Příspěvky uživatele

< návrat zpět

12/12

>> Tichá zátoka

,,Zní to docela kontraproduktivně," přisvědčila. Proč se teda bojovalo když se nic nezměnilo? Jeden vlk zemřel, většina mluvila... zavrtěla nad tím hlavou. ,,Ty a matka jste bojovali?" optala se otce. Prosím, otče, přisvědč, že jsi tak dobrý bojovník, jak o tobě vypovídají tvá slova! Oči se jí dokonce zajiskřily zvědavostí, jistě by uvítala nějaké válečné historky.
,,Dobré vědět. Nebudu se s vlky odtud piplat, když na to dojde," přisvědčila. Vždyť už i jen ta vlčice tam venku byla taková podivná. Ta Merlin. Proč se otočila a nevystartovala pokud měli tak velký problém? Prostě to nedávalo smysl.
Úkryt byl relativně příjemný a Artume se rozhlédla po jeho dekoru. Sušily se tu bylinky, na stropě svítily broučci a bylo tu i jezírko. Přesto se však moc nerozhlížela a jednoduše přistoupila k pelechu, kde se prostě schoulila do klubka. Hlavu však pro teď nechávala vztyčenou a otce si zvědavě prohlížela. Moment na to však přišlo zívnutí a vlčice už složila hlavu na tlapky.
,,Budu si to pamatovat. Co když sem budu chtít přivést někoho jiného, samozřejmě jen důvěryhodného? Můžu?" optala se, ale už už zavírala oči. Přeci jen si potřebovala velice nutně odpočinout.

9) Ohřej se v libovolném úkrytu ✔️

>> Oáza

Spánek rozhodně byl v plánu. Potřebovala ho jako sůl. I když sůl možná ne, když pomyslíme na její měsíční namáčení v mezimoří. Sůl teď zrovna moc ve svém životě necenila. Ovšem místo toho, aby otci něco řekla, zlehka se o otřela tváří o jeho rameno. Možná nejvíc tělesného kontaktu kterého se dočká. Bylo v něm děkuji, prosím a další věci, které neříkala moc často - nebo nikdy.
,,Zlatá smečka? Jaký je náš vztah k nim?" optala se, ač z kontextu tak nějak vycítila, že se asi jedná o něco záporného. Že by nepřátelská smečka? Nebo si jednoduše cosi vůdci v minulosti udělali a teď se nesnesli? Upřímně by ji to nezajímalo, tedy alespoň do chvíle, kdy viděla Merlininu reakci. Z toho se dalo vykřesat něco zajímavého a vtipného. Záživného.
,,Hm. Já opakovat chyby Iridana nehodlám. I když by bylo docela vtipné, kdyby si někdo začal s nějakým jejím sourozencem a pak by jí to bylo vmeteno do tváře. Čistě teoreticky, samozřejmě." Nebýt toho, že se Merlin objevila v Oáze, Artume by nikdy nenapadlo ji šikanovat - ale když teď viděla její stav, bylo to jako pozorovat broučka, jak se snaží odlézt. Jen mu jeden po sotva pár centimetrech trhal nožičky.
,,...možná," podotkla Artume a následovala otce do úkrytu.

>> Tiché útočiště

Vyslechla si otcova slova. Dobrá. Tedy desatero. Chaos měl nějaká pravidla a nebyl úplně chaotický. To dávalo smysl - dobře, že jí teď veškeré znalosti otec předal. Jistě je využije pro dobré účely. Jistě. 'Dobré'.
Otec zmínil nějaké doupě, co patří jen jim a získal si tak její pozornost. Hm? To je dobře, potřebovala se prospat. A to docela nutně. Její pozornost si tak získala i dvojice vlků, kteří se k nim blížili oázou a docela hlasitě si povídali. Jakmile se však přiblížili, najednou se oba otočili a vydali se jiným směrem. Artume se nad tím ušklíbla. Ach? Že by si všimli jejího otce a báli se? Správně. Jen se bojte, lůzo.
Pro tuto chvíli však otočila svou pozornost zase k otci. ,,Nejspíš už půjdu z úkrytu po svých. Nevím, jak dlouho budu spát a nechci tě zdržovat," dovysvětlila. Hlava ji pořád bolela, takže spánek mohl být v rámci hodin nebo třeba i déle. Tedy... nepřekvapovalo ji to. Už teď se po malé procházce cítila grogy. Nemohla si však pomoct - když se otec vydal směrem k zátoce, Artume zvedla hlavu a na chvíli se zastavila, než na dvojici zavolala.
,,Budu si tvůj ocas pamatovat, flekatá!" štěkla za ní. A při příští příležitosti jí ho urve. Pokud se bála, byla slabá - a Artume toho hodlala v budoucnu využít. Zasmála se jako hyena a pokračovala za svým otcem. Ani netušila, odkud veškeré tyto pocity přichází, ale líbila se jí myšlenka vlky okolo děsit. I kdyby jen maličko.

