Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Luka

Vlčice ho pokojně následovala. Zdála se jako velmi rozumná vlčice a hlavně to nebylo žádné uplakané vlče. Tak si vedle ní připadal on, přestože si dovolil projevit jen pár vteřin úzkostlivého vzteku. Zatímco křížili zdánlivě nekonečnou pláň, vlčice položila otázku. Arak se na Cyru letmo ohlédl a pokračoval v jejich šoulavé cestě.
"Jsem betou a obráncem Osamovy smečky," odpověděl, přestože jejich členem byl každou vteřinou míň a míň. "Ty?" otázal se nazpět s upřímným zájmem. Pomalu se blížili k vyvýšenině, přičemž vnímal každičký krok a pohyb svých unavených svalů. Do kopce se šlo o to hůř. Už pod kopcem si však byl jistý, že výhled shora bude stát za to. A to ho hnalo dopředu. Čím blíže vrcholu byl, tím ví viděl z okolní krajiny. Rozlehlá louka, lesy... Roklina. Matně si vybavoval místa, kterými před chvíli tak rázně procházel. A pak se jeho nos setkal s mnohem více zajímavou informací. Vlci. Cítil je tu. Cítil je, jako by stáli hned před ním. Jakmile tento vzkaz obdržel, otočil se na Cyru s pohledem, který byl všeříkající. Cítíš to? Půjdeme tam a oslovíme je? Nebo raději ne?
Důležitá zpráva však byla, že tu nejsou sami. A to bylo dobře.

Prázdným pohledem pátral po rozlehlé pláni. Na lov srny by to bylo ideální, no ne? Škoda, že tu byl jen on a Cyra, navíc oba na pokraji sil. Na chvíli se posadil na místě a rozjímal, když se Cyra zeptala, kam by se vydal dál. Věděl to téměř hned, ale nikam nechvátal. Šok a počáteční chaos si už užil, teď mu zbývala už jen rozvaha a snaha zjistit, co se to vůbec mohlo stát.
"Tam nahoru," hlesl po chvilce a čumákem "ukázal" jejich směr. Pomalu se začal zvedat. "Uvidíme odtud třeba něco víc," objasnil své rozhodnutí a očima vyhledal Cyřinu tvář, aby se ujistil, že je s tímto návrhem v pořádku. Mohl působit trochu arogantně nebo namyšleně, byl to zkrátka beťák, obránce a otec, rozhodný a sebevědomý tedy musel být. Jen mu jaksi ještě nedošlo, že ani jedním už momentálně není. Naštěstí však nikdy nebyl zlý nebo skutečně sebemilující, ba dokonce opravdu arogantní vlk, přestože tak někdy působil. Hlas ostatních pro něj byl důležitý stejně, jako jeho a snažil se brát zřetel na všechny. Když si uvědomil, že takový přístup Cyra nemusí brát tak, jako jeho bývalá smečka, jeho pohled rázem změkl, jako by dával najevo, že se tím směrem vydá pouze, pokud souhlasí i ona.

//Na vyhlídce (nejspíš)

//Ovocný lesík

Bylo to už několik dní, co byl mimo smečku. Jak dlouho potrvá, než ho začnou hledat? Napadlo ho, že by se sem třeba také dostali po jeho stopách. Bylo to možné? Ta naděje ho hřála u srdce. Dávala mu pocit, že vše ještě neztratil. S hlavou nízko k zemi pátral po pachu jakéhokoliv vlka. Zdálo se mu, že pár slabých a starších pachů našel, ale skutečného vlka nikde. A na těchto ostrovech už odmítal věřit čemukoliv, dokud si to nemohl zblízka prohlédnout.
Zdálo se, že i louka je opuštěná, přestože starší stopy vlků nesla. Tohle místo se mu zdálo čím dál podivnější. Posadil se na chladnou zem a rozhlédl se. "Stopy jsou staré..." řekl spíše pro sebe a sledoval směr, kterými se stáčely. "Nemá smysl je pronásledovat," dodal pak, i když věděl, že to si jistě domyslela i jeho společnice Cyra. Ty stopy beztak byly už napůl zahlazené a ztracené. Bylo mu už hloupé, jen tak se bezcílně toulat a čekat, zda se náhodou nesetká s něčím, co by mu mohlo napovědět, kudy se vydat dál. "Jdeme dál?" otočil se na Cyru. Ještě tu byla možnost, že by se tu snažili najít nějakého králíka nebo něco jiného na zub,, nepřiznával si však, že by mu na to mohly scházet síly.

