Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pootočil jsem hlavou. Následně jsem ji však ale zavrtěl. ''Nemyslím si.'' Řekl jsem téměř s instinktem. ''Teda. Táta nás má jistě rád všechny, ale nedělá rozdíly. Jsme členi smečky, stejně jako ostatní a každý z nás má nějakou úlohu. Že jsme se narodili.. jak to říct.. S tou poctou být dětmi Alf.. Neznamená že by nám měl někdo nadržovat.'' Možná jsem se lehce zamotal do svých slov a proto jsem si odkašlal. ''Tedy, co tím chci říct je to, že mě ber jako klasického člena smečky a ne jako syna Alfy.'' Snažil jsem se znít rozhodně, ale pravou bylo, že jsem se aktuálně cítil ztrácený. Vzdychl jsem. A podíval se na Naxina, jak se překvapil.
''Hm. Rhaaxin mi nic neříká, ale hádám to byl ten s těmi černými znaky?'' Zeptal jsem se. Možná jsem ho znal z minulosti a jen si jej jen matně vybavoval? Možná.. ''Ale mohu ti říct, že jsem taky měl poslední rok takový všelijaký.'' Vlastně jsem si jej vůbec nepamatoval.

Chvíli to vypadalo, že vlk byl zasněn ve svém světě. Ale brzy si mě povšiml. ''Jojo, viděl si správně.'' No, možná mu mohlo být hloupé, ale zrak mi stále utíkal k jeho jizvě přes chybějící oko a obličej, říkal jsem si, co se mu asi muselo vlastně stát? ''Jsem Atray, Aetasův syn.'' Představil jsem se však po chvíli s přátelským úsměvem. Vlk však vypadal, že se snad něčeho děsil? Ne, to se mi určitě jenom zdálo. Přece jsem nevypadal tak strašně ne? Nebo jo?
''V pohodě, taky jsem si to tu zrovna obešel. Sice i z povinnosti k nové funkci, ale strašně dlouho jsem byl mimo smečku.. Takže si tady vlastně jako nový připadám také. Je tu tolik vlků co neznám, když nepočítám otce a sourozence.'' Vlastně jsem skoro nepoznal ani sourozence ze staršího vrhu, měl jsem v nich zmatek. Možná bych se měl později postupně potkat s každým z nich a utvrdit nějaké ty vztahy? No, to bych měl i se členy a tady s tímhle to bylo skvělé pokračování po tom, co jsem chvíli se bavil i Ionou. ''A tobě můžu říkat?'' Zeptal jsem se po pár vteřinách svých vnitřních úvah.

Ušklíbl jsem se. ''Tomu se říká ironie osudu. Dostaneš jen to, co nejméně čekáš.'' Zasmál se. Nakonec svým způsobem souhlasila s mým návrhem. ''Výborně. Tak to tak nějak asi projdeme, domluvíme se na plánu střídání a tak.'' Dodal jsem. Na její další otázky jsem přikývl. ''Myslím že ne. A ano, vyjma kraje co ohraničuje moře je zbytek území rozset po lese.''
Aneb byl jsem rád, že s Ionou bylo poměrně snadné se domluvit. Všechno jsme tak nějak probrali, hranice si postupně ukázali. ''Budu se těšit na příští shledání.'' Dodal jsem na rozloučenou s úsměvem a vydal se od vlčice pryč. Šel jsem pomalým krokem zase nazpět do centra smečky, ale nedaleký pach, ke kterému jsem se blížil mě zastavil. Pach byl smečkový, vlk však pro mě neznámý. To byla jedinečná šance poznat dalšího vlka smečky!
Šel jsem za pachem a už v dálce jsem spatřil že zlatavá srst se opírala o jeden ze zdejších stromů. Odkašlal jsem si, abych na sebe již z dálky upozornil. Byly jsme od úkrytu trochu dál. ''Zdravíčko.'' Usmál jsem se a vlka si prohlédl. Zjizvený byl dost krutě, copak se mu asi mohlo stát?

