Příspěvky uživatele

,,To je vcelku možné. Ale mě by v létě vyhovoval spíše stín, než slunce a asi bych trávila čas zrovna zde. Ale záleží na každém,"odvětím a porozhlédnu se. Zdálo se, že tady není zrovna příliš vlků a to mi vcelku vyhovovalo. S Trionem se vcelku dobře povídalo, byl vcelku sympatický. Alespoň jsem stále nemusela myslet na věci, na které jsem myslet nechtěla, avšak byly nezapomenutelné a ryly se mi do mozku jako rozpité střepy. Tohle území mi připadalo zajímavé, bylo to tu rozhodně jiné než v mém starém území. A byla jsem za to ráda.

,,Mm, v létě to zde musí být plné vlků, kteří by se v jezeru nejspíš chtěli zchladit. To by zrovna nebylo moc pro mě. Nemám ráda... příliš velkou společnost" zazubím se a poté se rozhlédnu. Les, který byl okolo, vypadal opravdu hezky. ,,Byla jsem tam sice jen na moment, ale líbil se mi," řeknu jen a pohodím dlouhým ocasem. Konverzace s tímto vlkem byla čím dál tím víc lepší, dokonce se mi i zvedla trochu nálada, což u mě bylo velmi neobvyklé. Možná to bylo tou náhlou změnou prostředí a náhlou změnou chování se vůči mě. Možná.

Vypadal, že má radost z toho, že naše konverzace nějak pokračovala. Většinou jsem si dělala od vlků odstup, radši jsem se moc do konverzací nezapojovala a vlastně jsem nic takového nevyhledávala. Ale oslovil mě. A po pár rozpačitých větách, které mi vrátili staré vzpomínky, jsem se nějak.. osmělila. Zase jsem nahodila svou neutrální tvář, zase jsem to byla já. Ta lhostejná vlčice, které bylo všechno jedno. Ale s malou změnou. Tomuto vlkovi jsem začala důvěřovat. Jednomu z mnoha. Nevím proč, ale prostě se to stalo. ,,Děkuji. To nevadí, aspoň nejsem jediná... Je to tu hezké," řeknu trochu uvolněněji a zase se pousměji. Už jsem si myslela, že jsem to zapomněla. Zapoměla se usmívat. Vracely se mi staré vzpomínky, které se mi úspěšně podařilo zahnat. A nechtěla jsem se k nim vracet.

Chvíli jsem přemýšlela. Konverzace se stále prodlužovala. Přátele... Dlouho jsem žádné neměla. Všichni zradili.. opustili... Trochu jsem se uvolnila. Nechtěla jsem už na to myslet. Bylo to za mnou. Celá ta zpropadená smečka, všechny ty špatné věci. Teď tady byl nový svět, nové poznání, noví vlci... Už nikdy jsem nechtěla patřit do žádné smečky. Už nikdy jsem nechtěla být vázána k pravidlům. Nechtěla jsem vídat nové vlky. Chtěla jsem být volná. Nové myšlenky mě mátly. Pravidla zde byli jiné, než jaké byly v mé bývalé smečce. Vlci se spolu bavili. Nezabíjeli na potkání. ,,Taky mě... těší. Ano, přišla jsem... asi před dnem" řeknu jen a trochu se pousměji. Nebyla jsem zvyklá na dlouhé konverzace, ale přítomnost tohohle vlka mě svých způsobem uklidňovala. Zklidnila mé obavy. Bylo to divné. Bylo to.. nové.

Poslední týdny jsem s nikým nemluvila. Nebyl k tomu důvod. Vlastně jsem se nikým nijak přátelsky nebavila. Buď jsem poslouchala, nebo rozkazovala. Naposledy jsem se takto bavila s mou kamarádkou. Bývalou kamarádkou. Mrtvou kamarádkou. Kterou jsem zabila já... Tyhle vzpomínky... Její mrtvé tělo, její krev v mých ústech, nadšený jásot smečky... Zakývala jsem hlavou. Chtěla jsem vyhnat ty vzpomínky. Chtěla jsem, aby šly pryč. Nechtěla jsem vzpomínat na tyhle věci. Už nikdy. Podívala jsem se na vlka. Vypadal mile, usmíval se. Ale já... už tak dlouho.. tak dlouho jsem neměla žádného přítele... A nikdy jsem mít nechtěla... přináším smrt... Můžu mu věřit? Nikdy jsem nesoudila knihu podle obalu. Můžu mu říct... své jméno? ,,Jsem... Athai... " vysoukala jsem ze sebe a rozhlédla se okolo.

Vnímala jsem jen své myšlenky a tak jsem nějak zapomněla na jistou ostražitost. Proto jsem si tedy ani nevšimla, že se ke mě přiblížil nějaký vlk. Z myšlenek mě vytrhl jeho hlas a až v tu dobu jsem si uvědomila, že někdo stojí kousek ode mě. Otevřela jsem okamžitě své oči a rychlým trhnutím zvedla hlavu. Pozdravil. Nevypadal nepřátelský. Ale já jsem nikdy nikomu nedůvěřovala. Nikdy. Po tom všem... Neměla jsem ráda cizí přítomnost. A tento vlk vypadal silně. Chvíli bylo ticho. ,,Zdravím" řeknu neutrálním hlasem. Musela jsem si dát do pořádku myšlenky. Už to bylo dlouho, co jsem s někým mluvila.

-> Zauberwald

Doběhla jsem k vodě, měla jsem sucho v krku. Okamžitě jsem se sklonila k onomu jezeru a začala rychle hltat. Voda byla studená, zasytila mou žízeň. Když jsem konečně dopila, lehla jsem si poblíž. Rozhlédla jsem se po okolí. V dáli bylo vidět pár tmavých siluet, nejspíše místní vlci. Taky jich bylo spousta cítit. Tolik neznámých pachů... Nechtěla jsem se k nim moc přibližovat. Všude bylo ticho. Položila jsem hlavu na tlapky a zavřela oči. Přemýšlela jsem.

Probudila jsem se na trávě. Sama nevím, jak jsem se zde ocitla, pamatovala jsem si jen, že jsem utíkala. Utíkala jsem pryč. Od rodiny, od smečky. od vlků, které jsem nenáviděla, kteří se mi opravdu hnusili. Všichni. Do posledního. Nenáviděla jsem své sourozence, svou rodinu, svou smečku. Ale všichni byli pryč. Konečně. Dostala jsem se někam, kde jsem to neznala. Utíkala jsem několik dní v kuse, lesy a loukami... A nějak... jsem se dostala sem. Co je tohle za místo? Za svět? Vypátrají mě zde vlci z mé bývalé smečky? Nejspíš ne. A kdyby, udělala bych s nimi krátký proces. Všichni by zemřeli. Nad touto myšlenkou jsem se pousmála. Rychle jsem se rozhlédla po okolí a vstala. Bylo tu spousta neznámých pachů. V dáli jsem zahlédla jezero. Měla jsem žízeň... Rychle jsem se rozběhla k němu

-> Long