Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Severní hory

Po střetnutí se sestrou, kterou ještě před chvílí považovala za navždy ztracenou (a s přihlédnutím na celou situaci ji tak mínila vidět i ode dneška, třebaže v trochu přeneseném významu), Astře v tlamě zůstala prazvláštní, takřka kovová pachuť zklamání. Nebyla by prvním vlkem z jejich někdejších smeček, který byl celý jakoby zkažený místní náturou - bylo to už samotným vzduchem, jehož mořský nádech tvořil už teď na jejích plicích jakési místy bolestivé, třpytivé démanty soli, nebo to pramenilo z nedostatečně vytříbené společnosti? Kdyby tehdy odešla z tunder pozděj, ale sama věděla, jak bláhová taková myšlenka je. 'Kdyby' bylo totiž slovo, co neslo příliš mnoho slepě složených slibů; příliš mnoho nesplnitelných přání, co se i tak vlkům držely ze sentimentu mezi zuby.
Nebo pociťovala po jazyku vlastní krev a celou dobu všechno až příliš přes-přemýšlela? Tche. Tohle musila být cena za to, že se s vlčicí vůbec potkala - zkazila její zdravý úsudek, na nějž byla Astra vždycky tak pyšná, a ještě kvůli ní bude teď chodit s naštípnutou kůží kdesi v tlamě.

>> Les u mostu přes Luku

Postarší vlčice prvé cosi takřka neslyšně hmkla, než jí pokývla hlavou: „Nebuď líná,“ pokrčila rameny, „najdeš si je.“ V Severních smečkách jim také nikdy nebylo nic naservírované přímo pod čumák, tak proč by tomu mělo být jinak i tady? Třebaže to doopravdy byl jiný kraj a panovala tu naprosto jiná kultura, než v jaké obě vyrůstaly, v očích Astry to neznamenalo, že se jim ihned podřídí dle jejich vůle. Uvidí ji ráda v Daénu? Ne, protože v očích těžko neprojeví zklamání, co nad vývojem Kary na ostrovech cítila.
"Budu dělat, co bude mým úkolem." Astře se citelně zkrabatil celý obličej. Nebyla ještě před chvílí její sestra vehementně přesvědčená o tom, že chce být (ale to by se vlastně stříbrnkavá vlčice nevyjadřovala přesně, neboť Kara údajně je, protože teď přece nebyla dušena na trnitém řetězu vlastní rodiny) svobodná? Že se v tuhle chvíli cítí tak volně, jak si v jejich přítomnosti vždycky přála?
Bylo těžké si nebrat věci osobně, když šlo o rodinu.
Vlčice necítila nic jiného, než potupný pocit zrady. Od Kary by ji ale v životě nečekala - snad proto jí na srdci zabubnoval nepříjemný, takřka bolestný pocit, jakoby někdo do jeho útrob vložil ostří ledu, co se s každým tlukem zarylo hlouběji. „No,“ zahmkala, možná se jí v hlase hnul také jakýsi cit; tečka za kapitolou, která možná nebude mít pokračování, už to nikdy nebude jako dřív, „měj hezký život, Karo.“ Viděla jsem tě ráda, viselo ve vzduchu, ale vlčice s pomněnkovýma očima se pro to nenatáhla.
S takovým jí zdvořile pokývla, vyčkala na nějaký doslov, a vydala se po svých.

