Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Změť větru a deště mi zrovna není příjemný, zvlášť když prakticky neslyším a nevidím. Přehnaným mrkáním chráním oční víčka před deštěm a větrem. Pravděpodobně vypadám děsně vtipně, když tohle dělám. Ačkoliv předpokládám, že Felicio na tom není o nic lépe než já.
Pomalu se blížila noc a temná mračna měla podíl na tmě, která najednou nastala. Dešťové kapky bubnovaly možná ještě víc, než předtím a zasahovaly mě do každé části mého těla, což bylo značně nepříjemné.
Feli nakonec souhlasil s mým návrhem a tak jsem jen přikývla. Poté dodal, že blízko nás jsou nějaká skaliska, kde by jsme mohli možná najít i nějakou jeskyni. Jen znovu kývnu a projdu kolem něj směrem ke skaliskům. Jdu trochu pomaleji, čekám jestli vlk jde za mnou a nechci mu příliš utíkat. Pomalu
vyšplhám po kamíncích dál. Překračuju je, nebo přeskakuju. ,,Hele, něco vidím," řeknu a posunkem hlavy ukážu na poměrně malou, avšak pro nás celkem vhodnou "jeskyňku" tvořenou kameny které se na sebe příhodně naskládaly. Proskáču všechny kameny a dostanu se až k provizorní jeskyni. Pomalu vlezu dovnitř a lehnu si ke vchodu. Tohle místo není ani příliš velké a tak jsem ráda, že se tu oba vlezeme. ,,Možná bych si tuhle přírodní scénárii i užívala, kdybych nebyla promoklá a špinavá," zazubím se a pohlédnu ven, na blesky co křižují oblohu.

Po pár chvílích jsem se cítila opravdu jako mokrá slepice, nehledě na to, že kousek od nás udeřil blesk. Trochu jsem ucukla, vzhledem k tomu, že rána mi zahučela do uší. Vítr začne nesnesitelně foukat, pročechrává mi srst a to opravdu není zrovna příjemné.
,,Felicio... to je zajímavé jméno," pokývnu a zahledím se na tmavé, skoro až černé nebe. Hromy neustávají. Opravdu, kde je to hezké počasí, co panovalo celé týdny? ,,Nápodobně. Jsem tu snad asi rok. Ale na spoustě místech jsem nebyla. Toto místo jsem také ještě nenavštívila, takže tak." Chtěla jsem se instinktivně otřepat, ale stejně jsem byla mokrá a nepomohlo by to. Moje nožky se bořily do bláta, co se vytvořilo.
Vlk stále kroutí hlavou, jako by snad zjišťoval, že jsem si nic neudělala. Přehnaná starost byla něco, co jsem nepotřebovala. Když říkám, že jsem v pohodě, tak jsem v pohodě. Olízla jsem si studený čenich. Kapky bubnovaly o jezerní hladinu a vytvářely krásný obraz.
,,Myslím, že by jsme měli najít nějaký úkryt, než nás zabije blesk. Tamto bylo celkem blízko," pronesu, avšak představa těsnění se v jeskyni s neznámým (poměrně) vlkem nebyla zrovna nejšťastnější.

Vlk si posunul brejličky na nos. Tudíž už jsem mu do očí neviděla a ani jsem neměla v plánu se do nich znovu dívat. Jestli takto uhrane každého, tak to potěš pánbůh. Chtěla jsem mu uštědřit poznámku, proč ty brýle nemá na nose furt a proč takhle sadisticky ubližuje svýma očima, ale nakonec jsem držela jazyk za zuby. Nepotřebovala jsem zase upadnout do bezvědomí a vymáchat se v blátě, které se tu kolem vytvořilo.
Vlk se zase trochu přiblížil a já instinktivně couvla. Potřebovala jsem přeci jen trochu svého osobního prostoru, který vlk, co způsoboval očima bolest jiným, zrovna narušoval. Bolest hlavy už skoro opadla, zase se mi do žil navalil příval adrenalinu. Svaly jsem už neměla tak napnuté a došla jsem k závěru, že vlk pravděpodobně bojovat nechce, jinak by mě nejspíše už asi zabil, nebo mi alespoň ubližoval svýma očima. S touto nepříjemnou zkušeností jsem se rozhodla vlkovi tak úplně nedůvěřovat. Kdyby tohle bylo ještě má staré já, nejspíše by teď ten vlk ležel pode mnou - s prokousnutým hrdlem, samozřejmě.
,,Říkám, že jsem v pořádku. Nedělej si starosti," odvětím neutrálním tónem. Chtělo by to změnit téma, než začneme probírat nějaké diagnózy mé lebky. ,,Mimo jiné, jsem Athai. Tebe jsem tu ještě neviděla. Jsi tu nový?" Otočím hlavu a pokusím se vypadat alespoň trochu přátelsky.

