Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Furijské hory

Letmý a zdánlivě nenápadný dotek jejího ocasu jeho pozornosti neušel. Slabě se usmál a pokračoval v cestě. Jeho jediným cílem, dalo-li by se to tak vůbec nazvat, bylo teď dělat pouhý doprovod Cyry, či zkrátka následovat kroky vlčice, která mu dělala společnost již několik dlouhých dní. Nebo snad i týdnů? Jak dlouho tu vlastně byl? Jak dlouho už nebyl "doma"? Při těch myšlenkách mu opět těžkly kroky, jako by se bořil v nekonečných bažinách. Ta ztráta ho nesmírně zranila a pokaždé, když na minulost jen pomyslel, bylo to, jako by mu do té rány někdo vsypal sůl. Nikdy by si nepomyslel, že přijde ztráta snad ještě horší, než jakou utrpěl v útlém mládí, když přišel o rodiče, sourozence, a všechny, které znal. Naštěstí však šel naproti svému rozptýlení a musel dávat pozor na vlky v okolí. Smečka byla opravdu blízko.
Byl si jistý, že se již nachází na jejich území. Les byl tichý a krásný, ovšem, jací byli vlci v něm, to byla stále nezodpovězená otázka. Za Cyru si přál, aby nedošlo k žádnému konfliktu a jeho přítelkyně zde našla svůj domov. Doufal v to. Mlčky na ní pohlédl, když se ujistil, že v dohledu ještě stále žádní vlci nejsou a posadil se. Naznal, že bude lepší, když si pro ně přijdou vlci ze smečky, než naopak. To by si totiž také nemuseli vyložit jako přátelské gesto.

Užíval si jejich tichého propojení. Mohli mlčet, aniž by mu jejich ticho připadalo jakkoli svízelné. Arakan toho nikdy nenamluvil příliš, v poslední době však přicházel o slova zcela a byl proto rád, že je z něj Cyra násilím netahala. Pozornost věnoval zejména sestupu z hor. Bylo mu zkrátka jedno, kam jdou. Neměl cíl, ani touhy, postrádal prostě smysl svého života. Vítr k němu dokonce donesl vlčí pachy, avšak Araka to zanechalo chladným. "Asi už se blížíme," naznal, aniž by věděl, zda jsou to vlci náhodní, nebo vlci, kteří ke smečce patří. Dokonce ani při představě, že vchází na cizí území, kde nemusí být přijat přátelsky, nebyl jakkoliv nervózní. Tvářil se sice už zase jako vždy nepřístupně a bez emocí, ovšem tentokrát ne proto, aby sám sebe skrýval před ostatními, ale proto, že sám sebe ztratil. Z jeho chmurného zamyšlení ho vytrhlo uklouznutí Cyry, přičemž okamžitě zrychlil a poskočil, jako by jí snad chtěl chytit za kožich. To však nebylo potřeba, protože vlčice nakonec rovnováhu udržela a tak se Arak zase stáhl a dále se mlčky věnoval sestupu. Čím blíže smečce byli, tím více a lépe cítil hranice jejich území.

//Daénská smečka

Jeho mysl pomalu docházela míru. Přišlo mu to jako věčnost, co se odvrátil od své rodiny, aby našel bratry a sestru... otce. Přišlo mu to jako miliony kroků, které ho od té minulosti dělily. Zdálo se, jako by vše, co měl, prostě jen odvál vítr. Jako by snad nic z toho nikdy nebylo. Zhluboka se nadechl a vydechl horký opar, který se v horském chladném vzduchu nesl jako kouř. Cyřina přítomnost mu vyhovovala. Byla to nenáročná společnost, klidná, vyrovnaná vlčice, která se zdála být čestná a upřímná. Arakan se za svůj život naučil vážit si takových duší, jakou měla právě tahle černá, ohnivá vlčice.
Její touhu přidat se ke smečce vlastně chápal. Sám byl celý život součástí nějaké smečky nebo společenství, přičemž to poslední pro něj bylo vším a tím nejvyšším, co kdy měl. "Chápu," dodal za její odpovědí, po které tak nějak očekával, že se zeptá na to stejné jeho. "Já... nevím," odpověděl přesto nerozhodně. Nedokázal se najednou oprostit od všeho, co za sebou zanechal. Toužil se vrátit ke své smečce. Ke svým vlčatům. Přestože si již dokázal připustit, co se mu přihodilo, nemohl se vzdát té naděje, že snad najde cestu zpátky k nim. "Uvidíme, až je najdeme... a poznáme, co jsou zač," řekl pak, ačkoliv tak nějak tušil, že v tu chvíli se jejich cesty rozloučí.

