Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,Jo. Byl by to fajn úkryt" zazubím se a rozhlédnu se. ,,Je to tu hezké. A já myslím, že by jsme tu možná měli pobýt déle. Nejsem tak úplně ještě ve stavu, kdy bych mohla zrovna běhat," řeknu jen tak a podívám se za sebe. Opravdu, jezírkem to končilo. Byla to opravdu velká jeskyně. A líbilo se mi tu. zastříhala jsem ušima a sledovala klidnou vodní hladinu jezírka. ,,Kdyby tady někdo přišel tak se dokážeme v pohodě ubránit," pronesu s úsměvem. Bylo to tu pro boj vcelku dobré. Podívala jsem se tam, kde ležela ta příšera. Byla pryč. Zbyla po ní jen velká louže krve. ,,To monstrum.. je pryč," špitnu a rozhlédnu se. Nebylo pravděpodobné, že by ožilo. Ale zmizelo.

Usmála jsem se, když souhlasil. Máchla jsem ocasem. Moje srst byla suchá, už jsme tady byli dlouho. Na břiše jsem měla trochu krve, ale ta nebyla skoro vidět. Ještě tady byla ta rána, ze které už díky bohu netekla žádná krev. Spokojeně jsem zastříhala ušima a položila si hlavu na tlapky. ,,Chceš tady ještě zůstat, a nebo půjdeme pryč?" zeptám se a zívnu. Byla jsem trochu unavená. Možná to bylo tím množstvím krve, které jsem ztratila.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Jako by ze mě najednou všechno odpadlo, odplavalo pryč. ,,Nejspíše máš pravdu. Stejně to už nezměním. I kdybych chtěla," řeknu jen a mrsknu ocasem. Nemělo cenu se nad tím trápit. Přeci jen, minulost je minulost. Všechno to utrpení a všichni ti mrtví... Jsou pryč. Trion do mě zase šťouchl čumákem. Pousmála jsem se. ,,Pokud sem někdo z té zpropadené smečky příjde, už se nevrátí zpět," pronesu odhodlaně a podívám se pod sebe. Z břicha už mi netekla krev. Strávili jsme du dlouhou dobu, nejspíš už se to začalo hojit. ,,Jo.. je to za mnou. Ale ty jizvy stejně nikdy nezmizí," řeknu jen. ,,Ale už se k tomu nevracejme," pronesu s úsměvem. Ulevilo se mi. Spadl mi ze srdce tíživý kámen. Nebo alespoň část z něj. Poprvé jsem se někomu svěřila. A bylo to.. odlehčující.

,,Bylo to hrozné. Musela jsem zabít svou kamarádku, dceru alf. Jen proto, aby se mí rodiče mohli stát sami alfami. Taková byla pravidla, takto se získávaly hodnosti," zavrčím. Štvalo mě to. Nenáviděla jsem své rodiče. Byli to tyrani. Víc než tyrani. Máchla jsem ocasem a hluboce se nadechla. Potřebovala jsem koncentrovat vztek. Krev ve mě vřela, ale pomalu jsem se zase zklidnila. S hlubokým nádechem jsem se podívala na jezírko. Jeho hladina byla klidná. Trionova poslední věty mě zarazily. Povzdechla jsem si. ,,Přináším všem smrt. Sourozencům, přátelům a jiným vlkům. Všichni se mi vyhýbali. A já se vyhýbala jim," řeknu tiše. Trion do mě drkl čumákem. Usmála jsem se. ,,Jo, jsem tady. A oni mě pronásledují. Nebo možná už ne. Kdo ví. Ale je to tu jiné. všechno. Úplně. A jsem za to ráda," špitnu s úsměvem.

