Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zlatý les se nijak nezměnil. Všude zlaté listí a barvy podzimu, ačkoliv bylo úplné letní počasí a i v tomto lese, který byl prakticky jako strom na stromu, bylo velké vedro. Foukal celkem příjemný vítr. Nějak jsem však přes to všechno, co se dělo, nestíhala sledovat své okolí.
Poslouchala jsem vlčici a akorát sem tam protočila panenky, opravdu mě unavovala jakákoliv konverzace s ní. Při každém jejím slově, jako by se můj mozek o píď zmenšil. Naštěstí se do toho vmísil Aetas. ,,Pardon, ale já prostě neumím být klidná, když někdo uráží mou smečku, mou rodinu, aniž by o ní cokoliv věděl," pronesu směrem k Aetovi. Přes čáru by to bylo, kdybych jí prokousla hrdlo. Tohle byla pouze malá výměna názorů.
Má otázka mi vůbec nepřišla ani přehnaná, ani divná. Nemohu přeci za to, že tato vlčice má až příliš slabé nervíčky. Možná to bylo tou ematií, která mi chyběla. Prostě jsem se neuměla vcítit do někoho jiného. Možná tak do vlků, na kterých mi záleželo, ale do cizí vlčice, která mě nezajímá? Ne. Nad poslední její odpovědí, mířenou na mě jsem se jen pobaveně uchechtla. Opravdu, tohle nemělo smysl. Aetas to vystihl, jen jsem kývla na jeho slova. ,,Já myslím, že na menší výměně názorů není nic špatného," odvětím a pokrčím rameny, opravdu, chtěla jsem se bránit a nepotřebovala jsem ustupovat nějaké náně, tohle jsem neměla v povaze. Rvát se do posledního dechu, to bylo to, v čem jsem vynikala.
Nějak jsem to vlče neposlouchala, zdálo se stejné jako matka.No jasně, proč by taky ne, když ho vychovávala? Vlče začalo mluvit cosi o jiném světě, ale to mě už nezajímalo. Oba dva mi už byli ukradení, jediné na co jsem se těšila byl domov, Tessa, vlčata a vše to dobré, co tam bylo.
,,Přesně tak," procedila jsem jen a koukla na Aeta. ,,Jo, už bych byla ráda doma." S úsměvem jsem se podívala po okolí a následně se s hnědým vlkem vydala zpět k domovu.

-> Zlatá smečka

Aetas se jako vždy snažil uvolnit napětí a zklidnit situaci, ale já prostě nemohla být klidná, když tahle vlčice odsuzovala mou smečku a přitom jí neznala. Byla to má rodina, mí přátelé a já je byla ochotna bránit. ,,Ne milá zlatá, nesnažím se přebít tvou situaci, jen říkám, že nejsi jediná, která tady má nějakou minulost, jež nebyla procházkou růžovým sadem," odseknu a pomalu mířím za Aetem. Už jsem chtěla vypadnout, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu a poslechnu si zbytek.
,,Já si nestěžuji, tato smečka je má rodina. Tamta nebyla a život v ní jsem si nevybrala, narodila jsem se tam. Opravdu neumím hledět do minulosti jiných, nevěděla jsem, že tě smečka nechala ve štychu, ale to není snad důvod odsuzovat úplně každou smečku. Ne všichni musí být špatní. Ale svůj názor si klidně nech, nikdo tě nenutí se do nějaké připojit, jen jsem se zeptala." Protočila jsem panenkama, opravdu mě srdceryvná minulost šedé vlčice nezajímala, já si taky prošla peklem a nepláču tady nad tím, že mi zabili mého partnera a že já musela zabít své přátele. Říká něco o přebíjení a teď tady říká, jak těžký život měla? Musím se sama pro sebe nad tou ironií v duchu zasmát. ,,Nikdo z nás netvrdí, že je to tvá chyba, nebo že za tu ztrátu můžeš, protože jsi špatná matka. Každému se může stát, že mu milovaného blízkého vcucne černá díra. To ale není důvod tady po nás řvát, jako by jsme za to mohli." Opravdu, tahle šedá vlčice nebyla zrovna jedna z těch klidných typů. Na jednu stranu se mi opravdu příčila, na druhou stranu mi jí bylo možná i trochu líto a oceňovala jsem její vytrvalost v hledání. Ale tyhle kecy si mohla odpustit, mnohým vlkům se staly taky strašné věci a neodsuzují kvůli tomu, zašeptal hlásek v mé hlavě.
Koukla jsem na Aeta a povzdechla si. Už jsem se zklidnila, nemělo cenu se jakkoliv s touhle vlčicí více dohadovat, byla tvrdohlavá a její názor nezmění nic. ,,Aete, mě jen štve, že vyjíždí kvůli zbytečnostem. Opravdu neznám minulost každého," odvětím s neutrálním výrazem. Najednou se z dálky ozve čísi hlas. Ze tmy se vynoří hnědé vlče. Nad jeho slovy protočím panenkama. Fakt, tohle vlče je úplně po matce, možná ještě horší a nevychovanější. ,,Vidím, že se našlo. Neboj se, tvou matku opravdu nikdo nikam nenutí a jasně nám dala najevo, že do žádné smečky nechce." Opravu mě překvapilo, jak drze to vlče mluví se svou matkou. Mluví, jako by byl její otec a ne ona jeho matkou. Opravdu šťastné shledání. ,,Super. Upřímně, už mi Zlatá docela chyběla," řeknu směrem k Aetovi a usměju se na něj.

