Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak se Merlin vydala pak opět vlastní cestou a já tak zůstal v tomto údolí sám. Až tak mi to nevadilo, měl jsem o čem přemýšlet. A jak jinak, než pořádnou procházkou po dalších místech, které tu byly, že? Otočil jsem se na patě a vydal se do hor, kolem kterých jsme předtím s Merlin proběhli, když jsme lovili tu kořist. Co se dalo dělat? Naprosto vůbec nic. Pokládal jsem jednu tlapu za druhou a moje myšlenky utíkali k našemu otci. Opravdu si myslí, že je mrtvý? Opravdu by nechala jeho odkaz jen tak bez boje zemřít? Ano, možná jsme nebyly nikdo dokonalými, ale neuměl jsem si přece úplně představit, že bychom se alespoň nikdo z nás, nepokusil o to, abychom Zlatou smečku vedli my. Vzdychl jsem si nad tím, asi se jednoduše budu muset pak dopravit domů a vlastně zjistit si pravdu sám.

-> Furijské hory

<- Les Alf (přes Furijské hory)

Opět jsem dostal dlouhého kázaní. Střihl jsem ušima. Tohle všechno jsem samozřejmě věděl. Ona však měla jiné myšlenkové pochody, dívala se na věci jinak, než jsem se na ně díval já. ''Ano, nárokoval bych si to i z krve.'' Řekl jsem, ''Stejně tak bych chápal, kdyby sis to z krve nárokovala ty a ostatní sourozenci.'' Pokračoval jsem a pak se na ní smrtelně vážně podíval, ''Ale taky vím, že to není něco co funguje ze dne na den. Šel bych ve stopách rodičů, ale zároveň tvořil i svou vlastní cestu. Cestu dobrého vůdce. Dlouhé roky jsme se neviděli, nemůžeš přece vědět čeho jsem a nejsem schopný. Proto vím, že nechci odejít ze Zlaté, chci v ní být a ukázat, že jsem dobrým vlkem, který dokáže v krizi smečku ochránit.'' Připomněl jsem ji. Jo, čeho jsem nebyl schopný, tak to byl lov.
Jen mi naznačila, že mám případně za srnou běžet, ale ona si s tím Merlin poradila dokonale sama. Doslova srnu utopila svojí magií a ona se jen bezmocně poté svalila k zemi. No, posadil jsem se k tělu, a pokynul své sestře, aby se najedla první, koneckonců to defakto celé ulovila ona a tak si samozřejmě zasloužila najíst se první.

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 4/4
Napiš během trvání akce alespoň 31 postů

Prý by nebyla dobrým vůdcem, protože emoce projevovala za slabost. Lehce jsem stáhl uši dozadu, ''Nemohu ti to nejspíš nějak vyčítat, hodně sis toho prožila a chápu tvé rozhodnutí v tomto.'' Začal jsem. No, všiml jsem si předtím jejího pohledu, že dostávala kázaní ode mě se ji zrovna dvakrát nelíbilo, ale co, já si ho taky vyslechl. ''Ale nemyslím si, že bys dotáhla smečku do větších problémů.'' Dodal jsem jen v meziřeči pak. ''Každopádně respektuji tvé rozhodnutí, to se nemusíš vůbec bát.'' Rychle dodáno, aby si nemyslela, že se ji k něčemu snažím přemlouvat, navádět. ''Pokud se otec neprobudí a nikdo z našich starších sourozenců, pokud taky jsou ještě živými, klidně se Zlaté ujmu já sám. Nenechám smečku jen tak padnout.'' Rozhodl jsem se. Už od chvíle kdy jsem se dozvěděl, že matka byla zabitá, jsem se odhodlal k tomu, že kdyby došlo k nejhoršímu, budu připravený být jedním z těch, kteří smečku mohou vést. Možná jsem se plno věcem musel stále učit, no, věřil jsem že bych to zvládl. ''Jo, taky by se ji mohla ujmout jedna z Bet, ale to právo nastoupit na otcovo místo v nejvyšší krizi patří nám, jejich dětem.'' Asi bych se pak nemohl podívat otci do očí, kdybych dopustil, že smečka padne někomu jinému. Ač už dlouholetým a důvěryhodným členům smečky.
Nepřinutím ji se vrátit, ''To bych po tobě ani nechtěl, jsi dospělá a máš právo se rozhodnout kde budeš žít, ačkoliv to nebude ve Zlatý. Já tě jen podpořím ve tvém rozhodnutí.'' Mimo jiné jsem se vždy snažil být i dobrým bratrem. Tedy... většinu života jsem k tomu ani neměl příležitost, ale... když už, tak jsem jim chtěl být. Na problémy mezi ní a těmi třemi jsem se neptal, stejně by mi je nepověděla.
Stopy, které jsme následovali vedli k horám. U těch jsem s Karou nebyl, takže jsem si úplně nedokázal představit co nás tam mohlo čekat, no dost mě zajímalo kam nás stopy naší kořisti zavedou, ale jelikož jsem byl lovec začátečník, sledoval jsem převážně Merlin a snažil se trochu od ní něco okoukat, vypadalo to, že s lovem měla mnohem větší zkušenosti než-li já.

