Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Na Vyhlídce

Když jsem se mu přiznal, tak pověděl holou pravdu. Nikdo by neměl brát ostatním životy jen tak z hloupého rozmaru. Už jsem to téma o mé matce chtěl přejít dále, ale zeptal se na to společenstvo. ''Ano.'' Přikývl jsem a narovnal se, přičemž jsem se rozhlédl jako bych kontroloval jestli nás někdo pozoruje a když jsem nikoho neviděl a nic neslyšel, podíval jsem se opět na Warga. ''Jo, říkají si Společenstvo Chaosu. Dle toho co jsem slyšel se tam schází největší lúza vlků na ostrovech. Rozsévají Chaos po ostrovech, jsou defakto všude, nemají žádné specifické území. Nikdy nevíš kdy na nějakého narazíš.'' Šeptal jsem a znovu se pro jistotu rozhlédl a už-už to upaloval až do zadnějších vodopádů, které jsem viděl.
Pak mi začal vyprávět o smrti jeho drahé.. Po smrti vlčat odešla a pak ji našel, slabou a zemřela. Podíval jsem se na něj. ''To mi je líto.. Nepřišel si jen o ní, ale i o vlčata. Tohle musí být taky neskutečná bolest.'' Řekl jsem a chápavě jsem zastřihal ušima.
Otázka na most, podíval jsem se před sebe, ''Mm.. Jako, nevím proč bychom to asi nemohli zkusit my vlci s elementem země. Ale nevím jestli tu máme někdo tak silný element, je to přece jen dálka.'' Zamyslel jsem se, mohl bych se zeptat otce!
Na to, že by nás les viděl rád, jsem přikývl, stejně tak jako že chtěl poznat první tuto část ostrovů. Já už to tu sice víceméně prošel s Karou, ale nevadilo mi to. Koneckonců, až se vrátím domů zase nějakou dobu odtamtud nevylezu. ''Tak jo.'' Zazubil jsem se.

-> Nerovy vodopády

<- Les u mostu

A tak jsme během procházky, dva naprosto cizí vlci si vylívali svá srdéčka a smutných tajích, kdy jeden někoho ztratí. Při jeho otázce jsem se na něj podíval a pomalu přikývl. "Ano. Ztratil jsem ji." Přiznal jsem. A pak můj pohled se směřil dopředu. "To bude. Jak jsem říkal. Bolest nebude intenzivní, ale vždy tam zůstane malá jizva která čas od času se připomene, abychom si na ní nedovolili zapomenout." Pohlédl jsem pak na nebe, když jsme vyšli z lesa ven na skálu, z jenž šlo vidět na moře. Nejspíš mu to nedalo, zeptal se jak máma zemřela. Lehce jsem sklopil uši dozadu. "Zabili ji." Přiznal jsem po chvíli. "Vlci z toho zpropadeného Společenstva." Dodal jsem ještě tedy a podíval jsem se znovu na Warga a při tom se smutně usmál. "A tvá vlčice?" Když jsem přiznal já, třeba se svěří i on?
Další téma byl most a teleport. "Není špatný. Možná napoprvé budeš mít závrať, ale občas je to možná lepší cesta, než-li je ten most." Řekl jsem a pak se zase vydal do lesa, nejspíš spolu s Wargem. "Hm. Asi mám rád náš Zlatý les. Je speciální víš? Stromy jsou celý rok pokryté listím zlatavé barvy, podle toho je pojmenovaná i naše smečka." Odpověděl jsem mu. "Klidně můžeme jít pomalu k tomu teleportu a odtamtud se dostaneme do něj i rychleji." Nabídl jsem s u toho se zazubil.