// 3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!✔️

>> Tichá zátoka

>> Poušť

Dobrá. Její matka byla alfa a splňovala to, co by si Artume od možné alfy přála. Výborně. A pokud doufá, že její dcera půjde v jejích stopách, vynasnaží se jí co nejvíce vyhovět. Bude dobrá dcera. A... zjevně i následnice, pokud by se snad někdy něco mělo stát.
Následně se otec rozpovídal o jejích bratrech, Dallius a Iridan. Zatímco poslouchala, sklonila se k oáze a začala pít. Pomalu, ne hltavě, aby se jí neudělalo zle. Možná byla zraněná, ale ne pitomá. Čas se trochu ovládat.
Zkřivený úsměv, huh? a Artume na chvíli přestala pít a zašklebila se na svůj odraz. Takhle nějak? Byla teď víc podobná své matce a nebo se její výraz ani trochu nepodobal tomu, co Usměvavá nosila na tváři? Těžko říct... možná, že ho nikdy nebude schopná tak úplně napodobit, i kdyby ho snad viděla na živo. Samozřejmě počítala s tím, že svou rodinu a sourozence dříve nebo později uvidí. Nebyl důvod se jim vyhýbat, naopak je spíše poznat chtěla.
Přišlo jí, že z rodiny byl Dallius vzhledem taková černá - nebo spíš zrzavá? - ovce. A překvapovalo ji, že nikdo nepodědil otcův černý kožich. Když se nad tím tak ale zamyslela, uvědomila si, že trochu podobnosti po něm podědila, i kdyby její bratři ne. Šedavé fleky rozeseté po těle a hlavně ponožka na přední pravé a zadní levé noze. Stejně jako je měl otec. Chm. Výtečně. Ráda by byla složená z částí obou rodičů, to aby podědila jejich nejlepší vlastnosti, samozřejmě.
Inu, zdálo se, že společenstvo má vážně hodně věcí k zapamatování. Přezdívky bet a alf, i ty alfy byly dvě, ale nebyli partneři - a zdálo se, že Scar žádného následníka neměl. To ji i potěšilo, jelikož to znamenalo, že by mohlo společenstvo jednou připadnout přímo jejich rodině.
,,Jsem ti vděčná za všechny informace, otče," přikývla. Rozhodně to bylo něco, co se hodilo znát. Napila se víc, aby zasytila tu neutuchající žízeň někde ve svém nitru, ale nedařilo se. Huh.
,,Mohl by ses podělit i své zkušenosti s tímhle místem? Jakékoliv." Ne že by si nebyla schopna najít svou cestu, ale pokud jí mohl pomoct, proč toho nevyužít?

>> Palmová pláž

Měl pravdu. Než projdou celou pouští, možná se ten děsivý mrak trochu pohne. Navíc jí otec slíbil oázu a vodu, takže nemuseli zrovna spěchat. Ačkoliv Artume momentálně potřebovala převážně odpočinek a klid, voda taky nebyla k zahození - a tak byl spánek na pořadí dne až později. A až se prospí, možná by bylo dobré najít něco teplého do žaludku. Nehodlala tím ale obtěžovat otce, byla si vědoma, že musí svou váhu utáhnout i sama, pokud chtěla být řádnou členkou společenstva. Hm. Odkud to vůbec přišlo? Nejspíš pocit, co se jí držel od předchozího života.
,,Zvládnu to," zabručela, city mírně poraněné z jeho zmínky šoku. Prosím! Ona? Nezvládnout informace? Kdepak! ,,Pověz mi něco, co bych měla vědět. Sourozenci a matka, jací jsou? Jak vypadají? Jsem víc po tobě a nebo po matce?" Alespoň teda vzhledově, povahu asi pozná. Dřív nebo později. Někdy ji potkat musí, ne?
,,Co to obnáší být beta společenstva? Je bet víc a nebo jsi jediný?" Byl to její otec. Jistě že to byla příčka v hierarchii, kterou si jistě vydobyl více než zaslouženě. Jinak by nemohl být s jejich matkou. Usměvavou. Své pozice byl jistě více než hoden a hodlala následovat v jeho stopách.

