Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejní zač, s Ázou se dobře spolupracuje.
Tlapku poprosím k Zeice do vrozené magie. ^^ Kuji třeba zase někdy.

Zapsáno

<< Zlatý les.

Tahnul jsem se za bráškou a Vačicí jako stín, nespokojeně jsem si brebtal pod čumák. Měl jsem pocit, že se na mě všichni, až na brásku, vykašlali. Mámu zajímal ten Rehex-něco, táta byl někde pryč a i sestřičky byly pryč. Tu první jsem už dlouho neviděl a ta druhá odešla, upřímně jsem měl taky chuť jít někam pryč, ale! Vačice slíbila jídlo a to pro mě teď bylo prioritní, většina mého vzteku který mnou vládl přeměnil právě z hladu. Byl jsem doslova naštvaný od hladu, který nutil můj žaludek dělat nespokojená salta. Bříško mě od hladu bolelo a navíc mi začínala být zima od toho, jak se všude kolem nahromadilo to bílé cosi. Co to vůbec je? A je to k jídlu?? Jelikož moje tělo nemělo potřebné živiny, začala mě zmáhat únava. Chtěl jsem si lehnout a spát, třeba bych se probudila a neměl bych hlad! Třeba by mi už nebyla ani zima! Šli jsme tak dlouho, alespoň mi to tak připadalo že je to celá věčnost. Byl jsem smutný, naštvaný a hladový div jsem hladem nešilhal a tlapky mi šli pomalu šejdrem, jak jsem se ploužil na konci řady. Ani to, že jsem se musel narodit tou bílou věci kolem, mi cestu neusnadňovalo. Zprvu jsem se snažil jít ve stopě Vačice, ale moje nožky nebyly ani zdaleka tak dlouhé, jako ty její. Tak jsem to zkoušel alespoň tak, že jsem šel ve stopách brášky. Naprosto jsem odignorovalval, že Vačice volala na sestřičku přesto jsem si zapamatoval, že ji říká prcku. Sice jsem netušil co to znamená, ale spojil jsem si to se sestřičkou.
Konečně jsme se zastavili a já se podíval na Vačici, která položila otázku které jsem nerozuměl. Jmenujete?? Natočil jsem hlavu ke straně, chvilku ji sledoval a mírně se mi rozzářila očka. "Je to k jídlu?" zeptal jsem se s neuskutečnou naději v hlase, že je to něco k jídlu co nam vlčice přinese. Poslouchal jsem jí ale stejně jsem si nebyl jistý, co přesně po mě a bratříčkovi vlastně chce. Unaveně jsem si sedl do sněhu, už jsem ani moc nevnímal chlad od té bílé věci, která mě teď studila do zadku. Byl jsem skoro bílej, jemně jsem se oklepal ve snaze zůstat to dolů a podíval jsem se na brášku jen co se vlčice rozešla pryč. Co když se už nevrátí? Jak si mám sám sehnat jídlo? Mám hlad... ptal jsem se jen sám sebe, ty myšlenky mě tížili stejně jako pocit, že mě moje rodina nemá ráda.
Vačice se vrátila i s něčím v tlamě, bylo to chlupaté a byla z toho cítí krev, stejně jako z mámy. Chvíli jsem tu věc, ležící na zemi sledoval s nechápavým výrazem, jak to mám sníst? Opatrně jsem k tomu popošel a dloubl jsem do toho tlapkou, mírně jsem sebou cukl když se ta věc pod mou ranou lehce pohnula, ale zase jsem k tomu popošel zpátky. Očichal jsem si to, v tlamičce se mi spustili sliny jak hezky to vonělo a i to trochou hřálo. Podíval jsem se na brášku, ten si asi taky neveděl rady, proto sebou plácl do toho bílého studícího. Zkusil jsem tedy metodu pokus a omyl, zakousl jsem se do toho, ale moje zoubky rozhodně nebyli schopné dostat se pod šestý která se mi lepidla na nazyk. Zaxichtil jsem se, to chlupaté bylo pěkně fuj! Podíval jsem se na vlčici se sklopenymi oušky, jediné co jsem mohl bylo olizovat to místo, odkud řekla krev ale. "To ne dobrý," zakňučel jsem, je tohle vůbec k jídlu?

