Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úkryt

Vyšel jsem z úkrytu a měl nepříjemný pocit. Přikládal jsem ho však pouze tomu snu. Bylo mi z něj úzko a měl jsem chuť se rozeběhnout po celé zemi, jen abych mojí matku našel a objal. Ujistil se, že je v pořádku a pak jí zase nechal být a já si mohl jít vlastní cestou. Věřil jsem však, že je v pořádku a brzy se vrátí domů. Všichni budeme pospolu a bude to všechno dobrý. Snažil jsem se tím uklidnit. Špatné sny se přece zdáli komukoliv. A ne vždy se mi museli zdát ty dobré, šťastné. Byl jsem realista. Nasál jsem pachy do čumáku a šel za tou největší skupinkou, která se nacházela docela blízko.
Těšil jsem se z toho, že uvidím svoje sourozence. Dlouho jsem je neviděl a chtěl jsem vidět, že jsou opravdu v pořádku. A hlavně jsem chtěl vědět, kolik toho prožili a kde všude byli. Šťastně jsem si to klusal ke skupině. Viděl jsem Aileen, Alyannu, mojí sestřičku Merlin a bratříčka Deirona. Usmíval jsem se a šel k nim. Avšak oni se neusmívali. Plakali. Přišel jsem zrovna v tu chvíli, když Deiron, můj bratr, říkal tu děsivou novinu. Zastavil jsem se šokem. V mém těle všechno ztichlo. Jako kdyby se i moje srdce zastavilo. V očích se mi nahromadily slzy, avšak zatím žádná nespadla, jelikož jsem byl v šoku. V první chvíli jsem si myslel, že můj sen pokračuje. Ale ne, byla to realita. Moje matka...Stále jsem tomu nemohl uvěřit. To smutné vytí, které mě probudilo, bylo reálné. Bylo to vytí mého otce, který se zřejmě dozvěděl, že jeho životní láska je mrtvá. Naše matka...je mrtvá. Pouze jsem tam stál, v očích šok, v mysli naprostý nepořádek. Nebyl jsem schopný jít za svými sourozenci a dělat jim oporu jako vždycky. Jen jsem tam stál. Svět se pro mě zastavil.

Zdálo se mi toho opravdu hodně. Byla to změť několika snů, kteté nedávali smysl. Proto to ani nebyl moc klidný spánek. Stále jsem sebou šil a packy se samy pohybovaly. Vlk by si myslel, že po takovém náročném dni budu spát jako malé vlče. Ale vůbec to tak nebylo. Zřejmě jsem vynaložil tolik síly, že už to bylo až moc a tělo to nezvládalo. Po několika hodinách se však moje tělo uklidnilo a sny se ustálily. Už se mi zdál jenom jeden. Zdálo se mi o mých rodičích. Viděl jsem je. Šťastní, vedle sebe. Ale najednou moje matka zmizela. A můj otec byl velmi smutný. Věděl jsem v tom snu, co to znamená. Ona byla mrtvá. A my už měli pouze otce.
S trhnutím jsem se probudil, jelikož jsem slyšel velmi smutné vytí. Netušil jsem, zda to byla pouze součást mého snu, nebo to bylo doopravdy. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se na ten sen zapomenout. Bylo naprosto nepředstavitelné, že by jeden z mých rodičů zemřel. Věděl jsem, že bych to nesnesl. Natož moji sourozenci. Raději jsem se zvedl a šel ven z úkrytu, abych protáhl tlapky a zjistil, jestli je něco nového ve smečce, nebo je stále klid jako předtím, když jsem šel spát.