Nemusel příliš přemýšlet nad tím, proč se vydávají zrovna tímto směrem. Byť území neznal, jeho smysl pro orientaci taktéž tíhl k této cestě. Neptal se ani, proč vlastně Cyra chce najít tu smečku. Chce se do ní hned přidat? Arakan neměl ani pomyšlení na to, hledat společnost ve smečce, byť k tomu časem stejně zcela určitě dospěje. Chránit a pomáhat druhým bylo jeho posláním, pokud zrovna neměl na starosti něco jiného... jako třeba hledání své pokrevní rodiny. A to nedávné události příliš neulehčily. Vlk mlčel a kladl jednu nohu za druhou. Byť měl náladu maximálně na to, schovat se někde mezi stromy, usnout a utápět se v depresích, sebral konečně síly na to, začít se chovat trochu "normálně". Zakázal si další fňukání - ne pro své pochroumané ego, ale pro svá vlčata, pro bratry, otce, matku... pro všechny, o které přišel.
"Hledáme je, protože se k nim připojíš?" zeptal se nakonec za pochodu a pohlédl krátce do rudých očí vlčice.

// Přes Němé údolí Furijské hory

Lhostejně vdechoval vůni krve, jako by snad ani žádný pach neměla. Připadalo mu, že k životu už nepotřebuje nic, než vzduch. Jediným smyslem života pro něj teď bylo, přestat konečně ztrácet rodinu a své blízké. Čím se u všech bohů zasloužil o to, aby přišel o vše pokaždé, když se cítí šťastný? Zastříhal menšíma, avšak huňatýma ušima. Díky hladu a únavě byl teď již téměř úplně bez nálady. Chaos, vztek a smutek se ztrácel v apatii. Pomalu začal vstávat s úmyslem, dát se konečně trochu dokupy. Své ego už asi neslepí, ale aspoň se Cyra nemusela koukat na tu chodící… či spíše ležící trosku.
Po jejích slovech plné mateřské lásky si neodpustil povzdychnutí. Ani se nemohl za ta slova zlobit, vždyť si za to mohl sám. Říkal si o ně. “Tak jdeme plnit tvůj plán,” řekl odhodlaně a rozhlédl se po okolí, snad aby zjistil jejich přesnější polohu. Poznámku o tom, že ho v tomto stavu nenechá nikam jít, jako by přeslechl. Ale nepřeslechl. Slova v jeho hlavě rezonovala tak dlouho, že proto už ani nenašel včas odpověď. A jaká by byla? Cožpak by se zrovna on nechal řídit radami ostatních, obzvlášť, jsou-li tyto rady ze zájmu o péči o jeho maličkost? Nikdy. Stál pevně na tlapách, a přestože z něj promlouvala ta vnitřní prázdnota na dálku, byl tu zpátky ten silný vlk, který sebe samého pečlivě skrývá před ostatními.

Příliš nevnímal, že Cyra odešla. Ani nevěděl, jestli je mu hůř z toho, že přišel o rodinu, nebo o to, že vypadal jako hloupé ukňourané vlče. Možná to bylo povrchní a absurdní, ale pro Araka to byl hrozný zásah, přes který se bude muset přenášet ještě hodně dlouho. Netušil, jak dlouho byla Cyra pryč, možná, že dokonce usnul. Probral ho až pach krve, když před jeho nos položila vlčice mrtvého sysla. Suše mlaskl a zvedl pohled k Cyře. "Díky," pronesl chladně a jeho pohled klesl zpět ke zvířeti. Jeho žaludek sice zel prázdnotou, ale chuť k jídlu jaksi nebyla. Na jídlo vlastně neměl ani pomyšlení. Na mysl mu také samozřejmě hned vyvstaly vzpomínky na to, jak byl tehdy zachráněn a přijat novou rodinou, která měla podobu tří opuštěných vlků spojených osudem.
"Jsi dobrá vlčice," poznamenal vážně a trochu se narovnal, když opět přišla k vědomí jeho snaha o záchranu svého ega. Její slova ho neurážela, přestože o zasáhla jako ostří meče. Uražen byl sám sebou a svou zoufalostí, která dovolila, aby se tak znemožnil. "Co že vlastně hledáme? Smečku?" zeptal se, aby si připomněl jejich cíl. Samozřejmě vzpomínal na ten portál, ale čím blíže mu byl, tím více ho tížilo cosi jako strach. Věděl, že na druhé straně nic nenajde. Ztratil veškeré naděje.

