Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oba dva vlci vypadali velmi znepokojeně, ale ten černý byl asi víc, jelikož se zdál zase mimo realitu. Chvíli panovalo jisté ticho, kdy nejspíše ti dva přemýšleli o tom, kde můžou být vlčice, jež hledají a také, co mohou dělat. Aetase pravděpodobně znepokojoval onen vlk, co s jeho sestrou byl. ,,Hele, ten vlk... pokud by se s ním tvá sestra nepřátelila, nejspíše by spolu nešli. Myslím, že si děláš velké starosti. Nejspíše to je jen její kamarád. Stoprocentně," řeknu směrem k hnědobílému vlkovi přede mnou a jemně se usměji. Ne že bych se usmívala nějak často...
Aetas mi po chvíli nabídl, abych s nimi šla na území smečky. Měli tam nějaký úkryt, nejspíše tam bude hodně vlků. Neměla jsem moc ráda velkou společnost. Tedy spíše, nenáviděla jsem ji. Navíc... jít na území smečky? Pokud bych se s někým porvala, byla by to sebevražda. A já na smečku nemám dobré vzpomínky. Řekla jsem si, že ve smečce nechci být. Ale... Jen mě pozvali do úkrytu. Nemusím se do ní hned přidávat, pomyslela jsem si. Navíc, moknout v tak dešti, který pořád přibývá na síle... Moc dlouho ten "přístřešek" neudržím, a co pak? Zmoknu na kost? Bylo mi zima už teď a tohle bylo velké dilema. Nezvou tě do smečky, jen do úkrytu! hlásala má mysl. Cestou taky budeme hledat nějakou vlčici, předpokládám, že tu "Dest" nebo Aetovu sestru. Tak či onak, byla to lákavá nabídka... A přeci jen, společnost pár vlků mě nezabije, to spíše dříve ten déšť... Možná tam ani nikdo nebude, chlácholil mě vnitřní hlas. ,,Dobrá tedy, půjdu. Ale jen dokud nepřestane pršet. Nemám ráda příliš velké společnosti..." Řeknu směrem k Aetovi a mávnu ocasem.

Jasně že ano! ^^
Hlásím se, alespoň bude zábava :)

Vlci vypadali, že mají nějaké svoje starosti. Ten černý vypadal, že je mimo realitu a přemýšlí o svých vlastních problémech. A ten hnědobílý vlastně taky. Z jejich malého rozhovoru jsem zjistila, že ten jeden pach, pach vlčice, co se tu prohnal, patřil sestře Aetase, jak se hnědobílý vlk představil. A někdo s jeho sestrou byl. Taky hledali jakousi "Dest". Pravděpodobně to byla nějaká známá toho černého vlka, Rockyho. Nebo tedy alespoň on vypadal, že má o tu vlčici starost a nejspíše ji chtěli najít, jak vyplynulo z jejich konverzace. Nejspíše to byla sestra toho černého, nebo možná partnerka, kdo ví, nijak moc mě jejich konverzace nezajímala. Nechtěla jsem se vměšovat do jejich problémů.
Prohlížela jsem si oba vlky, nasávala jsem jejich pachy a snažila jsem si je zapamatovat. Aetas, jak už se před minutkou představil, vypadal poměrně mile, a oplýval sebejistotou a značnou silou, která z něj šla cítit. Možná byl silnější než já, možná ne. Náš souboj by možná dopadl vyrovnaně. Tedy, kdyby tady nebyl Rocky. Ale ne že bych se s nimi chtěla nějak prát, zdáli se... v pohodě. A já neútočila jen tak na někoho.
Rocky, ten černý vlk, vypadal nepřítomně, nejspíše hodně přemýšlel. V jeho hlase však byla sebejistota a síla. Byl tady již dlouho. Oba zde byli již dlouho, oproti mě. Byl cítit nějakou vlčicí, nejspíše tou "Dest" jak jí nazval Aetas. Předpokládala jsem, že to byla jej zkrácenina jména. A nejspíše to byla Rockyho partnerka. Nebo možná sestra, ale to mi přišlo méně pravděpodobné. A vlastně mě to ani nijak moc nezajímalo.
Mávla jsem ocasem a podívala se na obláčky, které vlkům visely nad hlavou. Ušklíbla jsem se. Sama jsem měla svůj "provizorní přístřešek". Alespoň na mě nepršelo. Počasí bylo opravdu špatné, ale mě to nevadilo, ba dokonce jsem to měla ráda. Kolem se prohnal další pach, který zase zmizel někde v dáli.
,,No, zdravím. Mé jméno je... Athai," řeknu po malé odmlce. Přeci jen, nevyzrazovala jsem své jméno kdekomu, ale v této situaci mi to přišlo celkem vhodné. Sice jsem jim stále nijak moc nevěřila, ale zdáli se milí a obětaví. Takže proč ne.

