Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar

Otázka jestli žijeme byla docela dobrá. Všechno nasvědčovalo tomu, že už bychom měli být dávno po smrti... ale jako duchové bychom měli umět procházet stěnami, ne? Nenápadně jsem proto zkusil prostrčit tlapu květinou, k mé smůle jsem však ničeho nedosáhl, protože jsme podle všeho asi zase tak mrtví nebyli. "Možná bysme se mohli ven prokousat," napadlo mě. Kolem to totiž bylo vážně nechutné. Samá mršina, nějaká odporná břečka u našich nohou a hlavně nesnesitelný smrad.
Nakonec jsem se však vydal s Einarem cestou vpravo, ale upřímně jsem si od toho moc nesliboval. Vzhledem k těm natráveným kusům... čehosi, odtud asi snadná cesta nebyla. Jen co jsme prošli tunelem, mohli jsme vybírat zase. Prohlédl jsem si všchny cesty a potom se otočil na zrzka. "Šel bych tou vlevo. Vypadá to, že jde nahoru. A my spadli zeshora," navrhl jsem. Logicky, pokud bychom šli dolů, dostali bysme se hluběji do země, což jsme určitě nechtěli. Tedy pokud neměl Einar nějakou úchylku na krtky a žížaly. Nakonec jsem moc nečekal na zrzkovu odpověď a prostě jsem se mnou vydaným směrem vydal. Už jsem chtěl být co nejrychleji venku z tohohle hnusu, protože mě z něj začínala bolet dokonce i hlava.

+ Einar

Boj s květinou byl těžký, ale po chvíli se zdálo, že rostlina to začínala vzdávat a my bychom tím pádem mohli pokračovat dál. Vítězně jsem se pousmál, když Mireldis spadla k zemi, no úsměv mi na tváři rychle zamrzl. Nestihl jsem ani nic dělat na mou obranu, když se mi květina začala obmotávat kolem nohou. "Hej! Vem si je!" snažil jsem se ještě tu pitomou rostlinu přesvědčit, aby změnila svoje oběti. Vždyť jsem na sobě ani neměl moc tuku! Určitě bych měl suché a hnusné maso.
Očividně jsem ale ve smlouvání moc dobrý nebyl, protože jsme se nakonec oba kamsi propadli. Snažil jsem se nezmatkovat, ale srdce mi tlouklo o sto šest. "Nechci umřít v kytce," zavrčel jsem nakonec naštvaně a snažil se ještě vymanit jejího sevření, i když bylo očividně pozdě. Jen co mě kytka pustila, spadl jsem do nějaké odporné břečky a znechuceně se postavil zpět na nohy, abych se mohl oklepat. "No fuj..." zabručel jsem a tlapou si několikrát přetřel hrudník, načež se mi rozsvítil. Jo, znaky nám sice nějaké světlo poskytovaly, ale já jsem rád viděl na cestu co nejlíp. "Co budem dělat?" zeptal jsem se rezavého, co tu byl se mnou.

Tiara, Mireldis, Einar

Většinu doby co Tiara mluvila, jsem se na ní díval dost... nechápavě. Byla ta vlčice v pořádku? Co to blábolila?! Místo na ni jsem se tedy podíval zpět na cizince, který už teda asi zase takový cizinec nebyl, protože jsem aspoň věděl jeho jméno. A taky se mi líbil, protože se ke mě choval tak, jak bych si představoval, aby se choval i ostatní. To byl panečku přístup! "Aaa, to dává smysl, my nikoho cestou nepotkali, takže to asi bude docela snadnej průchod," sdělil jsem mu. Ale taky jsme asi nikoho nepotkali hlavně kvůli tomu požáru, no.
"Škoda," brouknul jsem, když nám Kayel pověděl, že žádné představení v nejbližší době nebude. A dokonce mi dal dárek! Šťastnýma očičkama jsem si tu věc prohlížel a nadšeně si ji přehodil přes krk. A JSEM VŮDCE, jo, slyšíte to?! "Díky! Je fakt boží!" řekl jsem radostně a packou do přívěsku strčil. Moc se mi líbil. Ještě bych si bával s Kayelem pokecal, ale on už musel jít a Einar s Mireldis nás zase brzdili. Otráveně jsem protočil očima a rozešel se směrem k nim. Už takhle na dálku jsem zkoušel, jestli by nezafungovaly magie. Zemí jsem se pokusil liány ovládnout a rozplést proti jejich vůli, pokud to nevyšlo, ještě jsem je zkusil sežehnout ohněm a když ani to ne, začal jsem se trhat tlamou. Nebavilo mě to, co si budeme nalhávat, ale když už jsem ten vůdce, musel jsem se přeci o svoji skupinku postarat!

