Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<67>
<- Severní hory

Měl jsem místy pocit, že nám pomalu a jistě docházeli témata, ale nevěšel jsem hlavu. Tušil jsem, že to vždycky přijde tak nějak samo. Na její slova jsem tedy nyní pouze pousmál a souhlasně přikývl hlavou.
Vstoupili jsme do jakési jeskyně. Rozhlédl jsem se kolem, Spousta menších míst, místo, které v létě mohli být perfektním jezírkem pro osvěžení, ale nyní bylo celkem zamrzlé díky zdejším zimním podmínkám, ale vytvářeli moc pěkný odrazy. Líbilo se mi to tady. Podíval jsem se však na Karu, ona tohle místo našla, já bych nejspíš ani koutkem oka o něj nezavadil. Na takovéhle jeskyňky jsem asi moc štěstí neměl. ''Moc pěkné místečko pro nový začátek tady.'' Poznamenal jsem tedy, snad abych se dozvěděl jak na to bude ona reagovat. Třeba tohle bylo přesně to, co Kara potřebovala pro začátek, aby se cítila mnohem lépe?

Už nějakou chvíli jsme pochodovali v zdejších horách. Na mé slova o tom, že můžeme zkusit najít někoho u mě doma jsem na prázdno polkl. ''Jo.'' Mlaskl jsem však nakonec, protože kde jinde bych je měl začít hledat, než právě doma, že? Ale.. ''Když jsem odcházel z území, tak tam pár sourozenců bylo. Tak kdo ví, no.'' Řekl jsem a podíval se hrdě vpřed. ''Jo, to se zvládne.'' Těžko říct zda jsem říkal Kaře, nebo spíš uklidňoval sám sebe.
Podíval jsem se na Karu s pozvednutým obočím, která to pojala jaksi po svém. Ale zasmál jsem se nad tím vesele. ''Jo.. A nebo prostě abys celkově našla mnohem lepší život tady.'' Dodal jsem lehce pobaveně. Ale jak jsem ji za tu dobu stihl poznal, nejspíš prostě měla svou hlavu a bylo by ji jedno kde je, hlavně aby u sebe měla své děti ačkoliv byly dospělí a jistě je vychovala skvěle aby se o sebe zvládli postarat.

-> Úkryt Hjem

Lekce pokračovala o dalších slovech. Semkl jsem pysky a tiše chvíli poslouchal. Vždy nás rodina dostihne, ať se ji budeme snažit sebevíc utéct, a tedy nejlepší bylo se rovnou postavit této skutečnosti čelem. ''Chápu to.. Prostě se překonám, promluvím si s nimi o tom, až je příště uvidím.'' Řekl jsem, abych ji ujistil, že to myslím vážně a že mi to skutečně nasadilo brouka do hlavy, abych nad tím dostatečně přemýšlel a zamyslel se nad tím, že ač se ji m budu vyhýbat jakkoliv, nepomůže to a jednou mě to stejně prostě dostihne a budu muset se tomu postavit čelem. Mohl jsem tedy jen čekat, nebo tomu jít naproti.
Nakonec mi i přesto, že jsem ji ujistil, že nemusí vyprávěla o části své minulosti. Milovala, i když se tvářila že ne, tak ano. Ale její důvěra byla zrazena a pak už ho jen respektovala s tím, že prostě byl jejím partnerem. Věnoval jsem ji smutný úsměv. ''Asi bych ani svému nepříteli nepřál toto zažít.'' Mohla mít další děti s ním, ale objevila se tady. Podívala jsem se okolo, opět se mi tedy potvrdilo slov, kterých jsem jsem se držel i předtím, zdejší bohové si občas pěkně zahrávali s osudy. ''A tak třeba právě proto ses měla dostat tady. Bohové ti chtěli dát šanci, abys poznala i nepoznané.'' Řekl jsem tedy po chvíli ticha. Třeba si tentokrát nechtěli hrát s něčím životem, třeba chtěli prostě dát Kaře novou šanci na život i když to znamenalo vzít ji od jejího prvního vrhu. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl, přičemž vyšel z mé tlamy obláček páry, který se brzy na to rozplynul.

