Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Duny

,,To bych taky ráda věděla, ale určitě se to dozvím... někdy v blízké době," mávla ocasem. ,,Ale podle toho, co říkal můj otec, jeden z mých sourozenců je hnědý, ale o dost světlejší než já, a ten druhý je ryšaví - ale to by nemělo... být. Myslím, že matka je taky hnědá, i když světlejší a netuším, kde se vzalo, že jeden z jejích synů zezrzl," přiznala, ale upřímně jí to bylo fuk. I kdyby to byl nějaký dávno ztracený gen, dokud byl Dallius 'dobrý' vlk, bylo jí to vážně jedno.
A pak? Pak už se dvojice hnala k jezeru. To jezero vypadalo mrtvěji než jezero mrtvé a to bylo upřímně co říct. Klouzavé kamínky a Artume kolikrát podklouzla tlapka - "K sakru!" - a stejně tu pořádně nebylo co vidět. Jen tuna tmavé vody, neustále ponuré počasí a šedo, místy trakaře.
,,Má to zvláštně morbidní atmosféru, ale nic, co bych chtěla zkoumat za tmy a ve tvé společnosti - nic proti. Jen předpokládám, že jsi své magii zatím zrovna moc nedala." A s tím jednoduše opustila jezero a zahučela do lesa.

>> Temný les

>> Palmová pláž

A... už jela. Mluvila a rozjímala a vysvětlovala a Artume z toho málem tekl mozek ušima. Byla pěkně ukecaná když už kecala, co? Eh. No, co už. Nějak se s tím smíří. Byla to společnost. Jakákoliv společnost je dobrá. Je to fajn, Artume, fakt je to fajn. Dýchej. Vydýchej to.
,,Tmavá," zabrblala si. ,,Jasně že jsem. Můj otec je černý." A matka? Jak vypadala její matka? No, asi byla hnědá, nic jiného jí moc nedávalo smysl. Jak jinak by taky vypadala? Byla bílá s hnědýma tečkama? Ha! To radši nechá rodině srnky, prosím pěkně.
U ní by to jaksi... no, neprošlo. Neměla odkud brát v rodině bílou, když jeden pominul těch pár znaků na jejím otci. Ale to už pomalu utíkáme od tématu. ,,Vidíš tamto divné jezero?" poznamenala, když vyšplhala na jednu z dun a konečně měla šanci se rozhlédnout a vidět něco jiného, než písečné vrcholky. Možná by se měly zajít podívat tam.

>> Prokleté jezero

>> Pichl

Srnka začínala být mírně otravná. Jasně, že mohla odpovídat, že něco neví. Ale o čem pak podobná věc byla? Nevím. Nevím. Otázka. Nevím. A zase nevím. Rovnou by se tak mohla pojmenovat, chaosská dcerka 'Nevím'. Hah! To znělo. Všichni by se jí vysmáli. I proto věnovala srnce podrážděný pohled.
,,Tak proč se nezastavíš v nějaké smečce? Tam určitě budou vlci, co jsou tu už dýl a ne tuláci." Ne že by Artume snad nebyla členkou smečky, ale nebyla ideálním příkladem. Vážně ne. Byla takovým maličko... zapomnětlivým členem. K sakru, proč musela všechno zapomenout?! Nejen že netušila, kdo je, ale teď dokonce ani nemohla odpovědět na ty nejstupidnější otázky, co tahle srnka podávala.
,,Ale nemusíš ho pak vysušit fakt hromadu? A nezkazí se?" ptala se opatrně a snažila se neznít příliš udiveně. Nějak jí to prostě nedávalo smysl, ale to s hnědavou nedávalo skoro vůbec. Věděla toho hrozně moc a přitom hrozně málo.
,,Tak, to je ono. Ta pláž," rozmluvila se Artume a teprve tehdy si všimla, že ji srnka teprve dobíhá. ,,Jestli se nechceš ztratit, tak se mě drž," odfrkla si Artume a pak zvedla tlapku, aby pokynula na druhou stranu. ,,Myslím, že se tam dá přeplavat." Na druhé straně byla samozřejmě zasněžená louka a velice vzdálené obrysy vlků, které nejspíš dvěma vlčicím přišly jako barevné tečky. Kdyby se nehýbali, asi by ani nepoznaly, že tam ti vlci jsou. ,,Jestli tam ale půjdeme, budeme to muset celé obejít." A s tím se vydala po pláži směrem vpravo a brzy už směrem na pískové duny, které musely překonat, aby se dostaly směrem k tomu tmavému lesu, co se za nimi skrýval.