//Smečka

Jejich konverzaci jsem vnímal tak na půl, jelikož jsem byl myšlenkami jinde a navíc se mě to netýkalo. V průběhu toho času, kdy si dvě sestry povídaly, tak jsem přemýšlel, proč tu vůbec ještě jsem. Aileen je v pořádku doma, bouřka pomalu ustávala a já se začínal trochu nudit. Stále jsem byl mladý a potřeboval jsem nějaké podněty, kterým se věnovat. Ale toto sezení, mlčení a poslouchání mě nebavilo. Podíval jsem se i kolem sebe, kam bych se mohl uložit ke spánku. I trochu unavený jsem byl. Všiml jsem si, jak se na mě hnědá vlčice čas od času podívala a pousmála se. Malý úsměv jsem jí oplatil a ještě víc přemýšlel nad tím, že je nechám v klidu si povídat a půjdu svojí cestou.
Jenže najednou se Alyanna začala vyptávat a já odpovídal. Neznali jsme se, tak to chtěla asi napravit. Obě vlčice vyjádřili zájem o moje plány do budoucna. "Ano, proč ne," usmál jsem se a pokýval hlavou. Ani jedna vlčice však neměla ponětí o nějakých bylinkách a kytkách. "Nevadí, jistě na svých cestách potkám někoho, kdo by mě zaučil," mávl jsem nad tím tlapou, v tomhle jsem byl docela pozitivní. Aileen se mě zeptala, zda už nějakou kytku poznám. "Bohužel, Aileen, proto jsem ti ani nemohl nijak pomoci díky kytkám. Žádnou totiž neznám," přiznal jsem a koukl se do země. Tlama se mi otevřela v mohutné zívnutí. "Dámy, pokud mě omluvíte, tak bych si šel někam na chvíli lehnout," usmál jsem se a čekal, zda po mě ještě něco budou chtít.

Děkuji, procento prosím do síly :)

Přišli jsme do úkrytu a byl jsem rád, že jsme se schovali před tou bouřkou. Nechtěl jsem dostat tou ledovou koulí do hlavy. Byl jsem si jistý, že by tentokrát Aileen musela tahat mě a ne naopak. Což bych s nebyl zrovna jistý, jak by to dopadlo. S jejím stavem bychom zůstal venku a nedopadlo by to dobře. Ale stihli jsme to včas, takže tenhle černý scénář se neuskutečnil. Po chvíli jsme doopravdy narazili na mou starší sestru Alyannu. Viděl jsem jí možná jenom jednou a to jsem byl hodně malý, takže jsem si ji moc nepamatoval. Obě sestry prožívali své znovusetkání a já to jen pozoroval. Štěstí bylo, že Aileen byla v bezpečí a pod kontrolou ostatních. "Ahoj," odpověděl jsem na pozdrav své starší sestře a sedl si na zem.
Sledoval jsem dvě vlčice a poslouchal je. Avšak po očku jsem se díval kolem, jestli neuvidím své sourozence z mého vrhu. Přeci jenom k nim jsem měl nejblíž. Aileen a Alyanna byly starší, takže už měli své životy, své známé a já zatím byl jen dorůstající vlče. Z myšlenek mě vytrhla světlejší starší sestra, když na mě začala mluvit. Podíval jsem se na ní a uši natočil směrem k ní, abych nepřeslechl nějaké slovo. "Je to moje sestra, pro rodinu udělám vše. Takže to, že jsem jí pomohl, byla samozřejmost," pokýval jsem hlavou s menším úsměvem. Zarazilo mě, že by si někdo mohl o mě myslet, že bych se vykašlal na nějakého člena mé rodiny. Nebo všeobecně na nějakého vlka vnouzi. Jenže Alyanna mě neznala. Zeptala se mě, co bych chtěl dělat v budoucnu. "Možná být průzkumníkem. A hlavně zjistit, zda existují i nějaké bylinky, které by mohli zachraňovat vlky. Se záchranou Aileen jsem měl štěstí a nechci cítit tu bezmoc, kdy vlk neví co dělat, aby pomohl," pověděl jsem jí svoje plány do budoucna. Těšil jsem se na to, až se budu moct vydat na dlouhý průzkum celých ostrovů. "Ty asi žádné kytky neznáš, že?" zeptal jsem se jí a doufal, že mi nějak pomůže.

