Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2 Týden

Blind: 1
Ath: 21

Lehce jsem se ušklíbla, když pronesl, že nebyl sám kdo si odnesl jizvu. Podívala jsem se na oblohu, kde zbyl pár mráčků, které kryly slunce. Vál trochu příjemnější vítr a teplota nebyla tak špatná. Pokračovala jsem v rychlé chůzi vpřed a při tom poslouchala, co Feli říká. ,,No, nejlepší nápad to asi nebyl," zašklebím se při vzpomínce, když jsem se s jedním vlkem poprala tak, že byl tělo samý krvavý šrám.
,,To je celkem dlouho," pronesu, ačkoliv sama tak nějak počítám, že jsem nejedla možná déle než on. S prázdným žaludkem se nelovilo možná nejlépe, ale zažila jsem i horší situace. ,,To je v pořádku, nějak to zvládneme," odvětím a pokrčím rameny, já byla odhodlaná srnu zabít i přes to, že mě několikrát nakopne. ,,Myslím, že se podceňuješ. Mimo to, máš nějaké schopnosti, k lovu je můžeš využít," dodám jen a sama si představím, jak lze jednoduše pomocí elementu srnu chytit.
Zavětřím, ale vítr vaje jiným směrem, tudíž necítím skoro nic. Pomalu zamířím k zátoce, k vodě. Okolo bylo jen pár stromků, které mohly poskytnout přístřeší nějaké zvěři. Můj čich nebyl tak dobře vyvinutý a kořist jsem nemohla zachytit. Oči byly však bystřejší a v dálce, v křovinách jsem zaznamenala nějaký pohyb. Kývla jsem na Felicia, jestli si taky všiml.

,,Nazvala bych to možná několikahodinovým týráním než tréningem." Nad těmi vzpomínkami se ušklíbnu. Nebylo to tak zlé, alespoň po několika týdnech. ,,No, normální to je. Já se taky párkrát pobila s bratrem a nebo se sestrou. Ale to byla možná spíše zábava, než boj." Byly to hezké vzpomínky. Nikdy jsem nezapomněla, jak jsem sestru viděla po dlouhé době - shodila mě na zem a všichni ze smečky si mysleli, že na mě zaútočila - to byla zábava. ,,Od celé smečky, řekla bych. Hlavně teda drzých vlků, co si mysleli, že mě zabijí." Povzdechnu si a zamrkám, protože mi do oka vletí nějaký prach.
,,A to je jak dlouho?" Zeptám se s obdivem. Já taky nejedla dlouho, naposledy... Ani nevím. ,,Jsem no... průměrná, řekněme. Ale neboj, nějakou mladou srnku zvládnu. Nebo spíše, zvládneme. Myslím, že se svým mohutným tělem ji skolíš raz dva. Jen potřebuješ taktiku, nic víc. Nemyslím, že by to pro tebe měl být problém, nevzdávej to," mrknu na něj a scházím dolů po kamenech, přičemž se snažím zachytit pach nějaké srny, nebo alespoň zajíce.

,,Ale ano, byla. Otec mne často trénoval, prakticky pořád, tudíž jsem byla hodně mimo smečku. Ačkoliv myslím, že bych se neměla problém ubránit sama - tedy alespoň omegám, které byly jen nástroj pobavení pro smečku." Úsměv mu oplatím a protáhnu si nohy, vzhledem k tomu, že mě po probděném večeru docela bolely, stejně jako hlava. ,,To nezní špatně," odvětím a zastříhám ušima. V dálce byl vyvrácené nějaký strom, možná příčinou včerejšího větru, deště a bouře.
Zaposlouchala jsem se do jeho vyprávění, o jeho sestře a bratrovi - které taky dlouho neviděl (což jsme měli vlastně společné). Podívám se na jeho jizvu, kterou zmínil. Sama jsem jich měla několik, po bojích. Ale většina už zarostla srstí, ty menší nebyly příliš viditelné. Nad jeho vyprávěním se pousměju. ,,To je mi líto. Možná budete mít příležitost si promluvit, pokud se objeví. Já dostala na rozloučenou taky pár jizev, ale ty už nejsou vidět." Podělím se o kousek své minulosti. ,,Ano, už jsem nejedla pár... dní. Můžeme jít něco ulovit, možná se tu najde nějaká srna." Vlastně až teď jsem si uvědomila, že mám hrozivý hlad.

