Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prostě, i když jsem se snažil vážně a nabízel ji u toho možnosti jak mezi ostrovy cestovat, tak se to vlčici vskutku nelíbilo a pěkně si ponadávala. ''Ač to říkám nerad. Tady již nejste doma.'' Připomenul jsem tu nepěknou záležitost. Zdejší svět byl nevyzpytatelný a dělal s našimi osudy co chtěl, i když to znamenalo, že bude vytržen z fungujícího domova a onen vlk donucen naučit se žít zde.
Když mi popřála abych stále ve svém světě nepoznal jak umí být svět krutý, že jsem byl nesemlet životem, ''Myslím si, že možná nemám toho za sebou tolik co třeba vy. Ale taky už pár událostí, minimálně ty spojené s velkou ztrátou, za sebou mám. Ale je mi milá vaše starost.'' Dozvědět se, že byla matka mrtvá, že jsem nestihl ji nikdy nic pořádně říct, že od té doby se celkem sourozencům vyhýbám, protože se uvnitř sebe poměrně bojím zjistit to, že by mi vyčetli, že jsem tu nebyl v té době a někde jsem se toulal.. Tiše jsem si povzdychl a alespoň matně se snažil vybavit jak vůbec matka vypadala.
Pak mi dost vysvětlila o tom, jak to vlastně v její domovině s těmi vlčaty chodilo a že se svým partnerem nebyly z lásky, nýbrž z respektu a povinnosti ke smečce. Jen jsem neurčitě pokýval hlavou, chvíli byl ticho, vstřebával jsem takovouhle informaci, že to ve světe funguje i jinak, než pouze na lásce. Ale dávalo to celkem smysl, ne všichni vlci chtějí projevovat lásku k někomu jinému, než k sobě samému. Nakonec jsem se usmál, ''Tak to já teda, možná i naivně, doufám že jednoho dne potkám někoho s kým budeme k sobě blízcí právě i láskou.'' Řekl jsem tedy nakonec.
Když jsme konečně měli za sebou i seznámení, ptala se rovnou na to, kde se naše smečka nachází. Pokývl jsem hlavou k nedalekému lesu, které i v zimě měli své koruny zlaté. ''Náš les nikdy nepřehlédneš.'' Mrkl jsem se smíchem a sám to razil na druhou stranu. K sněžným tesákům, kde se nacházel právě onen portál. Doufal jsem trochu, že na druhém ostrově bude toho o něco více k nalezení... A taky že minimálně tomu dá šanci a zjistí, že to je vlastně celkem dobrý přesun. ''Hmm.. Takový.. možná jeden by tam byl, ale ten má tuším svojí rodinu.'' Tím jsem samozřejmě dal najevo, že neznám úplně všechny členy jménem.

