Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S vlčicí byla nuda. Ani se nebála, nijak nevyšlovala. Prostě nic moc. Abych pravdu řekl, trochu mě to otrávilo. A co hůř, nakonec mě ze svého těla i vykopla! Uraženě jsem zamrkal už ve svém vlastním těle a oklepal se. Huh, tohle nebylo zrovna dvakrát příjemný. "Zatím... ještě jí neumím používat moc dobře," pokrčil jsem trochu rameny. Sice jsem si nebyl úplně jistý, čeho všeho jsem mohl být jednou schopen s touto magií dokázat, no věřil jsem, že jednoho dne bych mohl ovládat cizí a svoje tělo současně v docela obstojné míře!
"Každopádně nejsi zrovna typ vlka, se kterým bych se tu chtěl bavit, takže... takže asi čau?" řekl jsem a naklonil hlavu na stranu s jakýmsi vysmívačným úšklebkem. I já asi nebyl ideální společník, no to už nebyl můj problém. S mávnutím ocasu jsem se rozhodl vydat někam pryč. Moc jsem se nrozhlížel kolem sebe, takže jsem si ani nevšiml, že jsem se vydal tam, odkud jsem přišel.

>> Rokle

Nahlas jsme si povzdechl a protočil oči. Ta vlčice mě vůbec nechápala! "Ale ne tak, jak myslim, já... chápeš?" kouknul jsem na ní s nadějí, že by konečně mohla pobrat moje slova. "Chápeš, cizáci jsou ti, co sem přišli portálem," dodal jsem ještě. Už by jí to mohlo dojít. A kdyby ne, začal bych i uvažovat o tom, jestli nebyla nějak mentálně opožděná. "Tak to bych byl rád u toho," pronesl jsem skepticky. Ne, že by nemohla tvořit portály, to mi přišlo jako celkem uskutečnitelná věc, ale portály do jiných světů... eeeeeh, to spíš asi ne.
"Ani ty nejsi kdo ví jak zábavná," odfrkl jsem si.
Co mě však překvapilo, byl fakt, že se mi absolutně nebránila. Bylo tak lehké ovládat její tělo, když se konečně někdo tak pitomě nebál nebo nebránil! Dokonce jsem zkusil tedy i otevřit její tlamu a mluvit. "Jsem blbá, smrdí mi zadek a šilhám," řekl jsem potichu jejím hlasem. Nedokázal jsem hlasivky ovládat s takovou přesností, jako jsem si představoval, takže její/'má' slova jsem řekl docela monotónně.

"Nooo, ne tak úplně, přišel jsem jako malý vlče... ale vím o vlcích, co se tu narodili," pokrčil jsem rameny. Třeba vlčata od Sam a Angela se tu narodili. Taky proč ne, že? Bylo tu dost vlků na to, aby tu někdo měl i vlčata. "Tak to máš asi celkem smůlu, jestli neumíš vykouzlit portál," ušklíbl jsem se na ní. Opravdu, cesta odtud pravděpodobně nebyla jiná, než přes oceán. A pokud neplavala vážně dobře, moc jsem netipoval, že by odtud našla jinou cestu.
Občas se tu tedy nějaké portály objevovaly samy o od sebe, ale pravděpodobně nevedly tam, kam by tahle malá nepříjemná vlčice chtěla.
"Dokážu si najít zábavu, skoro jako každej, kdo si furt jenom nestěžuje," odpověděl jsem jí a na konci se trochu uchechtl.
Nad jejími dalšími slovy jsem jen protočil oči a sedl si. "Tak fajn, no," odpověděl jsem jí neutrálně a přehodil si ocas přes nohy. Takhle, když jsem byl v klidu a nikdo se mě v dalších několika sekundách neměl pokusit zabít, se mi dostávalo do toho správného transu docela dobře. Po chvíli jsem tedy zavřel oči a vklouzl do prvního vlčího těla, které mi bylo nejblíž. A to byla právě ona vlčice. Když jsem pak tedy otevřel oči, už jsem nekoukal na ní, ale na sebe. A abych jí svou magii o něco víc přiblížil, rozešel jsem se s jejím tělem okolo toho mého, přičemž jsem se ještě ve svém normálním, hnědozlatém těle zvládal zákeřně usmívat. "Tak co, zábava?" zeptal jsem se. Mluvit s cizími těly jsem ještě moc neuměl, protože na to jsem potřeboval trochu víc praxe. Takže mi nezbylo nic jiného, než mluvit jen se svým originálním tělem.

