Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ačkoliv nemám moc zkušenosti s tode.cz, tak se přesto hlásím. Samotnou mě hrozně štve absence počasí a pokusím se každý týden dělat počasí tak, aby bylo reálně přijatelné a neopakovalo se. Možná bych k sobě uvítala dalšího člověka, a rozdělili by jsme si to na lichý a sudý týden. Jsem schopna komunikovat a klidně psát počasí sama, nedělá mi to nejmenší problém. Ráda píšu, takže to bude fajn a na MG mám vždy alespoň hodinku ze dne čas.

Zima

Ráno
Když se konečně noc promění v den, vlky uvítá sprška studeného, jemného sněhu. Sem tam bude pofukovat studený vítr, který potrápí vlky s ne příliš huňatými kožíšky. Teploty se budou držet na - 6 stupních.

Odpoledne
Na nebi vysvitne slunce, jehož paprsky můžou být pro vlky velmi příjemné a díky nim se alespoň trochu zahřejí. Sníh bude pod sluníčkem pomalu tát, ale ne zas tak, že by opadla veškerá sněhová pokrývka. V tuto dobu nebude sněžit, pouze v Iceworldu budou panovat velké vánice.

Večer
Znova se spustí sněhové záplavy a to, co odpoledne roztálo, se znova zase nakupí. Obloha bude šerá a potemnělá, hvězdy vidět nebude. Společně se sněhovými vločkami bude padat z oblohy i déšť. Bude vát velmi studený vítr, který pomalu rozpoutá vánice.

Noc
Vše ustane, jak sníh, tak déšť. Teploty však klesnou na -8 stupňů a vše bude zledovatělé. Stromy budou omrzlé, stejně tak keře. Řeky budou pokryté ledem, stejně tak jezera. Jediné místo, kde bude přístup k pitné vodě, je Long. Bude hodně tuhá zima, na Mlžných pláních se dokonce rozpoutá i sněhová bouře.

Pomalu jsem mířila dál a sledovala dva vlky vedle sebe, přičemž jsem v lehké mlze a přes všechen ten sníh okolo uviděla nějakou záři. V dálce se rozlehlo čísi "Hou hou" a ke mě letěla nějaká záře. Chtěla jsem uskočit, ale bylo to jak řízená střela. Malá, svítící věc se mě dotkla a já se rozzářila jak světýlko. Uskočila jsem a chvíli svou záři nadšeně, místy až vyděšeně sledovala, přičemž se mi z hrdla dralo vrčení. Kdo ví, co to sakra bylo, ale najednou jsem byla světluškou v mlze. Přivírala jsem oči, protože záře byla silná a velká a rušila mě. Zkusila jsem to ze sebe sundat, zuby, tlapkami... musela jsem vypadat komicky. ,,SAKRA!" křiknu rozhořčeně a skočím do sněhu, přičemž se válím, jako bych snad čekala, že záře pomine. Nic se však nestalo, což mi po pár trapných minutách válení ve sněhu došlo. Zmateně jsem se podívala na dva vlky před sebou, jejích přítomnost jsem posledních pár minut nevnímala. ,,To je snad nějaký žert?!" Zavrčím směrem k obloze.

Přidala jsem do kroku a klusala vedle dvou hrdliček. Zdáli se být dost blízcí, na to, že se poznali vlastně teprve nedávno, ale klapalo jim to a já jim to přála. Ačkoliv láska byla zatím něco, co mi bylo naprosto cizí. Milovala jsem někdy? hlavou mi tato myšlenka proudila už mnohokrát, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, ano. Milovala jsem. Svou sestru, své přátele, nyní i svou novou smečku. Trion a Barn... dlouho jsem je neviděla. Kde jen můžou být? Určitě se toho tolik změnilo.. projelo mi hlavou, když jsem si uvědomila, že už to byla doba, co jsem své dva vlčí kamarády viděla naposled. Přemýšlela jsem, zda - li se nevydat po jejich stopách. Ráda bych je znova viděla...
Zadívala jsem se na Zacha. Jeho slova jsem vnímala tak napůl, ale dost na to, abych nepřeslechla jméno cizí vlčice. A taky něco o kamíncích. V tu dobu se na mě Tessa otočila a já záporně kývla hlavou, vlčici jen Zach zmínil, jsem neznala.
Vítr se dost zvedal a s ním i přibývalo sněhu. Byla to doslova bouře a já moc dobře na ostatní neviděla. navíc, přituhovalo, až mi krev v žilách mrzla. ,,Možná by bylo vhodné najít úkryt a vánici přečkat," navrhla jsem. Já sice byla na tuhou zimu zvyklá, ale nevěděla jsem, jak na tom jsou ostatní. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala v nepříznivých podmínkách, mé tělo se přizpůsobilo na většinu nepříjemných podmínek a také na bolest.

Pokud to tedy lze, hodila bych tlapku i rubíny k Blindíkovi na profil - do vzduchu ^^

Podívala jsem se na oba dva vlčky. Chtěla jsem jim dopřát trochu prostoru no a oni mne zase nechtěli "vyhánět". Takže jsem nakonec zůstala na místě a máchala ocasem. Tessa poté navrhla, abychom prozkoumali území a hranice, kdyby se někde okolo potuloval nějaký neznámý či neznámá. ,,To zní jako celkem dobrý plán," Usoudím a usměju se na Tess i Zachyho. Rozhodně jsem se chtěla s Tess více seznámit a možná trochu změnit pohled i na Zachyho.

V dálce jsem ucítila známý vlčí pach. Otočila jsem se tím směrem a uviděla, že se k nám řítí černý vlk, Zachy. Podívala jsem se na Tessu, která se na mě usmála a já jí úsměv oplatila. ,,To jistě" pronesu a zadívám se do dáli. Zanedlouho mezi nás vtrhnul Zachy, který nás pozdravil. Kývla jsem mu na pozdrav a než jsem stačila cokoliv říct, černý vlk nás zasypal otázkama.
Byl to trochu nečekaný a drzý vpád, ale vypadalo to, že Zachary si to uvědomoval. Vlastně jsem si na jeho trošku přidrzlé chování zvykla a pomalu mi to i přestávalo vadit. Měla jsem k němu větší vstřícnost, vzhledem k tomu, že to byl Tessin partner.
Ti dva spolu začali komunikovat, ani jsem se nedivila, když se nejspíše celkem dlouho neviděli. Cítila jsem se možná trochu jako třetí kolo u vozu, prakticky jsem neměla co říct. Lehce jsem se pousmála na Zachyho a otočila se na Tessu. ,,Ano, trochu nečekaný," pronesu tišejic a kouknu směrem k nebi. ,,Se Zachym jsem měla již tu čest..." Řekla jsem směrem k Tesse, která nás představila. ,,Celkem dobře... No.. nemám jít? Jistě by jste ocenili chvilku soukromí, když se vidíte po dlouhé době," Pronesu k oběma.

