Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když vlčice promluvila, zklidnila jsem se. Stále jsem byla ostražitá, ale už ne tak moc. Vlčice se zdála, že nebyla taková, jak se na první pohled mohlo zdát. Cítila jsem z ní nejistotu. Ale omluvila se, že nás vyrušila. A byla to upřímná omluva. Vypadala hrozně nervózně. Barnatt byla stále za námi, podívala jsem se na ní. Vypadala, že už není tak nejistá, ohledně oné vlčice. Ani jsem se nedivila, taky mě překvapila. Hold vnější výstup není všechno. Barnatt se na mě usmála a já jen zastříhala ušima a otočila jsem se zpět na vlčici. Vlčice se zeptala, kde je. Trion jí odpověděl jako první a také se představil.,,Já také nevím, kde jsme. Ale je zde spousta vlků a určitě se ti tu bude líbit. Ať už jsi odkudkoliv, tady domov najdeš," řeknu jen a máchnu ocasem. Pokusím se o úsměv, ačkoliv jsem byla vůči vlčici stále nedůvěřivá a kdyby bylo potřeba, stále bych se nebála jí zabít. Vlčice se najednou zadívala na naši srnku. Ušklíbla jsem se. Možná že jí šlo jen o tohle? Být milá, kvůli kusu žvance? Byla jsem v tomto ohledu velmi nedůvěřivá. To, co bylo mé či mých přátel, jsem opravdu nechtěla rozdávat mezi cizí. Ale stejně by jsme srnu asi nesnědli a zůstala by mršina. Takže to ani tak nevadilo. ,,Mimochodem, jsem Athai," řekla jsem, ačkoliv velmi nerada. Neměla jsem nové vlky v lásce. Ona se ale také představila a Trion taktéž, proto jsem se představila i já.

Vlčici se na tváři objevil úšklebek. Zajímalo mě, proč se ušklíbla. Nelíbila se mi. Působila tak nadřazeně a sebevědomě, až mě to trošku štvalo. Máchla jsem ocasem a podívala se na srnu, ležící na zemi. Barnatt chvilku vlčici pozorovala a pak si stoupla za mě. Ani se jí nedivím, věděla jsem, že nerada potkává nové vlky. Usmála jsem se na černou vlčici za mnou a poté jsem se zase otočila na tu neznámou. Trion se postavil před nás a ostražitě vlčici sledoval. Nevypadala, že by chtěla útočit a nikdo z nás nevypadal, že by měl chuť na boj. Mě už také bolely svaly, z lovu srny. Ale tuhle bych klidně ještě zvládla. Tedy, pokud by bojovat chtěla a kdyby zaútočila. Vlčice byla nejistá. Sice se jí to podařilo skrýt pod masku, ale já to z ní cítila. Nezaútočí. Na to by musela být až příliš sebevědomá. A hloupá. Postavila jsem se vedle Triona. Bylo tu až nesmírně nepříjemné ticho. ,,Zdravím, potřebuješ něco?" řeknu takovým, neutrálním, lehce podrážděným tónem. Olízla jsem si tlamu a podívala se na mrtvou srnu. měla jsem hlad, ale tohle bylo přednější.

