Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla odsud - jak si myslel. Také ale byla starší, než předpokládal. Myslel si, že bude mladší snad pro její křehkost a ustrašenost. "Takže znáš dobře poměry těchto ostrovů?" zeptal se bez ostychu. Mohla být cenným zdrojem informací. Možná, že by i věděla, jak se dostat pryč, ačkoliv o tom pochyboval. Věřil ale, že když vedla cesta sem, musí vést i cesta z ostrovů.
Otázku, kterou mu položila, byla ostrá jako dýka, kterou mu zapíchla hluboko do srdce. Mezi nimi se náhle zhostilo znatelně chladné ticho, a nebýt to Arakan, nejspíš v jeho očích zahlédne i slzy. I tak na něm ale bylo mimořádně znát jakési nepříčetnosti, něčeho, co se těžko popisovalo. "Ne," odpověděl po té chvíli napětí, přičemž se musel tolik přesvědčovat, aby to vůbec vyslovil. Jeho vlastní odpověď ho bolela snad ještě tisíckrát víc, než otázka a bylo vidět, jak zatíná zuby, jak zadržoval své emoce. Na moment zavřel oči, aby rozehnal svůj nejhlubší smutek a pak se zhluboka nadechl. "Ta vlčata jsou tvá rodina?" zeptal se pak, snad aby toto téma co nejrychleji zamluvil.

//Začarovaný les přes Mlžnou pláň

Tahle území už docela dobře znal. Procházel jimi tentokrát s nosem nízko u země, protože se snažil zachytit jakýkoliv pach. Nemohl jít po ničem konkrétním, protože ta její vlčata neznal. Doufal ale, že když zavětří vůbec nějaký vlčí pach, najde i stopy. A podle nich by už poznal, zda jde o mládě nebo dospělce. Navíc tu byla právě Aileen, která by je po pachu poznala určitě.
"...Z daleka," odpověděl neutrálně na její otázku, která jeho na chvíli zapomenuté pocity ztráty a bolesti znovu otevřela. Protože tu už přeci jen ten rok strávil, dokázal se ovládnout a nedát na sobě nic znát. Fakt ale zůstával takový, že postrádal smysl svého života. Skončilo vše, na čem mu záleželo. "Ty ses tu narodila?" zeptal se hned, aby zahnal své trudnomyslné úvahy. Byla jistě mladá, proto si myslel, že se tu narodila. Ale možná se mýlil. Na rozdíl od ní tak svou otázku mířil dost jinak. Ani by ho nenapadlo ptát se na smečku nebo území, ze kterého pochází. Jako mimozemšťan na této planetě nad tím přemýšlel v krapet větším měřítku. Při rozhlížení se po pláni pátral po malém, hnědém vlčeti. Také přemýšlel nad tím, zda to třeba není vlče Aileen. Věděl, že ho svým vlčetem nenazvala, přesto si s tou myšlenkou pohrával. Pomohlo by mu to totiž nést svou vlastní bolest nad ztrátou.

Kdo by tu tak mohl pálit mrtvoly? A proč? Ačkoliv se Arak nezdál jakkoliv rozrušený oním nasládlým smrádkem, hlavou se mu honily různé teorie. O magiích toho sice nevěděl mnoho, ale věděl, že někteří vlci schopnost něco podpálit mají. Ale proč zrovna pálit maso? Nevonělo tu snad někomu syrové? Nedělal tam někdo něco nekalého? Nebýt tu Aileen, které se jeho povaha musela ujmout, vydal by se tím směrem, aby se dozvěděl víc. Aileen vypadala neklidně, a o to spíše byl Arak na venek jako kamenná stěna. Bez obav se na ní pousmál a pak kývl. "To já přece vím," ujistil jí, že si je vědom toho, že může kdykoliv odejít. Neříkal to však proto, aby jí dal najevo svou nezávislost, ale svou vůli zůstat s ní, přestože nemusel. Zůstal, protože chtěl. Protože ho naplňovalo pomáhat. Protože díky tomu zapomněl na své vlastní bolístky.
Klidným krokem vlčici následoval, zatímco míjeli poměrně čerstvou zdechlinu srny. Arak se lehce zamračil, pojal podezření. Dělo se tu snad něco? Byl les prokletý? Občas se mu zdálo, že se stromy snad i hýbou. Neměl z tohohle místa vůbec dobrý pocit, ale do kroku nepřidával. Následoval mladou vlčici a čichem pátral po čemkoli, co by značilo přítomnost oněch vlčat.