-> Němé údolí (Přes Furijské hory)
/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

V rychlosti mi zmínila jak vlastně vypadala. Rozhodl jsem si tohle zapamatovat, ale znaků bylo přespříliš mnoho, na to abych si úplně její vzhled dokázal představit. Přesto jsem se však usmál a podíval na Merlin, ''Díky.'' Přikývl jsem tedy.
Nevěřila již že náš otec je nadále dobrým vůdcem, že Zlatá je prostě odsouzená k záhubě a ona se s touhle krutou realitou smířila až příliš jednoduše, odešla do jiný smečky a nechala Zlatou jejímu osudu. Měla skutečně názory, díky kterým se hlava točila okolo. Já semkl pysky a zamyslel se. ''A možná si místo odchodu měla převzít jeho místo. Silná vlčice, která přesně ví co chce a dokáže se dostat přes názory ostatních.'' Dodal jsem pak, ano, mohl jsem zmínit i sebe, mohl jsem zmínit Deirona. Ale ona byla přesně takovou, jakou se jako na vůdce popsala. ''Kdo jiný, než my? Přece jediný odkaz po našich rodičích nenecháme někde zdechnout.'' Dořekl jsem ještě. Zavrtěl jsem si hlavou,
no v tom jsme pokračovali v lovu. Sledoval jsem stopy, které následovala i Merlin. Snažil jsem se zachytit pach toho co jsme následovali. Ochutnala žlutý sníh. Pozvedl obočí, no nevyptával se. Spíš se lovu učil podle ní, protože sám byl dost mizerným lovcem a tak se alespoň mohl něčemu přiučit, stopy vedli k horám. Hodil jsem na Merlin tázavý pohled, jestli tam chtěla jít.

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4

<- Ostříží zrak

Asi jsme si neměli co vyčítat. Měla pravdu. Život byl prostě krutý, ale přesto jsem si nemohl ponechat pro sebe tu jednu jedinou poznámku, ''To máš štěstí.. Já si ji už ani nepamatuji...'' Vzdychl jsem. Taková byla realita, skoro jsem si nedokázal vzpomenout ani na to jak pořádně vypadala, natož si vybavit její hlas... Možná proto jsem se tak upnul na Karu, že mi ji připomínala. Představoval bych si matku totiž přesně takovou, jakou byla Kara.
Ohledně smečky byla dost skeptickou a rovnou mi nabízela to, že bych měl zvážit to, abych se do Namarey přidal také. Podíval jsem se na ní s tázavým pohledem. ''Přece... i když si to měla těžký... to bys nechala náš domov.. nebo spíš místo kde jsme se všichni narodili a většina z nás vyrostla.. prostě zmizet?'' Zeptal jsem se trochu nechápavě. Ne, nechtěl jsem to se Zlatou tak brzy vzdát, sotva jsem se do ní vrátil. ''Třeba...'' Nestihl jsem nic dodat, zarazila mě a začala něco stopovat ve sněhu.
V tuhle chvíli jsem ji jen následoval s tázavým pohledem a pomalu mířil za ní. Nakonec můj pohled spočinul na okousané kůře na stromě, nasál jsem pachy, ale... ale věděl jsem že v lovu jsem byl opravdu neohrabaný a tak jsem prozatím jen napodoboval to, co dělala Merlin.

