Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho zpočátku "normální" přemítání nad životem se pomalu měnilo v šílený zmatek, který si nedokázal vysvětlit. Byl neklidný a nesvůj - doslova. Nemohl mít tušení, že za jeho počínajícím neklidem stojí Nero, zdejší bůh, a kdyby to věděl, dozajista by tu začal vzývat jeho jméno a žádat ho o to, aby mu pomohl naleznout cestu zpět ke svým vlčatům. Jenže teď jeho obavy střídalo cosi jiného. Cosi intenzivního, co ho nutkalo s očekáváním vyhlížet do dáli. Blížila se k němu vlčice a on, jako smyslů zbavený (ne jen jako) civěl na její velkolepý příchod. Bylo mu docela jedno, co mu říká, byl zkrátka lapený Nerovým kouzlem. Stále mu však ještě zůstával alespoň kousek rozumu, a než se úplně pomátl, zachoval si své galantní vystupování. Napřímil se tak, jak nejlépe to dovedl, aby vypadal důstojně a silně.
"Zdravím... Co tě sem přivádí?" zeptal se se smyslným pohledem. Neřekl nic zázračného, ale z těch slov bylo na míle cítit jeho samčí ego, které po ní toužilo. A že vlastně vůbec nezáleželo na tom, na co se ptal, jen chtěl navázat konverzaci. Jeho oči mezitím zvědavě slídily po jejím těle, které pokrývalo mnoho jizev a srst ve zvláštních barvách. Přitom se sotva znatelně pousmál. "Já jsem Arakan."

//Zubří pláň přes Baštu

Narozdíl od uplynulých hodin se teď šoulal sotva rychlostí spící želvy. Svému strachu se postavil, ale nevěděl, zda prohrál, či vyhrál. Naznal, že se do hor bude muset zase za čas vrátit a znovu se pokusit své trápení ukončit. Jenže se obával, že takto se bude do hor vracet po zbytek svého mizerného života. Byl to vůbec on, takhle se stále obracet v to, co bylo? Dokázal ještě hledat v budoucnosti? A pak Arakana napadlo... pokud on nemůže zpátky... může jeho smečka za ním? Jak jen by to mohl provést? Během své loudavé chůze mohl promýšlet všechny možné i nemožné odpovědi na tuto otázku, avšak vzhledem k jeho neznalosti o zdejších reáliích bylo prakticky nemožné vymyslet cokoliv.
Jeho zamyšlení ho dovedlo na pláž. Byla to zvláštní náhoda, protože mu až příliš připomínala část území jeho bývalé smečky. Pousmál se. Byl to snad symbol naděje? Že třeba opravdu existuje způsob, jak se shledat se svými milovanými? Pomalu se blížil k vodě, v jejíž mělčině nakonec ulehl.

//Červená louka přes Sněžné Tesáky

K jeho údivu portál pořád fungoval stejně. Objevil se v horách, ve kterých se za ním tehdy zalila zem nekonečnou vodou a oddělila ho tak od všeho, co miloval. Dlouhé chvíle strávil v horách, aby si ujistil, že je cesta domů skutečně ztracená na dně oceánu. Mohl zešílet z té nervozity, kterou cítil. Z té beznaděje, kterou vdechoval s tamějším vzduchem jako ty nejjedovatější výpary. Byl zničený. Nakonec z hor sestoupil, a jakoby se ze snažil utéct realitě, rozběhl se od nich pryč. Věděl, že tohle není sen a přesto bylo vše tak neskutečné...
Teprve na pláni pod horami se rozhodl pro odpočinek. Sotva by udělal další krok, kdyby konečně nezavřel oči a nezdříml. Doufal, že se ze své zoufalosti vyspí.

Spal jen pár hodin. Probudilo ho již plně svítající slunce. Zdálo se, že mu to k odpočinku úplně stačí, navíc se pak rozhodl. že své síly doplní jídlem. Poprvé za dobu strávenou na ostrovech pocítil, že je čas se najíst. Za oběť mu padl zajíc, který se po noci ještě nestihl schovat v lesích. Skoro vyšel ze cviku, avšak lov se i přes pár chyb vydařil. I přes to, že se pořádně nenajedl už hodně dlouho, ani tak si nedokázal čerstvě zabité zvíře vychutnat. Stále myslel na to, jak o vše přišel, za což se pro vlastní slabost nenáviděl. A tak jen v tichosti zajídal svůj smutek, jako by si myslel, že to snad pomůže.
Z tmavých tlap si slízal krev, očistil srst na krku a hrudi, kam jen jeho modrý jazyk dosáhl, a nakonec vstal, aby se jako schránka bez duše vydal dál. Kamkoliv.

