Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Němé údolí

Možná jsem se zase trochu zapomněl, ale nakonec jsem se ocitl sám. Nuntis jsem ztratil z dohledu, copak jsem nebyl dostatečně milý? Nebo jsem byl až příliš milý? Těžko říct. Nakonec jsem mohl být jen rád, že jsem ji poznal, ale bylo na čase se vrátit domů, musel jsem se ukázat otci, zjistit pravdu o tom jak jsem na tom byl. Možná bych cestou měl zesílit? Abych alespoň nějakou zprávu ze svých cest přinesl, že jsem zesilnil pro to, abych mohl bránit smečku? Možná.
Nakonec jsem se ocitl v horách a jen se rozhlédl.
Poté jsem se vydal o kus zpátky, na louku, která se pod horou nacházela. Jen jsem přemýšlel nad pár věcmi, ale jinak nic zvláštního. Alespoň mi cesta při přemýšlení utíkala rychleji a než jsem se nadál, blížil jsem se k luce.

-> Ostříží zrak

Zasmál jsem se a lehce jsem Nuntis poplácal po rameni. ''V pohodě prosímtě, možná trochu mluvím i z cesty.'' Tedy sice mi to tak nepřišlo, ale chtěl jsem ji zlepšit náladu.
Nad jejími slovy jsem se zasmál. ''No to jo. Hádám, že mí sourozenci jsou na tom lépe, než já. Já budu rád jestli jsem vůbec stále alespoň Sigma.'' Pokračoval jsem, ale pak jsem nad tím zavrtěl hlavou. Být syn Alfy mi skutečně žádné privilegium nedávalo, nebo možná jo, ale o žádným jsem nevěděl a asi mi ani nechybělo.
Nad jejími slovy jsem se usmál. ''To jsem rád, že mě nebude charakterizovat něco s čím jsem se narodil.'' Řekl jsem ji. Nedokázal jsem si vzpomenout zda jsem si kamarády udělal už předtím, ale řekl bych že Nuntis mohu za kamarádku začít považovat, vypadala důvěryhodně a nejspíš nekula žádné pikle vůči mě. Navíc Daén byla spojenecká smečka a tak bylo všechno v pořádku ne?
''Kde chceš? Někde do lesa? Nebo spíš hory, tam se taky nějaká zvěř bude jistě ukrývat.'' Zeptal jsem se a sám se vydal pomalu dalším směrem.

-> Severní hory

Při její větě jsem se musel od plic zasmát, div jsem se smíchy nezačal dusit. "Vidíš, všechno je jednou poprvý." Mrknul jsem na ní. "Já abych pravdu řekl, kromě rodiny si snad nikoho nepamatuji. Takže nevím kolik je tu narozených a kolik příchozích." Pokýval jsem rameny. Holt jsem měl nehorázný výpadek a štval mě. Ale přesto na Nuntis jsem se stále usmíval. Dost možná mi ani nedocházelo jak moc jsem ji přiváděl do rozpaků, prostě mi moje chování přišlo přirozené a nedělal jsem z něj vědu, nepřemýšlel jsem nad ním.
"Předpokládám, že když jsem se narodil do Zlaté, měl bych k ní stále patřit.'' Zamyslel jsem se. "Jak říkám, to jen pokud mě otec nevyhostil. Ale snad ne. Má srdce ze Zlata. Není pro nic za nic Alfou Zlaté smečky." Ano, byl jsem synem Alf. Ale mělo to nějakou váhu? Zatím asi ne, byl jsem obyčejný vlk, který pro teď radši cestoval světem. Tak či onak jsem rozhodnutý, musel jsem se brzy vrátit domů a zjistit jak na tom jsem. Už bylo nejspíše na čase vrátit se domů a věnovat se svým povinnostem. "Děkuji za tvou nabídku, budu na ní myslet a dám ti vědět, kdyby se to stalo." Mrknul jsem znovu na ní. "Jsem rád že po svém návratu mezi opět myslící duše jsem narazil zrovna na tebe. Jsi velmi ochotná." Ne, skutečně jsem si neviděl do tlamy a netušil jsem, že si vlčice má slova mohla přebrat krapet jinak. Stále jsem si myslel, že jednám pouze v přátelském duchu. Byl jsem takhle přirozený. Byl jsem takhle spokojený. "Fajn, tak si něco můžeme vymyslet společně, co říkáš? Třeba lov?" Navrhl jsem s úsměvem a vesele mávl ocasem.