Potřeboval by alespoň další hodinu, aby si mohl odpočinout a nabrat trochu sil. Hnal se sem opravdu pěknou dálku a to i přes to, že i předtím se táhl už několik dní na své výpravě. Cyra na tom byla podobně, avšak po chvíli navrhla, že by mohli vyrazit. Souhlasil. Samozřejmě, že souhlasil. Přece se tu nebude válet, když musí hledat své ztracené potomky. Tedy, ztracenou cestu k nim. Když už konečně stál pevně na nohou, oklepal ze sebe vodu z tůně, ve které ležel.
Ohlédl se směrem, který vlčice ukazovala. Bylo mu to docela jedno, stejně neměli žádnou stopu. Pokrčil pomyslnými rameny a přikývl. "Že to zní jako... fajn plán," odpověděl a přešlápl na místě. Nohy skoro necítil, přestože chvění svalů přestalo, cítil se velmi nestabilní. Na sobě však již nedal nic znát. Už to byl zase ten Arakan, kterého všichni znají. Sice jeho předešlý projev nebyl žádný úlet, ačkoliv to tak vnímal, nestávalo se však často, že by hnul byť en brvou v nějaké nepříjemné situaci. Pokud tak již nerozhodla vlčice, vydal se klidným krokem oním směrem.

//Luka

Jejich myšlenky pluly ve stejném proudu. Oba směřovali k myšlence, zda jsou na ostrově sami. Oba do toho zatáhli vyšší síly. Byl to nějaký test jejich odolnosti? Kdo byl ten, co si je k tomu vybral? A co bylo jejich posláním? Bylo vůbec nějaké? Nebo se prostě jen lapili do nějaké magické pasti a neměli se jak dostat zpátky? Tolik otázek a tak málo odpovědí!
Po chvíli ticha se vlčice znovu zeptala. A právě na to, zda tu jsou nějací další vlci. Arakain prvně zareagoval tím, že si ověřil pachy linoucí se vzduchem. V okolí žádného vlka nezaznamenal. Přesto se mu nějak nechtělo věřit, že tu jsou sami. "No... Při cestě sem jsem na nikoho nenarazil. Ale jak jsem už říkal, v tu chvíli jsem myslel na trochu jiné věci, než jak se s někým seznámit. Třeba tu někdo bude... Musí být, " vydechl při svém odpočinku a zvedl hlavu ze země. Na její pozvánku se snažil reagovat okamžitě, přestože se zpět na nohy soukal dlouhou chvíli.

"Snažil jsem se zjistit, kde jsem," odpověděl prostě. Při té myšlence, že cestu zpět opravdu ztratil, se jeho dech zachvěl nejistotou. Bylo to tak nesnesitelné vědomí... Vždyť ta cesta vedla k jeho vlčatům! K jeho smečce. Byla to jeho nejvyšší povinnost, aby se vrátil. To, že mu to nebylo umožněno, mu hroutilo celý svět, který si za svůj život vybudoval. Nebylo by to sice poprvé, ale na takové situace si zvyknout zkrátka nejde.
Vlčice souhlasila s tím, kam se jejich kroky budou ubírat dál. Když se nad tím zamyslel, jejich setkání bylo opravdu zvláštní. Byl vůbec v celém širém okolí nějaký další vlk? A pokud ano, byl by stejný, jak oni? Rozuměl by jim vůbec? Nejvíce ho pak zaskočila její další slova o předcích. Tím myslela bohy? Měla i ona stejné předky, jako on? Ať už to byl kdo chtěl, i Cyra si myslela, že v tom má prsty nějaká magie nebo vyšší bytosti. Souhlasně přikývl. "A proč by to dělali?" zeptal se pak, jak se nejspíš i Cyra dávno ptala sama sebe.