Ležela jsem na vlhké trávě a stále jsem sledovala oblohu a mračna. Déšť nabýval na síle a padal tak rychle, že jsem jej nemohla nevnímat. Kožich mi moknul čím dál víc. Udělala jsem si nad sebou menší vodní bariéru, takže na mě nekapalo. Olízla jsem si tlamu a sledovala mlhu, která kolem mě čím dál tím více houstla. Vítr mi profukoval zmoklou srst a rychle jí sušil. Zima mi nebyla, srst jsem měla ještě hustou a hřejivou. Teď byla ale promočená a nevkusná. Ale toho jsem si nijak moc nevšímala, přeci jen, já se o vzhled nikdy příliš nestarala. Vlastně mi byl ukradený. Zastříhala jsem ušima a vzhlédla znovu k nebi. Zavřela jsem oči a zavětřila. V okolí byli dva vlci. Zrovna nejspíše přišli. Pach nebyl nijak moc silný protože pršelo a déšť pachy kryl.
Najednou jsem ucítila bolest a vyskočila jsem na nohy. Už už jsem chtěla skočit na toho bídáka, který mi šlápl na můj ocas, ale uslyšela jsem omluvu, tak jsem schovala tesáky a otočila se směrem k hnědobílému vlkovi, který tam stál. Srst měl promočenou, stejně jako já. Vypadal vcelku silně, ale vůbec ne nepřátelsky. No, kdyby byl nepřítel, už by jsme se rvali, takže já zbytečně rvačku vyvolávat nechtěla. Na boj už mě přešla chuť.,,Jsem v pořádku," odpovím mu, jelikož se v obavách vyptával. Najednou se z mlhy vynoří další vlk, černý. No, teď už bych asi vůbec nezaútočila. Bylo by to šílenství. Byli vcelku silní a taky měli převahu. Ne že bych neměla ráda výzvy, ale i tak jsem na boj neměla prostě náladu. A ani důvod. Ucítím další vlky, kteří proběhli jen okolo, jejich pach se poté ztratil.

Super akce ^^
10 % - Vytrvalost
10 % - Rychlost
5 % - Síla

1 Tlapku do Shieldu
1 Tlapku do ledu

Děkuji ^^

--> Kvetoucí louka ( přes Zauberwald)

Vyšla jsem z kouzelného lesa, který jsem prošla. Přede mnou se objevily rozlehlé pláně, všude kolem byla jemná mlha. Viditelnost byla celkem dobrá, ale na dálku už moc ne. Navíc, s mou krátkozrakostí to byl celkem problém. Podívala jsem se kolem. Mlha mě celkem štvala, ale já jsem se ji pokusila neřešit a šla jsem dál, po pláních zahalených do mlhy. Navíc ještě pršelo a mlha začala houstnout. Bylo opravdu nevlídné počasí. Zastavila jsem se a nasála pachy. Většina byla stará, nikdo tu nebyl. Lehla jsem si do vlhké trávy a vzhlédla k obloze. Musela jsem si trochu odpočinout, protože mě opravdu bolely všechny svaly, po běhu přes Zauberwald. Sledovala jsem zamračenou oblohu a snažila jsem se zachytit jakýkoliv pach.

Už jsem tu ležela nekonečně dlouho, možná jsem i chvilkově spala, kdo ví. Přemýšlela jsem o spoustě věcí, myšlenky se mi míchaly a já vůbec nevěděla, co dělat. Přátele, které jsem měla, jsem nechala někde v horách a sama jsem slezla do údolí. Byla jsem zase na začátku. kolem mě probíhali vlci, cítila jsem jejich pachy. Bylo tu tolik starých pachů, nikdo už na louce nebyl. A tak jsem se zvedla z orosené trávy a vydala jsem se dál. Někam, kde jsem ještě nebyla. Někam, kde možná někoho potkám.

