Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Most

Prostě jsem jen tiše šel, vedle Samanthiny nohy a poslouchal o čem se baví. Vůbec se mi nechtělo jít za tím... Scarem, jak se jmenoval. Sice to byl můj příbuzný, ale nebyl moc fajn. Nebyl vůbec fajn. Nejradši bych ho a tady okřídlence už v životě neviděl. "Zůstanu s tebou, ten Scar se mi moc nelíbí," řekl jsem a hodil pohledem po Angelovi. Úplně jsem mu chtěl zařvat do hlavy, že se mě nezbaví. Že tu hezky zůstanu a pohlídám si, aby se Samanthou nebyli sami. Ták. To byl dobrý plán, takhle mu kazit život. Vlastně jsem si z toho mohl udělat nový koníček. "Joo, už jduu," protáhl jsem a zamířil směrem k vodě. Do ní jsem teda vkročil opravdu opatrně, protože jsem vodu zase tak moc nemusel a naposled, co jsem i ní byl, mi pak bylo dost špatně a málem jsem umřel. Ale co, smrdět nebudu. Rychle jsem hupsl do vody, několikrát se tam převrátil, otřel si srst o kamínky na dně a poté vylítl zpět na souš, kde jsem se otřepal tolikrát, že jsem byl už v podstatě suchý. Hned poté jsem zamířil zpět k Sam a posadil se kousek od ní a hrdě vypjal malou hruď, jakože jsem splnil úkol. Hodný Áresek.

Koukl jsem po Angelovi a snažil se na tváři udržet takový ten milý úsměv, protože jsem moc dobře věděl, že on ví. A to mě nutilo se chovat ještě víc mile, aby ho to jednou tak naštvalo, že mi po mě vyjede a Samantha ho zašlápne jako otravnou mouchu... což měla mezi námi udělat už předtím. Ale chápu, byla nějakým způsobem zaslepená těmi jeho křídly a vším tím...- ostatním. "Jo, vodu bych potřeboval," uchechtl jsem se, když mi došlo, že mám pořád většinu těla slepenou krví, potem a dalším hnusem z toho mostu a ze země, kde jsem ležel během jídla. Nic hezkého. Asi jsem ani moc hezky nevoněl, což by taky nebylo žádné překvapení. Když Sam zavelela, rychle jsem přicapkal k jejím předním nohám a šel jí těsně po pravé straně. Celkem jsem se k ní lepil, a to úmyslně. Dokonce jsem hodil pohledem po Angelovi, nebyl ale nijak zlý nebo tak něco, jen pohled. Ale my dva jsme věděli, co jsem tím chtěl říct....

>> Temný les

Tak nějak jsem čekal, že mi na mé -omlouvám se- něco řekne, jakože mi nevěří, že mě zabije ve spánku nebo tak něco. Ale celkem mě překvapil, takže jsem se s tlukoucím srdcem nechal přenést na druhou stranu mostu a jakmile jsem se ocitl na pevné zemi, vyplivl jsem liánu a tak nějak napůl si lehl a napůl sedl. Poté jsem pohledem hodil po Angelovi, ale jinak jsem byl tichu a radši a následně stočil pohled k Samanthně, které se blížila. Popravdě mě její slova moc nepřekvapila, něco takového jsem čekal. Ale být v tu samou dobu na samém místě... asi bych to udělal znovu. Ten pud běžet za ním a zahryznout se do něj byl prostě moc silný. "Tak to tě potěším... zrovna před chvílí jsem se Angelovi omluvil, že?" koukl jsem po něm mile a zavrtěl ocáskem. Prostě jako bych byl vyměněný. Rozhodl jsem se, že od téhle chvíle už nebudu ten zlý já. Ať taky někdy dostane zjeba on!

Stále jsem se na laně držel jako přilepený a naštvaným pohledem sledovat toho vlka, které mě do téhle situace dostal. Pokud jsem někoho nesnášel, byl to on. "Shoď ně, a oustí tě," promluvil jsem s liánou v tlamě, lehce šišlavě, no rozumět by určitě bylo. Jestli mě chtěl shodit, tak prosím. Měl krásnou možnost. Avšak musel počítat s tím, že Sam z toho nebude úplně nadšená. Nebyla blbá a musel jí být jasné, že s křídly a těmi všemi magiemi by mě zachránil i když by to bylo pro všechny ostatní nemožné. Takže tím, že by se mě zbavil, by si spíš dost zkazil budoucnost. Nakonec jsem se ale mile usmála (jak to přes ten provaz šlo) a koukl na něj pro změnu relativně roztomile. "Oolouvám se," řekl jsem celkem smutně.