//smečka

Byl jsem zvědavý co to padá z té oblohy. Bylo to velké a byl jsem si jist, že určitě i nebezpečné. Proto jsem byl rád, že jsme se vydali na cestu do úkrytu. "Za téhle bouřky tam bude asi každý," pověděl jsem Aileen, protože ta bouřka nebyla moc hezká a nemyslel jsem si, že by někdo byl dobrovolně venku. "Na ty koule se zeptáme rodičů," souhlasil jsem na nápad hnědé vlčice. Byl jsem si jistý, že starší vlk by to mohl vědět. A já bych tak byl mnohem chytřejší do budoucna.
Vlezli jsme do úkrytu a já měl chuť se oklepat, abych dostal přebytečnou vodu z kožichu. Jenže jsem stále podpíral Aileen, takže jsem nemohl. "Konečně jsme tu. Můžeme najít Aly," pověděl jsem a šli jsme hlouběji do úkrytu. Jen co jsme vešli do hlavní velké místnosti, tak jsem viděl starší sestru, Alyannu. "Vidíš, tamhle je," pověděl jsem své hnědé sestřičce u mého boku a kývl jsem směrem k naší společné sestře. Byla jsme prostě jedna velká rodina. Mířil jsem blíž k ní, aby si vlčice mohli popovídat.

Byl jsem rád, že jsme se s Aileen dostali zpět do lesa. Nebe se totiž nebezpečně zatmavovalo každou chvilkou. A já si nebyl jistý, jak vážná ta bouře bude. Ale bylo mi tak nějak jasné, že to nebude jen tak nějaká malá přeháňka. Nasál jsem pachy do svého čumáku a poznal, že se blízko nás nachází pár vlků. A hlavně jedna moje sestřička. Už jsem je dlouho neviděl, pomyslel jsem si a stáhl smutně uši. Nebyl jsem si jistý, zda je to moje vina, nebo to byla shoda náhod a my jsme se takhle obcházeli.
"Aileen, myslím, že bychom se měli jít schovat," pověděl jsem jí a mírně sebou trhnul, když jsem uslyšel hrom. "Třeba tam potkáme nějaké naše sourozence," pousmál jsem se a postavil se vedle Aileen. Pomohl jsem jí na nohy a společně se vydali do úkrytu, abychom se schovali. Všiml jsem si, že začínají padat nějaké koule z nebe. "Co to padá?" zeptal jsem se a radši trochu zrychlil, abychom tou koulí nedostali do hlavy. Byl jsem si jist, že by to hodně bolelo a moje hnědá sestřička už nemohla být ještě víc zraněná. A já také ne, protože bych jí jinak moc nepomohl.

//Úkryt

Aileen mi řekla, že jsem nejlepší bráška na světě. "Ale nepřeháněj, sestřičko," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou s úsměvem. Přemýšlel jsem nad tím, kde bychom se mohli zastavit. Chtěl jsem totiž najít naše rodiče nebo sourozence, aby mi pomohli s Aileen. Bylo jí stále špatně a já nevěděl, co s tím mám dělat. Nikdy jsem se o léčitelství moc nezajímal a docela mě to teď mrzelo, jelikož jsem netušil, jak jí pomoct. Věděl jsem, že nějaké kytky určitě pomáhají, ale s mým štěstím bych vybral takovou, která by spíš nadělala víc škody, než užitku. Takže její léčení jsem chtěl nechat na někom, kdo má více zkušeností.
Hnědá vlčice mi zase děkovala za to, že jsem jí našel. "Neděkuj Aileen, jsi moje rodina, vždycky bych ti pomohl. A právě jelikož jsme rodina, tak se o sebe musíme postarat a najdeme se i na konci světa," pověděl jsem jí a pomalu jsme došli k úkrytu. Pomalu jsem sestřičku pustil a sedl jsem si na zem. "Určitě by tě tu nenechali. A já taky ne. Nebudeš sama. Určitě už o nás vědí, takže přijdou," pověděl jsem jí s úsměvem a doufal, že tu rodiče budou co nejdřív, aby se Aileen už ulevilo. "A jak ti vůbec je? Pořád se ti chce spát, nebo už je to lepší?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu starostí.