>> Dračí průsmyk

Koutkem duše byla ráda, že je sestra snažila vyrvat z pařátů trapného ticha. Astře by jindy nevadilo mlčet a zírat, ale z celého jejich střetnutí cítila tak akorát jakousi nakyslou, zkaženou pachuť v ústech, což ostatně naznačoval její poněkud nešikovně zkroucený pysk. Nechtěla se po šedavé vlčici mračit, a už vůbec ne ji jakkoliv urazit, třebaže jí napadalo nejedno slovo ostré jako led - jenomže takový byla vůči všem, a bylo těžké se tak nezačít chovat také před Karou, která se jí s každým gestem, každým slůvkem stávala větším a větším cizincem, než opravdu cizí vlci.
Těžko mohla zabránit jemnému vycenění zubů nad tím potupným, infantilním tónem, ale držela se komentáře: nebyla to výhružka a ani napadení, nýbrž výstraha před tím, jakým způsobem k Astře přistupuje. Zasloužila si respekt.
Mateřství nakonec, říká se, má tendence vlčicím mlžit mozek - pokud Kara ještě nějaký vlastně měla. Nenechala si sebrat i to, když už postrádala čest někdejšího člena Severských smeček? Tch. Zamyšleně vlčici pohlédla do očí, jakoby v nich chvíli cosi hledala, až nakonec pronesla prachsprostou lež: „Nemám kamarády.“ Ale kdo by se byl divil s tím, jak chladně se chovala, že? Nikdy žádné neměla, a ani mít nebude - a jestli celou dobu toho, co se se sestrou bavila, myslela na černavý kožíšek a rudé oči, ani o tom nemukla. „Pokud se nepřidáš,“ pokrčila rameny, „neřeknu ti o ní.“ Byl to základní respekt ať už k Lissandře, co jistě nepotřebovala, aby o její smečce věděl každý druhý tulák, nebo ke smečce samotné, k níž pociťovala pouto založené na vzájemné loajalitě. Daén nebyl její smečka, ale ona byla jejím členem. „Pokud tvůj vrh nepřijde, co budeš dělat?“ Pokud obrátí tuhle konverzaci na Karu, aspoň nebude muset mluvit o sobě - a to viděla jako výhru.

Jakoby se vlčici na moment zamlžil zrak, jako když je jeden nemocný. Na chvíli nebylo žádné Kary, a nebylo ani žádných ostrovů, které kazily dobré vlky - zcela se ponořila do jedné ze svých vzpomínek, ve skutečnosti zahleděná do hor, zatímco ji její mysl vzala hluboko do minulosti. Krutost. Hm. Kdysi, uprostřed vyprahlých, sněhových planin, byla Astra a její roztřesený, přerývaný dech, co z jejího staženého hrdla vycházel ve velmi prudkých intervalech, srdce bijící na poplach - a dva zaoblené, zubožené tvary, které se svou bělavoučkou, takřka mléčnou schovávanou ztrácely jejím pomněnkovým očím ve sněhu. Měla předvídat... Měla si všimnout... Měla jsem...
Stejně rychle, jako se její živá vzpomínka objevila, tak také zmizela. Astra nepatrně cukla hlavou zpátky k vlčici, která se jí svěřovala s věcmi, které si měla nechat ukryty hluboko v sobě. Měla mít ze sestry radost, že myslela pro jednou na sebe? Měla, samozřejmě, že měla - ale nemohla. Sebevíc by se vlčice s pomněnkovýma očima snažila, byly věci, jež druhým vlkům nemohla v životě odpustit, a se kterými se sama v sobě bude muset ještě poprat. Cyra, pomyslila si, musím si promluvit s Cyrou.
Ta už bude moudřejší, než ona samotná.
Předpokládala, že i přes její mlčení Kara netuší, jakých bojů musí její sestra na místě svádět, aby se po ní neutrhla. „Daénská smečka,“ odpověděla stroze, jak to měla v krvi - nikdy výřečná. „Nachází se na místním ostrově,“ dodala po krátké odmlce, třebaže nemínila vlčici zmínit přesnou polohu, „je... férová.“ Jak jinak by svou smečku mohla popsat? Před očima jí stanul obraz mladické, naivní Meduňky, nad kterým jí po pyscích přejel takřka výsměšný úškrn - brzičko jej však smyla jakousi jinou emocí, co neuměla pojmenovat, když si vedle šedavé vlčiny vybavila také pohlednou tvář Cyry. „Je tam...“ řka, ačkoliv takřka ihned nato jen pokrčila rameny, jakoby si právě černou vlčici chtěla nechat jenom pro sebe. Proč ji držet v tajnosti?
S neurčitým pohledem se poohlédla po stařence naproti sobě, doufajíc, že sama přijde s nějakými otázkami - ať už šlo o její život, nebo o smečku. Kolik by jí toho ale stejně řekla? Možná trochu víc, než doposud. Mluvit z patra Astře totiž očividně nešlo.