//přes Baštu Mělká pláž

//Rokle přes Nejvyšší horu

Když se blížil k hoře, snažil se do jejího svahu příliš nestoupat. Blížil se k té rozlehlé louce, kde se nacházel portál. Každým krokem zrychloval a jeho srdce bilo o to rychleji. Stával se nepříčetným, když bylo "zrcadlo" už skoro na dotek. Na louce se pak už úplně rozběhl. Měl pocit, že louka je snad nekonečná, než se konečně přiblížil k oné zvláštní magické věci. Jakmile ji spatřil, zprudka se zastavil a notnou chvíli jen stál a věc pozoroval. Bylo to jako včera. Jeho srdce stále bušilo tak, jako by právě oběhl celé ostrovy, ačkoliv klidně stál a hleděl. Kdyby mohl brečet, brečel by. Ten portál byl tak hořkou vzpomínkou, jako by zažil smrt.
Po několika minutách posbíral svou odvahu a k portálu se přiblížil. Stejně jako kdysi ho prozkoumal, jako by ho viděl poprvé a nakonec nedůvěřivě prošel skrz.

//přes Sněžné tesáky Zubří pláň

//Furijské hory

Ačkoliv zde bloudil ve zmatku, okolí se mu vrylo do paměti dobře. Při cestě skrze hory si dokázal prohlédnout dost dobře většinu přilehlých lesů a luk a tak věděl, kudy má jít k onomu zvláštnímu zrcadlu, které stálo na počátku jeho vězení na ostrovech. Poklusem mířil vpřed, dokud ho nezastavila obří propadlina. Její rozsah viděl díky svítajícímu slunci dost dobře, a tak se odvážil si jí i zblízka prohlédnout. Ihned ho napadlo, jaký úraz by si mohl přivodit vlk, který by tam spadl při troše nepozornosti. S respektem rokli obešel a pokračoval dál. Začínal být nervózní, čím více se blížil k zrcadlu. Věděl, že za ním najde své zoufalství a žal. A věděl, že to nemůže změnit. Nebyl by to však on, kdyby se tomuto svému strachu nepodíval do očí a nepřekonal ho. Jen si nebyl jist, zda to tentokrát nebude právě ten strach, který ho přemůže. Zatím však kráčel sebejistě dál.

//kolem Nejvyšší hory na Červenou louku

Stmívalo se. Ani si neuvědomil, jak dlouho tady už byl. Hlavu měl při tom téměř pořád stejně zamotanou a mysl nejasnou. Věděl, že takhle se bude cítit ještě hodně, hodně dlouho. Zhluboka se nadechl voňavého nočního vzduchu a zase vydechl. Cítil, jak se vůně léta pomalu vytrácí a místo ní přichází pach zimy a smutku.
"Je," řekl prvně zcela bez emocí, když Rian slušně podotkl, zda nejde o osobní otázku. "Je to nepříjemné pro nezkaženou duši. Pro tu zkaženou je to potěšení a slast - nenávidět a zabíjet," dodal nakonec, protože to přeci jen nebyl úplně protivec. "Mým důvodem je ztráta. Někdo mi vzal to, co mu nepatřilo," odpověděl nakonec s chladnou tváří, přestože jeho srdce propadalo v pláč. Nemyslel teď na rodiče a sourozence, ale na své potomky. Tahle ztráta byla o to bolavější, když ani nevěděl, kdo byl tím, co mu je vzal. Cithrian se pak při stmívání rozhodl, že je na čase vrátit se domů, a tak Araka nechal v horách opět v jeho bloumání nad životem. Po několika minutách však i on naznal, že je čas jít dál. Možná tam, kde začalo jeho utrpení.