-> Sněžné tesáky

<- Bašta

Usmál jsem se nad její reakcí. Pochopil jsem, že se vlčici nejspíš vůbec nelíbilo to, že buďto zde byl vrátký most, který se odhodlá kdo ví kdy spadnout, a ani portál mezi ostrovy. Podíval jsem se na ní a zastřihal jsem ušima. ''Tak pak už jedině jestliže buď máte křídla jako pták, což nemáte a nebo jste velmi dobrý plavec.'' Odpověděl jsem a švihl ocasem. Víc, než toto jsem ji asi úplně poradit bohužel neuměl. To by mě zajímalo co vlastně preferuje a odkud přišla, že se jí ani jedna z možností nelíbila? Jo, chápal jsem, že asi ne každému může něco sednout, ale až tak? Inu, stejně ji nejspíše nezbývalo, než si zvyknout.
Opět pokračovala v napomínaní o tom, že každá informace vynesena z mých úst může být proti mě otočená proti mě. Zastřihal jsem ušima. ''Jo. To dává smysl. Ale přesto si myslím budu trvat na svém. Jsem rád, když dokážu někomu, alespoň trochu pomoci.'' A postarat o sebe jsem se také uměl. Teda.. alespoň jsem se o to snažil a navíc mi otec svěřil i obranu smečky, bylo by asi blbý kdybych se neuměl postarat ani o sebe, natož pak o smečku.
Když zmínila, že se musí vrátit, rodit potomstvo svému partnerovi a smečce, musel jsem se na ní znovu pořádně podívat a pozvednout jedno obočí a vyvalit na ní jedno krásně svítivé zelené očko. ''Pardon? Asi mi do toho nic není... Ale to vás má smečka pro.. eh.. jak to jenom říct..'' Zamyšleně jsem se odmlčel, ''No, prostě co to je za funkci, když 'musíte' přinést další potomstvo?'' Zeptal jsem se. Možná mi vskutku do toho nic nebylo, ale zajímalo by mě kde pro všechno na světě jsou vlčice nuceny rodit vlčata smečce. Vždy jsem si myslel, že vlčata mají vlci pouze z lásky. Ne z povinnosti.
Nakonec se během naší chůze představila a já konečně se dozvěděl její jméno. Kara. ''Zvučné jméno máte. A velmi krásné. Těší mě.'' Znovu jsem se usmál a s lehce se uklonil, ''Atray. Atray ze Zlatý smečky.'' Musel jsem ji napodobit, příšlo mi to na jednu stranu velmi roztomilé, když za své jméno přidala i svou smečku. A tak se jen hodilo hodit za svý jméno tu svou. Znělo to sice hezky.. ale asi jsem to nehodlal praktikovat dýl. Když to z mých úst vyšlo ven, znělo to... tak zvláštně. I když vskutku jsem Atray ze Zlatý smečky, heh. Nakonec jsem pokračoval dále.
Po chvíli jsem zastavil a snažil se zachytit pach něčeho, ale byl takový chlad, že bych se ale vůbec nedivil, kdyby zde nebyla ani noha a my dva byly jediní magoři, kteří se při svítání pohybovali na holé, promrzlé pláni.
Splň jeden ze smečkových miniquestů✓

Moc dobře jsem si stihl povšimnout, že místy se na mě její oči dívali jako na zdejšího blázna. Ale nějak jsem to neřešil, prostě jsem se dál mile usmíval a čekal zda-li vlčice bude chtít o něčem konkrétním vědět. Musel jsem se avšak zcela upřímně zasmát, když se ji příliš jméno našeho domova moc nelíbilo, avšak svůj názor jsem v tomto tématu nepřidával, ''Mezi dvěma hlavníma ani ne. Tamhle v horách je portál, který končí na druhé straně, někde tamtím směrem, ale je to v celku bezpečný.. Ještě nikdo se při tom neztratil. Teda myslím.'' Ušklíbl jsem se a při poukázaní směru jsem ukázal směrem na Mělkou pláž, kde někde v dálce byl mihotavě vidět hory z druhého ostrova. ''A nebo na druhé straně úplně, což je odsud tedy ta delší cesta, je vratký most, který ty dva ostrovy spojuje k sobě. Jeden se vždycky diví, že ještě nespadl, ale kupodivu se po něm dá přejít, v rámci možností bezpečně.'' Kývl jsem rameny, ovšem ten most jsem neměl rád a myslím, že to tak mělo devadesát procent zdejších obyvatel. ''Je tu ještě jeden malý ostrov, ale to jsem ještě nijak nikdy nezkoušel, takže nevím.'' Opět jsem kývl rameny. Byl tam most, byl tam portál? Ne, nevěděl jsem to.
Pak mě skoro až napomenula z toho, že bych neměl hned na potkání vysypat různý informace. Povytáhl jsem jedno obočí, ''Nejsou to informace který by uškodili mě, mé rodině, či smečce.'' Usmál jsem se, opět klasicky mile. ''Jsou to informace, které se hodí každému nově přichozímu cizinci, ať už má jakékoliv úmysly. Dodal jsem a na její dodatek o odchodu, špekulaci a tak, jsem jen zastřihal ušima a vydralo se ze mě potáhlé 'hm'. Znovu jsem poté kývl rameny, ''Je mi to líto madam, to bohužel v tomto příliš nápomocný nebudu. Osud nás všech je nevyspitatelný a jak už jsem řekl předtím... většinou si tady vlk na nový život zvykne.'' Možná někteří zmizeli za moře, možná se to některým povedlo, ale jestliže byly úspěšně pryč, neměli o tom jak vyprávět ostatním. Naštěstí já neměl důvod chtít odsud odejít. Byl to můj domov už od narození.
''Pana Wua, na toho jeden musí mít štěstí. Cestuje všude po ostrovech. A platí se mu speciálními kamínky.'' Poukázal jsem, ''A Mistrova svatyně je někde v džungli právě někde u toho mostu, ten bere ty samé kamínky.'' Dodal jsem a nechápal jsem proč by měla dávat obětinu svého prvorozeného syna, Ta pochází asi hodně z daleka.
Navrhla projití, na tom jsem neměl co namítat. ''Samozřejmě.'' A rozešel se směrem na další pláň. Zda mě následovala? Netušil jsem.