Jedinou reakcí, kterou ze sebe zvládla vlčice vydolovat, bylo šmiknutí uchem na znak toho, že vlčici kdysi známou poslouchá, třebaže postrádala jakýchkoliv slov, jakéhokoliv vyjádření. Jak by jí na takovouto věc vůbec mohla jako její vlastní krev odpovědět? Co od ní sestra se svým svěřením očekávala? Pochopení? Tche. Dobře musela vědět - ne, nejlépe jako jedna z jejích sourozenců musela znát, jak oddaná ty léta zpátky Astra bývala každé jednotlivé myšlence Severních smeček. Proč od nich všichni odpouštěli, když tak dobře po celý jejich život fungovaly? Slabomyslné krysy.
Klidná jako vlastní element, vlčice nedávala žádný ze svých niterných pocitů znát. Netvářila se vůbec nijak - usilovně zápasila se zamračením, které se jí tlačilo do rysů, ale naštěstí nad ním aktivně vítězila a Kara se tak dívala do tváře, v níž se nestýkala s odporem. Překvapivě.
Kéž by ale mohla sestře vrazit, aby se probudila z jejího blouznění.
Měli ti je sebrat, div nezavrčela, ale nakonec opatrně, jakoby zkoušela sebe sama, pokývla hlavou a sbírala se k tomu, aby po vlčici nezačala tak jako kdysi po Stině štěkat urážky. Poučit se ze svých chyb, hlavně to! „Uh-huh,“ odvětila podobně jako předtím, nemastně-neslaně tak, aby Kara nevěděla, co si ve skutečnosti myslí a alespoň získala čas k tomu najít nějakou - jakoukoliv - odpověď. Žádná není. Věru - za tohle by měla dostat Kara smrt.
Proč se všichni měnili?
Proč nikdo nezůstal takovým, jak je Astra znala?
Volná. Od čeho? Od svých povinností, které jsou v každé smečce, od své vlastní krve? Astra tenhle koncept tak bytostně nesnášela - nebylo být od čeho svobodný, protože nic ze Severních smeček nikdy nebylo svazující. Byla o tom naprosto přesvědčená.
Uznala, že by své sestře nedovedla odpovědět mile - snad i proto opět pomalu, s rozmyslem, pokývla hlavou, a přeběhla na jinou střelnici: „Nejsem v ní,“ nadechla se, „ale potkala jsem odtamtud mnoha vlků podobných tobě,“ ať už tím myslila něco milého, či nikoliv. Jen při pomyšlení na Einarovu partnerku měla chuť protočit očima. „Moje alfa je samice,“ doplnila po zdlouhavé odmlce, nevědíc, co by za to všechno mohla dodat, a uhnula jí pohledem. Styděla se za to? Možná trochu.

Dva roky. Oněměle poslouchala a pozorovala svou sestru, ve které se očividně muselo bít mnohé. Nad čím asi přemýšlela? Kdyby byla šedavá vlčice stojíce před ní někým úplně jiným, cizím, dozajista by krčila čumák a mračila se nad změklým, v jejích očích nemožným chováním. Jenomže to bylo to - tmavá vlčice byla přes to všechno její sestra, a třebaže se Astra chvástala tím, že všechny bere stejně, pro své, ryze své sourozence měla hrstku pochopení. Mlčky si Karu ještě jednou přeměřila pomněnkovýma očima, aby se ujistila o jejím fyzickém stavu, a po dlouhé odmlce konečně z hrdla dostala suché: „Uh-huh.“ Byla by na ni Cyruška pyšná, že hned nezačala frkat ve znechucení nad tím, že někdo dal naznak svou psychickou stránku?
Ona se totiž v životě necítila tak překonána sebou samou.
Ještě dlouho nato mlčela, jakoby nevěděla, co říci. A věděla? „Tvoje potomstvo tě musí poslouchat,“ konstatovala nakonec (nevezme to od údajně bezdětné vlčice její sestra jako urážku?), „pokud není na území tvého muže, jsi patriarchou rodiny ty,“ ale zvládla by to Kara? Nést zodpovědnost za ostatní? Pro Astru to bylo jednoduché - jenomže Astra byla také odjakživa naprosto samostatný survivalista, který se na druhé vlky nikdy neupínal. Kara byla... Jiná. Nebo takovou vždycky byla ona sama, nalhávaje si, že to druzí jsou špatně naprogramovaní? Komentář o jejich rodině nerozváděla, snad jí po tvářích přejel nelibý stín. Tohle téma jí bylo tabu. „Einar má v horách smečku,“ svěřila sestře nakonec.