//přes Ostříží zrak Rokle

Cithrian se zdál jako chytrý vlk se zájmem o okolí. I když Arakovy otázky zněly divně, a přesto, že si to uvědomoval i on sám, neměl v nejmenším úmyslu mladému Rianovi ublížit. Neplánoval dokonce ublížit ani nikomu jinému. Vždyť byl ode všech, co mu kdy ublížili tak daleko! Pokud by k tomu však byl donucen, nebál by se tuhle pampelišku použít. Ovšem při jeho poznávacích schopnostech by se nepřítele stejně pokoušel otrávit pampeliškou, protože by rostliny nevědomě zaměnil. Nebylo nad staré dobré zuby a drápy!
"Samozřejmě. Jsou ale situace, kdy to jinak nejde," neodpustil si poznámku, avšak byl rád, že Cithrian patří mezi rozumné jedince, co neřeší každý problém ihned silou. Dle očekávání, v Rianovi Arakovy otázky zanechaly trochu nejistoty. "Ano," odpověděl prostě na otázku, zda někoho takového má on. Tvářil se při tom smrtelně vážně a věděl, že to teď nejspíš působí, jako by se naučenou kytku měl pokusit někomu naservírovat. Arak však prostě jen odpověděl na položený dotaz. A pak se mladý vlk zase otočil a utíkal zpět za - Wuem - aby si koupil ještě něco. Bylo to asi to nejpodivnější, co Arakan za poslední léta viděl. Jediné, co dokázal pochopit, bylo, kde Rian přišel k těm barvám a vzorům v srsti. Alespoň něco teď dávalo trochu smysl. Dávalo mu to naději, že takto se třeba jednou dopídí k tomu, kdo může za to, že je vězněn na těchto ostrovech a zjistí, jak se vrátit zpátky domů. "A kde pan Wu ty věci bere?" zeptal se znovu Riana.

Arakan patřil zrovna mezi ty jedince, kteří by sotva poznali tu pampelišku, ovšem k poznání nového nikdy nebylo pozdě, že? Vlk Rianovi pozorně naslouchal. Sice to nebylo jeho zájmem, avšak byl otevřený novým věcem. Zmateně se zakoukal na kytku. "A jak je jedovatá?" zeptal se pro jistotu, jako by si jí skutečně měl někdy splést s pampeliškou. Věděl vůbec, jak ta pampeliška vypadá? Znalosti bylin by se mu určitě hodily, minimálně proto, aby se třeba neotrávil při... mylném ochutnání. To třeba, kdyby se ještě někdy na stará kolena rozhodl být býložravcem.
Rian jeho vtípek nepochopil. No, nebylo moc divu. "Nikdy jsi neměl... takového soka?" zeptal se zcela otevřeně. Byl asi ještě příliš mladý a neposkvrněný na to, aby toužil někoho zabít. Nebo to bylo normální? Naopak potkával mnoho mladých a nadšených zabijáků, kteří se po vzoru svých krvelačných otců hnali do bitev. Nepochyboval o tom, že i na tomto světě takoví jsou. Pak se skrze své zarmoucení jen slabě pousmál. "Takže je tedy spíše lepší ji poznat proto, aby s ní nikdo nemohl otrávit tebe," dodal, aniž by Rian stihl zareagovat na jeho původní otázku. Jistě mladému vlkovi nechtěl kazit představy o světě, ale bylo snad dobré vědět, že zdaleka ne každý má dobré úmysly.
Pak se vlk zničehonic rozběhl pryč. Při bližším pohledu Arak zjistil, proč. Kousek od nich se objevil šedý vlk s nějakou podivnou věcí - pojízdným stolkem, či co a Rian si začal vybírat věci, co na něm a v něm měl. Arakan nedokázal absolutně vůbec pochopit, co se to právě odehrávalo. Když se Rian vrátil, k šedému pokývl hlavou. "Kdo to je?" zeptal se netušíc, že jde o Wua, který nabízí tak mocné věci.

