Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kvetoucí louka

Vzduch dnešního večera byl k nevydržení. Ať už Astra kráčela sebevíc (ano, muselo to být teplem - pokud si bude říkat, že její bolest není tak hrozná, že s každým nádechem necítí rozpínavost sebemenšího vlákna jejích svalů, bolavé místo určitě přestane jeho intenzita bavit, a zmírní se), nezdálo se jí, že by kdekoliv na těchto ostrovech mohla najít vzduch byť o špetku studenější. Ale kolik pravdy v tom bylo? Kdyby se snad vydala po dlouhé stezce do hor, kdyby byla bývala vstala a vyčkala, až Stina udělá první krok právě k horám její smečky a-
Astra znenadání křečovitě zavřela oči, zuby s cvaknutím tisknouc s takovou pevností, až by se jeden bál, jestli jí nesrostly k sobě a na moment se zastavila. Jakoby něco zaslechlo její přání, cítíce se být pozorována sta očima a cítěna sta čumáky - do obličeje jí foukl studený vzduch hlubokých tunder. Pod víčky její oči tančily po jejich bělobě, po smrtelně pěkné podívané, jež byla k zření vždy, když jemně zafoukalo - a mezi takhle zvednutým, mlhavým jazýčkem vloček jemný obrys postavy, v níž vlčice poznala všechno, jen ne jemnost.
Střepinová vzpomínka vyklouzla zpod modřin na žebrech dřív, než se zaryla hlouběji. Chlad zmizel s ní a náhle byl tak daleko, jak mu vlčice s pomněnkovýma očima mohla utéct, ale bude to někdy dost, dostane se někdy z jeho-
Vzpomínka. Nic, než vzpomínka.
Se stáhnutým hrdlem Astra křivým krokem přistoupila k jezeru, z nějž hltavě začala pít.

<< Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

S prazvláštním pocitem bolesti, která už dnes kvetla zmodralými barvami a svévolně se přelévala do divné tíhy, pokračovala stříbrnkavá vlčice kupředu. Možná, že to bylo všechno stářím - od absurdní, přerůstající masy myšlenek po křivý krok, ve kterém se ozývalo nejen dnešní zklamání až po ne tak nedávný pád ze skalisek -, a možná také ne. Kde najít odpovědi, kterým věřit a kterým se zase vyhnout? Jak se v tom měl smrtelník vyznat dřív, než nadejde jeho čas?
Ve vlčici s pomněnkovýma očima už dávno začala hlodat myšlenka, kterou si ne a ne připustit - totižto že všechny tyhle pomalu vzrůstající problémy jsou sice živeny jejím věkem, ale kořeny tvoří něčím jiným, něčím méně obhajitelným. Nesmysly, frkala sobě sama ale pokaždé pod fousky, a tedy i dnes, máš málo práce, tak moc přemýšlíš.
Neměla lehký život, nikdy. Ale kdo se mohl takovou pohádkovou věcí vůbec pyšnit? Proč by měl být život jednoduchý? Mít v něm tak štěstí, vlci by zlenivěli a stali se naprosto nepoužitelnými členy svých společností - všechno, na čem jiní tak tvrdě pracovali, by náhle odvál jemný vítr.

>> Kvílivec

Následovala její pohled na hory, které se veprostřed přicházejícího večera třpytily v záři měsíce. ...Cyra, pomyslela si veprostřed jejich prazvláštního ticha, mezi níž ani jedna neřekla byť slůvko, musím zajít za Cyrou. Jakápak zvláštní potřeba ji zužovala, s jakým divným pocitem se rvala do krve! Co jí řekne, až ji potká? „Pozdravuj,“ vyřkla po zdlouhavé odmlce, poutána k tomuto místu - ne, k této vlčici a k tomu, co celá její bytost představovala -, cítíce náhlou tíhu vlastních končetin a váhání, která se pojila s každičkým jedním krokem. Nemohla být hloupá, ne teď - jednou na volání hor odpoví, jednou ano, ale teď... Cyra. Musím to vysvětlit Cyře.
Cyra, maje její jméno za mantru, jež jí pomáhala kupředu. Zbláznila se snad? (Podívejme se pravdě do očí a prolomme na moment třetí stěnu: Nejeden z vás si určitě pomyslel, že se zbláznila - a do koho jiného, než do Cyry. Ale je tohle všechno, co jsme schopni vidět v něčím zalíbení? Není to od nás bláhové, mít neustále jakousi potřebu hnát všechny postavy, všechny dobré kamarády, do romantických vztahů? Nebo si z vás tímto textem prostě jenom střílím a Astra je do Cyry fakt zakoukaná, protože můžu?)
Ještě před svým odchodem se ale náhle otočila a podívala se po Stině, „...“, znovu váhající, než se jí pysky rozlepily s něčím, za co se na sebe nevyčíslitelně, dlouho po svém odchodu, naštvala: „Dej na sebe a na ně pozor,“ a už byla za humny se svým křivým, pomalým, bolestným krokem.

>> Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří

Mlčenlivost byla pavučina, kterou spolu s černobílou vlčicí pletly jemnými vlákénky do podobně tichých copánků. Bylo zvláštní, jenom být vedle někoho, jehož pach, celé bytí bylo tak povědomé, až ji to kdesi hluboko uvnitř možná i rmoutilo, jakoby se to vzdouvalo sobě samému a trápilo její útroby. Huh.
Bylo to snad poprvé, co si připustila, že se domů - do svého pravého domova, nikoliv potemnělé smečky uprostřed hrozivě hustých lesů, ba ani té pnoucí se ve výšinách hor ve vizi vlastního letu - už nikdy v životě nepodívá. Snad poprvé od své první poutě od smečky, poprvé za ty dlouhá léta nechtěné dřiny a nevítaného potomstva se Astra pozastavila nad vlastním nitrem a uvědomila si, jak mizerně se cítí.
Nadechla se a zacítila jemné zatahání bolavého svalstva, příliš rychle bušící srdce; Vydechla, a všechno to bylo pryč.
Stříbrnkavá vlčice ani na chvíli nehnula brvou a neumožnila Stině poznat, jakým myšlenkám čelí - snad mohla vypadat trochu unaveně, ale kdo by to byl nesvedl na lov, který spolu právě svedly? Kdo by to nesvedl na její stáří? Jakoby stále vyčkávající na ostré zuby vlčice na svém zátylku se opatrně sklonila ke zvěři, ostýchavá, než se konečně pustila do jídla.
Její společnice usuzovala jednu věc - Astra vzpomínala na zkušenosti. „Hladový tulák je hladový tulák, Stino,“ vyřkla, koutkem oka vyhlížející místo, kde usuzovala cizí přítomnost, „ten je nebezpečný sobě samému.“ Nebyla to však její starost - pokud se vlčice rozhodne nechat zbytky na místě, nechá je tam i ona sama. Nebylo jí líto kohokoliv, kdo je údajně sledoval - a sledoval je někdo vůbec? Nezdálo se Stině jen něco, která určitě musela přemýšlet jako matka trochu jinak? -, nikdy nebude. „Nehodil by se tvým dětem kus?“

Prchavě pozorovala Stinu a hledala vhodnou příležitost, kdy se do jejího (velmi rychlého a pramálo bolestného, usuzovala) souboje vmíchat také. Nebyla pranic zkušeným lovcem, ba ani naháněčem, a ve spolupráci s ostatními nefungovala dobře - což bylo ostatně očividné, protože na černobílé vlčici nechala prakticky celou akci -, ale neměla by přispět trochu víc? Zasloužit si výslednou krmi?
S takovým pocitem, takovou potřebou se přimíchala k vlčici s kořistí, která nebyla s to pustit se života. Skutečnost, že udělala chybu, jí došlo až v moment, kdy se jí z hrdla dostalo bolestné hýknutí - dostala kopýtkem do břicha, třebaže slaběji, než by tomu mohlo býti před chvílí (osudové štěstí? Nebo třeba jenom štěstí?).
Zatímco za zuby držela skuhrání, neboť si nechtěla dovolit projevit takovou slabost, a tak jen zhluboka dýchala, nedívala se po Stině. Byla si dobře vědoma síly, kterou černobílá vlčice oplývala, a nikdy o ní nepochybovala - být s ní ale po takových letech znovu konfrontovaná, v tak lítém boji o život ... Ve vlčici s pomněnkovýma očima to hnulo pradávným, zaprášeným něčím, co ji donutilo vyčkávat na její povel, a teprve pak se nažrat.
Zvědavě špicující uši, oči při zavrčení zvedla právě k vlčici - v čumáku ji teprve teď zašimral neznámý pach. Tuláci. „Chceš ji pomoct dostat do hor?“ optala se, ačkoliv už teď koutkem duše doufala, že ne.