-> Tichá zátkoa

Zátoka se nám pomalu vzdalovala a já už před sebou viděla krásný zlatavý les, který zůstával v podzimních barvách celý rok. S úsměvem jsem k němu vykročila a do nosu jsem nasála vůni domova. Ano, opravdu jsem to zde brala jako domov. Podívala jsem se na Aeta a poté na vlčici, která se zdála nesvá. Z jejích úst se ozvalo vrčení. Zastavila jsem.
Možná to bylo tím, že zrovna já se do nikoho příliš vcítit neumím a netušila jsem, co mé otázky vyvolají. Pysky se mi lehce odhrnuly zlostí, stáhla jsem uši. Už už jsem chtěla po vlčici vyjet, co si to sakra dovoluje, ale vložil se do toho první Aet. Jeho slova byla naprosto klidná, zato moje krev vřela.
,,Eh? Jako prosím? Byla to naprosto normální otázka a ty děláš, jako bych tě tam snad nutila! Pokud tam nechceš, stačí říct ne a neotvírat si hubu, jak kdybys věděla, jak to v naší smečce chodí! Já sama jsem byla v jedné, kde mne nutili zabíjet své druhy a přes to jsem v další. Tak se laskavě uklidni," zavrčím a švihnu ocasem. Ano, asi jsi špatná matka, když ani neumíš ochránit své milované, mihlo se v mé hlavě, ale nahlas jsem to neřekla. Vřelo ve mě, zuřila jsem a momentálně jsem byla naprosto schopna té vlčici skočit po krku. Místo toho jsem se radši pokoušela uklidnit se a vydechnout. Opravdu jsem nechtěla ublížit jí, když se jí Aetas snažil pomoci.
On je až příliš dobrý a nepovažuje tu vlčici za nepřítele. Snaží se ji uklidnit, vypadá zoufale... Normálně bych tak nepříjemné vlčici prokousla krk, ale neudělala jsem to, kvůli Aetovi. ,,Jak řekl Aet, může se to stát každému." Snažila jsem se zachovat chladnou tvář. Vlčice si začala vylívat srdce, jak je strašně unavená. Fajn, jednala tak pro to, že jí ujely nervy - noa? Trochu kontroly by nebylo? ,,Nevím jak ty, ale já si na nic nehraju, chtěla jsem pouze odpověď na normální otázky, zeptala jsem se úplně slušně a ty po mě vyjíždíš, jako bych snad já mohla za to, že ti zmizí vlče," odvětím s klidnou maskou, ačkoliv ve vnitru opravdu klidná nejsem.
Trhlinou? Tou kterou zmizel Felicio? To máš opravdu štěstí holka. Nahlas jsem nic neřekla, fakt jsem nepotřebovala slyšet zoufalé řvaní o více informací o neznámém světě, kde jí zmizelo děcko. Nezajímalo mne to. Nenávist byla mnohem větší. Jojo, nestála jsem proti medvědovi, ale musela jsem zabít svou nejlepší kamarádku, to bylo hrozně zábavné, věř mi, celý den jsem se jen smála, fakt nejsi jediná, které se stalo něco hrozného, řekla jsem si v duchu s jemnou špetkou sarkasmu. ,,Nemyslím si, že tu o mne zrovna někdo stojí, Aete," odvětím klidně na jeho otázku a podívám se směrem k domovu. Nevím, jestli raději neodejít - Aetas to snad zvládne.

