Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pousmál se. ''Tak to se na to budu opravdu těšit. Hned jsem klidnější, když vím že se do smečky přidali takové skvělé a energetické vlčice.'' Mávl jsem spokojeně oháňkou. ''Hm, nezkoušel.'' Zavrtěl jsem ohledně hub hlavou, ''Na místní kouzelné houby bych si ale asi dával pozor.'' Pověděl jsem se zamyšleným výrazem, ''Slyšela jsi o Hlučině snotvárné? To šla sbírat je?'' Naklonil hlavou. Aktuálně si na jinou kouzelnou houbu, kterou měl ve svém herbáři vzpomenout nedokázal. O téhle houbě jsem slyšel jen to, že dokázala vyvolávat pěkné halušky, ale sám jsem ji nikdy neokusil.
Ohledně potop jen přikývl hlavou, ''Myslím, že v to doufáme všichni. Ale tyhle ostrovy jsou opravdu speciální. Jak jsem řekl... Někdy tu zažiješ věci, které se snad jinde na světě nedějí. Ale nemůžu soudit. Z ostrovů jsem nikdy nevytáhl paty.'' Ušklíbl jsem se pobaveně. Cesta po hranicích byla s Mokoš opravdu příjemná a utíkala rychle. ''Je divný. Poprvé jsem z něj měl závrať.'' Souhlasil jsem a u toho se začal smát.
''Když bys třeba také chtěla najít sílu ve svatyni, stačí říct. Brzy, až se vrátí Alyanna, se pravděpodobně budu chtít tam vydat. Asi jsem to odkládal už dlouhou dobu.'' Pronesl jsem zamyšleně a podíval se směrem nahoru, než se můj pohled vrátil k Mokoš. ''Taky mám moc rád jaro. Ale i léto.. Podzim má taky svoje kouzlo.. Ale zimu, tu moc nemusím.'' Reagoval jsem na její slova o tom, že miluje jaro. ''Chceš něco konkrétního třeba vidět? Ať tě tu netahám jen po okraji smečky? Nerad bych tě začal po takové chvilce hnedka nudit.'' Ušklíbl jsem se pobaveně.

Tak tu skutečně ještě nebyla v dobu před potopami. Takže mě moje zraky a myšlení až tolik nepletli. ''Sedna teda musí být taky skvělá, vypadáš že ji máš opravdu ráda.'' Řekl jsem, ''A aspoň bude příští dobrodružství zase o něco veselejší, když každá zjistíte o Ostrovech něco jiného.'' Naklonil jsem lehce hlavu. Už-už jsme došli skoro až k hranicím, které jsem začal obcházet a tu a tam Mokoš požádal aby se aspoň trochu otočila, protože přece nemusela mě vidět když jsem se snažil slabší pachy hranit znovu označit.
''Jo, ty potopy byly něco co ostrovy léta nezažili..'' Byly strašný a představa, že jsem se malém utopil a vůbec, že jsem nemohl Renbli pak najít ve mě zanechala pořádný šrám.. Ale to, že jsem pak tady viděl Renbli živou a zdravou mě velmi potěšilo. Asi bych skončil na blesku pečený, kdyby se ji něco doopravdy stalo. Ošil jsem se při vzpomínce na Rhaaxina.
''Myslím že ano! Ale osobně jsem úplně blízko toho stromu nebyl. Třeba je čas to napravit.'' Mávl jsem nadšeně ocasem. Měl jsem nachozených kilometrů a kilometrů, ale přesto mi velká část ostrovů stále chyběla! ''Je to souostroví dvou ostrovů, která spojuje starý vrzající most- je děsivý a vstupuješ na něj z pocitem ať nejsi zrovna ty ten pod kterým spadne.. A nebo pak je v horách nedaleko odsud portál.'' Dodal jsem. ''A je tu ještě malý ostrůvek, někde za tím Začarovaným lesem, ale na jeho druhou stranu jsem se ještě nikdy nevydal, takže opravdu netuším co by tam mělo být.'' Pokračoval jsem ve svém výkladu. A vůbec mě to nevadilo, měl jsem rád jak jsem mohl být užitečným! ''Mistr je starý vlk, který žije na druhém ostrově v mlžné džungli. Někde hluboko tam je svatyně ve které sídlí a dokáže z tebe vydřít duši.. Ale zlepšíš u něj své dovednosti za úplatu. Asi stejně jako u obchodníka Wua. Ale ten z tebe nesedře kůži. Ale tohle jsou informace, které jsem slyšel já, popravdě jsem nikdy ve svatyni nebyl, ale přemýšlel jsem, že bych ho někdy navštívit chtěl. Chci mít sílu chránit Zlatou smečku a všechny v ní.'' Řekl jsem hrdě, až mi blýsklo v očích naděje-plné světélko.