Čím déle jsem tu stal, tím spíše jsem měl pocit, že zarostu do země. Ignoroval jsem fakta, jako že je moje máma zraněná, nebo že se baví o nějakém vlku, kterého má sestra nazvala slabím. Já slabej nebyl, minimálně v pase, a rozhodně jsem nemínil hubnout jen proto, že ty stařešiny vykecávali o nějakém nesmyslu s ješte nesmyslnějším jménem, které mi ani nešlo přes tlamu. Nespokojeně jsem přešlapoval a začínal si uvědomovat, jaká je hlad potvora! Dokonce jsem ani neměl náladu na to, zkoumat nějaký z nebe se snášející sajrajt, díky kterému mi mrzli tlapky. Hladovej a za chvili i prochladlej, podíval jsem se na ty dvě dospělé s pohledem, kterým jsem jim dával jasně najevo že pokud tady zaklepu nožkama, bude to jejich vina.
Čím větší hlad jsem měl, tím jsem byl podrážděnější a nevrlejší proto jsem taky začal mámě vztekem cupovat srst na lopatce, abych ji upozornil že když mi nedonese jídlo, nebo budu váhat a sním klidně jí. Když se ovšem teta Vačice ozvala a obhajovala toho vlka, nakrknutě jsem stáhl ouška k hlavě a udeřil jsem tlapkou do země. "HLAD!!" zavrčel jsem, asi bych teď neváhal a krom mámy, bych snědli i Zarínu a pak i sourozence. "Žádenej Rexehi, tadyk teď nejní!! Hlad, moc.. Já snís mámu a pak tebe!" vztekam jsem se, opravdu jsem musel teď být jako osina v zadku. Ale co chcete od hladového mláděte? Na truc jsem sebou plácl do čerstvě napadaného sněhu, abych tím dal najevo jak moc jsem.prave teď naštvaný. A když pak teta konečně zavelela že se jde pro jídlo, šťoural jsem se na konci rady a trucovitě jsem si huhlal nesrozumitelný hlouposti pod čumák.

>> Bašta

Obdivoval jsem sestru že nás pomocí čenichu dokázala najít, mě se tohle tedy nepovedlo, ale to asi proto že jsem to ani nezkoušel a když už ano, tak na místě kde nebyl žádný čerství pach. Sešlo se tu celkem dost vlků, byla jsme tu tři vlčata a do toho dvě dospělé, z čehož jednou byla mamka. Cítil jsem se v tom kruhu známých tváří dobře, ale ten hlad...
Nakrknutě jsem se podíval na mámu, trvalo to už tak moc dlouho a udeřil jsem tlapkou do země. "Jído!" zavelel jsem, jako kdybych byl největší kápo téhle skupiny, která se tu zasekla na místě. Nelíbilo se i to, slíbili mi jídlo a prd z toho, myslel jsem že se mi brzy zamotá žaludek tak, že už ho v životě nikdo nerozváže. Byl jsem upřímně řečeno uražený, měl jsem totiž dojem, že se mě všichni kolem rozhodli trýznit hlady a to nebylo nic, pro můj ustavičně nenasytný žaludek, který dělal nepřirozené přemety a parakotouly do všech stran, jako kdybych snad mohl zapomenou, že mám hlad. Takový nesmysl. Došel jsem k mámě a opřel se jí předními o pravou lopatku, abych se tak dostal co nejblíž k její hlavě, kde jsem jí ňafl do chlupů. "Mucíme najít jído, nebo packnu!" zahučel jsem žalostně, bylo mi jedno co se děje kolem, já měl hlad a po čertech velikánský! Ani mi nedošlo, že jsem vlastně řekl absolutní nesmysl, neměl jsem z čeho prasknout, možná tak, že bych se scvrkl. Jo, určitě hladem seschnu jako víno a bude ze mě šeredná, krabatá a chlupatá rozinka! Pošlapal jsem mamce lopatku, co je mi do nějakého vlka? Mámo já mám šílený hlad!!