Nemyslela si, že je potřeba o jejich nevyřčeném paktu mluvit nahlas, a proto se zdržela jakýchkoliv slov, jakéhokoliv projevu v ostře řezaných tvářích, které tak zůstaly netečné. Dobře, moc dobře. Nepřála své sestře přitížit, ale zároveň ctila svátost zákonů, kterých se Severní smečky držely - jak jinak by měli vlci jako oni přežít? Naprosto se sžít s místní kulturou a vytratit se v ní? Zapomenout na všechno, co jim kdysi bývalo naprosto přirozené, přirozenější, než dýchat? Může si za to sama, a právě s takovým argumentem se připravovala podívat Cyře s rudě žhnoucíma očima do obličeje. Kolik z toho ale byla Astra a kolik zvyky, kterých se jako starý pes nemohla odnaučit?
Nezáleželo na tom, a proto se tím odmítala zaobírat. Kdo byla Cyra, aby ji kázala ve vlastní rodině? Kdo pro ni Cyra vlastně byla? Byly tu vyšší principy: Záleželo totiž na budoucnosti Alateyské smečky. Ne snad?
„Uh-huh,“ pokývla Stině po jejich letmé, lovecké domluvě. Poté, co zachytila signál své kolegyně, svištně vyběhla ze své dosavadní skrýše a zraky rychle projela stádo. Bude nejlepší, když hned od začátku odřízne jeho menší část, aby se nemuseli zbytečně probírat mezi ostrými kopyty zvěře, kterou neplánovaly skolit - i proto vlčice s pomněnkovýma očima po krátkém zhodnocení situace začala během svého běhu s výpady, díky kterým se začala skupina trhat na menší, jejich, a zbylou. Pochopí Stina její taktiku?

Poslední dny strávené čistě v úkrytu, nařízené procházky jenom na chvíli kolem hranic a pak zase zpátky. Nikdy daleko úkrytu, nikdy blízko úkrytu. Tak akorát. Přesto jde občas vidět temně černé oči smrti, jak postává na krajích koryt řek a čeká, čeká. Kdyby na mě v Daénu dosáhla. Kdyby.
Dušnost. Křupající končetiny. Divné bolesti všemožných tělesných zákoutí, mysl plná myšlenek. Praskající pukliny v hlavě, do kterých se vsakuje déšť. Hnije. Doktoři říkají, že to bude stářím. Že je teď období degenerace, které se bude už jenom zhoršovat.
Cyra se u toho snaží dívat bokem, ale těžko v očích skrývá jiné vědomí. Víme své. Víme toho až moc. Ví mnoho. Neměla by cítit vinu nad vykonaným. Nejde to vzít zpátky, nikdy. ... Chybí mi její ... Chybí mi s ní ... Nesmysly.
Vidět Karu, snažit se za ni cítit radost. Žije divokým životem, jakoby jí byly zase tři. Měla by myslet na to, co pro ni její rodina všechno udělala. Prořízlá huba. ... Někdo by jí měl vykousnout jazyk, abychom se za ni nemuseli stydět. ... Ostuda rodu Geir. Neměla by ho nosit. Nerozumím jí a nechci jí rozumět, nikdy, ale snad v tomhle životě dostane lepší šanci žít tak, jak upřímně chce. Dokud o tom nebudu vědět … Ať se jí daří.
Kde je Iona? Rozuměla by, pochopila by. Irdas? Souhlasil by, podpořil by. Geirovci drží při sobě.
Vidět Stinu, cítit za ni radost. Povila se svým partnerem silné vlčata se silnými jmény. Zkazí je svým volnomyšlenkářstvím, ale určitě z nich i tak vyrostou vlci, na něž bude rodina pyšná.
Chybí mi mé děti. Trygg; Vala. Nemá mi kdo chybět. Nemám nikoho. Mám Cyru. Nemám nikoho. Tak to vždycky bylo, vždycky bude, vždycky mělo být.