Nezdálo se úplně, že by Ionu mrzelo, že jsem ji nedokázal toho o moc víc říct. No, mohl jsem dopadnout hůře, ale i to pro teď stačilo. "Aspoň víš, že ohledně nového učení nebudeš sama. Sám si musím připomenout tolik věcí." Řekl jsem s dalším nevinným zazubením.
S úlevou jsem si vydechl, když jsem zjistil že moje co chvilkové civění nezaregistrovala, nebo to minimálně nadávala žádným způsobem najevo. Já si jen přehrával, snažil se vzpomenout jak přesně máma vypadala a proč mi ji Iona tolik připomínala.
Když však padla cestou další otázka, opět jsem zpozorněl při cestě k Hranicím, a s úlevou zjistil, že už nám zbýval jenom kousek. "Je v tom víc." Přikývl jsem. "Hranice se musí v pravidelných intervalech obnovovat, aby se vetřelcům dalo najevo, že území patří smečce. Hlídači většinou se zdržují právě hlavně u hranic. Ale když budeme na to dva, můžeme to mít na střídání a zbyde tak oběma čas i zařídit si život i jinak, než u naší funkce." Odpověděl jsem a rovnou navrhl návrh. Takhle kdyby byl vždy jeden u hranic a střídali bychom se, nejspíše bychom to měli ošefované lépe, než tu sebou soupeřit kdo by snad označkoval více stromů. "Teda jestli souhlasíš, nebo máš jiný návrh?" Otočil jsem k ní hlavu. Mezitím jsme došli až do části lesa, kde se území prolínalo se zbytkem. Povytáhl jsem obočí, uvažoval jsem zda se to vůbec před dámou hodilo. "No a někde v přibližně v těchto místech začínají hranice smečky, smečka sídlí přibližně uprostřed a tam někde aź dozadu hranice končí při moři. Má takové taktické umístění, že jen troufalec by se blížil mořem." Řekl jsem co jsem o hranicích věděl. Jen základ, který jsem si jako vlče prošel. V naší úloze jsme však mohli být jen samoukové, jiné hlídače jsem vlastně neznal jestli jsme nějaké měli. Ale vzhledem k tomu, že otec pro tyto profese někoho sháněl, tak nejspíše jsme nikoho momentálně neměli, až nyní mě a Ionu.

Trpělivě jsem vyčkával až vlčice dořeší co potřebovala s mým otcem. Již toho nebylo moc, vlastně abych byl přesnější, nebylo to už nic dalšího. Nakonec se tedy otočila ke mě a souhlasila s tím, že můžeme vyrazit.
Chvíli jsme šli mlčky, dokud jsme byly v blízkosti vlků, než začala téma první ona. Přikývl jsem na její dotaz. ''Narodil jsem se v téhle smečce, abych byl přesnější.'' Začal jsem a pak jsem opět na chvíli zmlkl. ''A abych byl i upřímný, byl jsem žel dlouho pryč. Vlastně si připadám stejně jako ty, nový.'' Sic jsem se právě svěřil, podíval jsem se na ní. Díky mlhavým vzpomínkám mi dosti připomínala mámu.
''Ale co vím určitě, tak můj otec je spravedlivým vůdcem a snaží se, aby se členi znali a vycházeli spolu, stejně jako rodina.'' Na jednu stranu jsem se cítil trapně a nedokázal ji vlastně říct toho více. ''Jiní by ti asi pověděli víc než já, žel ti dokážu ukázat jen hranice momentálně.'' Snažil jsem se vypadat nevinně a tak jsem to za nevinným zazubením skryl. Poté jsem se podíval před sebe. Jenže mi ta myšlenka nenechala klidného a co chvíli jsem si Ionu prohlížel, možná až otravně, pokud si toho všímala.