Tiše jsem ťapkala po břehu zátoky a sledovala slunce, které znova pomalu mizelo za obzor. Bylo opravdu velmi teplo, cítila jsem jak mne teplá zem nepříjemně pálí na tlapkách. Pomalu jsem vstoupila do studené vody a šla dál, plavala. Po příjemném schlazení jsem doplula zpět ke břehu a vyšla znova na rozehřátou půdu. Ještě jsem sklonila svou hlavu k průzračné vodě v zátoce a napila se. Následně jsem se pouze otřepala. ,,Lepší," uniklo mi a uvolněně jsem se rozešla směrem pryč. Napadlo mne, že by snad Aetas mohl být zpět ve smečce, podél břehu řeky. Zajímalo mne, co nového se dělo po dobu mé nepřítomnosti.
Najednou jsem ucítila známý pach - to byl Aetas! My o vlku... doslova. Za ním se táhl další pach - pach nějaké vlčice. Srdce se mi lehce sevřelo, tento pocit byl až nepříjemně zkličující. Co se to zas s tebou děje? Promluvil škodolibý hlásek v mé hlavě. Zatřepala jsem hlavou. Najednou jsem si jich všimla, byli opravdu nedaleko ode mne. Docupitala jsem blíže. ,,Aetasi, zdravím." Věnovala jsem mu jeden malý úsměv a podívala se na vlčici, která cestovala s ním. ,,Vlče? Ne, neviděla? Jak mohlo jen tak zmizet?" Podívala jsem se na matku vlčete. Zdálo se, že nějakým způsobem opadl ten počáteční kámen na srdci, který jsem měla a s ním i ten nepříjemný pocit. Trochu mě však zajímalo, jak se vlčici mohlo jen tak ztratit vlče? To ho nechala bez dozoru?
,,Jinak, já jsem tedy Athai, jak už Aet zmínil. Jak se jmenuješ? Chceš se přidat do naší smečky?"Nějak jsem chápala, jaké to pro vlčici musí být a nejspíše neměla na smečku ani pomyšlení, když se jí ztratilo vlče. ,,Jistě, půjdu ráda. Stejně jsem to měla v plánu," odvětím a zamířím k území.

-> Zlatý les

Yey, to jsem nečekala :D Myslela jsem, že na tom jsem hůř :D

Furijské hory: (Od slova Furious - zuřivý)

Tyto hory nejsou ničím příliš zvláštní, avšak vysoko v těchto horách bývají často velké vichry, které mohou působit problémy při jejich zdolávání. Jsou hodně strmé a mohou přivodit nepěkné pády a následné zranění či smrt. Hory jsou uspořádány do jakéhosi kruhu, který obklopuje kus planiny a velké jezero. Z hor je na něj krásný výhled, skvěle se zde dívá i na západ slunce. Různě tvarovaná skaliska tvoří úžasné úkryty a jeskyně pro jakoukoliv zvěř. Občas se zde vyskytne i nějaký medvěd. Níže v horách se pohybují rohaté kozy a na horských skaliskách se usídlili zvláštní modří ptáci, které není příliš snadné ulovit. Z per těchto ptáků je vytvořen náhrdelník vlčice Athai, který jí věnovala bohyně Iris.

Tlapku prosím Ath do ledu, všechny "penízky" do profilu Blindulínovi :)

Díky za hlasy ^^
8 % do síly :)

4 týden

Ath: 2
Blind: 1

//Dobrá, jsem chtěla napsat před chvilkou, koukám že jsem to nestihla :D Tak tohle tak nějak rozdělím na 2 posty

Trhám jemné králičí maso a žaludek se mi konečně zaplňuje. Chuť krve cítím na jazyku a nadšeně znovu trhám kusy masa, které následně polykám. Nijak nespěchám, sem tam se po očku podívám na Feliho, který vypadá velmi nerozhodně, co se puštění do jídla týče. Poté řekne něco ve stylu, že svou kořist musí odnést alfovi. ,,Jasně, chápu," pronesu a sleduju jeho hladové oči. Sám by se nejspíše nejradši do té chutné krmě pustil sám. ,,Já? Ano, jsem ve Zlaté smečce, která sídlí tady nedaleko, ve Zlatém lese. Alfa je velmi milý a dobrosrdečný. Našla jsem tam novou rodinu, přátele," odvětím s úsměvem. Byla to opravdu skvělá smečka. Přemýšlela jsem, jestli se vrátit, nebo zůstat ještě tady, v zátoce.