-> Zubří pláň

Vlčice se na mě dívala zvláštním pohledem, nedokázal jsem úplně přesně z toho vyčíst co si myslí, ale přesto jsem zůstával naprosto klidný. Ač jsem stál vzpřímeně a svým způsobem dost sebejistě, nevyzařovala ze mě potřeba toho, že by se mému postoji měl někdo podřídit a už vůbec ne třeba tadyhle cizinka.
Lehce jsem snížil postoj hlavy a zahleděl se do jejích ledově modrých očí a švihl ocasem. Byla i svou mluvou s lehkým přízvukem znát, že není zdejší, což její slova následně i jasně potvrdila. Koutky jsem povytáhl do mírného úsměvu a opětovně se narovnal. ''Zde jste na ostrovech Mois Gris.'' Odpověděl jsem na její dotaz. Byl jsem připraven zodpovědět na vše, co by šedou vlčici zajímalo. Avšak nechtěl jsem ji zachrlit vším najednou, dával jsem prostor, aby se sama zeptala na vše, co by chtěla vědět. ''Chápu, že pro vás musel být asi prvně šok se tu tak z ničeho nic objevit. To... se občas někomu stane a nikdo, nebo alespoň jsem o nikom neslyšel, se odsud ještě nedostal. Většina vlků si zde na nový život celkem zvykne. Je tu spousta smeček, spoustu krásných míst, starý vlk u kterého si jeden koupí snad vše co jej napadne. Svatyně u které vlk dokáže nabrat plno síly, když projde tréninkem Mistra.'' Přesto jsem ale začal, alespoň částečně naznačovat víc, ne že bych sám toho moc věděl, to bohužel ne, ale doufal jsem že alespoň pár informací bude vlčici dost nápomocných.

<- Zlatý les

Vyklouzl jsem zpoza stromů a přede mnou se odkryla volná pláň, bylo vskutku na jednu stranu divné to, že se mi to stalo znovu. Jednou ze zimy do léta, nyní od léta do zimy. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl až mi od tlamy vyletěl obláček páry.
Kráčel jsem plání pokrytou sněhovou přikrývkou a, ač jsem to nečekal, brzy jsem nedaleko od sebe spatřil siluetu postavy. Zvědavost mi jaksi nedala, a tak jsem se rozhodl 'totálně nenápadně', tím směrem jít. Čím více jsem se blížil, tím víc se mi pohled naskytoval na pohublou šedivou vlčici, která na jednu stranu vypadala ztraceně a na druhou... inu, připadala mi pouze ztraceně. Semkl jsem rty do jedné linie a pár vteřin přemýšlel, ale nakonec mi to nedalo a přistoupil jsem ještě o pár kroků blíže, a mile se na vlčici usmál. ''Dobrý den. Vypadáte ztraceně.'' Můj hlas byl hrubý, přesně tak jak by si jeden k obřímu urostlému tělu představoval, avšak bylo znát, že jsem byl vlk milý a zdvořilý. Nedokázal jsem nechat ztracené, zbloudilé duše jen tak, byl jsem vždy hrozně rád, když jsem mohl být někomu nápomocný.