Čím víc času jsem s ní byl, tím víc jsem chápal proč své děti tak milovala a chtěla se k nim vrátit a proč říkala, že je připravená na další vrh, ač svého partnera nikdy nemilovala. Ač se mohla tvářit jakkoliv chladně, tohle se nikdy v žádné vlčici nejspíš popřít nedalo, když to v sobě měla, vždycky se to nějak projevilo. ''Doufám v to.'' Řekl jsem úsměvně. Bylo hezké to slyšet od někoho a ne si to jenom třeba i jen falešně namlouvat. Stále to bylo teda falešné namlouvání bez znání pravdy, ale od někoho jiného, od někoho kdo byl matkou a znal ten pocit, to prostě znělo mnohem více důvěryhodně a tak jsem byl o dost klidnějším.
Když řekla, že mi dá ještě jednu lekci, nahnul jsem hlavu na stranu. ''Jsem rád za každou lekci..'' Dodal jsem tiše, když řekla, že jsem jich jakoby takhle dostal dost. Já se na moment zastavil, a ona trochu povylezla výš, teď se tedy zdála být vyšší a vítr čechrající její srst byla jako dokonalá scénka z filmu. Poučení o rodině, o vztazích a lásce v ní. Ať se vlk snaží jak chce, odstřihnout, nenávidět, neodpustit, zapomenout. Nelze to. On to taky nikdy nedokázal a proto nyní litoval, a bál se znovu s ostatními setkat. Smutně se pousmál. ''Krev je hustší, než voda.'' Zopakoval po Kaře a a podíval se ji do očí, ''Díky.. Myslím, že po tomhle bych se opravdu neměl bát setkat se svými sourozenci a dokázat si s nimi o tom promluvit.'' Řekl jsem s novou nadějí v hlase. Měla pravdu, a já mohl tedy doufat, že to sourozencům taky zvládnu takhle vysvětlit. Nebo si to alespoň vyříkat.
Pak jsme pokračovali dále. Zdálo se, že na mé vtípky moc nereaguje a tak jsem si uznal v sám sobě to, že její partner byl někdo na koho se vtipkovat nemělo, no čas vrátit o pár vteřin zpět jsem nemohl. ''Klidně mi to nemusíš říkat, jestliže to je téma pro tebe těžké, respektuji to.'' Usmál jsem se, abych ji opravdu dokázal, že jestli není připravena připomenout si co provedl a neprovedl její druh, nemusel jsem být ten první komu by to řekla.

/Nebo se nech poučit starším vlkem✔️

<- Dračí průsmyk

Šel jsem vedle Kary a stále pořád si měli co říct, což bylo super. Tušil jsem, že dřív či později se bude chtít posunout dále, i o vlka, než jen, že jsme ostrovy procházeli. Jestli si tu totiž měla zvyknout, zvykne si stejně jen v případě, že tu potká víc vlků, než že zůstane jen se mnou.
Když se zeptala čím mi připomíná mámu, podíval jsem se na ní a zasněně se pousmál, ''Ani nevím. Prostě, cítím to z tebe. Jak jsem řekl, svou mámu si zrovna moc nepamatuju, ale věřím asi, že by byla tak chápavá a milující své děti tak jako ty. Chci věřit v to, že nás milovala.'' Dořekl jsem a pak se mi naopak dostalo věty, že i já ji připomínal jejího druha, když byly mladšími. Nastavil jsem ouško na lepší poslech, ''No a čímpak ti ho já mohu připomínat?'' Zazubení se ji vrátil, ''Silák, fešák, schopnost vést milý laskavý rozhovor?'' Při slovu silák jsem pozvedl levou přední tlapku a vyšvihl pózu směrem od Kary, při slovu fešák jsem naopak zvedl pravou tlapku a znovu vyšvihl pózu tentokrát směrem na Karu a i pobaveně zamrkal, a při poslední řečené možnosti jsem se jen znovu zazubil a začal se pak smát.

<- Luka

Přikývl jsem. ''To už se mojí další odpovědí budu jen opakovat.'' Moc jsem toho neznal a tak jsem se držel hlavně věcí, které jsem znal, ''Osud je nevyzpytatelným.'' Ušklíbl jsem se a kráčel pryč od bylinkáře spolu s Karou, naučili jsme se alespoň defakto něco nového, když už jsme tak celkem bezcílně bloudili. ''Mm. Kam teď..'' Zamumlal jsem a mezitím poslouchal další Kařina slova. Bylo ji líto, že jsem vyrůstal bez mámy. Podíval jsem se na ní s lehkým úsměvem. ''Vlastně... Sice si ji pamatuju jen matně, Vlastně skoro vůbec.. ..''Dost mi ji připomínáš. Možná proto nemám problém s tebou už od začátku mluvit takhle otevřeně.'' Pak jsem se podíval před sebe, ''Jsem vlastně rád, že jsem tě mohl poznat. Je to, uvolňující..'' S matkou jsem si nikdy takhle promluvil nemohl, i když jsem takový byl, nápomocný všem, asi mi chyběl někdo s kým bych si mohl popovídat takhle a on by byl schopný dát vhodné rady a ne jen mě soudit. Soudit tak, jak jsem se od sourozenců bál.