Zatřepala jsem hlavou a hned se dala zase do pohybu. Srnka zpomalovala, jelikož s sebou táhla Barnatt, která úspěšně zůstala viset na srnčiném hřbetu. Najednou jsem ucítila přibližující se pach. Podívala jsem se směrem k lesu. Několik metrů od nás stála nějaká vlčice. Zavrčela jsem na ni. Nelíbila se mi. Kdyby ale začala bojovat, nejspíše by umřela. Proti nám třem nic nezmůže. A srnu nám taky nevezme. *Možná se chce jen přiučit* nad tou myšlenkou jsem se zašklebila. Věnovala jsem vlčici vražedný pohled. Pokud se přiblíží, tak mi nebude problém jí rozdrásat hrdlo. Přeci jen, už jsem tu byla nějaký ten týden. A tahle vlčice byla nová, tím jsem si byla jistá. Neměla v sobě ten pach... Pach okolí. Byla jsem silnější. Všichni tady jsme byli. A ona si to možná uvědomovala. A možná také ne. *No, její smůla, mě jí líto nebude* projelo mi hlavou a nad tím jsem se uchechtla. Poté jsem se začala věnovat srně. Na nějaké cizí nováčky jsem neměla čas. Trion se srně zakousl do krku. Srnka zpomalovala a z krku a boku jí tekla krev. Mlsně jsem se olízla a rozběhla se za nimi. Skočila jsem na srnu plnou silou a zahryzla se jí do boku. To srnu povalilo na zem. Zadní nohu měla zlomenou, protože jsem jí tam hryzla, bok měla rozdrásaný ode mne a Barnatt a Trion jí prokousl krční tepnu. Bylo jen otázkou času než zemře. Ale já se pustila jejího boku a zakousla se jí do krku. Prokousla jsem jí další tepnu a ona pomalu umírala. Za pár sekund se jí zastavil dech. Vítězně jsem se usmála na oba vlky. ,,To byl skvělý lov," řeknu s lehkým úšklebkem a poté můj pohled zajeden k vlčici. Zavrčím si sama pro sebe.

Další vlčí pach. Naštvaně jsem zavrčela. Zanedlouho jsem uviděla Barnatt, která okamžitě vystartovala po srnce. Nyní už byla několik metrů od srnčina boku. Trion taky hned vyběhl a zanedlouho už se zakousl do hrdla srně, která nás sledovala a měla se k útěku. Doběhla jsem k ní a skočila jí na hřbet. Všimla jsem si, že stádo už uteklo. Což bylo dobře. Zakousla jsem se srnce do boku. Ta sebou škubla, takže jsem jí nechtěně utrhla kus masa, který jsem hned spolkla. Z boku jí tekla krev. A ona vydávala bolestivé zvuky. Zahryzla jsem se jí do krku, ale ona mě setřásla a já spadla na zem. Pohotově jsem se jí zakousla do zadní nohy, až to křuplo. Ona mě druhým kopytem kopla do hlavy, což bolelo a tak jsem odskočila.

Tiše jsem stála v křoví a pozorovala jsem ty dva. Oba šli velmi tiše a pomalu směrem ke svým místům. Byla jsem klidná a soustředila jsem se na náš cíl. Srnka se stále pásla, dokonce popošla ještě blíž ke křoví, ve kterém jsem byla. Dělila nás ale ještě velká vzdálenost. Zanedlouho už oba byli na svých místech a čekali nejspíše na můj pokyn. Zavětřila jsem. Vítr byl dobrý ale... někdo tu byl. Nějaký další vlk. *Že by sem přišel vzít nám kořist? Nemožné. Kdyby náhodou, jsme tři. I kdyby nás napadl, zemřel by* projelo mi hlavou a blížícího se vlka jsem neřešila. Dala jsem rychlé znamení a vyřítila se z křovin. Běžela jsem k srně rychlostí blesku. Srdce mi bilo a tep se zrychloval. Srna si mě všimla za několik vteřin, ale to už jsem byla velmi blízko.

Byla jsem ráda, že vítr foukal k nám. Měli jsme dobré podmínky. Barnatt se zeptala, kterou ulovíme a Trion jí odpověděl dřív než jsem něco stihla říct a tak jsem jen pozorovala srnky. ,,Půjdu zezadu, Trione ty zepředu a Barnatt by mohla běžet doprostřed. Sevřeme ji v kleštích a nebude moct utéct. Je sice větší, ale já myslím, že ji sníme," řeknu tichým hlasem a pomalu se rozejdu dál od nich, abych mohla srně vystartovat přímo do zad. Čekala jsem, až se rozmístí ostatní.

--> Kvetoucí louka

Doběhla jsem do lesa. Za mnou běžela Barnatt, která si stále držela nějaký ten metr odstup a dobíhal nás Trion, který nás zanedlouho dohnal. Zastavila jsem se a nasála pach. Cítila jsem stádo, které do lesa vlezlo před zhruba hodinou. Nebylo těžké pach následovat. Byli nejspíše nedaleko, pravděpodobně se pásli. Les byl vcelku řídký, ale bylo tu spousta zeleně a trávy. Následovala jsem pach, který mě za několik minut dovedl na malou mýtinku. Bylo tu spoustu srn. Vzadu jsem uviděla velkou srnu, která se odloučila od stáda. Mrkla jsem na ty dva za sebou. Byla to dobrá kořist.

