Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostříží zrak

Přeběhl jsem tu velkou louku, která snad neměla konec. Konečně jsem viděl první stromy lesa, ve kterém jsem doufal, že bude voda. Proběhl jsem kolem nich a zpomalil. Cítil jsem zde hodně vlků. Bylo to cítit trochu jako smečka. Takže jsem zpomalil a dával si pozor na to, abych nenarušil jejich území. To bych opravdu nechtěl, pomyslel jsem si a dal čumák k zemi. Byl jsem od hranic daleko, takže jsem začal hledat vodu.
Po chvíli se mi to povedlo. A taky se mi povedlo se celou dobu vyhnout několika vlkům. Nějak jsem nevěděl, jak všem vysvětlit, že jsem prošel nějakým magickým portálem z mé země. Tyto myšlenky se rozplynuly, když jsem viděl menší tůni. Přiskočil jsem k ní a hned se napil. "Konečně," řekl jsem nahlas a pil snad následující hodiny. Nebo mi to tak aspoň přišlo, jelikož jsem pořád neměl dost. Když už konečně jsem byl pořádně napojený, tak jsem si sedl a odpočinul si. Byl jsem zvědavý, co mě tu všechno čeká za dobrodružství. Teď jsem si však chtěl odpočinout po dlouhé cestě.

//Rokle

Proběhl jsem kolem rokle, která za tmy vypadala opravdu nebezpečně. Takže jsem se jí vyhnul a nechal si její prozkoumání na jiný den. Stejně bych se domů už nedostal, tak jsem hádal, že mám hodně času na prozkoumávání zdejších území. Některá území však nepotřebovala prozkoumat více. Třeba jako tato louka, na které jsem se nacházel. Byla prostě placka a hádal jsem, že se zde bude nacházet hodně zvířat za dne. Teď, kdybych šel na lov, tak bych možná ani toho králíka nenašel. Zbývalo mi tedy pouze to, abych tímto územím jen proběhl a šel rovnou do toho lesa. Neměl jsem zde co prozkoumat. Pokud se zde něco nacházelo, tak bych to našel pouze za dne. A ne za tmy, která byla teď. Takže jdeme dál, pomyslel jsem si trochu nadšeně. Těšil jsem se na nová dobrodružství.

//Les Alf

//Nejvyšší hora

Seběhl jsem z té nejvyšší hory, kterou jsem kdy viděl. Proběhl jsem zase mezi pár stromy, abych se mohl dostat dál k té propasti, kterou jsem viděl právě z té hory. Běžel jsem jen chvíli a už se přede mnou objevila. Vypadalo to tak suše. Jako kdyby tady dřív byla voda, která však vyschla a nechala za sebou jen díru. Koryto. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli do toho koryta chci vlézt. Bál jsem se totiž, že už bych se nedostal ven. Dolů je vždy jednodušší jít, než nahoru. Takže jsem se rozhodl, že to spíše obejdu. Nebyl jsme si úplně jistý, co všechno dole žije a nechtěl jsem na to přijít sám.
Začínal jsem mít trochu hlad a žízeň. Přeci jenom od toho zvláštně zbarveného lesa jsem se moc nezastavil. Xaya byla celá natěšená až projde portálem a já šel s ní. Takže jsem doufal, že brzo už narazím na nějaké jezero nebo aspoň malý potok, ze kterého bych se mohl napít. Zatím tu byl docela klid a za to jsem byl rád. Proběhl jsem kolem rokle a běžel dál, směrem k tomu lesu, který jsem v dáli viděl.

//Ostříží zrak

//Červená louka

Po této louce jsem běžel až k té vysoké hoře. Zaběhl jsem mezi těch pár stromů, které se pod ní nacházeli. Proběhl jsem menším lesíkem a už jsem cítil, jak se půda pode mnou zvedá a já běžím do kopce. Věděl jsem, že takhle dlouho nevydržím, takže jsem svůj krok trochu zpomalil a spíš jsem běžel na vytrvalost. Myslel jsem pouze na to, co mě nahoře čeká. Jaký výhled uvidím. Zatím se mi to tu docela líbilo. Avšak viděl jsem jen dvě území. Takže jsem ještě nemohl pořádně hodnotit.
Po nějaké době, co jsem pořád stoupal nahoru, tak jsem začínal být zadýchaný. A po pár metrech jsem už musel zastavit. Podíval jsem se nahoru a všiml si, že jsem ani v půlce. To nezvládnu, pomyslel jsem si a podíval se za sebe, zda už něco uvidím. Viděl jsem moře. Takže jsem šel na druhou stranu té hory, prostě jí obešel. Tentokrát jsem viděl nějakou velkou díru a pak lesy a další hory. Moc pěkné, pomyslel jsem si a začal klesat dolů, abych objevil a prozkoumal další části této země.