Tara + Mireldis + Einar

Trochu nechápavě jsem se na Tiaru zadíval a střihl uchem. "No... prostě cizince. Neznal jsem jeho jméno," dodal jsem ještě. Nebyla třeba retardovaná nebo tak něco? Vážně nevypadala moc jako vlče, takže by nějaký základní pojmy vědět měla, ne? Nebo jsem tu byl ten idiot já? ...Ne, rozhodně ne! Když mi pak vyprávěla o jelenovi, hodil jsem po ní takový ten - vážně?? - pohled. Vždyť jeleni neměli ani zuby nebo drápy, takže když si dal jeden pozor na ty parohy, byla to brnkačka. Ne že bych teda jelena někdy lovil, ale myslel jsem si to.
Dále jsem se věnoval spíš tomu cizákovi a s přivřenýma očima ho propaloval pohledem. Nějakou dobu se zdál vážně zmatený a tak nám vyblekotal nějaké informace. "Takže tu jako někde žijete, jo?" zeptal jsem se ho a trochu pozvedl hlavu. Nikdy jsem o žádné smečce tady vzadu v bažinách neslyšel, divný. Když mu pak taky došlo, že k němu do smečky nepatříme, začal být nějaký moc dramatický.
"Možná? Záleží od toho, jak hezky zpíváš. Nebo tancuješ, můžeš si vybrat," rozhodl jsem si z něj udělat trochu prdel. Když už jsme se sem brodili tím hnusem, nějaké pěkné pěvecké představení by bylo fajn. Jo, moc vážně jsem nastalou situaci nebral. Stejně nás tu bylo víc, takže i kdyby přišel někdo další, nemuselo to pro nás rovnou znamenat smrt. I když asi podle toho, jak moc silní by byli naši protivníci, protože ti dva, co se teď ještě vymotávali z kořenů by asi nikoho moc nepřeprali a Tiara... byla Tiara.

× Sejděte se u vstupu do bažin
× Úspěšně infiltrujte tábor

Odměna:
Áres: 10kšm, 1 tlapka

Zapsáno

Tiara + Mireldis + Einar

Otočil jsem se na upovídanou vlčici a pozvedl 'obočí'. "Ostrovy jsou docela velký, takže jestli tu nejsi už několik let a každou chvíli neprojdeš všemi územími, pochybuju, že jsi viděla aspoň polovinu zdejších vlků," odpověděl jsem jí nakonec. "A tu jizvu mi udělal nějaký cizinec... ale neboj, už je po něm," mrknul jsem na ni, jakožto velký silák a neohrožený bojovník. A jestli měla v plánu se dál ptát na mou osobu, neměl jsem nejmenší problém s tím si s ní povídat.
"Já? Já jsem velice společenský," mávl jsem svítícím ocasem a hodil po vlčici důležitě pohledem. To vlastně stoprocentní pravda nebyla, ale samotář jsem taky vyloženě nebyl... tak že bych nakonec ani nelhal? "Já jsem Áres," představil jsem se tak nějak všem. "Zkoušel jsem ho hasit, ale moc to nefungovalo," pokrčil jsem lehce rameny. Podle mě to jen tak ledajaký oheň nebyl. Její slova ohledně kožichu jsem následně přešel a energicky se rozhlížel kolem. Ostatní se do našeho rozhovoru nijak nepřidávali, ale jejich chyba, no ne?
A dokonce se tu i nějak nemotorně pohybovali, takže se nebylo čemu divit, že se Mireldis zamotala do lián. "Pomůžeš jí, viď?" brouknul jsem k zrzkovi a radši se vydal hledat zábavu dopředu k Tiaře, která našla onoho cizince, jehož hlas jsme slyšeli. "Áres, lamač dívčích srdcí a neohrožený bojovník, ty?" ušklíbl jsem se na cizince a nacpal se až do jeho osobního prostoru, takže jsem mu skoro dýchal do obličeje. "A copak tu hlídáš, hm?" natočil jsem hlavu na stranu a přeměřil si ho.