Kapky dopadají na mé stuhlé tělo, pod mou kůži, nepříjemně studí. Tohle mě jaksi probere ze všech mdlob. A pak hlas. Hlas toho vlka. Vzhlédu, ale stejně zůstávám ležet. Konečně si ho mohu trochu prohlédnout. Snažím se nesledovat jeho oči. Vlk je světle béžový, sem tam má v srsti trochu oranžové - až rudé. Na čele se mu lesknou nějaké brejličky a na noze, která je blízko mne, se mu táhne nějaká jizvička.
Zamrkám a stále ležím, na boku. Jeho starostlivý hlas mě bodá do uší, bolest hlavy však pomalu pomíjí a s ní i stuhlost. Takto jsem se již dlouho necítila. Vlk však nevypadal, že by mi chtěl ublížit. A nejspíš ani neplánoval mě takto uhranout. Já zase neplánovala napadnout jeho, ale momentálně jsem mu vůbec nedůvěřovala.
,,To je v pohodě," ozvu se tiše a pomalu se snažím postavit na vlastní nohy. Otřepu se od vody, která mi dlouhé minuty smáčela kožíšek. ,,Jsem v pořádku, jen se mi zatočila hlava,"odvětím. Podívám se na vlka, který teda jako velký agresor nevypadá. Tohle je trapné, pomyslím si. Nevěděla jsem, jestli to nechat být. Přeci jen, to jeho pohled mě dostal do takového stavu. Nemyslím, že by ti chtěl ublížit, řekl kousavý hlásek v mé hlavě.

Vlk nevypadal, že by se chystal k útoku, jen seděl, já zírala na něj, on zíral na mě. Což bylo při nejmenším dost divné a hodně nepříjemné. Chtěla jsem uštědřit nějakou kousavou poznámku, aby na mě nekoukal, avšak sama jsem se od jeho očí nemohla odtrhnout. Jako by mne něco táhlo k jeho očím, ačkoliv se snažím konečně uhnout pohledem. Nějaká schopnost? Takhle ten vlk bojuje? Brala jsem to jako první náznak nepřátelství.
Hlava mne začala bolet, nakonec jsem cítila, jako by se mi do mozku zabodávalo tisíce malých jehel. Stále se snažím oči odtrhnout, neslyším ani hřmění kolem mne, nebo si ani nepovšimnu, že začne pršet. Hlava se mi začne motat, před očima mám temno. Nakonec upadnu na zem, do mdlob. Ještě jsem se zcela nezregenovala a vybití energie si vzalo svou daň.
Oči otevřu až po chvíli, ale stejně mě to táhne k vlkovým rudým. A nepříjemný pocit bolesti je opět tady.