//Rokle

//Sněžné tesáky

Zavřel jsem oči a prošel portálem. Jakmile jsem slyšel to ticho, které se kolem mě rozprostřelo, tak jsem zase oči otevřel. Byl jsem na nějaké louce. Dal jsem hlavu na stranu a prohlížel si své nové okolí. Přišlo mi to tak nějak stejné jako v zemi, ve které jsem se narodil. Ale bylo možné, že jiné země nevypadají nějak rozdílně. Proto mě nemohlo napadnout, že se stále nacházím na Mois Grise. Jen o několik území dál, na jiném ostrově. Nikdy jsem tu nebyl, takže jsem to nemohl vůbec tušit.
Rozešel jsem se po svých přes celou louku. Xayu jsem nikde neviděl, ale možná už jsem spíš nechtěl být v její přítomnosti. Chtěl jsem být zase sám. Takže jsem z lehkého kroku přesel do běhu přes celou tuto louku a užíval si to, že jsem sám, někde jinde a daleko od špatných věcí. Běžel jsem směrem k nějaké velké hoře, která se tyčila přímo přede mnou. Třeba tam odtud bude pěkný výhled na novou zemi, pomyslel jsem si a bylo to poprvé od smrti mé matky, co jsem se na něco těšil.

//Nejvyšší hora

//Mlžné pláně

Proběhli jsme pláněmi, které pokrývala mlha. Trochu jsem se těšil na to, až odtud vyběhneme a zase uvidíme okolí. Za chvilku se mi to splnilo a před námi se tyčily hory. "Páni," řekl jsem nahlas a následoval Xayu. Vypadalo to, že něco hledá, ale mě to bylo jedno. Byl jsem rád, že jsem pryč od Zlatého lesa. A od všech problémů a špatných věcí, co se tam právě dějí. Budou mě nenávidět, pomyslel jsem si, ale pak zavrtěl hlavou, jako kdybych mohl ty špatné myšlenky vytřást z mysli. Nadále jsem běžel bezmyšlenkovitě.
Zeptal jsem se Xayi, zda zná nějaké bylinky. Bohužel mi odpověděla, že neví nic, co bych asi vědět chtěl. "To nevadí, děkuji," pověděl jsem pouze a už se moc nepokoušel navázat nějaké téma. Nemělo to cenu.
Najednou jsme doběhli k velké světlé věci. Xaya se zastavila a vysvětlila mi, co to je. Byl to portál mimo tuto zemi. A ona se chtěla dostat pryč. Popřála mi, abych se měl hezky a byl zase veselý. "Mějte se, Xayo," řekl jsem pouze a sledoval, jak mi zmizela před očima. Sedl jsem si a sledoval ten portál. Kdybych jím prošel, tak bych možná už svoji rodinu nikdy neviděl, ale zase by měli ode mě klid. Už tak jsem odešel, když matka zemřela. Nechal jsem je tam, ať se s tím smíří sami. Nikomu chybět nebudu, pomyslel jsem si a s touhle myšlenkou vlezl do portálu.

//Červená louka

//Začarovaný les

Šli jsme směrem na pláně, přes které jsme mohli přejít na další a další území, které jsem ještě nepoznal. Byl jsem však zvědavý, co mě na téhle cestě čeká. Doufal jsem, že mi to pomůže se smířit se smrtí mé matky. Byl jsem si jistý, že ve smečce právě probíhá pohřeb. A já jsem tady běžel s nějakou neznámou vlčicí a mířili jsme kdoví kam. Jenže přesně tohle jsem potřeboval. Prostě zmizet někam pryč. Prozkoumat další území této krásné země.
Zeptal jsem se Xayi, zda se chce přidat k nějaké smečce. "Tomu rozumím," odpověděl jsem na její neutrální odpověď. "Já kdybych se tady nenarodil, tak bych se asi snažil dostat zpět domů," pověděla jsem jen tak do vzduchu a sledoval, jak krajina ubíhá pod našimi nohami. Najednou Xaya zakopla. "Opatrně! Jste v pořádku?" zeptal jsem se, jelikož bych jí nepřál, aby se nějak zranila. Stále jsem totiž netušil, jak bych jí mohl pak pomoct. "Znáte nějaké bylinky, které léčí?" zeptat jsem se musel, jelikož jsem se to chtěl naučit.