Trion mě mlčky sledoval a poté přišel ke mě, kde si lehl. Vypadal, že jeví zájem o povídání o mé minulosti. S povzdechem jsem se podívala nahoru. Stále tady byla tma. Podívala jsem se do Trionových očí a usmála se. Pak jsem sklopila zrak k zemi a sledovala krev pod mnou. S velký nádechem jsem pokračovala dál, ve vyprávění, v příběhu mé minulosti. ,,Při těch lovech se nelovili jen srny. Ale taky vlci. Slabí, silní.. z jiných smeček. A já se musela bít. Jinak by mě vlci ze smečky lovili taky. I když jsem nechtěla, bylo to něco, k čemu jsem byla nucena, čemu mě učili. O maso jsme se také rvali. Celá smečka se prala o kousek srny. A umíralo se. Pořád, každý den," řeknu tichým hlasem, skoro jako bych se za to styděla. Nenáviděla jsem svou starou smečku. Chvíli jsem se odmlčela. ,,A nebylo to to jediná hrozná věc, kterou mě učili. Bylo jich daleko, daleko víc. Musela jsem bojovat se svými sourozenci, kamarády. Vždycky jsem schytala nějakou tu ránu. Zahojily se. Ale pod srstí mám spoustu jizev. Nejdou vidět. Ale jsou tam. a navždycky tam budou. Je to vzpomínka. Na to, co jsem. Kdo jsem," povzdechnu si. ,,Jsem démon. Všichni mě tak nazývají. Přináším všem smrt," špitnu a sklopím hlavu.

Trionův výraz byl starostlivý, až smutný. ,,Nechci aby sis něco vyčítal," řeknu mu neutrálním hlasem a poté máchnu ocasem. ,,Nemám tak dobrou regeneraci, ale dokážu toho vydržet hodně. Rány a trocha krve mě nijak zásadně neoslabí. Jen asi budu muset trochu víc odpočívat," pronesu a usměju se. Stejně vypadal, že ho to trápí. Lehla jsem si na zem a počkala, dokud krev nepřestane téct. Olízla jsem si veškeré malé rány a škrábnutí, které se začínaly pomalu hojit. Jen z té rány na břiše stále tekla krev. ,,Vypadá to, že to mělo opravdu ostré drápy. Taková rána... Mmm.. myslím že bude trvat, než se zahojí. A než z ní přestane téct krev," řeknu a zastříhám ušima. Rána byla hluboká, ale krev z ní tekla pomalu. Nebylo pravděpodobné, že vykrvácím. ,,Tohle už sem párkrát zažila. Při smečkových lovech," začnu, jako bych chtěla říct nějaký příběh, střípek minulosti... svěřit se. Trionovi jsem důvěřovala. Poprvé ve svém životě jsem někomu.. veřila.

,,No, aspoň že tak," řeknu s úsměvem a podívám se směrem k malé škvíře. Trion navrhl, že bych se měla jít smočit do toho jezírka. Souhlasně jsem přikývla. ,,Snad tam nebyl jed," pronesla jsem se došla k jezírku. Napila jsem se čisté vody a poté do ní vlezla. Byla příjemná, ani ne příliš studená, ani ne příliš teplá. Bylo to malé jezírko a já dosáhla na dno. Hlavu jsem měla nad vodou. Jezírko se barvilo do ruda, ze vší té krve. Když byly rány a krev vymyté, vylezla jsem z vody, která ze mě lila. Oklepala jsem se tak, aby voda nebyla i na Trionovi. Krev ale téct nepřestala, trvalo déle, než se taková rána zahojí. ,,Zažila jsem i horší věci," dodám, jen aby se uklidnil. A možná proto, abych se uklidnila i já sama. No, nebylo to tak zlé. Trion si všiml, že jsem zneklidněla, ohledně pachu nějaké vlčice. Řekl, že ji zná, což mě vcelku uklidnilo. Ne že bych se nedokázala bránit, ale mohla jsem schytat víc ran a možná bych i zemřela, na vykrvácení. A já neprohrávám. Nikdy. Za žádných okolností. To mě učili.