Bedlivě jsem sledoval vlčici smutným kukučem, protože jsem vážně hodně chtěl, aby nám sehnala jídlo. Žaludek už se mi kroutil tak, že to bolelo a nářek mého žaludku, už i mě samotnému trhal ouška. Když ovšem zmínila, že jídlo bude a ještě k tomu mluvila o mamce, ocásek se mi dal natěšeně do pohybu. "Mámamimamkamu?" vysoukal jsem ze sebe ve snaze, říct slovo 'maminku' což mi, tedy moc nešlo. "Ťam nede je," kývl jsem hlavou náhodným směrem do lesa, protože jsem neměl ani to nejmenší ponětí o tom, ze kterého směru jsme to s Deironem vlastně přišli.
Zkoumavě jsem se zadíval na vlčici, když začala mluvit o hře. Ještě pořad jsem seděl na zadních tlapkách a přední jsem měl ve vzduchu, jen občas jsem se tak nějak zakýval, když jsem se pokoušel udržet rovnováhu. Chtěl jsem říci to samé, co bráška. Ale vypískl to tak náhle, že jsem z toho přepadl dozadu a udělala jsem salto, díky kterému jsem se rozplácl na zemi. A přesto jsem vesele vrtěl ocáskem a dychtivě koukal na vlčici, jako kdybych si právě nerozbil čumák. Postavil jsem se na tlapky a zakýval hlavou. "Děm ťaky, sííím!" požádal jsem ji, netrpělivostí jsem začal přešlapovat na místě a sledoval vlčici jako ostříš, kterým směrem se pohne aby nás dovedla k jídlu.
Chvíli na to, jsem zaslechl známí hlas, otočil jsem se a radostně jsem kňourozavyl, abych uvítal sestřičku. Šéšiško!" bubnoval jsem ocasem o bráškův bok, a se zájmem sem koukal na sestřin nos, který jí sem dovedl. "Mhmmm... ty...mmm, vačice?" otočil jsem se na vlčici která nám dělala společnost "tohe hedá v-ky?" zeptal jsem se jí, a ukazoval u toho tlapkou na sestřin čumáček.

Byl jsem rozhodnutý jít kamkoliv jinam, jen abych našel něco k jídlu! Žaludek mi dělal v břísku nepříjemná salta a kotrmelce, aby mě neustále upozorňoval na to, že je stále prázdný. A minutu od minuty to bylo horší, a horší! Možná jsem byl cvalda, ale taky jsem byl cvalda který má po čertech velký hlad. Podíval jsem se po bráskovi zrovna ve chvíli, kdy mě oslovil a ač jsem se chtěl jen ujistit, zda mě následuje byl jsem poměrně mile překvapen, když jsem za sebou spatřil vlka. Dospělého vlka! Nebyla to sice máma, ale úplně jiná a především neznámá vlčice, ale u tak se dal můj ocásek natěšeně do pohybu.
Oháňka se mi nezastavila ani po tom, co nám nová tetka vyčinila. Byla dospělá, měla jídlo a já měl šílený hlad! Doťapkal jsem k ní blíž a instinktivně ji začal čuchat, necítil jsem ale nic jiného než listí lesa a její pach. "Bácho, nemá jído! Mucíme hedat dáj!" postěžoval jsem si hlasitě a kecl si vedle brášky na baculatý zadek. Zvědavě jsem koukal na brášku, když dělal na vlčici smutná kukadla a zašvihal jsem ocáskem, jako bych mu četl myšlenky a ihned jsem pochopil o co se snaží! A tak jsem i já naklonil jemně hlavičku ke straně, stáhnul jsem smutně ouška až úplně k hlavě a vykulil smutná kukadla ještě jsem u toho smutně zakňučel. "Pocím, hááád!" zaškemral jsem, jak nejsladšeji jsem dovedl, i mě podobně jako bráškovi nahlas zaškrundalo v prázdném žaludku, což mě donutilo se zvednout v sedě na zadní tlapky a předními jsem se dotkl bříška. Jako bych tím chtěl vlčici dát jasně najevo, že to je už opravdu hodně akutní.