<< Bažiny

Uchechtl jsem se nad slovy malé vlčice a přiblížil k ní velkou medvědí hlavu. "Hmm, možná?" zabručel jsem směrem k ní a poté se opět napřímil. Následný úprk bažinami nebyl tak strašný, sice mi občas podlouzla noha, ale pak jsem opět získal balanc a běžel dál. "Vůbec," hlesl jsem k zrzkovi a zlatýma očima těkal po okolí, abych našel tu nejlehčí cestu skrz liány, louže a kdo ví co ještě se na té zemi nacházelo. Veliké tlapy se mi bořily do bahna a házely ho všude kolem, což mi tedy bylo úplně šumák, protože jsem se hlavně snažil neuhořet.
Oheň nás nakonec dohnal do snad ještě o něco části bažin, kde byla spousta podivných stromů s podivnými kmeny... nebo kořeny? A v neposlední řadě tu bylo o dost více vody. Periferně jsem viděl, že jsme požáru utekli, takže jsem zpomalil a jak jsem se rozhlížel, nějak nešťastně jsem šlápl do vody a celý se tak ohodil tou odpornou, kalnou vodou. Znechuceně jsem nakrčil čumák a oklepal se, abych toho ze své srsti dostal co nejvíc.
Jen co jsem se přestal věnovat mé malé nehodě, zaslechl jsem kousek od nás hlasy. Neměl jsem tušení, co dotyčný přesně říkal, ale byl jsem si jistý, že tam někdo určitě byl. "Hehe, bude sranda," zazubil jsem se a nadšeně mávnul ocasem. Třeba bude nějaká rvačka, ve které bych mohl tady těm trasořitkám ukázat, jakého že to mají sebou bojovníka! "Nemusíte se vůbec strachovat, pff, to tu mám pod kontrolou," pohodil jsem hrdě hlavou a koukl po vlcích kolem mě.

Mireldis + Einar + Tiara

Vlastně jsem tu nakonec sám nestál, protože se kousek ode mě objevila vlčice, kterou jsem pravděpodobně buďto nikdy neviděl a nebo si ji nepamatoval. Ale byl jsem spíš pro tu první možnost. Nijak jsem se neotravoval ji pozdravit nebo tak něco, protože jsem nepředpokládal, že bysme tu spolu měli strávit nějakou delší chvíli. Bral jsem to tak, že jsme si nějak omylem stoupli vedle sebe a tím to haslo.
Po chvíli jsem však zaslechl další hlas a otočil se za ním. Ta dvojice mě pobavila. Trochu jsem se uchechtl a přejel toho většího z nich pohledem. "Proč taháš do bažin vlče?" ušklíbl jsem se. Bylo mi jasné, že vlčice už vlčetem nebyla, ale proč si nerýpnout, že? Dalších slov ode mě se však už nedočkali, a to hlavně kvůli tomu ohni, který se tu ve vteřině rozmohl. Prvně jsem samozřejmě zkusil moji magii ohně, jestli bych náhodou nebyl schopný s ním trochu manipulovat, přičemž jsem litoval, že mi chyběl element vody nebo vzduchu, kterými bych mohl ten oheň třeba alespoň zmenšit. No každopádně s magií ohně jsem toho - podle mých očekávání - moc nezmohl. Přesto jsem alespoň ponechával magii hradby v pohotovosti, i když jsem nevěděl, jestli by vůbec pomohlo i tohle.
A protože selhaly jediné možnosti odporu v podobě magií, dal jsem se na útěk. Běh bažinami pro mě nepředstavoval nějakou vyloženě obtíž. Sice to nebylo tak snadné, jako běžet po louce, ale dalo se to. Stále jsem však běžel se zbytkem 'své skupinky', takže mi tak nějak došlo, že nás oheň odřízl od ostatních. Pfff, to jsem to tedy chytl... nejenom, že jsem nikoho z nich neznal, ale ani žádný z nich nevypadal, že by byl nějak extra silný, takže se nám situace automaticky ztížila. Co se ale dalo dělat, že... Zatím jsme se museli minimálně dostat z dosahu těch divných plamenů, a to bylo stejně na každém z nás.