>> Oáza

Dobře, až jí bude lépe, na všechno se zeptá. Na to společenství, na rodinu, na sebe... na sebe asi ne. Něco jí napovídalo, že není dobrý nápad se hrabat v tom, co se ztratilo. Ale asi by bylo dobré vědět, jestli má nějaké... přátele? Už při té myšlence se jí nepříjemně kroutil žaludek. Přátele. Huh. Ne, to rozhodně ne. To slovo už jen v mysli znělo prapodivně.
Trochu sebou cukla, když se najednou natočil k její hlavě, ale nekomentovala to. Přeci jen to byl její otec - kdyby ji chtěl zabít, měl na to čas celý její život, takže proč to dělat teď? Navrch, vypadal, že se vážně stará. Upřímně ji měl rád. Těšilo jí to. Alespoň někdo v tomhle proklatém, zapomenutém životě.
Držela a nechávala ho, aby jí ránu vymyl. Překvapivě jí bolest nevadilo, spíše ji utěšovala - že všechno, co cítí, je reálné. A že všechno bude zase dobré. V hrudi jí tluče srdce, v žilách proudí krev a svaly byly připravené se vrátit do rytmu před celou tou... 'nehodou'.
,,Díky," odpověděla mu a pak se podívala směrem, kterým ukazoval. Oáza. To nebyl špatný nápad, dobře se napít a trochu si odpočinout. Mírně ji znervózňovaly ty mraky více na východě. Nějaká nepříjemná a nehezká bouře. ,,Myslíš, že se brzy přeženou?" optala se tak nějak do éteru, aby řeč nestála - nechtěla zase vypadat, že ji zranění kompletně zbavilo jakéhokoliv vychování, co jí někdo mohl vrýt do hlavy.

>> Poušť

Takže se něco stalo všem. Dlouze vydechla. Dobře... to bylo dobře. To znamenalo, že nebyla slabá, ale že si ostrovy něčím prošly. Ostrovy... byli na ostrovech? Nějaké ty základní znalosti měla. Pamatovala si jak lovit, jen ne kdo ji to učil. Pamatovala si, jaká zvěř je její oblíbená a jaký požitek cítí ze sledování hmyzu a hlavně pomalých brouků, co se snaží schovat pod nánosem podzimního listí.
Posadila se, když jí začal povídat o její rodině a o společenství. Šaman. Usměvavá. Všechno to znělo jako jména, která už předtím slyšela. Že je dcera alfy a bety ji naplňovalo neskutečným uspokojením a uvědoměním, že je jiná než většina vlků na ostrovech. Lepší. Sotva na to pomyslela, zamotala se jí hlava.
,,Allavanté, Iridan a Dallius... budu si to pamatovat," řekla a na srsti se jí mezitím zformovala krvavá kapka a stekla z tváře jen aby následně upadla do písku. Pořád měla nezhojená zranění. Čas se pro ni zastavil, ale zranění se nevyléčila. ,,Myslíš, že bys mě mohl zavést někam k vodě?" optala se konečně. Ačkoliv ji tělo pořád bolelo a měla docela zjevnou, otevřenou ránu - což s tou solí z moře muselo hrozně štípat -, pach krve ji jaksi uklidňoval.