<- Úkryt

Její energie byla skutečně kouzelná. Až mě nabíjela také. ''Myslím, že se toho naučíš tady ještě hodně. Občas stačí jen vylézt za hranice smečky.. A někdy ani to ne.'' Zasmál jsem se. Chvilku jsem uvažoval, zatímco jsme již kráčeli územím, ''Už jsi tu zažila i ty potopy? Tam si tě moc nevybavuju že bych tě předtím viděl.'' Začal jsem zase vyzvídat,
Souhlasila s tím, že jsou naše stromy opravdu to nejhezčí co kdy viděla. Mávl jsem ocasem, ''A už si viděla i Začarované stromy? Také mají něco do sebe, jak jsou naše zlaté, tak ony mají zase odstíny fialové, modré... Ten les má taky něco do sebe a je vlastně kousek odsud.'' Třeba tam ještě nebyla? ''Oh, ale lesů je tu spousta! Jeden je i během dne tak tmavý a temný.. ponurý.. A hnedka za mostem to snad vypadá jako brána do druhého světa a je mnohem světlejší, plný života.. A o džungli ve které se nachází taková svatyně s mistrem, ani nemluvně!'' Možná jsem se rozpovídal až moc, ale jak jsem říkal.. tahle vlčice uměla jednomu navodit taky zase trochu života do žil a nadšení z maličkostí.

Vlčice se zdála být hlavně svou, což bylo asi nejdůležitější a měl jsem radost, když jsem potkal někoho kdo si na nic nepotřeboval hrát. Alyanna si vyřídila své a pak odešla. ''Netuším jak to fungovalo, ale kdykoliv jsem chtěl vyslovit své jméno místo toho jsem si odříhl a slova se ztratila v bublinách.'' Kývl jsem rameny a zamyslel se. Bylo to tak zvláštní a zdálo se to jako sen, kterému jsem nevěnoval přílišnou pozornost. Zasmál jsem se.
Vlčice se rozpovídala o tom kde se narodila ona, zamyslel jsem se, ale opravdu jsem o tomto místě nikdy neslyšel. A otce se už zeptat na to nemohu... Ale naštěstí ve své odpovědi pokračovala tak jsem se příliš na chmurnou část myšlenky nesoustředil, ''I pomalé krůčky jsou dobré. Takže, skvělá práce.'' Zazubil jsem se. Něco málo mi o sobě shrnula. Zněla jako malé vlče, které teprve všechno začalo zkoumat a bavili ho všelijaké zajímavosti. ''Tak vyrazíme.'' Mávl jsem ocasem a zahlédl jsem Aileen, ''Ahoj sestřičko.'' Pozdravil a rozloučil jsem se s ní a s tím vyrazil ven z úkrytu, snad se závěsem s flekatou vlčicí, ''Zdejší stromy jsou opravdu krásné. Já osobně si snad mohu hodnotit že patří k nejhezčím zdejším místům. Ale to je věc názoru.''