Když mi poté již neodpovídali, začal jsem se cítit poněkud navíc. Jako, zcela jistě jsem se tak cítit nemusel, ale přesto. Takový podivný pocit, že jsem se rozhodl pokračovat v obchůzce a i když mým údělem nebylo lovit, mohl jsem minimálně pro smečku pokusit se něco malého ulovit. Švihl jsem tedy ocasem a odkašlal jsem si. ''No, tak se uvidíme jindy. Jdu pokračovat.'' Usmál jsem se mile a se sebejistým krokem, aby nikdo nedokázal poznat mé pochodové myšlení, jsem si to od dvojice vlků valil pryč. Oba byly ze Zlaté smečky a tak jsem se nemusel vskutku vůbec bát, že by snad něco bylo špatně, když je u hranic nechám samotný.
Kroky lesem mi přitáhli do čenichu pachy, které jsem rovněž dostatečně znal, ale rozhodně to nebyla ta správná chvíle se s nimi setkat. A tak, aniž bych se je vůbec snažil vyhledat jsem z lesa zmizel na vedlejší pláninu.

-> Bašta

K mé smůle to opravdu Naxin nebyl. Nojo.. Vždyť měl jizvy. Matně jsem si povzpomínal jaký byl hlavní rozdíl především mezi Naxinem a tedy jeho bratrem Atroxem, jak se představil. ''Chápu.'' Řekl jsem tedy po chvíli a narovnal se. ''Já jsem Atray. Těší mě.'' Představil jsem se, jak se slušilo a patřilo. Tedy, dost možná bych se měl víc chovat jako syn Alfy, ale nikdy jsem to neměl až tolik za potřebí. Bylo by asi hezké uctít matku tímhle.. Ale prozatím jsem se na to ještě příliš necítil a tak jsem chtěl hrát pouze svou roli ve smečce.
Brzy k nám dorazil další vlk. Ano, i jeho jsem si matně vybavoval. Ale v tuhle chvíli jsem si nedokázal úplně přesně zařadit. No, každopádně to byl i dle pachu člen smečky a tak jsem neměl důvod i nadále měnit postoj. ''Zdravím.'' Usmál jsem se, ''O žádných nevím. Je tu takový podezřelý ticho už dlouho.'' Odpověděl jsem tedy i já. Na slova Atroxe jsem se ušklíbl s náznakem smíchu, ''Obnovovat hranice, vždyť je to zábava, já to vzal cestou semhle směrem od plání.'' Otec mi svěřil tyhle ty povinnosti, tak i když jsem byl zase podezřele dlouho pryč, vypadalo to, že byl klid a když už nic, obnovil jsem pachovou stopu smečky alespoň jedním směrem. Prozatím.
Oproti vlkům jsem byl poměrně mladý a nečekal jsem takovou společnost hnedka vysokou. Takže jsem v tuhle chvíli mlčel a s tázavým pohledem se podíval na ostatní.

<- Zubří pláň

Procházel jsem mezi stromy a blížil se pomalu k hranicím smečky. Upřímně čím jsem byl blíže ke smečce, tím méně byl pach smečky cítit a tak jsem kolem hranic občas trochu opustil, abych alespoň hranice z téhle strany trochu obnovil. A lehce nezameškal vlastní povinnosti.
Postup do hloubky lesa byl rychlý a brzy jsem narazil na známý pach a v dáli zahlédl známý zlatavý kožišek. Tak jsem se k němu začal blížit více, ''Naxine!'' Zvolal jsem, abych na sebe upozornil, ale když jsem se vyhýbal posledním stromům, co mě dělili od vlka, jsem postupně spatřil, že se o Naxina nejednalo. Jednalo se o jeho bratra, ale to jsem nevěděl, jelikož jsem ho ještě neměl tu čest poznat, (//a jestli ano, tak se omlouvám, ale za mě to nebylo//). ''Ty nejsi Naxin?'' Pozvedl obočí a lehce nabočil hlavou na bok, ani ve snu mě v tuhle chvíli vůbec nenapadlo, že se může jednat o sourozence. Teda, bylo to logické, ale neznal ho a tak mu v tuhle chvíli trvalo, než mu secvakla jedna a jedna. Ale přísahám, že nebývám tak hloupým!