Cyra byla evidentně zkušená v komunikaci, protože z Araka vycítila jeho nevoli vůči soucitu. Opět ve skrytu své kamenné medvědí tváře tento její krok upřímně ocenil.
Zmínka o portálu, který nazýval jako odraz, Cyru přirozeně zaujala. Ani ona totiž nevěděla, co by to mohlo být. Nebo možná věděla, ale z popisu Arakana se jí zrovna tahle věc nevybavila. Vlk upřímně doufal v to druhé. "Na to nebyl čas," odpověděl klidně, přestože se jeho duše stále dmula hněvem. Býval by jí byl navrhl, aby se tímto směrem vydali a tuhle divnou věc prozkoumali. Jeho síly na to však nestačily, sotva by ušel pár metrů, než by se definitivně zhroutil únavou. Cyra na tom však nebyla o moc lépe, a tak měl za to, že by tak i onak odmítla. Teď by bylo nejlepší sehnat někde nějaké sousto k zaplnění žaludku a odebrat se k odpočinku. Pomalu své přední nohy kladl před sebe a napůl ležíc v tůni, stále sledoval, k čemu se chystá Cyra.
"Můžu ti to pak ukázat," dodal, přičemž se bránil dodatku o tom, že je to z důvodu jeho vlastní slabosti a neschopnosti ujít tu štreku až na útes s portálem. "Napadá tě něco, co způsobilo, že jsme teď tady? Obklopení vodou?" zeptal se po chvíli.

Arak tohle skutečně neposlouchal rád. Cyra v něm svým chlácholením zapálila oheň zuřivosti, za který však nemohla. Byl naštvaný především sám na sebe. On přece nebyl slabý, nepotřeboval ničí pomoc ani citlivá slova. Jestli něco nesnášel, tak to byla lítost nad ním samým.
Emoce v něm planuly opravdu mohutně a i přes zkušenosti a trénink, jaký Arak měl, pro něj bylo dost těžké, aby na Cyru nevychrlil svůj hněv. Už necítil zoufalství. Tenhle pocit teď spolkla všechna zlost. Zlost na sebe, na bohy, na všechno, co se stalo. A to vše umocnila nebohá vlčice tím, že začala Araka chlácholit.
"Nejsem malé vlče," řekl suše téměř stejně staré vlčici, jako byl on sám a nervózně posunul ocas ze strany na stranu. "Ale díky za tvou starost," dodal, aby cizinku hned nevyplašil svým uraženým egem. Nad čím Cyra jako chtěla přemýšlet? Jak přeplavat oceán? Napadalo ho tolik sarkastických vět, které si však naštěstí nechal pro sebe. "Přišel jsem sem skrz nějaký odraz," řekl po chvíli, když konečně vytlačil z mysli své ponížení. "Prostě věc, co odráží krajiny. A když tím odrazem projdeš, objevíš se tam. Sever je zaplavený. Cesta skrze hory, kterými jsem šel, je pohlcená nekonečnými vodami," oznámil pak vše, co ví o této zemi. Moc toho nebylo, a hlavně, vůbec netušil, jak se to či ono stalo nebo jak to vlastně fungovalo. Jak z tohoto vyvodit řešení, to opravdu nevěděl. Třeba bude Cyra bystřejší.

Měl štěstí, že vlčice byla trpělivá, ochotná se o sobě vyjádřit, a že byla vlídná. Odpovědi se mu od ní totiž dostalo. Přestože ho její slova nepotěšila, nesmírně ho navnadila. Stole se jí... to samé? Jak to? Že by se opravdu děla nějaká gigantická, tichá záplava? Co to mělo znamenat? Jeho zorničky se rozšířily napětím a vlk zůstal chvíli němě zírat. Jeho oči odrážely jeho nepřítomnost, zatímco usilovně tříbil miliony otázek, co mu vyvstaly na mysli, když Cyra domluvila. Všechny se ale vytratily, když se vlčice zeptala nazpátek.
"Ne," odpověděl prostě, zatímco pohled zvedl zpátky k těm jejím. "Doufal jsem, že bys to mohla vědět ty," opáčil. Byla to ale situace k uzoufání! Setkání těchto dvou tragédů jistě nemohla být náhoda. "Vůbec to tu nepoznávám. Nerozumím ničemu, co se stalo," dodal ještě a nadechoval se pro další slova, "potřebuju se dostat zpátky... kruci...!" ke konci svých slov se neubránil zavrčení, což si v následujících chvílích velice vyčítal. V ten moment mu ale bylo jedno, že třeba působí slabě. Rozrušeně. Vždyť teď už nemělo nic cenu!