I když na mě vlčice používala milý tón, tak nějak jsem tušil, že mě mít v lásce úplně nebude. Přece jenom na mě koukala docela... divně. Teď by se hodilo mít nějakou magii myšlenek, jako měl Angel. Zdálo se mi ale, že nic takového Wu nenabízel. Škoda.
"Naaah, určitě bych ho poznal, kdybych ho viděl," odporoval jsem jí. Byl jsem si skoro jistý, že kdybych někde toho zabr...,zau... - zuba zahlédl, došlo by mi co je to zač! Byl jsem totiž vážně chytrý a určitě bych takovou maličkost jako poznat zvíře zvládl levou zadní. Ale nepoznat magii byl o dost větší prohřešek, což ale vlčici pravděpodobně došlo, když se to teď snažila takhle trapně zamlouvat.
"Hm, cizí nebo cizí?" natočil jsem hlavu a olízl si čumák. "Já narozdíl od těch cizích nevylezl z jiného světa," přimhouřil jsem na ni oči a udělal k ní pár kroků, abych se dostal blíž k její osobě. Nesmrděla moc jako ti druzí cizáci, ale jeden nikdy neví, žejo. Každopádně se nezdála moc silná, takže bych si s ní poradil... kdyby náhodou.
"Použil jsem magii?" odpověděl jsem na její otázku nechápavě. Jak jako udělal? To bylo něco jako kdyby se mě zeptala, jak jsem viděl. Prostě jsem viděl! Nevěděl jsem jak, proč a kdy to začalo, ale prostě se to dělo. Stejně jako magie. Tu jsem sice dokázal vyvolat, narozdíl od zraku, který prostě byl, záměrně, ale nedokázal jsem popsat jak přesně.
"Nemyslím si, že chceš, abych ti to ukazoval," ušklíbl jsem se. Většina vlků reagovala na moje magie negativně. Hlavně tedy na tu ovládací. Sice jsem přebral vládu nad jejich tělem maximálně na chvilku, ale i to se nesetkávalo s radostí druhých.

Nešlo mi to a vytáčelo mě to nepříčetnosti. Chtěl jsem, aby mi to šlo! Byl jsem ve všem dobrý, tak proč ne v tomhle?! Naštvaně jsem zabručel a stáhl uši k hlavě. Pitomá magie. Ale i přes mé neúspěchy jsem se pokoušel dál. Tak nějak jsem doufal, že když se s tím budu patlat dost dlouho, zlepším se v tom. Května z ledu ale stále vypadala víceméně jako brambora se stonkem.
Jak jsem se tak patlat s tím ledem, skoro jsem si nevšiml přicházející vlčice. Neměl jsem z ní strach, i když bych možná po té věci v mangrovech měl. Nakonec se mi ale přece jen nic nestalo, takže pffff... Otočil jsem trochu hlavu a koukl na vlčici zlatýma očima, které stejně jako ostatní znaky na mém těle svítily. Což ve teď tmě mohlo vypadat o něco zvláštněji než za normálního světla.
"Neznáš magie nebo co?" koukl jsem na ni a pozvedl "obočí". Ještě bych bral, kdyby byla třeba vlče a nevěděla toho o magiích moc. I když tu teda byla ještě možnost, že byla na ostrovech nově. Ale i tak jsem zaregistroval, že většina už o magiích měla nějaké to povědomí.
Nechtěl jsem se s ní bavit v leže jako nějaký hluvát, žejo, takže jsem si stoupl a oklepal se. Byl jsem o dost větší než vlčice přede mnou, ale na to už jsem si celkem zvykl. "Nepatříš náhodou k těm cizincům, hmm?" naklonil jsem hlavu na stranu. Ti také nepoužívali magie, ale ty přívěsky nebo co. A je fakt, že ten portál sice vybouchnul, ale třeba se jen nestihla vrátit zpátky.