>> Duny

>> Poušť

,,Já nevím, jestli to je normální, srnko, já existuju jeden den," zopakovala jí poměrně příkře, protože hnědá jednoduše jaksi nedokázala pochopit, že Artume si nic nepamatuje a tyhle věci pro ni jednoduše byly novinky. ,,Chápu, že pro někoho, kdo nikdy neprošel úplnou ztrátou vzpomínek, se to vážně těžko chápe, ale já tyhle věci neznám. Jasně, povím ti, že houby líp rostou po dešti, ale to je asi tak všechno." Jo, měla znalosti, které dávaly smysl a občas z ní vypluly věci, co se jejího starého já týkaly - třeba náklonnost k otci -, ale tam to asi tak končilo.
,,Tak si odchyť někoho, kdo tu už je dlouho a na vše se ho vyptej, ne?" mávla ocasem. Vážně, srnko, na co myslíš? ,,Můj otec vypadá, že toho tu zná dost. Možná bych vás někdy mohla seznámit." Co myslíš, srnko, zní ti to fajn? Mohlo by ti to znít fajn.
,,Ovoce roste jen v létě, ne? Ale myslím, že si nějak mlhavě vybavuju, že tu byl les plný ovoce. Ale jen v určité měsíce. Myslím, že jsem tam možná byla..." docela zjevně si namáhala svoji pěknou hlavičku, ale přes mlhu ve své mozkovně se prostě neprobila. ,,Pokud projdeme ostrovy systematicky, určitě ho najdeme. Pokud jsi ho ještě někde tedy nepotkala ty." Kdo ví. ,,A na podzim... možná nějaké houby?" Ale v zimě? Nah. Však to v zimě nerostlo! Co blázníš, srnko!
To už se ale přesunuly na podivné místo, kde rostly podivné rostliny a ani srnka je v životě neviděla. Zvláštní. Artume se k jednomu natáhla a očichala ho, opatrná ohledně ostnů, co tak nevybíravě rostly po těle celé rostliny. Mělo to zelenou barvu, takže to byla rostlina... že? Ale docela nebezpečná rostlina. Nakrčila čenich.
,,Tudy bych raději neprocházela," oznámila nakonec a zahnula vlevo a směrem dolů. Ah! Neslíbila dokonce jelínce, že jí ukáže, kde vyplavala z vody? No, tak dobré zprávy, tady to je!

>> Palmová pláž

>> Oáza

Kdyby Citře bylo tak zle, že se ani pořádně nemohla stavit na nohy, těžko říct, zda by se na něco ptala. Jen si to představte, Citra na smrtelné posteli, umírá na úplavici a ještě se doptává, jak ta úplavice funguje. No, to zatím na tuhle srnku docela i sedělo. Podívejte na ni, taková dlouhonohá, zvědavá... a sama o sobě neschopná. No hrůza!
Chvíli vejrala do ničeho, když začala srnka mluvit o tom, jaké to je doma a tak. Ne. Ne, takhle to tady ale fakt nefunguje! Co je to?! O čem to mluví?! Áááá!! Chudince jí z toho zmatkem téměř explodoval mozek. ,,Jaké jiné reality? Jaký portál? Jiný svět? Přístřešky??" příliš mnoho informací, srnko! ,,A to myslíš... jako vážně? Že jsi prostě z úplně jiné reality? A skončila jsi tady? Nejsou všichni tady... no... odtud?" ptala se a snažila se celé to odhalení nějak uchopit. Jenže jak to měla uchopit? Co to vůbec znamenalo?
,,V zimě? Lovíme, co jiného by se jedlo?" střihla ušima. Pak se obě dvě řádně napily a už pokračovaly směrem vpřed. Hurá na poušť!
Tlapky se jí bořily do písku, ale jinak to zvládala docela dobře. Už tudy předtím nejspíš někdy prošla. Očima přejela i k tlapkám srnky, která si tu jistě vykračovala skoro jako polobohyně, oči se jí leskly jako kamínky a ocas měla hrdě zdvižený. A nebo se jen táhla za Artume jako spráskaný pes? Ale to už se blížily k poměrně nepřátelsky vyhlížejícímu místu.
,,Máte doma taky takové... rostliny?"