Otevřel jsem své zelené oči se kterými jsem těkal po okolí. Usnul jsem? Prolétlo mou myslí a pak jsem se oklepal, abych ze sebe setřepal sníh, který snihl mezitím napadnout. ''A kdo ví jak dlouho? Sakryš, to už jsem byl ze smečky zase celkem dlouho venku!'' Zaklel jsem zděšeně a postavil se rychle na nohy. Chvíli jsem se musel rozkročit, protože se mi z toho rychlého pohybu zamotala hlava.
Když to odeznělo, cítil jsem se mnohem lépe a tak jsem se pomalu vydal směrem ke svému domovu, k lesům kde zlaté lístky byly celoročně.
Vzal jsem to klusem, Snad to nebylo tak dlouho a nebude se otec příliš zlobit, že jsem zase zmizel na nějakou dobu. Ale otec je hodný a přívětivý, na tom se snad za tu dobu nic nezměnilo. Posnažil jsem se celkem uklidnit a v tom už jsem procházel hranici lesa a ztratil se mezi stromy.

-> Zlatý les

Usmál jsem se. ''Tak to už teda víš. A je dobře že to bereš jako příležitost.'' Uznale jsem kývl hlavou. Čím více jsem s ním mluvit, tím víc jsem začínal chápat, že v tuto chvíli ho do smečky přivést nedokážu. ''Nuže dobrá. Místo ve smečce se nedrží teda úplně. Ale kdykoliv se rozhodneš přidat, máš vrátka otevřené. Kdyžtak můžeš říct, že jsem ti to řekl já, kdybys narazil na někoho jiného.'' Vysvětlil jsem mu. Skutečně jsem mu nemohl držet místo, ale kdyby se přidal, alespoň časem, mohlo to být fajn.
Na jeho doraz jsem zavrtěl hlavou. ''Ne. Co vím, tak by takhle zvláštní měli být jen tyhle dva. Ostatní normálně zelené.. Teda aspoň co se jara a léta týkalo.'' Zazubil jsem se s vysvětlením. Ještě tu byly stromy na malém ostrově, ale o těch jsem netušil, protože jsem je nikdy neviděl.

Přikývl jsem na něj s úsměvem. ''Ano. Jsem tu celý svůj život a neumím si představit co prožíváte vy, co se z ničeho nic objevíte tady.'' Pohlédl jsem na něj, lehce jsem u toho stáhl lítostivě uši. Ale netrvalo to dlouho a zase jsem uši napřímil. ''To máš pravdu, ale každopádně kdybys chtěl zázemí, můžu ti nabídnout právě Zlatou smečku. U ostatních si musíš najít jiné členy daných smeček. V horách je Alatey, tam znám vlka Xandera, je to milý vlk a jejich Alfa je údajně taky spravedlivým vůdcem, stejně tak jako je můj otec tady ve Zlaté.'' Rozpovídal jsem se. O dalších smečkách toho moc nevím a tak jsem je ani nezmiňoval.
Na jeho otázku jsem pobaveně zavrtěl hlavou. ''Ne. Jsou Zlaté od doby co jsem na světě a ještě dýl. To je to stejné jako proč jsou v Začarovaném lese stromy fialové.'' Koukl jsem někde tím směrem kde by ten les měl být, ale samozřejmě vidět nešel. Pak jsem přikývl hlavou. ''Je to souostroví dvou ostrovů. Jakoby jsou tu dva Ostrovy velké spojené buďto mostem nebo portálem a pak za je tu i za průlivem cesta na menší ostrov, ale tam se odváží jen zkušenější vlci.'' Popsal jsem mu to co jsem věděl.