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

<- Rokle

Její slova upřímná celkem bolela, ale ne tolik jako realita. Prostě nebyl tam. Nebyl jejich bratrem, když jim měl být. Vyjmenovala mezitím, že každý z nás měl defakto prostě svoje životy. Ano, měli jsme svoje životy, ale nic nám přece nebránilo k tomu, abych přece chtěl být i s nimi, ne? ''Já to chápu.'' Řekl jsem tedy pak nakonec. ''Život je dost nevyzpytatelným a dokázal naše osudy dost pomíchat.'' Dodal jsem ještě a podíval se kupředu. Její slova mim neublížila, v něčem koneckonců pravdu měla, ač se to těžko přijímalo. ''Ale... Jsem vlastně zvědavý co bude se Zlatou jestli se otec neprobudí.'' Když jsem tam byl, alespoň co se týkalo krajních území, neviděl jsem ho, ani necítil a to jsem taky byl zase mimo jako předtím, i když ne tak dlouho. Neměl by někdo z nás přebrat jeho místo dokud se nevrátí? Mohla Merlin, ale ta odešla... Možná Deiron? Sillarei? Kdo ví.. Kde vlastně i ti ostatní byly? Sourozenci ze staršího vrhu?
Když mě poprosila ať nejsem jako Deiron, že nepotřebuje chránit, pozvedl jsem obočí. ''Merlin,'' Tentokrát jsem se chopil já pevnějšího a ráznějšího hlasu za účelem toho, že teď malé kázaní dostane ona, ''Jsi mou sestrou, ač jsem tu dlouho nebyl... Vždycky tebe a ostatní budu chtít chránit.'' Podíval jsem se i na ní, abych tomu dodal vážnost, která byla i v hlase, ''Ale zároveň respektuji tvou sílu a inteligenci. Vím, že se dokážeš postarat sama o sebe, ostatně si to dokázala i doposud.'' Zažila si krušné chvíle, no stále tu stojí, stále je silná a hledá si novou cestu životem.

-> Les Alf

Nešlo tomu zabránit. Vzdychl jsem až mi z tlamy vyletěl obláček páry. ''To.. no..'' Kousl jsem se do jazyka. Možná tomu šlo zabránit, ale nebyl jsem u toho. A znělo to, jakoby ona ano a tak jsem nemohl to soudit. Chtěla zemřít matka? Znovu jsem vzdychl. ''Přesto jsem tam měl být taky. Měl jsem být s vámi.'' Řekl jsem znovu. Tohle mě trápilo na tom to nejvíce. Že jsem tam nebyl pro nikoho z nich, že mě potřebovali.
Když mi vysvětlila kdo je Iridan a všechny okolnosti proč se rozhodla do Zlaté nevracet. Naklonil jsem hlavu na stranu, ale uši nastražené. Iridan byl někdo ze smečky, která nás připravila o matku. Doma ji za to odsoudili a svými činy se ji donutili zřeknout se domova. Otřel jsem se o její krk, abych ji dal najevo, že já ji za to nesoudím. ''Jestli se tam budeš cítit víc svou, jen tě v tom podpořím.'' To se týkalo tedy Namarey, ''To s tím Iridanem... Možná to je lepší? Mohlo tě to přivést pak i do bezpečí..'' Zauvažoval, ''Já asi úplně neumím pochopit co jsi všechno prožila, ale věřím že jednoho dne budeš šťastná tak jak si po tom všem zasloužíš.'' Neuměl jsem si úplně představit teda jak se muchlá s někým kdo jeho smečka zabila naší matku, ale na druhou stranu asi jsme nemohli házet všechny do jednoho pytle? Nebo možná ji chtěl jen využít, aby se dostal k dalším členům smečky, nebo ještě hůř, Alfa rodině..
Představila mi lasíčáka, ''Takže Escanor.. Je roztomilý.'' I do něj jsem lehce se dotkl čumákem, pokud se nechal a pak jsem opět věnoval pohled Merlin. Nabídla lov, ''Nelovil jsem ani nepamatuju, snad ti nebudu přítěží.'' Zazubil jsem se nevinně a vydal se za ní.