Když se jeden léta zaměřuje na to, aby přežíval, je takřka automatické, že se potom musí naučit, jak znovu žít. Sebevíc by vlčice s pomněnkovýma očima chtěla, nemohla v sobě najít žádné květnaté slova, které by otázky ohledně neteří a synovců zvládly zmírnit na upřímný zájem (měla ho, nebo si to nalhávala? Zmátly ji vlastní vzpomínky, tahalo přes její rozum stáří šedavějící plachtu?). S takovým přístupem se Astře v obličeji odrazily ještě jakési slova, snad se Stinou chtěla vésti více neverbální konverzaci, než nutit se použít slov - nakonec ale po pyscích nechala pouze probrázdit takřka nepatrný úsměv, se kterým se podívala zpátky k horám. Mluvilo to za vše.
Rodina, zahryzalo jí v hlavě, rod. V tu ránu si rozvzpomněla na svůj trn v dásnech, a po tvářích se jí šlehl nepříjemný, prazvláštní stín. Zatnula zuby a hned nato je povolila - takové gesto zopakovala ještě jednou, než, řkouc: „Kara se hodně změnila,“ začala a snažila se, aby nezněla tak zklamaně, „mohla by vám...“ Zkazit mladé? Postarat se o to, aby z nich vyrostli podobně ufňukaní vlci? Místní? Napadnout smečku, urážet ji na každém kroku kvůli tomu, že byl ze všech vlků právě Einar alfa? „...Kara je teď hodně svobodomyslná,“ přehodnotila nakonec svá slova, „vyznělo to, že nechce se svou rodinou nic mít - že jsme vlci 'toxického jednání.'“ S takovou se ještě doplnila, řkouc: „Mohla by být pro význam Alatey v okolí nedobrá.“ Ať už tím říkala, aby ji se zrzavým partnerem vyhledali a promluvili s ní, nebo prověřili, jaké řeči se o jejich smečce za hranicemi vedou - nebylo to její břímě.
Zatím ne.
Pokývla jí hlavou s pochopením: „Uh-huh,“ třebaže ani k tomu neměla, co by vyřkla. Možná, že i ona měla věci, se kterými by se vlčici benevolentně svěřila - protože však na takové běžné, v jejích očích bezcílné hovory neměla příliš čuch, očekávala, že by se jí v případě potřeby Stina sama optala. Něco za něco. „Ale budeš?“ rozlepila nakonec pysky po čímsi až trapné odmlce. Od kdy ale Astře bylo mlčení nepříjemné?
Střihla uchem. Vlčice s pomněnkovýma očima na tom nebyla tak špatně, třebaže u záhadného vlka z džungle nikdy nebyla - podepsal se na ní věk, samozřejmě, a oproti vlkům zkušených s právě Mistrem zřejmě nebyla tak silná, ale bylo by absurdní říkat, že jenom kvůli nějakým procentům na profilu neuloví ani myš. „Proženu je. Kde jsi je viděla?“

Naprosto bezostyšně sklouzla očima po břiše její společnice, na kterém si ani nepovšimla jemně povislé kůže, co byla většinou pro vlčice s vlčaty typická. Jak předpovídatelné. Nebylo se vůbec čemu divit, nebo se alespoň ona nedivila - Astra neměla pochybnosti o tom, že pro ni muselo být věru náročné držet se na jednom místě a neustále nepobíhat kolem své smečky. Nevěděla, v jakých poměrech se Stina nachází dnes a neměla o to ani převeliký zájem - nemohla si však nevzpomenout na její mocnou prospěšnost v Severských smečkách, díky jejímuž podílu se tak jako mnoho jiných členů neměla i ona, Astra, špatně.
S konverzací o vlčatech si ale stříbrná vlčice nemohla nevzpomenout na své vlastní, a v očích se jí na moment mihla jakoby mlha, která ponořila vlčici do vzpomínek. Jak tomu bylo dávno, že, a přesto jakoby to bylo včera - slyšel trylkování vlastních vlčat bílých jako sníh bylo... Dnes už nedosažitelné, napomenula se, s čímž se konečně s takřka nepostřehnutelným pookřátím podívala po své někdejší, zaryté nepřítelkyni. „Musí to být silní vlci. Jak se jmenují?“ sklonila jí nakonec kompliment, brzičko se vyjadřujíc také k něčemu jinému: „Máte místo?“ Chtěla se snad na staré kolena přidat? Co by z toho plynulo pro její plán pro Karu? Nemůže se přece přidat do Alateyské smečky jenom proto, že se jí stýska po pachu domácích - nebo ano?
Astra byla odnepaměti těžká povaha, a dnes tomu nemohlo být jinak.
S úškrnem si jazykem přejela po jizvě po pyscích, cítíce nejen hlad, ale také nepatrného vzruchu z tématu jejich konverzace. Nečekané, pomyslela si sarkasticky. „Měli jste hody,“ řkouc s uznáním se stříbrnkavá vlčice konečně zvedla od jezera, které nížinou svévolným krokem brázdilo a přišla blíž k vlčici, mhouříc oči k zmiňovaným místům. „Hojný kraj,“ zahmkala, z úcty čekající na to, až provede Stina první krok. Kdysi jí bývala nadřízenou a třebaže se na těchto ostrovech jednou porafaly, Astra v sobě vůči vlčici tenhle cit i dále udržovala.

