Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Křišťálové jezero (přes Luku)

Pomalu kráčela po travnatém porostu při zpěvu ptactva, s úsměvem na tváři. Avšak uvnitř sebe byla stále trochu nesvá. Unavená, ale zároveň plná energie. Možná i ve stresu, ale hlavně ji tížilo tolik okolností okolo ní. Všichni jí tu mizí. Ať už to byla smečka, alfy, přátelé, milenec, tak i vlčata. A pomalu ji začala opouštět i dobrá nálada. Nechtě však zůstat mrzutou vlčicí, co tu pobíhá po okolí a nemá do čeho rýpnout. Snažila si užívat každou chvíli strávenou zde, i když neměla vůbec obavu z toho, že by se jí něco mohlo stát. Tak ráda by si nyní s někým známým promluvila, postěžovala si na okolnosti a hlavně se možná i vyplakala na ramenou.
Zpěv pomalu ustával a vlčice zamířila do jehličnatého lesa. Mírně jej znala, ale ztratit se v něm nedá. Mezi kmeny stromů si všímala drobných pohybů a poletujícího hmyzu. Občas i zavál lehce vítr. Počasí vypadalo velice hezky. Musí si ho užít, dokud je tak hezky, každou chvíli se vítr zvedne v bouři a řeky mohou opustit svá koryta. Raději se podívala nad sebe. Sic přes koruny stromů toho tolik neviděla, ale mračna se stále neobjevovala.

>>> Most

Jako by ten čas uběhl během mžiku. Ayshi byla po nějakou dobu tak trochu mimo a ani nezareagovala na otázky alf nebo diskuzi, kterou alfy mezi sebou vedly. Najednou však byli všichni pryč. Celé osazenstvo bratrů a sester zmizelo jako pára nad hrncem, znělo to docela až strašidelně. Rozhlédla se kolem sebe, oklepala ze sebe prach a staré chlupy. Zavětřila, zda zde někdo mezitím nebyl. Pach tu nějaký byl, ale už nebyl čerstvý. Usoudila tedy, že by se mohla jít někde projít. Přeci jen vlčata určitě někdo hlídá a trochu toho adrenalinu jí neublíží. Možná nebyla matkou roku, ale plně věřila smečce, že jí dokáží pomoci. Avšak kam vyrazit?
Měla dostatek času najít otce vlčat a informovat ho o nich, ale hledat ho se jí nechtělo. Jít hledat zbytek smečky? Proč, před chvílí je měla všechny na očích. Hledat Angela? Ten už určitě ani nežije... Prohrábla tlapkou po povrchu.
Chce to jen procházku... Usoudila sama. A vycházkovou chůzí pokračovala v cestě. Třeba po cestě někoho potká a dojí se spolu do řeči. Občas je společnost vítána, i přestože by nyní byla nejraději sama.

>>> Les u mostu (přes Luku)

Děkuji za akci, píšu, už na cestě, takže žádné velké hodnocení nebude :c

Penízky prosím přičíst, všechny tlapky do vody

Ješě jednou díky!

<<< Ostříž

Netrvalo dlouho a z portálu doslova vypadla Kurážná. Na zemi se jí nějakou dobu líbilo než zvedla hlavu vzhůru a rozhlédla se okolo sebe. Gratuluji, právě ses ztrapnila... Zaznělo jí v hlavě. Zvedla se na nohy, oklepla se. Pár kroky se dostala až k Azraelovi. "Jsme už všichni?" Zeptala a pro jistotu se rozhlédla. Opravdu to vypadalo, že ona jde jako poslední. Nevadí, odešla i jako poslední, takže bojovala stejnou dobu. Netřeba se zbytečně stresovat. "Vzala jsem si do zubu jejich alfu," hrdě se přiznala tajně doufajíc, že ji nyní bude několik vlků ještě víc respektovat. "Trochu se bránila, ale nic, co bych nezvládla. Jen trochu kousala." Pověděla dále. Poté již držela jazyk za zuby a jen sledovala svého syna. Asi bych se měla vydat za vlčaty, kdoví jak na tom jsou... Trochu znejistila, ale tak už nějak nevěděla, co tu dělat, když vkročila sem až v průběhu diskuze.

