Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 14

Moje starší sestřička teď vypadala tak hrozně slabě, smutně a zničeně. Bylo mi to hrozně líto. Ničilo mě to zevnitř. Jenže jsem nemohl ukázat lítost. Musel jsem jí být oporou. Proto jsem se usmál a podpíral jí. I ona se snažila. Usmála se na mě, aby mi ukázala, že bojuje. A já to moc dobře viděl. Byla úžasná. Tak silná, i když se tak necítila a nevypadala. Pomalu jsem jí vedl k jezírku. "Vidíš to, jak jsme sehraná dvojka," řekl jsem s úsměvem a díval se před sebe a i nám pod nohy, abychom náhodou o nic nezakopli a neskončili opět na zemi. Naštěstí cesta k jezírku dopadla dobře a pomalu jsem spustil Aileen zpět na zem, jelikož sama se zřejmě neudržela na nohou.
Sehnal jsem jí ovoce. "Neboj, nejsem tak daleko," houkl jsem na ní a snažil se sbírání plodů co nejvíc zrychlit, aby se zase nerozbrečela a nevysílila se tak. Přinesl jsem jí ovoce a pak si k ní sedl. Pozoroval jsem jí spokojeně, když snědla pár sladkých plodů. Hned vypadala lépe. "Sluší ti to, když se takhle směješ. Jsem rád, že jsem tě našel," sám jsem se rozzářil, protože tuto vlčici jsem dlouho neviděl a byl jsem rád za rodinné shledání. Chvíli jsme byli ticho a oba se dívali na jezírko. Najednou Aileen zakňučela a já zase zpozorněl. Bál jsem se, co se děje. "Copak se děje, Aileen? Je ti špatně?" zeptal jsem se jí starostlivým hlasem a přiblížil čumák k ní, jako kdybych to uměl vycítit. Pak mi vysvětlila svůj problém. "Aileen, neboj se! Já nikam nepůjdu. Pokud chceš spát, tak zavři oči, mysli na něco hezkého. Třeba na to, že až nabereš síly, tak se společně vydáme zpět do Zlatého lesa. Já tu budu zatím čekat, a kdyby ses dlouho neprobouzela, tak tě probudím sám. Dobře?" usmál jsem se a dotkl se jemně čumákem toho jejího. Lehl jsem si k ní a tlapkou překryl její přední tlapu. "Odpočiň si, má milá sestřičko," zašeptal jsem a položil si hlavu na její krk, aby cítila, že jí neopustím. Ani jsem to neměl v plánu.

Postovaná 13

Aileen byla opravdu smutná a mě to mrzelo. Netušil jsem, proč jí tu táta s bráchou nechali, ale to věděli oni nejlépe. Nemohl jsem hádat. Avšak mohl jsem své starší sestře pomoct s tím, aby se dostala k vodě, napila se a dala se trochu do pořádku. Věděl jsem, že když jsem tu s ní, tak jí pomůžu a bude v pohodě. "Neplakej, sestřičko, tím víc budeš vysílená, pojď, opři se o mě," pověděl jsem jí povzbudivě a pomohl jí s čímkoliv potřebovala. Byla moje rodina a o členy rodiny já se staral až do roztrhání těla.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že pokud se nenapije, tak bude stále tak slabá. Nevěděl jsem, jak dlouho tady ležela, ale pořád tady bylo horko. Neměla se kam schovat. A těch pár stromů nepomáhalo dostatečně. Aileen se pokusila postavit, ale málem to vzdala. "Já ti věřím," pověděl jsem jí s úsměvem. Zatnula svaly a zvedla se na všechny čtyři slabé nohy. "No vidíš to!" řekl jsem nadšeně a podpíral jí, aby nespadla. "Neboj, nepustím tě," řekl jsem jí tiše do ucha a pomalu jsme se rozešli k jezírku. Byla to opravdu pomalá chůze, ale to bylo naprosto pochopitelné. Nejistým krokem jsme došli k jezírku. Podpíral jsem hnědou vlčici a pomohl jí si lehnout k jezírku. Měla vodu na dosah čumáku. "Teď se hezky napij, ať získáš zpátky svou sílu. Já ti zatím nasbírám nějaké ty dobré plody," řekl jsem a chodil jen kolem ní, nikam daleko a nasbíral jí pár malin, pár jahod a borůvek. Nesl jsem to k ní a za chvíli byla menší hromádka ovoce před ní. "Nevím, co ti chutná nejvíc, tak tady máš od všeho trochu," usmál jsem se a zavrtěl ocasem.