Arakanovo ego se rozbilo na miliony kousků a on jen marně hledal jeho dílky a snažil se je slepit zpět dohromady. Čím více na něj Cyra koukala, tím hůře to šlo. Mohl se cítit snad ještě více poražený a ponížený? Jeden by řekl, že sotva, do chvíle, než se Cyra jala péče o něj. Její slova v něm pulzovala jako vlny stojaté vody, do které někdo hází kameny. Nepříčetný pohled nabyl vědomí a vlk pohlédl do Cyřiných rozbolavělých očí, které prozíravě hleděly z její tmavé tváře, kterou o něj opírala. Takhle strašně se opravdu dlouho, velice dlouho necítil. A ještě tisíckrát hůř se bude cítit, až znovu nabude plného vědomí. Život ho otužil a něco vydržel, tohle by ale složilo i horu, měla-li by v sobě alespoň špetku citu. Nespal několik dní a za tak krátký čas urazil tak rychle tolik kilometrů, že by si až pomyslil, že k tomu musel mít křídla. Jakmile Cyru ucítil ve své huňaté srsti, nevyvolalo to v něm nic jiného, než teď tak bolestivé vzpomínky na vlčata, která se k němu choulila. Sesunul se mlčky k zemi a vydechl tak dlouze, jako by z něj odešla sama duše. Tmavé oči zůstaly jako kamenné korálky viset v prostoru. Ani jeho pohled nenesl známky života a kromě mělkých nádechů se zdálo, jako by opravdu zemřel.

Stejně jako jí nenapadaly důvody, proč by ho mohlo tak semlet, že se nemůže dostat zpět tam, odkud se sem dostal, Arakan nechápal, jak může být vlastně ráda za to, že tu je.
"Něco jsi 'tam' pokazila?" tím tam samozřejmě myslel venku, ve světě, odkud sem přišla. Její slova ho totiž překvapila. Teprve teď si dokázal připustit, že jsou i tací, kteří ze svých životů předešlých tomuto prchali. Třeba proto jim osud dopřál příchodu sem. Pak ale nechápal, co tu dělal on. Byl tu snad proto, že hledal své sourozence? Byla tu jeho ztracená sestra? Bratři? Otec? A jak by se sem dostali oni? Při této myšlence jeho zkřehlá duše trochu zesílila, avšak vlk byl natolik vyčerpán, že asi ani nebyl schopen, sbírat síly pro další vůli žít spokojeně. Ze všeho nejvíc potřeboval pořádný odpočinek. Spánek, který by alespoň zčásti zažehnal ty namáhavé dny, kdy skoro nezavřel oka a jen pobíhal napříč ostrovy.
Její otázky Arakana zasáhly jako dýka do srdce. Prvně na Cyru hodil nevraživý pohled, jako by jí vyčítal, jak se vůbec na něco takového může ptát. "Ne," řekl chladně. Možná až moc chladně. Věděl, že to myslela dobře, avšak jestli něco doopravdy nesnášel, tak to bylo, měl-li být otevřený svým vlastním pocitům, které by měl snad někde následně ventilovat. To, že jeho zmírající zevnějšek měla na očích, ho najednou ničilo ze všeho nejvíc. Byl tak zesláblý, že mu bylo jedno, jak působí na okolí. A záleželo na tom vůbec? Už přece nebyl tím, kým byl. V jeho očích se zmítal chaos a zmatení. Věděl vlastně vůbec něco? Zorničky mu nepřítomně těkaly jakoby v pozadí za Cyřinou hlavou, ačkoliv bylo evidentní, že vlk za ní nic nesleduje. Byl to jen rozhozený, zcela nepříčetný pohled.

Vracely se mu vzpomínky na minulost. Na jeho rodinu, kterou, jak se zdálo, nenávratně ztratil a na rodinu, kterou poté spatřil v několika vlcích, jejichž osudy byly podobné jako ten jeho. Měl pocit, že ve svém životě konečně dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl. Neměl takový pocit strádání, viny, ´kterou nesl od chvíle, co přišel o otce, bratry i sestru. A teď se to všechno vrátilo. Pro život ztraceného sourozence ztratil i své potomky. Své postavení ve smečce. Oboje pro něj bylo nesmírně důležité, stejně důležité... a teď... neměl zhola nic. Ocitl se přesně tam, jako kdysi. Jenže byl již o tolik starší. Měl vůbec vůli a čas hledat další smysl života? Z mrtvolného stavu mysli ho probrala až slova Cyry po několika hodinách ticha. Jeho tělo již pochodovalo samo, bez duše, Arakan jako by zkrátka spal. Ty hodiny mu přišly jako chvilka.
"M-hm," vydal ze sebe, jako by už ani neuměl mluvit a pokýval na to hlavou. Byl rád, že viděl ty vlky, kteří mu sdělili, že definitivně přišel o vlčata? Že už není betou? Že je všechny zradil? Samozřejmě je nevinil, ale na setkání vskutku nevzpomínal rád. Zastříhal ušima, když zbystřil, kde se nachází. Směr sice držel stejný, ale proč jím jdou (kvůli portálu), již zapomněl. Bylo mu to jedno.
"Tebe neznepokojuje, že jsi uvězněná na nějakých ostrovech?" zeptal se pak zadumaně, když viděl její klid a pohodu. Přestože byl opravdu mimo, nemohl nevidět, že je vlastně spokojená.