Konečně jsme se dostali domů. Zlatý les byl náš domov a my se v něm konečně nacházeli. Hrozně se mi ulevilo, protože jsem věděl, že tady nám nehrozí žádné nebezpečí. Podíval jsem se na Aileen a viděl jsem, jak se šťastně usmívá. Pověděla mi, že nevěřila, že znovu uvidí tyhle lesy. "Říkal jsem, že ti pomůžu se vrátit," usmál jsem se na ní a také jsem byl šťastný. Byl jsem zde sice nedávno, ale návrat domů je vždy krásný. Šli jsme pomalu do středu lesa, jelikož jsem nevěděl, kam jinam jít.
Cítil jsem, jak se Aileen lekla, když se ozval hrom z blížící se bouřky. "Nemusíš se bát, teď už nám nic nehrozí," pověděl jsem jí a lehce se dotkl čumákem její hlavy jako známku povzbuzení. Aileen se mě zeptala na otázku, která mě také zajímala. "To popravdě nevím, Aileen. Také by mě to zajímalo. Ale Azraela jsem už dlouho neviděl. I jeho pach tu necítím," řekl jsem smutně. Pomalu jsme došli k úkrytu. "Co kdybychom zůstali tady? Pokud se někdo z naší rodiny objeví, tak určitě půjdou sem," navrhnul jsem a podíval se na ní, zda jí mohu pomalu pustit.

//Bašta

Aileen se nakonec zvedla a já jí podpíral, aby nespadla. Pomalu jsme se rozešli směrem ke zlatému lesu, ve kterém sídlila i naše rodná smečka. Když jsem tak po očku sledovat Aileen, tak mi bylo líto, že nemám nějakou magii, která by jí dodala energii a sílu. Alespoň na tu cestu do lesa. Sice nebyla až tak těžká, ale já ještě nebyl úplně nejsilnější. Nic jsem však neříkal a tvářil se naprosto v pohodě. Ale také jsem se těšil až tam dojdeme, protože jsem věděl, že hnědá vlčice bude v bezpečí a aspoň se setkáme zase s rodinou. Doufal jsem, že tam budeme všichni. Nebo aspoň sourozenci z mého vrhu. Už jsem je hrozně dlouho neviděl a chyběli mi.
Hnědá sestřička mi pověděla, že jí mrzí, že mě poznává až teď. "Neboj se, všechno bude v pořádku, a my dva můžeme spolu strávit více času," snažil jsem se jí povzbudit. Za chvilku jsme vešli do zlatého lesa a já hned cítil všechny ty vlky, kteří udržovali hranice. "A jsme doma. Vidíš, jak jsme to zvládli. Jsme dobrá dvojka," usmál jsem se a šli jsme dál. "Budeš chtít přímo do úkrytu nebo máš nějaké speciální přání?" zeptal jsem se jí a zatím pomalu mířil směrem k úkrytu.

Začal jsem ztrácet takový ten optimismus, jelikož Aileen mi slíbila, že se dostaneme do Zlatého lesa, zpět ke smečce, kde by jí bylo lépe. A jelikož jsem byl ještě mladý, tak jsem porušení slibů hodně špatně nesl. Bylo mi z toho smutno a nevěděl jsem, co mám dělat. Aileen si uvědomovala, že mi to slíbila. Jenže zatím s ním nic nedělala a já celou dobu čekal. Byl jsem připravený k tomu, abych jí pomohl, ale musel jsem viděl i její snahu. Nemohl jsem se snažit jen já. Hnědá vlčice už musela mít trochu sil na to, aby se aspoň nadzvedla a ušla těch pár kroků ke smečce. Ale nemohl jsem nic říct, pouze čekat.
Nakonec řekl, že to zkusí, jelikož mi chce jít příkladem. Přikývl jsem. "Když spadneš, tak tě chytím. Budu tě podpírat, ale musíme se dostat ke smečce," pověděl jsem jí a čekal, až se začne trochu zvedat. Jenže se zatím nic nedělo. Chtěla, abych jí slíbil, že nadále budu takový. "A jaký jiný bych měl být, Aileen?" usmál jsem se na ní a mrkl jedním okem. "Slibuji," pokýval jsem hlavou a sledoval, jak se hnědá vlčice postavila na nohy. Podepřel jsem jí a pomalu se rozešli směrem ke smečce. "Těšíš se domů?" zeptal jsem se jí, abych jí nějak udržel při vědomí a zaměstnal jí hlavu.