Tak jsme na tom byli s bráškou vlastně skoro stejně, jen jemu byla zima a mě zatím ještě ne. Mě chránil tuk a kožíšek, jen od tlapek mi bylo trochu chladno, ale nebylo to tak hrozné. I bráška brzy zaklonil hlavičku a začal výt, znělo mi to stejně žalostně jako moje vlastní zavytí, které se mi ještě před chvilkou vydralo z hrdla. Sedl jsem si na baculatý zadek vedle brášky a společně s ním, jsem zavyl ještě jednou s nadějí v srdíčku, že nás snad někdo zaslechne.
Byl jsem sice neskutečně rád za to, že je tu se mnou Deiron, nicméně absence dospělých mi vadila. Žaludek se mi začal nespokojeně kroutit hladem a jelikož jsem seděl, i do mě se pustil třes. Zakňučel jsem, nahlas.
"Něbílí ce mi tu, děm pyč!" zavelel jsem, drknul jsem do brášky a rozešel se kupředu, bylo mi jedno kam dojdu, ale nechtěl jsem tu zůstat jen tak sedět, chtěl jsem něco k jídlu!

Všiml jsem si, že se bráška začal třást, zvědavě jsem naklonil hlavičku je straně a zastříhal jsem oušky. Díky tukové vrstvě, kterou jsem si pěkně tvořil mi zima nebyla, nebo minimálně ne taková že bych se třásl. "Je ti... brrr?" zeptal jsem se, přičemž jsem se zašklebil. Jako spousta slov i tohle mi přišlo zvláštní, zdalo se, jako by jsme si s bráškou tvořili vlastní slovník. Oklepal jsem se a porozhlédl jsem se, souhlasně jsem přikývl. "Yo, mufíme!" Vážně jsem pokýval hlavou a rozešel jsem se kupředu ve snaze, že snad někde něco najdu. Zatřepal jsem hlavičkou a snažil se najít něco, co by zaplňilo naše bříška avšak, vůbec jsem netušil jak má to něco vypadat. Bude to bílé, jako to co jsme měli u mamky? Co si tedy máme nacpat do bříšek, aby ten hlad přešel? Ty myšlenky mě mučili, z tlamičky se mi vydralo žalostné zakňourání. "Šo buďme dějat?" zoufale jsem pohlédl na bratříček. Jídlo v nedohlednu. Rodiče pryč, nikde ani živáčka. Zaklonil jsem hlavičku a zavyl jsem, nebylo to sice jako od dospělého, ale zněloznelo to zatraceně zoufale.

<< Zlatá.

Kráčel jsem za bratříčkem a moje baculaté tělíčko se vlnilo v tempu mojí chůze, která mě nutila lehce kroutit zadkem jako nějaká topmodelka. Bylo m to jedno, on se s tím panděrem stejně nedalo jinak chodit, občas jsem zrychlil do klusu, jindy zpomalil do rychlejšího kroku, abychom se od sebe s Deironem neoddělili. Bylo mi, i přes hlad a lehkou únavu, opravdu dobře, když jsem mohl být se svým sourozencem. Už jsem se tolik nebál, protože už jsem nebyl sám.
Cestou jsem koukal kolem sebe a zkoumal jsem veškeré podněty, které se objevili v mém zorném poli. Pohazoval jsem spokojeně ocáskem a klusal jsem, ideálně tak, abych se držel vedle brášky ač ten, kvůli mě musel kontrolovat své tempo. "Jato, de tu nido nenjí?" zeptal jsem se, maličko zmateně. I já měl pocit, že míříme správným směrem a to pěkně domů. Ale asi ne, mířili jsme někam jinam, očividně. Přesto jsem spokojeně klusal a koukal kolem sebe, občas jsem se i já snažil zavětřit a zjisti tak, jestli jdu správně - pokud se to tak vůbec dělá, tomuhle jsem nerozuměl. A navíc jsem cítil tolik pachů, že mi z nich šla hlava kolem! Čím dál jsme šli, tím více mi kručelo v bříšku až mě to začalo trápit ještě více! "Hajóó, my máááme hjad!" zahulákala jsem někam před sebe, že mě snad někdo uslyší. Ale nezdálo se, že by tu někdo byl. Podíval jsem se na brášku a kdybych mohl, pokrčil bych rameny, že tu asi fakt nikdo není.
Zrovna jsem koukal někam do dálky, když jsem zaslechl bráškovo volání, otočil jsem k němu hlavu a rozeběhl se za ním abych zjistil, co tam má. "Totoje?" podivil jsem se, stříhl jsem oušky a natočil hlavičku ke straně. Zatímco bráška to zkusil olíznout, já jsem do toho zkusil drknout tlapičkou. Netušil jsem co to je, ale jelikož to bráška olizoval, asi to nebylo nic špatného. A tak jsem to zkusil olíznout taky! Nechutnalo to nijak, ale bylo to šíleně studené, až mě z toho zábl jazýček a přejel mi z toho mráz po zádech, ale osvěžilo mě to. Zavrtěl jsem ocáskem a dal se do olizování, sice to chutnalo jako listí, ale i tak mi to nějak zachutnalo. Navíc si moje bříško trošku přestalo stěžovat.