//Ostříží zrak

Vlčice ho následovala. Přestože by se v něm někdo stěží dořezal slov vděčnosti, co by snad prozrazovaly jeho city, byl nesmírně rád za její společnost. Momentálně byla tím jediným, co mu bránilo před zhroucením. Psychickým, i fyzickým. Nohy kladl před sebe automaticky, jako robot, co jde kamsi na povel, přičemž sám nevěděl, kam. Držel se původního plánu, dojít k tomu portálu, kterým sem prošel z těch hor. Cesta to byla ale opravdu dlouhá a Arak neměl energie zrovna na rozdávání. Šok ze ztráty, kterou utrpěl, ho velmi vyčerpal. To celé jen umocnilo to šílené běsnění, které ho donutilo překonat obrovskou vzdálenost několika území během pár hodin. Už dlouho se necítil takhle na dně. A přesto kráčel dál, zadumaný a nemluvný. Jeden by řekl, že ten vlk snad jako by spal za chůze. Mezi klopýtáním ve štěrku hor, ke kterým se přiblížili, jen letmo zkontroloval, zda jde Cyra ještě stále s ním.

Bylo toho moc. Čím déle však na tomto světě byl, tím spíše si byl jistý, že je to skutečnost. Šílené, jakou dobu trvalo, než si to připustil, ovšem pro něj byl příchod na tento svět něčím hrozným. Nemyslitelným. Zničilo to vše, co kdy vybudoval, všechny jeho cíle, přání. Celý jeho život byl... pryč. Je tedy vcelku jasné, že teď jen marně bádal po tom, co bude jeho dalším smyslem proč žít. Jestli bylo vyloučené, vrátit se zpět, mohl alespoň nějak dokázat, že by svou rodinu přivedl sem? Těžce vydechl. Byl moc unavený. A v takovém stavu se snadno podléhalo panice. Zatímco Enzou dokončoval svou odpověď, Arak začal jemně pokyvovat hlavou. Nepřítomně a zamyšleně.
"Díky, přátelé. Díky za vše," prohlásil nakonec a oběma cizincům věnoval pohled plný upřímnosti... Pak se ohlédl znou na Cyru, zda má ještě nějaké otázky a pokud svým chováním naznačila, že je zde hotova, opět pokynul k staršímu vlkovi: "Nechceme vás dál zdržovat. Půjdeme a zkusíme někde zase začít."
Znovu začít. Kde? Jak? Netušil a upřímně nad tím ani nepřemýšlel. Za slovy se skrýval zničený vlk, roztrhaný na kusy, který neměl žádný cíl. Naposled poděkoval a začal se od dvojice vzdalovat. Snad bude mít jednoho dne možnost se jim odvděčit.

//Severní hory

Bylo to k nevydržení. Nebýt tak moc zesláblý, vydal by se zpátky k tomu podivnému zrcadlu, aby se snad mohl vrátit zase domů. V jednu chvíli úplně přestal vnímat okolí, což se mu často nestávalo. Myšlenky v něm vřely jako v rozpáleném kotli. Jen jako by zdáli slyšel povídání o smečkách. Tahle otázka ho zrovna jako jedna z mála opravdu moc netrápila. On přece svou smečku měl. Nepřiznal si, že ji ztratil. A ještě dlouho si to nepřizná.
"A co je ta věc na okraji tohoto ostrova? Úplně stejná byla v horách, ve kterých jsem byl, než se cesta k mému domovu zavalila vodou. Prošel jsem skrz ní a objevil se na louce. Jak to?" zeptal se znovu zamyšleně a marně se snažil najít v očích cizinců útěchy, že je šance uniknout z těchto magických ostrovů. Čas se mu zdál zrychlený, od chvíle, kdy byl uvězněn na těchto podivných místech, uběhlo několik hodin. Arakovi to však přišlo jako pár minut.