,,Ano, poměrně. Moc jsme si jako vlčata nehráli a nevídali se, ale i přes to jsme mezi sebou měli takový...no, dobrý vztah. Kdo ví, jak je to teď," pronesu bez nějakých zábran a pokrčím rameny. Chyběla mi hlavně Lilith. ,,Moji sourozenci nebyli smečkou tak ovlivnění, matka i otec je měli pod dohledem. A vzhledem k tomu, že byli na poměrně vysoké pozici, než se stali alfami, nebylo to nijak složité - vlci se mých sourozenců hodně stranili, vzhledem k tomu, že kdyby jim někdo zkřivil chlup, pravděpodobně by se nedožil večera."
Poslouchám Feliho, který vypadá, jako by neměl ke své minulosti nic moc co říct. ,,Budu ráda, alespoň budu mít při té chůzi co poslouchat," vyřknu a pomalu se zvednu ze země, přičemž se vysoukám z jeskyně. Prohlédnu si okolí. Bylo poměrně hezky, ale trošičku chladno.

V ranních hodinách už jen slabě poprchává a do čumáku mě udeří vůně květin. Všechno jako by se po včerejší bouři vrátilo zpět k životu. ,,Nevím, jestli žije, ale doufám, že ano. Mám ještě dva bratry, možná je tu taky někdy uvidím," pronesu napůl zahrabaná ve svých myšlenkách a potom se podívám zpět na Feliho. ,,A co ty? DOufám, že tvá minulost byla alespoň trochu šťastnější než moje. Vypadáš jako neohrožený vlk," zazubím se na něj a pak nasaju jemný vzduch do nosních děr.,,Ale jestli o tom nechceš povídat, nemusíš," dodám potom kvapně.
Zasměju se a podívám se na své pavučinové tlapky. ,,V pořádku." Stále se směju, cítím se po dlouhé době konečně trochu živá.

,,Jmenuje se Lilith. A nevím, neviděla jsem ji už dlouho. Necítila jsem ani její pach nikde blízko. Možná odešla a nechala mě tu. Ale kdo ví - nevadí mi to. Nemohu jí bránit. Možná našla někoho, kdo jí za to stál a odešla s ním pryč. Doufám, že to tak je,"snažím se vidět tuto věc optimisticky, avšak nedělám si velké naděje.
,,Tak pardon, je to tu moc těsné," upřesním svou myšlenku a ušklíbnu se. Feli začne mávat svým ocasem a tím rozvíří prach. Lehce zakuckám, protože se mi ho trochu dostane do nosu a očí. Mimo jiné mi nějaká pavučinka přistála na hlavě, takže jsem jí tlapkou (což vypadalo komicky) snažila sundat. Po chvíli se mi to povedlo. ,,V pořádku, nic se neděje," zasměju se a podívám se ven. Stále to samé, jen hromy a déšť.

,,Myslím, že ta smečka už neexistuje. Odešla jsem, protože ve smečce byl převrat. Mí rodiče se stali alfami a mnoho vlků tohle nepodporovalo. Všichni se pozabíjeli navzájem. Někteří možná utekli jako já. Přežili i mí sourozenci, nedávno jsem zde objevila svou sestru. Kdo ví, kde je jí teď konec..." Myšlenkami se vracím k sestřičce, kterou jsem tehdy objevila na území naší smečky. Bylo to velmi šťastné shledání a také velmi nečekané. V tu dobu se stalo spoustu dobrých věcí.
Byla tmavá noc, přes temné mraky nešlo nic vidět. Pár kapek dopadlo na zem, déšť občas trochu zmírnil a pak zase nabral na síle. Podívám se na Feliho a zasměju se. ,,Já za to nemůžu,"pronesu s úšklebkem a vymaním svůj ocas z jeho sevření.

Sleduju kapky deště, dopadající na zem a cítím, jak magie ve mě žije. Jemně se usměju a podívám se zpět na Feliho, který na mě hledí. Pro mé potěšení zjistím, že mi to žádnou bolest nepůsobí.
,,Nebyla to správná smečka. Tahle smečka byla plná vyhnanců a práva tam měli ti nejsilnější. Vlci se tam nebrali z lásky, ale kvůli postavení a přičlenění do lepší společnosti. Bylo normální zabíjet slabší, bylo normální zabíjet vlčata. Bylo normální nechat ty na nejnižším postu hladovět několik týdnů." Nad tou vzpomínkou se uchechtnu. Připadalo mi to jako špatný vtip. ,,Kdo by čekal, že zrovna tohle budu někomu vyprávět. Je to špatná vzpomínka. Ale máš pravdu. Tohle všechno se muselo stát. Zocelilo mě to." Dešťové kapky bily o zem a já poslouchala, jak dopadají.
,,To je zvláštní. Robovlci. Ale asi to nebylo moc příjemné," vyřknu svou domněnku. Když mi Felicio uvězní ocas pod svou nohou, zašklebím se. ,,Hej!" Křiknu naoko pohoršeně a pak se začnu smát.