>>Mangrovy

<< Bull Meadow přes Baštu

Pozvolným klusem jsem dorazil až k bažinám. Nikdy jsem na podobném místě nebyl... ale to asi hlavně proto, že jsem ani nevěděl, že to tu existuje. Jinak bych tu byl pravděpodobně nasáčkovaný pořád, mělo to tu takovou zajímavou atmosféru. Trochu jsem zatřásl hlavou, protože jsem se těšil, že by se tu mohlo dít něco zajímavého, co by mi odvedlo myšlenky pryč od Chaosu a vůbec všeho, co se za poslední měsíce stalo.
Jak jsem si tak brouzdal tou vodou, nebo co to vlastně bylo, zaslechl jsem někde v dálce hlasy. Sice jsem si mohl jít po svých a mít klid, ale naaah, nebylo mi ještě ani přes deset, přece jsem si nějakou tu srandu užít musel. A horší než střeva mimo tělo už to stejně být nemohlo, no ne?
Pomalu a obezřetně jsem došel až k jakési skupince vlků, která mi nedávala moc smysl. Viděl jsem tam nějaké Chaosany... možná vlky z dalších smeček, těžko říct, moc jsem tu v tom neměl přehled. Avšak stáli proti někomu dalšímu, někomu, kdo by mohl patřit k tomu sráčovi, co mi rozmašíroval břicho. A já měl v plánu pomstít každou jizvičku, kterou mi způsobil, protože jeho smrt mi přišla jako dost málo v poměru k mému utrpení. Přišel jsem proto o něco blíž, abych se tu zorientoval a pro jistotu aktivoval hradbu, kterou jsem si někdy posledně zakoupil u toho divného vlka. Sice jsem nevěděl jak a jestli funguje, takže to byl celkem risk, ale i tak bylo lepší než to ani nezkusit, ne?
"Hmm...," zabručel jsem a rozhlédl se kolem s nastraženými ušisky. Nevěděl jsem ke komu jít, zahlédl jsem Shine, ale ta se momentálně s někým bavila a nevypadala, že by zrovna potřebovala pomoct. Takže jsem se rozhodl vyčkat, až bude nějaká akce.

<< Kvetoucí louka přes Tichou zátoku

Z rychlejší chůze jsem přešel zpátky do té pomalé a snažil se v hlavě nevracet k našemu setkání s mou nevlastní matkou. Místo toho jsem si teď chtěl alespoň trochu zaplnit žaludek. Nechtělo se mi však nic stopovat, takže jsem se rozhodl trochu probudit svoje magie. Chvíli jsem přemýšlel, jestli použít toho zajímavého motýlka, ale nakonec jsem si vybral spíš převtělování. Pokusil jsem se proto co nejvíc uklidnit, vyprázdnit si hlavu a zrelaxovat se. Stejně jsem to potřeboval, tak bylo dobře, že mě magie donutila to doopravdy udělat.
Jen co jsem dosáhl potřebného klidu, pomalu jsem opustil své tělo a vklouzl do prvního zajíce, který byl nejblíž. Dále nebylo už tak moc těžké ho k sobě přivést, následně opustit jeho tělo a poté se už jen rozběhnout a chytit zmateného ušáka do zubů. Zajíce jsem zhltl v minutě a spokojeně se olizoval. Jo, pomalu se mi vracela moje ztracená energie, takže bylo na čase vyrazit dál.

>> Bažiny přes Baštu

<< Temný les přes Pityas

Byl jsem naštvaný. Naštvaný a zklamaný tím, že když jsem po dlouhé době Samanthu opět našel, vůbec jsem se nedočkal žádného klidu. Celou dobu jsem doufal, že až bych si s ní promluvil, všechno by mi vysvětlila a já pochopil, proč to musela udělat. Proč se vykašlala na mě a na svoje vlastní vlčata. A pak jsem se dočkal čeho? Ničeho! Ničeho jsem se nedočkal!
Oklepal jsem se a rozběhl se. Chtěl jsem to ze sebe dostat. Nejradši bych si teď na někom tu zlost vybil, jen tak někomu bezdůvodně nakopal prdel a pak šel s klidnou duší dál. Běh mi ale zatím přišel jako lepší nápad, protože bojovat s červenou před očima nikdy není dobré. Asi bych pak nakonec prohrál. A to by mě frustrovalo ještě víc. Běžel jsem, co mi nohy stačily, několikrát jsem málem uklouzl na skále, ale naštěstí jsem to vždy nějak vyrovnal. Byla by docela smůla přežít to všechno, co mi život nadělil a pak si zlomit vaz při běhu. Heh. Nakonec jsem doběhl až na louku, kde jsem zpomalil do rychlejší chůze, abych vydechl. Ale abych řekl pravdu, docela mě ten běh probudil a protáhl, hned mi bylo lépe.