// Jestli budete chtít, mohu se s Ath přesunout a začít hru s někým jiným ^^

Part 2
To už se mi však vykouřilo z hlavy, jelikož jsem po dlouhé době konečně zase viděla světlo. Celou cestu od mezi uličky po světýlko na konci trubky jsme zůstali úplně zticha.
Konečně jsem si mohla stoupnout na své unavené tlapky z lezení - už pomalu odumíraly, chudinky. Když jsem se na ně postavila, bylo to krásné zjištění, že je cítím. Hrozné bylo ale zjištění, že nám chybí Saphirův bratr, který lezl na konci. „Bratře, kde jsi?!“ Naříkal Saphir a brečel. Všichni jsme s ním soucítili, a nakonec jsme vyli. Stáli jsme na hlíně, pořád ale ve vnitř. Křup! A podlaha s námi letěla pryč. S každým jinam. To je konec!
A není. Probudila jsem se na kraji labyrintu z odléskavých kamenů. Všude jsem se viděla mnohokrát. Byly dokonce i nad mou hlavou a pod mými tlapkami. Opět jsem tu byla sama. Nikdo z těch, kdo tu měli zůstat, tu nebyli. „Kde jste všichni?!“ Křičela jsem a pociťovala jsem, že z očí se mi začínají valit slané slzy. Slzy smutku. Slzy pocitu ze samoty. Slzy ze strachu. Nic se mi však nevrátilo. Jen ticho. Jsem tu sama.
Něco mne táhlo vpřed. Něco silného. Nevěděla jsem, kde jsem, ani jako se ty odléskavé kameny klikatí, věděla jsem jenom, že všude vidím sebe. Zdálo se mi, že mám už hrozně otlučené tělo, protože jsem pořád narážela do těch kamenů, které mě všude zobrazovaly tisíckrát. Mé tlapky mne tímto bludištěm už musely táhnout hodiny, jelikož jsem byla velice vyčerpaná. A to vážně dost. Zdálo se, že něco tady nehraje. Něco tu divně smrdělo, ale s tím pachem jsem se ještě nikdy nesetkala. Nejspíš už musím být na konci. Kéž by! Zalitovala jsem. Stýskalo se mi po rodině, smečce a dokonce i po tom, jak mne vlčata alf štvala. Já jsem teď však jen šla, šla a šla. Polovina kroků, kterým jsem podstoupila, skončila nárazem do odléskavých kamenů, a můj odraz mne vždycky dokázal vystrašit. Chtěla jsem použít blesky, aby mi ukázaly cestu, kde jsou stěny a kde ne, ale k mému neštěstí to nešlo. Kolem mého těla se objevilo jen pár výbojů, které však za sekundu zmizely.
Teď to nastalo. Mé uši zachytily jakýsi řev a výkřik strachu - vlčí. Zalekla jsem se. To bludiště muselo mířit k nějaké nestvůře, a nejspíš ne zrovna malé! Co si počneme?! Lekla jsem se. Chvíli jsem měla pocit, že se na mne někdo dívá a chtěla jsem tomu utéct. A tak jsem běžela, zdolávala další nárazy a nakonec už jsem uviděla konec bludiště.
Vyběhla jsem k tomu zdroji světla, kde se mi občas míhal jakýsi černý a bílý stín. Chodba tu už byla rovná – tudíž jsem mohla vyběhnout tam, kde se zřejmě něco dělo a zasáhnout do toho. Pohled na tu nestvůru byl však sám o sobě děsivý, jako nic, co jsem kdy viděla. Úzká hlava s žlutýma očima, slizké černé tělo se spoustou ostrých šupin, jako mají ryby, dvě silné zadní nohy s drápy jak dýky, přední nohy přitisknuté k tělu, též s obrovskými drápy a ocas, který byl dlouhý jako auto. Celá byla gigantická a nejvíc mne děsily ty zuby… Ty tesáky, co skrývala ve své obrovské tlamě, dvouřadé, ostré jako jehly… Tak děsivé. O to děsivější bylo, když jsem zastavila a obluda, která se zrovna měřila s Jäxie bílou vlčicí, které na zádech přibyla křídla, oči jí žhnuly béžovou barvou a srst jí vlála, i když vítr tu v podstatě vůbec nevál. Teď však gigantické stvoření řvalo na celou tuhle potemnělou halu a já jsem mohla spatřit jeho zuby ještě více zblízka. Obrovské špičáky. Řev rval uši a není zrovna milé, když se vaším směrem rozpohybuje tlama třikrát větší než vy a snaží se vás zakousnout – je to opravdu DĚSIVÉ – a vy máte pocit, že jste toho za ten svůj krátký život udělali moc málo – plus cítíte, jak to bude v příští chvíli bolet. Už jsem se sklonila a se slzami v očích se smiřovala se svojí smrtí, která však nepřišla. Místo toho jsem zaslechla, jak se ozval známý křik: „Tady jsem, obludo!“ Saphir právě dorazil a gigant, který se teď nacházel mezi námi, se nazlobeně otočil k němu. „Saphire!“ Zakřičela jsem ze strachu o něj. Jäxie už však měla nejspíše své plány. Vzlétla a rychle zamířila k obludě, která se hnala na Saphira. Náhle nás to všechny, až na ní odhodilo a já spatřila záblesk, který pocházel z jejích očí. Laser… Rudý červený laser, který nejspíš obludě vypálil oči, jelikož sebou začala hrozně mlít a řvát vážně silně, že jsem si musela lehnout a uši si zakrýt, co to šlo. Také jsem musela dávat pozor, aby mne netrefil ocas té nestvůry. Takže v této „disciplíně“ můžeme používat své schopnosti – skvělé! Teď je ale otázka – máme tu obludu zabít?
Konečně dorazil i Nefrit, aby nám mohl pomoci – velice rychle se zhostil toho, co má dělat a vyskočil nestvůře na hřbet, hned, jak to šlo. Ta si ho však nevšímala a místo toho se rozběhla mým směrem. Trhla jsem sebou, vyskočila, ale těsně přede mnou se objevil modrý ovál, velký asi jako ta nestvůra. Nestvůra se pak objevila jinde, kde byl také portál a silně narazila do zdi. Nic nemohla vidět – o to těžší to pro něho muselo být. Teď už se však monstrum opět zorientovalo a prudce se ohnalo po Nefritovi, který stihl z jeho hřbetu seskočit. To ho už však naštěstí zbrzdily železné krystaly, když tu nás opět odhodí Jäxiin silný laser, který teď dostal nestvůru na zem. Toho využiji já a vyvolám silné blesky, které nestvůru zasáhnou do srdce. Už vypadá, že vydechla naposled. Přiběhnu k ostatním, a vidím, že Nefrit se udýchaně dívá po své sestřičce. Saphir se zase ustaraně obrátí ke mně, ale nic neříká. Za mnou teď leží veliké tělo padlé nestvůry. „Jste všichni v pořádku?“ Zeptá se ustaraně Nefrit a pohlédne na nás všechny. Na oplátku se mu dostaví přikyvování nás všech. Nebo… všech… jsme tu čtyři.
Pohltí mne takový neblahý pocit, že mne opět něco sleduje. A že něco dýchá za mými zády. Vidím, jak všichni přede mnou se staženými ocasy couvají, kromě Nefrita, který však společně s ostatními civí přímo za mě, nade mě. Pocítím funění. Pomalu se otočím a mihnou se mi před očima čelisti nestvůry, která zřejmě ještě žije. Už se napřahuje, vidím její útroby, ale tu se ozve výkřik: „NE!“ a do cesty nestvůřiných čelistí se vplete Nefrit.
„Ne!“ Zakřičím a ženu se k němu. Obluda už však opět nehybně leží na podlaze. Rychle k Nefritovi doběhnu. „Nefrite, žij, řekni mi, že jsi v pořádku!“ Vlk, který teď leží u zdi a srdce mu buší uvnitř těla, zalitého krví, na kterém jsou vidět zlomená žebra, a třese se, se na mne podívá. Za mnou se právě zmizí obluda, a místo ní se objeví červeno černý portál pryč, jinam. Já si ho však nevšímám. „Podobnými překážkami jsem prošel už několikrát, nešlo však o život. Zachraň svět Aki! Zachraň ho za mě! Řekni mé matce, že jsem ji měl rád. Jednou to prostě přijít muselo – musel přijít čas, kdy mne bohové připraví o život,“ řekl chraplavě a já se slzami v očích žalostně zavyla. Nefritova sestra se tam také rychle přiřítila. „Bratře!“ Skučela se slzami v očích velkými, jako listy kaštanu. „Sestřičko…,“ hlesl Nefrit a roztřeseně jim tlapou naznačil k odchodu. „Portál se za chvíli uzavře,“ funěl, když se hned na to všichni pustili do žalostného vytí. „Sbohem,“ řekla jsem pak ještě s odchodem a pořád se slzami v očích jsem pohledem ležela na jeho těle, které teď už vydechlo naposled.
Skočili jsme do portálu. Všichni najednou, abychom mohli zůstat spolu. Kolem nás se míhaly všelijaké barvy, vzduch nám omýval tváře od slz a my jsme prostě padali dolů, dolů a dolů.
Žbluňk! Všichni tři jsme spadli do řídkého bahna na Mlžných pláních. Tady však už nebyla mlha. Bylo tu bláto, bláto a bláto, které se všem lepilo na nohy a všem bušilo srdce o závod. To, co jsme prožili nebylo pěkné. A jakmile jsme se otočili, zjistili jsme, proč oba naši vůdci – Siliem i Diego se na náš vykašlali, a místo toho nás chtěli zaměstnat a povraždit, abychom nehráli v jejich plánu kontra roli – chtěli zničit svět Mois Grisu. Před námi ležela rozrytá půda Bull Meadow, na které ležela mrtvá těla několika vlků vedle stop od boje a popálenin. „To není možné,“ vydechla bílá vlčice. Ještě pořád měla na hřbetě křídla a její chlupy vlály. Blízké jezero bylo rozlito do všelijakých koryt a i po celých Mlžných pláních voda však nebyla modrá, nýbrž červená, krvavě červená. Vypískla jsem a okamžitě jsem vyběhla z bahna, ostatní mne následovali. Hory byly holé, zašpiněné a občas nějaké kusy úplně chyběly. „Celý náš svět se proměnil v trosky.... Oni ho srovnali se zemí!“ Vydechla jsem. Nikde ani stopy života. Vypadalo to, že vše je srovnáno se zemí, a tohle je konec.

A jak to pokračovalo dál? Saphir a Aki měli vlčátka, polobohy. Aki se stala patronkou vůdců a Saphir patronem bojovníků a společně spravovali ostrov Mois Gris. Jäxie se stala patronkou nemocných a pomáhala jim po celém světě.