Rád bych řekl, že jsem se jeho řečmk nenechal unést, ale pravda byla trochu jinde. Jeho slova mě absolutně vytáčela. Kdyby to šlo, tak by mi asi vřela krev v žilách. Stáhnul jsem uši a sledoval Angela zlatýma očima. Přemýšlel jsem, jestli bych se nemohl nějak rozhoupat a pak se pustit a zakousnout se do něj. K mojí smůle a jeho štěstí byl však dost daleko a i kdybych se rozhoupal co nejvíc, stejně bych na něj nedosáhl. A i kdyby jo, stejně by ten hajzl odletěl. Pokud by ale pohled zabíjel, Angel už by byl pár minut naprosto rozprášený. Pohledem jsem ale také šlehnul po Sam, která sem šla ne moc nadšená a... zklamaná? Ze mě?! On tu lítal a..-a! On mi překousl to lano?! Jakmile se liána zhoupla držel jsem se ještě prvněji. Celá čelist mi pomalu odumírala a zuby mě dost bolely od toho tahání a vlastně celá záda začínala nepříjemně pálit a bolet, jak jsem zatínal celé tělo a snažil se nepustit. Srdce mi bylo jako splašené a naživu mě udržovala myšlenka, že když tohle nějak přežiju, toho vlka zabiju.

Já vím, já vím. Měl bych být rozvážný, našlapovat pomalu a promýšlet každý pohyb. Když ten vlk mě tak štval. Naštvaně jsem zavrčel a bez jakéhokoli náznaku uposlechnutí Sam jsem se rozběhl po mostem. Bral jsem to prostě rychlým tempem a doufal, že mě přitom nestihne opustit štěstí. A vážně, první třetinku mostu jsem skoro přelétl bez vetších potíží. Problém všal nastal někde u první velké díry, kterou jsem musel přeskočit a málem jsem přtipm spadl dolů pod most. Drápy jsem se škrábal opět nahoru, to ovšem nešlo moc dobře, takže se mi zadek kýval ze strany na stranu a já i s drápky ve dřevě sklouzával dolů. Jakmile jsem si ale vzpomněl po kom že vlastně jdu, dostal jsem nový impuls energie a vyšvihl se zpět nahoru. Bez té rychosti a jakéhosi závali adrenalinem, který jsem měl na začátku se mi bězělo dost těžko a každou chvíli jsem skoro přepadl přes okraj. Tímhle způsobem jsem se nějak dohrabal do půlky, kde se však stala další nemilá věc. Angel nějak víc cuknul mostem, takže jsem doslova vyletěl do vzduchu a už už jsem se viděl rozpláclého, když v tom se předemnou objevilo lano po stranách mostu, které jsem zkousl a visel tak dolů, neschopný se vyšvihnout zpět. Ten běh, stopování a vztek si taky vybral svou daň a tak jsem se ocitl někde na hranici svých sil. Dost spodní hranici.

<< les u Mostu

Pomalou, poměrně rozvážou chůzí jsme se dostali až někam k mostu. Už jsme před něj přecházeli předtím, ale i tak se mi nelíbil. Vypadal, jak kdyby se se silnějším zafoukání utrhl někam tam dolů do propasti i se mnou. Proto jsem nějakou dobu hledal prostě někde na “pevnině,” jde jsem ho cítil nejvíc. Prohledal jsem tam každej pitomej keř, koukl jsem se za každý strom i za nějaké balvany. Ale nic. Po vlkovi jakoby se slehl zem. Nejistě jsem proto vkročil na most, který se okamžitě začal houpat. Packu jsem tedy zase zvedl a ještě jednou se podíval směrem ke stromům a keřům. Ne! Musím být prostě někde tady. Hledal jsem fakt dlouho, takže ke konci jsem už byl celkem otrávený. Naštvaně jsem si sedl zkraje mostu a koukal kamsi dolů. Beztak někam odletěl, to by na něj bylo podobné... podvodník, pche! Když v tom mi to došlo. Rychle jsem zvedl pohled k nebi a hned poté na koruny stromů.”Mám ho!” křikl jsem nadšeně na Sam a začal vrtět ocáskem, koukajíc na vlka v koruně jednoho ze stromů.