//Zubří pláň přes Mlžné pláně

Akce byla super, díky moc!

Odměny si prosím:
moodboardy - 10kšm + 1 rubín Ksadir, 10 kšm + 1 rubín Niyari
a snad 1 mince a 27 bodů za hádání... Podpořím Doubravku a také poprosím něco malého a speciálního!

A teda automaticky jde asi hádání na Niy...
Děkuji!

Přemýšlel nad jejím podivným chováním. Stále ho pronásledovalo podezření z podivného očarování, jaké ho postihlo na pláži s tou vlčicí s červenými odznaky. Nevěděl, zda to bylo tou vlčicí, že ovládala snad nějakou magii, která mu zatemněla mysl, nebo se neslo cosi divného už ve vzduchu.
Než se stihl rozmyslet, už měl čumák cizí vlčice zabořený v srsti. "Není za co," řekl automaticky, protože skutečně nebylo proč děkovat. Tedy, to nevěděl o tom, co vlčice v jeho srsti zanechala. Naštěstí nebyl cimprlich a o sebe se nebál, takže onen poklad, který do něj vytřela, nejspíš objeví až náhodou o několik chvil později. Pak se Aileen odtáhla a navrhla, kde hledat ono ztracené vlče. Arak pokrčil pomyslnými rameny. Neměl samozřejmě tušení, o který územích to Aileen mluví. "Můžeme se tam vydat a začít hledat," přitakal ihned, načež také ucítil pach spáleného masa. Ten nasládlý smrad se nedal zaměnit. "Někde... něco hoří," řekl lhostejně, zatímco vlčice vypadala z onoho závanu nervózní. "Určitě o nic nejde," uklidnil jí. No, možná začal hořet les a odneslo to první nebohé zvíře, ale o tom Arak pochyboval. Smrad na to nebyl dostatečný, postrádal dým a zvuk mohutného ohně.

Jen těžko by si domýšlel, co se vlčici mohlo stát, že tu seděla uprostřed lese tak zničená a ztracená. Představila se jako Aileen a po chvíli mu připadala o něco méně nesvá, než když ji našel. Na jejím těle v srsti pozoroval několik jizev a přitom přemýšlel, jaký život vlčice musela mít. Její další slova ho však překvapila - a nevěděl, zda tím, že chtěla pomoct od cizího vlka s hledáním nějakého vlčete, nebo, že ho chtěla... obejmout? Že by to zdejší poblouznění do druhých ještě neskončilo? Asi by si to jindy nepomyslel ani náznakem, avšak po předešlé zkušenosti s tou načervenalou vlčicí na pláži byl opravdu ostražitý.
"Um... Jo...," řekl s trochu zamračeným, zaraženým výrazem. To "jo" bylo evidentně povolenkou ke všemu, oč ho žádala. "Rád... pomůžu," dodal vzápětí, aby vlčici dodal trochu jistoty. Možná, že mu tohle rádoby pomáhání ostatním alespoň trochu dopomůže k návratu k sobě samému. To byl koneckonců on ,než přišel na Mois Gris, ne? Nebo to už ani nemohl být ten vlk, který od začátku myslel jen na druhé a snažil se je chránit před zlým? Nebyl to už jen ustrašený a uplakaný sobec, co hledí jen na vlastní bolesti?