Part 1
Nastal podzim a Mois Gris samozřejmě znovu oslavuje podzimní rovnodennost. Je to tradice, která se táhne už velice dlouho a každým rokem se oslavuje. Tento příběh bude povídat o tragickém konci těchto slavností a o odchodu některých bohů.
Je 23. Září a celá moje smečka vstává již do ozdobeného rána. Různě po stromech visí větvičky, květy, které teď také moc nenajdeme, ale také liány, které byly na stromech zavěšeny jako vánoční řetězy. Větvičky, na jejíchž koncích jsou kaštany, ještě v obalech, takže kaštánky připomínají skleněné koule, co lidé dávají na stromeček, když slaví vánoce. Dále liány, které jsou na každém stromě pověšeny na centimetr přesně, nádhera! Květy, které teď nerostou, jsou pro nás vzácností - Iris je sem zavěšuje a zdobí s nimi krajinu jen, když je takzvaný přestupný rok. Ano, tohle všechno je tedy prácí Iris. Iris se v noci postarala o celý povrch Mois Grisu, který byl teď posetý nádhernými květy, různými klacíčky a stromy i liánami, které občas připomínaly závěsy. Nero se zase staral o jídlo a návštěvy dalších bohů. Miluji tahle rána. Už mi je jeden rok, byl asi předvčírem, což znamená, že už můžu na dnes nejkrásněji vyzdobené území Mois Grisu, které se myslím jmenuje Bull Meadow. Jednou jsem tam byla s matkou, je to tam nádherné. A představa, že to bude ještě nádhernější… Zasnila jsem se, ale má matka a všichni ze smečky už byli venku na mýtině. Máme pelechy ve stromech, jsou spletité, takže do nich nemůže tolik pršet, my jsme obratní, takže my na ně dokážeme vylézt a šelmy nás v noci nenapadnou. Ten les se jmenuje po našem vůdci, Ziodrid, a my jsme smečka alfy Ziodria.
Vyskočila jsem ze stromu a obratně přistála na všech čtyřech. Chtěla jsem ještě spát, vstávali jsme brzo, ale mé já mne táhlo ven. A naneštěstí jsem hned podklouzla, i když jsem se na čtyři dokázala postavit, přímo do tekutého bahna. „Sakra!“ Vykřikla jsem, a jelikož jsem nemohla vstát, jen mi vždycky při pokusu znovu podjely nohy, vypadala jsem jako hraboš, co si udělal moc malý vchod do nory a pak ztloustnul. Zpozorovali mě vlčata druhé z alf Smaller, Salta a Common. Nikoho z nich jsem neměla ráda. Byli jen o málo mladší než já, ale dovolovali si na mě jako na nějakou potravu. Vždycky mne zasypali hromadou urážek a posmívali se mi. Hlavně Common - ten byl jejich velitel a můj úhlavní nepřítel. Nikdy nebyl den, kdy by si nenašel čas mi nadávat. Pak Salta - to byla vlčice, která byla stínem Commona. Pořád za ním chodila, vážila si ho, a když mě zavalovali urážkami, ona si vždycky k tomu našla nějaká slova, která mne urazí a ztrapní nejvíc. A nakonec Smaller, je malý, ale taky vás dokáže naštvat. Je hbitý, otravný, ale má celkem tichý hlásek, takže mi nevadí tolik. Oba dva na slovo poslouchají Commona, který je nenechá odpočinout. Nejraději bych je zbila, jsem větší než oni, jenže teď už mi je jeden rok a nesu za sebe zodpovědnost, takže by mne alfy potrestaly. A jenom mně, ani mému bratru, Iconovi, nikdo z nich nenadával! Všichni tři, v čele s Commonem se zastavili přímo před bahnitou louží, ve které jsem ležela já. Na tváři měli posměšné úšklebky, což svědčilo, že se mi jdou vysmát. „Copak nám tu děláš, šla jsi sis hrát na prašivé prase? Pochybuji, že by bylo i to prašivější než ty sama!“ Všichni tři se pak rozesmáli nad hláškou Commona a se jen dál pokoušela vstát. To bláto zatracený! „Drž zobák Commone - “ řekla jsem s vrčením. „Co nám jako chceš udělat, prašivko? Dál se válet v hromadě bláta, která vypadá jako tvoje sekrety? No, já myslím, že máš na míň!“ Pod dalšími narážkami jsem radši zůstala stát na místě, když jsem se konečně udržela a ti tři se naštěstí už otočili k odchodu, když mne ten malý zahlédl, jak už stojím na všech čtyřech. „Fujky, fujky, nepřibližuj se ke mně špindíro!“ Vykřikl posměšně a všichni se znovu začali smát. A to spolu máme jít na lov. Já to nepřežiju!
„Akinie, už zase vypadáš jako prase, kde jses válela?!“ Vyjela na mě má matka, když jsem přišla na mýtinu. Většina vlků už se odebrala k lovu, abychom měli co přinést bohům co na oběd. Vlčata alf tu naštěstí nebyla, což jsem si oddychla. Na slavnosti to bylo vždycky tak, že se smečka rozdělila na tři nebo čtyři skupiny, jelikož nás bylo dost a lovit jsme zvládali úplně v pořádku. Dělali jsme to, jelikož další z bohů Mois Grisu, Shaalas, měl naší smečku kvůli tomu rád a přidával nám na zkušenostech a síle. Několik ze smečky mělo i přívěsky od tohoto boha. Všichni jsme ho zady měli rádi, byl pro nás z božstva asi nejbližší. Pak tu byla Iris, Ralwel a Nero. Členové smečky moc nemuseli Nera, protože jim přišel jim takový nešikovný, ale mně vyhovoval. Byla jsem taky nešikovná. Teď už mne však matka drhla vodou, abych nevypadla jako prase. Byla studená, takže mi pak byla zima, ale jakmile jsem znovu vyšla z našich stromových pelechů, sluníčko mne hřálo. „Tak a jde se zbytku!“ Zakřičel hlas jedné z našich bet, který se teď ještě vybavoval s několika dalšími. Už jsme měli jít. Konečně lov!
Po úspěšném lovu jsme konečně zamířili zpět k mýtině, kam už všechny skupiny dali své úlovky. Rozeznala jsem zde asi tři laně, osm králíků, dva zajíce, pět hrabošů a asi sedm myšek. Zahlédla jsem, jak se ještě alfí vlčata pyšní každý s králíkem v puse. Tohle byl tedy bohatý lov. Sama jsem ulovila sice jen jednu myšku, ale pomáhala jsem nahánět i jednu laňku. „Tak, je čas jít. Komu je přes jeden rok, může se s něčím z kořisti odebrat na naší Bull Meadow. Kdo nezná, musíte jít podle elementů. Vlci, co mají elementem ohně se odeberou Shaalasovi, vlci s elementem vody se odeberou k Iris, vlci s elementem země k Rawelovi a vlci s elementem vzduchu se odeberou k Nerovi“ , řekl alfa a ti, co měli vzduch si povzdechli. „Počkat, a já tam nemůžu, když mám jako element blesk?“ Zeptala jsem se a tvářila jsem se trochu zklamaně. „Ty,“ řekl pak alfa trochu nejistě a mírně se třásl po těle. Nikdy mne neměl moc rád. A já jsem měla blesky, i když moje mamka i táta měli něco úplně jiného. „Ty se odeber asi k...“ Slyšela jsem, jak se vlčata popadají smíchy za břicho. „Běž za Siliemem, není tady často, ale dnes tu bude a ty máš šanci si s ním o tvé schopnosti popovídat. Poznáš ho podle dračího ocasu a zlatého brnění na hlavě, jinak se černý se šlahouny kolem nohou,“ kývla jsem, většinu jsem si zapamatovala. Zajímalo mě, jestli se tento vlk soustřeďuje na zajímavé magie. Konečně nějaké dobrodrůžo! Podzim mám od teď asi ráda.
Tak. Konečně jsme dorazili na velikou prostornou louku Bull Meadow, na které jsem poznávala různé vlky z naší smečky, z jiných smeček, ale i vlky a třeba i šakali, kteří na tomto ostrově nežijí. Někteří byli také velcí jako Iris nebo Nero a další bohové a nejspíš byli také bohové. Nejkrásnější byla ale výzdoba samotná. Okolo celé plochy kvetly tu nádherné orchideje pestrých barev, velmi velké. Nejkrásnější byly stromy, na kterých to všechno viselo - ty stromy se do sebe splétaly tak ladně, že okolo celé louky se utvořil nádherný plot, který vám mohl připomínat různé řecké sloupy. Nejnádhernější a nejbizardnější byla nádherná brána, která nám stejně jako vysoký stromový plot vyrůstala přímo ze země. Byla prorostlá různými květinami, které jsem znala i neznala. Tato brána mě zaujala ze všeho nejvíc. Teď už jsem však spatřila onoho vlka, ke kterému jsem se na zbytek dne měla přidat. Opravdu měl všechno, o čem alfa povídal. Jen mu na jeho krku visel černě zářící nějaký útvar, co vypadal jako nějaký dávný tvor v kameni. Dala jsem se do běhu, abych se k němu mohla přidat a více si ho prohlédnout. Zanedlouho jsem byla u něj. Má matka mne ještě dneska pročísla srst a dala mi na mou bílou hlavu růžovou květinu. Velký černý vlk na mne zpozoroval a najednou jako by se mé tělo náhle vznášelo. Tomu vlkovi svítily oči velice tmavě fialovou barvou - zřejmě musel vlastnit magii, kterou jsem ještě neznala. Propaloval mne pohledem. Vypadalo to, že ovládá nějakou magii, která s vlkem dokáže levitovat, jelikož i já jsem se právě nacházela pár centimetrů nad zemí. Zanedlouho mne pustil a pobaveně hlubokým hlasem řekl: „Blesk?“ Vypadal, že se velice baví. Propaloval mne s úsměškem a škubal svým dračím ocasem. Zahleděla jsem se na něj. Ten ocas okolo byl pravděpodobně využíván jako zbraň, musel mít velkou sílu. „Proč jsi nešla k ohni?“ Uchechtl se pak ještě ten obr a podíval se na ostatní, co tu byli. Bylo tu dost mladých vlčků, i podobných mně. Uvědomila jsem si, že ta otázka byla mířena na mě. Stáhla jsem ocas mezi nohy a hleděla mu do očí. Už jsem si nepamatovala, kam vlastně ohniví měli jít. Když jsem ale nic neříkala, velký vlk kývl hlavou. Podíval se na mě a spustil: „Dobře, zkoušku si splnila, budeš se hodit. Myslím, že už jsi poslední,“ přišlo mi to divné. Teď ale vypadal pěkně sebejistě. To měla být zkouška? Tak to si ze mě dělá srandu! Nadávala jsem v duchu, ale byla jsem ráda, že mne přijal. Náhle se začaly dít věci. Jak velký černý vlk šel, oči mu začaly zářit a okolí nás všech se začalo měnit v jakousi sopečnou krajinu. Trhla jsem sebou. Byla to iluze, nebo pravda?