To, co Hnědý vyslovil, Arakanovi zhroutilo celičký svět. Vlk, který si byl jindy jistý každým krokem a v očích se neslo jeho životní odhodlání, vypadal, jako by mu právě duše odletěla z těla ven. Tohle se přece nemohlo stát!
"Já ale.. Mě nevyplavilo moře," řekl spíše pro sebe než ostatním a otočil se na Cyru, jako by od ní potřeboval potvrzení, že sem přece došel po zemi. "Jaktože se nedá dostat ven? Zkoušel jsi to?" v jeho hlase sice nezněl klid, ale ani panika. Spíše byl podrážděný všemi těmi okolnostmi. Kdo by také nebyl, že? Na otázku mladšího vlka nereagoval. Jen k němu zvedl zraky a než by se zmohl k odpovědi, jen zhluboka vydechl. Co měl říct? Že přišel právě o rodinu? O smečku? Že se prostě musí vrátit? To si nedokázal připustit, natož to vyslovit.
"Jak se to stane? Když to jde sem, musí to jít i ven. To jsou nějaké magie?" zavalil vlka dalšími otázkami. Ocas mezitím několikrát přesunul ze strany na stranu jako kyvadlo u hodin. To byl jediný čistý náznak jeho rozladění, přestože hluboko uvnitř propadl absolutnímu zoufalství. Nemohl tomu uvěřit, to prostě... Nešlo.

Začínal si být jistější, když pozoroval reakce obou vlků. Mladší se schoval za hnědého a oba se přátelsky představili. Dokonce se zdáli i ochotni pomoci. Arakovi v tu chvíli svitla naděje. Jenže jak by měl začít? Nevěděl toho tolik, že nemohl tušit, jak se dopracovat k nějakému výsledku. Nejpalčivější otázkou bylo, jak se dostat domů, ale cožpak by na to tito vlci znali odpověď?
"Díky té záplavě se nemůžeme vrátit tam, odkud jsme přišli. Nevíte, odkud se ta voda vzala? Co se vlastně stalo? A na jaké zemi jsme to uvízli?" vychrlil na ně možná docela nepochopitelné otázky, protože ti dva asi stěží mohli zažít onu "záplavu". Arakan, ani Cyra, které se stalo něco podobného, však nevěděli, že ve skutečnosti to nebyla záplava, ale prachobyčejné vstoupení na povrch tohoto světa. Napjatě čekal, žda Enzou potvrdí jejich domněnku o nějaké vyšší síle.
Očima si prohlížel jejich zvláštní znaky a barvy, jaké na vlku jaktěživ neviděl. Hlavně ten žlutý čumák! Sledoval je však střídmě, ne okatě a bezostyšně tak, aby si toho všimli. Začínal mít čím dál zvláštnější pocit z tohoto místa.

Z jejího pohledu a pohybu kupředu pochopil, že se blíží seznámení. Rozešel se tedy po stopách dvou vlčích pachů, až se jejich postavy pomalu začaly rýsovat v dechberoucím pozadí zdejších ostrovů. Byl to skutečně skvělý bod, odkud se vlk mohl zorientovat. O to lépe, že tu byli dva další vlci, kteří jim třeba mohli něco říct. Arak však měl velmi rezervovaný přístup k oněm cizincům. Obával se, že by na něj a na Cyru mohli zaútočit. Ani jeden nebyl schopný se bránit, oba byli silně vyčerpaní cestou. Měli ale vlastně vůbec na výběr? A bylo co ztratit?
Čím blíže byl, tím spíše poznával, že druhý z vlků je velmi mladý. Tím trochu nabyl jistoty, že neskončí hned natrhaný na kousky. "Promiňtě..." začal prvně zdvořile a zastavil se na vzdálenost asi čtyř metrů, aby úplně nenarušil jejich osobní prostor, "...neradi vás rušíme. Jen hledáme někoho, kdo to tu zná," řekl prostě a otočil se na Cyru, jako by se chtěl ujistit, že neřekl něco, co ona nechtěla. "Já jsem Arakan," představil se vzápětí, když své zraky vrátil cizincům. Čekal, zda třeba Cyra nepoloží rovnou nějakou otázku a především napjatě vyčkával reakce těch dvou. Samozřejmě si všiml jejich zvláštních barev a ihned ho napadlo, že tohle místo opravdu nebude obyčejné. Ani vlci nevypadali... obyčejně. Bylo i jejich zbarvení znakem nějaké magie? Byly tohle ostrovy nějakých božských vlků? Napadlo ho, že magií a zvláštními schopnostmi tu budou políbeni snad všichni vlci. Nebo to byla jen zvláštní náhoda?