Trion ke mě přiskočil a hned se začal vyptávat, zda-li mi něco není. ,,Jsem vcelku v pohodě, zahojí se to. Při boji se musí počítat s trochou zranění. A co ty, jsi v pohodě?" Zeptám se a mrsknu ocasem. Krev mi barvila srst. Vytékala ze všech ran na mém těle. S povzdechem jsem se podívala směrem k monstru, které na zemi leželo. Kdo ví, co to bylo. Byla tu tma. Do jeskyně zavanul ze škvír vítr a já ucítila nějakou vlčici. Blížila se. Doufala jsem, že po nás nevystartuje. Momentálně jsem nebyla v nejlepším stavu.

Trion s tím zvířetem bojoval dále. A zdálo se, že zasadil smrtelnou ránu. Křupnutí páteře nešlo přeslechnout. Monstrum se skácelo k zemi, všechno se otřáslo. Zase byl slyšet ten děsivý zvuk, ozývající se od polomrtvého tvora. Z toho mi ztuhla krev v žilách. Ten tvor tu musel být hodně dlouho. Zdál se starý. A jeho řev byl opravdu něco. Moc jsem ho neviděla. Stále zde byla byla celkem tma. Tedy, trochu zde prosakovalo světlo. Nejspíš tu byla nějaká škvíra. Asi už bylo ráno. Ani nevím, jak dlouho jsme s tím bojovali, ale bylo to náročné a vyčerpávající. Vstala jsem ze země a oklepala se. Z ran mi tekla krev a já se snažila překonat štiplavou bolest. Prošla jsem kolem tvora. Mrtvý. Podívala jsem se na Triona a oddechla si. Musela jsem se posadit, tížilo mě vlastní tělo.

Trion se do boje přidal. Vstala jsem ze země, před očima jsem měla mžitky. Rozzuřeně jsem odhrnula pysky a zatřepala hlavou. Uslyšela jsem šplouchnutí. Trion skončil v jezírku. Okamžitě vystartoval a zase zaútočil. Obešla jsem toho tvora. Vypadalo to, že měl malý ocas, takže tím jednodušší bylo dostat se mu zezadu přímo ke stehnu. Trion byl na jeho hřbetě a zvíře se jej snažilo setřást. Ani na minutu jsem neváhala a zakousla se do tlustého stehna. Zvíře zaúpělo. Byl to.. velmi nepříjemný skřek. Skoro až děsivý. Moje zuby se dotkly, prokousla jsem mu stehno. Zvíře úpělo ještě víc a než jsem stihla cokoliv udělat, otočilo se a svou tlapo mě odmrštilo zase ke zdi. Ucítila jsem teplou krev ve své tlamě. Jeho, i mou. Cítila jsem rýhu, kterou mi udělal zespod na břiše. *To zas bude jizva* problesklo mi hlavou. S obtíží jsem vstala, nemohla jsem Triona nechat bojovat s tím samého. Adrenalin se zase dostavil, zrovna v nejlepší chvíli. Skočila jsem tomu zvířeti zespoda po krku a zarývala se hlouběji. Cítila jsem krev a chlupy ve své tlamě. Zvíře sebou házelo čím dál víc. Nepodařilo se mi najít tepnu. Škubala jsem s jeho krkem, dokud mě zase neodhodil.

Yééy, děkuju ^^
10% do síly
5 % do vytrvalosti, rychlosti, obratnosti a schopnosti lovu ^^
Tlapky samozřejmě do vody ^^
Byla to moc pěkná akce ^^

Podívala jsem se do těch lesklých, svítících očí. Nasála jsem pach toho zvířete. Bylo vcelku silné. Ale proti dvěma vlkům... myslím že by to nemělo zas tak velkou šanci. Vypadalo to větší než my. Zase se ozvalo kapání. Kap,kap. Znepokojeně jsem se rozhlédla okolo. Žádný další podobný tvor. Zvíře mi pohlédlo do očí, zdá-lo se, že nám nerozumí. takže vlk to být nemohl. Nejspíš. Najednou se ono zvíře rozběhlo a vydalo hlasité a hluboké zavrčení. Přeskočilo jezírko a bylo několik metrů před námi. Jeho kroky byly těžké. Z hrdla se mi ozvalo zavrčení. Cítila jsem příval adrenalinu. Okamžitě jsem se rozběhla proti tomu, a skočila na to. Zaryla jsem se tesáky do tvrdé kůže. Ve tmě se nedalo orientovat, ale zdálo se, že jsem se tomu zakousla do krku. Slyšela jsem hrubý dech onoho zvířete. Hned zakousla jsem se víc. Chtělo mě to setřást. Rychlým pohybem jeho tlapy mě to odmrštilo ke stěně. Ozvalo se křupnutí, jako by rupla kost. Ale já nic necítila. Akorát mě hrozně bolela záda, na která jsem dopadla. Ale adrenalin to redukoval. Rozběhla jsem se a skočila tomu na hřbet. Srst to mělo drsnou. Zakousla jsem se a začala rvát maso toho tvora. Zanedlouho jsem ale zase skončila na zemi.