Přišla z daleka? To ho jen imitovala, nebo byla též situaci, jako Arak? Opakovala totiž to stejné, co on. Prožívala to, co Arakan? Nebo tak jen vypadala? Ačkoliv by nejspíš jeden druhému rád pomohl, ve skutečnosti oba potřebovali někoho, kdo by jim pomohl. Třeba taková svačina v podobě zajíce by se teď hodila oběma. Ale kdo z nich by ho byl schopný ulovit, že?
"Co je z daleka, Cyro?" zeptal se možná trochu dotěrně, ale v jeho situaci snad bylo pochopitelné, že se ptá. Ne, že by ho zajímal původ vlčice, pouze chtěl vědět, zda se pohybuje ve zdejších krajích delší dobu. Moc na to totiž nevypadala. Ať už otázka byla jakkoliv podivná, odpověď na ní ho nesmírně zajímala. Jejich osudy byly snad jen špatný vtip bohů, či co. Tyhle vlky už si kdysi vybrali, aby jim dali dar magie, řeči a inteligence. Ale proč zrovna Araka přesunuli sem? Jak jinak si měl vysvětlit, že se jeho cesta uzavřela oceánem? Logika zde neměla místo. Věděl, že v tom musí být něco víc, než jen přírodní zákony nebo náhoda. Tohle byla něčí magie. Přece by si všiml, kdyby se celá jeho domovina znenadání zaplavila ohromným množstvím vody!

Vlčice mu byla v mnohém podobnější, než se mohlo zdát. Než by vůbec mohl věřit. Oba na sebe hleděli s respektem, jeden druhého pozoroval a zkoumal, dokud vlčice, která zjevně neměla o moc víc sil, než Arakan, nevstala a nepřiblížila se. Arak neměl tušení, stejně jako nemohla mít ani ona, že jsou oba spoutáni stejnou událostí. Oba byli na tomto světě noví. Ani jeden nevěděl, jak se sem dostal, ani, jak se dostat zpátky. Avšak, měla i tahle vlčice své "zpátky"? Měla se kam vrátit? A chtěla to?
Sledoval, jak se posadila. Nadále mlčela opět stejně jako on. Vlastně si ani nic říkat nemuseli. Ticho roztrhlo až Arakovo slabé odkašlání. V tu chvíli si teprve dovolil ztratit její pohyby z dohledu. A zjevně to nebylo chybou. Vlčice stále nehnutě seděla na místě. V jejím pohledu bylo skrze spalujícího ohně znát nesmírné únavy. Možná obav. A hlavně vřelosti. Přestože v ohni viděl kuráž, nevěřil, že by tyto oči patřily zlé duši.
"...Hm..m..." vydal ze sebe nakonec rozvážně. Přestože vypadal hrozně - tedy, na pokraji bezvědomí z vysílení - jinak na něm již nebylo znát jakékoli bolesti, která momentálně sžírala jeho srdce. "Já jsem Arakan. Přišel jsem..." krátce se odmlčel, jako by nevěděl, odkud přišel, "... přišel jsem z hor," dořekl prostě, jako by to bylo nějaké všeurčující místo.

Jeho staré známé vlčí okolí by stěží uvěřilo, že ta hrouda v kaluži je zrovna Arakan. Ten hrdý vlk, který své vlastí pocity projevoval jen velmi, velmi vzácně. Tak vzácně, že ho snad nikdo z jeho - teď již pravděpodobně bývalé smečky - nikdy při takovém citovém obnažení nespatřil.
Jenže teď byl velký vlk skolen únavou, zoufalstvím a ztrátou. Nemohl nic. Nedokázal ani pochopit, jak se stalo to, že se jeho stopy náhle ztratily pod vodou. Končily přece na tom útesu, ne? To věděl určitě, ujišťoval se tolikrát... A co ta podivná hmota, co mu připadala jako vodní hladina zrcadlící neznámé kraje. Čí to bylo dílo? Jak to někdo dokázal, že při průchodu skrz se vlk objevil v oné krajině, jež byla odrazem? Byl teď snad v nějakém dvojčecím světě za oním zrcadlem? Pod zavřenýma očima se míjely poslední minuty a hodiny života, jako by se snažil zanalyzovat, kdy a kde došlo k té osudové chybě. To už nikdy neuvidí svou rodinu? Nikdy nikoho, koho kdy měl rád? Bylo mu to snad souzené, že pokaždé, když najde svůj nový domov, tak o něj přijde?
Z myšlenek ho vytrhlo šustění listů podzimních stromů. Vítr, který se jemně dotkl každého z lupenů, k němu donesl vlčí pach. Pach vlčice. Byla blízko. Zastříhal ušima a svým přísným pohledem zapátral v okolních keřích. Díky její tmavé barvě splývající se stíny, ze kterých ho pozorovala, ji neviděl hned, přestože ji cítil. Skrze svou únavu se napřímil v sedě tak, že do jeho medvědího vzezření scházela už jen ztracená síla. Věděl stejně dobře jako ona, že kdyby teď zaútočila, nemusela by se příliš namáhat, aby boj vyhrála. Při bližším a pozornějším pozorování nebylo těžké spatřit, že se jeho svaly chvějí naprostým vyčerpáním. Hrdost v něm však neumřela, a pokud tedy měl čelit boji, budiž. Mezi načervenalými chlupy se skrývaly podobně zbarvená místa jeho vlastní krví, jejíž pach se mísil s pachem krve vlčice. Také byla zraněná. Jak moc, to ale nebyl s to spatřit. Přesto ho to utvrdilo v tom, že se sama do boje nejspíše nepohrne.