Vlci, kteří nebyli tvořeni kapku po kapce stejným ledem, jako právě tyhle vlčice z někdejších Severních smeček, těžko mohli byť koutkem duše porozumět prazvláštnímu střetnutí, ku kterému právě došlo. Kde je kus citu, jistě by si teď říkali, kam se poděla vřelost, co je spojníkem každého dobrého pokrevního pouta? Opravdu - Astra před svou sestrou stála srovnaně jako voják, snad jen očima bloudila po jejím těle a zkoumala, zda byla v pořádku, a Kara na tom musila být jistě podobně. Žije.
Příliš dlouho na to, aby Astra pamatovala na její tvář - příliš dlouho na to, aby tu vánkem času zdomácněla. „Dva roky,“ odpověděla a pozvedla obočí, očekávaje, že sestra bez vyzvání odpoví na svou vlastní otázku. Nemůže tu být dlouho. Cesty ostrovů ji zatím vždycky zavedly za její vlastní rodinou - s výjimkou Einara, kterému se možná osobně vyhýbala. Ač to přiznávala s jakousi stoupou těžkosti, což byl pořádný oxymorón, dýchalo se jí volněji.
S uznalým pokývnutím, jakoby tím snad dávala najevo radost z toho, že ji vidí (vskutku dávala - po svém, ale dávala!), Astra pohlédla svýma pomněnkovýma očima do těch sestřiných. „Máš zázemí na zimu?“ smečku, ale takové slovo zůstalo pouze viset ve vzduchu.

Tak ještě jednou Astra
- Známost 15ti vlků (Mielei, Cipher, Vittani, Excelsior, Lissandra, Stina, Jhin, Sachi, Enzou, Cyra, Meduňka, Zinek, Linnea, Elvean, Kara)

Zapsáno

<< Rokle přes Ostříží zrak

Stříbrnkavá vlčice, v jejíž srsti se mísily šediny tak, jako stáří samo, se pozvolným krokem škrábala do hor. Jak ji bolely klouby, jak jí se chtělo přestat po pádu, který s černavou vlčicí na snad nejvyšší hoře po ostrovech zažila! Nepředpokládala, že Cyru po těchto horách najde (takové štěstí...) - napadlo ji ale najít místo, po němž se dříve sháněla. Bude jí ještě sloužit? Její společnice onehdá vypadala poměrně sklesle z toho, že se jí to moc nevydařilo. Muselo to být horou.
Pak se jí do čumáku ale dostal štiplavý pach mrazu, a Astra se na prchavou chvíli přesunula hluboko do tunder, hluboko do útrob jejích porostů a a praskavého ledu, vyvolávaje v ní prazvláštních pocitů. Geirovský pach.
Možná to bylo věkem, že už do dálky tak dobře neviděla. Musely si být s Karou vzdálené alespoň na deset stop, nebo možná víc - přesto by její pach vlčice našla všude. I ji spolklo prokletí ostrovů. „Karo,“ zachraptěla hlasem kovaným z ledových křišťálů. Nečekalo je žádné vřelé, rodinné přivítání - sestra ji ze všech vlků na světě musela znát nejlépe jako kámen, jímž byla už od velmi útlého dětství. Přesto se zachytila, jak nakračuje po pachu své sestry s jistou vitalitou, kterou by přes bolestivé klouby jindy těžko mohla ukázat.