Někdo, kdo neznal Mois Gris, by si nejspíš myslel, že Alduin kleje. Vlastně si to myslela i ona. Bohové... nejspíš byli něco, co skutečně na její mysli momentálně nebylo.
Škubla sebou, když ji znovu málem označil tím ošklivým slovem. Ani netušila, proč v ní vzbuzovalo takový odpor. Snad jakoby ji někdo donutil na něj nereagovat. Nebrat ho za své. Nikdy ho nechtít slyšet znovu. Možná to byla taková klička od Iris, aby vlčici jednoduše nemohli vyprávět o tom, co je zač, a jejím jménem neprobudili uspané vzpomínky. Vždyť i její magie se jaksi... pozměnila. A Artume byla připravena o její chuť po krvi, která jí kvůli Odolovi měla kolovat v žilách. Možná, že kdyby se rozvzpomenula, byla by zpět.
,,...otec." Něco ve spojení otce a tohoto vlka působilo správně. Jako když si jednoho dne dítě najednou začne pamatovat. Vztahy, co mělo ještě předtím, však nezapomene, i když si nedokáže vybavit, co všechno s tím druhým zažili. Byl to vyloženě pozitivní vztah. Alduin. Otec. Dobrý otec. Její otec.
,,Ne... jen na vlny. A... světlo. A ten hlas sotva pár chvilek předtím." Pořád jí neodpověděl, jak mohlo sněžit a proč nebylo jaro. Pořád byla zmatená... jak dlouho byla pryč? Jak moc zapomněla? ,,Kdo je moje matka? Moji bratři? Naše společenstvo?" ptala se naléhavě. Potřebovala vědět, kdo je a odkud pochází, i kdyby to byla jen slova a ne vzpomínky.

Ani si prvně neuvědomovala, že se k ní někdo blíží. Byla zmatená, hlava ji bolela a snažila se nějak vzpamatovat - marně. Zorničky měla rozšířené, přerývavě dýchala a když se u ní černý vlk zastavil, prvně přejela pohledem moře, pak jeho a chvíli zírala. Cože? Jak... jak jí to říkal? Ne, to nebylo správně. Proč se cítila tak zvláštně když to jméno říkal? Jakoby ho každá buňka v jejím těle odmítala.
,,Ne... ne!" vyštěkla a cvakla po vzduchu, čehož okamžitě začala litovat. ,,Ne, to nesedí. Moje jméno... ten hlas říkal..." vážně slyšela hlasy? Šílela? I když...bylo to tak abnormální? Nepamatovala se. Nepamatovala si absolutně nic. Kdo to byl, jestli slyšet hlasy bylo normální... ,,Říkala 'tvé jméno je nyní Artume, ať ti přinese štěstí'. Říkala to..." Ale kdo byla ona? Kdo byla ta vlčice, co ji zachránila?
Rozhlížela se a snažila se přijít na to, jestli to vážně bylo v její hlavě a nebo tu ta vlčice snad někde byla. Mohla působit 'mírně' vyšinutě, ale to asi nebylo nic šokujícího pro vlčici, která právě zapomněla veškeré své já. Byla zmatená, vyděšená a panikařila. Ale ten vlk před ní... nebála se ho. Mluvit s ním působilo přirozeně, jakoby to byla její nátura. Znali se? Pokusila se uklidnit, protože ať si pamatovala nebo nepamatovala svou historii, potřebovala nevypadat úplně šíleně.
,,Odněkud tě znám. Znám tě dobře... kdo jsi?" I když vlčice mohla působit jako smyslů zbavená, zcela trvala na novém jméně a jen zmínka jména 'Rhysburr' v ní vzbudila prudkou reakci, oči měla stejné. Stejnou barvu, jakoby každá tmavá kaňka v okolí zorničky chtěla Alduina přesvědčit, že toto skutečně je jeho dcera. Jen nějak... změněná. Poznamenaná magií.
,,Padá sníh. Proč mi to přijde tak zvláštní? Je to špatně. Nemělo by sněžit. Je... bylo jaro. Proč není jaro?"

>> Neznámá historie

Vlčí tělo se snášelo ke dni. Vlčice, která byla sotva pár hodin zpátky živá a připravená skoncovat nejen s cizími, ale klidně i se svými známými, pokud by se jí postavili do cesty, už nebyla. Jen schránka, která klesala ke dni. Viděla posledních pár paprsků, které prosvítaly hladinou - než se její oči definitivně zavřely.