Aetas
A tak to bylo tady. Otec mi roli Hlídače smečky svěřil a já z radosti zavrtěl ocasem. Pak jsem se teda zase pokusil tvářit jako zodpovědný vlk, na kterého by se mohl spolehnout. ''Pokusím se tě za každou cenu nezklamat, tati.'' Řekl jsem znovu a odhodlaně.
Když jsem se však dozvěděl pravdu, tu skutečnost... potemněl jsem. ''To snad.. To.. si děláš le...'' Nedokázal jsem v ten moment dostat ze sebe pořádnou větu. Byl jsem tak dlouho pryč, máma byla pryč.. Můj ocas se svěsil volně, chvíli jsem hleděl do země. ''Mrzí mě.. že jsem byl tak dlouho pryč..'' Zamumlal jsem, přišel jsem o to, abych s mámou strávil delší čas.. A že ji zabil Chaosan? ''Přísahám, že se pokusím, aby už nikdy žádný vlk z Chaosu neublížil žádnému členu smečky.'' Opět jsem to sice huhňal, ale z těchto slov mohl Aetas zaslechnout i lehké vrčení. Odhodlal jsem se opět podívat na svého otce. Rozhodl jsem se. Na slzy žel bylo pozdě, nebo spíše jsem si je nechával na později, až budu sám bez vlků v okolí. ''Budu svou funkci plnit pilně a budu ti k dispozici kdykoliv a s čímkoliv. Tentokrát už ano.'' Řekl mu.

Iona
Pak se otec věnoval bílé vlčici, taktéž ji nabídl stejnou roli a tak se zdálo, že mě čekala společnost. A tak dříve, než jsem řekl, že bych teď potřeboval chvíli pro sebe, jsem se postavil vedle otce hrdě, když mě vyzval, že bych mohl Ionu provést okolo hranic. Přikývl jsem. ''Mimo jiného, aspoň si sám paměť také osvěžím.'' Tedy jsem s tím bez výhrad souhlasil. Navíc jsem byl tak dlouho pryč, že stejně bych si hranice projít musel, abych si byl stoprocentně jistý.
Pohleděl jsem na bílou, jejíž jméno mi prozatím unikalo. ''Jestliže už máš tady vyřízeno vše, vydáme se?'' Věnoval jsem ji přívětivý úsměv. Trpělivě jsem čekal na to, zda s otcem vyřídila prozatím vše, co potřebovala.

Opět jsem trpělivě vyčkával na to, až mi otec odpoví. Poučil mě, a znovu se ujistil, zda to opravdu zvládnu. Hrdě jsem se narovnal a s rozhodným pohledem jsem přikývl. ''Zvládnu, tati.'' Nepřísahal jsem, byl jsem mladým a nezkušeným vlkem, který se měl ještě co učit. ''Myslím, že jsem byl teď pryč dost dlouho a je na čase začít fungovat tady.'' Ujistil jsem jej znovu s tím, že jsem nyní neplánovat se vzdalovat příliš od smečky, občas možná.. ale ne dlouhodobě.
''A tati? Neviděl jsem tu nikde mámu a ani necítím její pach.. Je někde na výpravě, nebo kde ji najdu?'' I ji bych rád viděl, to jsem však ještě netušil tu zprávu.. Byl jsem tak dlouho pryč, nevídal jsem se jistě ani se sourozenci.. A když to Aetas důrazně Merlin připomínal, nebyl jsem ještě na srazu přítomen.

Chvíli jsem trpělivě čekal na to, až otec domluví s odcházející sestrou, než zase se věnoval mě. Navrhl mi funkce, které bych pro smečku mohl vykonávat. Na chvíli jsem o nich tiše přemýšlel, byly to přesně ty role, o kterých jsem předtím přemýšlel, jakoby mi otec četl myšlenky. ''Bude mi ctí, když budu moci pro smečku užitečný jakožto Hlídač.'' Řekl jsem tedy po chvíli svého mlčení rozhodně. Už jsem se tolik natoulal, i když jsem si toho většinu nepamatoval, ale bylo načase zůstat na nějakou dobu doma a být užitečným zde. Usmál jsem se k otci a kývl jsem, byl jsem plně rozhodnutý, že funkce, kterou chci vykonávat byla tato a budu s hrdostí střežit a obnovovat hranice této smečky.