<< Rokle

Nakonec jsem tedy došel i tam, kam jsem měl namířeno. Konečně. Krev na srsti mi už úplně zaschla, takže mě to tahalo skoro při každém kroku. Kdybych měl alespoň magii vody, mohl jsem to ze sebe smýt. Takhle mi ale však nezbývalo nic jiného než se toho zbavit vlastnoručně. Sice jsem si pamatoval, že k této pláni přiléhalo i moře, no tentokrát jsem nikde žádný lesk vodní hladiny neviděl, takže jsem usoudil, že i tohohle místa se muselo dotknout ono dávné zemětřesení.
Našel jsem menší skalku, pod kterou jsem se spokojeně rozvalil a začal se olizovat. Prvně jsem vzal přední tlapy, které jsem bez větších problémů zbavil temně rudé barvy, následně jsem se propracoval až k hrudníku, no tam to bylo o dost složitější a i přes mou snahu mi na krku zbytky krve zůstaly. Spoléhal jsem však na to, že časem se krev odrolí sama.
Znuděně jsem zívl a rozhlédl se kolem. Byla tu nuda a ticho. Možná jsem měl v těch bažinách nakonec zůstat, alespoň tam byla sranda. Když už tu ale byl ten klid a ticho, rozhodl jsem si trochu pohrát se svými magiemi. Každou z nich jsem sice používat relativně uměl, ale rozhodně jsem s nimi nebyl sžitý dost natolik, abych je využíval v celé jejich síle. Prvně jsem zkusil vytvořit menší kostku ledu a tu jsem pak tvaroval, dost obtížně, ale tvaroval do něčeho, co mělo připomínat ty červené květiny - vlčí máky, z louky, kterou jsem procházel. Sice se mi tedy před tlapami něco tvořilo, ale těžko říct, jestli by někdo cizí poznal co.

<< Červená louka přes Nejvyšší horu

Šel jsem celkem pomalou chůzí, ostatně, nikam jsem nechvátal, byl jsem najedený, vyspalý, neměl jsem žízeň... sice jsem opět vypadal jako po bitvě, no tentokrát to byla jen krev z pouhé zvěře. Sem tam jsem se ještě oklepal, abych ze sebe té krve dostal co nejvíc, no i tak jsem sledoval, jak mi na krku tmavla a schla. Nebylo to nic příjemného, protože to tahalo, ale nikde kolem jsem žádnou vodu neviděl. Měl jsem proto v plánu na nejbližším vhodném místě zastavit a pokusit se ze sebe tu krev slízat.
Obezřetně jsem obešel horu a poté vstoupil do Rokle, kde jsem měl pocit, že už jsem jednou byl. Ale stejně jako dnes jsem se na tomhle místě nezastavoval. Věděl jsem totiž, že o kousek dál se nacházela rozlehlá pláň, kde jsem chtěl zastavit a trochu se očistit. Navíc bylo blízko moře, takže jsem třeba mohl tu krev vymýt i jinak.

>> Ostříží zrak

<< Bašta přes Sněžné tesáky
//(sorry, jenom projdu klucí)

Když jsem procházel horami, napadlo mě, že bych si ještě mohl ulovit svačinku. Hlad bylo totiž to poslední, co mě trápilo. Jinak jsem se už totiž víceméně dal dohromady. Zajíc mi přišel moc malý, takže jsem se rozhodl skolit kamzíka. Chvíli jsem jen tak chodil po horách, skákal z převisu na převis a hledal nějakou stopu. Netrvalo to ale moc dlouho, a nakonec jsem narazil na stopy nějakého menšího stáda. Podle stop jsem odhadoval tak tři nebo čtyři kusy, což bylo tak akorát na dobrý, jednoduchý lov. Nechtěl jsem lovit všechny, samozřejmě, ale když byla ta stáda moc velká, akorát se mi pletli ti nevyhovující do cesty.
Po hodné chvíli stopovanání jsem v dálce na skalách uviděl stát dva kamzíky na vyvýšené stráni. Něco mi říkalo, že ti ostatní budou také někde blízko, ale to mi bylo jedno. Rozhodl jsem se ulovit toho menšího, protože jsem tady byl přece jen já. Začal jsem se tedy ke svému cíli pomalu plížit a jen co jsem byl dost blízko, vystartoval jsem. Oba dva začali utíkat na druhou stranu ode mě, přičemž byli o dost rychlejší a obratnější. Pff, nechal jsem ze země vyrůst menší kořen, o který moje oběť zakopla. Nebylo tedy pak už zase tak moc těžké ke kamzíkovi doběhnout a ukončit jeho trápení. Sice mě párkrát škrábl rohy do krku, ale podle všeho to moc hluboké nebylo. Ne dostatečně na to, abych ho nechal běžet.
Když pak můj oběd naposledy vydechl, pustil jsem se do hodování. Prvně jsem se dostal přes srst a vychutnal si teplé, čerstvé vnitřnosti. Následně jsem se propracoval až ke svalům na zadních nohách a pleci, celého kamzíka jsem však sežrat nedokázal. Spokojený, zakrvácený a s plným břichem jsem se poté vydal dál skrz jakýsi portál, načež jsem se ocitl na podivné louce poseté červenými květy, které jsem už samozřejmě někdy viděl. Jen ne v takovém počtu. Nebylo to tu však tak moc zajímavé, abych se tu zastavil. Ne. Chtěl jsem jít ještě dál.