Pravda. Velkému vlkovi se pak oči rozzářily ještě jednou a my všichni jsme se octli před ním. „Teď mne poslouchejte,“ řekl velký vlk velice vážně. Jedna malá vlčka strachem vyjekla. Nevěděla, kde to jsou a nelíbilo se jí to. Její oči nabývaly skoro bílé barvy. Byla slepá. Teprve teď jsem si všimla vlka s hnědým kožíškem a očima nabývajícími fialové barvy. Pohlédla jsem na něj a pak jsem pohledem sjela k tomu, co se jmenoval Siliem a měl nás dnes vést. Měl oči podobné. A ocas také dračí. Dle mého názoru byl ten hnědý vlček jeho syn. Mé tušení taky bylo pravdivé. Hnědý vlk se zasmál a pak přišel k Siliemovi a sedl si pod něj. Ten to však nijak nevnímal. Počkal si, než ho zase všichni budou plně vnímat, a pak pokračoval. „Snad všichni víte, proč jste tu. Jestli ne, tak vám to stejně řeknu. Ti z vás, co mají rádi slávu, chtějí být opečovávání a chtějí zaujmout srdce ostatních a zazářit, patříte sem. VY jste jedineční - jelikož vlastníte element, který se na celičkém světě vyskytuje pouze několikrát, nebo jen u vás,“ velkého vlka přerušil jeho syn, který mu poškrábal na břicho. Otec přikývl. „Toto je můj syn, Diego. Dneska bohužel nebudu vaše alfa já, mám na práci jiné věci, ale bude vás vést on. Je dosti zodpovědný.“ Dořekl a vlk pod ním už se tvářil spokojeně. Pak velký vlk kývl na ostatní a zmizel.
Tak to si dělá srandu, má nás vést tenhle prďola?! To není možné! A kam vlastně Siliem musí? „Jakej PRĎOLA?!“ Zahřměl Diego a nabručeně se na mě podíval. Tak on vidí i myšlenky jo? „Žádnej,“ řekla jsem, jakoby se nic nestalo. Upřímně už mi lezl na nervy už od..... teď. Diegovi se však už na tváři objevil úsměv. Pohlédl na všechny a řekl. „Dneska si můžeme dělat, co chceme. A já vím, kam teď půjdeme,“ podle se přitom podle zašklebil. Zřejmě měl něco za lubem. Krajina kolem nás se opět začala měnit, a my jsme se dostali opět do jiného prostředí.
Vypadalo to, jakože jsme se dostali někam do tunelu. Ten tunel ale nebyl obyčejný. Byly v něm vyskládány obří houby ve škále růžové a červené barvy. Taky jsem zde viděla houbu zelenou, ale jen jednu a úplně stranou od červených a růžových. Pod nimi nebylo nic. Jen černočerná tma. Na konci tohoto tunelu byl malý průchod někam pryč. Zdálo se, že jsme se dostali někam do ráje. To byl však zásadný omyl. Stáli jsme na hromadě uhlí a za námi se sunula zeď. Jediná cesta pryč byla vpřed. To už se Diego snášel v půlce všech hub a seděl na něčem, co vypadalo jako mrak. Velice posměšně se šklebil. „Vítejte v mé stezce hry!“ Řekl velice nevábně. Tohle se mi nelíbilo. Z růžových hub stoupala podivná pára a zelená podivně svítila. „Své schopnosti můžete používat jen na některých disciplínách, na této byste neměli, ale že jste to vy…,“ zatvářil se Diego mamánkovsky a pokračoval dál. „Každopádně, jestli chcete přežít, musíte spolupracovat a zapojit mozek! Ať přežije nejlepší! A pozor na růžovou. Více vám už odmítám poradit.“ Vypadal přitom, že se baví. Hned na to však zmizel. Co to mělo znamenat? Podívala jsem se na vlčky za sebou. Vypadali velice vystrašeně a poníženě. Malá a slepá se strachy třásla. Stál u ní též bílý vlk, který jí lízáním konejšil a zahříval ji. Nebylo tu zrovna teplo. Ještě jeden pohled jsem vrhla na posouvající zeď za námi. Nikdo se neměl k tomu se ujmout vedení. To znamená mojí šanci! Snad je nenaženu smrti do spárů…
„Podívejte, zřejmě to od Diega neznělo vábně, ale myslím, že se z toho musíme vymotat.“ Prohlásila jsem a otočila se k poli. Nejistě jsem skočila na první červenou houbu a očekávala, co bude dál. Houba se trochu zakymácela, ale jinak se nic nestalo. Pohlédla jsem na vlky za mnou. Vypadali mnohem sebejistěji. Někteří odvážlivci se dokonce vydali za mnou. Otočila jsem se opět dopředu. Přímo přede mnou teď byla houba růžová. Teď jsem si vzpomněla. „Pozor na růžovou.“ Citovala jsem z paměti slova nepřítomného Diega a koukla se na červenou vedle té růžové. Byl to větší skok, tak jsem musela napnout svaly více. Á hop! Přistála jsem na červené. Tu u mne přistál hnědo - krémový vlk a usmál se. „Musím říct, že umíš myslet. Ještě k tomu však Diego říkal - své schopnosti můžete používat na některých disciplínách - to znamená, že to máme využít, když můžeme.“ Řekl inteligentně. Líbilo se mi, že mne pochválil. I byl celkem pěkný. Přikývla jsem a podívala jsem se za sebe. Byla za námi i maličká bílá slepá vlčka. Hnědo - krémový vlk, který mi prozradil, že se jmenuje Saphir, se pro teď ujal vedení. Sklonil hlavu a jeho železitě šedé oči se rozzářily. Před námi se magicky začal tvořit most z lesklého železa. Vypadalo to, že ho to ani neunavilo. Když si vezmu, jak tyhle věci unavují mne - zvládl to perfektně. Pak se po mostu pomalu vydal. Ostatní včetně mě jsme ho následovali, a když jsme všichni byli v bezpečí na druhé straně, most se v prachu propadl do hlubiny pod houbami. Před námi se teď tedy tyčila dvířka malá asi jako dva vlci. Jako první jsem tam samozřejmě musela vejít zvědavá já.
Byla tu tma. Nic jsem neviděla, a zdálo se, že tu jsem sama. Nikdo nikde. Kde jsou ostatní?! Začala jsem panikařit a couvat a kňučet, přičemž jsem ani nevěděla, kde to jsem. Bylo tu temno a zdálo se, že šlapu po nějakém slizu, který nebyl na tlapky zrovna pohodlný. Rozhodla jsem se - nebudu tu tvrdnout. Snažila jsem se vyvolat blesky. Nešlo to, jak Diego říkal - u některých disciplín to nepůjde. A tohle byla jedna z nich. Tichým krokem jsem se slizem vydala vpřed - aniž bych vůbec věděla, kam to mířím. Krok míjí krok - buď je to tedy prostorná hala, nebo jen prostě rovná chodba, co někam míří. Zahlédnu světlo - opět dvířka, která se pomalu zavírají. Zastavím se s nadějí v srdci, ale to mi začne splašeně tepat, když se brána začne zavírat. Plnou parou vpřed! Běžím s větrem o závod, a už jsem skoro na místě. Z brány však už zbývá škvíra, kterou bych mohla prolézt, ale na těsno. Tu se ve škvíře zableskne a objeví se tam železná tyč, vcelku tlustá. Saphir… „Saphire!“ Vykřiknu radostně a rychle se provleču škvírou. Přede mnou však nestojí Saphir, ale jeho bratr. Nebo dvojče. Stejné zbarvení, stejné oči - ale má na noze spirálovitý náramek a ocas kratší. Také je o něco vyšší. „Saphir je moje dvojče,“ zasměje se a tu ho vidím. Je tu jen pět východů, ale nás bylo osm! „Kde jsou ostatní?!“ Řeknu se smutkem v hlase. Vidím, že tu je Saphir a slepá vlčice a její bratr. „Nevíme,“ řekl Saphir a posmutněl.
Právě jsme se nacházeli v jakési mezi uličce. Před námi byla stejná dvířka. Jiná cesta ven tu stále nebyla - pořád jsme se nacházeli v tunelu plném černé magie a překvapení. „To tu není ani žádný nouzový východ?“ Zeptala jsem se a snažila jsem je povzbudit. Nezabralo to. „Ne není,“ přiznal bratr Saphira. „Jediná cesta je vpřed.“ Tato slova nepovzbuzovala nikoho z nás. „To je špatný… A kdybych tady náhodou zemřela, jmenuji se Akinie, zkráceně Aki. Ale věřím, že se z toho dostaneme,“ Řekla jsem, ale tentokrát to moc povzbudivě neznělo. Proč nás vlastně Diego poslal na pospas smrti?
„Držte se pohromadě,“ nabádal nás bratr slepé Jäxie, Nefrit. Lezli jsme teď takovou trubkou, která byla nejspíš dalším úkolem. Byla úzká a temná, a my jsme chytli čelistmi ocas toho před námi. A první jsem se plazila já. Zdálo se, že trubka se svažuje čím dál víc dolů a dolů, a také, že je užší a užší. Co když je nekonečná? Nebo co když je slepá a my tam na konci zůstaneme tvrdnout, protože se nedokážeme otočit?