-> Křištálové jezero (přes Les u mostu)

<- Les u mostu

Chápavě jsem přikývl hlavou, když jsme vcházeli z té hezké pláže opět do lesa. Snažil jsem se, abychom s Wargem kráčeli stejnou rychlostí. Warg se mezitím rozvyprávěl o své minulosti. Což jsem trochu nečekal, ale přesto jsem po celou tu dobu tiše naslouchal. Bylo mi ho líto, představil jsem si ho na moment v roli svého otce. S tím jsem pak tedy vydechl přebytečný vzduch z plic. ''Asi jako když táta ztratil mámu. Kdy jsme všichni přišli o naší mámu.'' Zamumlal jsem a pak se podíval na Warga. ''Sice nevím co je ztratit někoho, komu s svěřil své srdce. Vím jaká je bolest ze ztráty.'' I když jsem se to nejspíš dozvěděl poslední, i když jsem nejspíš truchlil jako poslední. ''Je to těžké. Jen čas tu bolest časem uklidní, ale nikdy to nezmizí.'' Zavrtěl jsem nad tím neurčitě hlavou, protože to bylo asi takhle nejlogičtější říct. Netušil jsem jaká jiná vhodná slova nalézt.
To už mi však vyprávěl o zdejším mostě. Nad tím jsem se naopak musel trochu pousmát. Před pár dny jsem to vysvětloval Kaře. ''Ach ano, ano. Je tu ještě portál na louce, který tě vykopne v horách. Na tom velkém ostrově.'' Zodpověděl jsem mu a s tím jsem vyšel z lesa.

-> Na Vyhlídce

Odpověděl tedy mnohem přesněji na můj dotaz a u toho vypadalo že se pobavil. Já tedy také se u toho zasmál. ''Tak to jo.'' Reagoval jsem v mezi tichého smíchu.''Takže... A máš něco tak v plánu co bys tu chtěl zjistit, nebo tak?'' Reagoval jsem rovnou i pak na jeho další dotazy, které přišli, zda jsem to tu nějak znal. V rámci možností si myslím, že mohu říct Ano, ale také jen celkem v omezených možnostech. V těch, které jsem nedávno vysvětloval i Kaře.
Když jsme se ale bavili o rodině přikývl jsem. Měli spolu dobrý vztah, a také ho mrzelo, že od rodiny odešel. Podíval jsem se na něj, ''Nevím sice jestli tu máš i zbytek rodiny, ale už jen to, že jsi tu potkal bratra, věřím, že jednou se tu setkáš i s ostatními. Ostrovy jsou v tomhle dosti nevyzpytatelnými, ale to už sis jistě stihl povšimnout i sám.'' Reagoval jsem na to. ''Tak to bohužel je. A jestli se někdo dostal pryč, tak se nevrátil aby o tom začal vyprávět.'' Potvrdil jsem tedy jeho obavu o tom, že odtud není cesty pryč.
Jak už jsem odpovídal předtím stylem dotazu, co by chtěl nějak více poznat, jsem se na něj podíval, poté jsem směřil pohled naposledy k moři, přičemž jsem se postavil. ''Ale jistě. A jestli tě něco zajímá konkrétně, jak jsem se ptal předtím, sem s tím. Třeba ti dokážu pomoci!'' Zazubil jsem a máchl přátelsky ocasem. ''Repsketive, třeba ti budu nápomocný jak si myslíš. Občas i já tápu, ale je to zábava.'' Znovu jsem se zazubil a pak zasmál. ''Tak pojďme, začneme tím, že se vymotáme z toho lesa.'' Naznačil jsem hlavou.

-> Les u mostu

Přátelsky jsem se na Warga usmál. ''Nemáš se zač omlouvat.'' Podotkl jsem. Prostě jsem si přál přátelštější debatu k pokecu a tak jsem ji navrhl, on souhlasil, ale opravdu se kvůli tomu nemusel omlouvat.
Chvíli bylo ticho, než jsem vyřkl svůj dotaz na který spíše rozpačitě odpověděl. Soudil jsem dle toho jak dlouho byl ticho, než svou otázkoodpověď víc doplnil. ''Chápu.'' Přikývl jsem, ''Asi to považuju jako někoho kdo si tu ještě nezvykl, moc se tu nevyzná, příliš o těchto ostrovech neví.'' Dořekl jsem zamyšleně. Jo, tím mě dostal a tak jsem to doplnil jenom tichým ''hehe'' a následným zazubením.
A pry tu žil jeho bratr, kterého už stihl potkat, už několik let. ''Tak to je skvělý! A pokud spolu vycházíte, tak aspoň víš kde vždycky můžeš zajít.'' Zavrtěl jsem nadšeně nad tímto ocasem. Měl jsem rád dobré rodinné vztahy, kéžbych je měl také.. Takové, kde jsem se nemusel bát ukázat ostatním na oči.
Pak přišlo opětování dotazu, samozřejmě. To jsem očekával Wargu. Podíval jsem se na něj a zastřihal ušima, ''Já?'' Samozřejmě Atrayi, kdo jiný? Můj pohled opět zamířil kupředu na moře, ''Já tu jsem vlastně celý život. Narodil jsem se tady.'' Dodal jsem v odpověď.