Souboje s bráškou byli skvělé! Neuvěřitelně zábavné a odváděli mě od starostí, vlčecího života. Společně jsme se nějakou dobu trápili, dokonce mi bráška vyškubnul několik chlupů z ohonu což se mi tedy vůbec nelíbilo! Nespokojeně jsem zavrčel, schválně jsem několikrát zamával ohonem abych se ujistil, že jeho funkčnost zůstala stejná. K čemu ho vlastně mám? Napadlo mě, když jsem sledoval svůj ocásek, jak létá ze strany na stranu a natočil jsem u toho zkoumavě hlavu. Poté jsem ovšem zastříhla oušky a pohlédl na brášku, který se vyslovil že má hlad, náhle mi došlo že i moje zavalité bříško je také prázdné a nepohrdlo by něčím dobrým. "Mám ťaky," přitakal jsem důležitě bráškovi a zatvářil jsem se nedůtklivě, to přece nejde! Já přece nesmím mít hlad, co s tím ale?!
Na pár chvil jsem stáhnul ouška k hlavě, abych si tím utrápeným pohledem postěžoval na svou špatnou a zatraceně hladovou situaci! Musíme najít něco k jídlu nebo aspoň někoho, kdo nám to jídlo obstará! Přesto mě napadlo, jestli se dá to barevné listí jíst a tak jsem se pokusil jeden list rozžvýkat. Bylo to odporné, plival jsem lístek před sebe a vrtěl u toho hlavou, abych to dostal z tlamy. "Bleh! Tfůůůj! Bleh!!" Postěžoval jsem si. "To ňění k jídu, musíme hedat dál!" zabrebentil jsem nešťastně. Co jen budu dělat, co oba budeme dělat? Když máme hlad a tohle barevní se ani nedá jíst?!
Rozhýbal jsem se spolu s bratříčkem, kterého jsem měl tolik rád a měl jsem s ním asi ten nejsilnější vztah. Ťapkal jsem společně s ním kupředu a doufal, že najdeme něco dobrého k snědku.

>> Zlatý les.