//Zlatá smečka

Postovaná 18

Aileen mi slíbila, že jakmile načerpá trochu síly, tak se vydáme zpět do Zlatého lesa, kde se více poznáme. Pokývla jsem hlavou a držel se toho. Proto jsem byl rád, když usnula a začínala nabírat ty síly. Byl jsem si však jistý, že kdyby nějak nezvládala tu cestu, tak jí budu držet. Přece jenom ve smečce by jí bylo líp. Jenže musel jsem počkat. Leželi jsme na zemi a já sledoval dění okolo. Prošlo kolem nás pár vlků, viděl jsem pár zvířat, jelikož jsme byli ticho a nerušili jsme přírodu. Bylo pěkné to sledovat. Málem jsem usnul i já, ale nařídil jsem si, že se můžu vyspat až na území smečky. Tady by to bylo moc nebezpečné.
Po nějaké době jsem Aileen přeci jen probudil. Byla z toho celá nadšená. Až tak nadšená, že se pokusila sama se zvednout. Vyskočil jsem na nohy a byl připravený k pomoci. Hnědá vlčice se neudržela a já cvakl po její kůži na krku a zbrzdil její pád. Znovu mi poděkovala za probuzení, ale pak mi řekla, že to do lesa nezvládne kvůli jejím nohám. A zase brečela. "Aileen, slíbila jsi mi, že se vrátíme a více se poznáme," stáhl jsem smutně uši. Sliby jsem bral vážně. Proto mě překvapovalo, že ho Aileen nedokáže splnit. "Pomůžu ti, vždycky ti pomůžu. Ale musíme to zkusit. Slíbila jsi to," řekl jsem smutně a díval se na její hlavu, jelikož se tulila k mému kožichu.

Postovaná 17

"Já bych tě rád poznal více, Aileen," usmál jsem se na ni, jak si přála. Pokud jsem ji mohl udělat radost jenom tímto, tak jsem to udělal s radostí. Takže ten úsměv nebyl vůbec hraný, byl opravdový a od srdce. Jen jsem si přál, aby se cítila lépe a nebylo jí už špatně. Proto jsem doufal, že brzo zase usne, nasbírá tím sílu a vydáme se zpět do Zlatého lesa. Docela jsem se na území smečky těšil. Sice jsem tam byl poměrně nedávno, ale to nevadilo. Spíš jsem se těšil na to, že moje starší sestřička bude doma a v bezpečí. Tady sice nikdo nebyl, ale nikdy jsem nevěděl, zda se neobjeví někdo, kdo by ji chtěl ublížit. Nebo nám. O sebe jsem však neměl takový strach jako o ní. Momentálně jsem byl fyzicky na tom lépe než ona, natož psychicky. Ale věděl jsem, že se zase dá do pořádku a bude silná.
Po nějaké době, kdy jsem Aileen nechal spát a nabírat síly, jsem ji ale musel probudit. Nejdřív jsem ji lehce šťouchl a pak foukl do tváře, aby to nebylo tak násilné. Hnědá vlčice se lehce a pomalu probudila a byla nadšená z toho, že je opravdu vzhůru. "Vždyť jsem ti to říkal, že tě za každou cenu probudím," zazubil jsem se a pak se vřele usmál. "Ja tebe také, Aileen," olízl jsem ji na vršku hlavy. "Měli bychom se pomalu vydat do Zlatého lesa najít tátu a ostatní sourozence. Nechci, aby o nás měli strach. Co myslíš?" Zeptal jsem se jí na názor a také to byla skrytá otázka, zda to zvládne.