A tak se stalo, že se vlk ke mě přidal. Na jeho dotaz jsem přátelsky přikývnul a poslouchal ho jak se představil. A tak jsem se na něj znovu podíval, ''Já se jmenuji Atray. Těší mě.'' Zazubil jsem se. ''Jestli to nevadí, budu rád když si budeme tykat. Nejsem na takové formálnosti.'' Řekl jsem. Jo, jestli bych někdy zdědil po otci smečku, tak jo.. Nejspíš ano, musel bych se to naučit, ale prozatím? Jsem byl obyčejnou sigmou a nic mi nechybělo.
Pak jsem pohlédl opět na moře. Bylo ticho, ''Jsi nový na ostrovech?'' Posnažil jsem se to ticho zlomit. Vlka jsem neznal, pach nebyl až tak protkaný tím který jeden cítil u vlků, kteří už tu byly dlouhé léta. Samozřejmě tu asi byl už nějaký pátek. Ale, to je něco co jsem přečetl z pachu, jak to bylo doopravdy? To mi stejně musí povědět on.

Pozoroval jsem moře a snažil se tyto myšlenky ze sebe setřepat, neboť mi plnili mysl víc a víc. Ta Merlin, skutečně umí nasadit brouka do hlavy, že? Pořád jsem se nad tím pousmíval a hleděl kupředu, než mě něco vyrušilo. Než něco, bych měl spíše říct někdo. Upozornil mě už na něj pach, který vítr smíšený se solí přivábil ke mě. Několikrát jsem zamrkal a otočil hlavu na černou tečku, která se kvapem blížila až byla u mě. Tmavý vlk, který si ode mě držel celkem odstup. Jo, na to jsem byl aji vesměs zvyklej, patřil jsem k vyšším jedincům a ještě jsem byl dost urostlej a nedělala to jen chundelatá srst. Ovšem vlk slušně pozdravil a tak jsem neměl důvod nějak chtít vzbuzovat hrůzu větší, než jen je z prvního dojmu. A tak jsem se na něj přátelsky usmál, ''I já zdravím.'' Řekl jsem a u toho i kývl hlavou a pak jsem pohled opět zamířil kupředu na moře, ''Jakoby se tady dokázal zastavit čas, že?'' Zazubil jsem se, ačkoliv jsem hleděl před sebe. Vítr mou srst na krku něžně učesával směrem, kterým zrovna svištěl.

<- Les u mostu

Ano, skutečně mé kroky zavedli konečně mimo les. Pohled se mi opět naskytl na krásné místo. Stačilo od lesa přejít jenom pár menších kopečků a už jsem byl zase na pláži. Výhled byl vskutku skvostným. Opět mi to uteklo k myšlenkám k tomu, že tadyhle by byla úplně ideální k tomu velkému osudovému setkání! Začal jsem se znovu smát. ''Ach, Atrayi proboha, proč myslíš na takovéhle blbosti.'' Zavrtěl jsem nad tím hlavou a hleděl na vlny, které naráželi o břeh a zase se v moři rozplynuli a tak stále dokola. Zdálo se mi, že ten čas tu utíkal jinak. Jakoby se kolem mě všechen čas zastavil. Vždyť jsem tu byl sám, měl jsem čas opět se zabrat do svých myšlenek a do slov své sestry.
Pak jsem zatřepal hlavou, ''Tož, teď sis slíbil, že nad tím nyní nebudeš přemýšlet.'' Jo, začínal jsem si se sebou povídat jako jakýsi cvok. Opět jsem se nad tím zasmál.