<< Červená louka přes Nejvyšší horu

Vyčerpaná cestou a tahaná za uši spánkem, Astra se eventuálně musela od své kamarádky odpojit a chvíli v rokli posedět. Škoda. Škoda? Ještě před nedávnem by se stříbrná vlčice neváhala zasmát nad svou absurditou, nad svým zdomácnělým, příliš bláhovým pohledem na to, čemu se s černou vlčicí rozhodly říkat přátelství. Ale přesto bylo její, a to znamenalo, že se o něj musí za každou cenu postarat - třebaže by ji to jednou mělo stát život. Jak odvážná myšlenka to byla?
Na druhou stranu dobře věděla, že do takového bodu nikdy nedojde a být vlčice s makovýma očima v nebezpečí stejně tak, jako ta s pomněnkovýma, Astra se nebude dlouho rozhodovat nad tím, koho by zachránila. Survivalista. Vždyť tehdy s Valou... Se svou...
S tou jedinou v životě zaváhala, a stálo ji to všechno.
Vydechla, zdlouhavě, a s takhle těžkou hlavou vykročila zpátky po pachové stopě své černavé společnice. Bylo tak jednoduché vypnout, když byla kolem - měla by si ji držet k tělu ještě blíž, než doposud, a nenechat ji proplést se mezi prsty na tlapách tak, že už ji nikdy nedožene.
Už nechtěla být sama.

>> Severní hory přes Ostříží zrak

Hanka:
- Element (Země)
- Gymnasta -> Dosažení plných % u všech hranic = 10% navíc do síly (z 46% na 56%)

Sedna:
- Smečka (Zlatá)

Astra:
- 100 postů

Zapsáno

Džungle? Cizokrajné slovo, se kterým by si její tlama nevěděla rady, a tak jej pro jistotu ani nezkoušela vyslovit. Nevěděla, co si pod takovým pojmenováním představit, a možná se také trochu obávala, neboť z nových věcí nikdy nevěstilo nic dobrého. Mlčenlivý vlk nezněl jako něco, co by bylo bezpečné, a už vůbec ne teď, když byly odřené z hor!
Pochroumané ženy z hor, a přesto se ženouc kupředu za dobrodružstvím. Dobrodružstvím? Kolik ti je? Nevěděla, jestli se jí líbila maska, která se z vytesaného ledu morfovala do patrně méně jasnozřivé, pookřáté verze. Stáří na ni mělo zvláštní vliv. „Kde bereš svou energii,“ zavrtěla řečnicky hlavou, třebaže jí na pyscích tančilo z drcnutí drobné pousmátí. Nejen to - jakoby mezi nimi přeskočila jiskra a Astře se po hrudi rozžhnul prazvláštní, cizí cit. V náhlé obavě a snaze se rozptýlit tak pohlédla vlčici do tváře, bok po boku, „koho ty po ostrovech neznáš?“ Cyra byla přátelská - dávalo naprostý smysl, že bude mít hodně kamarádů.

>> Rokle (přes Nejvyšší horu)

Nerozuměla odmítnutí, se kterým stanula tváří v tvář, a nerozuměla ani urputnosti právě tohoto odmítnutí. Bylo možné, aby k černavé vlčici nedoputoval strach nad vlastním bytím a jeho pokračováním? Nezvážila byť jen koutkem duše, že se Astra neptala proto, aby starouška znevážila, nýbrž sama sebe a svůj pud přežití vydala v její všanc? Ukázala ho tak, jako před málokým? Neměla se čemu divit - vždyť si takovou zanedbatelnou maličkost v tuhle chvíli sama nebyla schopna uvědomit, neboť cítila obavy především o Cyru, nikoliv svůj vlastní krk. „Mohl být,“ oponovala jí po krátké odmlce, v hrdle sucho trpkého léta, „neměla bys od cizích brát, co nabízí, natož od nich pak něco požívat.“ Tenhle boj byl už předem prohraný, ale šedavá ho nenechala odejít bez byť jedné jediné poznámky.
Zafuněla. Krušné byly tyhle kraje na její stárnoucí bytost, o to krutější bylo zjištění, že tací byli i místní vlci, vlastní smečka! „Měl by se na tebe podívat léčitel Daénu,“ konstatovala nakonec, nedůvěra se lepíce na její jazyk, jak se na svou spřízněnou nejistě dívala. Čekala, že každičký moment vzplane, že bude spolykána mazlivým ohněm? Tche, vysmívala se sobě samé v nitru, bojíš se. A bála - moc se o černou bála. „Nebo máš v mysli ještě nějaké cestování?“ Pokud by to nebyly hory, nepohrdla by!