>> Pichl

>> Jezero smrti

Věnovala jelínce takový mírně rozpačitý pohled. Neposlouchala snad? Neslyšela že 'hej, haló, včera jsem se probudila a absolutně nic si nepamatuju'? Madam, nedoslýcháte? Nebo čekala, že si to nějak vycucá z prstu? Vlastně by ji to ani nepřekvapilo. Vlčice sice vypadala, že ji zajímá, co se tu kde šustne, ale nic z toho, co jí Artume říkala, nebylo podložené ničím jiným než jejími slovy.
,,A jak mám vymyslet dobrou otázku, když o tobě nic nevím?" odsekla kousavě, ale pak se rozhodla, že otázku přeci jen položí. ,,Fajn. Říkáš, že jsi odjinud. Jak to jinde... vypadá? A funguje?" zeptala se jí a ani netušila, že momentálně možná otevřela Pandořinu skříňku. Tahle vlčice měla totiž hromadu věcí, co mohla povědět a ač si zatím většinu nechávala pro sebe... inu, řekněme, že to všechno taky v klidu mohla říct nahlas, že ano.
,,Tak to se ti tu v létě a nebo na té poušti bude líbit. Myslím, že tam jsou nějací vlci, cítila jsem jich víc pohromadě." Přeci jen dohlédnout z jedné strany oázy na tu druhou taky nebyl tak velký problém, že?
A jak vlčice šlapaly dolů, udělaly si procházku kolem mrtvého jezera a brzy už začínaly šlapat po písku. V tom se srnečka však na něco zeptala.
,,...to vážně netuším, ale nezní mi to jako moc pravděpodobná praktika. Kdo by sušil ovoce? Nezcvrkne se pak?" optala se jí, mávla ocasem a pak jí už moc pozornosti nevěnovala, protože se hnala směrem k oáze. Ach ano, tady dole už bylo teplíčko a v oáze byl dostatek čisté vody. Taky krátce zvedla hlavu, aby zavětřila. Ne, nikdo tam od momentu, kdy tudy prošli s otcem, nebyl. Merlin odešla s tím svým přítelíčkem nejspíš hned potom, co ona s tátou. Hm. Asi se jich bála. Vypadala tak - jen se schoulit do klubíčka a rozeštkat.
Vešla hlouběji do vody začala pít. Že by se tady snad jejich kroky se srnkou rozešly?
,,No, jestli tu plánuješ zůstat, můžeš asi jen obejít oázu dokola a tu smečku tu najdeš. Nejspíš to nebude problém. Ale... já plánuju pouští jít dál, takže jestli si chceš obejít ostrovy, ale zatím se chce usušit, tak můžeš jít se mnou." Ne že bych tvoji přítomnost potřebovala, samozřejmě, ale pokud vážně, ale vážně chceš... tak se zlobit nebudu! Ale jsi to ty, kdo chce moji společnost!

>> Poušť

>> Hraniční pohoří

A najednou mluvila tím svým načančaným jazykem. Jak... moc jako ona. Použila by její jméno a udělala z nějak zájmeno, jenže její jméno pořád neznala a odmítala se na něj ptát. Pak by to totiž vypadalo, že ji srnka zajímá a rozhodně nebyla pravda! Voda. ,,Eh?" vylomila si krk, jak zaklonila hlavu, aby se podívala. ,,Předtím teda vypadly zelenějc. Každopádně-" pokračovala ve svém výkladu. Jo, do očí se jí předtím podívala, ale zaprvé ji moc nezajímaly a za druhé... světlo umělo modrou a zelenou docela zaměňovat. A... absence světla taky. Drahá srnko, je doslova skoro noc, co po ní chceš. Brzy i ty ji začneš ztrácet, páč ti splyne se stíny. Je tma! A ve tmě je modrá a zelená podobná! Smiř se!
,,Vlastně pamatuju. Byla jsem ve vodě. Asi stáze. Otec to komentoval, že to je asi dílo bohů... takže to je asi dílo bohů. A uklidni se s tím chrlením otázek. Nebaví mi mluvit o mě, ale já o tobě na oplátku taky nic nevím. Jen, že ses narodila s krátkým ocasem... a jsi fakt hrozná na studenější podnebí." Chudinka srnečka se brzy změní v obří rampouch.
No. Mrzla. Jasně že mrzla. Artume si odfrkla. Mizerná výdrž. Ta by jako vlčí otrok zhynula v moment, kdyby ji zapřáhla do pořádnější práce. Fakticky. Hrůza.
,,Už tam budem, vydrž." Jep, tahle by pelech nevytopila. Eh, vždycky se dá něco vymyslet později.