//Přes Jižní hory z Rokle

Míjel další hory. Další neznámá skaliska. Už ani nevnímal své okolí, střemhlav křížil zdejší kraje, dokud se neobjevil v přilehlém lese. Uběhlo pár hodin od jeho příchodu a celou tu dobu se hnal dopředu jako šílený. Nebylo tedy divu, že přišla chvíle, kdy ho síly postupně opouštěly. Jako by tělo už ani neovládal, nohy poslušně kráčely dál, dokud neochably vyčerpáním. Asi po stém klopýtnutí definitivně vypověděly službu. Sesypal se v mělké, studené tůni a ztěžka vydechoval. "Jak...?" zašeptal vysíleně a zoufale zároveň. Ve vodě se pomalu rozplývaly kapky krve, které se zachytily v jeho srsti, když se při průchodu horami poranil o kameny. Byly to drobné rány, které jeho mysl netížily. Skrze své zoufalství a beznaděj by necítil, ani kdyby z jeho břicha vystupovaly vnitřnosti. Utápěl se ve svém smutku a se skleslým pohledem hledal v odrazu tůně to, co ztratil. Únavou se mu pomalu klížily oči.

//Rokle přes Severní hory

Hory byly zcela jiné, než ve kterých se ztratil. Při své cestě, kdy se snažil trochu uklidnit, neustále pozoroval cestu za sebou, jako by se obával, že i ji pohltí voda. Zdálo se však, že se nic takového neděje. Uháněl bezhlavě dál, i když už zpomaloval, protože se mu krátil dech a protože se začínal postupně smiřovat se situací. Těžce vydechoval na studeném podzimním vzduchu, přičemž, míjejíc další hory, procházel skrze neznámý průsmyk. Nic mu nebylo podobné. Nic neznal. Okolní prostředí bylo zcela cizí. Neznámé. Marně se snažil dopátrat příčin zaplavení jeho cesty z jeho domoviny. S touhou naleznout svou dávno ztracenou rodinu ztratil další. Co jeho vlčata? Jak je najde? Slíbil, že se vrátí. Čekala na něj. Být tak člověkem, měl by co dělat, potlačit slzy. Asi v takovém psychickém rozpoložení se právě nacházel. Už mu bylo jedno, kam ho jeho kroky vedou. Věděl, že je ztracený. Že jeho svět je ztracený. Věděl, že nesní, a že vše, co prožívá, je skutečné. Tohle všechno už věděl. A stále šel dál, neznámo kam.

//přes Jižní hory Ovocný lesík

//kolem Nejvyšší hory Červená louka

Jeho cesta se řítila kolem hor. Nic tu nepoznával. Nějakým záhadným způsobem se zkrátka dostal někam... naprosto jinam. Snad na jiný svět? Kde to byl? Jak se to mohlo stát, že se během takové chvíle dostal tak daleko? Do tak jiných krajů?
Uběhly dlouhé minuty. Dlouhé desítky minut. Svižným krokem se, aniž by věděl jak, dostal do jakési rokliny. I tou bezhlavě mířil dál. Začal si to uvědomovat. To, že přišel znovu o vše. Kdyby ho život již tolik nevycvičil svými nástrahami, zhroutil by se ve svém momentálním neštěstí a zmatení. Proběhl písčitou úžinou jako vítr a řítil se dál. Jeho mysl ho spalovala zaživa. Necítil již únavu ani bolest, nic, co by ho zdrželo od zmateného hledání. Ocitl se v naprostém a neřízeném chaosu. Blížil se k dalším horám a zadoufal, že by snad nalezl nazpět své cesty.

//přes Ostříží zrak Severní hory