Felicio mě poslouchal a já se jen pousmála. Zdálo se, že se brzy rozejdeme každý svou cestou. Na to, že mě na začátku naší výpravy skoro zabil, mi to přišlo fajn. ,,Přeju ti hodně štěstí. Snad ve smečce najdeš rodinu a snad tě alfa příjme. Myslím, že to nebude vůbec problém, jsi dobrý vlk. Pokud nebudeš vzat do smečky, můžeš se zkusit kouknout k nám. Určitě tě ráda uvidím." Usměju se a podívám se na tmavé nebe. ,,Také mi bylo potěšením, ráda jsem tě poznala. Tak snad zase někdy," odvětím a mávnou ocasem. Poté jsem už viděla jen Feliciův hřbet, který mizel za zátokou. Kam půjdu já? Domů? Nebo se tu porozhlédnu?

Díky všem co za Blinda hlasovali :)

3% do síly
3% do vytrvalosti
3% do schopnosti lovu

3 týden

Ath: 5
Blind: 1

Trošku nižší aktivita, pardon :)

Západ zanedlouho skončil a setmělo se. Stále jsem sledovala jezerní hladinu, jako bych úžasný západ ještě mohla spatřit. Neunikl mi ani Feliciův tázavý pohled, který následoval po mém zatřepání hlavou. ,,Možná ti to povím jindy," řeknu s úsměvem a povzdechnu si. Možná už je na čase příjmout fakt, že již nejsi to monstrum, které jsi byla.
Po vytopení nory jsme čekali jen pár minut a z malé díry v zemi se začala vynořovat celá zaječí rodinka. Felicio zabil jednoduše otce celé rodiny a já jsem do zubů chytla matku, která se pokusila utéct. Malým stiskem čelistí jsem jí oddělila hlavu od těla a malé zajíčky, kteří byli nyní sirotky, jsem jednoduše zabila magií - z vody, která ještě v hlíně zbyla, jsem vytvořila tenké vodní proužky a omotala je kolem zaječích hrdel, přičemž jsem zajíčky zaškrtila. ,,Nu, dobrou chuť," dodala jsem jen a začala trhat kusy teplého masa ze zaječí matky.

V dálce byl vidět úžasný západ slunce nad zátokou. Na vodní hladině se odrážely paprsky slunce a s každou minutou se posouvalo jakoby pod hladinu. Podívala jsem se na Feliho a hlavou mu ukázala směrem k západu.
,,To chápu. Já jsem asi už od mala nedočkavá. Protože to, co jsem chtěla jsem si musela vzít. Nejlépe hned." Stále se mi vracely vzpomínky na osudný večer. Já a ona, jediný vítěz. Zatřepala jsem hlavou a povzdechla si. Pobaveně jsem se zasmála. ,,A já si myslím, že vždycky můžeš být lepší," mrknu na něj.
,,Tak dobře, jdu na to!" Konečně jsem nemusela jen sedět a udělat i něco pomocí své magie. Díky bohům, že jsme nebyli ani příliš daleko od břehů, stačilo jen vyjít z menšího "lesíku" a přede mnou se rozprostřela celá zátoka. Plná vody. Zavřela jsem oči a chvíli vnímala její přítomnost. Hladina se začala pomalu pohybovat a voda, jako velký had, se pomalu ve vzduchu, jako v kapsli, plazila za mnou. Šla jsem od břehu dál, voda byla nad mou hlavou a já se pekelně soustředila, aby se nad mnou držela a já ji mohla přenést až k úkrytu zajíců. Had se teď smrskl do velké vodní koule, co nade mnou plula.
Pomalu jsem došla zpět k Felimu a zazubila se. ,,Příjemné koupání, ušáci," a s těmi slovy jsem vodu vpustila do králičí nory tak, že se celá zatopila. A my mohli vidět malou hladinku, která se vytvořila nad otvorem nory.