Thal

Všichni známe ten příběh o vlčí bohyni Iris. Není žádného vlka, který o ní nikdy neslyšel. Všichni vědí o tom jak obdarovává šikovné nebo odvážné. Či někdy jen tak z nudy si z někoho vystřelí. Ale kdo zná její příběh od začátku? Nikdo, tak mi dovolte, aby jsem vám ho převyprávěla .
Ráda bych započala trochou historie o tom co tu vlastně bylo před dnešním světem, co tu bylo před Mois grisem. Byla jedna malá planetka, která byla pokrytá vodou, kam jste se podívali, tak jen a jen voda. Pokud jste se však zadívali pořádně, tak jste se mohli všimnout jednoho nenápadného ostrůvku, který se tam nacházel. Tento jediný kousek pevniny obývali především vlci a spousta dalších živočichů, ale to není důležité pro náš příběh. Důležité je, že se tu nacházeli dvě smečky, Astarská smečka a Korustanská smečka. Ne jeden vlk by očekával, že bude následovat věta a ty mezi sebou vedly odvěkou válku, ale já vám to právě vyvracím. Tyto dvě smečky mezi sebou měli mír, ale navzájem si nechodili na území a nijak obzvlášť se nestýkali, prostě to byli dvě mírumilovné smečky na jednom ostrově. Nutno ještě říci, že v té době vlci neovládali elementy ani zvláštní schopnosti a o tomto bude náš příběh.
Tento příběh je starý jako vlčstvo, které užívá magii samo a odehrává se právě v Astarské smečce. A ne není to příběh o vlčeti alfa nebo beta páru, je to příběh o takřka obyčejném vlčeti, jak by se na první pohled mohlo zdát. O dceři delta páru, o vlčce, která se narodila partnerům Chronosovi a Melody. Bylo to první vlče, které se tomuto páru narodilo, už ze začátku to rodičovství bylo zvláštní, od doby početí tuto smečku neustále sledoval jeden velký orel, kterému se ve smečce vžilo jméno Nero, někteří si mysleli, že vlčeti co se narodí to přinese štěstí, druzí si to vykládali, jako zlé znamení. Melody porodila pět vlčat, jedno z nich se již mrtvé narodilo a další tři zemřela v následujících hodinách, přežilo pouze jedno vlče, jedna vlčice a tu pojmenovali Iris. Bylo velmi zvláštní vlče, jelikož všichni vlci z této smečky byli zbarveni do černa na nejvýš do tmavě hněda a ona byla zářivě bílá, jen na pravém boku měla jakési černé vyobrazení. Z tohoto všeho neměl nikdo rozum a jen nad tím nevěřícně kroutili hlavou. Bylo to jediné vlče, které přežilo a navíc sněhově bílé, byla to historická událost, která tu neměla obdoby.
Malá Iris rostla a žádná další zvláštní věc se nestala, aspoň si toho nikdo nevšiml. Jediný kdo si o jedné zvláštní věci všiml byla právě naše Iris. Jejím nejlepším přítelem se stal Nero, ano ten orel a přijde vám to zvláštní? To se vám ani nedivím, jelikož to zvláštní je, nestávalo se příliš často, že nějaký vlk si rozuměl se zvířetem. No buďme upřímní, nestalo se to nikdy a taky o tom nikdo nevěděl, bylo to takové jejich tajemství. A jak ti dva spolu komunikovali? Na vaši otázku vám v úplném klidu odpovím, pomocí myšlenek. Ano slyšíte správně pomocí z jedné z nejvzácnějších magií. Bylo velmi zvláštní, že se tato magie objevila jako první, když se v budoucnu stala skoro nevyskytující se.
Takhle bylo naší vlčici už dva roky stalo se něco, co vůbec nikdo nečekal a v jednu chvíli způsobila požár, který následně uhasila silným deštěm, poté následoval prudký vítr a následné menší zemětřesení. Ono by to nebylo tak hrozné, kdyby se to nestalo před celou smečkou a všichni nevěděli, že to vychází přímo od ní. A jak mohli poznat, že to udělala ona a jak k tomu vlastně došlo? To se z nějakého důvodu, který se ztratil v propadlišti dějin Iris rozhněvala a přímo z ní začali sálat silné plameny, ty potom nahradily kapky vody, které padaly směrem od ní, poté vítr, který se vytvořil nad ní a postupoval dále a nakonec se přímo pod ní zachvěla země a vytvořila se puklina, která se neustále prodlužovala a nakonec se zastavila. A samozřejmě, že po tomto doslova magickém výkonu padla Iris na zem vyčerpáním. Toto byla její první velká zkušenost se všemi magiemi elementů. Někteří se jí poté začali bát, ale rodina a Nero s ní stále zůstali. Dokonce jí pomáhali, no snažili se jí pomoci magie ovládnout.
Časem se jí podařilo magii zkrotit a snažila se jí využívat ke všeobecnému dobru. Když bylo velké sucho, tak přivolala déšť a naopak. Stala se z ní historicky první smečková šamanka. Zároveň se z ní stala něco jako pravá ruka alf, tedy beta, pokaždé se s ní radili, i když byla o dost mladší než oni. K tomu všemu si dobrovolně vzala na starosti vlčata, těm když byla zima nebo podzim vyprávěla za studených večerů pohádky, nebo je nechávala pohrát s její magií, vytvářela ve vzduchu ohnivá znamení, nebo vytvořila vodní bublinku, se kterou si vlčata mohla hrát, tato práci ji naplňovala a činila šťastnou. Pro vlčata by udělala cokoliv.
Smečkové lovy, doba, kdy Iris nemohla být se svými vlčátky, které měl za úkol zacvičovat někdo jiný. Tyto lovy by nestáli ani za řeč, ale na jednom se stala věc, která vše začala měnit, až vše změnila. Nebudu se tady nějak rozepisovat a řeknu vám to ve zkratce, jelikož to nemá cenu popisovat do detailů. Jednoduše byl lov a na území Astraské smečky se objevilo několik vlků ze smečky Korustanské. Vše by bylo v pořádku, kdyby ta smečka nebyla útočná a tím pádem nevyhlásila válku naší smečce. Bylo to ráz na ráz, protože, když se Astarští vrátili k úkrytu, už za nimi běželi útoční Korustanští. Tehdy si Iris uvědomila to jak jí záleží na vlčatech, protože první co bylo, že běžela za vlčaty a odváděla je někam do bezpečí. Bylo jí jedno co se stane se zbytkem smečky, to však nikdo nevěděl, všichni jenom viděli obětavou vlčici, která myslí na dobro vlčat. Nero, ten orel, letěl celou dobu za ní. V tuto chvíli si Iris přála, aby se z něj stal vlk, který by ji stál po boku a pomáhal ji. Z toho se orel snesl na zem a před očima všech se změnil na mohutného hnědého vlka, který běžel Iris po boku. V tu chvíli, jako by něco vlky z druhé smečky posedlo a rozběhli se na Iris, Nera a vlčata. Vlčice se rozhodla vlkům postavit a řekla Nerovi, ať jde dál s vlčaty. Za chvíli už byla naše vlčice sama a nepřátelé už byli před ní. Celá byla nervózní, ale byla odhodlaná se jim postavit a zachránit aspoň několik členů její smečky. Vytvořila pevnou a nepropustnou zeď, která však nebyla vidět. Vlci se proti neviditelnému nepříteli a několik jich do ní narazilo. Zátarasa pukla a šířila se po celé její šířky a nakonec se úplně roztříštila. Pomocí všemožných kouzel se vlčice snažila odehnat, někteří protivníci to už vzali, ale většina stále přetrvávala a síla jejich oponentky ubývala, až vymizela někam do neznáma. Jako předtím stěna, tak i teď se Iris roztříštila na kousky a do každého vlka se dostal kousek magie. Ona zmizela a stala se z ní jenom duše, která tu byla, ale i nebyla. Zároveň se v tu chvíli Nero změnil zpět na orla a stejně jako Iris někam zmizel.
Rok se vystřídal s rokem a stále se vyprávěl mezi vlky příběh o kouzelné vlčici Iris. Časem ji začali uctívat jako bohyni a přisuzovali ji nejrůznější schopnosti a vzhledy. Ze začátku ji vyobrazovali s mohutným orlem a později se z něj stal vlk, který se stal samostatným vlčím bohem. Nero a Iris, bohové vlků a tohle byl příběh o jejich vzestupu, tedy spíše o Iris.