//Sněžné tesáky

Pochválil jsem její jméno, jelikož se to prostě hodilo a byl jsem vždy ke všem hodný a rád jsem kouzlil úsměvy u každého. A zvlášť u vlčic. Bylo vidět, že jí to udělalo radost a o to mi přesně šlo. Nebyl jsem ve své kůži, když se někdo necítil dobře v mé přítomnosti. A i přesto, že jsem si prožíval to, co jsem prožíval, tak ona za to nemohla.
Vlčice měla pravdu v tom, že takové věci bolí dlouho a trvají, než se zahojí. A stejně za sebou nechají jizvu. "To je velká pravda," souhlasil jsem. "Můj otec je však na tom hůř. Ztratil nedávno svého bratra a teď i svou partnerku. Myslím, že u něj těch jizev bude více, než u mě," pověděl jsem, ale nějak jsem si to nechtěl připustit, jelikož otec vypadal vždy tak silný a nikdy ho nic nezlomí. Ještě teď mi však znělo jeho utrápené vytí v hlavě.
Pak jsem jen zavrtěl hlavou. "Omlouvám se, nechci Vás tím zatěžovat," omluvil jsem se a pak jsme změnili téma na cestování. Xaya mu řekla, že míří do hor, tak můžou jít spolu. "To bych byl moc rád," pousmál jsem se. "Do hor? Tak to je docela blízko smečky, do které patřím," pověděl jsem jí. "Máte taky v plánu se přidat do nějaké smečky?" zeptal jsem se, aby mezi námi nebylo úplně ticho.

//Mlžné pláně

Vlčice také obdivovala tenhle les. Zeptala se mě, zda je tak barevný celoročně. "Popravdě, ani nevím. Jsem tu poprvé," přiznal jsem a podíval se na všechny ty barvy listů. Bylo pěkné změnit prostředí a vidět i jiné barvy stromů, než jen zlatou. Zlatá byla pěkná, ale změna prostředí na chvíli neuškodila. Zvlášť, když se právě v tom lese odehrávali věci, u kterých jsem nechtěl být. Bylo pro mě lepší být tady, na chvíli pryč od toho všeho zlého. Věděl jsem, že mi to sourozenci asi neodpustí, ale každý jsme se museli vypořádat se smutkem jinak. Oni dělali pohřeb, já byl pryč a bojoval s touhou najít vraha.
Vlčice představila jako Xaya. "Máte moc pěkné jméno, Xayo," pokýval jsem hlavou. Byl jsem rád, že znám dalšího vlka z této krásné země. Byla jen otázka času, kdy ze mě vlčice dostane to, co se mi stalo. Takže jsem jí to prostě řekl. Její slova mě potěšila a vykouzlila malý úsměv. "Jste moc milá, Xayo. Vím, že jednou to přejde. Smířím se s tím, ale je to moc brzo," povzdechl jsem si. "Co rád dělám? Prozkoumávám, asi," napadla mě jedna věc. Xaya mi pověděla, že její sourozenci odešli a ona jediná zbyla. "To mě mrzí," stáhl jsem smutně uši. Pak jsem zavrtěl hlavou. "Nechtěla byste jít se mnou a prozkoumat další území? Ve dvou se to lépe táhne," navrhnul jsem jí a doufal, že bude souhlasit.

Zajímalo mě, zda tato vlčice už prošla nějakou velkou část naší krásné země. Samozřejmě, že mi přišla krásná, jelikož jsem se zde narodil. Vlčice odpověděla, že zatím ne, ale doufá, že tak učiní. "Určitě to tu prozkoumejte, slečno. Je to tu moc pěkné. Také to mám v plánu," pokýval jsem hlavou a podíval se kolem sebe. "Třeba tenhle les je hodně nezvyklý, ale svým způsobem má své kouzlo," řekl jsem jí a pak si vzpomněl i na náš les. "U nás v lese jsou pouze zlaté listy. Je super vidět i jiné barvy," tlapou jsem se dotkl jednoho modrého lístku, který spadl ze stromu.
Vlčice odpověděla, že jí neotravuju. Když jsem viděl, jak se usmála, tak jsem se taky pousmál. "Jmenuji se Atray. Mohu znát i Vaše jméno?" zeptal jsem se mladé vlčice. Když už jsme se tu tak bavili, tak jsem chtěl, aby oba věděli s kým mají tu čest. Takže jsem se jí představil a doufal, že i já budu znát její jméno. Zeptal jsem se jí, zda někoho někdy ztratila. Asi jsem potřeboval mluvit s někým, kdo zažil to samé. Vlčice mi však odpověděla, že svým způsobem ano, avšak o smrti nevěděla. Samozřejmě se pak zeptala, zda mě někdo zemřel. "Matka," pověděl jsem roztřeseným hlasem. Bylo to čerstvé. "Ztráta bolí v jakékoliv podobě. Je mi líto, že Vaše rodina odešla. Doufám, že jednou se znovu shledáte. Nevím, co bych dělal bez svých sourozenců," přiznal jsem a povzdechl si. "Měla jste taky sourozence?" zeptal jsem se.