,,Možná jsme si je vyměnili. Tohle není můj styl. Já užívám tesáky a drápy,"pronesu s úšklebkem a vycením ostré tesáky, které jsou jak jehličky. Zubatý úsměv mi nevydrží dlouho.
,,Jistě, v to jsem také doufala. Ale stejně to není úplně můj styl. Každopádně, vidím že ses do toho lovení docela opřel. Přeci jen, nejspíš nebudeš tak špatný jak říkáš," odvětím a povzbudivě se usměju. Pomalu odstoupím od nory, abych byla spíše aspoň metr za ní, kdyby zající vylezli - aby si nás nevšimli a nezalezli zpět.
,,No, pořád lepší něco než nic," pronesu a pokrčím rameny. Hladovky jsem zažívala denně, vydřím pár chvil bez jídla. Bohatě mi to stačilo. Ale bude to stačit jemu? Povzdechnu si a sleduju noru. ,,Mohla bych ji vytopit," řeknu jen tak, mezi řečí. Nebyl to tak špatný nápad - zajíci by musei vylézt rychleji. Nehledě na to, že je to možná trochu přiutopí a neutečou tak rychle.

,,V pořádku. Občas se prostě nezadaří." Poraženecky si sednu vedle Felicia a zadívám se do králičí nory. Slunce hřeje již od začátku dne a vítr je příjemně teploučký. Poslouchám okolí, šumění listů, vodu která protéká zátokou. ,,Ano, cítím," odvětím s úsměvem a sleduju Felicia. Jeho oči už na mne příliš nepůsobí, spíše to bude tím že se na mne nějak nesoustředí.
,,Když myslíš... Ale to můžeme čekat hodiny," odvětím a ucítím, jak mi kručí v žaludku. Moje tělo očekávalo po takovém výboji energie nějaké jídlo, avšak já mu ho neposkytla. Protože ti zajíci jsou pitomí. Hrábnu tlapkou do hlíny. ,,Můžeme jen doufat, že nemají pod zemí celou síť chodeb a že nečekáme úplně zbytečně," vyslovím svou myšlenku a sleduju králičí noru. Vyčkávání nebylo zrovna můj styl, zvlášť když jsem hodně netrpělivá a na takový způsob lovu se nemohu soustředit. Avšak, Feliciovi to nejspíše vyhovovalo, tudíž jsem nenavrhovala jiné možnosti a pouze seděla - a čekala, jestli se nějaký zajíček uráčí vyjít z nory. Můj způsob lovu byl agresivní a jednala jsem silou. Tady se síla momentálně uplatnit nedala. ,,Myslíš, že se z toho oba najíme?" Oba jsme nejedli pořádně dlouho.

Feliciovi nebylo nejspíše příliš do řeči a já byla unavená, hladová a adrenalin se ve mě pořád jaksi probouzel, tudíž jsem vše překousla a napnula své svaly. Smysly jsem se snažila zachytit úplně cokoliv. Feli nejspíše nebyl z mého optimistického uvažování nadšený, avšak stále jsem jaksi doufala, že nebude tak špatným lovcem, jak si pořád říká. Má svůj pohled, má element ohně - stále má něco!
Přikrčím se a podívám se na Felicia. ,,Vlastně, na vlka jsi možná celkem obr," zazubím se na něj. ,,Tvá výška a celková mohutnost se musí při souboji hodit," pronesu uznale svou myšlenku. Nějaká optimistická ne? Athai, jsi to vůbec ty? Lehce jsem se nad tím ušklíbla a pokračovala vpřed, ke křoví.
Mé lovecké instinkty byly správné a v houští se opravdu něco hýbalo. Byl to celkem urostlý králík, kterému z křoví vyčníval jen zadek. Tiše jsem se plížila směrem k němu, avšak zradil mne malý klacík, který křupnul pod mou váhou. Zajíc vystrčil hlavu z křoví a už upaloval pryč. Podívala jsem se rychlým pohledem na Feliho a rozběhla se za zajícem. Má rychlost byla vcelku úchvatná, avšak zajíc měl stále náskok. Malá potvora, pomyslím si a přidám, co mi svaly a síly stačí. Zajíc najednou zapadne do nějaké díry v zemi a já se poraženecky uchechtnu. ,,Večeře asi nebude."