Postovaná 12

Když jsem vešel na toto území, tak jsem netušil, co mě zde potká. Ale o několik minut později, kdy jsem jedl veškeré plody na zemi a byl šťastný z tohoto nového území, jsem potkal někoho, koho bych tu vůbec nečekal. Pod stromem ležela schoulená koule hnědých chlupů a ozýval se pláč. Vlčice měla stejnou barvu kožichu jako můj táta. A jak jsem si všiml o chvilku později, tak to vlastně byla má starší sestřička Aileen. Za svůj život jsme se viděli párkrát, protože ona už byla starší a mohla chodit kde chtěla. Za to já musel být jenom blízko smečky a nikam nechodit, protože by se mi mohlo něco stát. Jenže teď bylo štěstí, že jsem jí našel, protože vypadala opravdu nešťastně.
Promluvil jsem na ní a snažil se jí čumákem povzbudit. Přitulila se ke mě, ráda že mě vidí, ale stále plakala. Vysvětlila mi, že tady dlouho spala, a když se probudila, tak tu byla sama. "Táta odešel? Možná měl nějakou práci ve smečce," přemýšlel jsem nahlas a pak jí čumákem znovu strčil do boku. "Aileen, měla by ses zvednout, pomůžu ti. Je hrozné horko, možná proto ti je teplo a zároveň zima. Měla by ses napít a možná si dát nějaké ty plody, aby se ti vrátila síla," pověděl jsem jí klidně a podíval se kolem. Nedaleko nás bylo jezírko s čerstvou vodou, takže to byl náš cíl. "Pojď, uvidíš, že jakmile se napiješ, tak to bude lepší, musíš být vyprahlá," lehce jsem jí chytil za zátylek a mírně zatáhl, abych jí pomohl na nohy. Byl jsem teď skoro vyšší, než ona, ale neměl jsem takovou sílu, takže jsem potřeboval, aby mi trochu pomohla. "Jak ses tu vůbec ocitla?" zeptal jsem se jí a doufal, že když si budeme povídat, tak se bude cítit trochu lépe a už ne sama.

Postovaná 11

//Zubří pláň

Hezky zvesela jsem si klusal směrem dál od Zlatého lesa. Věděl jsem, že když se dostanu někam moc daleko, tak z toho budu mít problém, až se vrátím. Jenže touha po dobrodružství byla větší, než já. Prošel jsem celou tu pláň, na kterém byla různá zvířata a květiny. Byla to moc pěkná pláň, ale bylo na čase, abych se posunul někam dál. Někam, kde jsem to ještě neznal. A věděl jsem, že když půjdu tímto směrem, tak se dostanu do míst, které jsem nikdy nenavštívil. Došel jsem na nějaké území, které vypadalo snad ještě lépe, než to předtím! Všude byla krásná měkká zelená tráva, viděl jsem spoustu malým bobulí a plodů, které jsem chtěl okamžitě ochutnat. Sice jsem byl vlk a miloval jsem maso, ale ta sladká vůně plodů mě lákala.
Šel jsem směrem ke stromům, které jsem viděl. po cestě jsem zkoušel každý plod, který jsem našel. Nejdřív to byli takové malé plody, červené s malými pecičky. Jahody. Ty byly velmi sladké. Pak jsem našel keř borůvek. A ty byly taky dokonalé. "Hmmmm, to je výborný!" byl jsem naprosto nadšený. Šel jsem dál a už se blížil k těm stromům. A něco jsem zaslechl. Zastavil jsem se a zaposlouchal. Dal jsem hlavu na stranu, jako kdyby mi to mělo nějak pomoct. Uslyšel jsem někoho plakat. Znělo to jak nějaká vlčice. Moje gentlemanská a protektivní stránka se probudila. Rozešel jsem se trochu rychleji a pod stromem našel hnědou vlčici. "Aileen! Sestřičko! Copak tady děláš tak sama?" zeptal jsem se jí a sklonil k ní hlavu, šťouchl do ní čumákem, abych jí povzbudil, že už není sama.