-> Severní hory

<- Severní hory

Pobaveně jsem přikývl hlavou. Byl jsem rád, že začínala být uvolněnější, než doposud, protože se zdálo, že už byla o dost klidnější. ''A nebo dám tobě za pravdu já. Budoucnost máme nejspíš dost nevyzpytatelnou.'' Dodal jsem ještě na závěr. Ono, když jsem se nad tím zamyslel, od starší vlčice jsem se toho mohl i celkem dost naučit, než by se naše cesty rozdělili. I teď mi její slova přišli dost, že bych neměl být takový milouš, aby toho někdo nezneužil.
-
Pokýval jsem znovu hlavou, když mi pověděla o jejích dětech, nedávno prošli třetí zimou, takže pokud jsem dobře počítal své vlastní zimy, nebyly o moc mladší než já s mými sourozenci. ''Třeba bychom si s nimi rozuměli s našimi sourozenci, kdyby se tu někdy dostali.'' Zamyslel jsem se a ona mezitím začala pochybovat o svých schopnostech matky. ''Asi to posoudit nemohu, skoro jsem matku nezažil, takže úplně nevím jak by se taková máma měla chovat.'' A defakto nevím ani jak by se měl chovat takový otec, s ním jsem taky moc dětství neprožil a pak se mnou už jednal po návratu jako se sobě rovným dospělým.
Došli jsme k vlkovi, který něco vlastním tělem chránil před sněhem a mrazem. Když jsem nahlédl na to co, viděl jsem chřadnoucí rostlinku, která svůj život pomalu vzdávala. Jako vlk s elementem země jsem měl s těmito rostlinkami soucit, ale věděl jsem, že to bylo součástí koloběhu života, až sníh roztaje, začnou růst nové, zdravé a silné. Vlk se na nás podíval s velkým otazníkem ve tváři, ''Tadyhle ukazuju Kaře ostrovy, je tu nová..'' Proč nesedím doma na zadku v teple? Protože jsem se tak nevědomky stal Kařiným průvodcem, ale vůbec mi to nevadilo.
''Já tě moc dobře chápu, když nechceš aby se tahle kytka ztratila, ale vždyť vyroste nová jakmile zima skončí.'' Nadechl jsem se a znovu se na kytku podíval, ''Taky mě štve zima, ale zase vím, že je součástí koloběhu a po ní se znovu zrodí nové a silnější rostlinky. Takových vídávám spoustu během jara a léta.'' Když jsem to dořekl, tak mi popsal že to nebyla jen kdovíjak obyčejná rostlinka, nýbrž léčivá rostlinka, která se nazývala Plazivec lékařský. ''Aha.. Tak děkuji pěkně. Budu si to pamatovat do příště.'' Usmál jsem se na Karu, počkal až bude ona připravená jít a pak zamířil do defakto zpáteční cestou, ale přesto trochu jinak.

-> Dračí průsmyk
/Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)✓

<- Ostříží zrak

Že se mi to vymstí. Pohodil jsem hlavou a podíval se opět na ní. ''Možná ano, možná ne. Ale doufám, že se nestane nic až tak zlého, abych měl ztratit víru v ostatní.'' Kývl jsem rameny a pokračoval jsem dále. Mohlo se stat cokoliv, komukoliv z nás, je ale i na nás jak se s tím vším popereme.
Nakonec po mém vyprávění se mi dostalo lehkého poučení starší vlčice, která si už své vlčata vychovala. Možná jsem měl špatný příklad od rodičů, možná mi to jen někdo neřekl. ''Asi máš pravdu.'' Pohodil jsem. Asi bych taky nechtěl, aby moje vlastní vlčata se se sebou nebavili a jistě bych jim poradil něco takového.
Když řekla, že mi případně poví, kde bych ji našel, usmál jsem se. ''Dobře. Budu rád. Ber mě jako svého malého milého přítele.'' Pohodil jsem. Nemyšleno ale výškově, jakože věkově. Nemusel to být kdovíjak důvěrný vztah přátelství. Ale mohla to brát jako pojistku, že vždy tu může mít někoho kdo ji nebodne kudlu do zad a bude se snažit pomoci.