Sledoval zvláštní počínání vlčice. Určitě byla mladá, ba dokonce svým chováním mu připadala až štěněcí. O to zvláštnější mu tohle setkání s dospělou vlčicí přišlo. "Nemusíš se bát," řekl hned ve snaze hnědou cizinku uklidnit. Při pohledu na ní měl skoro pocit, jako by se díval na svou minulost. Ublížil jí snad někdo? Ztratila se? Rozhlédl se po okolí, jako by pátral po někom dalším, kdo by tu s ní mohl být. "Jsem Arakan," odpověděl ji hned na její otázku a posadil se, snad aby měla cizinka trochu lepší pocit a nemusela se bát, že ji vlk ze své pozice plánuje napadnout. Ani na chvíli ho nenapadlo, že by měla třeba v plánu ona napadnout jeho, třebaže byl i navzdory svému věku ještě tolik naivní.
"Neviděl," odpověděl vlk znovu a prohlédl si choulící se bytost před ním. Přišla mu tak... křehká. Ale nic, jako předtím k Tanie nepociťoval. Cítil se klidný, svůj. Věděl, že je zpátky. "Stalo se něco?" zeptal se hned na to zcela upřímně. Nechtěl vlčici stresovat svou přítomností, ale jeho nátura by mu pokoje nedala, kdyby se alespoň nepokusil pomoci.

Klidně kličkoval mezi podivnými stromy. Všechno tu bylo divné. Bylo to divné tak, že skoro zapomněl na předešlé události a veškerou pozornost věnoval zdejší zvláštní flóře. Chvílemi se mu zdálo, že se snad stromy hýbou, nebo co. Nebo tady byla prostě jen taková... zvláštní atmosféra?
Ze zkoumání ho vytrhl cizí pach. Byl tak blízko, že ho až zarazilo, že si ho všiml teprve teď. Jeho podezření, že se les hýbe, vzrostlo. Vlčici za krátko i uviděl, evidentně o něm neměla ponětí stejně tak, jako on o ní. Zkoumavým pohledem si jí prohlédl, jako by nevěřil sám sobě, že ji vidí. Upřímně se mu ulevilo, že při pohledu na ní necítil opět nutkavou potřebu dvořit se jí a za každou cenu získávat její... pozornost.
"...Zdravím...?" řekl se záhadným a nepatrným otazníčkem na konci, jako by si pořád nebyl jistý sám sebou. Bál se, že na něj ta nezvladatelná chuť skočit po ní zase přijde!

//Zubří pláň přes Mlžnou pláň

Arakan procitl až ve chvíli, kdy ho začala zcela obklopovat mlha. Stále houstla až do takové míry, že se vlk ocitl v bílé tmě. Neviděl na krok. Bylo to tak zvláštní, že i toto přisuzoval nějaké ze zdejších podivných magií. Nicméně na jeho konání to nezměnilo nic. Jako slepý i sem došel, a to i přes to, že jeho cesta byla jasná, přehledná a dobře viditelná. A tak jako slepý i pokračoval. Nevěděl, kam jde, jen věděl, že stále kráčí rovně. Mířil na sever? Na jih? Západ nebo východ? Našel by vůbec ještě cestu do hor k portálu? K místu, které ho připravilo o jeho veškerý dosavadní život? Bylo mu to jedno. Prostě šel a šel.
Nakonec ho osud zavedl k lesu, který nebyl o nic méně podivný než ona Bílá tma. Vkročil mezi stromy a hned od první chviíle si byl jistý tím, že tohle není jen tak ledajaký les. Při nejmenším byl zvláštní barvy a ve vzduchu jako by visely nějaké tajemné magické síly.

//Mělká pláž přes Baštu

Nevěděl kam jde, důležité pro něj bylo akorát to, že jde. Chůze mu pomáhala odprostit se od všech zvláštností a nespravedlností, které se mu v nedávných časech přihodily. Vůbec nechápal ničemu, co se mu to honilo hlavou, že se v přítomnosti Taniy choval tak podivně. Tedy… co ho bedlo k tomu, aby k ní pociťoval takové zalíbení? Vždyť už měl pár let odžito, a věděl, co s ním dokáží vlčice udělat. Ale tohle? Tohle ještě nezažil! Aby se načisto zbláznil do zjevení úplně cizí vlčice.
Ačkoliv si to nepřiznával, pravdou bylo, že tahle zkušenost ho trochu odtrhla od jeho neustále ponurého přemítání nad svou ztracenou rodinou, vlčaty, smečkou… Bylo to jiné. Po delší době si připadal zase docela jako vlk, jako obyčejný vlk, který měl bězné pozemské a povrchní zájmy a problémy. Sice mu to tak nepřipadalo, ale hodně jeho mysli setkání s Taniou pomohlo přenést se přes bolest a povstat z onoho pomyslného dna černo černé deprese.
Slepě kráčel dál, přes pláně až k fialovému lesu…