Děkovné kývnutí jsem ji zrcadlově nevědomky vrátil. Vlčice mi byla sympatická a tak se s ní fajn povídalo. Přišlo ji zajímavé, že jsem se zde narodil. Zasmál jsem se. "Co vím, vlci co už tu jsou po několik zim už našli své drahé polovičky a při lepším případě dali už život další generaci. Jako moje matka a můj otec." Jistě věděla jak to chodí, ale měl jsem potřebu to říct. A zároveň jsem si vzpomněl na matku... I na otce. Byly v pořádku? Nezlobili se na něj, že byl pryč? Měl by se vrátit do smečky, zjistit svůj stav.. "Ano, jsem zpátky." Zaxichtil jsem se a začal se smát.
Zamyslel jsem se. Co jsem měl v plánu? "Nejspíše se vrátit do smečky. Ukázat se otci a zjistit zda-li mě ještě nevyhostil. Zazubil jsem se. Upřímně jsem měl ale trochu obavy vrátit se, co mě čekalo... "A ty? Třeba máš pro teď lepší plán kde by se ti hodila společnost." Natočil jsem zvědavě hlavu.

Pobavilo mě pozorovat sebemenší grimasy Nuntis, zdálo se že na lichotky zvyklá nebyla. Ovšem vrátila mi to, i když nemusela. "No. Vznešené, nevím, nejsem si tím moc jistý. Ale mnohokrát ti za tvá slova děkuji." Kývl jsem hlavou vděčně. Mávl jsem ocasem, mezitím co jsem poslouchal. Zas tak dlouho tu nebyla. "Já se tu narodil. Narodil jsem se ve Zlaté smečce. Ale přišlo mi, že jsem teď byl nějakou dobu mimo myšlenkově, že jsem úplně zapomněl kde jsem šel a kde jsem došel." Zasmál jsem se nad vlastní ztrátou v rodném světě, ale komu se to nestalo, že? Netušil jsem jak dlouho jsem byl mimo, stejně tak jsem netušil zda se něco nezměnilo. Třeba je vše při starém, třeba je ve světě plno novinek.

K mé úlevě byla vlčice ochotná mi odpovědět. Usmál jsem se, dle všeho jsem se stále nacházel na svém rodném ostrově a na jeho druhé části. "Ah, to jsem rád. Mnohokrát ti děkuji. Usmál jsem se znovu a vyslechl si její představení se. Pokýval jsem hlavou. "Krásné jméno ke krásné vlčici." Řekl jsem. Lichotkami jsem nikdy nehodlal šetřit, dle mě si je každý zasloužil poslouchat, každý byl svým způsobem krásný a vždy bylo na druhém co pochválit, i na těch prohnilých do morku kostí. "Já se jmenuji Atray." Společnost by se mě na chvíli nejspíše hodila. "Jsi tu dlouho? Myslím na Ostrovech." Zeptal jsem se se zvědavostí v hlase.

>> Po dlouhý době

Otevřel jsem svý zelený oči a úplně jsem zapomněl kde jsem, kam jsem šel. Posledně jsem si vzpomněl, že jsem byl s mladou hnědou vlčicí.
Vstal jsem ze svého místa a vydal se dále, objevil jsem se u jezírka. Netušil jsem zda jsem tu už někdy byl. Rozhlédl jsem se okolo jezera a spatřil další bytost, která mi byla tak podobná. Vlčice. Nahodil jsem přátelský úsměv a mé obrovské mohutné tělo se vydalo právě k vlčici. "Zdravím vás slečno, smím se vás zeptat kde se právě nacházím? Mám tak trochu pocit, že jsem nejspíše zabloudil." Promluvil jsem k ní. Předtím jsem však ještě odkašlal, abych ji na svou přítomnost upozornil a nevylekal ji.