Postovaná 10

Tania se dívala někam zasněně do dálky a říkala, jak má ráda hádky a to co přichází po nich. "Myslíš usmíření? Jo, to je fajn," usmál jsem se a úplně jsem ignoroval její sladký výraz, který zřejmě neznamenal nějaké usmíření. Já byl vždy proti boji a vyhýbal se tomu, proto jsem byl takový přátelský a našel ve všem nějakou skulinku, abych se tomu násilí vyhnul. Násilí bylo zbytečné, nedospělé a slabé. Slova vždy byla silnější a mohly ublížit víc, než nějaké kousnutí. Duše totiž byla mnohem víc zranitelnější. Proto jsem to rád uměl se slovy, než s drápy. Když jsem ale měl nějaký důvod, tak mi násilí nevadilo. To však bylo opravdu vzácně.
Pověděl jsem vlčici, že naše setkání již nemá smysl a měli bychom se rozloučit. Souhlasila s tím, akorát si neodpustila mě chytnout za zátylek. Byl jsem však rychlejší a tlapou velkých drápů jí sekl přes tlapu. Byl to spíše reflex. Instinkt. Skončil jsem i tak ve vodě a bylo to opravdu příjemné. "Děkuji Vám Tanio, přesně takové zchlazení jsem potřeboval! Měla byste to zkusit také, smyje to nepříjemné pachy," usmál jsem se a mával jí na rozloučenou. Nerozhodilo mě to, ani nenaštvalo. Ona mě shodila do vody, já jí pěkně škrábl na tlapě. Bylo to vyrovnané.
Když odešla, tak jsem vylezl z vody a oklepal ze sebe přebytečnou vodu. Moc jsem se ale nebál, že bych neuschnul. Vykoupat jsem se chtěl i předtím, než přišla ta skunčí vlčice. Rozešel jsem se pomalu někam dál. Vzhůru za dobrodružstvím!

//Bašta

Postovaná 9

Tania zřejmě nepochopila, co jsem tím svým názorem myslel. Přemýšlel jsem nad tím, zda jí to vysvětlím znovu, nebo to nemá cenu. Tahle vlčice totiž byla totálně proti víře a díky tomu neviděla nalevo ani napravo. S takovými to nemá cenu, pomyslel jsem si a díval se někam pryč. "Myslím, že bude lepší, když to nebudeme rozebírat. Názory by se měli respektovat a ne se hádat," pověděl na ukončení této debaty. Na to, jak jsem byl mladý, tak jsem byl docela chytrý. Samotného mě to někdy překvapovalo. Jenže nemohl jsem ze sebe dělat hloupého. Když jsem něco nevěděl, tak jsem se zeptal a nebylo to nic špatného. Ale teď jsem trochu litoval toho, že jsem se Tanie zeptal, co je to kult. Pak to totiž způsobilo její naštvání a odpovědi, na které jsem nic nemohl říct, protože by se určitě naštvala a to jsem nechtěl.
Když jsem jí nazval skunkem, tak se trochu naštvala. Avšak stále si proti mě nic nedovolila. Nabídl jsem jí, že by mi mohla taky vymyslet přezdívku. Odpověděla mi opět negativně. Její strohé odpovědi mě už nudili. Byl jsem mladý vlk, který potřeboval udržet pozornost nějakými zajímavostmi. A ona mě začínala nudit. "Slečno Tanio, omluvte mě, ale pokud se semnou nechcete vybavovat, tak proč tu jste? Viditelně Vás to se mnou nebaví, urážím Vás. Nebylo by tedy rozumné, abychom se rozloučili a šli si každý svou cestou?" zeptal jsem se jí vřele a díval se na ní s pochopením. Ne každý vlk byl přátelský a optimistický, ale pokud jí má přítomnost tolik otravovala, jak na první pohled vypadala, tak jsem nechápal, proč se mnou tady seděla.

