Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechtěl se přímo plést do rozhovoru mamky se ségrou, jenže Merlin viděl naposledy před několika měsíci a zajímalo ho, co nového zažila. Proto se k nim přizadelil a usadil se pohodlně na zem, jeho baculatý zadek mu dával dostatečný komfort k tomu, aby se mu sedělo pohodlně i na kamení. Nechť žijí faldíky! Musel se zeptat Merlin na titány, když už je zmínila a zvědavě u toho natočil hlavu ke straně. "Páni! To bych chtěl vidět!" pronese nadšeně, chtěl se toulat, ovšem netušil zda by mu to bylo dovoleno, ale teď když už je vetší by to snad nemusel být problém a v tom ho také utvrdí mamka. Zvesela se proto na ní zazubí a zamává ocasem, aby dal najevo jakou má radost. "Já bych byl opatrný," přikývne na její slova, když svůj pohled věnuje bílé vlčici, alfě a jeho matce v jednom. "A taky bych se určitě vrátil, jako Merlin. Ta se taky vrátila," poznamená ještě, aby bylo jasné že se nemíní zdekovat na furt. Možná by se mohl na průzkum vydat s Deironem? Když ho najde, určitě to bude stát za to.
Následující rozhovor o někom jménem Rosé ho zaujme, jak že si nenechá ségru ujit a tak? O čem to ty dvě mluví? Nechápavě se proto podívá z jedné na druhou, to budou určitě nějaké holčičí věci! "O čem to mluvíte?" zeptá se, jeho jediná vášeň a láska, či cokoliv obdobného patřila jídlu. Tudíž těmhle věcem moc nerozuměl, měl rád především to, co mohl sníst. Musel se na ně obě dívat dost zamyšleně, z čehož ho posléze probudila Merlin ohledně portálu. Přikývl. "Tak portál? Hm, to asi bude zajímavé! Myslím... myslím že bych mohl najít Deirona a spolu sním cestovat, nechci jít totiž sám. Nebo by jsi mohla jít se mnou ty..?" zvědavě koukne na sestřičku, mávne ohonem. Tak či tak, v nejhorším případě tam prostě vyrazí sám a bude objevovat taje souostroví, kde se narodil. Promnul si přední tlapkou tvář, kde ho něco kousalo a potí se podával na mamku. "Hm... Asi jo? Tedy, předtím jsi říkala že to budu muset s tátou, tak nevím... Neměl bych jí t raději za ním?" vzpomene si na slova bílé a zvědavě natočí hlavičku, raději by zůstal. Tátu neviděl dlouho a ve společnosti bílé a strakaté mu bylo docela dobře.

Dosti zvědavě pokukoval po sestřičce, co si pamatoval, nebyla na nějaké objímání tudíž raději sedl kousek od ní a ocáskem bubnoval o hlínu za sebou. Byl rád, že ji opět vidí živou a jak vidno i zdravou. Jemně naklonil hlavičku ke straně, když mu přiložila tlapku na rameno a vycenil tesáky ve veselém úsměvu. Postavil se proto na tlapky a jen jemně, na pozdrav se o ní otřel. Už teď z n cítil spoustu pachů, což muselo znamenat, že určitě potkala mnohem víc jiných tváří než on. Jen co se s Merlin přivítal, znovu si sednul, aby ji tak mohl zahrnout spoustou otázek, jejichž odpovědi jej už předem velmi zajímali. Co asi prožila za tu dobu, co byla pryč? On se zatím podíval jen kousek dál, do hor a znal vlastně krom Zariny jen členy vlastní rodiny. Pozorně se proto zaposlouchal do jejího vyprávění ohledně dalšího ostrova a titánech. ”Titáni?” zopakoval po ní překvapeně a přeměřil si ji možná trochu pochybovačným pohledem, co je ksakru titán? ”Vůbec jsem netušil že je tu další ostrov, hmm... Možná bych se mohl taky toulat,” poví zamyšleně, a přitom se podívá na mamku, neměl tím namysli, že by utekl a nevrátil se, ale rozhodně by nebylo špatné poznat víc míst a vlků! ”A co je to ten titán? Nedovedu si to představit,” zeptal se, přeci jen měla se zdejším světem větší zkušenosti. A o tomhle on nikdy s nikým nemluvil, tudíž to vzbudilo jeho přirozenou zvědavost. ”To by bylo fajn!” pronese nadšeně, zatímco vyskočí na tlapky a trošku na místě zakluše, jako nějaký netrpělivý koník. ”Myš jsem ještě neměl a zatím jsem tedy sám nic neulovil...” přizná se a koukne se na moment do země, je o tolik pozadu proti Merlin až se za to trochu styděl. ”Hm, nějakou chvíli jsme byli s Deironem s Vačicí,” začne, přičemž neopomene nazvat chůvu Vačicí, jelikož se mu to vrylo do paměti více, jak její oficiální jméno. ”Pak nás našla mamka, vydali jsme se totiž na průzkum, ale v horách to nebylo bezpečné, tedy jak říkala mamka. Takže jsme se s ní vrátili a když nás mamka učila lovit, tak vzal Deiron roha,” oklepe se, tohle se mu moc nezamlouvalo. Však si slíbili, že budou pořád spolu a teď byl Dei někde pryč.