Bylo chladno. Ale pokud jste ve vodě a ve stavu beztíže, těžko si to uvědomujete. Vlčice byla uvězněná pod hladinou vody a jen těžko o sobě věděla. Byla tu už měsíce. Měsíce, co se ztratila po útoku na vlky v lese u mostu.
Na začátku bylo jaro. Pupeny se otevřely a okolí zavalila vůně třeští a jabloní, alespoň v ovocném lesíku. Narostly jim plody. Prvně zelené, brzy se zakulatily a zvětšily. Sakura si držela své růžové lístky a ty se v mírném větříku snášely na zem na třetím ostrově. Chaos proléval víc nevinné krve - a nebo tom alespoň jeho vlci snili.
Nikdo netušil, že někde pod vodní hladinou je pořád jeho členka - spící, čekajíc, než ji někdo najde a zachrání. Celá její situace měla daleko od spící Růženky. Nikdo ji nezaklel a skutečně nepotřebovala prince, aby ji políbil. Vznášela se v jakémsi stavu, kdy ač možná občas vnímala vodu a světlo, které k ní proudilo, spíše snila než že by byla vzhůru a vnímala.
Iris přeci jen nositelku krve nezachránila proto, aby ji následně nechala, aby vyplavala na pláž a tam vykrvácela nebo zahynula, protože by jí nikdo nepomohl. Vlastně to byla Alduinova přítomnost co vlčici zachránilo.

V jeden moment byla uvězněná pod vlnami a v další ji vlny vyvrhly. Hubené tělo, třesoucí se zimou a srst slepenou slanou vodou smíchanou s tou trochou krve. Pořád ta stejná zranění, která jí byla uštědřena v boji. Iris ji nevyléčila, pouze vlčici zachovala v podivné stázi, která z ní vysála snad veškerou sílu, co doteď nosila. Začínala od začátku - a netušila, jak moc toho ztratila.
Zhluboka se nadechla ledového vzduchu a následně začala vykašlávat vodu. Slanou vodu, která ji zlobila v hrdle a nechávala ji celou vyprahlou. A jak tak Alduin myslel na svoje potomky, jeden 'kámen' se za jednou z palm pohnul a cosi se začalo stavět na nohy. Tmavohnědá vlčice, které se pořád v uších rozezníval podivný, jemný hlas. A jméno. Její... jméno?
,,Moje jméno," zaskuhrala spíše sama pro sebe, hlas měla chraplavý jak se dlouho ničeho pořádně nenapila a v hrdle ji dráždila sůl. ,,Artume."
Pro zatím si ani nevšimla toho černého vlka, který jí sic bude povědomý, ale za nic na světě si ho nebude schopná zařadit. A přesto on svou, údajně mrtvou, dceru nejspíš pozná hned.

~ 2 ~

Bylo to sotva pár sekund, co rozhodlo o tom, co s vlčicí do budoucna bude. Zatímco zvažovala, jak si s vlkem pohraje, vrhnula se ke skoku a - najednou nic. Prázdno. Sotva pár momentů zpátky o sobě přemýšlela jako o Rhysburr. Věděla, co má ráda, koho má ráda a koho nenávidí. Měla všechny své odpovědi. Vzpomínala si na svou přítelkyni Sillarei, na to, co jí říkal Zeiran a co byla zač její rodina. Dallius. Iridan. Alduin. Allavanté...
Těžko říct, zda to bylo už při zásahu magií a nebo až po úderu, ale v ten moment se v ní něco roztříštilo. Vlčice tak fascinovaná krví, najednou cítila vlastní krev v tlamě, před očima se jí zatmělo a ztratila vědomí. Kdo by ji sledoval, jistě by si myslel, že je mrtvá. Ani se nehnula, když vlk uháněl pryč a chvíli jen ležela jako hrouda chlupů a kostí na zemi, poražená jako domeček z karet. Hlava ji třeštila a pořádně se nemohla nadechnout. Co se... dělo? Kde byli všichni? Kde byla ona? Něco si matně pamatovala, úder magie a jak ji odhodila, ale předtím bylo však nějak schované ve stínech.
Uvědomovala si však, jak moc ji všechno bolí a že by nemělo. Konečně se vyhrabala na nohy. V hlavě a vlastně i celým tělem jí bolestivě tepalo a krev na jazyku. Někde se odtud muselo dát odejít. Dostat se ven ze sevřených čelistí lesa. Ale viděla světlo. Bodalo ji do očí, ale věděla, že pokud chce být nalezena, tam je větší šance. Šance.... šance přežít. Táhla se směrem vpřed, před očima jí skákaly barevné skvrnky a i když na jejím kožichu příliš krve nebylo, rozhodně měla něco zlomeného a něco krvácelo. Hluboko uvnitř. Zda už to bylo vnitřní zranění a nebo filozofický obrat, to se nechá na čtenáři.
Tak či tak, jakmile se ke světlu dostala, ukázalo se, že to nebylo světlo, které chtěla - ale světlo na konci tunelu. Pod tlapami se jí rozdrolila půda a než dokázala se svým otřesem mozku vůbec něco udělat, vzpamatovat se a nebo uskočit, jednoduše se pod její vahou útes rozdrolil a začal padat k vodě - a vlčici vzal s sebou. Její mysl byla prázdná, jak padala za paprsků pozdního rána směrem k vodní hladině.
Byla stejně prázdná, když její tělo zmizelo pod vodní hladinou a už se nevynořilo.

