Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Křiš. jezero

Ačkoliv ji setkání s ostatními příliš nerozhodilo, cítila se poměrně zvláštně. Rodiče měli nové potomstvo, její bratr se tvářil, jakoby neexistovala a ten další naopak ani nedorazil. Alespoň viděla pár dalších, nových tváří. Škoda, že za ní nikdo nepřistoupil... všichni jakoby se jí báli. Nad tou myšlenkou se pobaveně ušklíbla. Nevadilo by jí, kdyby to tak bylo. Ovšem...
Docela ji zajímalo, zda ta nová snůška parchantů má nahradit ji a její sourozence. Ale rodiče se přeci jen rozhodli až poté, co zjistili, že je živá. Proč? Myšlenky jí proudily hlavou a vlčice z toho byla mírně... nesvá. Vážně šlo jen o novou krev pro chaos? Měla by i ona přinést novou krev pro chaos? Možná by to nebylo od věci. Jen si najít velkého, silného a lehko manipulovatelného vlka... těch ale moc nebude.

>> Poušť

Artume celou dobu vypadala skoro až znuzeně. Pohled Zeirana jí ušel a následně tu nebyl nikdo, ke komu by se zrovna moc hlásila - včetně Dalliuse, který ji víceméně ignoroval a celou dobu tu o ní hovořil s další vlčicí, jakoby tu nebyla. Ale to už bylo víceméně po srazu a vlčice se jen postavila. Chvíli zůstala naslouchat okolnímu ruchu a chvíli zvažovala, že si zajde popovídat s tím okřídleným - vypadal docela zajímavě. Ale ne. Netřeba.
"Dalliusi," otočila k němu konečně hlavu, protože ta cizí, černobílá vlčice se vyptávala. Vážně si neuvědomoval, že se držela po jeho boku celou dobu a prostě tu mlel pantem? Musel to být tedy pěkný hlupák. "Možná bys mohl vysvětlit této mladé dámě, že když ostatní něco vysvětlují, měla by poslouchat. Já se každopádně jdu podívat na naše nejmladší sourozenstvo. Očekávám, že se taky ukážeš."
Nebuď zklamání, bratříčku.

>> Most

>> Vyhlídka

Sedm. Artume jich napočítala sedm. Většinou byli v odstínech šedi a černé, ale viděla jednoho zrzavce. Oho? Že by její nevyvedený bratr? Pobaveně cvakla zuby ve vzduchu a ten kousek ke smečce už dokráčela s hlavou vztyčenou a líným krokem.
Byl tu okřídlený vlk s modrými znaky, na kterém ulpěla očima déle než by měla. Bylo jí jasné proč jí je povědomý, ale docela ji zajímalo, jaký s ním měla Rhysburr vztah. Jen na to jméno pomyslela a hlava se jí rozbrněla. Ne, na své staré já nesměla myslet, byly z toho jen problémy.
Zaslechla tak alespoň polovinu slov drobného vlka, který nejspíš byl... Scar? To byl druhý alfa smečky, že? Jak by se k němu měla chovat? Sotva však vlk domluvil, jednoduše se ozvala i ona sama.
,,Zdravím tě, Milosti," broukla a mávla znuzeně ocasem. ,,Informovali tě mí rodiče o mém drobném incidentu a novém jménu?" Nesnažila se být drzá, ale alfovi by se nejspíš tato informace hodila - potřeboval mít přehled koho má ve smečce, ne? Tak či tak se pro jistotu představila, kdyby si nepřiřadil jméno ke kožichu:,,Mé jméno je Artume, dcera Allavanté a Alduina. Po několika měsících mě vyplavilo moře, bez paměti. Ale těším se, až vás všechny poznám... znovu," vycenila zuby v úsměvu a pak zamířila za Dalliusem.