-> Území

Vlčice se zdála plná veselé energie a takový ten nádech, který energii dokázal předat jiným. A tak jsem se nad její větami zasmál. Ocasem mávala natolik, že ji div málem neuletěl. Kdy já měl naposledy energii se chovat takto nadšeně? ''Máš pravdu, to by bylo asi divný přijít za někým a slyšet to takhle.'' Odpověděl jsem a to už k nám došla Alyanna a otřela se o mě, že se půjde podívat po okolí. Přikývl jsem, ''Postarám se ti o to tady zatím co budeš pryč, sestřičko.'' Myšleno coby obránce smečky samozřejmě! To už povídala Mokoš o své zkušenosti, ''Ale to se mi stalo taky! Ale nějak jsem to moc nepobral, měl jsem za to že to byl nějaký zblázněný sen.'' Zasmál jsem se a pak se konečně otočil na vlčici. ''Kdo ví, možná nějaká vzdálená rodina ještě mimo ostrovy, ale to se asi už nikdy nedozvíme, ale já a mí sourozenci jsme se narodili tady v téhle smečce.'' Dodal jsem tedy na větu o vzdálených příbuzných. ''Jsem Atray a moc rád tě poznávám a vítám tě tedy i sám za sebe ve smečce, snad jsi tu spokojená.'' Mávl jsem ocasem a zazubil se. Alyanna odkráčela za Dakomnem a Wolthio a já tu byl s vlčicí zase sám. Ale to mi nevadilo. ''Co ráda děláš? Můžeme se projít po hranicích a zkontrolovat je, jestli máš zájem.'' Navrhl jsem. Moc se mi nechtělo zůstat zalezlým uvnitř.

<- Území

S úplnou lehkostí jsem našel tu správnou noru schovanou ve stromech a vstoupil do ní. Pachů se tu vskutku míjelo spoustu, některé staré, některé novější, ale jeden mě zaujal. Ten byl nejsilnější, jeho majitel, nebo spíše majitelka, se zrovna v úkrytu nacházela také. Po pár krocích jsem zjistil, že se jednalo o jednu z nejnovějších členek se kterými jsem ještě neměl tu příležitost si popovídat, nebo se nějak s nimi seznámit. Na půl oka jsem je viděl pouze při pohřbu, ale to nebyla ta správná chvíle s nimi mluvit. A tak jsem se vydal k bílo-hnědé vlčici blíže a nasadil jeden ze svých milých úsměvů, zdálo se že byla sama a tak jsem doufal, že ji zrovna nějak nebudu rušit. ''Ahoj, neruším?'' Asi metr jsem se od ní zastavil, ''Ještě jsem neměl příležitost představit se a přivítat tě ve smečce, tak bych to rád napravil jestli dovolíš.'' Zazubil jsem se s dodatkem na vysvětlenou.

Zůstával jsem poměrně dlouho na území, převážně u hrobů svých rodičů. Nestrávil jsem s nimi tolik času snad nikdy, jako nyní když už byla jejich přítomnost jen dávnou vzpomínkou. Vlci se už dávno vydali po svých a žili si své vlastní životy. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Strávil jsem hodně času tady a dlouho nedělal nic jiného a tak jsem se konečně zvedl a rozhodl se dělat něco se svým životem. Byl čas znovu začít žít a zařídit si vlastní život tak jak jsem ho chtěl žít, Otázkou však bylo, jak ten život žít chci? Oklepal jsem se od zbytků sněhu a vyrazil jsem lesem směrem k úkrytu. Chtěl jsem se podívat jestli tam někdo nebyl s kým bych po takové době mohl začít vůbec mluvit, a když ne.. no, tak se pak vyrazím projít a poohlédnout se po ostrovech, rád jsem to tu koneckonců zkoumal.