//Les Alf

Solari vypadala zamyšlená, když jsem jí pochválil důvěru mezi ní a matkou. Pak se mě však zeptala, jaký vztah mám k otci. Teď jsem se musel zamyslet já. Nebyl jsem si totiž moc jistý. Chvíli jsem byl ticho a pak jsem teprve odpověděl. "Je to můj otec. Respektuji ho, mám ho rád, ale teď jsem se s ním moc neviděl," odpověděl jsem, co jsem si myslel. Nebyl jsem si úplně jistý, jak moc dobrý vztah mezi sebou máme. Ale stále to byl můj otec, a kdyby nedejbože zemřel, tak by mě to bolelo stejně jako mě bolí teď ztráta mé matky.
Pokračovali jsme dále v naší cestě, která bude ještě dlouhá. Solari se mě zeptala, zda moje sestra nemluví už odjakživa. "Přesně tak. Nikdy jsem jí neslyšel mluvit. Ale její způsob komunikace stačí," pousmál jsem se a šel dál. Když mi ukázala směr, kde se s mojí sestrou poznali, tak jsem se tím směrem podíval. Její příběh byl pěkný. "A našla to, co hledala?" zeptal jsem se, protože mě zajímalo, co moje sestra mohla hledat. Už dlouho jsem s ní nebyl. "Ta hnědá ti sluší. Vlastně vypadáš, jako kdyby jsi byla z naší rodiny," usmál jsem se a neuměl si představit, že by nějaký vlk mohl změnit srst. "Na tom mostě ti můžu pomoct. Jsi mladá na to, abys umírala. Navíc by to pak bylo na mě a to nemůžu dopustit," zazubil jsem se a šel dál.

//Němé údolí

Solari mi pověděla, že to její matce nebude vadit. Pokýval jsem hlavou. "Dobře. Je hezké, jakou máte mezi sebou důvěru," pousmál jsem se a vzpomněl si na svojí matku. Moc jsem s ní v kontaktu nebyl a spíše jsem si vytvořit vztah s mými sourozenci. Ale i tak to byla matka. A její ztráta bolela. Zavrtěl jsem hlavou a nabídl Solari, že bychom mohli jít tou delší cestou, jelikož jsem chtěl poznat co nejvíce území. Ona souhlasila. "Super, tak můžeme vyrazit. Ale asi mě budeš muset vést, jelikož vůbec nevím, kde jsme," zasmál jsem se krátce a díval se kolem sebe trochu ztraceně.
Po chvilce jsem na Solari spustil tu bombu, že její kamarádka Proužek je moje sestra Sillarei. Vypadala opravdu překvapeně a bylo to roztomilé. "Ano, tvoje kamarádka je moje malá sestřička, která už není zase až tak malá," uchechtl jsem se a zatoužil vidět svoje sourozence. Solari se zatím dala do pohybu a já jí doběhl. "Pokud jsi připravená na cestu ty, tak i já," pokýval jsem hlavou a srovnal svůj krok s tím jejím. "Jak jste se vůbec poznali?" zeptal jsem se jí a byl zvědavý.

//Furijské hory

Vlčice mi pověděla, že její kamarádka je bílá, nemluví a má tmavé pruhy. Hodně mi to připomínalo mou sestru Sillarei. Jenže než jsem jí stihl říct, že je to vlastně moje sestra, tak odběhla někam pryč se slovy, že to je její máma. Podíval jsem se na vlčici, která se k nám přidala. Stála však opodál, takže to co si povídali, tak já neslyšel. Ani jsem to poslouchat nechtěl. Byl jsem si jistý, že její matka nevěří nějakému cizímu vlkovi, který by měl její dceru odvést někam pryč. Solari však neustoupila a nakonec se jí to opravdu povedlo. Rozloučila se s matkou a ta odešla pryč. Solari se vrátila zpět ke mě, nadšená, že můžeme spolu vyrazit na cestu. "Opravdu to tvé matce nebude vadit?" zeptal jsem se a dělal si starosti.
Solari mi nabídla, že bychom se mohli vydat do zlatého lesa tou delší cestou, která zabere několik dní. Zamyslel jsem se. Čím dýl, tím líp. "Dobře. To by bylo super. Vždycky jsem chtěl prozkoumat všechny ostrovy naší krásné země. Nebude to vadit tobě?" zeptal jsem se a dal hlavu na stranu. Chtěl jsem znát její názor. "Ale pokud chceš vidět mojí sestru co nejdřív, tak klidně můžeme jít portálem. Avšak si myslím, že kdybychom šli delší cestou, tak dáme mé rodině čas se smířit se smrtí mé matky," přemýšlel jsem nahlas a doufal, že mi Solari pomůže s mým dilema.