Pravděpodobně musel usnout hned po tom, co si nacpal panděro pomalu k prasknutí. Schoulený v klubku podřimoval, dokud si dostatečně nedobil ztracenou energii. Pomalu začínal vnímat okolní zvuky které byli doposud utlumené, díky únavě. S rozespalým zakňouráním se protáhl a z polohy supermana se tak přemístil na polohu mrtvolky, zazíval a až poté otevřel očka aby se podíval kolem sebe. Postavil se na tlapky a rozhlédl se po okolí, byl na tomto místě docela sám, ale jeho čumáček mu dával najevo, že nedaleko odsud je nejen máma, ale taky ségra. Mer? Zvědavě naklonil hlavičku ke straně a zavětřil, jak mu to mamka vysvětlovala aby určil ten správný směr, kterým by se měl vydat.
Pomalu rozpohyboval svoje baculaté tělíčko a klusem se vydal po směru známých pachů, které ho k sobě lákali stejně, jako sladký nektar kolibříka. Netrvalo nijak závratně dlouho a mohl se zastavit mezi stromy se zlatými korunami, sotva pár metrů od dvou vlčic. Zavrtěl ocáskem a vesele se usmál, ségra se fakt vrátila! Doklusal tedy blíže ke strakaté vlčce a mávl ocasem ze strany na stranu, chtěl jí neskutečně moc pomazlit, ale až příliš živě si pamatoval jak nemile reagovala na Deirona proto zůstal stát kousek od ní a posadil se na baculatý zadek. "Merlin!" oslovil jí zvesela a jedním očkem koukl k mamce, zrovna se spolu o něčem bavili a tak se zvědavě koukl na sestřičku, protože chtěl vědět co nového se naučila zatímco byla pryč. "Kde jsi byla? Zůstaneš tu? Aaaa... co jsi se všechno naučila? Potkala jsi někoho nového? Budeš mi o tom vyprávět?" vychrlí na ní několik otázek, přičemž zlehka, spíše líně bubnuje ohonem o zvlhlou zem.