V hlavě mi znělo, že musím co nejdříve domů a zpátky k rodině, tolik se mi nelíbilo, že jsem tu zcela sám! Nožky jsem měl pomalu jako v ohni, jak se mé zavalité tělíčko snažilo vyvinout co největší rychlost, abych byl u rodičů co nejdříve. Chvílemi jsem musel trošku zpomalit, protože toto tempo mě šíleně unavovalo. Nevnímal jsem, co se dělo kolem mě ba naopak, kdyby mě teď sebralo káně, ani bych si nevšiml že se nedotýkám země a najednou...BUM
Z paniky, ze ztráty mě vytrhl prudký náraz. Nožky mě neudrželi a já sletěl přímo na bok, a ještě jsem se kousek sklouzl, přičemž jsem na sobě cítil zátěž dalšího vlčího těla. Konkrétně to byl bráška, prvně jsem nasupeně ňafnul a nevrle se po něm ohnal, ovšem jakmile jsem zjistil kdo je tím torpédoborcem, začal jsem bušit ohonem o zem a rozmetal jsem tím listí. "Báááško!" zajásal jsem, a na oplátku jsem se rozhodl ho taky trochu potrápit svými jehličkami. Kousl jsem ho do plecí, neboť jinam jsem nemohl, když držel v zajetí mé ouško a mě se tak špatně otáčela hlava, navíc už jsem věděl, že když vít trhnu, mohlo by to pekelně bolet. Bavilo mě, si s bráškou hrát. Sestřičky na tohle handrkování asi moc nebyli, ale co už, třeba mě to něco naučí. Teda určitě jo, ale to jsem teď ještě nevěděl.
Překulil jsem se bříško a pokusil se postavit na nožky. Brášku jsem měl ale pořád na sobě a tak jsem mu tím nechtíc zvedl zadek do vzduchu, neboť jej měl na mých zádech a já ho jakoby podebral. Otočil jsem k němu hlavu a roztomile se nad tím zasmál. "Bááško? Děm, koumat?" Vyslovil jsem otázku a zavrtěl jsem ocáskem, čímž jsem bráškoj ještě nedopatřením nafackoval ocasem, pokud neuhnul a neslezl. Už jsem nebyl sám a chtěl jsem zkoumat, a ve dvou se to lépe táhne!

A ni netuším jak přesně, ale vzdálil jsem se od zbytku své rodiny, abych prozkoumal okolí. Vesele jsem cupital kolem stromků, které jsem bral slalomem, vrtěl jsem si chvostíkem a zkoumavě sledoval všechno, co kolem mě bylo. Instinkt mi velel, abych se občas otočil a ujistil se, že někde za mnou jsou rodiče a sourozenci, dokud jsem mezi kmeny stromů viděl jejich kožíšky, byl jsem spokojený.
U jedné hromady listí jsem postřehl tmavého ptáčka, vesele jsem si pro sebe ňafl a rozeběhl se za ním, skočil jsem po něm, ale dopadl jsem na hromadu listí. Pták totiž uletěl. Bouchl jsem tlapkou do listí. Však já tě ještě chytím! Pomyslím si, vyskočím na tlapky a rozhodnu se ptáčka následovat. Ponořil jsem se do hry, která se mi sama od sebe nabídla a pronásledoval jsem ptáka, který mě vedl pryč z lesa. Jak rychle jsem běžel, tak prudce jsem i zabrzdil. Stromů už zde nebylo tolik, rozestupovali se a přede mnou byl pohled, na zcela jinou krajinu. Stáhl jsem ouška a zakňoural. Kde jsou všichni?
Otočil jsem se, ale neviděl jsem nikoho. Žalostně jsem zaklonil hlavičku a vůbec poprvé jsem zavyl, chtěl jsem aby pro mě někdo přišel. Byl jsem tu sám, kolem mě ani noha a děsilo mě to. Pochodoval jsem chvíli na několika metrech a potí se vydal raději hlouběji do lesa, někam alespoň přibližným směrem, kudy jsem přišel. Ačkoliv jsem přesně nevěděl, kudy jsem se sem vlastně dostal. Zašvihal jsem ocáskem a rozeběhl se pryč, mezi stromy jsem se cítil bezpečněji, než tam na okraji lesa.