-> Ostříží zrak

Její slova.. Odpustila mi? Ne, možná mě jen chápala víc, než jsem si doposud chtěl vůbec připustit. ''Když jsem se to dozvěděl...'' Matčinu smrt. Oznámil mi ji otec, když jsem se vrátil domů, ''Vrátil jsem se domů po nějaký době, době kterou mám silně v mlze..'' Ani jsem si nedokázal prostě přesně vybavit co a jak bylo vlastně předtím. Jen lehký útržky a to taky jen zcela mizivě. Znovu jsem se podíval do jejich očí, ''Když jsem se to dozvěděl... tak strašně mě mrzelo, že jsem u toho nebyl, že jsem tomu nemohl nijak zabránit, že jsem tam nebyl pro nikoho z vás.. Byl jsem mimo..'' Bylo znát že prostě se tyhle slova hledali jen těžko, ale Merlin se zdála víc chápavou.
Nakonec mi oznámila i své další trápení. To jsem se už od ní odtáhl a znovu se na ní podíval. No rozhodně jsem nebyl aktuálně někdo kdo to mohl soudit. Jen jsem stáhl smutně uši dozadu. Já se defakto vymlouval a omlouval, ona prožila část života odsouzená za své rozhodnutí někoho milovat. ''Kdo je Iridan..?'' Ne. Neptal jsem se stylem, že bych ji chtěl za to odsoudit, spíš zvědavě. ''Když ses rozhodla nevracet do Zlaté... To to nemůžeš ještě nějak zachránit?'' Zeptal jsem se. No, vskutku jsem nevěděl okolnosti a tak tyto typy otázek byly zcela běžné..
Pak trochu změnila téma, že jsem se vytáhl. No usmál jsem se na ní a konečně si ji prohlédl také, ''Za to ty jsi se téměř nezměnila.. Pořád stejně krásná a chytrá jak si tě pamatuji já.'' Akorát ty jizvy, to zvířátko.. ''A kdopak je tohle?'' Sklonil hlavu k malé lasici. Jizvy se rozhodl pro teď nechat být až bude připravená se o tom bavit..

Dívala se na mě. Takovou bolest v očích jsem si nikdy nepředstavoval, že zrovna u ní uvidím. Já na ní naopak hleděl smutným pohledem. Tohle bylo přesně to, čeho jsem se vždycky bál. Po mých slovech vykřikla a hodila na mě tu vodní kouli. Uskočil jsem trošku, ale zdálo se, že ani se ji nesnažila hodit přímo po mě.
Než jsem se stačil zase vzpamatovat, už mě objímala. To jsem však také nestihl ani vydechnout a už jsem dostal řádně silný pohlavek až se mi hlava pootočila na stranu. Seřvala mě. Nakonec jsem se na ní podíval znovu, poprvé za celou dobu se mi do očí drali slzy. Takhle se celou dobu cítila? Byla sama po celou dobu? Sklonil jsem hlavu už pod úroveň té její a očima hleděl na ní. ''Merlin.. Je mi to tak líto...'' Špitnul jsem tiše potvrzeno lehkým zakňučením. ''Já.. měl jsem strach..'' Dodal jsem a pomalu hlavu zase zvedal, ''Doteď je ve mě strach.. Vyhýbal jsem se vám všem... Byl jsem pryč takovou dobu...'' Soukal ze sebe.. Ale, kdyby věděl co všechno ona prožila, určitě by tomu chtěl zabránit.. Ale ne, ona trpěla zatímco on se pravdě celou dobu vyhýbal.

<- Červená louka

Díky Konvalinky se zase rozhodl, že prostě nebude takový srab. Jak by se pak mohl podívat do očí ostatním sourozencům, když první na kterou z nich narazil nechal odejít a prvně se přední schoval? Ne. Někde začít musel a když mu přišla tak do cesty, byl to prostě asi osud!
Chvíli mi trvalo, než se před hory zase dostal, ale v dálce už svou sestru v rokli viděl. Vypadalo to, že se zastavila, u hlavy se ji objevila vodní koule. Skoro snad jakoby se chystala zaútočit... ''Merlin!'' Zvolal jsem. Ze svého místa jsem viděl, že ji nic nehrozilo, ale mohl jsem se mýlit. Pak jsem se zarazil, několik desítek metrů od ní.. Co když jsem pro ní tou hroznou já...? Vydechl jsem až mi z tlamy vyletěl obláček páry, ''Merlin, já...'' Nacházet vhodné slova se najednou zdáli mnohem těžší.