Feli

Těžký to život...
Již stoupá slunce nad obzor a na Mois-Grisu začíná ráno. Veškeré zvířectvo ostrova se probouzí do studeného podzimního počasí, kteréžto vám rozproudí krev v žilách a donutí vás si udělat pár koleček okolo úkrytu. Ale Iris takovéto cviky nepotřebovala, ba právě naopak - ještě se převalovala v teploučké postýlce a zívala na celé kolo. Zima kolkolem ji nikterak nezasáhla, vlastně si ani nevšimla, že se již rozednívá. Není třeba spěchat, ni se honit za světlem. Zde je dobře, tak proč se namáhati?
Již vystoupalo slunce do nebeských výšin a brzoučko se poledním nazývati bude. Čas vstávat! Pomyslela si mladičká Iris a z doupátka pomalu se vyplazila. Však neviděla slunce, nepostřehla pestrobarevné listy padající ze stromů a nepocítila poryv větru, čechrající srst živočichům potulujícím se na zemi. Ó nikoliv, jí teplo jest a chladný vánek ji netrápí. Starosti si z jiných neřádů dělati musí! Pro příklad: deště se obávati musí, vždyť voda pro ni neznamená tolik, co pro ostatní. Každou chvíli jí to příbytek ničí, ke zbytečnému pohybu nutí. Taktéž ji po teplých chodbách démoni pronásledují. Ó bohové, spaste duši nebohé Iris, kterážto se s každodenními problémy potýkati musí!

Tak se tedy Iris vydává na svou pouť za nebezpečím a obživou, která je pro její život nezbytná. Nejprve jde po známých cestách, které se jí již osvědčili, ale dobře ví, že bude muset brzy zahnout a začít s další, která povede neznámo kam. Toho se ale nebojí, život je pomíjivý, čehož si je dobře vědoma, a tak hloubí a hloubá dál a dál. Po pár sou* vycítí cizí přítomnost, je to směsice vůní - hnědozem, kamínky staré tak čmuch čmuch dvě stě let, pach hnijícího slizu a ještě něco... krev. Probojuje se hlínou až k tělu, které nejistě obkrouží. "Soudružko?" Osloví opatrně neznámou, ale když se jí nedostane odpovědi, je jasné, že kolegyni nepotkal šťastný osud. Démoni Kwrrtkoufové... Jsou všude, strašliví a krutí... Musíme si na ně dávat pozor, ale některé z nás to nedokážou. Iris ale prošla těžkým vojenským výcvikem, který ji naučil, jak přežít v divočině. Nenašli byste obratnějšího tvora na Mois-Grisu, než právě Iris. Válka mezi obyčejnými, vzornými obyvateli podzemí a démony se táhne už tisíce let bez jasného výsledku, ale ani jedna ze stran se nechce vzdát. Možná byla zde ležící soudružka neobyčejně statečná při boji o svůj holý život... A nebo padla do pasti, jak se jejich druhu občas stává. Nu nedá se nic dělat, Iris už jí nepomůže, a tak je čas jít dál. Po dalších pár uplazených sou jí začala silně brnět spodní polovina těla, což je jasné znamení - prší. Čas se vydat nahoru a pocítit počasí na vlastní kůži tak, jako jiní živočichové na ostrově. Achich ouvej, jak mě se jen nechce... Leč nedá se nic dělat, na rozdíl od mrtvé kolegyně má šanci uniknout krátkodobé potopě a zachránit si bytí. Svým tělem jasně vnímá, jak se mění struktura půdy, zatímco se probojovává vzhůru. Hutný pocit tlaku, který prožívala ve své úrovni nahrazuje náhlá uvolněnost všeho okolo, jakoby byla její hlava veliký měch vyplněný jen vzduchem. Nemá tento pocit ráda, na rozdíl od jiných jejího druhu. Trpí totiž silnou agorafobií, takže ji vždy naplňuje obrovský strach už jen z představy rozlehlého světa nad její hlavou. A teď se tam musí dostat. Zase... Chodbička za ní se postupně čím dál rychleji zaplňuje vodou, už není čas na truchlení nad svým osudem, musí rychle nahoru. Ještě pět sou, no tak, Iris, to zvládneš! Čtyři, voda jí už dosahuje ke spodku! Tři sou, má ji u pasu! Ještě přidala na rychlosti, pro jednou zbavena myšlenek na hrůzyplný svět, který ji čeká, dvě sou... Zbývá jí jen maličký kousíček aby se neutopila, voda jí sahá již ke dvěma třetinám... "Hýýý!" Vydá zvuk plný úsilí a naděje, a konečně se probojuje až nahoru... Nad zem.
Achich ouvej, jak ošklivoučké světlo, bodá to do očí, moc to pálí... Ach, pálí to a bodá, pryč z něho, co nejdál od toho zlého světla... Jenže není kam, nedá se nic dělat. Svůj svět má zatopený, teď musí přežít v tomto. "Odporné, odporné... Strašné... Tolik světla... Já chci pryč!" Vedle ní se ozývají tyto pokřiky plné smutku a nepohodlí. To se ostatní soudružky také dostali na zem a pokoušejí se rozkoukat. Iris se tedy začne plazit jejich směrem, když začne pršet, je nejlepší se držet v houfu. Veliké těžké kapky dopadají na její tělo a odrážejí se do stran, zatímco se třese potlačovanou hrůzou z toho, že je nejen slepá, ale i na obrovském prostranství. Tady by ji Kwrrtkoufové mohli dostat velice rychle. Nezbývá než se úpěnlivě modlit, aby se tak nestalo, jelikož zde - v bohapustém prázdnu - se nemají kam schovat.
Náhle se země začne divoce otřásat. "Zemětřesení! Lokální zemětřesení! Všichni pryyyyč!" Donese se k ní z dáli varovný hlas, a tak nelení a rychle se otáčí pryč od 'sirény' a utíká do domnělého bezpečí. Vibrování se stupňuje, jakoby se něco blížilo a opravdu - z pohledu pozorovatele můžeme vidět smečku šesti vlků pronásledujících vyděšenou srnku, která smrtelně naráží tvrdými kopyty o zem. Pro malé tvory žijící hlavně pod povrchem je tato vyhlídka noční můra. Ještě že jsou oslepeni... Iris, která si prošla výcvikem, to do bezpečí samozřejmě stihla a o vcelku hodně sou minula vražednou pohromu, která se na ubohé seskupení řítila v podobě lovu. Někteří ale takové štěstí neměli, a tak se za chvíli ozvaly zvuky plné zoufalství a bolesti - to o sobě dávaly naposledy vědět některé soudružky, ušlapané či roztržené a krvácející v neskutečných mukách. A voda - zlomyslný to element - jen přidávala na dojemnosti celé situace, jelikož díky ní brzy mrtvolky zmizely pod nánosem rozměklého bahna. "Ba ne, déšť nikdy nepřinesl nic dobrého, stejně jako ten horní svět. Pryč odtud... Irisino přání se zanedlouho splnilo, jelikož se zhoubné počasí ukázalo vrtkavým a nečas se rychle přehnal na jiný kontinent. Můžu se zase vrátit do bezpečí podzemí, kde alespoň vidím... Pomyslí si hrůzou poskvrněná Iris a jak řekla, tak i udělala. Všude špatně, doma nejlépe.