>>>>>> Palmová pláž a nový začátek

~ 1 / Bratři / Tábor ~

Rhysburr dohnala bratry a nespokojeně cenila zuby. Vážně si dovolili ji nechat za sebou a vyrazili vpřed? Jak se opovažují. Cvakla zuby směrem po Dalliusovi, ale brzy mu bylo odpuštěno - byl alespoň trochu užitečný. Podobné kvality ocenit dokázala.
Mírně přivřela oči, když Noir začal nadhazovat možnosti útoku. Nebyly to špatné myšlenky, ale už tak jich tu bylo víc než těch ve smečce, ne? Jen ať utíkají. Ať si myslí, že jim proklouzli mezi prsty. Ať si myslí, že jsou v bezpečí. Chvíli zvažovala, zda se pustit do toho nemocného a trápit ho, ale to by se pak příliš nepředvedla. Bylo by to ale zábavné...
Zábava nebo ukázka síly? Rozhodování, rozhodování... eh, i když se pustí do vlka, co má plné síly, určitě to půjde. Bude to vtipné, jak bude kvičet a sténat. Matka na ni bude hrdá a Scar jistě uvidí, že je schopná být víc, než... než ta ostatní lůza, co vůbec do Chaosu nesedí. Ohrnula pysk a vydala se směrem za vlkem, co se nacházel v lese. To aby náhodou neutekl. Vážně tu nebylo třeba mít přeživší.
Prvně se pokoušela zachytit jeho stopu a obejít si ho tak, aby běžel zpátky k ostatním kdyby jí snad vyklouzl. Samozřejmě, to kdyby nebyla možnost. Byla to jen vtipná myšlenka, kdyby ho chtěla nahánět o trochu déle.
Vyčkávala, ale trpělivosti moc nezískala a tak, když se jí zdálo, že stojí v dobré pozici, po něm vyskočila ze zálohy. Zbabělství? Ne. Byla to jen dobrá strategie. Proč se někomu stavět čelem, když mu můžete zarazit zuby do zad?