<- Nejvyšší hora

Blížil jsem se na louku a už z dálky spatřil dva fleky, které se postupně stávali vlkmi. Nakonec se z jedné z nich vyklubala moje sestra! Tak brzy? Ach, byl jsem připravený? Nenene, ještě jsem si nestihl říct co všechno jsem vlastně jim chtěl říct. Navíc Merlin.. Merlin byla vždycky ta chytrá, ta jen tak jeho omluvy určitě nebude brát vážně.. Zastavil jsem se a na sucho polkl. Než jsem si to vše stihl promyslet, Merlin šla tímto směrem a já se jako srab schoval za skály dřív než mě stihla spatřit. Za to já jsem tu příležitost měl, prohlédnout si ji. Pamatoval jsem si ji jako živou, ukecanou soběstačnou vlčici, ale nyní. Nyní jsem měl pocit, že jsem v jejich očích viděl něco mnohem víc. Ale nemohl jsem to soudit. Semkl jsem tlamu k sobě a nechal ji odejít.
Já sám se přiblížil k druhé pohublé vlčici, která mě svými slovy k sobě vábila a vyzvídala novinky. ''Novinky? Eh, noo..'' Znovu jsem se ohlédl na cestu kterou jsem přišel a kterou odešla Merlin a já s novým odhodláním ji nechal odejít a ještě se přední zbaběle schoval!
Pak se opět můj pohled otočil na pohublou vlčici. ''Vlastně o ničem moc nevím. Jen jsem si potvrdil, že jsem strašný srab.'' Vzdychl jsem si nad tím, protože se její pohled celkem vyptával na toto. ''To byla moje sestra víš? Šel jsem tudyma s tím, že se vrátím domů a zkusím si se sourozenci konečně promluvit o tom všem co se kdysi stalo a já jsem u toho nebyl a proč jsem u toho nemohl být. A ono hele, když mám tu možnost, schoval jsem se a nechal ji odejít.'' Aniž bych vlčí slečnu znal, prostě jsem ji začal vyprávět své trápení. Mé oči spočinuli na kytce, která zde byla a já vůl si ji nevšiml dřív, než až teď. Dost připomínala vlčí mák, kterých zde bylo v jiných ročních obdobích spoustu.
Měli tak krásnou rudou barvu. Barvu krve. Krev, ta nám probíhala žilami a udržovala nás naživu, bez ní, bychom byly mrtví. Jak asi zemřela Athai? Jakým způsobem ji ti vlci z Chaosu zabili? Nechali ji vykrvácet? Rudá barva, která by ničila půdu pod nimi, protože matce nedali jediný důvod k tomu, aby mohla žít dál? Možná žila, někde hluboko v našich představách. Bylo něco po životě? Kde se všichni jednoho dne dostaneme až náš čas se tady někdy naplní, stejně jako se naplnil ten matčin? Dokážeme si napsat svůj životní příběh sami, nebo si ho za nás píší zdejší bohové.
Věděl jsem jak bych jednoho dne chtěl umřít, ale bál jsem se toho. Bál jsem se že bych nestihl v životě nic udělat. Což mi připomínalo smutnou chvíli toho, že jsem tu teď mohl být a zítra nemusel. Že smrt mohla přijít velmi rychle a naprosto kdykoliv jsem už věděl, jak se dal stvořit a přivést na svět život jsem taky věděl... ale bylo něco po smrti? To jsem nevěděl.. Co se děje s našimi dušemi po té, co zemřeme? Přenese se ta duše do těch kteří se právě narodili? Zůstane duše tam někde navždy uvězněná?
Podíval jsem se na Konvalinku, jak se předtím představila, a věnoval ji smutný úsměv, i ona vypadala oproti mě, že chodila na hranici života a smrti. ''Nemáš hlad? Vypadáš v tomto směru velmi unaveně.'' Nabídl ji, ale byl ujištěný v tom, že se cítí naprosto skvěle a určitě nepotřebuje někoho na to, aby ji lovil jídlo. Místo toho mojí pozornost opět lákala na tu květinu, která mě donutila díky své barvě přemýšlet nad životem a smrtí. Měla snad nějaké pachové účinky v tomto směru? Brzy mi vysvětlila, že se nejednalo o obyčejný vlčí mák, nýbrž o léčivou bylinku Rumněnku vlčí. Přikývl jsem s úsměvem, ''Chápu. Děkuji..'' Pak mi něco žbleptla o tom, že nemám být idiot a hlavou naznačila směr hor. ''Máš pravdu.. Kara by mi dala, kdyby tohle teď viděla..'' Zasmál jsem se a pak se vydal zase směrem do hor a snažil se s plných sil svou sestru dohnat, ''Měj se!'' Křikl ještě na Konvalinku..