Líbilo se mi tohle učení lovu, které nám mamka ukazovala. Všechno co nám říkala bylo tak zajímavé a nové, že jsem se do toho zabral jako ještě nikdy. Větřil jsem pachy a zkoumal stopy ve sněhu jako kdybych byl v nějakém transu, probudilo mě až když mamka křikla na brášku a já se tak otočil prvně na mamku a poté se podíval, kam to bráška běží. Prvně jsem udělal několik rychlých skoků jako kdybych se za ním chtěl rozeběhnout, ale zarazil jsem se. Podíval jsem se na mamku a zavrtěl jsem ohonem, nechtěl jsem aby tu zůstala sama a tak jsem se rozhodl tentokrát brášku nepronásledovat.
Souhlasně jsem přikývl na její slova, měl jsem hlad a lovení se mi skutečně líbilo. "Jo! Tak jo, ulovíme si ho a sníme si ho samotní!" vrtěl jsem ocáskem a sledoval jsem to, co mamka dělá. Byl jsem sice několik metrů za ní, ale jasně jsem viděl jak se chová, snažil jsem se jí i napodobit a tak jsem i já, přimáčkl své baculaté bříško k zemi. Pak jsem vystrčil zadek do vzduchu a vyskočil jsem stejně jako to udělala mamka, samozřejmě jsem já, na rozdíl od mamky, dopadl do sněhu a ne na zajíce. Ten by mi beztak spíš utekl, než že bych ho chytil s tím svým panděrem, ale aspoň jsem si to zkusil. Důležitě jsem se podíval na mamku, jako jestli mě viděla a jestli to bylo dobrý a pak už jsem jí cupital naproti. Zvedl jsem hlavičku a naklonil jí ke straně. "Ale já jsem silný!" pravil jsem důležitě a ukázal jsem čumákem na svoje baculaté bříško, to se snad taky počítá nebo ne? "Hm, myslím že tomu rozumím! Musím..," odmlčel jsem se a podíval se na zem, hledal jsem správná slova. "Musím nejdřív najít stopu nebo pach, jako předtím a pak to najit a potom.. potom to chytit a sníst!" zazubil jsem se na mamku, už se mi i sbíhali sliny na toho zajíce. Takže hned jak byla možnost, pustil jsem se do něj. "Já byh to škussil až pothom," huhlal jsem s plnou tlamou masa a spokojeně jsem u toho vrtěl ohonem.

<< Zubří pláň.

Cupital jsem vedle mamky a brášky, pomalu už mě zmáhala únava a hlad proto jsem ve svém tempu polevil a poklidně cupital poblíž svého rodiče. Brzy jsme se octli zpátky ve Zlatém lese, v naší domovině. Zvesela jsem si zavrtěl ocáskem a poslouchal mamku, která se nám snažila vysvětlit další zajímavé věci, které mě zaujali. Proto teď měla mamka mou veškerou pozornost, doslova jsem na ni vysel očima protože já a jídlo? To je jedna velká nikdy nekončící láska! Zavrtěl jsem ocáskem a podle rad mamky jsem se zaposlouchal do zvuků lesa, nasával jsem pachy do čumáčku a snažil se ignorovat pach mamky a brášky. Vážně jsem se hodně snažil, že jsem se samou soustředěností mračil na svoje okolí.
Když jsi však zaslech lasknout vetvičku, netrpělivě jsem poskočil na místě a ukázal tlapkou k místu, odkud jsem zvuk slyšel. "Tam... tam něco je!" hlesl jsem k mamce a poté se konečně taky podíval na stopy ve sněhu, které našel bráška. Zavrtěl jsem ocáskem a čekal, co budeme dělat dál.

<< Sněžné Tesáky.

Snažil jsem se přijít na jiné myšlenky a tak jsem si chtěl dát s bráškou závod, štípl jsem jej proto a začal mu utíkat. Metelil jsem, co mi packy a síly stačila, ale musel jsem sám sobě přiznat že je to pro mě najednou neskutečně namáhavé. Snažil jsem se běžet i přesto, že jsem pomalu plival plíce únavou a tlapky se mi pomalu pletli, div jsem neskončil čumákem napřed ve sněhu. Nakonec jsem to vzdal i já, neboť jak jsem později zjistil, i bráška už cupital vele mamky.
Zpomalil jsem abych se k nim připojil a koukal jsem kolem, když jsem teď nedělal hlouposti, mohl jsem přemýšlet. Zkoumal jsem cestu kterou nás mamka vedla, ani mi nevadilo že se vracíme zpátky domů, naopak jsem se i těšil. Chtěl jsem někam složit tlapky a odpočinout si, trochu se prospat a ideálně se i najíst. "Mám hlad," postěžuji si u čehož se odívám na mamku, kterou přejedu zkoumavým pohledem. Uloví nám něco dobrého? Vpadala, že je sama unavená...

>> Zlatý les.