Jen jsem pomalu přikývla, když to Trion zopakoval ještě jednou. trochu jsem se na Barnatt pousmála, zdálo se, že se mě už tak moc nebojí, jako to bylo na začátku. Ačkoliv jsem myslela, že navždy budu sama, bez kohokoliv, koho bych kdy potřebovala, nakonec jsem si i našla nějaké ty přátele. Ačkoliv to nebylo úplně mým cílem. Ale líbilo se mi to. A svěřit se s mou minulostí mi trochu pomohlo zapomenout. Trion poté zase navrhl lov, což se mi velice zamlouvalo. Byla jsem zklamaná, že to předtím kvůli setkání s černou vlčicí odvolal a proto mne zaplavila vlna nadšení. ,,Jo, to by jsme mohli. Pach srn vychází z tamtoho lesa, možná se nám podaří něco ulovit," řeknu a rozejdu se směrem k lesu.
--> Common forest

,,Není důvod ke rvačce," dokončím místo ní po chvilce a usměji se. V mé smečce byl důvod často jen ten, že vlk ukázal náznak slabosti či strachu vůči jinému vlkovi. Hold všude jsou jiná pravidla. Ale já bezdůvodně neubližovala. I když jsem víceméně černá ovce, nemám náladu někoho zabíjet. A ani důvod. ,,Nemusíš se bát, Trione. Já myslím, že spolu budem dobře vycházet," řeknu směrem k Barnatt a pousměju se na ní. Nebyla jsem ten typ, který se hned s někým přátelil, ale vzhledem k tomu, že jí věřil Trion, tak jsem jí věřila i já. A ačkoliv jsem nebyla zrovna nejlepší parťák a vlk, který se rád s někým sbližuje, kvůli Trionovi jsem se aspoň snažila s Barnatt navázat přátelský vztah.

Barnat řekla, že mě nepovažuje za nepřítele. Také jsem v ní neviděla žádnou hrozbu a i kdyby se rozhodla zaútočit, nejspíše bych jí přeprala. Navíc, do souboje by nejspíš zasáhl Trion a já nechtěla ztratit jediného přítele, kterého jsem za ty roky získala. Ona byla plachá a já se nerada bavila s jinými vlky. Nevypadala, že by mi zrovna věřila, ale i přes to se k nám přiblížila. Nevěděla jsem, zda-li bych s ní chtěla navázat přátelství. Chtěla jsem jí začít důvěřovat, kvůli Trionovi. ,,Nemusíš se mě bát. Kdybych se s tebou chtěla rvát, už by jsme nejspíše bojovali. Chápu, že jsem ti cizí, ale vážně nechci vyvolávat žádné spory," pronesu neutrálním hlasem. Pravda byla, že jsem se prala velmi ráda. Asi za to mohla minulost, která nešla zapomenout. A věci, které jsem se naučila, nešly odučit... Ale s ní jsem se nechtěla prát. Kvůli Trionovi a také kvůli tomu, že nebyla hrozbou.

Mrskla jsem ocasem a sledovala tu černou vlčici. Představila se jako Barnatt. Přejížděla jsem očima z Triona na Barnatt a sledovala, co se bude dít. Najednou Trion promluvil. Věřil mě i jí a říkal, abych jí také věřila. S povzdechem jsem povolila svaly v těle a přestala být ostražitá. Přesto jsem po očku Barnatt sledovala. Přeci jen, i přátelé dokázali zradit. A navíc, ona mě musela přesvědčit, že jí mohu věřit. Věděla jsem, že je Trionova kamarádka, ale i tak jsem prostě musela zůstat ve střehu. To bylo moje vlastní pravidlo. ,,Těší mě, Barnatt," řeknu neutrálně a prohlížím si ji.