Zavrtěl jsem na jeho dotaz hlavou. ''Vůbec ne.'' Odpověděl jsem. ''Ale i když nejsem zde příchozí, ale jsem tu odjakživa, špatný život tady není. Třeba se ti tu zalíbí a časem nepomyslíš na to, že bys odešel. Každý koho jsem takhle potkal si víceméně zvykl, nebo minimálně nevím o tom, že by si stěžovali na to že žijí tady.'' Taky jsem nemusel říkat vůbec pravdu, že, ale to jsem prostě tušit nemohl. Říkal jsem jen to, co jsem si myslel já osobně.
''Jo, to ti nedokážu až takhle říct, někdy hodně, někdy se dlouho nikdo neukáže. Ale opravdu se tu žije dobře, i když nemůžu posoudit protože jsem nikde jinde nežil.'' Mihl jsem rameny. ''Určitě, ale myslím že je jedno do které se budeš chtít přidat. Nejspíše to bude stejně vždycky jen o sympatii s vůdcem.'' Podíval jsem se na oblohu. Ale bylo to tak? Jsem celý život ve smečce svého otce, ale jakým jiným způsobem bych si dnes vybral smečku? ''Zlatá smečka. Podle támhletěch Zlatých stromech. Sídlíme tam.'' Ukázal jsem tlapou na nedaleký les.

A tak jsme měli seznámení za sebou. A hned přišel první jeho šok. ''To netvrdím.'' Dodal a pak se rozhlédl, než jsem pohled zakotvil zase na něm. ''Jenom co tak vím není dokázané, že by někdo odsud odešel.'' A jestli ano, nevěděl jsem o tom samozřejmě. ''Vy noví chodíte celkem v pravidelných intervalech, ale neboj. Nepochybuji o tom, že by sis na život tady nedokázal zvyknout. Jistě ano.'' Snažil jsem jej podpořit s přátelským úsměvem.
Když se zeptal i na smečky, přikývl jsem. ''Žiju v jedné. Tady kousek odkud. Můj otec je Alfa, spravedlivý vlk to je!'' Možná jsem mohl ho tam vzít, ukázat mu smečku, možná by se přidal? ''Pak vím ještě o Společenstvu, to jsou ale zlí vlci, tam by ses tomu měl vyhnout...'' Zabili mi matku... ''A pak Daén a Alatey.'' Ale netušil jsem kde se přesně nacházeli bohužel, ale třeba by ho zaujala právě Zlatá?

Chvíli jsem čekal, než si mě vlk povšimne pořádně a pak jsem se pomalu usadil, abych dal najevo, že nejsem nějaká hrozba, i když se vlk nezdál, že by se mě chtěl bát. Byl jsem dost vysoký a svalově stavěný, ale to neznamenalo, že bych byl snad nějaký násilník, právě naopak. ''Já jsem Atray.'' Představil jsem se nazpět, po jeho představení se. ''Těší mě, Frede.'' Dodal jsem na závěr. Vlka jsem si pořádně prohlédl, snad jsem hádal co a jak?
Vlk mi vysvětlil svou situaci a já mu věnoval chápavý pohled. ''Rozumím.'' Přikývl jsem prvně. ''Tady se nacházíš na Ostrově, ze kterého se jeden snad ani nedostane a jestli ano, nikdo neví kam.'' Aspoň já jsem to nevěděl. ''Tak to gratuluji. Právě jsi někoho poznal.'' Zazubil jsem se k němu povzbudivě. Netušil jsem co si o něm nějak více myslet. ''Okolí si sám musím tak nějak projít, ale tohle blízké okolí pláně bych ti nějak popsat dokázal.. V rámci možností. Případně možná bych měl odpovědi na více otázek, ale to zjistíš jenom když se mě zeptáš.'' Číst jsem myšlenky neuměl. A někdy si říkám, že to bylo asi jen dobře.

<- Zlatá smečka (Přes Zlatý les)

Les jsem prošel poměrně rychle, na nikoho, kromě pachů, jsem nenarazil. A tak se stalo, že jsem brzy vyšel na pláň a rozhlédl se. V dáli jsem viděl někoho a tak jsem nějak bez větších rozmyslů šel jeho směrem. Byl jsem dost daleko, aby si vlk rozmyslel jestli chtěl se mnou mluvit, či ne. Já měl taky dost času také se rozmyslet zda jsem s ním chtěl doopravdy mluvit.
A tak jsem dále šel až němu a přemýšlel, přemýšlel jsem tak zadumaně, až jsem došel k němu a jen si odkašlal. ''Ah, zdravíčko.'' Promluvil jsem nepřítomně,, ale přítom jsem k vlkovi hleděl.