<- Mlžná džungle

Měl jsem asi štěstí, les začínal pomalu řídnout a opět se víc slunit. Díky tomu jsem hádal, že jsem se vymotal z džungle, no z lesa ještě tak úplně ne. Ale dostal jsem se z toho nejhoršího ven a to bylo pro mě v tuto chvíli asi hlavním bodem. Pokračoval jsem dál a dál, šoural jsem se mezi stromy. Byl během dne pěkně světlým, sníh se ještě držel, ale cítil jsem to všude okolo, viděl téměř každý náznak. Jaro se blížilo kvapem a my se jen mohli pomalu jejím příchodem radovat. Což mi opět přivodilo myšlenky o tom, že bych si měl najít nějakou slečnu.
Zasmál jsem se nad tím. Skoro žádné vlčice v mém věku jsem neznal a přesto jsem nad tímto nyní tak hluboce zamyslel. Zašvihl jsem ocasem a už viděl jak se mezi stromy dere víc a víc světla. Blížil jsem se ke konci lesa, což mi opět pozvedlo koutky na úsměvu.

-> Tajné ostrovy

<- Ovocný lesík

Od roztomilého a brzy velmi na pohled chutného lesa jsem se dostal do naprostého opaku. Les byl hustý, než les spíš bych to měl nazývat pravým názvem. Jednalo se džungli a nebýt denního světla, nejspíš bych neviděl ani na krok. Dost jsem se snažil soustředit na cestu, protože jak se zdálo mohl jsem se v bludišti lián a všemožných vyzdvižených kořenů velmi lehce ztratit. V tom mi došla ta jedna věc, nejspíš tohle musela být ta velká proslulá mlžná džungle, ve které se nacházela ona svatyně ve které se mohl každý vlk dostatečně a řádně potrénovat a nabrat dost sil.
Abych byl upřímný, příliš jsem se na trénink v ní ještě necítil. A tak jsem se snažil vymotat, než onu svatyni hledat. Cesta chvíli trvala, protože se v ní opravdu velmi jednoduše vlk může ztratit. Prostě jsem tedy jednoduše pokračoval a modlil se, že se blížím k východu ven z džungle.

-> Les u mostu

<- Jižní hory

Nojo, ale na druhou stranu, přece moc dobře vím, že ostrov nebyl takhle malý. Že jsem toho ještě velký kus neprošel a čekala mě ještě dlouhatánská procházka, vždyť i nyní kam jsem vstoupil, tam jsem ještě nebyl. Třeba nyní. Stromy okolo na kterých se pomalu hodlali pučit pupeny a listy, protože se jaro kvapem blížilo, mrazy polevili. Byly ovocné, dokázal jsem si představit jak to tu vypadá na konci jara a v průběhu léta kdy plodili a ovoce se dalo jíst. Usmál jsem se nad tou představou. No výborně Atrayi a hned sis našel důvod proč se tu zastavit příště. Pokáral jsem se s pobaveným výrazem.
V tom jsem se pak rozešel opět mezi stromy a snažil se zařadit ke konkrétnímu druhu, ale jelikož jsem až takový skvělý zahradník nebyl a zemi jsem ještě tolik neovládal, tak jsem pak jen popošel zase o kus dál. Do většího houští stromů co se za ovocným hájem rozplýval.