Mamka bránila taťku a já to moc nechápal, nelíbilo se mi, že tu taťka není a věnuje se nám jenom mamka, ne že bych toho litoval, ale taky jsem chtěl poznat tátu, kterého jsem prakticky neznal. Matně jsem si pamatoval jak vypadá, ale opravdu jen matně. Koukal jsem na mamku se zájmem a naslouchal jí, protože mě opravdu zajímalo co mi o respektu poví, střihal jsem oušky a nakláněl zvědavě hlavičku do stran. Toužil jsem po vědění a pochopení toho, co mi mamka říkal. Snažil jsem se vstřebat její slova a pochopit je, automaticky jsem si je ukládal v hlavě abych si je zapamatoval. "Hm, to asi chápu," zhodnotím nakonec a podívám se na brášku. "Znamená to, že mám respekt k tobě a bráškovi, když jsem tu s vámi a poslouchám a... tak?" zeptám se, abych se utvrdil, jestli jsem to správně pochopil a lehce zavrtím ocáskem. '"Hmm, ale...ale já chci taky aby se staral táta," řeknu jí, přičemž se na ní smutně podívám a poté popojdu k bráškovi. "Chci a by si s námi táta taky hrál a učil nás," vysvětlím mamce, načež jsem dloubl do brášky a štípl jsem ho do tváře, abych ho vyprovokoval ke hře. Na mančina slova už jsem nic neříkal a, pokud se mi podařilo brášku vyprovokovat, rozeběhl jsem se za mamkou a snažil se tak utéct bráškovi, aby mi to štípnutí nemohl oplatit.

>> Zubří pláň

Byl jsem vděčný že tu s námi byla máma, alespoň tak. Pomalu jsem se přistihl, že už si moc nepamatuji ani to, jak táta vlastně voní, smutně jsem proto koukal na mámu a poslouchal její vysvětlování, kterým se mě snažila uklidnit. "Ale já nechci aby smečku, já chci, aby všímal mě!" zaprotestuji a nafouknutě udeřím tlapkou do sněhu, až mámu ohodím malou sprškou, která jí zasáhne do hrudníku. Sice jsem její slova, alespoň zpola pochopil, ale ani tak se mi nelíbilo, že se táta věnoval smečce a sestřičce. Tentokrát jsem byl i tročku naštvaný ač smutek rozhodně nad mými emocemi vítězil. "Když může být se Sill, může i s náma, ale nece," řeknu následně svůj názor, který si myslím a chovám se mámě mezi přední tlapky, kde si pohodlně sednu a trochu se tím i zahřeju.
Podíval jsem se na brášku, rozhodně jsem měl ve své malé hlavičce stále zakotvený především svůj názor. Protože i když jsem matčiny slova chápal vcelku jasně, nerozuměl jsem tomu, proč se ségrou je, ale s námi ne. V tom musel být zakopaný vlk, dozajista. "A co toje ten.. resp..respe-ket?" vysoukám ze sebe s obtížemi, zase jsem slyšel nové slovíčko a netušil jsem, co si pod tím představit. Zvědavě jsem naklonil hlavu ke straně a sledoval jsem mamku dychtivým pohledem, až mi to vysvětlí. Zajímalo mě, jestli to není něco podobného jako ta alfa, o které mamka mluvila.
Byl jsem vděčný za to, že alespoň Zarína souhlasila s tím, že jí smíme říkat Vačice. Líbilo se mi to víc, než její jméno, které nám bylo prozrazeno, nicméně, jsem nebyl schopen si ho zapamatovat, jelikož jsem jí už měl zakódovanou jako Vačici. Když následně mamka zmínila, že nás má táta rád všechny stejně, nakrátko jsem stáhl ouška k hlavě a zavrtěl jsem hlavičkou. "Tak proč za náma nepřišel on, ale ty?!!" vypálil jsem na mamku nazlobeně, přičemž jsem si hned neuvědomil, že to třeba vůči mamce může znít pěkně ošklivě. Proto jsem hned po svých slovech zakňučel, a více se k mamce přitiskl aby pochopila, že jsem opravdu rád, že tu se mnou a bráchou je. Že jsem svoje slova nemyslel tak ošklivě, jak jsem je řekl.
Chvíli na o už nás mamka pobízela k tomu, abychom se hnuli z místa a tak jsem trochu neochotně odcupital stranou a podíval se na brášku. Co jsme vůbec objevili? "Ještě nic..moc," oznámím mamce, přičemž se podívám kolem a začnu se brodit sněhem, jako kombajn. Drže jsem se jen pár metrů od mamky a koukal jsem se zvědavě kolem.