-> Úkryt

Barnatt, Dakomn, Alyanna, Aileenm, pohřeb - Jen psané slovo
Odnesli jsme spolu s Barnatt otcovo tělo na místo pohřbení a Dakomn, krerý se k nám přidal beze slov. Zastavili jsme u hrobu matky, u toho, u kterého jsem nikdy v blízkosti nebyl. Měla tu nejspíš moc hezký výhled... Aileen si zatím pak vzala Dakomna a šli do lesa pro Zlaté listí a Alyanna pomocí magie otevřela díru do které se mohl Aetas uložit, hned vedle Athai. Konečně po té spoustě let mohli být zase spolu a tentokrát už je nic nerozdělí.
Teprve poprvé když byl uložený již uvnitř se mi poprvé do očí nahrnuli slzy, samozřejmě jsem se je snažil zadržet, ale jedna, nebo dvě přesto stekli po tváři a dopadli až na sníh, který pod našimi tlapkami byl. Nemohl jsem uvěřit tomu, že byl už doopravdy pryč a již si k němu nikdy nemůžeme přijít pro radu..

Artume a vlčata
Pohlédl jsem pak na onu vlčici, o kterou se už staralo pár ostatních vlků a její vlčata. Jedno vlče zemřelo a zůstali pouze dva. Došel jsem k ní, ještě mě neznala. ''Kdybys potřebovala pak ještě cokoliv dalšího.. Neváhej mi cokoliv říct. Postaráme se tu o tebe i tvá vlčata, jak jsme slíbili otci. Jmenuji se Atray..'' Jenže to už pak vlčata odnesli do tepla a Vranka chtěla mrtvé vlče uložit k otci.
Prozatím jsem se vrátil k Barnatt a pokračoval v truchlení.

Renbli
Mezitím co jsem tiše truchlil se mi dostal k uším hlas. Hlas, který jsem původně na území hledal, než se stala ta událost. Otočil jsem se a pohlédl jsem na vlčici se kterou jsem se omylem rozdělil během potop.. ''Renbli...'' Zašeptal jsem. V hlase jsem měl spoustu emocí. Radost z toho, že ji vidím v pořádku a smutek z toho, že nás jeden významný vlk opustil. ''Přišel jeho čas..'' Doplnil jsem ji na vysvětlenou. Pomalu jsem přišel k ní. Snad jsem ji chtěl nabídnout svá rámě, kdyby chtěla? Ale k ničemu jsem ji nenutil.

Postupně tu dorazila spousta vlků ze smečky. Všichni koukali na našeho otce, který skonal. Dokonce i Aileen, která se nyní poprvé také dozvěděla o našich nových sourozencích, kteří byly opodál se svou matkou, Vranka, že? Jak zaslechl jméno v kontextu předtím. Povzdechl. Měl jsem tolik myšlenek. Když promluvila Alyanna, zatřepal jsem hlavou a vrátil se trochu do reality. Aileen si zatím jako první zabrala jednu z možností, které nám Alyanna dala. Přikývl jsem a přesunul se k Barnatt a zemřelému otci, ''Tak já pomohu Barnatt.'' Lehce, povzbudivě, jsem se usmál k černé Betě. Připravil jsem se k pomoci, která byla potřeba a pak se postupně kráčelo k místu kde byla pohřbená máma.. Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem vlastně nikdy nebyl u matčina hrobu a teď když tam poprvé jdu... je to kvůli pohřbení otce.