-> Mlžná džungle

<- Irisin ráj

S touto myšlenkou jsem se vydal zase z pláže pryč. Cítil jsem se po tomto čase o samotě s vlastními myšlenkami o něco lépe. Dal jsem si pár věcí víc dohromady. Třeba prostě to, že Merlin měla jiný způsob myšlenek a myslím, že jej měla vždycky. S tím jsem tedy špatné myšlenky v tuhle chvíli zanechal zpětně za sebou a nyní jsem se na něj nesoustředil. Koneckonců- nedozvím se pravdu dřív, než doma a teď jsem ještě domů tak úplně nemířil. Teda jo, ale pomalu a na okolo. Chtěl jsem si tuhle část ostrovů ještě projít, protože se tu pak už asi nějakou dobu ještě nedostanu. Ne že by mi to teda extra vadilo. Prostě to projdu a budu vědět, že můžu zůstat v okolí Zlatého lesa nějakou delší dobu, aniž bych chtěl nějak více utíkat.

-> Ovocný lesík

<- Severní hory

S novým nasazením jsem opět kráčel o něco sebejistěji. Dostal jsem se na místo kde jsem ještě dřív nebyl. Byla to příjemná atmosféra. Možná to dělalo to moře? Možná i to, že konečně začalo svítat a slunce sebou přineslo příjemné teplo, které zvedalo teplotu oproti tomu co jsme doposud prožívali za zimu? Kdo ví, rozhodně to ale bylo místo nad kterým jsem se pozastavil a svůj pohled věnoval moři, na kterém se odráželi paprsky prvního slunečního svitu, který se na oblohu dral. Svým způsobem místo působilo dost romanticky a já si díky tomu vzpomněl na slova Kary. Že snad příště ji budu moct představit nějakou tu slečnu.
Nad tou myšlenkou jsem se prostě musel zasmát. Pěkně od srdce a kdyby mě někdo slyšel jistě by si myslel že jsem cvok. Ale co, to mi nijak nevadilo. Jen mě pobavila ta myšlenka jak ji příště někoho představím. A koho? Žádnou vlčici jako takhle, kde by vládli oboustranné sympatie, jsem doposud nepotkal. Ale kdo ví, osud si rád hrál s našimi životy.

-> Jižní hory

<- Furijské hory (Přes Němé údolí)

A tak jsem se nakonec vrátil a z jedné hory jsem přešel na další. Začal jsem se motat ve zvláštním kruhu, což se mi v tuhle chvíli moc nelíbilo a tak jsem se vydal teď už bez nějakých okolků rovnou za čumákem. Už jsem se nechtěl pořád vracet a přemýšlet nad situacemi co by, kdyby. Takhle špekulovat jsem mohl kdykoliv a to i doma, když se dozvím pravdu. Buď mi to ostatní odpustí, nebo ne.
Předtím mi to odpustil otec, tak jsem mohl věřit i v to, že mi to, alespoň časem, odpustí i ostatní. Zhluboka jsem se nadechl, a poté jsem všechen nahromaděný vzduch vydechl z plic pryč. Ještě jsem se nezapomněl oklepat, abych ze sebe setřásl ty chmurné myšlenky, které mi na mysl díky slovům Merlin naskakovali.

-> Irisin ráj

<- Němé údolí

Přes myšlenky na otce se mi rozjeli i myšlenky na ostatní členy rodiny. Na mámu jsem bohužel už skoro zapomněl, na její hlas, na to jak vypadala-ač mi to Merlin pověděla-, na Deirona.. dokázal by mi vůbec někdy on odpustit, že jsem byl po celou tu dobu pryč a nebyl jsem k nalezení? Jak se vůbec ten pacholek měl.. chyběl mi. Také jsem myslel i na Sillarei. Krásná vlčice, která sice se nedokázala vyjádřit slovy, no uměla se vyjádřit řečí těla, obličejových svalů.
Co však sourozenci ze staršího vrhu rodičů? Alyanna. Ty další... ty další jsem si bohužel nijak nepamatoval, ani jejich jména, mimo teda ještě Azraela, který ještě také byl zrovna při návratu domů, když jsem se vrátil i já. Dokázal bych se sblížit i s nimi? Jo, to byla otázka na kterou jsem taky nejspíš dokázal dostat svou odpověď až jedině doma. Navíc jsem byl už nějakou chvíli pryč. Takže to nejspíš vezmu delší cestou, ale už domů určitě zamířím.

-> Severní hory (Přes Němé údolí)