>> Oáza

>> Slané jezero

,,Takže tě zajímá jen to, na co ses už ptala? No... to je asi zklamání, ale odpovím." Samozřejmě, že odpoví, třeba tady tenhle titán má odpovědi, co Artume nějak unikaly. Třeba co že to má být. ,,Začneme tím, že si moc jistá nejsem. Nejspíš to mám od narození, ale já jaksi jako já existuju od včera. Rozumíš? Ne, rozumíš," řekla, aniž by počkala, než srna něco řekne. ,,Asi rok zpátky se mi stala nehoda, zmizela jsem a včera... nebo dneska? Mě můj otec našel na pláži. Tu ti taky klidně ukážu, nic zajímavýho tam není. Vedle toho, že si nic nepamatuju, zdá se, že... no, řekla bys, že obyčejný elementy jsou takový, jaký máš oči, že? Třeba zelená, země. U tebe. Já ale oheň neovládám. Ne, naopak..." kousla se do jazyka dost silně na to, aby jí po něm stekla kapička krve. A pak spíše instinktem než čímkoliv jiným mávla tlapkou a ta kapka se jednoduše odloučila od slin a vznesla se ven z tlapy, kde chviličku levitovala, než byla znovu nomnuta Artume. ,,No, krev... zní to trochu jako takový šum na pozadí. Když jsem ale blízko, slyším takový... potůček? Jak to proudí? Vážně těžko se to popisuje. Je to jiné než voda, ale taky dost podobné." Jak někomu vysvětlit, jak jim proudí krev v žilách? Taky aktivně skrývala nadšení z toho, že se jí dařilo s krví manipulovat. Vidělas to, srnko? Tak viděla?!
,,Moc jsem si jich nevšímala. Jen vím, že se ta zrzavá rozmázla na ledu a dojela čumákem napřed k tomu hnědému. Ani jsem si nevšimla, že by byli obří... jako ty." Ale aby byla fér, byli dost daleko a ona neměla nějaký dalekohled, kterým by si vlky prostě prohlížela a šmírovala je z dálky. I když to nebyl špatný nápad, zapsat na přívěšek.
,,No, to je asi jediná příprava, co můžeš podniknout." A pak přišlo funění a šplhání do kopce a mrznutí. Naštěstí Artume měla docela silný kožich a i když byla vyhublá, nějaký ten podkožní tuk měla a tak jít zas taková zima nebyla.
,,Žiješ ještě?" optala se srnky a už mířila z hor zase dolů.

>> Jezero smrti

>> Nížina hojnosti

Jasně že jí, vejtaze, stačilo jen pár kroků, aby ji dohnala. Však měla nohy asi dvojnásobné délky. Na těch štaflích se všude šlo rychleji. Nespokojeně si frkla, když si to uvědomila a rychle přidala do krku, aby ji jako náhodou srnka nepředběhla. To by totiž byla hrozná katastrofa a hrozná skvrna na její cti. Přesně tak.
,,Takže... půjdeš vedle mě a budeš mlčet? Kde jsou ty tvoje otázky? Pryč s ocasem?" optala se. ,,Jak se vůbec stalo, že máš tak krátký ocas? Vypadá neskutečně zarostle na to, že by snad měl být pahýl." Ano, podobný ocas nikdy neviděla a nehodlala předstírat, že ano. Třeba, že by její ocas šlo taky zkrátit? Mávla s ním, ale pak myšlenku zahodila. Ne, ten její je hezčí v plné délce. A jde se dál.
,,Musíme to vzít přes pohoří. Bude tam určitě chladno, tak se připrav." Vlastně chtěla, aby vlčice vedle ní mrzla. Zajímalo ji to. Z čistě zvědavostních důvodů. Jak moc toho asi s tou srstí zvládne? Pro teď to ale nebylo důležité, to až za chvilku.
,,Hm... a ani nezamrzlo," prohodila si pro sebe a namočila v něm přední tlapky, aby je trochu ochladila. No a to bylo asi tak všechno. Tohle jezero bylo hezky rozmrzlé a tam končil její rozbor jezer ostrovů. Nazdar a šáteček.

// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2 ✔️

>> hraniční pohoří

,,Vyhrála jsem," souhlasila Artume. To už se ale srnka ptala, zda sleze a poví jí výsledky pozorování. Chaosanka se zašklebila a sklonila se dolů tak, že připlácla svůj čumák proti tomu jejímu. ,,Vážně tě zajímají jenom výsledky pozorování?" optala se jí. Ale jo. Tahle vlčice vypadala... tak nějak prakticky založená. Asi ji nezajímaly moc věci kolem, šlo hlavně o to, co potřebuje a nebo chce dělat. Fér. To dokázala tmavohnědá respektovat.
Po chvilce zírání z očí do očí se tedy zvedla a odkráčela kousek bokem. ,,Líbíš se mi a jsem ochotná zodpovědět tvoje otázky," prohlásila na plnou tlamu a jednoduše se posadila. Srst měla místy promočenou, jak se na ní sníh rozpustil. Asi nic oproti tomu, jak mokrá byla srnka. ,,Doporučila bych se tedy zajít ohřát do pouště. Možná tam bude taky chladno, ale ne tak moc jako tady." A taky by se Artume ráda napila, po jejich sněžných hrátkách.
,,Výsledky pozorování jsou jednoduché - tep se stupňuje dle činnosti. Pořád ale nechápu, proč se ti držel tak vysoko i potom, co jsme dolovily. Nějak to nesedí," mávla chvostem a rozešla se směrem vpřed.
,,Jdeš srnko?"

>> Slané jezero

Její sněhový kulomet fungoval. Ne že by to snad viděla, ale zatím ji nikdo nenapadl... a to bylo přece dobře, ne? Až na to, že ta vlčice, co ji vlastně nenapadla, teď někde pobíhala. Artume sice kopala dál, ale pokusila se zaměřit alespoň na směr, odkud ji cítila... a vida! Támhle je! Ten její osobní detektor přítomnosti se jí začínal líbit. Byl v podobných situacích, kdy neviděla, poměrně šikovný.
Ale jelínka byla vážně podezřele tichá. A nepohyblivá. Takže hrabat přestala a zvedla hlavu. Chvilku sledovala, jak se motá a snaží se dostat sníh z obličeje. Dobrá! Ideální moment vlčici přepadnout! A i proto se Artume připlížila a ještě jednou se jí pokusila podrazit nohy - tentokrát to do ní však nenapálila, jen se o ni zapřela. A pokud se jí snad podařilo krásnou neznámou svalit... no, Artume se na ni prostě posadila a začala se smát. Celá ta situace totiž byla pro chaosanku neskutečně vtipná. Hej, kdo říká, že jsou boje ve sněhu jen pro děti!

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 4/4

Byla to válka. A ve válce se podlé kousky počítaly stejně jako ty... no, jak by se tomu řeklo. Přípustné? Nezakázané Ženevskou úmluvou? Ať tak či tak, Artume se činila a zakopávala srnku ve sněhu zaživa. Ta si to však nenechala líbit a nejen že prorazila sníh a kusu jí vhodila tmavohnědé do obličeje, následně se na ni i oklepala - momentálně tak Artume vypadala jako vlčice s čepičkou ze sněhu. Vedle jelínky vlastně i takový gnom s čepičkou. Prvně vydala táhlé: ,,Áááááá!" a pak vyskočila, aby se za jelení vlčicí znovu pustila. Teda, ta měla odvahu, oklepávat se jí takhle nad hlavou! Ale srdce jí bušilo mnohem rychleji než předtím, to musela Artume uznat. Podívejme se, jak hezky téhle srnčí vlčici rozbušila srdce! No nebyla kouzelná? Rozhodně byla!
Nehodlala se však zahanbit. Když se vlčice oklepala na ni a nenechala se ani ve sněhu zakopat do svého mělkého hrobu, rozhodla se proti ní využít její vlastní taktiku - a to otočit se zády, začít kopat a jednoduše mířit veškerý sníh, co vyhrabávala za své sněhové díry, na její obličej. I když... to bylo na Artume asi maličko vysoko.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 3/4

Artume očekávala, že se jí dostane nějaké sněhové pomsty hned v momentě, kdy si vlčice uvědomí, že po ní hrabe sněhem. Ale že se k ní otočí zády a začne hrabat sní na ni a to s takovou vervou, že chudák čokoládová vlčice byla během chvíle celá od sněhu... no, to neočekávala. Ale hej, tady byla lehká pomoc! Jednoduše si odskočila bokem, ocas nahoru a na chvilku se zaposlouchala, než provedla poměrně podlý krok - jednoduše se na druhou vlčici vrhla, ale místo toho, aby jí nějak ublížila, napálila do ní tak, aby se svalila do kupky sněhu. Tady vlastně byly úplně, ale úplně všude kupky sněhu, takže jakýkoliv směr by zařídil konec tohoto nárazu úplně stejně. A Artume? Ta se nejspíše rozbila taky, překulila přes jelínku a hups čenichem přímo do sněhu. Hned se hrabala ven a kýchala, jak se jí ta bílá příšernost dostala do nosu. Okamžitě se však pokusila jelínku zahrabat a pohřbít. Sněhový hrob, jojo! Jen se z něj pokus dostat, krátkoocasá! Haha!