>> Rokle přes nejvyšší horu

<< Mangrovy přes Bažiny

Hnus, prostě hnus. I když bažiny ze začátku vypadaly zajímavě, teď už jsem je nechtěl vidět minimálně několik let. Celý jsem byl od té páchnoucí bahnité vody (snad to byla voda) a měl jsem hlad a žízeň. Bolela mě hlava, sem tam mě zabolelo místo na těle, takže jsem počítal i s nějakými modřinami, které však nebyly pod hustou srstí vidět.
Díky všem bohům jsem ale zanedlouho narazil na jezírko, do kterého jsem se hned vrhl. Celý. Nenamočil jsem se skoro až po uši a hltal vodu několik minut v kuse. Když už jsem žízeň zahnal, vyšel jsem z vody ven a oklepal se. K mému štěstí voda víceméně všechen bordel vymyla sama bez mé pomoci. Pak jsem si na chvíli lehl vedle jezírka a odpočíval. Na chvíli jsem dokonce i zavřel oči a trochu si zdříml, abych nabral síly na další pouť. Nechtěl jsem zůstávat tady na tomhle ostrově, takže mě čekala ještě dlouhá cesta. Jen co jsem se cítil dostatečně odpočatě, zvedl jsem se ze země, opět se oklepal a vyrazil dál.

>> Červená louka přes Sněžné Tesáky

<< Camp

Upřímně jsem moc nestíhal sledovat, co se dělo. Vlk se kterým jsem bojoval se ztratil v chumlu dalších vlků, a celé se to seběhlo tak rychle a nepřehleně, že jsem v jedné vteřině ještě stál na nohách a bojoval, no a v té další mě nesla voda, která se tu vzala bůhví kde.
Automaticky jsem při přívalu vody zavřel oči a nechal se unášet, protože jsem měl takový pocit, že bych se stejně na nic jiného nezmohl, jelikož proud byl dost silný. Akorát jsem ještě stihl vytvořit hradbu, abych si třeba o něco nezlomil páteř nebo nohu.
Netrvalo to moc dlouho a voda kolem mě se uklidnila. Rychle jsem využil příležitosti, otevřel oči a snažil se zorientovat. Byl jsem zase u těch divných stromů, tentokrát však sám. Co nejhbitěji jsem vylezl z vody na souš a oklepal se. Chtěl jsem pryč, už se mi tu nelíbilo. Brodil jsem se tím hnusem tak dlouho, dokud jsem se opět nedostal do bažin, kde to bylo ještě o poznání horší. "Co jsem komu udělal..." bručel jsem si pod vousy a snažil se vypadnout z těhle končin co nejdřív. Alespoň, že mi zůstal ten přívěsek.

>> Bašta přes Bažiny

Pokud dobře počítám, měla bych mít na Áresovi 43 bodů + ten přívěsek (ale ten už řeším s Barn)

Za bodíky bych teda chtěla volný slot na magii -> 43 - 30 = 13 bodů zbývá
a za těch 10 bych chtěla tlapičku do země a za 3 rubín.