Trion se na mě zadíval svýma zelenýma očima. Vypadal, že nás prostě s tou vlčicí spřátelí, za všech okolností. Vypadala mile, ale příliš plaše. Já se zas nerada s někým seznamovala, byla jsem divoká a ne zrovna nejmilejší. Prostě jsme byly protiklady. Kdo ví, zda-li by jsme se spřátelily. Trion nejspíše myslel, že ano. Vyčkával. Co řeknu já, co řekne ona. Pomalu jsem šla blíž, k Trionovi. Stáli jsme od sebe asi metr. A několik metrů od nás byla černá vlčice. Už jsem ji neviděla jako šmouhu, ale stále jsem nemohla zaostřit, kvůli krátkozrakosti. Mávla jsem ocasem a znovu se podívala na Triona, který mě sledoval. Vlčice nejspíše přemítala o tom, zda-li se se mnou bavit. Zda-li jsem dobrá, nebo špatná. Něco mezi. Jsem.. něco mezi. Většinou záleží na okolnostech. Díky okolnostem se přihnu k jedné ze stran. Znovu jsem se zadívala do očí Trionových a také do těch modrých, od oné vlčice. Říká se, že oči jsou vchod do duše. V tom případe byla její duše krásná, jako její oči. Moje oči byly ledové. Ba přímo mrazivé. Děsivé. *Je taková má duše?* pomyslela jsem si. Na povrch se zdálo, že jsme si podobné, ale byly jsme tak odlišné... Hluboce jsem si povzdechla. ,,Jsem Athai," řeknu najednou. Můj hlas byl neutrální, trošku sebevědomý. Žádný cit v něm nebyl, prostě můj normální pozdrav. Ten, kterým zdravím všechny, které neznám. Všechny, které neberu za přátele. Prozatím.

Zastavila jsem se. Ucítila jsem pach nějaké vlčice. To byla ta Trionova kamarádka. Podívala jsem se směrem k šedému vlkovi, který stál a sledoval svou kamarádku, která byla o něco dál. Já jí viděla jen jako černou šmouhu. Jak jinak. Nasála jsem pachy. Zajícův pach se vzdaloval, takže nás nejspíše ucítil a zdrhl. Žádná večeře, žádné zabíjení. Zajícův úprk mi trochu zkazil náladu. S povzdechem jsem se rozešla ke Trionovi. Adrenalin v krvi zcela opadl. *Tak zas jindy* pomyslela jsem si. Škoda toho zajíce... Zastavila jsem se nedaleko Triona a sledovala vyjasňující se nebe. Ta vlčice by byla nejspíše podobná v tom, že se také příliš seznamovat nechtěla. *Kdybych neusnula u toho jezera, tak bych kvůli své prchlivosti asi ani nepoznala Triona* prolétlo mi hlavou.

Trion neměl rád, když se plýtvalo životy. Mě zas zabíjení bavilo, ale zabíjela jsem jen kvůli obraně či pro jídlo. Takže zas taková odlišnost to nebyla. Ačkoliv mě zas tak nevadilo nechávat zbytky srn. většinou je pak sežrali jiní vlci, kteří byli slabí nebo se jim lovit nechtělo. A nebo je sežralo cokoliv jiného. Ale tak, každý měl jiné zásady. Ne že bych s Trionem nesouhlasila... Trion zavětřil a poté se podíval na oblohu. ,,Hold jsou moc blízko," zazubím se a podívám se směrem ke vzdálenému křoví. ,,Samozřejmě! Vzhůru na lov!"zasměju se a rozběhnu se ke křoví, kde se skrývala naše večeře.

Také jsem se podívala na oblohu. Západ slunce byl nádherný a obloha byla krásně rudá. S úsměvem jsem se podívala na Triona, který stál vedle mě. Ten mi úsměv opětoval. ,,Taky si říkám," řeknu jen a sleduju oblohu. Slunce zanedlouho zapadlo a svět se začal ponořovat do tmy. Nasála jsem pachy. ,,Cítím zajíce. A srnku. Co tedy ulovíme? Zajíc možná bude stačit..." pronesu a máchnu ocasem. Na obloze se začaly objevovat některé hvězdy. Ale nebyla taková tma, aby šly pořádně vidět.