Upřeně jsem sledoval mamku a poslouchal jí, když se mi snažila vysvětlit, že vačice je nějaké zvíře, já si ale v myšlenkách stál za svým. Teta Vačice zůstává Vačicí i kdyby nechtěla, tvářil sem se, jako kdyby se mě tahle poučná chvilka vůbec nedotýkala. Nehodlal jsem měnit názor, pro mě je Vačice ta vlčice, která mi dala najíst a starala se, když tu máma nebyla.
Už jen tím, že s námi mamka mluvila se mi začínala zlepšovat slovní zásoba, cucal jsem ta slova jako houba. Bažil jsem po dalších informacích a slovech, které by rozšířili mou zásobu vědění a slov. Zamával jsem ocáskem, ale vzápětí jsem ho stáhl a smutně se podíval na mámu. Vyprávěla o tom, že tatínek je se sestřičkou. S tou, kterou jsem ani pořádně neviděl, matně jsem si vzpomínal že měla světlí kožíšek. Měl jsem dojem, že se mi hrnou slzy do očí minimálně se mi teď museli lesknout od návalu emocí. "Mhm, táta není..." tavrtěl jsem smutně hlavičkou, nerozuměl jsem úplně tomu co se dělo, ale měl jsem svoje pocity a ty mě šíleně tížili. "Šel pryč, protože nás nechce," fňukl jsem, mrzelo mě, že jsem ho pořádně ani neviděl. Neznal jsem ho, naposledy jsem jej viděl, když mě mamka vzala ven a pak jsem měl prázdno, celou dobu mi to vynahrazoval někdo jiný. "Nemá nás rád, že? Jsme špatní a tak jsme pro něj... fuj," pronesu, přičemž se podívám na mámu, div mi nekanou slzy z očí. Měl jsem teď jen jí a brášku a bál jsem se, že i ona zmizí někam pryč... a co teprve, kdyby zmizel i bráška?!
Snažil jsem se věnovat mámě a vysvětlit jí, co jsme objevily, pořád jsem byl tak nějak bez nálady. Brzy jsme byli vyrušeni někým dalším, jehož hlas mi byl povědomí. Otočil jsem proto hlavu směrem k tmavé vlčici a zavrtěl jsem ocáskem, div jsem jím bráškovi opět nenamlátil čumák. Veseleji jsem ňafl jejím směrem, ale než jsem stihl něco říci, vysvětlil Deiron že to je teta Vačice jenže máma ho opravila. Nafukl jsem tvářičky, "ne!" Zaprotestoval jsem, když se nás mamka snažila opravit. "Vačice hezčí," dupnul jsem si, prostě se mi to líbilo víc a líp se to i vyslovovalo.

Čekal jsem a čekal, dokud jsem nebafl na mámu, která sebou plácla do sněhu, zahihňal jsem se a skočil na ní, jako na zajíce. Hravě jsem jí začal žužňat chlupy na tváři a vrčel jsem u toho, jako kdybych bal zrovna teď ten největší predátor na světě. Následně jsem hry zanechal, abych se s mámou přivítal a olízal jsem jí tvář, přičemž jsem jí ocasem bušil radostně do hrudníku. Stříhal jsem ouškama a zvědavě jsem naklonil hlavičku ke straně, když začala mluvit. "Nechtěl jít s Vačicí a tak šla... pryč," vysoukám ze sebe přičemž si sednu a trochu u toho smutně zakňučím, mísili se ve mě emoce. Ale pro teď jsem byl rád, že je tu máma s námi. Později mi, díky ní i došlo, že ten hlavolam, jsou naše jména a já jsem Atray, přičemž jsem zavrtěl ocáskem a koukl se na brášku, jako bych mu tím chtěl říci, že 'vidíš, záhada vyřešená!"
Chvilku jsem nehnutě seděl, ovšem jen co se mamka zeptala co mi dva tu děláme, zavrtěl jsem ocáskem a začal jsem na místě poskakovat. "Šmě objevevovatelé!" řekl jsem důležitě a podíval jsem se kolem, jako kdybych hledal nějaké bájné monstrum.

<< Zubří pláň.