Postovaná 8

Tania mi vysvětlila, co znamená pojem kult. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Nepřišlo mi, že bychom měli nějaké kruté praktiky, jak černá vlčice říkala. "No, asi záleží na tom, jaké vlky jste potkala. Já osobně Váš názor nesdílím, avšak ho respektuji," pokýval jsem hlavou a myslel si své. Bohové možná existovali, ale nemyslel jsem si, že by někteří vlci kvůli tomu byli krutí. Ano, jedno společenství tu bylo tvrdé a kruté, ale nemyslel jsem si, že by to dělali kvůli bohům. Podíval jsem se zpět na vodu a tvářil se neutrálně. Stále jsem nad tím tak nějak přemýšlel.
Nadále mi černá vlčice řekla, že všichni jí tvrdí, že bohové existují, ale všichni jí lhali. Podíval jsem se na ní se zamyšleným pohledem. "Slečno, a co když oni tomu věří a tím říkají pravdu? Pokud vlk něčemu věří, tak pak nemá smysl lhát. Někdo nevěří a pak mu to přijde jako lež. Zkuste se nad tím zamyslet. Ne všichni lžou. A navíc si nemyslím, že by lhali o víře," zavrtěl jsem hlavou a pokrčil rameny. Byl to můj názor a ona ho klidně nemusela respektovat, avšak já si za ním stál.
Tanie se nelíbilo, že jsem jí nazval skunkem. Pak zavrčela, že její jméno je lepší. "A vždyť to říkám! Nerozčilujte se, slečno, já to zle nemyslel. Spíš je dobře, že jste se mi představila. Pak bych tu přezdívku nemusel vůbec používat. Teda, pokud byste samozřejmě nechtěla. Avšak podle Vaší reakce hádám, že se Vám to moc nelíbí," zachechtal jsem se a mávl ocasem. "Jestli chcete, můžete mi také vymyslet přezdívku," zazubil jsem se, jelikož mě tohle nevadilo. Každý mi nějak říkal, takže jsem byl na to zvyklý.

Postovaná 7

Nechtěl jsem úplně vlčici říkat, že alfy Zlaté smečky jsou vlastně moji rodiče. Nerad jsem se s tím vychloubal. Vždy jsem to prostě zamlčel a pokud se někdo zeptal na přímo, tak jsem odpověděl pravdivě. Nemělo cenu lhát, ale zase nemělo cenu to cpát všem. Spíše jsem se pak zamyslel nad tím, jak se sem ta černá vlčice dostala. Neuměl jsem si vůbec představit, že by mě moře vyplavilo někde na cizím místě, v cizí zemi, samotného a nemít možnost se vrátit zpět. Nechtěl jsem přijít o svojí rodinu. Třeba tato vlčice má taky někde rodinu a přišla o ní, pomyslel jsem si a podíval se na ní. Chovala se už od začátku trochu nepříjemně, já si toho však nevšímal. Každý z nás měl nějaký důvod a pokud se tak chovala, protože přišla o všechny, které milovala, tak jsem tomu rozuměl, ale rozhodně jsem se jí nemínil ptát. "Ano, žijete, a to je velké štěstí," pokýval jsem hlavou.
Zarazil mě její tón hlasu, když zmínila bohy. Zeptal jsem se jí na její názor a dostalo se mi odpovědi, že na ně nevěří a je to prý nějaký kult. "Kultu? Co to znamená?" zeptal jsem se, jelikož tento slovní pojem jsem zatím neznal. "Rozumím, proč nevěříte v bohy. Pokud ve Vaší zemi neexistovali, tak je pochopitelné, že zde na ně nebude věřit. Hlavně je divný, že je nikdo nikdy neviděl. Kdo ví, zda existují i tady," pokrčil jsem rameny a zadíval se na chvíli na nebe, jako kdybych je měl spatřit. Jenže nikdo mi nikdy neřekl, že by potkal jednoho z bohů. Vlčice se představila jako Tania. "Moc pěkné jméno, rád Vás poznávám, Tanio. Jsem rád, že znám vaše jméno, jelikož jinak bych Vám musel říkat nějakou přezdívkou," prohlédl jsem si jí a zajiskřilo mi v očích. "Třeba - slečna Skunk! To je moc pěkné zvířátko a trochu mi ho tím světlým hřbetem připomínáte. Ale skunk smrdí..." nasál jsem vzduch do čumáku. "Vy ne, slečno, vy nesmrdíte," zavrtěl jsem hlavou s milým úsměvem. "Takže Vám budu říkat Tania, a ne Skunk," rozhodl jsem a pokýval na to hlavou, abych to potvrdil. Vůbec mi nedocházelo, že bych jí tím mohl urazit. Ale vůbec jsem to tak nemyslel.