Peníze samozřejmě připsat a 10% do obratnosti

Díky moc, posílám pusinku :*

Zapsáno

Boj :)

Trochu zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se najít někoho z Chaosu, ke kterémubych se mohl namáčknout a bojovat s ním. To jsem však neměl čas udělat, protože vzhledem k mé... naší pomalé reakci nás očividně všichni ostatní brali za nepřítele. Tím se však alespoň vyřešil problém ohledně soupře. Jakžtakž jsem stihl uskočit a pokusil se kolem sebe vybudovat hradbu. Neměl jsem však ponětí, jak moc úspěšný jsem byl, protože samozřejmě nešla vidět... a to jestli fungovala, šlo zjistit jen kdyby na mě někdo zaútočil.
Švihnul jsem ocasem a zavrčel. Byl jsem připravný použít i své další magie v případě nouze. No zatím jsem si soupeře prohlížel a vymýšlel jestli ho nechat zaútočit prvního a nebo se na něj bezhlvě vrhnout. Myslím, že každý kdo mě alespoň trchu znal by odhadl, že možnost za bé je ta správná. A taky že byla. Nic moc jsem nerozmýšlel a k protivníkovi rychle přiskočil s plánem chytit ho za krk. Ze zadu, ze strany, ze spoda... to bylo jedno. Jen jsem ho chtěl trochu vyvést z míry.

Herní:
Azzip
Dvojice: Scar
- Angel a Les u Mostu

Neherní:
Azzip
Expert :)) mám ráda adrenalin a sadomaso

Einar

<< Mangrovy

"Zdá se, že ty mi asi vidíš do hlavy a máš s magiemi zkušenosti asi víc než já, očividně," štěkl jsem po něm nepříjemně. Když jsem byl venku, s kytkou to nic neudělalo. Neměl jsem důvod to tu zkoušet po sto padesáté znova a jenom se vysilovat, když jsme se ven docela snadno dostali i bez ohně a podobných vychytávek. "Mám to u tebe," řekl jsem a ušklíbl se. Bylo mi avšak jasné, že to myslel ironicky. Nad jeho dalšími slovy jsem jen protočil očima a protáhl se dírou ven. Jen co jsem stál tlapkami opět na normální zemí, naskytl se mi pohled na dost velkou skupinu vlků. "Hups," špitnul jsem a snažil si situaci co nejlépe obhlédnout.
"Hej, co teď, ty génie?" zeptal jsem se Einara a obezřetně se rozešel směrem do nění. Nechtělo se mi ještě opustit tuhle zábavnou akcičku, takže jsem se tu měl v plánu rozkoukat a někomu ukázat, kdo že to vlastně jsem! Skupina vlků mi přišla ale dost zmatečná, takže jsem moc nevěděl, kdo je nepřítel a komu bych měl pomáhat.

Einar

Stále jsme se brodili tou odpornou břečkou. A aby toho nebylo málo, pokusil se být Einar chytrý. "Kdyby něco dělaly, tak bych je asi použil, nemyslíš?" zeptal jsem se ho celkem kousavě. Bolela mě z toho smradu totiž hlava, takže mě jeho hloupý dotaz možná rozhodil víc než by měl. "Magie země s tím nic moc nedělá, ani oheň to moc nepopálil," dodal jsem ještě. Měl jsem sice i ostatní magie, ale pochyboval jsem, že by zabraly i ty. Takže jsem se radši nevysiloval a radši šlapal dál.
Cesta směrem nahoru byla celkem na hovno. Tlapy mi podkluzovaly a já se modlil, abych nespadl. Protože pak bych se určitě sklouzl až dolů a vykoupal se v té divné... vodě. Když jsme se dostali až k jakýmsi dírám, vítězně jsem se podíval po Einarovi. Nakonec byla moje cesta přece jenom správná! Trochu jsem zamával ocasem a přešel k jedné díře, kterou jsem začal tlapou zvětšovat. Byl bych si možná pomohl i zuby, ale nechtěl jsem, aby se mi kus té odpornosti dostal do tlamy. "Zvětšíme jednu, to bude rychl-" nedopověděl jsem, protože se ozval dost hlasitý zvuk. "Co to... bylo?" řekl jsem nechápavě a snažil se kouknout dírou ven.