>> Bull Meadow přes Tichou zátoku

Protočil jsem oči. Možná se mnou cloumaly nějaké ty hormony, takže jsem byl si maličko ostřejší než jsem měl v plánu, ale i tak jsem si stál za každým svým slovem. "Já tě urážím? Myslím, že si to pleteš s pravdou," řekl jsem. Ani jedno slovo co jsem za posledních několik minut vypustil z tlamy nebyla lež. Všechny ty věci co Samantha zvorala byly pravda a nic než pravda, akorát ona se k tomu nedokázala postavit čelem. Místo toho aby to přijala a řekla, jo jsem nezodpovědná matka, posrala jsem to a mrzí mě to víc než bych to kdy dokázala vysvětlit, se mi dostalo jakýchsi prázdných slov o tom, že za to vlastně nemohla.
"Hodně štěstí s hledáním tvých vlčat," pronesl jsem nakonec a obrátil se k ní zády. Už jsem se s ní dál nechtěl bavit. Ne teď. Někde v hloubi duše jsem nenáviděl Angela snad ještě víc než jí. A taky jsem věděl, že stačila jenom správná slova k tomu, abych jí zase miloval jako matku. Ty mi ale nebyla schopná dát a ještě k tomu všemu mě snad naštvala ještě o něco víc, než jsem byl předtím. Minimálně prozatím jsem si musel dát od našeho rozhovoru pauzu.
>> Laica Mar

Když spustila, naštvaně jsem přitiskl uši k hlavě a nakrčil čumák. Tohle nebyla omluva kterou jsem chtěl. Vlastně opět omlouvala sebe, že to nebyla její vina. Nedokázala přijmout odpovědnost za to, že si málem zabila vlastní potomky. Upřímně jsem se už Samanthy ale nebál. Neměl jsem z ní takový respekt jako kdysi, protože teď už se nám síly vyrovnaly. "A o koho bych se měl zajímat, řekni? O tebe? O někoho kdo se na mě podruhé vybodl? O tvoje vlčata? O Angela?" zeptal jsem se jí ironicky.
"Už je pozdě aby o mě Scar rozhodoval," sdělil jsem jí. Když jsme měli naposled rvačku na té skále, nakonec to vyšlo nerozhodně. Takže jsem rozhodně nebyl závislý na jeho vůli. "Nechat Scarovi nebo napůl mrtvého u jezera... jaký je v tom rozdíl?" zeptal jsem se hořce. Jo, vytáhl jsem to znovu, protože mě to nikdy nepřestalo štvát. Nikdy neměla mít vlčata, nakonec skončili sami stejně jako já.

Nějak jsem s ní nedokázal soucítit. Možná to bylo taky proto, že jsem si nedovedl představit 'nějaký ten hlas', který měla v hlavě. Spíš to ale vypadalo, jako by si hledala výmluvy, proč se na nás na všechny vykašlala. "Jestli nechceš umřít jako troska, tak se s tím prostě musíš naučit žít. Jinak si to můžeš rovnou hodit... nebo ostatní kolem tebe," odvrátil jsem trochu hlavu a zahleděl se někam do hloubi lesa, abych mohl dál najít vhodná slova. "Celou dobu tu akorát poslouchám, jak to máš těžký ty. Je ti úplně jedno, jak jsem na tom já nebo tvoje vlčata," dodal jsem a koukl na ní chladně.
"Vůbec jsi se s Angelem neměla tahat nebo mít vlčata, jsi strašná matka," přivřel jsem oči a při posledních slovech jsem se na konci trochu zarazil, jestli to přece jen nebylo hodně. Ale ne, nebylo. Kdyby nebylo cizích vlků, umřela by. Ne, že by mi na nich nějak záleželo, ale krásně to dokreslovalo Samanthin nezodpovědný přístup naprosto ke všemu. Hlavně že má svůj hlas...

Opakovala stále to samé. Začínalo mě to pomalu ale jistě unavovat. Stejně jsem z ní nevymámil jedinou větu, která by mi v téhle situaci alespoň trochu pomohla. I kdyby se naštvala. Alespoň by to pak nevypadalo jako bych jí byl úplně ukradený. "Tak buď silnější," řekl jsem teď víceméně lhostejně já. Já jsem přece zabil vlka i bez magie. Dělalo to ze mě zrůdu? Monstrum? Přece mě ten vlk ale ohrožoval, málem mě taky zabil... zasloužil si to, no ne? I Avanté mě tehdy pochválila. Jo, udělal jsem dobrou věc. A udělal bych to klidně znovu, nakonec co je mi po ostatních.
"Ukázala ses vůbec v Chaosu? Co Angel?" zeptal jsem se ještě a trochu nadzvedl hlavu. Na to, že jsem toho okřídleného idiota předtím vídal na každém kroku, teď jsem ho neviděl už několik měsíců. Je pravda, že se mohl starat o vlčata, když toho nebyla Samantha schopná, ale to bych pak přece jedno nenašel uprostřed zimy kdesi na louce.