Násilím mě vytáhli ven, jako kdybych se o to prosil. Vztekal jsem se jako tygr, oháněl se zoubky a kroutil se v mámině tlamě jako vzteklá žížala. Pustíš mě na zem, mámo jedna! Burácel jsem na ni v mysli. Jen co se mé tlapky ocitly opět na pevné zemi, zaňafal jsem na ní, zavrtěl ohonem a hned jsem se rozhodl tohle nové místo zkoumat. Švihal jsem ocáskem, viděla jsem tátu jak se s někým vybavuje, ale více mě zajímalo prostředí ve kterém jsem teď byl. Tolik barev, tedy hlavně zlatá a spousta divných, placatých věcí na zemi. Všude se válelo zlaté listí, některé suché pod tlapkami i křupalo.
Do zorného pole se mi dostal bráška, všichni kolem měli nějak moc práce a tak jsem skotačivě doklopýtal k němu. "Děm?" huhlala jsem na bratříčka a by mě pochopil, zatahal jsem ho za tlapku a poskakoval jsem v listí. Chtěl jsem si s ním hrát a zabavit se hrou spojenou s průzkumem nového území.

Hraní mě bavilo, bolo to zábavné a jak se tak pod mým pozadím bráška kroutil, přišlo mi to jako šílená zábava. Nakonec se však Deiron vykroutil a osvobodil se, což už taková zábava nebyla a já nespokojeně ňafl, že mu to ještě spočítám. Přidala se k nám i sestřička o kterou se bráška hned začal zajímat a já se k tomu vesele přidal, doťapkal jsem k ní a tlapičkou jsem ji 'pohladil' po tvářičce kterou jsem ji pak vesele olízl. Netušil jsem proč, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad zasednout i jí nebo jí kousat, to možná až někdy později pro teď bylo lepší šikanovat brášku. Možná za to mohl fakt, že jsem si tak nějak uvědomoval že je to holka.
Poté se sourozenci začali ztrácet, nejmladší sestřičku vzal táta a vynesl jí pryč do míst, kam zmizela ta cizinka. Poté vzala máma druhou sestřičku a pak i brášku, jen co se její zadek ztratil zakňučel jsem a nemotorně se rozběhl směrem, kde zmizeli. Nelíbilo se mi, že mě tam tam takhle nechali! "Mememem!" bručel jsem v kňourání a nejspíš jsem tím chtěl volat mámu, která se ztratila. Naštěstí se vrátila, jal jsem se veselého vítání jenomže namísto toho jsem skončil v tlamě a vztekle jsem se ohnal hlavičkou. Tak tohle je, moje baculaté bříško mě najednou táhlo k zemi více než obvikle. Mrskal jsem sebou, když mě vynášela ven. "Ňeněě!!" vztekal jsem se.

S každým následujícím dnem ze mě byla větší a větší koule nejen chlupů, ale i tuku který mi tvořil na těle faldíky. Byl jsem baculaté, chmýřím osrstěné vlče, kterému k tomu všemu rostly zoubky. Bylo to nepříjemné, dáseň mě bolela tak že jedinou možností bylo stále něco žvýkat. Nějakou pochybnou cizinku už jsem nadále neřešil, teď byl mým středobodem vesmíru bráška, kterého jsem kousl do ouška. Zoubečky ostré jako dýky nerosili jen mě, ale i sourozencům a já byl vážně rád za tu chlupatou vrstvu na svém těle. protože párkrát se bráška dostal až ke kůži a vskutku to bylo nepříjemné štípnutí.
Dostal jsem několik ran a zrovna když jsem se chystal uštědřit uder bráškovi, přistála mi na hlavě něčí tlapa. "Aůúůú!" zabručel jsem leknutím a otočil hlavu na sestřičku, která se svářila jako důležitost sama. "Glrr, čočkej!" zažvatlal jsem a postavil se na tlapky, které již byli znatelně jistější. Docupital jsem kousek blíže k ní abych nemotorně zvedl přední tlapky a skočil po ní, zatímco e můj bráška smál. Rozhovor rodičů mi unikal, ale vnímal jsem jejich slova a můj mozek byl momentálně jako houba, která vnímala veškerá slova v okolí a nasakovala je do sebe. Dopadl jsem však před sestru a náhodně se rozeběhl obloukem k bráškovi, abych si to s ním vyřídil. Původně jsem chtěl skočit na něj, namísto toho jsem jej spíše zasedl a začal se smát, když jsem zaregistroval jeho hlavu pod svým zadkem. Nerozuměl jsem tomu, ale připadalo mi to tolik vtipné, že se mi s tím nechtělo přestat.