Vlčice vypadala nadšeně, když jsem jí řekl, že Zlatý les znám a ještě k tomu v něm sídlí moje smečka. "Jak vypadá tvoje kamarádka? Třeba jí znám," zeptal jsem se a chtěl, aby se tato vlčice setkala s její kamarádkou, aby aspoň někdo byl šťastný. "Já jsem Atray, omlouvám se za neslušnost, že jsem se nepředstavil dříve," pověděl jsem a doufal, že i mladá vlčice mi prozradí její jméno. Chtěl jsem vědět, s kým si tu vlastně povídám.
A bylo by dobré vědět i jméno toho, kdo mi řekl něco více o těchto ostrovech. Tahle vlčice byla mladší než já, ale věděla toho o této zemi více, než já. Na její slova jsem pokýval smutně hlavou. "Možná je to osud," řekl jsem prostě, jelikož to dávalo smysl. Osud mi dovolil na chvíli zmizet, smířit se se smrtí matky a pak až budu připravený, tak se můžu kdykoliv vrátit na svůj ostrov. Poslouchal jsem slova vlčice a přemýšlel nad nimi. "Jednou se tam určitě vrátím," přikývl jsem hlavou a pak si jí prohlídl. "A nebudete chtít jít pak se mnou, mladá slečno? Pomůžu Vám najít Vaši kamarádku," nabídl jsem jí a pak se zarazil. "Ale nechci, abyste chyběla zase Vy vaší rodině. Je udivující, jak velké ty ostrovy jsou a jak je Vaše smečka tak daleko od té mé," řekl jsem a zavrtěl pomalu hlavou, jelikož jsem si to moc nemohl představit.

Nějak jsem nedokázal vlčici odpovědět na to, proč jsem opustil smečku, do které jsem patřil. Raději jsem to otočil na ní a zeptal se, jestli je spokojená ve své smečce. Nevěděla. A zeptala se mě na to, zda nevím, kde je les se zlatými listy. Zabodl jsem oči do země. "Tam odtud pocházím. Sídlí tam Zlatá smečka," odpověděl jsem jí trochu zmateně, jelikož mi to přišlo divné. Jak může cizí vlčice, úplně z jiné země, znát Zlatou smečku, která sídlí zase na úplně jiné zemi? Byl jsem opravdu zmatený.
A za chvilku mi to dávalo smysl. Vlastně jsem stále na ostrovech Mois Grisu. Jen na jiném ostrově, než na tom, kde je Zlatá smečka. "Xaya je vlčice, kterou jsem potkal na cestě ze Zlatého lesa. Šel jsem s ní do portálu, protože jsem si myslel, že tím opustím tuto zemi a začnu nový život. Xaya si myslela, že najde ztracenou rodinu, která sídlí mimo Mois Gris. Nevěděl jsem však, že ten portál vede jen na jiný ostrov," vysvětlil jsem jí, co se vlastně stalo.
Vlčice mi řekla, že rodina se ke mě nemůže otočit zády ať se děje cokoliv. Usmál jsem se. "Kéž byste měla pravdu, mladá slečno," pověděl jsem. "Jenže já opustil svou rodinu, když jsme se dozvěděli, že nějaký cizí vlk zabil naší matku. Nezůstal jsem tam, abych byl já jim oporou, a oni mě. Utekl jsem jako zbabělec," stáhl jsem uši a díval se do země. "Jak by se na mě mohli vůbec podívat, natož přivítat zpátky s otevřenou náručí?" zeptal jsem se jí.