Postovaná 6

Naše smečka byla krásná. Ty zlatavé listy, které nikdy nezmizely, i když byla zima. Naprosto úchvatné. A také docela k neuvěření. Vlk to musel vidět na vlastní oči, aby ocenil tu krásu. Černá vlčice mi řekla, že o tomto lese už slyšela. Usmál jsem se na ní. "Část toho lesa nepatří do území smečky, takže se na tu krásu můžete jít podívat bez obav, že byste narušila smečkové území," poradil jsem ji s úsměvem a dál se díval na vodu, jak proudí někam pryč z tohoto území. Voda také byla zajímavá a určitě prospěšná. Bez ní bychom nemohli žít. Miloval jsem vodu, stejně jako zemi. Ale bohužel bohové nenadělili a já nemohl ovládat oba živly.
Černá vlčice se mi svěřila s tím, že ji vyplavilo moře stejně jako další vlky. Nebyla tedy jediná. "To zní hrozně. Snad jste se moc nenalokala vody. Určitě to muselo být nepříjemné!" Nedokázal jsem si představit, že bych se topil. Pak jsem se pozastavil nad jejím tónem hlasu. "Nevěříte v bohy?" Zeptal jsem se jí a byl otevřený každému názoru. "Jak Vám mohu říkat? Já se jmenuji Atray," představil jsem se jí, byla to přeci slušnost, když už jsme spolu tady seděli a povídali si

Postovaná 5

Seděl jsem na zemi, díval se na vodu blízko mých tlapek a také na panoramata celé této pláně. Bylo tu opravdu hezky a vůbec jsem nelitoval toho, že jsem odešel na chvíli ze smečky, abych se sem mohl podívat. Byl jsem si jistý, že to někdo bude komentovat, ale to byl problém budoucího Atraye a ne mě. Takže jsem v klidu seděl a pak se i věnoval mé nové společnici. Navštívila mě tato vlčice a začala ze mě tahat trochu informace. Avšak mě o Zlaté smečce nevadilo mluvit. "My se najdeme vždycky, tím jsem si jistý. A ano, čekají na mě ve smečce. Slyšela jste, drahá slečno, někdy o Zlaté smečce? Je docela veliká, i když si myslím, že by území mohlo být o trochu větší," pověděl jsem jí informaci o naší smečce, ve které jsem měl domov. Byl jsem si jistý, že tato vlčice by jí nijak neohrozila. Byla hrozně hubená a vypadala slabě. Avšak nic jsem neříkal a nijak víc jsem si ji neprohlížel. Já sám jsem stále byl mladým vlčetem.
Zeptal jsem se jí, zda prozkoumává tyto krásné ostrovy. Docela jsem na to kápl, jelikož černá vlčice mi řekla, že shání informace, když už se tu objevila. "Tomu rozumím, ne každý má štěstí, že se zde narodí. Ale zase musí být skvělé, že jste prošla i jiné země! Jak jste se tu vůbec ocitla? Portálem?" zeptal jsem se jí a zvědavě naklonil hlavu. Docela mě toto zajímalo, jelikož já se zde narodil, takže nic jiného jsem neznal. Ale tato vlčice se zde zřejmě nenarodila. Takže jsem chtěl vědět, jak vypadá země, odkud pochází.