Byl to mladý vlk, který měl celý život před sebou. Arakan mu to sice nezáviděl, ale dobře si uvědomoval, jak jednoduché tehdy bylo i pro něj se vyrovnat se změnami a ztrátou. Tedy... jednoduché oproti tomu, jaké to bylo teď. Ztratit rodiče a sourozence bylo sice hrozné - tehdy to bylo vše, co měl. Ale ztratit k tomu ještě potomstvo - to už tak jednoduché nebylo. Navíc ne teď, když už měl svůj věk a věděl, že začít úplně od znovu bude opravdu těžké.
Přikývl, aby Rianovi potvrdil své jméno. Sám se u toho ale pozastavil, jako by nevěděl, zda ještě Arakanem je. Teď byl jen Arashi. Ustrašený, mladý vlk, který zmateně pobíhal zemí a hledal nejen svou rodinu, ale i sám sebe. Arakan... to byl vlk, který si své jméno vydobyl svými činy a svým postavením ve smečce. Mohl si ho teď vůbec ponechat?
"Zajímavý... koníček," okomentoval jeho vůli naleznout nějakou jedovatou kytku. Nemyslel to nikterak opovržlivě, naopak ve znalosti bylin viděl velkou moc. "Plánuješ někoho otrávit, že ji hledáš?" zeptal se s naprosto kamennou tváří, takže nebylo jasné, zda si dělá srandu, nebo se ptá zcela vážně. Takový byl Arakův humor. Na druhou stranu si ale skutečně nedokázal dost dobře vysvětlit, proč by hledal jedovatou rostlinu.

Po pár minutách zavřel oči a jen vdechoval svěží, voňavý vzduch. Naslouchal svým hlasům a snažil se najít alespoň částečný mír uvnitř sebe. Bylo těžké odvrátit se od toho, co se přihodilo v nedávné minulosti. Uklidňoval se, že přeci nikoho nechtěl doopravdy opustit. Vždyť se jen vydal na jednu z mnoha svých výprav. Chtěl toho opravdu tolik, když toužil po tom, mít pohromadě celou svou rodinu? Namísto toho teď neměl nic. Vůbec nic. Jen představa, že by zjistil, kdo za tím jeho uvězněním stojí, ho přiváděla k nepříčetnosti. Tu něčí krev cítil mezi zuby. Toužil po tom, prokousnout hrdlo tomu, kdo způsobil, že nemá již ani svá vlčata a svou smečku. To všechno se snažil poslat pryč po švitořivém vánku, který denně ohlazoval stěny místních skal.
Jeho klid však zanedlouho někdo narušil. Ihned se otočil a vzápětí zjistil, že tohohle vlka už přece zná. Nebylo to to vlče, co tehdy potkal se Cyrou? Vlků tady viděl málo a díky těm znakům, co na sobě měl, byl téměř nezaměnitelný. "Zdravím, Riane," řekl s klidem. Jeho celé jméno se velmi pravděpodobně už nepamatoval, avšak jméno Rian teď před Zlatou padlo snad aspoň dvakrát. Ten druhý vlk, co tam tehdy byl, byl Enzou. "Odpusť, moc jsem si zdejší rostliny neprohlížel," dodal vzápětí, aby zodpověděl jeho otázku. "Ty jsi bylinkář?" zeptal se posléze. Cyra teď nejspíš bude součástí té stejné smečky, a tak jevil přirozený zájem i o Cithriana.

//Daénská smečka

Se schým odchodem nikterak nepospíchal. I v jeho krocích bylo znát jeho lhostejnosti, možná i ztracenosti. Byl už příliš starý na to, aby tu propadal hysterii z toho, že neví, co se sebou. Určitě na něco přijde. Jen... to chtělo čas. Čas... je všelék....
Z území smečky mířil zpáteční cestou, zkrátka se nechal nést náhodou, momentálním rozpoložení a spontánními rozhodnutími. Zdejší zemi stejně neznal, takže bylo vlastně jedno, kam se vydá. Čerstvý horský vzduch čistil jeho hlavu. Sice byl teď bez cíle, ale byl sám. Mohl si všechno urovnat, promyslet... zrekapitulovat. Šoulavými kroky mířil stále výš. Ačkoliv se značně oteplilo, v horách to nebylo tak znát. Jemný vítr mu čechral srst a Arakan si mohl dopřát odpočinku na jednom ze skalnatých výběžků. Den docházel ke své zralosti a slunce bylo přímo nad jeho hlavou. Hleděl do dáli a přemítal nad vším, co se stalo.. i nestalo. Začínal... to být zase trochu on.