,,Vážně? V jakém kraji to jsme, že se tady na samice berou ohledy? V mojí staré smečce se všichni rvali navzájem, když si lezli na nervy. Byla jsem stroj, zabíjení pro mě není nic tak převratného. Navíc, když žiješ někde, kde tě stále někdo ohrožuje, musíš se naučit rvát. A když bojuješ za život přítele, je ti jedno, že zemřeš. A když mě někdo napadne, volím raději tesáky než útěk. Tak jsem se to učila. Já se nevzdávám." Trochu si vzpomenu na svou minulost a povzdechnu si. Bylo to opravdu těžké období, bylo to tedy ale hlavně něco nezapomenutelného. Něco, co jsem v sobě měla, něco co bylo mou součástí a já to nemohla odtrhnout.
,,Pusto? Nějaká divná poušť nebo co? Ale závidím ti, někdy bych se tam ráda podívala! Muselo to být opravdu úžasné, mít něco navíc." S úsměvem švihnu ocasem a zase Feliho praštím do nohy. Zakřením se a sleduji scenérii, která se odehrávala přede mnou.

,,Byla jsem trochu mimo a zhodnotila jsem, že mne asi zabít nechceš a kdybych zaútočila, nejspíše bys mě zas položil do říše snů, takže - asi tak." Lehce se nad tím pousměju, když si představím, že kdysi jsem každého, kdo se snažil udělat mi cokoliv, skončil pod mými tesáky. Smečka mě hodně změnila. ,,Bojuju. Na život a na smrt," řeknu vážně a podívám se před sebe. Zabíjení bylo jako dýchání. Necítila jsem lítost k vlkům, kteří se pokusili mne také zabít, nebo ublížit mým blízkým.
Pokusím se znovu navodit úsměv a zlehčit atmosféru. ,,To by bylo hezké! Možná to někdy objevím," pronesu zasněně a olíznu si studený čenich. ,,Portál? A křídla? Páni, to muselo být velké dobrodružství." Představím si svět, kde mohl Feli být.
Vesele se usmívám. ,,To rozhodně. Ještě jednou se ten brouk vrátí tak opustí naši jeskyni!"

Myslím, že počasí se dokonce zhoršilo, intenzita blesků a hromů byla čím dál tím větší a nepříznivé počasí se nijak nezlepšovalo. ,,Já také nevěděla, jestli jsi přítel," odvětila jsem. ,,A divím se, že jsem se nerozhodla tě jako nepřítele brát, po tom s těma očima." Trochu si protáhnu tlapy a podívám se na Feliho.
,,Děkuji. Nemám tušení... možná to jednoho dne zjistím. Možná se mnou bohové něco zamýšlejí... Páni, jiný svět? To je celkem divné. Jak ses tam dostal?" Zaujatě jsem ho pozorovala (přičemž jsem se snažila nedávat se mu do očí) a při zmínce o znaku jsem jen kývla hlavou. Všimla jsem si ho už před tím, ačkoliv na nějaké okukování jsem neměla příliš času.
,,Jo takhle. To máš pravdu. V tomhle počasí se cítím dobře - teda, pokud nezmoknu na kost nebo do mě nevrazí blesk," zašklebím se.
Chrobáček se nějak stejně znovu přetočil zpět na nožky, protože pod náporem deště se mu nejspíše příliš nelíbilo a kroutil sebou. Poté si to, jako by se nic nestalo, nakráčel zpět do jeskyně. To už jsem se pobaveně řezala smíchy, hlavně když Feli - naoko pohoršeně - vyřkl poslední větu. Kdo by čekal, že si s broukem užijeme takovou zábavu? ,,Ti brouci jsou ale nestydové," pronesu taky naoko pohoršeně a začnu se tlemit. Chvilku jsem s malým stvořením soucítila, přeci jen, v tom dešti nikdo moknout nechtěl. Byla jsem ráda, že se brouček nerozhodl znovu chodit po mých zádech a tak jsem ho nechala, aby zalezl někam dozadu pod kamínky.