12. Dorya

Povedlo se jí to. Je podepsaná. Úžasné. Sice to byl jen lehký škrábanec po jejím obličeji, spíše udělán než z agrese z touhy. Pousmála se. Však její přechod až na trochu psychopatický smích byl přerušen vytím. A jelikož Daénská alfa stála právě před ní, bylo jasný, že to je od nějaké alfy z Chaosu. Neváhala, co nejrychleji ze sebe vlčici setřásla, liány ze své hole odstranila a při příchodu k ní už jen pohledem se z hole zase stal jen přívěšek. Ten popadla do tlapy a dala si ho znovu kolem krku. Zhluboka se nadechla a ještě několik vteřin věnovala pohled Fialce. "My se ještě vrátíme," zvolala a už rychlostí blesku překračovala hranice přes portál. Ani si popálenou nohu nijak neodlehčovala. Snad jsem si stále hodna svého místa... Zpochybnila se trochu, jelikož pochopila za svůj cíl zničení celé smečky. A ona? Ona jen diskutovala a vyhrožovala jejich alfě. A způsobila jí jen jeden škrábanec. Až tu fialovou zase potkám, bude to její poslední setkání s jiným vlkem...

>>> Křišťálové jezero

11. Dorya

Pustila ji. Okolo čumáku najednou cítila docela velkou bolest, kterou dřív asi necítila ze šoku nebo ji ani nevnímala. Nechtělo se jí moc mluvit. Raději někdy držela hubu. Její oponentka chtěla domluvit nějaké divné příměří nebo kompromis. Ayshi byla lecčím, ale lhářem rozhodně ona není. Oklepala si hlavu. "Možná jsi přeci jen mým rovnocenným protivníkem," promluvila, snad tuhle docela hloupou větu nějak pochopila. Kurážná nechtěla utéci bez nějakého důkazu na ní. Musela si ji nějak označit, když ta alfa už zvládla ji. "Neodcházej předčasně," upozornila ji. Doufala v to, že bude chvíli stát a hloupě zírat, aby se mohla napřáhnout a škrábnout ji. Udělat jí na obličeji jen tak svůj podpis, aby ji měl každý vlk, co ji potká na očích. Aby se mohla chlubit, že dokázala porazit alfu. Alfu smečky, kterou měli rozkaz zničit. Ničila ji, ale nezničila, určitě jim dala vědět, že chaos je mocná smečka, se kterou není radno si zahrávat. Nebo minimálně s Kurážnou, betou Chaosu, jeho prvním členem hned po zakladatelích.

10. Dorya

Vypadalo to jako by se už blížil konec. Už se v duchu modlila, že nyní se ta Fialovka vzdá a pokloní se jejímu umění. No, možná jen měla ještě stále docela silnou fantazii, ale tohle by se klidně mohlo stát v nějakém paralerním světě. Samým blahem dokonce přivřela oči a už jí v duších znělo radostné vytí vlků ze skoro všech smeček světa. Místo uznaní však následoval štípanec. Kurážná lehce vyprskla. "Au," vykřikla. Čumák měla docela dost citlivý a nechtěla si nechat zlámat takový hezký čumáček. Zaklonila uši dozadu a snažila se zavrčet, co jen mohla. "Jsme snad vlčice nebo klapačky?" Zeptala se jí, ale s čumákem, který byl napíchnutý jejími tesáky měla hodně hluboký hlas. Asi takový, co mají lidé, když mají rýmu. Máchala by alespoň tlapami, ale ty stále ještě věznila v nějakých ekopoutech.

9. dorya

Než stačila cokoliv udělat proti vlčici, co se najednou stala světluškou, už byla uvězněna kořeny okolo nohou. Snažila se z nich vymotat. Nejdříve to zkusila jen mácháním tlap, následně přišla na to si pomoci zuby. Byl to docela vtipný pohled a plně se soustředila na ukusování tuhých kořenů, že si ani nevšimla, že světlušce došla baterka a skáče po ní. Ani se nebránila a nechala se jen tiše svalit z zemi. Jen prach se zvedl kolem dvou vlčic. Jako na povel pustila kořeny z tlamy a snažila se zkoumat, zda má všechny zuby a klouby v pořádku. Zdálo se, že až na pár škrábanců od kořenů a lehkému kousnutí do jazyka je v pohodě. Otočila se na její tvář. "Jo, už tě chápu!" Udělala najednou ze sebe dokonale chytrou. "Chráníš je před tebou," dodala a lehce se pousmála. Vyplázla by na ni i h´jazyk, ale ten ji docela bolel už jen při mluvení. "To je moudrá volba," podotkla a na znamení respektu lehce pokývala hlavou.