-> Luka

<- Rokle

Podíval jsem se na Karu s pozvednutým obočím, když zmínila, že se nemusím starat o cizinku, že je na tohle jednání zvyklá. Ledabyle jsem pokročil rameny a pohodil ocasem, přičemž jsem se na ní mile usmál. ''Máš pravdu, nemusím se zajímat.'' Nadechl jsem se a podíval před sebe, ''Ale já chci. Jsem rád, když jsou vlci okolo mě spokojení a já jim případně dokážu být alespoň z části nápomocen.'' Dodal jsem a pak vydechl obláček páry, který se nahned rozplynul v okolí.
Pak mi začala naopak vyprávět svůj vztah mezi sourozenci a tak jsem jako jedno velké ucho její část příběhu poslouchal. Nakonec jsem přikývl, ''Ač asi jsme to neměli úplně stejný, nebo alespoň co si tak matně vybavuju..'' Nadechl jsem se. Možná by bylo fér, kdybych taky toho řekl víc, ''Upřímně jsme valnou část dětství strávili sami. Teda hlavně já.'' Podíval jsem se očkem na ní a pak opět před sebe, ''Vrátil jsem se do smečky celkem nedávno, otec nevypadal že by byl naštvaný nebo tak, ale dozvěděl jsem se, že matku nám zabili vlci z Chaosu, nebyl jsem tam, když mě nejvíc potřebovali. Sám si to nedokážu odpustit, že jsem nestrávil se sourozenci, či rodiči víc času, pořád jsem byl pryč.. Návrat domů byl pro mě těžký.'' Opět jsem vydechl obláček páry. ''Od té doby mám celkem obavu se s někým ze sourozenců vidět, mluvit s nimi..'' Dodal jsem nakonec a odkašlal si.
Na mou lichotku reagovala pozitivně, i se usmála. Měl jsem z toho radost, dokonce mi lichotku věnovala zpět. ''To je milé. Bohužel. Ale věřím že tu najdeš co hledáš a budu rád, když mi dáš pak třeba časem vědět.'' Zazubil jsem se.

-> Severní hory

<- Nejvyšší hora

Usmál jsem se na její dík. ''V pohodě, taky by mi to nebylo příjemný.'' Řekl jsem na to jenom a prostě jsme šli dál. K horám co tu byly u louky. Odpověděla na můj nevyslovený doraz a já přikývl, ''Jsem rád, že ti je lépe. Opravdu.'' Řekl a šli jsme prostě dál. Ani jsem nevěděl kam, prostě... šli. Ale Kara byla příjemná společnice a tak mi to tak nevadilo, že jsem šel bezcílně za čumákem.
Poznala, že jsem byl trochu ohledně rodiny zdrženlivý, ''Kdo ví. Třeba ano. Dlouho jsem sourozence neviděl.'' Zakončil jsem zamyšleně. A vyslechl si její podmínky o tom, co na vhodném otci pro vlčata očekává. Přikývl hlavou, ''Myslím, že tady na ostrovech najdeš někoho takového. Je tu, si myslím, dokonalá směsice výběru a jsi hezká, se ti budou vrhat k nohám sami.'' Snažil se o žert pro zlepšení nálady.
Začala klapat zubama po vločkách a vypadalo to, že se baví a tak jsem ji napodobil a několikrát cvakl tlamou do vzduchu ve snaze ty vločky chytat. Pak jsem se zasmál.

-> Ostříží zrak
/Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)✓

<- Červená louka

Skoro jsem se až zděsil, když se z jejího žaludku vrátil celý její obsah. Ale jen skoro. Počkal jsem s lehce odvraceným pohledem, asi by ji nemuselo být příjemné kdybych na ní upřeně hleděl, no a mě to taky zrovna dvakrát příjemný nebylo.
Když se konečně začala dávat dokupy a začala se opět věnovat mě, přikývl jsem a hlavu naklonil v dotazu, zda už dobrý.
Dál jsme pokračovali do hor, a tématu o mé rodině. ''Ano. Jsme dva vrhy.'' Zopakoval jsem a trochu doufal, že se nezačne chtít bavit mnohem mnohem hlouběji. Nerad bych přiznal, že vlastně sourozencům jsem se vyhýbal, matka už byla nějakou dobu mrtvou a otec... no, taky i když jsem ho měl rád a vše kolem toho, celkem jsme si to vyjasnili, furt jsem nebyl úplně nejlepší syn, v těžkých časech kdy mě potřebovali jsem byl pryč. ''A co dle tebe znamená vlk s splňující tvé podmínky?'' Pozvedl jsem obočí, Takže tohle znamená být s někým jen z respektu?. Představa hledat jinou jen aby splňovala podmínky? No nevím no.