Vločky jakoby líně padali k zemi, zaujatě jsem je při chůzi sledoval, ale prioritou pro mě byli kopce, tyčící se do výšky. Byl jsem jen malé vlče, neměl jsem nejmenší tušení o tom, zda a jak to může být na takovém místě nebezpečné, ohlédl jsem se na brášku a vrtěl jsem ocáskem. "A to jmenujete ty, bo já?" zeptám se, když zaregistruji jakousi komoleninu. Jo něco takového jsem od mámy taky slyšel, ale netušil jsem, kdo je kdo, nebo je to jeden? "Ne Zari, ona
Vačice," pokývám důležitě hlavou, protože se mi to líbilo víc, než to, co nám řekla než jsem vzal do zaječích. Rozhlédl jsem se kolem, srst jsem měl nabalenou sněhem a trošku mě brněli nožky od zimy, ale líbilo se mi, jak tu bylo bílo. Chtěl jsem po bráškovi skočit, jenže v tom jsem zaslechl povědomí hlas, nastražil jsem ouška a otočil se za zvukem. V očích mi zajiskřilo, když mi došlo že je to máma. "Áůůůů," zaklonil jsem hlavičku, abych mamku upozornil na to kde spolu s bráškou jsme, netrpělivě jsem u toho přešlapoval na místě a koukal se kolem. Uh, její srst tak moc splývala s okolím, že jsem měl problém se soustředit na to, kde je. V tom mě ovšem napadlo něco naprosto ženiálního, spojil jsem si to s tím, že máma není vidět, protože je bílá. "Poď schovat! Bafneme na ní!" navrhl jsem a aniž bych počkal na odpověď začal jsem se hlavou napřed zavrtávat do sněhu. Když není vidět máma, nemůžeme být vidět ani my, no ne? Samozřejmě jsem musel vystrčit alespoň trošku hlavu, abych vůbec věděl, kde máma je abych na ní mohl bafnout. Nějak mi nedocházelo, že mě může vidět, krčil jsem se tam jak veverka v díře stromu, a bylo mi jedno že mě máma musí vidět na několik metrů. Fakt jsem se snažil tvářit nenápadně, počkal jsem na vhodnou chvíli abych se pak mohutně odrazil zadními tlapkami a vyskočil jsem ze sněhu s hrozitánsky nestrašidelným "BAF!!"

<< Bašta

Metelil jsem si to za stínem, který přede mnou utíkal a mě to přišlo jako zábava, odvedlo mě to od veškerých myšlenek, které jsem měl do teď v hlavě. Mohl jsem být jen rád, že mi okrajově uvízla slova tety Vačice v hlavě, ohledně jména. Ovšem momentálně jsem na nic takového nemyslel, moje baculaté tělo se neslo krajinou, trošku těžkopádně, ale metelil jsem rozhodně jako blesk. Chtěl jsem si hrát s tím stínem, který se mi ovšem ztratil z dohledu, ale já naivně čekal, že ho ještě někde potkám a tak jsem neměnil směr.
Až když mi definitivně došlo, že to nemá nejmenší smysl jsem se zastavil a porozhlédl jsem se po okolí, švihl jsem ocáskem a podíval se kolem. "Neřád, utek!" postěžoval jsem si pro sebe a ohlédl se, jestli jsem tu sám nebo se mě bráška držel. Nasál jsem pach do čumáčku a podíval se do dálky za sebou, ve sněhu bylo vidět stop, které jsme za sebou zanechali ovšem, stopy Vačice tu nebily. Zastříhal jsem oušky a dal se do kroku, aniž bych vůbec věděl kam já to vůbec mířím. "Bude ze mě.... objevevovatel!" vymáčkl jsem ze sebe a zadíval se na hory, které mne uchvátili. "Táám.. tááám chci jít!" zajásal jsem a ťapkal jsem si to k horám. "Hm, a jmenujete... jak říkala?" podívám se na bratra se zájmem, těch jmen jsem slyšel tolik když máma přišla. Ale které z nich, bylo moje?

>> Sněžné tesáky.