8. Dorya

Její reakce ji zase zaskočila. Možná by už mohla vědět, že tahle vlčice se boji bude bránit zuby nehty, ale že se nechá zabít? Rychle odskočila před prachem, ale i tak se nevyhnula několika pšiknutím a zaslzením očí. Hůl nechala stále zaklýněnou tím jejím porostem a aby si pojistila, že ji nevyužije ani její konkurence, obmotala díky svému elementu i svou hůl ona. Trochu si posteskla, ale byl čas ukázat svou druhou sílu. Obcházela si jiv pomalém tempu v kruhu, přičemž občas zakulhala na zraněnou zadní nohu. Ona je alfa...? Divila se jejím slovům stále. Zabít alfu by bylo dokonalý, ale čeho docílím? Byla trochu na vážkách. Jednoho vlka už zabila, aby ukázala svou moc a nyní? Nyní zabít jen tak z legrace? Tohle asi není má cesta... Aby si ulehčila myšlenkám, osvěžila si lehkým proudem popáleniny na noze, bolest to určitě byla, ale potom, co vše už zažila, nemusela být hned ta největší hysterka a válet se tu v bolestích. "Poslyš, neměla by alfa pomoci svým druhům?" Zeptala se Dorye, kterou už i tak nechápala a každým okamžikem si již přála ji opustit. Iluzi odstranila pouhým máchnutím tlapy. "Vítej zpět v realitě, co takhle už konečně zvednout svou línou zadnici a něco udělat? Zatím se jen hloupě bráníš..."

7. Dorya

Nestála nad vlčicí ani pár minut a začala ji mírně bolet noha. A jen tak čistě ze zvědavosti, by ráda věděla, co jí tu bolest vůbec způsobuje. Ohlédla se na svou zadní nohu, kterou okamžitě povolila a svou váhu přenesla na druhou stranu těla. Dle jejího úsudku to vypadalo jako popáleniny. Zacvakla zuby, tiše si zanadávala. Ale už se zase pohledem věnovala jí. Měla na ni nahozený téměř vražedný pohled, nemrkala snad ani. Všimla si, že vlčice pravděpodobně něco na ni chystá. V rámci sebeobrany si přivolala hůl zpět a lehkým pohybem ji přiložila ke krku Dorye (taky ji nezná, ale ať tu mám alespoň jednou jméno). "Možná jsem i chytřejší," zasmála se trochu.

6. Dorya

Měla toho už docela dost, takhle přemýšlející vlky moc ráda neměla, jelikož se vždy potom cítila tak trochu viná. Vlčice očividně nechtěla nic udělat a už na působila až skoro líně. Místo toho aby konečně nějak hejbla, neustála pohybovala svými ústy, až to Kurážnou docela dost znervóznilo. "Dost!" Okřikla ji. Vší silou iluzi stáhla na minimum detailů, takže nyní kolem nich nebyla jen pustina s několika kameny, ale jen černota. Pouze černá barva. Kurážná vypadala docela dost naštvaně a v záchvatu vzteku už po vlčici hodila hůl s nejtvrdším známým materiálem jako hrotem. Avšak kousek od jejího těla hůl zastavila kořenem nějakého stromu, který sem nenapádně protáhla. Rozeběhla se a skočila po ní. Svolila ji k zemi a to ani Ayshi neváží tolik. Rozběh, gravitace a síla udělala své.