Po střetnutí šedavé sestry měla Astra v hubě mnoho poznámek, které by si mohla na černavé vlčici vylít a které by nebyly adresovány přímo jí, třebaže v ní shledávala něco podobného, jako právě u Kary. Jenomže proč taky, že? Stina, třebaže se od posledního setkání neměly dvakrát tak v milosti, působila po celém zvláštním setkání se s vlastní sestrou jako osvobozující, vlahý vánek uprostřed nesnesitelně horkého léta; jako ledová říčka po průchodu písčitou dunou, v níž pod tlapkami vlk sice cítil měnící se zeminu, ale připadal si na ní jistější.
Tohle byla ta pravá svoboda, svoboda od uštěpačného štěkání a fňukání a litování sebe sama, které Kara nechtěla rozumět. Tohle byl domov (ačkoliv, nutno podotknout, ve velmi metaforickém vyznění - Stina jí v tuhle chvíli byla větší rodinou, než její sestra, samozřejmě, ale stále mezi nimi byl rozkol ohně a vody; činu tradic a adaptace).
S nepatrným překvapením těkla po vlčici očima: „Uh-huh,“ řka namísto opravdových slov. Bratr Einarův. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, že? „Alatey roste,“ zmínila po krátké odmlce, zamyšlená - už párkrát ji napadlo přesídlit, neboť zimu přečkala a nebyla taková vyžle, jako když přišla - ale teď ve hře byl ještě jiný, cizí faktor, jejž by se vzdávala s hořkostí v hubě. Co s Cyrou.
Pysky jí cukly v drobném, přesto však neškodném úškrnu, kterým na Stinu neútočila - snad jí jen přes čumák přelétla nějaká vzpomínka na Irdase. Jenomže už taky měla svůj věk a musela ho zohlednit - menší laň by ještě zvládla. „Co navrhuješ?“ řkouc a, očividně krapet jiná, než někdejší Astra, s byť ledovým hlasem zažertovala: „Koho?“ Snad to vezme jako vtip.

Děkuji moc za zlatého vlka a dizajnovací akci, jsou moje oblíbené! :D

Solveig (přívěškář)
+ 20 kmš
Sedna (celoglowupář)
+ 40 kmš
+ 1 rubín
Astra (kožíškář)
+ 20 kmš
Hanka (kožíškář)
+ 20 kmš
+ 1 mince
Joseline (kožíškář)
+ 20 kmš
+ 8 % do vytrvalosti

Jak dlouho její sestra vydrží bez smečky, pokud vůbec? Nevypadala v příliš zbídačeném stavu, a tak vlčice usuzovala, že možná mohla mít nějakou vnější pomoc. Neustálé zmínky o vlastním potomstvu, nebo třeba partnerovi, neušly jejím sluchům, třebaže je nebrala na tak velkou váhu. Na mysli jí v kontinuitě myšlenek vyvstanulo něco poněkud odlišného: Svobodná, ale neupínala se na ně až moc? Kolika ze své vlastní, volnostářské propagandy stihla nasolit svým potomkům do hlavy?
Kolik by toho Astra zvládla odstranit?
Pomněnkové oči jí k tmavé postavě cukly dřív, než vlčice promluvila. Čumák byl přesycený pachem vody, nad níž se skláněla, ale přesto v ní, ač nechtěně, na prchavou chvíli zatrnulo pokaždé, co Stinu cítila. Uh-huh. Jazýčkem zabloudila až ke své jizvě přes tlamu, aby se trochu důstojněji omyla od vody, a pokývla jí hlavou: „Stino,“ řkouc, neboť nebylo ničeho jiného, co by jí mohla říct. Nebo? Očima sklouzla k trofeji, kterou byla její coby-rodina ověnčená. Vala a Trygg. Kdyby Astra neměla strach z lišek, také by si takovou parádu ráda pořídila - vyškrábat zvířeti oči, připravit ho o všecek chrup, aby už nikdy neublížil. Ale takové vzpomínky odvál čas. „Na ostrovech se nachází Kara,“ zadumala po krátké odmlce, přímo k věci, „a Einarova neteř, Linnea.“ Zprávy rodině byly předány - s takovým pocitem se sklonila zpátky k vodě, aby zaplnila žalostně prázdný žaludek.