>> Rokle

Artume pokračovala v poměrně rychlém kroku a brzy dokonce i dohnala své rodiče. Museli se zdržet... množením. Neviděla otcovo vybití, ale upozornil ji na jejich přítomnost jeho vzlet.
,,Jak jde létání?" nadhodila konverzačně když okolo dvojice procházela, pak se ale na otce zazubila a rozklusala se směrem vpřed. Zaslechla sotva poslední matčina slova a nakrčila nos když okolo ní procházela. Skutečně - jinak by nejspíš neměla šanci se jim dostat do pat.
Byla to však nyní otázka hrdosti aby se dostala na sraz první a protože nemusela čekat na ňuchání, štípání a nebo co ti dva spolu normálně dělali, brzy už jen seběhla kopeček a před očima se jí otevřel pohled na jezero a několik přítomných vlků. Huh? Bylo tohle všechno?

>> Křitálové jezero

>> Sněžné tesáky

Rokle. No, tu už překonala předtím a Citra se tu předtím nehezky ztratila. Eh. No, naštěstí tu tentokrát nekráčela s nikým, kdo by měl to štěstí zapadnout do nějaké jámy a už se jednoduše nenajít. A jak Artume Citru znala, tak zapadala do děr doteď. Někde na severu, určitě. Do jezer a tak. Byla všehoschopná... A asi s takovou i brzy natáhne brka.
,,Jak ještě to je daleko?" zabručela si pro sebe nešťastně, jelikož ji už přestávalo bavit se přesouvat z jedné lokace do druhé a ještě k tomu bez společnosti. To, jak s Citrou prošly celé ostrov, bylo mimořádně zábavné a všechno jí to přišlo kratší, protože měla společnost. A teď? Teď nic.
Stejně ji už nejspíš nikdy neuvidím, tak co.

>> Vyhlídka

>> Zlaťák

Zvažovala, že by zkusila vyčmuchat Wua a získala u něj nějaké ty vymoženosti co prodával, ale nakonec usoudila, že se jedná o ztrátu času. Chm.
Tlapkala horami směrem nahoru a k portálu. Dokonce i viděla stopy svých rodičů. Ano, stačí je následovat a dostane se k tomu portálu kterým sem už předtím došla. Koho tak na srazu chaosu potká? Někoho zajímavého? Někoho... nezajímavého? Bratry? Možná, že tam její bratři skutečně budou. Kéž by, ráda by se jim podívala do očí a odhadla, který z nich je slaboch a který je ten... zrzavý. Hah!
Samozřejmě, znala barvy jejich kožichů. Byla to ta nejlehčí a asi nejrozpoznatelnější věc na jakémkoliv vlkovi, který se na ostrovech nacházel. Nejspíš i mimo ně. Nevědomky myšlenkami sjela i za Citrou. Docela ji zajímalo, co ta šílená samice dělá.

>> ROkle

Walean byl její příbuzný a zjevně nebyla jediná, koho to docela překvapilo. Tiše chmnula, podívala se na něj a její pohled se znovu stočil k matce. Další děti. No... asi to znělo přijatelně. Kdyby náhodou nikdo z jejich vrhu nepřežil, potřebovali slušné druhé možnosti.
,,Přijdu se podívat až se narodí," slíbila poměrně upjatě. Byla jeden z těch kusů co málem umřely. Ironické. Byla ten důvod, proč se rodiče množili znovu. Ať se množí - ať se množí i několikrát. Lepší vlče než ji už stejně nevyvedou.
Pak ale otec nadhodil zmínku o Gorthaur a Artume na něj tiše hleděla. Netušila, odkud přízvisko přišlo nebo co znamenalo. Než však stihla odpovědět, rodiče se už loučili. Mírně se zašklebila nad tím, jak vystavovali na obdiv co jdou dělat, ale nevyjadřovala se k tomu. Dobře pro ně, dobře pro ně. Taky by si měla najít schopného samce a vyvést s ním mladé. Ne partnera, jen někoho... k sakru, smůla, že byl Walean příbuzný. Někdo jeho povahy by se hodil. Hodňoučký, měkký... možná by měla rozhodit sítě do zlaté smečky. To by bylo vtipné, ne?
,,Půjdu se podívat, co se děje," kývla Waleanovi. ,,A ty si najdi nějaké dobré místo, kam by se dalo... chm," klikla jazykem, ,,schovat. Vážně, nemáš totiž moc štěstí na společnost, strýčku." I to ji pobavilo. Neměli spolu doslova nic společného.
,,Zase se uvidíme, Waleane. Ostrovy jsou docela malé," broukla a rozklusala se pryč. Čas zamířit 'domů'.