Společnost Nica byla opravdu náročná. Jeho poznámku o tom, zda vůbec umí mluvit, přešel s klidem dál. Věnoval mu jen kamenný pohled, který říkal alespoň to, že dobře slyší, když už tedy nemluví. Sice neměl rád jedince, kteří měli potřebu si stále stěžovat, u Nica to tak nevnímal. Opravdu ho přijímal spíše jako vlče - choval se tak. Namísto toho to v jeho aktuálním rozpoložení způsobilo akorát to, že vzpomínal na svá vlčata, která opustil. Necítil vztek, ani hněv. Jen poslouchal jejich rozhovor a občas kývl, jako by souhlasil se Cyrou, kterou stále obdivoval za její trpělivost. Napadlo ho přitom, zda třeba neměla podobný osud jako on - třeba také přišla o potomky. O milované přišla zcela určitě, avšak dle toho, jak laskavě se s Nicem bavila, měl pocit, jako by takto hovořila někde někdy i ke svým vlčatům.
Zlatá vypadala důstojně a ačkoliv mohl zjev klamat, zdála se solidní a Arak neměl důvod pochybovat o tom, že bude Cyře případně dobrou alfou. Díky Nicovi taktéž mohl poznat její trpělivost a profesionalitu. Přestože by si to vlk zasloužil, Zlatá zachovala klid a Nica zpacifikovala podobně, jako párkrát předtím Cyra. I tentokrát si musel představit, jak by reagovalo mnoho jiných vlků. Dost možná, být zde alfou někdo jiný, nebohý bílý vlk už skončil přišláplý k zemi. Vlastně se v tu chvíli podivil, že zrovna takovému nemehlu jsou neznámé jizvy, a že do této doby přežil bez úhony.
Po slovech, která k němu Zlatá pronesla, nic neříkal, jen se otočil k Cyře a pokynul k ní hlavou, jako by tak vyslovil rozloučení. Zatímco pak alfa mluvila k Nicovi, Cyra mu dala jasné znamení. Sklonil k ní hlavu stejně, jako předtím ke Zlaté, pak se otočil k těm dvěma a opět pokynul hlavou. "Ať vás všechny provází štěstěna... a nejdete svého klidu," pohled půjčil každému z nich. Odcházel s pocitem, že zde oba vlci opravdu najdou domov. Cyra to, na čem ji opravdu záleží, a co bude moci hájit po boku svých smečkových sester a bratrů. A Nico vlky, kteří mu nahradí ztracené rodiče, ukážou mu směr v životě, který by měl následovat. Odcházel tak s pocitem, že někoho právě ta štěstěna našla a dopřála mu trochy své moci. Jeho prvním cílem bylo, zjistit, zda tomu tak opravdu bude. Tak málo potřeboval k tomu, aby mohl nést své vlastní břímě.

//Furijské hory

Přemýšlel, jak to od této chvíle bude dál. Nechá tu Cyru, aby se začlenila do smečky a půjde dál. A co když je alfa odkáže pryč? Půjdou dál společnou cestou? Věřil, že Cyra zde svůj domov najde, ačkoliv byla na samém začátku. Byla to schopná, upřímná a starostlivá vlčice. On by jí ve své smečce onehdy uvítal. On, i jeho alfa. Vlastně nepochyboval, že si Cyra k srdci této zlaté vlčice s červeným šálem najde.
Rozloučení ho netrápilo tolik, jako to, co bude následovat. Ztratil cíl, vůli i důvod proto, dál smysluplně žít. Cyra měla cíl jasný - nalézt svou rodinu v téhle smečce. A Arakan si čím dál více uvědomoval, že její cíl byl i jeho cílem - nepřál si víc, než aby ji Zlatá vzala na milost a objevila její schopnosti, načež by jí opravdu vzala za svou. Tím však jeho zájem i štěstí končil. Ohlédl se do dáli za sebou a přemýšlel, co ho tam může čekat. Kdyby nebyl starý a natolik hrdý, přiznal by si, že uvnitř propadá panice. Z toho, že neví, co dělat. Ze strachu, že se s tou ztrátou své rodiny nevyrovná. Oči zaryl do země, pomalu vydechl a následně opět pohled vrátil Zlaté.