Merlin, Deiron - Jen zmínky
Zdálo se, že vlci, kteří mi věnovali hloubavý pohled mě poznali. Jedna z nich dokonce na mě promluvila. Bezpečně jsem však poznal jen Merlin, ale ta vypadala, že měla starostí dost.. Pamatoval jsem si ji jako vlčici, která city příliš neprojevovala a nyní vypadala, že měla dosti problém je skrýt.. Asi jsem byl příliš dlouho pryč na to, abych věděl, která bije a proto jsem se do toho příliš nezapojoval.
Další vlk, který na mě nevěřícně hleděl.. kožíškově jsem jej příliš nepoznával, ale ten pohled bych snad poznal všude? Nebyl jsem si jistý, ale nejspíše by se dalo říct, že se jednalo o mého bratra, Deirona. Matně jsem vzpomínal, že než jsem zmizel, nejspíše s ním jsem strávil ze sourozenců asi nejvíce času... Ale pro teď jsem se stále nezapojoval více. Vypadal, že mu není zrovna nejlépe.. Měl bych zkusit s ním promluvit? Nebude se mi spíše chtít vyhýbat?

Alyanna, Aetas
Jedna z nich mě pozdravila. Ani u ní jsem si nedokázal vybavit kdo to měl být. Dle pachu jsem poznal, že by se mělo jednat o sestru ze staršího vrhu a tak jsem se na ní usmál. ''Ahoj. Je tu celkem plno, co?'' Rozhlédl jsem se a švihl ocasem. Otec nám věnoval také chvíli. ''Ahoj tati. Chtěl bych si promluvit o sobě a svých povinnostech pro smečku. Ta chvíle samoty mi pomohla se uklidnit a i když jsem byl dlouhou dobu pryč, rád bych se oficiálně vrátil a začal plnit také nějaké své povinnosti.'' Vlastně ani nevěděl co by měli být jeho povinnosti oficiálně, ale od toho bylo to, aby si mohl se svým otcem promluvit, když konečně našel ty správná slova.

<- Zubří pláň

Bylo to možná několik hodin co jsem byl pryč, ale území už zdaleka nebylo tak prázdné jako, když jsem se šel projít. Pachy se různě míchaly, ale většinu z nich jsem nedokázal rozpoznat. Viděl jsem však otce, Sillarei. Pokud mě zrak nešálil tak i Merlin. Jednoduše svou rodinu. Zrovna jsem zaslechl hovořit otce, chtěl utužit vztahy mezi členy. Pousmál jsem se. Stále byl skvělým Alfou jak jsem si matně vybavoval.
Stál jsem vzadu a podíval se směrem k otci. Sic se zdálo, že na smečkový sraz jsem dorazil pozdě, ale nakonec přece jen. Alespoň tedy zbytek jsem si nehodlal nechat ujít. Procházka netuším zda mi prospěla, ale už jsem se cítil klidnější a rozhodnější smečce pomoci, i když jsem vlastně byl pryč tak dlouho, že netuším čím bych pro smečku mohl být prospěšný.

<- Zlatá smečka (přes les)

Z lesa jsem se ocitl na nedaleké louce, stále na dohled lesu. Počasí zrovna na procházky stavěné nebylo, ale dost mi to pomáhalo, abych všechen ten zbytečný stres co se nahromadil vydýchal. Tlapy se mi bořili do sněhu, studili mě polštářky, ale nebylo to nic proti tomu na co vše jsem v tu chvíli myslel. Pomalu jsem se snažil, aby se všechno rozplynulo, jako sněhové vločky, které dopadali na můj kožich.
Byl jsem chvíli sám, což jsem potřeboval, a na chvíli se zastavil s přimhouřenýma očima. Pomalu jsem to špatné nechal odejít a začal se cítit o něco lépe. Bylo načase se dát dohromady, kvůli smečce, otci a sourozencům. Musel jsem začít nějak fungovat, už bylo na čase skončit s touláním se po světě. Maximálně kvůli nějakým informacím a tak.
Edit 2. 2. -
Avšak vlčice se stále neblížila a tak jsem se rozhodl vrátit zpět ke smečce.

-> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Strašně dlouho jsem byl zaražený na místě, ačkoliv jsem už tu dávno byl sám. Otec řešil někdo někde jinde, Sill také. Už moc dalších tváří jsem tu nepotkal, nebo jsem si je nepamatoval. Inu, na místě jsem se zastavil za poslední dobu už tolikrát, ale nechtěl jsem již na místě zešednout a proto jsem se vydal z území pryč. Jen na chvíli, provětrat se a probrat mysl i svaly. Možná jsem si chtěl dát repete, aneb znovu se vrátit, ovšem tentokrát dříve, než posledně a začít být tentokrát opravdu užitečným, teď jsem jim zrovna dvakrát nebyl, ne stáním na jednom místě.
Vydal jsem se směrem z lesa pryč a dal si pozor, aby mě moc vlků, nejlépe žádný nezpozoroval. Chtěl jsem se vrátit, jen jsem prostě se potřeboval projít a rozdýchat to. Pak začít doopravdy znovu, nějak užitečně.

-> Zubří pláň (Přes Zlatý les)

Otec mi mezitím vůbec neodpovídal, mě přepadla ještě větší nervozita. Vítr mi foukal do zad a já na místě několikrát přešlápl, než se ke mě dostal pach, byl mi tak moc povědomý. Od otce jsem se až tak nevzdaloval, stále jsem trpělivě a nervózně vyčkával na jeho odpověď. Mě zatím probíhali nejrůznější scénáře.
Pak jsem se ale lehce vytočil na patě a vyhlížel jsem tu, které ten pach patřil. Trvalo dlouho, než se mi ten bíločerný kožíšek zahlédnout. Byla to skutečně ona? Byla to doopravdy jedna z mých sester? Otci jsem zůstával na dohled, ale přesto jsem pokročil trochu dál, abych se k vlčici přiblížil více. "Sill?" Zvedl jsem hlas v dotazu, přece bych si vlastní sestru nespletl, že? Zlobila se? Nesnášela mě? Byl jsem tak dlouho pryč, že jsem si jednoduše nebyl jistý tím, jestli do rodiny pořád patřím, jestli mě stále ještě brali jako svého bratra.

Když se ke mě otočil a začal mi věnovat pozornost, tak jsem na prázdno polkl. Srdce mi bušilo jako o závod a byl jsem znatelně nesvůj. Otec však na rozdíl ode mě byl klidný. Skoro jsem mu ten klid záviděl. Když přišla ta otázka, tak jsem se posadil naproti něj a pohlédl do jeho očí upřímným pohledem. ''Nebudu ti lhát, velkou část vzpomínek mám v mlze. Nedávno jsem se probudil u Daénské smečky. To jsem se dozvěděl od jedné členky té smečky.'' Neměl jsem důvod mu lhát a rozhodl jsem se, že říct mu tu skutečnou pravdu, že ve skutečnosti jsem neměl sebemenšího tucha kde jsem vlastně celou dobu byl. ''Když jsem se snažil matně rozpomenout jak se vlastně mám vrátit domů, tady do Zlatého lesa, potkal mě jeden vlk. Xander. Ten mi cestu domů ukázal a jsem mu za to vděčný.'' Popsal jsem ve zkratce, svůj krátký zážitek. ''A naučil mě něco málo o nějakých bylinách cestou.'' Dodal jsem tiše, že alespoň něco jsem se dokázal za tenhle výlet naučit.

<- Zlatý les

Každý krok mého vzrostlého těla se stával těžším. Už jsem nebyl daleko od svého cíle a zároveň jsem měl chuť utéct. Ale neudělal jsem to. Musel jsem se tomu postavit čelem. Už dávno jsem nebyl tím tlustým vlčetem, vyrostl jsem, zmohutněl jsem. Byl jsem dospělým vlkem, který se vracel domů. Díky Xanderovi, alespoň i s novými vědomostmi.
Zhluboka jsem se nadechl a do čumáku mi vešel známý pach mého otce. Přebytečný vzduch z plic jsem poté zase vydechl a vyšel ze svého úkrytu pod stromy. Nakonec jsem došel až k hnědobílému Alfovi a hleděl na něj se staženýma ušima. "Zdravím tě, otče..." Hekl a ze všech sil se snažím neuhnout pohledem. Byl jsem tak dlouho pryč, co všechno se změnilo? Byl jsem tu ještě vůbec vítaný? Každopádně jsem čekal až ještě dořeší situaci s ostatními vlky, kteří s ním mluvili. Jediný co jsem udělal, tak jsem pozdravil a stál bokem, hleděl jsem na něj s nic neříkajím pohledem.