<- Zlatý les

Vešel jsem na území a vydal jsem se na pachem, který byl nejčerstvější. Pach mého otce. On možná Renbli viděl?
Zápis rychlohry Aet+Aly
Došel jsem za otcem, byl tu i pach Merlin, ale tu jsem jaksi minul. ''Tati.'' Houkl jsem a začal jsem s ním konverzovat. Renbli sice neviděl, ale dozvěděl jsem se jiné věci. Třeba to, že máme další sourozence, byly sice omylem, který se neměl narodit, ale přesto jsem otci slíbil, že se o ně postarám a kdykoliv budou chtít pomoci, budu k dispozici. Vyjádřil jsem otci však také to, že ho mám velmi rád a objal ho, jako kdyby to mělo být naposledy.. aniž bych tušil, že to skutečně poslední objetí bylo.
Konec zápisu
Pokračoval jsem v tom, že jsem procházel územím, abych našel světlou vlčici. Brzy se lesem rozlehlo vytí, žalostné a smutné. Alfa Aetas zemřel. Pocítil jsem jak se mi po těle postavili chlupy a nemohl jsem tomu věřit. Zrychlil jsem krok směrem odkud to přicházelo. Stála tam Barnatt a Alyanna, a ležel... ''Tati...'' Hlesl jsem a sledoval bezvládné tělo otce. Vločky se na něj snášeli a pomalu pokrývalo jeho tělo. Alyanna objala Barnatt, ''Sestřičko má drahá, Barnatt... Nemohu uvěřit..'' Ani jsem to nedořekl a hlas se mi stlumil, uši jsem přitiskl smutně k zátylku. Přiběhl Deiron, který při pohledu na otce zase rychle utekl. Nevyčítal jsem mu to, vždyť jsem nestihl ani zareagovat.. A přiblížili se však i další vlčice, znát jsem je neznal.. Asi byly novými členkami a teď se jim naskytl pohled na mrtvého Alfu. Podíval jsem se znovu na Aly a Barnatt, ''Musíme ho pohřbít, rozloučit se s naším Alfou... A otcem.'' Druhou část věty jsem spíše neslyšeně zašeptal...

<- Začarovaný les (přes Tichou Zátoku)

V hlavě jsem měl pouze to, zda je Renbli v bezpečí, zda se dostala z vody ven. Asi bych si to nikdy nějak neodpustil, a odpustí mi to vůbec ona? Nechtěl jsem ji v tomhle opustit. Vkročil jsem do lesa a zamířil rovnou směrem k území. Míjel jsem jeden strom za druhým, v lese jsem cítil spoustu pachů. Nedávno tudy prošel můj otec, on byl z území venku? Nejspíš jak bylo zatopené tak prostě museli všichni v té chvíli odejít pryč. Ale naštěstí tu pachu bylo spoustu a to i čerstvých. Ale.. Renbliin pach mezi nimi nebyl. Vzdychl jsem zhluboka. Opravdu, přemýšlet tolik nad tím bych asi neměl, ona byla šikovná vlčice a tak to prostě bylo. Švihl jsem ocasem a tím jsem konečně se dostal až na území, čímž jsem prošel hranice a zamířil dál.

Čas utíkal rychle, já si nic z posledních dní vskutku nepamatoval. Naposledy hlas Renbli, který volal mé jméno a vodu, která mě stáhla pod hladinu. Netušil jsem jak daleko jsem byl vlastně mimo. Jedno však vím, zemřít jsem ještě nesměl. Slíbil jsem že budu bránit svou smečku a to asi těžko dodržím, když teď podlehnu.
Otevřel jsem oči šokem a rozkašlal jsem se, možná zbytky vody. Ovšem, žil jsem. Chvíli, dost možná i pár hodin, jsem ještě jen ležel, dával se dohromady. Pak jsem oči vyvalil zcela, ''RENBLI!'' Křikl jsem jméno a zprudka se postavil na nohy, až se mi hlava zamotala. Ale ustál jsem to, naštěstí. ''Sakra, byl jsem s Renbli, musím se po ní podívat! Je v pořádku?!'' Celkem automaticky jsem se rozešel směrem ke Zlatému lesu. Jestli jsem ji měl někde znovu najít, tak určitě tam.