Vlčice se mi omluvila. Pokýval jsem hlavou a sedl na zem. Věděl jsem, že se mě ptala co se stalo. Nebyl jsem si však jistý, co mám říct. A hlavně jak to říct. To, že je matka mrtvá jsem nevěděl. Ale dokázal jsem to říct nahlas? To jsem si úplně nebyl jistý. Bylo to těžké přijmout, natož ještě o tom mluvit. Moji sourozenci asi byli jiní a mohli si o tom povídat. Já však ne. Musel jsem to v sobě nějak nejdřív přijmout a pak teprve bych se mohl vrátit zpět na území smečky. Do té doby ze mě byl tulák na půl úvazku.
Zeptal jsem se vlčice co zde vůbec pohledává. Pověděla mi, že je na výpravě. "To je moc hezké. Stihla jste už prozkoumat hodně území této země?" zeptal jsem se jí, jelikož prozkoumávat tuto zem bylo něco, co mě opravdu zajímalo. Zeptala se mě, zda to tu zvládnu sám. "Já Vás také nechci otravovat," pokýval jsem hlavou a pak se zasekl. "Omlouvám se, ale ztratila jste někdy někoho?" zeptal jsem se, jelikož by mi třeba mohla poradit co dělat. "Pochopím, když mi na to nebudete chtít odpovědět, avšak si momentálně něčím procházím a nevím jak dál," přiznal jsem a podíval se na ní.

Stál jsem někde v tomto zvláštním lese a koukal na barevné listí pod mými tlapky. Byl jsem na tomto světě již rok a nikdy jsem tu nebyl. A už jsem stihl toho prožít hodně. Moje matka zemřela. A evidentně i můj strýc. Povzdechl jsem si a klesl hlavou dolů, jako kdyby mi na ní někdo něco položil. Netušil jsem, co budu dělat. Zda mám někam utéct. Nebo se vrátit a pomoct s pohřbem mé matky. Bylo to velké dilema, které mi zaplňovalo celou mysl. Potřeboval jsem něco, co by mi tu mysl trochu odlehčilo. Jenže jsem nevěděl, co s tím dělat nebo co by to mohlo být.
Najednou jsem slyšel hlas. Přímo mířený na mě. Zvedl jsem pohled, avšak hlavu nechal dole. Vlčice měla zvláštní barvu kožichu, světle modré oči, byla celkem hubená. Jakmile mě nazvala "malým", tak jsem si povzdechl. "Slečno, omluvte mě, ale malý už dávno nejsem," zavrtěl jsem hlavou, avšak bylo to takové pomalé, bez energie. Můj hlas smutný, odevzdaný. "Ocenil bych, kdybyste mě tak už neoslovovala," řekl jsem prosebně, jelikož jsem neměl sílu na to se s někým hádat o tom, kolik mi je. Na svůj věk jsem byl vždy až moc vysoký a silný. Dospělost to ještě více potvrdila. "Copak zde vůbec pohledáváte?" zeptal jsem se, jelikož jsem si nebyl úplně jistý, zda stojím o společnost. A navíc jsem byl stále slušně vychovaný.

//Zubří pláň (přes mlžné pláně)