-> Rokle

<- Sněžné tesáky

Přikývl jsem na její slova. ''Třeba ano. Třeba ne. Asi tomu prostě dáš šanci a uvidíš.'' K tomuto tématu jsme asi už neměli moc co více probírat, protože jsme se v tomhle tom víceméně motali dokola.
Na její dotaz jsem přikývl a poté proskočil, příčemž jsem na ní počkal. Chvilku ji to trvalo, ale nakonec se tu také objevila a já se nevinně zazubil, ''Vidíš? Nebylo tak hrozný.'' Zastřihal pobaveně ušima a poskočil si spokojeně, přičemž jsem se rozešel dalším směrem.
Zatím jsem se vrátil k předchozímu tématu, na který se ptala. ''Jo, narodil jsem se tu.'' Dodal jsem a popřemýšlel, zda jsem ji chtěl vykládat o svých sourozencích. Zamlaskl jsem a nadechl jsem, ''Mám několik sourozenců. Pár z nich ji je i starších z předchozího vrhu rodičů.'' Přiznal jsem nakonec s úsměvem a kráčel zas dál. Opět hory..

-> Nejvyšší hora

<- Zubří pláň

Přikývl jsem na její slova o tom, že už je prostře tak zatvrzelá. ''V pohodě. Jakmile je nějaký zvyk zarytý, těžko se přijímá něco nového.'' Usmál jsem se a prostě křáčel dál. Pláň se pomalu změnila v hory do kterých jsme stoupali a já matně po paměti se snažil najít kde že ten portál přesně je.
Že prej tu nebude tak sluníčkový život. ''Tak, i když to není místo kde si celý život vyrůstala, žila a tak, ale jsou tu nejrůznější... eh, jak to říct?'' Kousl jsem se a na pár vteřin zauvažoval, ''No, jednoduše to tu není dokonalý ráj na zemi. Jen je to tu prostš zase místo kde vyrůstáme a žijeme my a případně ostatní vlci se tu naučí žít vesměs, jak jsem říkal už předtím.'' Dodal jsem a brzy jsme dorazili k tý portálový trhlině. Zastavil se a podíval na ní. ''Díky, ale nebudeme předbíhat. Je čas.'' Neznal jsem ani nikoho u koho bych viděl, že má cenu se snažit. Kývl jsem si rameny a pohled směřoval kupředu. ''To je ten portál. Uvidíš. Není to tak špatné.'' Povzbudil ji a dřív, než stihla něco namítat jsem proskočil na druhou stranu..

-> Červená louka /přes portál

Prostě, i když jsem se snažil vážně a nabízel ji u toho možnosti jak mezi ostrovy cestovat, tak se to vlčici vskutku nelíbilo a pěkně si ponadávala. ''Ač to říkám nerad. Tady již nejste doma.'' Připomenul jsem tu nepěknou záležitost. Zdejší svět byl nevyzpytatelný a dělal s našimi osudy co chtěl, i když to znamenalo, že bude vytržen z fungujícího domova a onen vlk donucen naučit se žít zde.
Když mi popřála abych stále ve svém světě nepoznal jak umí být svět krutý, že jsem byl nesemlet životem, ''Myslím si, že možná nemám toho za sebou tolik co třeba vy. Ale taky už pár událostí, minimálně ty spojené s velkou ztrátou, za sebou mám. Ale je mi milá vaše starost.'' Dozvědět se, že byla matka mrtvá, že jsem nestihl ji nikdy nic pořádně říct, že od té doby se celkem sourozencům vyhýbám, protože se uvnitř sebe poměrně bojím zjistit to, že by mi vyčetli, že jsem tu nebyl v té době a někde jsem se toulal.. Tiše jsem si povzdychl a alespoň matně se snažil vybavit jak vůbec matka vypadala.
Pak mi dost vysvětlila o tom, jak to vlastně v její domovině s těmi vlčaty chodilo a že se svým partnerem nebyly z lásky, nýbrž z respektu a povinnosti ke smečce. Jen jsem neurčitě pokýval hlavou, chvíli byl ticho, vstřebával jsem takovouhle informaci, že to ve světe funguje i jinak, než pouze na lásce. Ale dávalo to celkem smysl, ne všichni vlci chtějí projevovat lásku k někomu jinému, než k sobě samému. Nakonec jsem se usmál, ''Tak to já teda, možná i naivně, doufám že jednoho dne potkám někoho s kým budeme k sobě blízcí právě i láskou.'' Řekl jsem tedy nakonec.
Když jsme konečně měli za sebou i seznámení, ptala se rovnou na to, kde se naše smečka nachází. Pokývl jsem hlavou k nedalekému lesu, které i v zimě měli své koruny zlaté. ''Náš les nikdy nepřehlédneš.'' Mrkl jsem se smíchem a sám to razil na druhou stranu. K sněžným tesákům, kde se nacházel právě onen portál. Doufal jsem trochu, že na druhém ostrově bude toho o něco více k nalezení... A taky že minimálně tomu dá šanci a zjistí, že to je vlastně celkem dobrý přesun. ''Hmm.. Takový.. možná jeden by tam byl, ale ten má tuším svojí rodinu.'' Tím jsem samozřejmě dal najevo, že neznám úplně všechny členy jménem.