<< Temný les

S téměř němým výdechem celého jejího těla (možná, že si měla dávat na svém putování větší přestávky, nebo alespoň zamířit přímou čarou zpátky do Daénu - jenomže jak dlouho už to bylo, co se pohybovala na druhém ostrově? Jak dlouho už jsem nestála u pat hor?) se stříbrnkavá vlčice poznamenaná věkem konečně zastavila u koryta řeky, co tímto místem procházela. Byl tohle celou dobu cíl její cesty? Blízkost Alatey? Možná, že ano - možná Astra chtěla zacítit kus seveřanského domova a nechat se smést ledovým větrem, který byl jako země zaslíbená na okraji právě nechvalně proslulých hor. Po jejím setkání s Karou by, ač k vlastnímu neuvěření, znenadání ráda uvítala kohokoliv jiného ze Severních smeček, co by její staré srdce mohl alespoň trochu utišit v jeho rozhořčení. Sentimentalisto.
Přesto všechno nebylo takové, jako naposled, co se tu nacházela - onehdy byla ještě zpráskaná bičem letité samoty a nezkušenosti s místním světem. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, říkalo se, a pro vlčici s pomněnkovýma očima v tuhle chvíli nebylo výstižnějšího citátu.

<< Les u mostu přes Most

S takovým a jiným uvažováním se stříbrnkavá vlčice pomalým krokem procházela skrz různorodé území, co dosud neměla zapsáno do vlastních polštářků. Jak dlouho už tomu bylo, co nevycestovala ze smečky? Nepochybně musila započítat její prazvláštní eskapádu za právě černavou vlčicí s rudýma očima, díky které se ještě teď poohlížela po kdejakém dobrém placu v horách, na němž by mohla provést jednu ze svých vigílií. Náboženství, eh. Ale byly to právě ony, o co se snažila? Pravdu říct, Astra nepotřebovala vědět, k čemu táhlé mlčení a téměř zavřené oči vlčici slouží - dokud byla její společnice spokojená, cítila takový klid také ona. Modlitby za mír na duši, uškrnula se, ale pravdu říct - neměla jí to za zlé.
Cyře bylo těžké mít cokoliv za zlé.
Až dojde dne, kdy se opět střetnou, bude pyšná na to, jak se vlčice s pomněnkovýma očima vypořádala s ostudou, co na ni uvalila její vlastní sestra? Povšimne si smířlivého tónu, co se Astře protne hlasem, zavadí svou pozorností o skutečnost, že třebaže si myslela své, snažila se dát Kaře prostor k tomu se rozmluvit? No jistě, nebyla by tak ráda, kdyby jí uměla číst po celou dobu onoho střetnutí, ba také po něm, myšlenky - ale ani Astra je nebrala jako věc závaznou a naprosto nutnou k provedení.
...Alespoň prozatím.

>> Nížina hojnosti

<< Dračí průsmyk přes Luku

Přesto nebylo všechno tak ztracené, jak se to prvé mohlo jevit - nebo snad ne? Pokud by se Kara přidala právě do její smečky, ještě v ní mohl existovat kousíček, opomenutelný ždibeček soudnosti, skrz nějž by v ní mohla vlčice s pomněnkovýma očima zažehnout alespoň malý plamének všeho starého a správného. Navrch, ve smečce se tímto dnem už musí nacházet dávno opomenutá dcera její zrzavé příbuzné, která vypadala nésti v sobě stále všechno, co Severní smečky vyžadovaly - Kara by se časem musela podřídit konvencím, které by pro ni spolu s Linneou mohly nastavit.
Žádný vlk nechce být na světě sám (opomineme-li Astru samotnou, nebo ne?), a jestli bude chtít její sestra zapadnout do party, bude se muset časem podvolit jejich vůli. Jakpak by mohla dlouhodobě žít se svou vlastní rodinou, zatímco by v ní bojovala potřeba být uznána vlastní krví, a zapadnout do party? Zabilo by ji to. Samozřejmě, i to žel byla varianta, s níž se muselo počítat - jenomže smrt v této situaci viděla Astra jako Kařino osvobození (co Kařino, její osvobození) od ostudy, kterou po místních ostrovech jejich rodu musí dozajista činit.
Jenomže právě v ten moment jí srdce z ledu stisklo cosi jako hlas vědomí - něco, co urputně bojovalo s divoce se točícím morálním kompasem. Cyra.
Žádný vlk nechce být sám, opravdu, a ti, co tvrdí opak, lžou.

>> Temný les přes Most