Bonus:
Žížalí pííí...
žížalí pííí...
žížalí pííí-seň zpívaly
pod zemí všeeechny žížaly,
a přitom lezly tam a sem
a krmily se humusem!

*sou - vyjadřuje délku; rovná se velikosti jedné průměrné žížaly; vznikla díky slovu 'soudružka', jak se mezi sebou žížaly oslovují

Na přání Texe a po schválení Near, přidávám všechny příběhy. Navíc, jsem lenoch a nechce se mi to rozesílat všem :D Omlouvám se, že tu bude spam, délka příspěvku je omezená

Ra-avis

Listí barvy krve a slunce jemně klesalo k zemi. Podzim byl v plném proudu a mladá vlčice se proháněla po barevném lese. Utíkala se schovat před svým mladším bratrem, který se smíchem hnal za svou sestřičkou. ,,Myslíš, že otec a vlci ze smečky budou naštvaní, že jsme jim takhle zmizeli?‘‘ zakřičelo vlče za svou ochránkyní. ,,Neboj Ryte, oni si ani nevšimnou, že jsme fuč.‘‘ odpověděla mu sestra. Schovala se za strom, když její bratříček proběhl, vyskočila z úkrytu a svalila ho na zem. Lesem se ozýval hlasitý smích výrostků. Náhle jeden smích najednou utl. ,,Co myslíš, že je támhle to?‘‘ ozval se šeptem Rytmus, zvedl své tělo ze země a nerozhodnými kroky šel ke zvláštní jeskyni, z které vyzařovaly proudy zvláštní magie, . ,,Neměl bys tam jít. Vypadá to nebezpečně,‘‘ šeptla vlčice ke svému o dva roky mladšímu sourozenci. ,,Nebuď zbabělá Music,‘‘ odbil bratr sestru pouhými slovy, vešel do jeskyně… pak zmizel. ,,Rysy kde jsi?! Kam jsi se schoval?‘‘ křičela Music a vrhla se za svým sourozencem. Jak překročila práh, zatmělo se jí před očima, padla k zemi.

Ledové jehličky se zapíchávali do nehybného těla. Po listech i lese nikde ani památky, pouze sněhová pustina. Music se pomalu probouzela, její údy byly znehybněné, její srst neposkytovala teplo. ,,Rysy jestli tě najdu, tak tě zabiju,‘‘ pověděla chraplavě. Namáhavě se zvedla, to se neobešlo bez sténání a kašle. ,,Kde jsi Ryte?‘‘ zašeptala do chladného větru, než se rozešla náhodným směrem. Dlouhá chůze byla vyčerpávající, kožich skoro nehřál. Všude jen zima a později i hustá tma. Jen odhodlanost a láska k bratrovi držela Music při vědomí. ,,Už jen kousek,‘‘ opakovala si neustále. Žádná víra není neporazitelná, i ta music nebyla. Každým krokem se její odhodlání, energie a naděje tenčily.
Bručení vyvedlo Music z jejího plouživého rytmu. Něco se v dálce blížilo, něco velkého a smrtícího. Z rozmazané siluety se stal zuřící, hladový lední medvěd. Music stála zkoprněle na místě, nikdy toto mohutné zvíře neviděla. Chtěla utéct nebo křičet o pomoc, ale hlasivky ani nohy ji neposlouchali. Jediné co mohla dělat, bylo zůstat na místě a pozorovat divoké zvíře. Medvěd vlčici obcházel dokolečka, trhaně oddychoval, od tlamy mu lítali sliny. Toto nemohlo dopadnout dobře. Medvěd konečně udeřil a vlčí tělo odletěl o dobrých pět metrů. Tento let probral Music natolik, aby se pokusila zachránit svůj život. Opět se zvedla ze země a prchala pryč, co jí tlapy stačily. Medvěd se však nechtěl vzdát, tak snadno, po skoro desítce dní konečně našel kořist, nechtěl zemřít hlady. Jeho tělo nebylo na takový běh uzpůsobeno, dny hladu se na něm podepsaly, proto pronésladování vzdal. Naše mladá vlčí hrdinka zatím běžela dál, ale i jí přemáhala únava a hlad. Jediná útěchu poskytovala hrouda na obzoru, kam by se možná mohla před bodavým větrem ukrýt. Nebýt medvěda, určitě by ten kopec minula. Krok byl pro ni utrpením, ale nevzdávala se, až teprve, když nalezla v tom kopci jeskyni, svalila se na zem. Jakmile ulehla, její oči se zavřely, bylo možné, že už navždy.