-> Rokle přes Nejvyšší horu

<- Ostříží zrak (Přes Rokli)

Cesta trvala dlouho, ale snažil jsem se jít poměrně rychle, abych byl do večera doma. Stále jsem uvažoval nad tím co bych měl jim říct. Ukázal jsem se jim jen jednou, když jsem hovořil s otcem o svém návratu do smečky a od tý doby vůbec ne. A zase jsem byl chvíli pryč, ale ne tak dlouho. Navíc tam byly i ostatní. Ale doufal jsem, že tentokrát nebudu tak dlouho pryč, aby se zase stalo něco tak vážného jako poprvé. První mě trochu poznamenala jakási dezorientace a vůbec jsem si nepamatoval některé části svého života, ale snažil jsem se, aby to nebylo něco co mě příliš ovlivňovalo. Ale jistými způsoby mě to omezovalo dost, třeba v tom, že jsem doposud neměl odvahu mluvit se žádným ze svých sourozenců.

-> Červená louka

<- Úkryt (Přes Severní hory)

Rychle jsem se vydal směrem zpětně k portálu, zpět domů. Tam jsem hodlal začít první hledat někoho ze svých sourozenců. Navíc jsem je tam předtím cítil a jistě případně nestihli utéct nějak daleko.
Proběhl jsem horami co nejrychleji jsem mohl a už pomalu začal přemýšlet nad tím co jim vlastně po takové době všechno řeknu. Kara mi dodala v tomhle tom novou energii a vyvolala ve mě zvláštní pocit. Takový, který bych si asi představoval po setkání s mou matkou. Viděl jsem ji v ní, možná to nebylo správně, ale Athai jsem si vlastně vůbec nepamatoval, a tak jsem se upnul na první, která to mateřství dostatečně vyzařovala. Doufal jsem, že ji ještě někdy potkám.

-> Nejvyšší hora (Přes Rokli)

<69>

Trpělivě jsem vyčkával na její odpověď a mezitím se v doupěti pěkně vyhřál a byl poměrně připravený opět vyrazit do světa. Ale to se Kara rozhodla, že nyní cesty si rozdělíme. Dokud jsem byl tak odhodlaný najít někoho a promluvit si a ona chtěla také.
S úsměvem jsem se na ní podíval vděčně. ''Tolik si mi pomohla, nezapomenu ti to.'' Přidal jsem se k ní předtím, abych já pomohl ji. No, nakonec ona dost pomohla mě. Odcházela se slovy, že příště až se uvidíme ji snad představím i nějakou slečnu. Zasmál jsem se nad tím. ''Rozhodně budeš mezi prvními komu bych ji představil.'' Defakto slíbil jsem a s tím se taky vydal z tohoto úkrytu pryč.

-> Ostříží zrak (Přes Severní hory)
/Ohřej se v libovolném úkrytu

<68>

Usmál jsem se na rozesmutnělou vlčici. Chtěl jsem ji pomoci, ale už jsem opravdu netušil jak jinak. Myslím, že v rámci orientace zde jsem ji byl nápomocen dostatečně, za to však v rámci emocí.. Dokázala se svým mateřským instinktem uklidnit mě, ale co já ji v tomto měl právo soudil, nebo něco jiného? Nerozuměl jsem těmto pocitům a ani je pořádně nezažil. Strašně moc věcí mi vysvětlila tadyhle až Kara a byl jsem ji za to dost vděčným. Díky ní jsem si uvědomil co bych měl udělat, tedy prostě se přestat svým sourozencům vyhýbat a pořádně si o tom s nimi promluvit.
Když mi nabídla, že můžu v jejím nově nalezeném úkrytu být sní, vděčně jsem se pousmál. ''Děkuji za tvou vlídnost. Určitě to rád využiji k odpočinku, když se budu příště pohybovat ve zdejší části ostrovů.'' Přikývl jsem. A pak se podíval ven při jejich slovech o tom, že by se mohlo najít něco k snědku. ''Buďto můžeme jít se podívat do různých částí zvlášť a mít větší šanci něco ulovit, a nebo můžeme jít společně.'' Dodal jsem tedy po chvíli. Mohli jsme pokrýt víc míst naleziště v této zimě, nebo jsme mohli zvýšit šanci lovu. Kdy já asi naposledy lovil sám sobě sám?