>> Sněžné tesáky

Mezi dvojicí bylo absolutní ticho. Artume zírala na hladinu a čekala. Vyčkávala. Poměrně trpělivě. Byla by možná byla více nervózní, ale cítit pulzující krev každé bytosti přeci jen neslo své bonusy. A pak... se jeden z pulzujících uzlů přiblížil. Vlčice prudce chňapla do vody a secvakla v zubech rybu. Pak jen mávla hlavou a hodila ji Waleanovi pod nohy.
Ryba sebou ještě chvíli plácala, spíš ale kvůli svalovým stahům než čemukoliv jinému. A pak se Artume otočila zpátky k chladné vodě, do které jen tiše zírala. Nakonec jí však ani nezacukaly uši, jen věcně konstatovala: "Máme společnost." Klubka krve se k nim blížila a Artume v uších hučela jejich krev.
První hlas, co se k ní dostal, se týkal jejího společníka. Rudooká se konečně za hlasem otočila a před očima měla zvláštně povědomý obraz vlčice. Byla by skoro až přísahala, že ji někdy předtím viděla.
"Ano?" bylo její první reakcí, ale když vzala v potaz, že s vlčicí byl její otec a že ji právě nazvala svou pýchou... Artume se narovnala a z vody vystoupila.
"Matko. Ráda tě vidím." Jeden by skoro až neřekl, že si nic nepamatuje a že je někým zcela jiným. Kdo by si však nespojil dvě a dvě když po jejím boku stál její otec? Ten... ale vlastně taky vypadal jinak. Přejela si ho pohledem a udělala pár kroků směrem vpřed. Křídla?
"Vidím, že jsi se od našeho posledního setkání pozměnil, tati," zlehka mávla ocasem, ale pak se zase stočila pohledem k Allavanté - své matce. Byla jí vážně podobná. To však nebyl důvod, proč se po ní dívala. Raději by měla alfu Chaosu na očích, třebaže to byl jeden z jejích rodičů. Také měla otázky. Odkud její matka Waleana znala?
Zcela popravdě, všichni tito vlci jí byli stejně cizí, třebaže k nim byla vázána krví. Staré pocity k rodičům se však draly na povrch. Ztratila vzpomínky, ne přirozené reakce.

>> Bašta

Jo, ryba to rozhodně byla. Potrhaná a s tlamou plnou háčků. Zda-li mu je pomůže někdo někdy vytáhnout? Možná nějaký vlk se srdcem na dlani, který mu pomůže dostat se z toho nejhoršího... a možná ho pak Walean rovnou zradí! To aby aspoň byl zajímavý příběh. Sama pro sebe se uculila. Vlci ukazovali pravé barvy až v momentě, kdy byli na vrcholku svých sil. Kdyby tenhle vlk zmohutněl a nabral svaly, taky už by to nebyl někdo, koho si dovolí jen tak někdo kopat a taky by nejspíš... shnil. Zevnitř. Jako všichni, kdo měli přístup k moci.
,,No, dělej si co chceš," rozhodla se ho do ničeho nenutit, i když měla docela zjevný názor. Takhle si na něj dovolí všichni, od tuláků přes členy jakýchkoliv smeček. A jestli si chce někde chcípnout na paloučku... prosím. Bude to jeho pohřeb. To už se však dvojice přiblížila k jezeru. Už bylo jaro, takže doufala, že se jí tu podaří něco chytit. Byla pozdní noc, takže to možná bude problém, ale třeba... třeba se jim poštěstí! Vydala se k hladině a začala si ji zvědavě obcházet, jestli snad někde nezahlédne nějaké mihnutí něčeho většího než byla střevle.