--> Území smečky - Zlatý les

Trochu jsem zpomalila, běžela jsem velmi dlouhou dobu, přes celé území naší smečky a kousek Zlatého lesa. Ve vzduchu jsem cítila známý pach - Tessu. Ale byl velmi starý, už pár dní. Byl tu i jiný, taky hodně starý. A pak další a další. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti, kdyby se v okolí objevilo nebezpečí, zažehnala bych jej slovy nebo tesáky (ačkoliv tesáky jsem preferovala více).
Na tomto území jsem ještě nebyla, což mi vlastně vůbec nevadilo, chtěla jsem už dlouho prozkoumat další kouty tohoto světa. Nikam jsem se nedostala, protože jsem dlouho zůstala na jednom místě - na území smečky. Což mi samozřejmě nevadilo, já tam byla ráda. Byla tam má rodina, vlci které jsem měla ráda a vlci, které jsem chtěla chránit. Na ničem nezáleželo. Konečně jsem trochu zpomalila a podívala se kolem. Bylo to poměrně klidné místo, pár stromečků, kamení a mnoho vody. Je to nějaká zátoka? Nadšeně jsem došla k vodě a sklonila jsem se k ní. Začala jsem pít, voda byla příjemně studená. Suché hrdlo se okamžitě zalilo vodou a já byla spokojena. Přes to všechno jsem málem přehlédla cizího vlka, který stál nedaleko mne. Zvedla jsem zrak a zadívala se na něj. Svaly mi ztuhly, byla jsem kdykoliv připravena na útok, kdyby snad vlk by nepřítelem.

Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala. Byl to zvláštní pocit, ležet zde tak dlouho. V nohách mi nepříjemně mravenčilo, cítila jsem se unaveně, oči mne bolely z ostrého světla kolem. Ve vzduchu jsem cítila několik pachů, které jsem důvěrně znala. Ležela jsem ve stínu stromů, na území své smečky.
Zpozorovala jsem nedaleko všechny známé tváře. Mimo jiné i malá vlčata, která se tu už nějaký ten týden pohybovala. Při obrazu spokojené rodinky jsem si vzpomněla na Aetase. Kde se jen toulá? Bylo mi po něm trochu smutno. Dlouho jsem jej neviděla. Neměla bych jej najít? Porozhlédnout se? Možná bych se měla vydat poznat někoho nového.
Vydrápala jsem se na nohy, které mne nepříjemně bolely. Prošla jsem kolem svých přátel a pozdravila je pouze kývnutím hlavy. Ani jsem nedoufala v nějakou odpověď či pozdrav. Vrhnula jsem se vpřed a rozběhla se pryč z území.
Cítila jsem staré pachy, nové pachy a také všechny možné neznámé vlky. Bylo sice mou povinností ubránit smečku před případnými návštěvníky, avšak nepřišlo mi, že by byl někdo nový na území. Chvilku to tu bez tebe zvládnou, pomyslela jsem si a přidala do kroku.

-> Tichá zátoka (přes Zlatý les)

1. Týden
Blind -1

Zatřepala jsem hlavou. Někdo na mě před chvíli mluvil, ale já to nevnímala. byla jsem až příliš ponořená do myšlenek, tolik se toho událo a já si vše dlouho skládala v hlavě. Mával jsem ocasem a rozhlédla se. Viděla jsem, jak ode mne odchází malé vlče. To ta malá na mě mluvila? Zmateně jsem naklonila hlavu a podívala se kolem sebe. Viděla jsem, že malá dcerka Dest se přidala ke svému bratrovi a společně dováděli, takže nejspíš na mě už zapomněla a tak jsem nechala její otázku nezodpovězenou. Kolem byla ještě Tessa, která úžasně zvládla celou situaci. Dest a Rocky se šli věnovat svým malým a já je doprovodila milým úsměvem. Rozešla jsem se pomalu za Tessou.,,Je skvělé, že jsi to zvládla tak bravurně." S úsměvem jsem jen kývla a následně se vzdálila pod stín stromu. Byla jsem vyčerpaná. Lehla jsem si na zem a sledovala malou rodinku. Taky bych něco takového chtěla zažít... S tou myšlenkou jsem se vydala do říše snů.

Díky za akci ^^
5 procent do rychlosti, obratnosti a schopnosti lovu :)

- Budu psát, Dest to snad pak dožene...

