vystopovala sama.

Její odpověď ho neuspokojila, ale protože ani neočekával žádný zázrak, nebyl zároveň zklamaný. "A jsou nějaké zvláštnosti, které ostrovy skrývají?" zeptal se neutrálně, protože vlastně nevěděl, na co se ptát konkrétně. To, co mu bylo řečeno Cithrianem už zapomněl, pokud ovšem tehdy vůbec vnímal a zbytek vůbec nevěděl. Trvalo mu skoro rok, než začal zase jevit zájem o okolí.
Na její úsudek nereagoval. Nebyl jedináček, ani tulákem se necítil být, ačkoliv smečku již neměl. Stejně těžce, jako vyslovoval ono "ne" na otázku, zda má rodinu, si připouštěl, že je bez smečky a beze všeho, kým byl před příchodem na Mois Gris. Bylo to zoufalé.
Dvě vlčata byla s Aileen nepříbuzná. Myslel si to, ačkoliv v to nedoufal. Tedy, ne že by Aileen přál cokoliv špatného, už vůbec ne pak, aby ztratila své potomky a nemohla je najít, ale dokázal by se do její situace vžít tak moc, jako sotva kdo na těchto ostrovech. Její slova mu zněla tak známě - jsou jako rodina. On byl také součástí jedné velké rodiny. Tiše si povzdychl. "Je dobře, že máš takovou smečku... rodinu," usmál se, přičemž se neubránil opravdu pobavenému šklebu, když ho utvrdila v tom, že příbuzní mezi sebou nejsou. "Takže ta vlčata jsi viděla naposledy v tom fialovém lese?" zeptal se ještě, protože měl pocit, že kráčí krajinou zcela beze stopy, přestože věděl, že se blíží k jejímu smečkovému lesu, kde, jak doufala, najde ta vlčata.