//přes Mlžné pláně Začarovaný les

Arakan se na vlčici začal dívat stále střízlivějším pohledem. Tak, jak pomalý nástup magie Nera měla, tak pomalý měla i ústup. Vlk čím dál méně chápal, co se to vlastně vůbec děje a co se to u všech bohů dělo. Stále více pro něj Tania nebyla víc, než cizí vlčice, která se chovala stejně divně, jako on. Očarovala ho snad? Zatímco se zmateně pousmál na Taniu, když si byl stále méně jistý svým okouzlením a očima zapátral v okolí, jako by tohle měla na svědomí snad nějaká rostlina, nebo co.
Čím více byl při smyslech, tím víc ci najednou uvědomoval, jak sobecky a lehkomyslně se choval. Ten čas totiž mohl věnovat dalšímu zpytování svědomí a objevování způsobu, jak se dostat domů. Domů, ke svým vlčatům. To ho nakonec donutilo zcela procitnout, a to si už Arak plně uvědomoval trapnost celé situace. “Ehm… promiň, nevím, co to do mě vjelo,” poznamenaĺl, ačkoliv nebyl jediný “do koho něco vjelo”. “Budu muset, nezlob se. Rád… jsem tě poznal,” usmál se, i když byl uvnitř sebe celý nesvůj z této nastalé situace. Nakonec se vydal pryč, kamsi, zcela bez uvážení a bezmyšlenkovitě. Jeho mysli vládl chaos.

// přes Baštu Zubří pláň

Těžko říct, co bylo vlastně záměrem Nera, když snesl svá kouzla zrovna na tyhle dvě podivné bytosti. Chtěl se jen pobavit? Mělo to nějaký vyšší účel? Nebo to snad mělo někomu prospět? Uškodit? Kdyby Arak jen věděl, co se to děje, určitě by ho podezříval z toho, že se chtěl pouze pobavit. Zhnusil by se mu tak, jako asi většině zde držených vlků. Byli jako jejich ovečky. Odporné!
"Moc mi to ale neusnadňuješ," ušklíbl se, když ho vychválila, jak se o ní zajímá. Byla stejně posednutá jím, jako on jí, z čehož vyplývalo, že na nějaké zbytečné seznamování asi nebylo moc času. Co času, ale spíše nebylo zájmu. Když se zeptala, zda se mu to líbí, znovu k ní natáhl k ní znovu svou hlavu, aby se mohl svou tváří dotknout té její a -otřít se-. "Líbí," potvrdil jí tichým hlasem. "Máš taky moc hezké zbarvení. Ještě jsem takové neviděl," dodal pak samozřejmě zcela upřímně. Ta první část slov byla vyřčena pod vlivem Nera, a tak nebylo jisté, zda je to tak doopravdy, ale druhá část byla upřímná a pravdivá rozhodně.

Točila se kolem něj jako smyslů zbavená a Arak si to nechával s potěšením líbit. Občas sklonil hlavu a tvář nechal svézt po jejím zvláštně zbarveném kožichu, nebo se o ní otřel čelem. To jen, aby si snad nemyslela, že jí to neopětuje. Zároveň si totiž chtěl zanechat tvář "nedosažitelného" a svůdného, a tak se držel trochu dál. Kam se teď poděly jeho trudnomyslné úvahy o minulosti a způsobu, jak se dostat zpátky domů, to bylo velkou záhadou. Teď jeho mysl planula pouze Taniou.
Opět se pousmál, když se posadila a dál na ní shlížel ve stoje. Jen na moment odvrátil pohled k moři, které se ohřívalo v jedněch z posledních teplých paprsků tohoto roku. "Krásnější..." zopakoval po ní zamyšleně. "Krásnější možná, ale odpovědi na ně by mi neřekly nic o tobě," odpověděl s klidem a oči od rozjařeného výhledu na moře vrátil Tanie. Pochopil, že o svých jizvách nechtěla mluvit, nebyl hloupý. A tak jim naposled věnoval něžný pohled, jako by je snad očima chtěl vyléčit. "Každý máme jizvy. Jsou jako myšlenky... Některé jsou vyřčené a viděné, jiné zůstávají nevyřčené v našich duších až do smrti. I já je mám," řekl, když ho vyzvala, aby něco povídal. Sklonil krk k zemi, až se čenichem skoro dotýkal vody, v jejíž mělčinách byli, načež se v oblasti jeho kohoutku objevilo holé místo. Jizva téměř dokonale kopírovala něčí zubatou tlamu, avšak v jeho husté srsti byla vidět právě pouze v případě, ohnul-li se a srst se od sebe rozestoupila tak, že holá místa obnažila. Pak hlavu zvedl a znovu se zadíval Tanie do očí. "Nejsem pošetilý, abych tě nutil tyhle myšlenky vyslovovat," řekl pak, načež doplnil dalšími slovy a již se smyslným úsměvem: "Ale líbí se mi."