>> Zubří plán :)

,,Správně. Pokud uděláš chybu, měl by sis za ní stát se vztyčenou hlavou. Když se za všechno vždycky omluvíš, budeš víc než ryba na suchu?" zašklebila se. ,,Plácat se na břehu než dokud se neudusíš... vtipné, co?" Za dnešek měla už docela dost děsivých myšlenek o tom, co by se s chudákem Waleanem mohlo stát a v jakém ohrožení života by se mohl objevit. Naštěstí do její hlavy neviděl, jinak by byl nejspíš ještě více zděšen její poměrně barvitou představivostí.
,,To je pěkně stupidní," oznámila mu bez jakýchkoliv okolků. Toulat se sám? Když vypadal takhle? No, buď ho zničil někdo v rodině a nebo ti tuláci do kterých se pustil. I když... zbylo by mu vůbec něco kdyby byl jen tulák? Přežil by to? Nechtěla odhadovat. Neměla ráda odhady postavené na neúplných informacích. ,,Taaaaakže, Waleane..." zavrtěla se za chodu, jakoby se plánovala rozpustit do okolní tmy. Slyšela podivné, tiché šeptání, jak se skrz ni procházela, ,,hledáš smečku?"

>> Zlaťák

>> Mlžné pláně

,,Hmpf," uchechtla se. Podívejme, alespoň trochu mozkové tekutiny mu pořád v té lebce šplouchalo. Převážně na maják. ,,Když se budeš za všechno vždycky jen omlouvat, tak se do tebe pustí i myši. Chceš, aby tě vyžraly myši z hrudníku ven?" optala se pohrdavě. Notak, vypadáš, že jsi dokonce starší než ona - odkud si neseš tuhle celou... zbitou povahu? Chováš se jako malé dítě. Možná, že prostě někde uvnitř jsi? Je to docela možné...
,,Walean," zopakovala, jakoby se jí to jméno nelíbilo. Neznělo tak slabě jako ten vlk, co se za ní mlhou táhnul. ,,Prozatím jsem tvoje paní Štěstěna. Uvidíme, jestli si vysloužíš i mé jméno," pronesla tak neutrálně, jak to jen šlo. Nezajímalo ji, jestli se její jméno naučí nebo ne - nebylo jejím problémem, že bude muset obcházet nezdvořilá označení. A taky jí prostě mohl říkat Štěstěna. Jak vtipné by to bylo!
,,Máš nějakou rodinu?" aka můžu tě po tomhle někomu hodit na krk a nebo se za mnou potáhneš jako zbité štěně?

>> Bašta

Artume se na něj zahleděla jakoby snad padl z višně. A dost možná že i ano - takže proto měl tolik jizev, byl prostě hloupý. Říkal špatné věci ve špatné momenty a v jeho okolí vždycky byl někdo, komu se jeho hloupá slova nelíbila.
,,Jsi vážně hloupé stvoření," pronesla konečně, ale její tvář pukla jako strom zasažený bleskem. Objevil se na ní pobavený úsměv. Skutečně, hloupoučký... matka mu nevěnovala dost pozornosti a nebo jednoduše matku neměl? Nu, asi to bylo na ní si ho vychovat, pokud se rozhodne, že si tohohle vlka nechá.
,,Jsem si jistá, že budeš," cvakla zuby pobaveně a pak na něj kývla, aby ji následoval. Poběž, ty malá jílová hrudko. Čas z tebe udělat trochu použitelnou napodobeninu vlka. ,,Jak že jsi říkal, že se jmenuješ?" zeptala se téměř až otráveně, protože nečekala, že se ho bude muset doptávat. Celkově v jejím okolí všichni zapomínali na to, jak se jmenují. Chm.
Dvojice brzy vyšla ven z mlhy a na pláň hned vedle, kde se Artume na chvíli zastavila a otočila se, aby zjistila, zda ji ten druhý vlk pořád následuje.