--> Mlžné pláně (Přes Zauberwald)

--> Pityas
Přiběhla jsem na rozkvetlou louku. Tlapky mě bolely a v krku jsem měla trochu sucho. Všude kolem bylo několik pachů, ale mě zajímaly spíše pachy vlků, které jsem cítila. Bylo jich tu pár, celkem nedaleko ode mě. Ale ne že bych se k nim zrovna chystala jít. Popošla jsem dál a lehla si do jemné trávy. Hlava mi neskutečně třeštila, cítila jsem bolest, která mě bodala jako nůž. Snažila jsem se to nevnímat, což se mi povedlo. Ignorovat bolest bylo to nejlepší, co jsem se v bývalé smečce naučila. Ležela jsem na boku, slunce mě pálilo a štvalo mě. V okolí však nebylo příliš stromů, pod kterými se dalo ukrýt a tak jsem jen ležela a čekala, co se bude dál dít. Neměla jsem moc chuť se bavit s nějakým vlkem. Ale kdyby přeci jen někdo přišel, mohlo to být zajímavé. Záleží, zda-li by přišel v dobrém, či ve zlém. Preferovala bych to ve zlém. Ráda bych si trochu zabojovala, když už jsem tady. Zatím tady nebyl nikdo, kdo by po boji toužil. A já se jen tak nevrhám do nenucených bojů. To už si radši zajdu ulovit králíka.
Nad tou myšlenkou mi zakručelo v břiše. Ne že bych měla nějaký ukrutný hlad... Dokázala jsem bez jídla vydržet nějakou tu chvilku. Přeci jen, ve staré smečce mě nechali hladovět i několik dní, jen aby mě potrestali za úplně hlouposti. Ale byla jsem celkem ráda za to, že jsem tam byla. Naučila jsem se věci, které by normální vlk nedokázal. A které by nepřežil, ze kterých by měl hodně špatné svědomí. V hlavě se mi vybavila vzpomínka, jak otec roztrhal pět vlčat, jenom tak, protože ho naštvali. A já se na to musela koukat. Bylo to zajímavé. A mě jich nebylo líto. Asi už jsem byla bezcitná od narození. Naučili mě být bezcitná. Stejně jako všechny ostatní. Ale po příchodu sem... jsem odbourala tolik vlastností, které pro mě byly kdysi normální. Najednou jsem začala cítit všechny pocity, které jsem kdysi tak rychle zavrhla. Tohle místo, ti vlci tady, mě měnili. A mě to přišlo velmi divné. Cítila jsem se, jako bych byla na dvě půlky. Olízla jsem si mordu. Kdysi pro mě bylo přátelství nepodstatné. Nyní mám dva přátele. A mám je ráda, udělala bych kvůli nim vše. Kdysi bych své přátele klidně zabila, nebo nechala umřít, jen abych si zachránila krk. Ačkoliv to bylo špatné, ani nyní jsem necítila žádnou lítost, nic. Stále ve mě zůstalo něco.. zlého.. nemorálního.

Zatřepala jsem hlavou a sledovala tři vlky na kopci. Rozmlouvali spolu, občas sem zírali a já měla chuť tam přijít a všechny je zmasakrovat. Jejich pohledy mi vadily, stejně jako jejich přítomnost. Stále se zde objevovaly nějaké pachy a já už toho měla dost. Vlci slezli dolů a šli pryč od nás. Ne že bych se proti nim nechtěla vrhnout a začít s nimi boj, ale tři proti jedné nebyl zrovna nejlepší souboj. Byla to sebevražda. Kdo ví, jestli by mi pomohla Envy, která momentálně jen stála a ignorovala okolí, stejně tak jako Barn. Takže jsem s nimi nepočítala. Nechtěla jsem se nechat vyprovokovat. A nejlepší bylo asi ustoupit. Jinak bych se tam rozběhla a začal by nelehký souboj. Otočila jsem se pryč a rozběhla se dolů. Nechtěla jsem tu Barnatt nechávat jen s tou Envy, ale nepřipadala mi, že by Barn ublížila. A kdyby ano, našla bych si jí a zabila bych jí. Nechala jsem to osudu a vydala se na louku, na které jsem byla již před tím.
--> Kvetoucí Louka