Postovaná 16

Aileen byla stále špatná z toho, že bych jí neměl vidět takhle slabou. "Kdybys mě ty viděla v takovém stavu, taky by ses o mě postarala, no ne?" zeptal jsem se jí a dal hlavu na stranu. Byla to hodná vlčice, navíc jsme byli rodina, takže jsem očekával, že si pomůžeme kdykoliv by to byla potřeba. Proto jsem nepochyboval o tom, že i ona by mi pomohla. Jen jsem jí to musel připomenout. A taky aby si nechala takto pomoct.
Lehli jsme si a já si položil hlavu na její krk. Trochu se uklidnila a více se ke mě přitulila. Po chvilce s tou únavou zase začala bojovat. Tělo se jí třáslo, tiše plakala. "Měj ve mě trochu víry," pověděl jsem jí a olízl vršek hlavy. Nakonec přeci jenom usnula a já sledoval okolí. Všiml jsem si páru vlků, jak procházeli územím a byli zabraní do konverzace. Od nich jsem se ničeho bát nemusel. Přemýšlel jsem nad tím, jak bude otec reagovat na to, až dovedu takto slabou Aileen domů. Přeci jen jí tam nechali a pak se jí stalo kdoví co. Nezazlíval jsem mu to. Jen jsem byl zvědavý na to, co poví.
Po několika hodinách jsem zvedl hlavu. Byl čas se dostat zpět do Zlatého lesa. Měli jsme štěstí, že nebyl tak daleko. "Aileen?" řekl jsem nahlas a mírně do ní šťouchl tlapou, abych jí probudil. Nechal jsem jí docela dost času na to, aby si odpočinula, ale myslel jsem si, že v lese by to bylo mnohem lepší. Foukl jsem jí do tváře, aby jí to zalechtalo. Nechtěl jsem jí budit nějak násilím, když to mohlo jít něžně.

Postovaná 15

Na její slova jsem šťastně pokýval hlavou. Byl jsem rád, že mám takovou sestřičku. Ona byla moc hodná. A já byl moc šťastný, že se o ní mohu teď postarat. Sledoval jsem jí, jak se napila a vypadala o trochu lépe. "Tak, to je mnohem lepší," kývl jsem spokojeně hlavou, když pila i jedla. Věděl jsem, že jí to pomůže. Jen si potřebovala hodně odpočinout. Netušil jsem, co se jí stalo, ale to zjevně nevěděla ani ona, takže jsem se jí dál neptal. Byl jsem rád, že se cítí trochu lépe a přinesl bych jí cokoliv, jen aby se jí objevil zase ten úsměv, který jí tak sluší.
Snažil jsem se jí povzbudil čímkoliv, co mě zrovna napadlo a vypadalo to, že to docela funguje. Na tváři se jí už častěji objevoval šťastný úsměv, i přesto, že stále byla taková strhaná. Přiznala se mi, že by také ráda viděla můj úsměv a nechce mi ubližovat tím, když pláče. "Ale Aileen, jak mohu být šťastný, když ty nejsi?" zeptal jsem se jí s nakloněnou hlavou na stranu. "Teď, když vidím, jak se usmíváš, tak se taky můžu usmát," zazubil jsem se v úsměvu a mrkl na ní jedním okem. Také jsem se rád smál, ale někdy situace vyžadovala vážný výraz. Ale pokud by Aileen udělalo šťastnou, že se usmívám, tak se budu usmívat.
Pověděl jsem Aileen, že je v pořádku pokud znovu usne, protože tím nabere zase síly. "Ale notak, pšššt, jsem tady, sestři," pověděl jsem jí, lehl si k ní a doufal, že jí to trochu uchlácholí a ona nakonec opravdu usne. Při jejích dalších slovech jsem zavrčel. "Aileen, ty se vždycky probudíš, protože se o to sám postarám. Budu bojovat s tvým spánkem a ty se probudíš," zabodl jsem čumák do její huňaté srsti na krku. Nakonec usnula. Poznal jsem to podle toho, jak se její tělo ustálilo, přestalo se třást a její dech se hezky zpomalil. "Hodná sestřička, sladce spi," zašeptal jsem a díval se někam do dálky. Pohledem jsem kontroval naše okolí. Spát se mi moc nechtělo, navíc jsem jí chtěl hlídat.