Zatímco si jí prohlížel, přemýšlel, kde přišla k těm jizvám. Bylo mu to líto, vysvětloval si to ve své přičarované naivitě tak, že ji musel někdo moc ublížit. Ani ve snu by ho totiž nenapadlo, že se uvnitř vlčice schovávají temní démoni, co tak rádi konflikt a boj vyhledávají. Tedy, alespoň teď ho to nenapadlo.
Její slova ho potěšila. Přesně to chtěl totiž slyšet a to, že ho v tom Tania podporovala, jedině umocnilo jeho sebevědomí a touhy. Nedalo se říci, že by ji miloval jako takovou. Nerovo kouzlo nemělo tu sílu, aby se zamiloval do osobnosti neznámé vlčice, ovšéem dokázalo, aby Arakan zcela propadl Taniinu tělu. Chtěl ji tak moc, jak snad od svých nejmladších let nikoho. Přesto zůstával zdánlivě chladným, aby si ponechal alespoň část své “vznešenosti” a nechoval se jen jako hloupé, obyčejné a nemyslící zvíře. Usmál se. Nebylo potřeba dalších slov, navíc se k němu Tania přiblížila a podivným způsobem se o něj začala třít. Tedy, musel uznat, že takový způsob svádění ještě nezažil. Skoro mu připomínala pumu namísto vlčice, ale líbilo se mu to. Jen se nestačil divit, jak rychle na to vlčice šla. Ovšem nechtěl jí odradit, a tak ji její lísání oplatil několika podobnými otřeními o její srst. “Nádherně voníš,” poznamenal při tom. “Pověz mi… co se ti stalo?” zeptal se posléze a čenichem jemně šťouchl do její jizvy na boku. Když už se tu tak intimně třeli, nebál se ani zeptat se na tak intimní otázku.

Nikdy by nevěřil tomu, že dokáže být takhle povrchní. Vůbec ji neznal, ale věděl, že ji chce. Hleděl do jejích krvavých očí a ani na moment nepochyboval, že ona je ta pravá. Arakanovo pravé já bylo bohudík tatam, takže ani nestihl přemýšlet nad tím, proč se chová jako nevyspělý puberťák. Když přišla až k němu, nenápadně k ní naklonil hlavu, aby nasál její pach tak, jak jen to šlo. Nemohla mu vonět ani nijak jinak, než božsky.
“A poznala jsi už někoho?” zeptal se opět s malým, potutelným úsměvem. Vůbec ho nenapadlo, že by snad mohla skutečně potkat někoho jiného, než právě jeho. Její vůně ho přitahovala tak moc, že mu na mysli vyvstalo mnoho dalších otázek, které si však nechával pro sebe. Nechtěl nic uspěchat. Nakonec k ní však po vzájemném představení k očividnému projevení náklonnosti hlavu natáhl ještě víc, až se konečky jejich chlupů na krku dotýkaly. Jen tak se natáhl, nasál její vůni a zase se stáhl. Čumákem se dotkl její srsti velice jemně, jako by ji dával ve vlčím podání letmý, zdvořilý polibek, který však znamenal díky jeho procítění mnohem víc, než by jiný takový polibek znamenal.