-> Zlatý les (přes Tichou Zátoku)

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Nech se strhnout proudem 1/3

''Jsou to Začarované stromy. Proto se tomu tady říká Začarovaný les.'' Začal jsem. ''Říká se, že se pohybují.'' Shrnul jsem. To bylo.. asi to jediné zajímavé na těchto stromech.
To ale pak jsme narazili na tmavou vlčici mezi stromy.. Měla rohy?? ''Myslíš, že je má taky z jiného světa jak ty ocásek?'' Pohodil jsem, než jsme k vlčici vůbec dorazili. To pak teda jsme k ní došli a optala se na kytku a pak ji vysvětlila zase paloučnatku. Do rozhovoru jsem se nijak extra nezapojoval. Když bylo vše vybaveno, ''Měla byste se schovat taky někde do hor.'' Oznámil jsem to, co před chvíli, než celá konverzace o bylinách započala. ''Hodně štěstí.'' Popřál jsem a tím se zase se svou společnicí vydal dál. ''Už aby vody opadli...'' Za vzdychl jsem, jenže.. Zpozorněl jsem, když Renbli najednou vyjekla a snažila se mě drapnout. ''Renbli!'' Křikl jsem a jen jsem sledoval jak ji proud táhne od břehu pryč a pryč z mého dosahu. Nakláněl jsem se tak, že mi také podjela tlapa a skončil jsem ve vodě taky. Vodní proudy byly opravdu silné a taky jsem pocítil jak mě táhli pryč. Ale snažil jsem se proti tomu bojovat. Bylo tu něco cennějšího, než můj život! ''Renbli!'' Křikl jsem a snažil se za ní plavat, abych se k ní dostal..

× Projdi se po zatopeném území
<- Nížina hojnosti

Očividně měla o něj strach. Ale to jsem chápal, protože já měl taky o své sourozence strach. S některými jsem měl lepší vztah, s některými horší, jednoho jsem raději neznal vůbec, ale pořád se jednalo o moji rodinu o kterou jsem se strachoval. ''Věřím, že se vaše osudy jednoho dne zase sejdou.'' Bylo mi to celkem líto, že byla od něj odloučená, aniž by to úplně chtěla.
Když se pak začala bavit o počasí, trochu jsem pohodil zamyšleně hlavou a pak jsem se rozhlédl. Vody tu bylo.. více než dost. Voda byla i v místech, které se normálně k vodě nedostali. Bylo to celé divné. ''Začínám se obávat že ano a jen se budu modlit že se dřív či později nepotopí i hory. Co když ne jen déšť, ale začínají se potápět celé ostrovy?'' Sic pršelo již několik dní v kuse, takže to taky udělá svoje, ale prostě... no, už jsem se modlil, aby to skončilo.
Blížili jsme se k Začarovanýmu lesu. ''Slyšela jsi už o těch stromech co se o nich říká?'' Nadhodil jsem pak i něco trošku veselejšího z repertoáru toho co by Renbli mohlo zajímat.

->Začarovaný les

<- Temný les

Zavrtěl jsem zamyšleně hlavou. ''Nic mi to neříká.'' Řekl jsem zamyšleně. A vlka s kloboučkem bych asi nepřehlédl ne? Snad se mu nic, už jen kvůli Barnatt a Renbli nic nestalo.. ''Třeba ho taky poštěstilo ono cestování mimo ostrovy, nebo tak?'' Nadhodil jsem. No jistý jsem si tím moc nebyl, ale... co jiného mohlo znít ještě logicky a bezpečně?
No to už jsme došli z lesa zase na nějakou další louku. I zde už bylo vody víc než dost a já nad tím musel trochu zakroutit hlavou. Proč? Inu.. Chodil tu vyděšený vlk, který se oháněl jakýmsi liščím ocasem, který se pak ukázal jako bylinka, která dokáže donutit ostatní kýchat. Otočil jsem se po jejich slovech zase k ní, ''Copak se mu asi jenom přihodilo..'' Prohlásil jsem a trošku jej také zalitoval... ''Je zvláštní co občas narazí jeden za vlky. Takoví jsou velmi snadný cíl.'' Řekl jsem souhlasně k jejím slovům.

-> Kvetoucí louka