Trochu smutně jsem stáhl ouška, když jsem se dozvěděl, že můj směr byl špatný. Nebudu lhát, celkem mě to zklamalo, protože jsem si byl fakt jistý. Nakonec jsem si naštvaně kecnul na zadek a snažil se nějak koncentrovat. Po chvíli jsem zavřel oči a dlouze se nadechl a vydechl. Poté jsem se opět nadechl a snažil se nějak rozlišit všechny ty pachy. Byly to nějaké srny, zajíci, ptáci, Sam... no nakonec tu přece jen nějaký pach podobný Sam byl. Ale přesto byl jiný. Takový... hrubší, výraznější a určitě nepříjemný. Minimálně pro mě. Trochu jsem ještě zapřemýšlel nad tím, jak vlastně Angel voněl/smrděl. A nakonec jsme došel k názoru, že to bude on. Zvedl jsem se, oklepal a se a nadruhý pokus se rozešel správným směrem.

>> Most

Kývl jsem na Sam, jakože s tím nemám problém a vlastně jsem se i docela těšil, až z toho černého idiota poteče krev. Jeho poznámku o uchu jsem přešel s ušklíbnutím a slovy: "Můžeš se spolehnout." Jasně, že nemůže. Jakmile bude možnost, urvu mu i ten zbytek. Hehe. Možná kvůli tomu přijde o nějakou část svého těla, ale aspoň na něj pak bude Samantha naštvaná a to jsou hned dvě pozitivní věci, které z toho vzejdou. Bude to prostě souboj na život a na smrt, přičemž rozhodně nebudu chtít házet ručník do ringu. Hlavně jsem doufal, že nepoužije oheň, protože popáleniny se zaprvé špatně hojily a za druhé to dost bolelo. Na kůži se pak dělaly takové odporné bubliny... a fuj. Místo přemýšlení nad popáleninami jsem se ale zvedl a otočil se na Sam, co jako teď. Na nos mi dopadal sluneční paprsek a já si až teď uvědomoval, jaké je odporné vedro. Trochu jsem se nad tím zamračil, ale co se jinak dalo dělat, že? "Myslím, že je tamtím směrem," ukázal jsem kamsi doprava. (// ukazuje špatně :D)

Nechal jsem je ať se baví a radši se na ně nedíval, protože byla dost velká šance, že v té době budou zase moc u sebe. Radši jsem si dál čistil kožich, ze kterého krev ale vůbec nešla. Pomalu schla a já tak začínal chytat tmavší barvu, přičemž se mi slepovaly pramínky srsti a já se tak nemohl moc dobře pohybovat. Začal jsem se tedy zády otírat o zem, abych to alespoň trochu 'rozčesal'. Když jsem se převalil zpátky na břicho, opravdu mě srst už tolik netahala, ale krev tam byla pořád.... no co se dá dělat. Angelovu formu pochvaly jsem samozřejmě slyšel, ale vůbec jsem nereagoval, jako by se snad ani nejednalo o mě. Když však mluvit o boji, se zájmem jsem se na něj podíval. Hmmm, zajímavé. "Jako s tebou?" zeptal jsem se pro jistotu a střihl uchem. Ale kdyby zase používal magie, tak by bylo dost možná po mě v první vteřině souboje. Zase je ale fakt, že to abych se do něj zakousl alespoň na pár vteřin, mi za to stačilo. Stoupl jsem si a oklepal se, přičemž jsem přišel trochu blíž k těm dvěma.

Spokojeně jsem se díval, jak srna umírá a do nabídnutého masa se okamžitě pustil. To, jestli Angel žije nebo tak něco mi bylo celkem šumák. Položil jsem packy na krk srny a pomalu okusoval maso a špinil se tak od krve ještě víc. Vlastně jsem byl od krve naprosto celý. Ta začínala schnout a pěkně tahat, což se mi sice nelíbilo, ale přednost mělo určitě jídlo. Když Angel promluvil, hodil jsem po něm rychlý pohled poté se začal věnovat opět jídlu. Netrvalo dlouho a celá jedna strana krku zmizela v mém břiše. Sice to nebylo tak hodně, ale vzhledem k tomu, že jsem na takovéhle hostiny nebyl zvyklý, dalo mi zabrat i tohle a nakonec jsem se odtáhl od mrtvoly, přičemž jsem si lehl kousek od ní a začal se olizovat a odstraňovat ze sebe krev. Sice jsem neměl tušení jak jí dostanu třeba z hlavy nebo ze zad, ale byl jsem rozhodnut to nějak ze sebe smýt, vzhledem k tomu, jak moc nepříjemné to bylo.