,,No, byla jsem myšlenkama trochu jinde," odvětím a zadívám se na blesk, co právě protnul oblohu, přičemž jej doprovázelo velké zahřmění. ,,No, trochu nebezpečný. Ale věřím, že se určitě hodí. Tedy, když s tím složíš někoho jako mě, tak asi určitě," řeknu a uchechtnu se. ,,Zdá se, že bohové v tomto světě rádi rozdávají magie a nějaké cetky." Pohodím hlavou, na které se mi houpe náhrdelník, který jsem dostala od nějaké neznámé bohyně.
Nad jeho dalšími slovy se pouze pousměju a unaveně zamžourám očima. Položím si hlavu na tlapky a sleduju kapky, které dopadají na zem nedaleko ode mne. ,,Proč myslíš? Nápodobně, taky bych ocenila spíše suchou, než mokrou srst," odhalím bílé zuby v mírném úšklebu.
Feli se smál, když jsem broučka chtěla oddělat. A ačkoliv chtěl pomoci, zvládla jsem to po chvíli sama.

Béžový vlk ho připlácl tlapou a já se neubránila pitomému smíchu. Brouček si stejně nedal říct a postupoval dál, když překonal první překážku - Feliho tlapu. Dám hlavu na zem a když se brouček přiblíží, fouknu do něj tak, že se převrátí na záda a malýma nožkama kmitá ve vzduchu, když se snaží převrátit zpět na nohy. ,,Chudák asi zrovna prožil tornádo." Zase se zasměju a tlapou posunu broučka na zádech k východu.

,,No, asi tak obojí. Když se smrákalo, tak jsem nejspíše běžela sem, do téhle zátoky. A když začalo pršet tak jsem byla rozpláclá na zemi." Ušklíbnu se podívám se směrem k vlkovi. Zase se mi podívá do očí a mě zase začne bolet hlava. ,,Hele, co to máš za pohled?" Spíše se nad tím pobaveně usměju, než abych byla naštvaná. Bylo to vtipné, že vás někdo dokázal porazit pitomým pohledem.
Nad jeho dalšími slovy jen pokývu hlavou. Ta scenérie byla opravdu úžasná. Blesky, voda... Navíc pěkný výhled z vyvýšené skalky na celou zátoku. Dalo by se to nazvat romantikou, ačkoliv bych si zrovna nepředstavila, že tohle budu pozorovat s vlkem, kterého jsem potkala před chvílí a málem mě zabil pohledem. Ironie osudu?
,,To asi ne. Nevím, jestli by na to byl déšť silný. A já? Možná ano, když prší, mám jistou výhodu. Ty by jsi to zase mohl na druhou stranu potlačit. Je to tvůj element," mrknu na něj a pobaveně se usměju.
Felicio svůj pohled otočí směrem k nějakému broukovi, který po něm leze. Pobaveně se zasměju a Felicio broučka spraží svým pohledem - přičemž brouk začne zrychlovat. Nakonec přeleze na mě a já se ho snažím setřást. Musím vypadat opravdu vtipně, mimo jiné párkrát kopnu Feliho tlapkou, jak se snažím hlavou přiblížit ke svému zadku a sundat brouka, co po mě leze. Nakonec se mi to podaří, brouka chytnu do tlamy a trhnutím hlavou jej vyhodím do trávy ven, což se mu asi nelíbí a zabruslí zpět do sucha jeskyně.

Felicio si lehl blízko mne, ale vzhledem k tomu, že jeskyňka byla opravdu těsná, neměla jsem mu za zlé, že jsme tu jako sardinky. Alespoň tohle se dalo brát za nějaký počátek částečného "přátelství" ačkoliv ne že bych vlkovi nějak extra důvěřovala. Pořád to byl "ten vlk co mi přivodil mdloby."
,,Upřímně jsem si chvilku ani nevšimla, že pršet začalo, nebo že by se stahovala mračna," přiznám se. Byla jsme utopena v myšlenkách a nějak jsem nevnímala, jaké je počasí. ,,Taky si myslím. Kéž by to bylo za jiné příležitosti," pronesu s úšklebkem a mrsknu ocasem, přičemž Feliho plácnu po noze. Zazubím se a začnu svou pozornost věnovat blesku, co udeřil nedaleko nás.
,,Snad nezačne někde tady hořet, to by bylo celkem nepříjemné," řeknu nahlas svou myšlenku. Ačkoliv, Felicio nejspíše ovládal oheň a já vodu - tudíž se zdálo, že by to zas takový problém nebyl.