>> Zubří plán :)

Vlk se snažil nekoktat - přišlo jí to nadmíru vtipné. Akorát z toho vypadal jak ryba na suchu. Uboze. Nemohl se bránit proti rybáři, co ho vytáhl ven a tak jen otvíral tlamičku, protože kyslík dýchat nemohl. Brzy se udusí, brzy mu dech dojde, brzy-
Promluvil. Prvně se omluvil a pak, když okomentovala jeho zjev, vypadlo z něj, zda-li je bojovnicí ona. Hm. Dobrá otázka. Byla? Před tímhle vlkem nechtěla přiznat, že jednoduše neví. Čas na place něco rychle vymyslet, jinak mu bude jenom pro smích.
,,Ne. Nejsem bojovnice. Ale jsem..." mysli, Artume, mysli. Mysli hned! Nebo budeš za pitomce! ,,...odbornicí na krev?" Asi? Co jiného by byla, s tou svojí divnou magií. Nechtěla však znít, že se ho ptá. ,,Někdo jako ty by moje zaměření nechápal. Tak co, budeš se tu válet ještě dlouho a nebo se zvedneš? Třeba budu i natolik milosrdná, že ti chybím rybu," ušklíbla se. Teď už začínalo jaro, takže by mohla i někde nějakou chňapnout, ne?

Možná, že by se do něj mohla pustit. Možná, že by mu mohla ublížit - ale jaké uspokojení by měla z kopání vlka, co už byl dole? Prolila by krev? To ano, ale... nebylo to vtipné jako sledovat brouka, co se vám snaží z tlapek vyklouznout a utéct. Tenhle brouk byl jako přikovaný k zemi. Stačilo se do něj jen pustit.
,,Já, já, já, já, že, že, že, vymáčkni se," odfrkla si. Vážně, horší zábava než brouk. Jen ukoktaný vlk, co se jí choulil u tlapek a dostávalo se mu pohrdavého pohledu. Vážně, po Citře možná měla vysoká očekávání, co to bylo? Ani nezvažovala, že by si ho nechala jako levnou pracovní sílu - už teď vypadal otravně.
,,A vůbec, není tu ideální jen tak sedět. Podívej se na sebe. Žádný tuk, samá jizva... nebudeš zrovna bojovník co?" ušklíbla se. Pár jizev napovídalo o bojovníkovi, ano, ale takhle prosetá srst? Těžko. Tohle byla panenka na hraní, kterou někdo rozbil. Artume neměla chuť a ani náladu ji opravovat, ale taky nebyla natolik krutá, aby ho tu nechala krčícího se v mlze. Její životní cíle neměly moc společného s týráním vlků, kteří se už tak třásli sotva k nim přišla. Zasévat do těch, co drželi hlavu vztyčenou, to by zábava být mohla.

>> Červená louka

Citra byla kdo ví kde. Artume se musela za portálem zastavit, jak se jí udělalo zle, ale vypadalo to, že srnka už... no, odsrnkovala. Tsk. Ale co, stejně už si začínaly lézt na nervy, no ne? Ano, určitě ano - a Artume si odmítala připustit cokoliv jiného.
Každopádně, jakmile vstoupila na louku, srst propletenou květy s ostrými trny, oči jí hned zahalila mlha. Ohnula ret a nespokojeně přivřela oči. Byla tu tahle mlha... pořád? No, co se dalo dělat. Jednoduše se vydala náhodným směrem vpřed a cítila, jak se jí rostliny zarývají hlouběji do srsti a až na kůži. Nevadilo jí to. Jen ať škrábou, jen ať krvácí, jen ať-
Hlas. Někdo volal. Bylo hloupé volat do tmy, nebo třeba i do ranní mlhy. Nikdy nevíte, kdo vám může vyjít naproti. Mlaskla a rozhodla se situaci prozkoumat. Beztak to byl nějaký vyděšený chudáček - ani netušila, jak moc velkou měla pravdu.
Brzy se přiblížila k tmavému tělu, zcela přitisklému k zemi. I když byla docela nízká, momentálně mohla na vlka vrhat posměšné pohledy z výšin. Nemít na sobě všechny ty violky, možná by ho i z mlhy zkusila zaskočit. Překvapit. Jenže... ono to vypadalo jako něčí poničená hračka. ,,Jestli se chceš v mlze schovávat, neměl bys do ní volat," podotkla a ušklíbla se. Její úsměv skoro až připomněl ten její matky.