Mé vrčení zcela ustalo, klidně jsem tam stála a snažila jsem se vypadat co nejklidněji. Ano, momentálně jsem se rozhodla, že ustoupím. Nebudu agresivní, ačkoliv krev ve mě vřela a já cítila, jako by mé tělo chtělo vystartovat. Ale neudělala jsem to. Sice jsem byla do všeho moc hrr, ale tady bylo v sázce mnohé - život vlčete, mé rodiny. S ledovým klidem jsem poslouchala Rocyho instrukce a mile se usmívala. Cítila jsem se více sebevědomá a více klidná. Ano, přesně tohle se ode mne čekalo.
Pak měl děj rychlý spád. Destiny začala být velmi nervózní a naštvaná, kvůli vlčeti. Pozorovala jsem jí koutkem oka a svým klidem jsem se snažila jí dát najevo, že by měla přestat. Je to v pořádku. Čím víc klidu, tím méně se drak rozzuří - a měla jsem pravdu.
Astro, jak ho Tessa pojmenovala, vlče po chvíli pustil. Tessa to dokázala. Přesvědčila draka, že je to v pořádku. Vypadala už lépe, konečně byli všichni klidní, až na pár výjimek. Hnědé vlče od Dest něco žvatlalo, pak vstalo a hrdě sledovalo dění. Drak se poté zhmotnil a sledoval nás. Bílé vlče kousek ode mne bylo stále napjaté, pak přestalo vrčet a něco řeklo. Věnovala jsem malé vlčí dámě úsměv a pak se otočila na Tessu. ,,Nejsme nepřátelé," řekla jsem pevným hlasem a snažila jsem se vypadat co nejméně zuřivě. Nevěřila jsem drakovi, ale byla jsem ráda, že to prozatím skončilo. ,,Nikdo ti tu neublíží, když neublížíš ty nám. Tessa je rodina jak pro nás, tak pro tebe."

/Dest asi v kloudné době neodepíše...

Bílé tesáky jsem měla odhalené a výhružně jsem zavrčela na draka přede mnou. Taky nevypadal, že by se se mnou chtěl kamarádit. Vypadal až příliš naštvaně a pod sebou měl Tessu. na okamžik mou hlavou proletěla myšlenka, že drak ji spíše brání, než že by jí ubližoval. Stáhla jsem se, přestala vrčet, ale pysky jsem měla stále ohrnuté a svaly byly napjaté jak struny. Byla jsem kdykoliv připravena vystartovat. Drak pak od Tessy trochu poodešel a já jsem stále cenila zuby, ačkoliv jsem už nevypadala tak agresivně jako na počátku. Mávla jsem ocasem a sledovala dění okolo.
Najednou vystoupil Rocky, velmi majestátním stylem začal s drakem mluvit. Nepřišlo by mi, že drak by si z jeho slov něco vzal, spíš se naštval ještě více. Sice, na Tessu neútočil. ,,On ji chrání,"vyřkla jsem svou myšlenku a drakovo chování mne v tom utvrzovalo stále více. Rocky se přidal ke mně, začal vrčet a nad námi vytvořil shield. Taky jsem tuto magii uměla, ačkoliv slabě. Trochu jsem Rockymu pomohla štít nad námi zesílila. Spolupráce bylo skvělé řešení, jak se zuřivým monstrem nenechat zabit.
Vlčata vypadala taky velmi zmateně a nevěděli, co se děje. Pobíhala, některá vrčela, některá se rodičů ptala, co to je a proč to je. Jedno vlče zaútočilo a já si naštvaně povzdechla. S vlčaty to bude obtížné. Hlavně, aby se jim nic nestalo... No a poté drak vlče uchopil do zubů a odlepil jej od země. Zorničky se mi stáhly zděšením. Je to vlče! Je to jeden z mé smečky, mé rodiny! Moje tesáky se odhalily mnohem víc a já měla chuť zaútočit. CO by se však stalo, kdybych to udělala? Pravděpodobně bych drakem prošla jako ten kámen, kdyby se nezhmotnil a neoplatil mi můj útok velkým kopancem. taky by to vlče mohl pustit a skončilo by jako placka na zemi. Bylo to velké dilema a já cítila, jak mi pomalu praská mozek. Co kdyby to bylo tvoje vlče Ath? Co by jsi udělala Myšlenky mi zrovna nepomáhaly.
Druhé vlče po mém vzoru odhalilo zoubky a začalo vrčet. Jemně jsem se nad tím pousmála. Vlčátko začalo drakovi vyhrožovat a já se rozhodovala, zda li zaútočit.