,,… být hrozba… neznámá… nebezpečná…,‘‘ zachytávala Music jednotlivá slova, význam však nechápala. Chtěla jen spát. ,,Probouzí se,‘‘ ozval se jiný, tentokrát jemnější hlas. Naše vlčice pomalu otvírala oči, aby se rozhlédla, kde se to nachází. Zjistila, že se nachází v útulné jeskyni a kolem ní stála nejméně dvacet vlků, jež jí probodávali zvědavými pohledy, tedy až na bílého vlka, který se tvářil nepřátelsky. V čele všech stál mohutný krémový vlk se svou pestrobarevnou družkou po boku. ,,Kdo jsi?‘‘ zeptal se mírně vlk. Music připadalo moc ponižující, aby ležela na zemi, ale když se pokusila vstát všichni vlci výhružně zavrčeli, proto zůstala ležet na břichu. ,,Jm-Jmenuji se Music a hledám svého mladšího bratra,‘‘ snažila se říci klidně i přes chvějící se hlas. Alfa kývl hlavou, na to se ostatní vlci neochotně rozešli a nechali vlčici vlčicí. ,,Vstaň,‘‘ jen toto slovo řekla družka Alfy, jež se rozela někam dál do jeskyně. Music si stoupla a spěchala za vlčící, kterou měla nejspíše následovat. Chodba se větvila na třináct dalších temných cest. Pestrobarevná Alfa automaticky vešla do šesté ani se neotáčela. ,,Můžu se zeptat, kde to jsem?‘‘ prolomila ticho mladá vlčka. ,,Nacházíš se na ostrově Mois Gris,‘‘ zněla odpověď na otázku, dál už bylo jen další ticho. Srdce Music vynechalo několik úderů. ,,To není možné… takhle můj domov přece nevypadá! Vždyť já jsem také z Mois Grisu!‘‘ řekla rozechvěle. Alfa se prudce zastavila, div, že do ní Music nevrazila. ,,Jak to u vás vypadá?‘‘ zeptala se dychtivě pestrobarevka. ,,No-o… jsou tam lesy a žádná ledová pustina,‘‘ odpověděla nejistě pod upřeným pohledem. Vůdkyně smečky jen něco zamumlala, otočila se a rozešla se dál chodbou. ,,Mimochodem jsem Krystal,‘‘ tentokrát prolomila ticho Alfa. Nekončící chodba náhle skončila, dvě vlčice vešli do velké jeskyně, v jejímž středu plál oheň. Kolem ohně, de facto po celé jeskyni byla roztroušený nejméně tucet vlčat. Když vlčata spatřila nově příchozí, seřadila se do řady. Tady nebylo místo pro nekázeň. ,,Music! Music!‘‘ uslyšela tak známý hlas, až jí poskočilo srdce. ,,Rytmusi!‘‘ rozběhla se naproti svému mladšímu bratříčkovi. ,,Není ti nic?‘‘ zeptala se ho v objetí. ,,Samozřejmě, že ne,‘‘ zahuhlá. ,,Našli jsme ho, když jsme vyrazili na lov, málem umrzl,‘‘ pověděla neutrálně Krystal. ,,Děkuji,‘‘ řekla Music se slzami na krajíčku . ,,Není zač.‘‘ Objetí poskytovalo jedinou útěchu, oběma dvěma bylo jasné, že svou rodinu už pravděpodobně nikdy neuvidí. Zatímco stáli bratr a sestra v objetí, Krystal rozdávala práci všem vlčatům. Každý v této smečce musel něco dělat, i vlčata. Jedno vlče za druhým odcházelo z jeskyně, aby splnili svůj úkol. ,,Tak dost vy dva, už jste se našli, tak můžete odejít,‘‘ prolomil idylku hrubý hlas. Všichni tři včetně Alfy se otočili na bílého vlka, který se před tím mračil. ,,Ice, kde je tvé vychování? Udělals mi teď ostudu,‘‘ vyspílala mu Alfa. ,,Myslím milá matko, že opatrnost je na místě. Nic o nich nevíme,‘‘ řekl se znechucením Ice a nebezpečně se přiblížil k dvojici, teď už stojících vlků. ,,My nevíme, jak se dostat zpět,‘‘ pověděla Music a stoupla si před bratra, kdyby ho musela chránit. ,,Když už sis sem tak krásně přišel, tak máš Music na povel, já si vezmu toho malého,‘‘ rozkázala Alfa a štrádovala si cestu zpět. ,,Máš jít za ní,‘‘ zavrčel nově příchozí na nebohého Rytmuse. Rys se rozběhl za svou novou učitelkou. Teď tam byli jen Ice a Mus. ,,Jaký máš potenciála?‘‘ ozval se Ice a odměřeně si svou svěřenkyni prohlédl. ,,Lov,‘‘ špitla Music a zapichovala pohled do země, tenhle vlky jí byl nepříjemný, byla si v jeho přítomnosti nejistá. ,,Následuj mě,‘‘ bílý vlk se otočil a rozběhl se do spletí chodeb. Vlčka ho během následovala. Jejich cílem opět byla jeskyně, tentokrát naplněná atletickými vlky i vlčicemi. ,,Tady bude tvé místo. Tohle je oddíl Zeta, má na starost potravu, lov a vše kolem toho. Teď jsi jedna z našeho tým,‘‘ vysvětlil neochotně Ice. ,,Podle získaných informací, jste z doby přede Setměním. Dobou kdy ještě celý svět neovládla zima a zvěře byl dostatek,‘‘ vyřkl pravdu, jež bílou vlčicí otřásla. ,,Ale co Iris? Ta tohle dopustila?‘‘ položila otázku Music. Jak to Ice uslyšel, rozesmál se. ,,Jestli to dopustila? Ona tohle udělala,‘‘ umlkl jeho smích, jeho slova byla v šeptu. Útroby se touto jedinou větou sevřeli. ,,Za chvíli bude noc, ukážu ti, kde budeš spát, následuj mě,‘‘ zase někam bílá šmouha v podobě vlka spěchala. Tentokrát šli jen krátce. Celé doupě se skládalo ze systému větších či menších jeskyní. Podlaha byla vždy pokrytá kůží, o teplo se staral oheň. Naše vlčice šla do kouta, kde si lehla. Po chvíli váhání se k ní přidal i Ice s rozdílem, že si k ní jen sedl. ,,Proč mě nenávidíš?‘‘ optala se a teprve teď se opovážila mu pohlédnout do očí elementu ohně. ,,Není to tím, že tě nenávidím, jen jsem kvůli tobě zmatený,‘‘ vydechne, poprvé dá najevo něco jiného než znechucení. ,,Dobrou,‘‘ poslední slova, jenž Music slyšela než usnula.

Další pošlu pod příspěvek, protože, jak se zdá, je zde omezený počet slov :D

Hodnocení!

První Místo: Texas

1) Délka příběhu: 4462 slov = 3 + hoodně bodů za délku :D
2) Gramatika a diakritika: 4 body
3) Obsažení slov: 6 bodů
4) Originalita: 2 body

Mé hodnocení:
Má cenu vůbec ty body počítat? Ne, protože Texík je jasným vítězem. Hlavně kvůli té délce :D Moc se mi ale příběh líbil, bylo fajn, že sis vymyslela vlastní bohy a hezké proplétání příběhu. Bylo to opravdu akční, hlatala jsem každé slovo :D Nejvíc mě dostal ten konec ^^
Opravdu, byl to fakt příběh plný zvratů :3 Gratuluji k výhře

Druhé místo: Ra-avis
1) Délka: 1653 slov = 3 + 4 body za délku. Celkově 7.
2) Gramatika a Diakritika: 4 body, nic závratného jsem nenašla
3) Obsažení slov: 6 bodů
4) Originalita: Hele.. vůbec bych se nezlobila, kdybys mi zaslala nějaké pokračování :DDD 2 body, zaslouženě.

Mé hodnocení:
Ten příběh je per-fekt-ní! Opravdu se mi zalíbilo, že jsi to udělala v trochu jiné, vzdálené budoucnosti. Škoda, že to nebylo více rozepsané, zajímalo by mě třeba, proč Iris nechala udělat z Moisu ledovou pustinu, nebo si mohla více rozepsat lásku těch dvou. Ale tak, nemůžu po tobě chtít tolik, prostě se mi to zalíbilo <3 :D 19 bodů, myslím. Že fakt super ^^
Taky ráda zašlu tento příběh, piště do zpráv.

Třetí místo - Thalia
1) Délka příběhu: 1251 slov = 3 + 2 body za délku. Celkově 5 bodů.
2) Gramatika a diakritika: - 1 bod za čárky a nějaké ty drobné chybky = 3 body.
3) Obsažení slov: 6 bodů
4) Originalita: 2 body

Mé zhodnocení:
Moc se mi líbilo, to vyprávění z třetí osoby a uvedení do děje. Celkově to byl příběh, jenž mě vtáhl okamžitě do děje. Zadání si pojala opravdu pěkně, originalita tam vážně nechyběla. Hlavně se mi líbilo, že jsi tam zapojila i Nera a vlastně životy obou bohů, jak se vůbec dali dohromady a tak dále…
Thal získává 16 bodů, jeden bodík jsi ztratila za tu diakritiku, trošku víc dej pozor na čárky. Jinak, kdo by si chtěl přečíst příběh o tom, jak se narodila Iris a jak potkala Nera, napište mi, ráda vám jej zašlu ^^

Čtvrté místo Feli

1) Délka:994 – což je splněno, 3 body ^ ^
2) Gramatika a diakritika: Bez chybičky – 4 body.
3) Obsažení slov: 6 bodů
4) Originalita, toť slabé slovo pro tento příběh. 2 bodíky :D

Mé hodnocení:
Ah, tenhle příběh mě z části pobavil, z části jsem musela dumat, jak to ten Feli sakra myslel :D Ale jakože fajn, Dobré to počteníčko. 15 bodíků ^^

Ceny
Vzhledem k tomu, že se vás zúčastnilo vcelku málo, budou ceny vysoké :)

1) Texas
3 tlapky, 10% a 15 KŠM
2) Ra-avis
2 tlapky a 5% (napiš si, na jaký char to chceš)
3) Thal
15% do schopností :)
4) Feli
5% a 20 KŠM :)

Ceny vám asi dodá Nearka :)

rozdáno

Postupem času se počasí zlepšovalo, až dokonce vyskytlo slunce a prozářilo celý les. V dáli jsem viděla pobořené stromy, které zničilo ono tornádo. Kožich mi již uschnul a nyní bylo příjemné počasí.
Podívala jsem se na Tessu, přičemž jsem dále kráčela lesem a poslouchala její odpověd. ,,Blind... to je zajímavé jméno. Možná, že ho najdeš, kdo ví. Taky bych ráda viděla své sourozence. Ačkoliv jsme se jako malí neviděli často, tak alespoň jsme k sobě měli vcelku dobré vztahy." Zadívala jsem se k nebi a sledovala ptáky, jenž létali ve výšinách.

Mois je přeci jen svět fantazie, kde se to nereálné může stát reálným. Nepříjde mi to jako špatný nápad, dokonce s tím i celkem souhlasím. Dokonce se mi i líbí návrh, že by se některým hráčům povolilo mít mladšího vlka, než je 3 roky, tedy respektive vlče.
Vzhledem k tomu, že se něco podobného dovolilo Sarah (mít vlče, bez toho, aby měla partnera), tak by se u Wayi mohla udělat výjimka.
Akorát se mi zdá nefér (Beru to jak u Sarah, Tak u Wayi), že některé páry čekají, až jim budou vlčata schválena, na což čekají někdy fakt dlouho a takto někteří prakticky dostanou vlče hned a ani se při tom příliš nenamáhají.
Nemám proti Sarah a vlastně ani Pandě zhola nic, jen vyjadřuji svůj názor. Ale vzhledem k tomu, že se to dovolilo i Sarah, mělo by to být umožněno i Pandě.

Díky za info :)

Mám čas prakticky kdykoliv ^^