„Tys to vypila?“ zeptala se jako matka, která právě přistihla vlastní dítě hltat prazvláštně žlutavý sníh, přísná a s ostrými hranami, „si normální?“ Kdyby se černavé vlčice někdo zeptal, jestli náhodou nechce jít sama lovit celou rodinu medvědů, na to by také pokývala hlavou? Astřina jindy běžně výrazná vráska ze zamračení náhle dosáhla průtrže a prohloubila se tak, až to možná bylo nad možnost její mimiky. Kéž nerozpůlí její obličej vejpůl! Nevěřila vlastním uším, ani očím. Vlčice, která před ní postávala, náhle neměla tolik šedin, jak v ní prvé viděla a už se nejednalo o vrstevnici. Červenkavé kukadla jakoby patřily někomu jinému, jakoby se Astra samotná zapomněla kdesi v čase a s mateřskou příkrostí nevěřícně zavrtěla hlavou. Snad proto z její tlamy nakonec ujelo: „Neblázni, Valo,“ dcero hloupá.
Jakoby tu to bílé vlče ještě pořád měla. Motalo se jí pod tlapky a kousalo do břicha, chtěje tam najít něco, co mu Astra nemohla dát, a-
Na(ne)štěstí tohle jméno chytlo od jisker, které z kožichu její kamarádky samolibě vyskakovaly, až vzplanulo a rozdrobilo se na popel. Vlčice s těžko ovládnutelnou tváří pozorovala počínání Cyry - od zamračení pokračovala k údivu, až nakonec zůstala jako nepopsaný list s neutrálním výrazem. Nebo se v jejích pomněnkových očích dala najít nějaká nemilá vzpomínka?
Astra tvrdě stiskla čelisti, pak se o to pokusila ještě silněji. „Uhmhuh,“ zahuhlala směrem k černavé společnici, aby řeč nestála. „Jinak se cítíš v pohodě? Nemyslíš, že ti odpadne třeba ocas?“ a třebaže do svého vlasu prolnula humor, stále v tom hrála roli přísnost.

S podezíravým výrazem pohlédla do rudých očí. Zdálo se jí to, nebo v nich viděla kolovat něco, co se vlčici těžko ovládalo? Snad ji nepřemáhaly nějaké obrovské, silné emoce, se kterými by si Astra nevěděla rady - jejich vztah byl křehký, takový, co mohl být lehko rozbit jejím poněkud těžkopádným přístupem. Kdyby tak neměla místo srdce kámen, alespoň jednou ve svém životě projevila soucit! „Co ti ten vlk dal?“ Omamné látky? Nebo životabudiče, které teď černavé vlčici naprosto rozmetají organismus?
Jiskry v její srsti však napovídaly o fatálnější diagnóze. Očaroval ji. Za trest? Čím si jej rozhněvala až tak, že musil použít tak neetických způsobů, jak se jí zbavit? Nepochybovala o tom, že bylo na jejím srdéčku mnohé.
„Není,“ zavrtěla vlčici odmítavě hlavou. Jak jí měla v vysvětlit, že u ní dochází k samovznícení? Nezačala by panikařit a hořet ještě mocněji, až by se takové plaménky rozjiskřily ve zbytku jejího těla? „Hoříš, Cyro,“ vyřkla po krátké odmlce, chladně, protože nikdy nebyla na zacházení v rukavičkách, a ani to černavé kamarádce neuměla podat lépe. Nezblázní se z toho? Halucinuješ? Ne, musilo to souviset s otázkou ohledně teploty... Ne?