Vlčice se představila jako Envy. ,,Mé jméno je Athai, ráda tě poznávám," řeknu směrem k vlčici a kývnu. Sledovala jsem Barn, která vypadala, že jí vlčice nevadí, ba ji připadá přímo sympatická. Mě také nevadila, byla klidná a zdála se i milá. Nebyl zde důvod k útoku. Udržovala jsem si neutrální tvář. Do čenichu mě trkla vůně dvou vlků, kteří se společně se Sarah stále blížili. *Že by si pozvala posily?* Nad touto myšlenkou jsem se ušklíbla. Boj by mi vůbec nevadil. Nebyla jsem žádná slabá vlčice. Podívala jsem se na vrch, jenž byl nedaleko. Stáli tam a sledovali nás. provokovali. Přímo jsem cítila, jak mi vře krev a touha po boji vzrostla. Vypadali a stáli tak sebevědomě. Měla jsem chuť je srazit dolů z hory, aby krváceli a prosili o milost. Z těchto poněkud uspokojivých představ mě vyrušil hlas oné Envy. ,,Známe se, ano. A nemáme se zrovna rádi. Teda, s jednou vlčicí. Ty ostatní neznám a jsou mi vlastně ukradení, stejně jako ona." Narovnala jsem záda a máchla ocasem. Barnat nevypadala, že by jí vlci nějak zajímali. Trion se mezitím někam poděl, ani jsem si nevšimla kam a kdy. Nechala jsem Triona Trionem. *Asi chce být sám* pomyslím si a vzhlédnu k nebi. Podívám se znovu na skálu, kde stáli. Olíznu si mordu a tesáky v ní. Pokud poteče krev, tak jejich. Ucítila jsem v dálce další pachy, které jsem příliš nevnímala. Nějaký vlk a vlčice, možná pár, nebo tak něco. Bylo mi to úplně šumák. Bylo tu hodně pachů a hodně vlků pohromadě. A já cítila tu nechuť zde s nimi být.

4 do síly a 4 do vytrvalosti ^^ Díky :)

Nad větou od Barn jsem se pousmála. Všude kolem panovala jakási veselá atmosféra, rušená jen neklidem z cizího pachu, jenž se stále přibližoval. Cítila jsem, jak se mi napnuly všechny svaly, a všechny smysly se začaly soustředit na cizí pach. Zastříhala jsem ušima a sledovala místo, odkud pach přicházel. Stála jsem na místě a po očku sledovala Barn a Triona, kteří vypadali, že pach také cítí a jsou znepokojeni. Každý neznámý byl můj nepřítel. Tomu bylo tak vždycky. Zadívala jsem se na nebe a švihla ocasem. Najednou jsem uslyšela hlas neznámé vlčice. Přiblížila se opravdu rychle. Trhnutím jsem se otočila směrem k ní. Nevypadala, že je nepřítel a nevypadala, že by chtěla zaútočit. Byla tmavší a vyhublejší, oči jí žhnuly rudou barvou. Můj pohled byl neutrální, pohnula jsem se trochu dopředu. ,,No, jestliže ti Trion věří, budu ti věřit také. Sice by bylo šílenství zaútočit na tři vlky, ale stejně, ostražitosti není nikdy dost," pronesu neutrálním hlasem a mávnu ocasem. ,,Mohu se zeptat kdo jsi?"Nerada jsem se představovala, natož jako první. Najednou mě do nosu trkl známý pach. ,,Zase ona?" Zavrčím tiše a podívám se směrem, odkud vycházel pach, patřící Sarah.

Trion nás vyzýval, ať s ním jdeme také blbnout. Barn vypadala, že by se k němu ráda přidala. Viděla jsem jí to na očích. Než jsem však stačila něco namítnout, Trion uklouznul a spadl rovnou na tlamu. Škodolibě jsem se uchechtla. ,,Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se, spíše ze slušnosti. věděla jsem, že by si při takovémto malém pádu nic neudělal. Nebo jsem v to aspoň doufala. Podívala jsem se směrem k nebi. Do nosu mě trknul pach vlčice, který jsem již cítila. A blížil se, což mě zrovna dvakrát neuklidňovalo. Mávla jsem ocasem a zadívala se směrem, odkud přicházela. zajímalo mě, proč by k nám šla. Ale nejspíše nebyla hloupá a bojovat proti třem vlkům snad nechtěla. A pokud ano.. no.. dlouho jsem už nebojovala. A bylo by fajn si trochu protáhnout ztuhlé svaly.

Trion vběhl mezi mě a Barn, aspoň jsme se nikdo při pochodu do hor neztratili. Všichni jsme vypadali, jako by nás pohltily myšlenky. Trion ale po chvíli ukázal svou bezstarostnost tím, že začal poskakovat z kamene na kámen, nad čímž jsem se pousmála. Poslední dobou se usmívám nepřirozeně často, napadlo mě náhle. Od doby, co jsem byla malá, jsem se nikdy neusmívala. Nejspíš ale za změnu nálady a pohledu na svět můžou ti dva - Barn a Trion. Věděla jsem, že na světě existuje určitě nějaké místo, kde se vlci nevraždí jen tak, ze zábavy. A já jsem ho našla. Dokonce jsem si udělala i... přátele. Nikdy jsem nechápala podstatu toho slova, jelikož jsem kamarády neměla. Moje jediná kamarádka umřela kvůli mě. Ale teď je mám. A chci je chránit. Nedovolím, aby se stalo to, co minule. Aby někdo z nich zemřel.

Děkuji ^^
5 do obratnosti, 5 do schopnosti lovu