Ze začátku jsem neskutečně hltal, až jsem měl pocit, že některá sousta nebudu ani schopen polknout, jak jsem měl plnou tlamu. Postupně, jak se mé bříško zaplňovalo jsem přestával hltat, a následně jsem už jedl klidně a vychutnával jsem si každé sousto, které jsem měl na jazyku. Pečlivě jsem žvýkal a užíval si toho, že se můj žaludek zase na nějakou dobu zaplní. Otázkou bylo, jestli později najdu nebo dostanu zase nějaké jídlo, asi proto jsem se nacpal o něco více, než bych chtěl. Na horší časy, samozřejmě. Jen letmo jsem koukl na brášku, který vysvětloval že maso nám chutná, ale ta chlupatá věc ne. Nešlo to nějak víc sundat? Bylo to vážně hnusný, snad to nebudeme muset sníst taky to bych byl nerad.
Pak se bráška zeptal na to, co je to "to jmenujete", zvědavě jsem zvedl hlavu a podíval se na tetu Vačici, čekal jsem až nám to vysvětlí. Pak mě však zaujalo něco v dálce, vypadalo to jako stín? Stříhl jsem oušky a rozcupital se za tím, jen jsem koukl na bráchu, jestli mě následuje nebo ne. Ani mě nenapadlo něco říct Zarině, prostě jsem to chtěl prozkoumat a tak jsem metelil pryč.

>> Bull meadow

Byl jsem celej nerudnej z toho, že mi ta mršina nešla sežrat. Sice jsem chvíli olizoval krev u rány, která alespoň maličkato uklidnila bolest v bříšku, jenže s tím zbytkem jsem netušil, co s tím dělat. Nasupěně jsem udeřil tlapkou do zajíce před sebou, byl jsem už úplně zoufalej z toho všeho co se dělo. Sestřičky byly fuč, rodiče tu také nebyli! Nemají mě rádi! Mě ani Deirona, vzdychl jsem nešťastně, ale myšlenky zůstaly schovány hluboko v mé starostmi ztěžklé hlavičce.
Vlčice se pustila do názorné ukázky a tak jsem ji pozorně sledoval, jak z tě věci odtrhla kus masa a s klidem si jej rozžvíkala. Jak se dostala pod ty chlupy? Natočil jsem zmateně hlavičku ke straně, protože mě to tedy vůbec nešlo. Měl jsem leda tak plnou tlamu otravných chlupů, které rozhodně nechutnaly nijak dobře, navíc se mi lepily na jazyk a bylo to spíše nepříjemné. Bráška se pustil do jídla jako první, spustili se mi sliny jen co jsem ucitil vůni které jsem chvíli věnoval pozornost, začal jsem si z toho mlsně olizovat čumáček. Jen co se bráška posunul a udělal mi místo, nacpal jsem se k němu tak, že jsem se na něj trošku nalepil jelikož mi už začínal být velká zima a i ka si urval kus masa. Prvně jsem to opatrně rozžvýkal, ale jen co jsem zjistil jak je to dobroučké, začal jsem jíst. A pěkně hltavě, protože jsem se chtěl zabavit toho nepříjemného hladu, který mě trápil.

Snažil jsem se kousat do srsti, trhat a snad i sápat, ale vůbec mi to nešlo. Nedokázal jsem se dostat pod tu věc, která mě lehtala až v krku, někde na mandlích. Zavrčel jsem, no na jednu stranu jsem byl pořád rád za to, že ani bráškovi se nijak zvláště nedařilo. Naštvaně jsem zavrčel a začal jsem do toho kousat víc. Jenže krom pár oděrek že kterých vytekla trošička krve, jsem s tím nic nezmohl. Pak jsem to, během proslovu Vačice, prozkoumával pohledem. Hledal jsem cecík jako u mámy, s tím jsem aspoň věděl, co mám dělat!
Žaludek ní hlasitě zavrčel a já se k němu přidal. "Nejde," přilákal jsem na bráškova slova a podíval se mrzutě na vlčici, chtěl jsem ji tím dát najevo, že nevím co s tím mám dělat abych se dostal přes tu pružnou věc, o které ještě nevím že se tomu říká kůže. Vadila mi ta srst, které jsem měl plnou tlamu a nechutnalo mi to díky tomu. Mrskla jsem ocasem a rozplácl se na zemi, možná jsem jen neměl sílu? Čumákem jsem zajel do mrtvolky a začal olizovat ránu, kterou zvířeti vlčice zkrátila život.