V myšlenkách jsem se vracela spíš k Aetovi k úkrytu. Sledovala jsem Tessu, která spíš vypadala, jako by se všechno zhoršovalo a nejvíc mě trápily její znaky po těle, které svítily jako já, když byla ještě zima a sníh - ti zákeřní bohové mě obdarovali svítící srstí. Ale tohle bylo jiné a vypadalo to, jako by to Tessu požíralo zevnitř.
Sledovala jsem všechny okolo. Bylo tu na mě až příliš vlků. Nejradši bych se vrátila za Aetasem, ale bála jsem se o Tessu. Zaujala mne tři vlčata, co se zde ochomejtala společně s rodiči - Rockym a Dest. A ačkoliv jsem Rockyho znala jen málo a Dest skoro vůbec, nějak jsem je neřešila a všímala si spíš Tessy. Všimnula jsem si i úplně cizího vlka. Vrčela bych, kdybych nebyla až příliš zaujatá Tessou a tím, co následovalo. Vlk, cizí a na území smečky se mi nezamlouval, ale přišel s Tess, takže to byl nejspíš nějaký přítel. Víc mne ale teď zajímala Tessa, která se kácela k zemi. Vykřikla jsem její jméno, nevěděla jsem, jak jí pomoct. Najednou se přede mnou objevil velký drak, který toho neznámého odkopl pryč.
Uskočila jsem vzad, pysky vyceněné. Útroby se mi poprvé po dlouhé době sevřely strachem - z neznámého zvířete, které vypadalo jako nehmotné a z toho, že by onen drak mohl dost ohrozit mne a mé přátele, mou smečku a tudíž mou novou rodinu. Vrčela jsem, chtěla jsem zaútočit, ale spíše jsem se snažila vyčkat a zkusit vypozorovat slabinu nepřítele.

Díky moc!

Vyšla jsem ladnou, přesto rychlou chůzí z úkrytu a podívala se zpět. Olízla jsem si mordu a rozhodně se rozběhla k místu, kde byla záře nejsilnější. Bylo kolem, ale nebylo jí tolik, vycházela z jednoho malého bodu. V okolí jsem cítila mnoho vlků a také vlčata. Ani jsem si nevšimla, že se vyhrabal z úkrytů. *Čas utíká tak rychle a všichni stárnou... No jistě, vždyť mě byly nedávno čtyři roky! Skoro jsem už zapomněla, kdy jsem se narodila.* Pomyslela jsem si. V mé smečce se narozeniny, neboli dny povstání, jak tomu vznešeně říkali naši "starší" se slavil velkým bojem na počest jmenovaného. Na mém dnu povstání bojoval i můj bratr, který zabil tři vlky a byl vítězem celého klání. Krvavé řeže, co jiného čekat v mé rodné smečce?
Přestala jsem přemýšlet nad těmito věcmi a běžela dál. Zastavila jsem se u Tessy, která zářila a na jejím těle byly vyznačeny ornamenty. ,,Tesso! Co se ti stalo? Proč ta rána? Co se dělo?" Sypala jsem ze sebe otázky a málem jsem přehlédla malé, světlé vlčátko. *Také bych jednou takovou kuličku chtěla. Projelo mi hlavou a pak jsem se zarazila. A s kým? Nejsem dobrá partie. Možná na mne pořád působí to jmelí?
Povzdechla jsem si a hleděla na vlče, sem tam jsem zajela okem k Tesse. Potřebovala jsem odpovědi. Uviděla jsem i Dest, která vyběhla z úkrytu a hledala své vlčata. Stejně tak její partner, kterého jsem si předtím nevšimla. Děly se tu zvláštní věci a zdálo se, že celá smečka byla v pohybu - kromě Aeta.