4 - Riven a Dallius
Krištálove jazero >
Zamračila sa na brata a ticho na neho aj zavrčala. Pravda bola taká, že neočakávala, žeby sa ryšavý vlk jej slovám nejako vzpieral, no zdalo sa, že vlk mal svoje vlastné predstavy. Teda - nie žeby jej o nich niečo hovoril, no zdalo sa, že nápad Rhys sa mu nepáčil. Prekrutila nad ním očami avšak už do neho ďalej nerýpala. Na to ako veľmi sa chcel zalíškať rodičom tak sa až príliš chcel držať akýchsi pravidiel. Avšak ako môžeš niekoho ohúriť s niečím čo bolo skúsené už generáciami pred tebou? Aj keď sa mohlo jednať o akúsi istotu, riskovanie často znamenalo vyšší zisk. Vlčica sledovala ako sa k nim pridáva tmavá, ktorej nápad sa jej pred pár minútami páčil. Rhys sa k nej ticho pritiahla a sklonila uši aby jej mohla venovať zopár nezpozorovaných slov. ,,Chcela som aby sme šli dopredu a presvedčili sa na vlastné oči o koho ide, než tam tak vehementne nakráčame," začala, no napokon si uvedomila ako to môže znieť. Varineverila slovám Hlídača? Dôveruj ale preveruj, ako sa vraví. A mladá vlčica najmä chcela mať právo výberu, ktoré prichádzalo s faktom, žeby tam prišli prví. ,,Aspoň by sme si mohli vybrať prvú obeť," odfúkla si a napokon sa narovnala. ,,Dalius sa chce ale držať rodičov," pozrela nespokojne na brata a zamračila sa. ,,Takto dojem ale neurobíme. Keď už tak, tak tá štvanica čo spomína henten znie lepšie." Mykla napokon ramenami.
> Les u mostu

3. Rodinka, najmä Dallius
Ich rodičia si túto príležitosť zobrali ako možno udeliť im ďalšiu životnú lekciu a Rhys sa ako každý správny adolescent musela poriadne držať aby nad nimi neprekrúcala očami. Aj keď sa mohlo skutočne jednať o dôležitú lekciu a od ich ,,predstavenia" sa mohol ďalej odvíjať ich život, najhoršie čo môžete urobiť je klásť na ramená deciek svoje očakávania. Zubatý úsmev sa jej ukázal na tvári keď hodila veľavravný pohľad na staršieho brata, pokiaľ si doteraz len chceli užiť trochu zábavy, teraz sa dostali medzi dva mlynské kamene. Nie žeby na tom nejako extra záležalo. Mladá vlčica nemala problém s tým ak ju niekto pozoroval, aj keď si najradšej robila veci po svojom bez toho aby niekto rozoberal každé jej rozhodnutie. Pritiahla sa bližšie k bratovi. ,,Mohli by sme pobehnúť dopredu, skontrolovať terén a vybrať si toho najsilnejšieho," šepkala mu, snáď dostatočne ticho aby ju nebolo počuť. Po očku sledovala tmavú vlčicu, ktorá mala len pred már minútami tak krásne násilnú predstavu ako ich stretnutie bude prebiehať. Vlčica pridala do kroku aby sa mohli od skupiny vzdialiť a poriadne sa pripraviť. Možno sa mohli nechať inšpirovať čímkoľvek čo bude prevádzať tmavá vlčica - ale zase dávať pozor aby im nevyfúkli všetkých vlkov ostatní.
> luka

2 - Alduin, Dallius a koniec k River
Napokon s Ana mieste objavili ešte dvaja ďalší vlci, jeden z nich jej matka. Zdalo sa, že si skutočne dali ďalšiu rodinnú stretávku aj keď z jednej z nich práve prišli. Jediný vlk, ktorý tu v tomto momente chýbal bol Iridan - ktorý sa snáď práve kdesi prevaloval s vlčicou zo Zlatej. Ticho si odfrkla a pritiahla sa bližšie k Dalliovi, aspoň jeden z nich bol v pohode. Následne dostali všetci informáciu o čo sa vlastne jedná a vlcica by klamala ak by povedala, že sa nejedná o niečo veľmi vzrušujúce. ,,Ah jasné," odpovedala jednoducho, no musela sa veľmi premáhať aby sa rovno nevrhla smerom k lesu odkiaľ práve s bratom prišli. Pravda bola taká, že aj keď pravé bojové stretnutie s vlkom nemala, čas od času si svoje myšlienky stáčala práve týmto smerom. ,,Neboj sa oco, urobíme presne to čo povedala ona," kývla hlavou smerom k Riveneth, ktorej meno však ešte nepoznala.alebo ak áno, tak si naň minimálne nespomínala. Niekedy to bolo s menami u nej ťažko. ,,Poďme Dallius, teraz si uložíme niečo zaujímavejšie ako zajaca," šťuchla nufákom brata do pleca a vybrala sa rovno za vlčicou s chvostom vztýčeným do vzduchu. Hej, toto bude ešte zaujímavé.