Moc duší na tomto světě nepoznal, a tak byl vcelku překvapen, co se zde pohybuje za vlky. Jestliže je něco rozdělovalo od divoké zvěře, bylo to přeci spořádané chování. Na jednu stranu Bílému v dobrém záviděl jeho mládí a energii, na straně druhé byl rád, že mu život udělil již tolik lekcí. Nelíbilo se mu, jak mluvil se Cyrou, avšak ta reagovala s grácií a to i tehdy, když se cizinec dotkl jejích jizev na nosu. Musel Cyru obdivovat, že se držela a ještě po tom mladíkovi nevyjela. Uznal, že mnoho takových vlčic tedy neznal. V jejím hlase i odpovědi však bylo znát, že Nicova "přítulnost" už byla dosti přes čáru i u vlčice, která evidentně trpělivostí jen oplývala. Jejich konverzaci celou dobu jen přihlížel, a protože Cyra odpovídala za oba a pravdivě, neměl potřebu vše slepičit podruhé. Zkrátka tam stál jako kamenná socha, která během jejich rozhovoru bedlivě střeží okolí.
Zpozorněl ve chvíli, kdy se Cyra rozmluvila o smečce. Cítil její rozladění a zároveň cítil, že ani jeho nenechal její proslov o rodině chladným. Tedy, nenechal ho chladným uvnitř. Už bylo dost fňukání a Arakan by se musel už hanbou propadnout, kdyby měl na sobě nechat zdát byť jen trochu slabosti. Místo toho pohled upřel na Cyru, jejíž srdce bylo zjizvené podobně, jako její tvář. Cítil to. Nevěděl sice, co přesně se její smečce stalo, věděl však, že ji to moc ublížilo.
Zatímco Cyra dovysvětlovala termín "smečka", stromy a křoví se začalo opodál podivně rozklánět a pohybovat. To nemohl být vítr. Pár vteřin na to se z rozestoupených houštin vynořila vlčice zlaté barvy s červenou látkou kolem krku. Arakan nikdy neviděl, že by někdo ovládal stromy, a zároveň nikdy nespatřil nikoho s takovým hadrem na krku. Nenechal se však rozhodit, cítil totiž, že se k nim blíží alfa této smečky. A to soudil pouze na základě teatrálního příchodu a výrazného pachu, který byl až do této chvíle cítit v menší míře všude po okolí. Postavil se na všechny čtyři a hlavu stejně jako Cyra sklonil k zemi, ačkoliv na notně delší chvíli, než ona. "Jsem Arakan," představil se prvně, když domluvila Cyra. "Pomáhal jsem své společnici naleznout tuto smečku. Najde-li zde svůj domov a budu si jist, že je v bezpečí, ihned odejdu," oznámil zlaté vlčici, přičemž se tvářil, jako by mu vše, co teď viděl, přišlo normální. "V opačném případě vaše území opustíme neprodleně oba," znovu sklonil hlavu a ve své úkloně své tmavé oči opět zvedl k atletické postavě Zlaté. Věděl, že kdyby Zlatá chtěla, roznese je se svou smečkou v zubech jako malé kolouchy, ovšem Arakan raději zemře při zdánlivě hloupé a nesmyslné obraně někoho s dobrým srdcem, než aby sám skonal kdesi v houští na svou slabost. A tak mu nezbývalo než čekat, jak se Zlatá rozhodne.

Nemuseli čekat dlouho, než je někdo vyčmuchal. Zpoza stromů se během pár minut vynořil světlý vlk s hnědou náprsenkou. Arakan jeho příchod trpělivě a klidně sledoval, přestože nepochyboval, že jde o člena smečky, co si s nimi jde popovídat o tom, co tu dělají. Více než to, že smrděl jinak než okolí, ho zaujal jeho přátelský příchod. Ihned se představil, a v tu chvíli, ačkoliv to z jeho slov vůbec nevyplývalo, Arakan ztratil poslední naděje na to, že by snad mohlo jít o nějakou betu. "Zdravím," dodal pokorně, když už ho Cyra představila. Vlastně byl docela rád. Stejně jako Cyra byl pak svědkem toho, jak Nica opouští jistota po jeho familiárním představení. A stejně jako ona nedokázal pochopit proč. Tvářil se, jako by se za jejich zády objevil snad medvěd, nebo co. Kdyby byl Arak jen trochu podezíravý, už by se otáčel, zda toho medvěda také neuvidí. Zastříhal malýma, kulatějšíma ušima a přešlápl. Slova se opět chopila Cyra a Arak tak zůstal jen sedět a koukat. Jeho tvář ukazovala emocí a pocitů asi srovnatelně výrazně, jako právě tvář medvědí, a tak možná nebylo divu, že se cizinec vyděsil. Nejspíš nepomohlo ani Arakanovo mlčení, ovšem vlk považoval situaci za vyřízenou.