Postovaná 4

Seděl jsem a rozjímal se nad krásou tohoto místa. Přesně po tomhle jsem toužil. Prozkoumávat v klidu všechna místa této krásné země. Když jsem byl mladší, tak jsem nemohl sám nic. Vždy mě to hrozně rozčilovalo. Jenže teď už jsem rozuměl tomu, že rodiče se o mě pouze báli. Jenže museli vědět, že čím víc mi budou odporovat v prozkoumávání, tím víc to budu chtít. Když budu znát celou zemi, tak už zůstanu ve smečce a nebudu muset utíkat. Zajímalo mě, zda vědí, že jsem mimo smečku. Ale netušil jsem, kde jsou, tak jsem se rozhodl, že se vrátím dřív, než si toho vůbec všimnou. Lepší bylo žádat o odpuštění a ne o dovolení. Věděl jsem, že mi jednou odpustí. Měli mě rádi. Byl jsem jejich největší syn z vrhu.
Najednou jsem zacítil pach na této pláni. Nijak jsem to neřešil, jelikož tady určitě procházelo hodně vlků. Avšak jsem doufal, že to třeba někdo bude se stejnou zálibou v prozkoumávání, aby mi třeba dal nějaký typ kam se vydat. Najednou se za mnou vyrojila vlčice. Černá jako noc, se spousty jizev a světlým hřbetem. Posadila se vedle mě s úšklebkem a otázkou. "Také Vás zdravím, slečno. Ale kdepak, já opustil je," mávl jsem tlapou a mile se na ni usmál. "Co vy děláte v těchto končinách? Prozkoumávate zemi?" Zeptal jsem se jí přátelsky a nic si nedělal z jejího přístupu. Nebyl jsem zvědavý na nějaký agresivní postoj. Já se vždy choval mile a vstřícně.

Postovaná 3

//Zlaťák
Hned jak jsem myslel na lov, tak se přede mnou ukázala velká pláň. Minul jsem poslední stromy, které patřily ještě do zlatého lesa a najednou se nacházel na velké zelené pláni, na které se nacházel i potok. "To je pěkný!" Řekl jsem nadšeně a poskočil. Měl jsem z toho obrovskou radost. Povzdechl jsem si štěstím a podíval se kolem. Všude rostlo tolik květin! A těch zvířat. To byl pro mě ráj. Přemýšlel jsem, co všechno tu mohu prozkoumat. Přišlo mi, že to nemohu ani stihnout. Přitom jsem měl času kolik jsem jen chtěl. Byl jsem už starší, takže jsem si mohl dovolit být mimo smečku déle. Nebo jsem byl o tom přesvědčený. Pokud to tak nebylo, tak mě čekal velký průser.
Rozešel jsem se kupředu a zamířil si to nejdříve k vodě. Sehnul jsem hlavu a zhluboka se napil. Musel jsem se trochu ochladit, jelikož to vedro bylo úmorné. Doufal jsem, že třeba večer přijde nějaká menší bouřka, aby se ten vzduch pročistil. Navíc jsem si vždy všiml, že když bylo hodně velké teplo a svítilo sluníčko, tak tráva byla spálená a zmizel z ní život. Přál jsem si, abych svou magii ovládal na tolik, abych ji dokázal zase přivést k životu. Jenže tolik jsem si nevěřil. Byl jsem smířený s tím, že to bude dlouho trvat. Napil jsem se ještě jednou a pak si jen tak sedl, abych pozoroval celou pláň a užíval si toho klidu a života.

Postovaná 2

//Smečka
Vyběhl jsem mimo území smečky. Poznal jsem to podle toho, že jsem proběhl takovou hranicí, kde bylo hrozně moc pachů. Pochopil jsem, že to dělají členové smečky, aby se právě poznalo, kde ty hranice jsou. Ještě by mě zajímalo, jak se určují ty hranice. Proč prostě smečka nezvětší to území? Bylo nás ve smečce hodně, podle pachů, takže jsem si říkal, že větší území by se určitě hodilo. Jenže bylo mi jasné, že to záleží na alfě. A to byl vlastně můj táta a mamka! Třeba kdybych jim to navrhnul, tak by mě i pochválili. Řekl jsem si, že to bude můj plán, jakmile se s rodiči uvidím. Už jsem se těšil na to, co mi řeknou. Chtěl jsem, aby se smečka měla dobře. Protože když se měli dobře všichni okolo, tak i mě bylo dobře. A bylo důležité, aby byla ve smečce pohoda. Nesnášel jsem nějaké zbytečné dohady.
Běžel jsem přes zlatý les a užíval si ten pohled. Bylo dobrý, že tu bylo dost stromů, takže mě ochraňovali před úmorným sluncem. Jenže bylo mi jasné, že tento les není nekonečný. Takže mě jednou čekalo, že z něj vyběhnu ven. Jenže byl jsem rád, že je aspoň hezké počasí. Když pršelo, tak všichni byli smutní a to mě mrzelo. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se na to nemyslet. Chtěl jsem si udržet dobrou náladu. Takže od této chvíle jsem spokojeně klusal směrem mimo tento les a byl zvědavý na to, co mě na této cestě potká a co mě čeká. Doufal jsem třeba, že potkám nějakého vlka a budu moct si udělat kamarády. Vždy bylo super plánovat s jiným vlkem a ne jen sám. Možná bych je mohl přemluvit i k nějakému lovu! Napadlo mě a zachechtal jsem se. Nebyl jsem moc zkušený v lovu, ale moc mě to lákalo!
//Zubří pláň