Popravdě jsem se moc nestaral o to, co Angel dělá. Místo toho jsem si všímal srny, kterou Sam opravdu po chvíli strhla trochu dolů, takže i já jsem na ni dosáhl. Ale i tak jsem si musel poposkočit, abych jí mohl zarýt všechny své zuby do krku. Země jsem se dotýkal jen špičky drápků na zadních nohách a trhal sebou sem a tam, což znamenalo celkem velký pramen krve, který mi stékal do tlamy na obličej i na tělo. Vlastně jsem byl po chvilce od krve celý. Ale nepouštěl jsem a držel dál. Trochu jsem si pro sebe zavrčel a když už mě tlama začala opravdu bolet, tak jsem pustil a tvrdě dopadl na zem, na bok. Trochu jsem kníkl a potom se opět postavil na všechny čtyři a přikrčil se, čekajíc na další příležitost po srně skočit, jestli to ale vůbec bylo potřeba, jelikož srna musela ztratit hodně krve a tak i dost energie na to, aby se bránila. V tu chvíli jsem se dokonce ohlédl za Angelem, který hnal srny pryč magiemi. Nad tím jsem se jen zamračil.

Myslel jsem si to. Sice jsem nikdy nelovil, ale stejně jsem i tak věděl, že Angel to nedělá úplně dobře. No stejně se Samanthě kývl, jakože tu počkám a budu se dívat. Sledoval jsem celý průběh lovu a občas sebou cukl, když se nějaká ze srn objevila celkem blízko. A abych řekl pravdu, tak to nebylo kvůli strachu, ale kvůli tomu, že jsem se za ní chtěl pustit. Jen by stačilo vylézt z toho křoví a skočit po ní... Věděl jsem ale, že sám bych to nezvládl a tak jsem čekal, až se situace kolem Sam uklidní, abych mohl jít za ní. Přešlapoval jsem a trochu kníkl, když se mi ztratila z dohledu v obležení vysoké. Zato Angel tam lítal jako šílený, no nakonec se mu ale povedlo udělat celkem dost místa na to, aby Samantha tu srnu strhla. A v tu chvíli mě přestalo bavit jen tak sedět a koukat na ně. Zvedl jsem se a začal utíkat do středu dění, abych si taky zalovil, žejo. Upřímně zase nebylo tak těžké se dostat k té vyvolené srnce, vzhledem k mé velikosti. Krásně jsem se jim proplétal pod nohami a nakonec se ocitl kousek od Samanthy čekajíc na chvíli, kdy jí aspoň trochu strhne dolů, abych jí mohl taky kousnout někam, kde by jí to mohlo něco udělat, protože teď jsem dosáhl maximálně tak na nohy.

Zamračeně jsem sledoval zem pod nohama a abych řekl pravdu, asi jsem nebyl ani tak smutný, jako zklamaný a naštvaný. Švihl jsem ocasem a zvedl zlaté oči, jakmile Samantha zavelila. Ty hloupé kecy, které opět vypustil Angel jsem přešel tichým vrčením a naježenou srstí. Začal jsem se plížit ještě za Samanthou a na to, že jsem to nikdy nedělal, to šlo celkem dobře. Nebo minimálně mě to dobré připadalo. Nějak jsem se tedy dohrabal k Sam a vedle ní sledoval Angela, který pomalu ale jistě plašil stádo. "Co to dělá?" zašeptal jsem směrem k ní nechápavě. Černý vlk musel umět lovit, jelikož byl dost velký a to jde bez potravy jen těžko. Jasně, teď si lovil pomocí magie, ale předtím jí taky určitě neměl. Jakože je dobré stádo předtím vyplašit? Že jsou pak zblbí a nevšimnou si predátora? To se mi moc nezdálo. A jestli mi pokazil první lov, tak jsem mu to plánoval vrátit i s úrokama.

Nakonec byl po mém, což mě vlastně celkem potěšilo, až na to, že Samantha byla naštvaná. To se mi nelíbilo ani trochu, protože za to mohl ten pitomý vlk, který se tu jen tak objevil a začal všechno kazit. Když se ke mě otočil, zavrčel jsem na něj a měl co dělat, abych po něm nevyjel. No udržel jsem se a nechal ho jít vedle Samanthy, přičemž jsem se držel několik metrů za nimi. Neměl jsem chuť ani náladu na jeho kecy, nechtěl jsem jít vedle něj a už vůbec jsem se nechtěl dívat, jak se Samanthnou manipuluje. Ta ovšem byla slepá a permanentně se k němu lísala, což jsem se snažil vypustit z hlavy. Jak jsem tak šel za nimi, sledoval jsem kameny pod mými tlapkami a přemýšlel o tom, jak to mohlo být všechno super, dokud se to zase neposralo. Vždycky když mi dá život něco hezkého, během pár minut se to opět zhorší. Dokonce jsem myslel na to, že bych se teď vypařil a někde si v klidu umřel, protože jsem tu beztak nikoho nezajímal.