Běžel jsem dál. Pláň, kde se nacházela spousta zvířat, jsem nechal za sebou. Nebyl smysl zde zastavovat. Hlad jsem neměl, žízeň taky ne, spát se mi nechtělo. Nechtělo se mi nic. Jen utíkat. Být co nejdál od ostatních. Od toho místa, kde jsem se dozvěděl, že matka zemřela. Bylo to, jako kdybych mohl utéct od toho všeho. Ale nemohl jsem. Kdykoliv jsem zpomalil, tak mě to dohnalo. Netušil jsem, co s tím dělat. Nikdy jsem se tak necítil. Proto když se myšlenky znovu ukázaly, tak jsem se rozeběhl ještě rychleji.
Přeběhl jsem pláň, která byla celá ponořená na mlhy. Nebo to snad bylo tím, že jsem si vůbec okolí nevšímal? Proto mi to přišlo, jako kdyby ta pláň byla v mlze? Netušil jsem. Prostě jsem běžel a zanechával všechno a všechny za sebou. Nemyslel jsem ani na to, kam běžím a kde nakonec zastavím. Ale věděl jsem, že jakmile zastavím, tak bude problém. Všechno mě dožene. Doženou mě myšlenky. A těm jsem chtěl hlavně utéct.
Doběhl jsem až do nějakého lesa. Všechno bylo barevné. Možná to bylo tím, že se blížil podzim. Jenže byli tu fialové stromy, oranžové, zelené, modré. Modré. Jako oči mé matky. Zastavil jsem u nějakého modrého stromu. Vyčerpaně jsem padl na zem. Dýchal jsem, jako kdybych běžel několik hodin a oběhl celou zem. Díval jsem se na jeden spadlý modrý lístek z toho stromu. "Co mám dělat?!" zakřičel jsem. Tlapou jsem máchl po tom modrém lístku a ten odletěl o kousek dál, potom se snesl zpět na zem. Tak nevinně. Zaklonil jsem hlavu a začal výt na celý les. Zoufale. Smutně. Ztraceně. Truchlivě.

//Smečka (Přes zlatý les)

Odešel jsem od ostatních. Beze slova. Nebylo co říct. K čemu by to také bylo. Nemohl jsem jim poskytnout slova útěchy a podpory, když jsem je sám potřeboval. Spíše bych jim uškodil, než pomohl. Nechtěl jsem je tedy ještě víc zatěžovat. Nemohl jsem být vždy ten nápomocný a chápavý vlk. Byla to i moje matka, takže jsem potřeboval čas jen pro sebe, mimo svojí rodinu. Ostatní možná byli radši v okolí svých sourozenců. Avšak já ne. Byl bych pouze příteží a tím bych jim nijak nepomohl. Nesnášel jsem se za to. Nesnášel jsem teď celý svět. Moje matka byla mrtvá.
S těmito myšlenky jsem se pomalu rozeběhl pryč. Běžel jsem přes zlatý les, nevšímal si ničeho, co se kolem mě dělo. Vběhl jsem na louku, na které jsem již jednou byl. Ale nemínil jsem se zde zastavovat. Stále jsem byl moc blízko. Musel jsem dál. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem se nedozvěděl, kde matka zemřela. Věděl jsem, že bych šel a hledal stopy po tom vlkovi, který zabil naši matku. A to by nebylo dobře. Potřeboval jsem na místo, kde nikdo nebude, abych mohl uvolnil to, co se ve mě kupilo. Vztek, smutek, žal...Takže jsem běžel dál. Snažil se na nic nemyslet.

//Začarovaný les (přes mlžné pláně)

Stál jsem na místě a díval se na tu skupinku před sebou. Všichni projevovali nějak svoje emoce. Ať už vztekem, nebo pláčem. Já byl v šoku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem uvěřit tomu, že moje matka je mrtvá. Nikdy jí už neuvidím. Nikdy se jí nepochlubím s tím, že jsem prozkoumal celou tuto zemi. Že jsem dovedl nové vlky do smečky díky svému prozkoumávání. Že jsem si našel partnerku a očekáváme vlčata. U tohoto všeho měla být součástí. Měla být součástí mé i mých sourozenců budoucnosti. A najednou tu nebyla. Nežila. Už nikdy neuvidíme její modré oči.
Slyšel jsem Merlin, jak říká, že matka byla zabitá nějakým vlkem, který utekl. Veškerou chuť po pomstě se snažila uklidnit slovy, že matce musíme vystrojit pohřeb a pamatovat si na ní jenom v dobrém. Pomsta by naším srdím nepomohla...Tyto slova mi zněla v hlavě, ale celé mé tělo se třáslo po zabití toho vraha. A to jsem nesnášel násilí. Ovšem jednalo se o mou matku. Mojí jedinou matku. A tu nikdo nenahradí.
Musel jsem odejít. Věděl jsem, že bych tu měl být jako podpora svým sourozencům a svému otci. Jenže jsem nemohl. Tolik síly jsem neměl. Všiml jsem si, že zde vyrostla nějaká květina. Bohužel jsem jí neznal, ale vypadala trochu mdle. Položil jsem tlapu vedle ní a použil svojí magii země. Květina se trochu zapamatovala a její modrá barva byla zářivější. Byla stejně modrá jako matčiny oči. Květinu jsem tam nechal a odešel.

//Zubří pláň