Postovaná 1

Procházel jsem se po území smečky. Moc se mi tu líbilo. Bylo hrozně fajn, jak byli listy celou tu dobu zlaté. Vzpomínal jsem, že jsem si vždy myslel, že každý strom na celém světě má pouze zlaté listy. Teď, když jsem byl větší a starší, tak jsem si uvědomoval, že to tak není. A o to víc se mi ve Zlaté smečce líbilo, jelikož byla něčím odlišná. Neuměl jsem si představit, že bych někdy byl v nějaké jiné. Nebo natož úplně bez smečky. Zatřásl jsem se díky té představě. Tady jsem měl rodinu a nechtěl jsem je opustit. Kde vůbec jsou? Pomyslel jsem si a nasál pachy do čumáku. Pár vlků tu bylo.
Když jsem prošel celé území, tak jsem přemýšlel, co dál. Toto území jsem znal jako své vlastní velké nohy. Někdy jsem sice zakopl, protože jsem až moc rychle vyrostl, ale to nevadilo. Měl jsem chuť prozkoumávat jiná území. Došel jsem ke hranici území a podíval se do hloubky lesa. Snad nikomu nebudu chybět a nikdo mě nebude potřebovat, proletělo mi hlavou a pak se rozklusal směrem pryč z tohoto lesa, abych se vydal na průzkum. To mě velice bavilo a těšil jsem se, co na své cestě potkám za dobrodružství. Zatím jsem toho dobrodružství moc nezažil, takže jsem chtěl nejraději všechno a hned. Proto jsem se hnal kupředu, i když bylo hrozné teplo.

//Zlaťák

Ležel jsem někde uprostřed zlatého lesa, ve kterém sídlila smečka, do které jsem již od svého narození patřil. Otevřel jsem své zelené oči a párkrát zamrkal. Světlo bylo opravdu silné. A já musel spát dlouho. Pomalu jsem se postavil na všechny své ztuhlé nohy a protáhl se. Kdybych byla starší, určitě by se v mém těle ozvalo zakřupání. Netušil jsem, jak dlouho jsem spal a ležel v jedné poloze. Ale cítil jsem, že to bylo dlouho. Porozhlédl jsem se kolem sebe, jenže nikdo tu nebyl. Na obloze svítilo slunce, které slibovalo, že celý dnešní den bude horký. Stáhl jsem uši a povzdechl si. Neměl jsem moc v oblibě až moc horké dny. To se pak vlkovi nikdy nic nechtělo. Pouze ležet někde ve stínu. Jenže to já si už nemohl dovolit, jelikož jsem spal až moc dlouho a určitě mi toho hodně uniklo.
to mi připomnělo, že jsem nevěděl, kde se nachází moji rodiče a sourozenci. Doufám, že se jim nic nestalo, pomyslel jsem si trochu s neklidem. Jenže všichni moji sourozenci už nebyli tak malí, jako jsme bývali. Hrozně to uteklo a já věděl, že za chvíli nás čeká zase zima. To znamenalo, že na tomto světě existujeme již něco okolo roku. A všichni jsme tak rychle vyrostli! Já teda trochu víc, podíval jsem se s touto myšlenkou na moje obří baculaté tlapy. Nebyli úplně tlusté, ale větší, než u mých sourozenců. Přemýšlel jsem, co bych tak mohl dělat. Co takhle menší průzkum po lese? Napadlo mě natěšeně a poskočil. Pomalejší chůzí jsem se rozešel po smečkovém území a prozkoumával každou díru, každou kytku nebo létající zvíře, které mi proletělo nad hlavou.