-> Sněžné tesáky

<- Bašta

Usmál jsem se nad její reakcí. Pochopil jsem, že se vlčici nejspíš vůbec nelíbilo to, že buďto zde byl vrátký most, který se odhodlá kdo ví kdy spadnout, a ani portál mezi ostrovy. Podíval jsem se na ní a zastřihal jsem ušima. ''Tak pak už jedině jestliže buď máte křídla jako pták, což nemáte a nebo jste velmi dobrý plavec.'' Odpověděl jsem a švihl ocasem. Víc, než toto jsem ji asi úplně poradit bohužel neuměl. To by mě zajímalo co vlastně preferuje a odkud přišla, že se jí ani jedna z možností nelíbila? Jo, chápal jsem, že asi ne každému může něco sednout, ale až tak? Inu, stejně ji nejspíše nezbývalo, než si zvyknout.
Opět pokračovala v napomínaní o tom, že každá informace vynesena z mých úst může být proti mě otočená proti mě. Zastřihal jsem ušima. ''Jo. To dává smysl. Ale přesto si myslím budu trvat na svém. Jsem rád, když dokážu někomu, alespoň trochu pomoci.'' A postarat o sebe jsem se také uměl. Teda.. alespoň jsem se o to snažil a navíc mi otec svěřil i obranu smečky, bylo by asi blbý kdybych se neuměl postarat ani o sebe, natož pak o smečku.
Když zmínila, že se musí vrátit, rodit potomstvo svému partnerovi a smečce, musel jsem se na ní znovu pořádně podívat a pozvednout jedno obočí a vyvalit na ní jedno krásně svítivé zelené očko. ''Pardon? Asi mi do toho nic není... Ale to vás má smečka pro.. eh.. jak to jenom říct..'' Zamyšleně jsem se odmlčel, ''No, prostě co to je za funkci, když 'musíte' přinést další potomstvo?'' Zeptal jsem se. Možná mi vskutku do toho nic nebylo, ale zajímalo by mě kde pro všechno na světě jsou vlčice nuceny rodit vlčata smečce. Vždy jsem si myslel, že vlčata mají vlci pouze z lásky. Ne z povinnosti.
Nakonec se během naší chůze představila a já konečně se dozvěděl její jméno. Kara. ''Zvučné jméno máte. A velmi krásné. Těší mě.'' Znovu jsem se usmál a s lehce se uklonil, ''Atray. Atray ze Zlatý smečky.'' Musel jsem ji napodobit, příšlo mi to na jednu stranu velmi roztomilé, když za své jméno přidala i svou smečku. A tak se jen hodilo hodit za svý jméno tu svou. Znělo to sice hezky.. ale asi jsem to nehodlal praktikovat dýl. Když to z mých úst vyšlo ven, znělo to... tak zvláštně. I když vskutku jsem Atray ze Zlatý smečky, heh. Nakonec jsem pokračoval dále.
Po chvíli jsem zastavil a snažil se zachytit pach něčeho, ale byl takový chlad, že bych se ale vůbec nedivil, kdyby zde nebyla ani noha a my dva byly jediní magoři, kteří se při svítání pohybovali na holé, promrzlé pláni.
Splň jeden ze smečkových miniquestů✓