Vlčice se mě zeptala, zda už do smečky nepatřím. Na chvilku jsem se zamyslel. Patřím od ní, i když jsem odešel úplně pryč ze země, kde jsem se narodil? Nechal jsem svou rodinu, ať se porvou se smrtí matky sami. Všechny jsem je zradil. Jak by tak mohli chtít, abych se k nim jednou vrátil. A jde to vůbec? Na tyhle otázky jsem nevěděl odpovědět, ale cítil jsem, že už do Zlaté smečky nepatřím. Byl to však jen můj dojem. "Asi ne. Opustil jsem mou rodinu ve velmi těžkých časech. Jsem zbabělec. Pochybuju, že by mě tam viděli rádi," řekl jsem upřímně a podíval se na vlčici. "Jak dlouho ty patříš do této smečky? Jsi tam spokojená?" zeptal jsem se s menším úsměvem, abych situaci trochu odlehčil.
Pověděl jsem vlčici, jak jsem se sem dostal. A ona řekla věc, která mě zarazila. "Ehm," vydal jsem ze sebe jen a podíval se okolo sebe, jako kdyby její slova mohl někdo potvrdit. "Počkej, chceš mi říct, že jsem stále na Mois Grisu, akorát na jiném ostrově?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že jí chápu dobře. Pak jsem si to uvědomil. "Propána! Chudák Xaya si myslí, že našla cestu domů a setká se se svou rodinou!" zavřel jsem oči a zavrtěl pomalu hlavou. Najednou se mě vlčice zeptala, zda se chci vrátit domů. Podíval jsem se na ní. "Já-já nevím, popravdě. Asi bych nedokázal snést zklamaný pohled mého otce a zlomené sourozence. Jsem asi hodně velký zbabělec, že ano?" zeptal jsem se a stáhl smutně uši.

Viděl jsem mezi listy nějakou menší postavu. Pach měla prosáknutý smečkou. Takže to znamenalo, že patří do místní smečky. Začal jsem se trochu bát toho, že narušuji její území. Proto jsem promluvil, abych ujistil členku, že nechci žádné potíže. Vlčice byla docela vystrašená. Ale zvědavá. Bylo zajímavé vidět, jak se tyto dvě emoce v ní perou. "Ne, nepatřím. Patřím...patřil jsem do jiné smečky," sklopil jsme pohled do země. Patřil jsem do Zlaté smečky, ze které jsem utekl jako malé ustrašené vlče, protože moje matka zemřela.
Vlčice vyšla ze svého úkrytu ve stínech a já si jí mohl prohlédnout. Byla docela vysoká, ale stále oproti mě malá. Celá hnědá, že bych se i zeptal, zda nepatří do naší rodiny. Avšak její oči byli červené, takže znamenalo, že ovládá magii ohně. Seděl jsem na místě a poslouchal otázku, na kterou se mě ptala. "Asi daleká. Nevím. Šel jsem s nějakou vlčicí, ona prošla portálem a já jí následoval. Takže se nacházím asi úplně někde jinde, než bych správně měl být," pověděl jsem jí. Nevadilo mi říkat jí to, co se mi přihodilo. "Promiň, portál - zní to neuvěřitelně. Sám jsem byl překvapený, že něco takového existuje," zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel, zda v této zemi vůbec znají magii.

Ležel jsem u jedné z tůní a odpočíval. Byla tma, takže jsem mohl aspoň na chvíli zavřít oči. Jenže spát jsem nemohl. Stále jsem si představoval, jak by někdo mohl zavraždit naší matku. Takže jakmile se mi tahle představa ukázala před očima, tak jsem je rychle otevřel a povzdechl si. Takhle se nikdy nevyspím, pomyslel jsem si a napadlo mě, že bych mohl vyhledat nějakého cizího vlka, který by mě něčím praštil a já upadl do bezvědomí. Jelikož to by bylo asi jediné řešení, jak bych se pořádně bezesně vyspal. Jenže tu nikdo takový nebyl, takže se nedalo nic dělat.
Po chvilce jsem slyšel, jak někdo zakašlal. Otočil jsem se a zvedl se do sedu, abych tu před nějakým cizincem jen tak neležel. A kdyby to byl někdo z té smečky, tak už by to bylo úplně nevhodné. Zamhouřil jsem očima a všiml si menší postavy vlka. "Zdravím," řekl jsem jen. "Doufám, že nenarušuji území smečky. Chtěl jsem si jen odpočinout po dlouhé cestě," vysvětlil jsem svojí přítomnost.