5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 2/4

Bylo to takové zvláštní. Srnka neměla prakticky žádné náznaky toho, že by její srdce mělo bít pomaleji. A přitom... už neměla žádnou fyzickou aktivitu? Že by její srdce bilo rychle normálně? Zvedla k ní oči a zmateně mávla ocasem. Tahle vlčice byla celkově taková zvláštní. Byl to obr na dlouhých nožkách s krátkým ocáskem a hrozně jemnou srstí. Byla taková heboučká... ideální srst do pelechu. Ach, kdyby ji stáhla, mohla by si s ní vystlat celé hnízdečko. Velká na to byla dost. A nebo... a nebo by si ji tam mohla nastěhovat celou. Vyhřála by ji pelech, což by ta její srst sama o sobě nedokázala. Na to byla až moc jemná.
,,Ušima spíš ne," odpověděla jelínce a pak si začala trhat králíka. Pár kusů masa se jí nakonec získat podařilo. Pak utrhla jeden větší, pořádně zamávala hlavou, aby ho dostala od kosti a zvedla hlavu s kusem masa, aby ho jelínce nabídla. Třeba, že když ji bude uplácet masem, tak za ní bude chodit a bude jí moct nosit věci. A pomáhat lovit. On pak jeden utratil méně energie a celkově to bylo takové lepší.
,,Nwa," nacpala jí čumák až skoro na čumák, aby si vlčice vzala svůj díl a Artume tak mohla případně tvrdit, že ji krmit zkoušela - to kdyby si stěžovala, že toho masa neměla dost. Ale ať už si ho srnka vzala a nebo ho nakonec chaosanka sežrala, nakonec si jen oblízla tlamu a čumák.
,,Pořád ti nějak divně buší srdce. U vaši vlkosrnčího rodu jste všichni vysocí a s aktivnějším srdcem, nebo co?" ještě jednou se pro jistotu oblízla. Pak se zašklebila.
,,Pojď, něco zkusíme. Chci vědět, jestli dokážu to tvoje srdce ještě zrychlit - a nebo se uklidní, když vybiješ adrenalin." A nechala králíka králíkem. Uskočila a tlapkou po vlčici chrstnula kupku sněhu. Tohle byl zcela jasný útok. ,,A pak ti klidně na tvoje divně specifické otázky odpovím!"
Odcupitala o kousek dál, aby měla šanci manévrovat, pokud se přeci jen jelínka rozhodne přidat. Tak? Necháš tuhle cizí, podivnou vlčici, aby ti měřila aktivitu srdce?

5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 1/4

Králík byl zardoušen a Artume jen těžko brzdila, aby nevletěla vlčici s krátkým ocasem přímo do obličeje. Udělala pár kroků bokem, aby získala osobní prostor a cítila, jak se jeden šum zcela vytrácí. Chaosanka i proto střihla ušima.
,,Slyšíš to?" zeptala se jelínky. ,,Jeho srdce ještě chvíli bušilo... než vyhaslo." Zvláštní. Hrozně zvláštní... Slyšela to srnka taky? Bylo to skoro až fascinující. Dokonce si slyšela, jak srdce té dlouhonohé buší rychleji než by mělo. Šum byl výraznější. Hlasitěji. I proto se prvně nezajímala o králíka, ale projela vlčici čenichem srst na hrudi a přitiskla k ní tvář, aby mohla poslouchat. Srdce neslyšela, to ne, ale cítila to. Šustění. Ne. Ne, šustění. Proudění. A pokud vlčice hned neucukla, chvilku tak setrvala, než se odtáhla. Jak... zvláštní.
,,Myslím, že cítím, jak ti tělem proudí krev. Zvláštní. I tvoje srdce buší docela rychle." Tohle byly dobré novinky. Zvláštní, ale dobré. Možná, že se naučí šum nakonec i ignorovat... ale kdo ví. Mohla se jen dohadovat.
,,Hm. Vezmu si první," rozhodla nakonec ohledně králíka, sklonila se a přišlápla ho tlapou, aby z něj začala rvát kůži a srst, snažíc se dostat směrem k masu.