,,Heh... Aspoň někdo," řeknu tiše a mrsknu ocasem. Teplý vzduch byl příjemný, alespoň teď. Šli jsme dál, nikde žádná odbočka. Alespoň neztratíme jeden druhého, pomyslela jsem si. Tiše jsem šla dál, tiché kapání vody mě zneklidňovalo. Takhle neklidná jsme ještě nebyla. Nikdy jsem necítila strach, nikdy mě nic nevyvedlo z míry. Ale začínala jsem mít pocit, že tu něco je. Nebála jsem se o sebe, spíše o Triona. Byl to... Přítel? Můj první ... přítel. Nikdy jsem nikoho neměla. Tedy... jen jednou. Jedinkrát. Vzpomněla jsem si na léto s mou kamarádkou. Která zemřela pod mými tesáky. V tlamě jsem měla pachuť její krve. Zatřepala jsem hlavou. Konečně jsme došli na konec. Zastavila jsem se. Uviděla jsem vodu, malinké jezírko. A za ním v hluboké tmě, dvě svítící oči.,,Trione... vidíš...to co já?" zeptala jsem se tiše. Nevěděla jsem, co to bylo. Vlk? Medvěd? Něco... jiného? Nevěděla jsem, zda-li prchat či bojovat.

,,Možná, že by na světě bylo o jeden problém méně" řeknu tiše, sama pro sebe. ,,Neboj se, mě nic neroztrhá. A i kdyby se něco objevilo, nikdy neuteču bez boje. A tebe bych tu taky samotného nenechala," řeknu s lehkým úsměvem a pokračuji dál. Ucítila jsem vzduch, který se ohřál. To bylo vcelku vhod, byla zde trochu zima. Mě to ani tak nevadilo. Přeci jen, zažila jsem mnohem horší zimu, než je tahle. A byla jsem na ní stavěná. Podívala jsem se dál. Do čiré tmy. ,,Máš strach?" zeptám se najednou. Sama nevím proč, možná asi jen proto, abych přerušila to hrozné ticho, které mě doslova sžíralo. Kap, kap. Všude bylo slyšet jen to tiché kapání. A ozvěna mého hlasu. Zavětřila jsem. Nic nešlo cítit. Nejspíše jsme zde byli jen my dva. Nebo my dva a něco, co dokázalo dobře skrýt svůj pach. Trochu mě to znervózňovalo. Ale zároveň mě poháněla vpřed touha po dobrodružství.

,,V tom případě to tady bude velká zábava, jestli onoho obyvatele jeskyně najdeme," řeknu takovým, spíše ironickým hlasem. Opravdu jsem se teď nechtěla rvát, ať už by to bylo cokoliv. ,,Kéž by tu alespoň nebyla taková tma... Nevidím skoro na nic," pronesu s povzdechem a jdu dál vedle Triona. Museli jsme zahnout za zatáčku a šli jsme dál, hlouběji do nitra jeskyně. V jeskyni šlo slyšet jen kapání vody a naše tiché kroky. A taky dech. Slyšela jsem Trionův tlukot srdce a taky svůj. Poslouchala jsem svůj dech, i dech Triona. Nic jiného tu slyšet nebylo. ,,Je tu nějak moc ticho. Nelíbí se mi to," pronesu a máchnu ocasem.