5. Dorča
Tak si tedy budeme hrát a povídat? Udivila se trochu vnitřně, nechtěla na sobě nechat znát nějaké ty zmatky. Nechtěla se pouštět bezhlavně jí po krku a vyrvat z ní všechno. Ani vlastně netušila s kým má tu čest, než by musela znát její jméno a původ, ale kdo to vůbec v té smečce je. Obrečí ji vůbec pokud ji zakousnu? Nebo mi ještě budou gratulovat? Otázek se jí hemžilo mnoho, ale musela udělat správné rozhodnutí.
Její oči se mírně zaleskly, okolo nich se objevila černota a země bez života ani známka toho, že by zde byl někdo kromě těchto dvou vlčic. Byla to sice iluze, ale byla až velice moc důvěryhodná. "I kdybychom byly jen my dvě, svět nezachráníme." Nejen, že měla pravdu. Svět jen tak dvě vlčice nezachrání a zadruhé svět už je tak špatné místo od pohledu, jen někdo má růžové brýle neustále na očích. "Tvá magie je eso? Tak to mě dovol se zasmát," pověděla jí. Každý známý vlk by měl přeci vědět, že s vlky z chaosu si není radno zahrávat a už vůbec s vlčicí, která přijala přezdívku, chaos roznesla i na další generaci a spřátelila se s nejmocnějším vlkem, kterého nikdo neporazí. Kdyby tu tak byl... Povzdechla si. Pomohl by nám, chybí nám tu někdo z letecké skupiny...

4. Dorča

Pousmála se nad její poznámkou. "Boj vždy stojí za to, neboť vždy z něj vyjde vítěz," pronesla moudrá slova. Vlčice pravděpodobně jen chtěla sledovat Kurážninu moc a dovednosti. Inu dobrá tedy, jak si přeješ... Prohodila si v hlavě a už nechala yaloris lehce zablikat. Znovu nahodila úsměv a pohled do očí fialové vlčice. "Cožpak vy neumíte kouzlit?" Zeptala se jí. Ona sama měla mnoho dovedností a zkušeností, ale jen tak si s ní pohrávat bylo něco nového, co odkoukala od Milosti a zbytku alf, když tohle zkoušeli na ni. Tehdy byla učedníkem, nyní je však mistrem.

3. Dorča

<< Křišťálové jezero

V hlavě jí zněla všechna ta slova, co slyšela během posledních minut. Smečka... Bylo slyšet nejčastěji a nejlépe. Při přesunu raději přivřela oči, aby ještě neoslepla.
Když konečně oči otevřela, stála na travnatém povrchu a v blízkém okolí bylo jen pár vlků. Několik jich viděla teprve poprvé, ale doufala, že i naposledy. Udělala několik kroků od místa, kde se zjevila a rozhlížela se. Trochu se bála, že vystoupila na špatné místo a nyní bude muset někam dobíhat. Oklepala se. Jistě jsem správně a možná ještě i brzo... Pohled jí padl na vlčici stojící dál od všeho dění. Nepáchla chaosem, ale přesto ji podle pachu Kurážná už znát musela. nebo tedy alespoň ji jednou viděla. Pomalu přišla až k ní, hlavně nenápadně. Její pach byl však stejně cítit.
Když byla jen pár kroků od ní, zastavila se. "Ale, dobrý den!" Pronesla trochu zákeřně. Narovnala se. Pomocí magie ze svého přívěsku udělala hůl a normální velikosti. Něco v ní jí říkalo, že s ní umí mnoho věcí, ačkoliv si moc nevybavovala, jak vůbec tuhle hůl získala. Tyč s yaloritem nechala opřenou o své tělo a lehce přidržovala levou tlapkou.

2. tak nějak reakce na všechny a zároveň na nikoho

Pozorně si vyslechla, vše co jim Usměvavá i Milost sdělili. Sice se do tvoření portálu nebo něčemu tomu podobného nepřidala, jelikož měla docela strach, aby následně nebyla oslabena. A někdy je fajn zůstat, tak jako nyní. Měla sice pocit, že by mohla něco přidat, že toho má sama dostatek, ale přemlouvat sama sebe není moc její styl. Tu věc i bez její pomoci dokázali udělat a ona jen tiše postávala s otevřenými ústy. Čekala nějakou poznámku, aby hubu zavřela, že mouchy nejsou moc dobré k jídlu.
Netrvalo dlouho a všichni posupně prošli kouzelnou věcí, co si vytvořili. Nikdo se po ní ani nepodíval, tak ani neměla důvod se nějak slovně vyjádřit. Zmizeli. Funguje, super... Nechala jim všem ještě nějakou dobu náskok, aby nepřišla zrovna v tom nejhorším, kdy tam bude třeba nejvíce vlků a ona by se tam jen zbytečně motala a hledala, do koho kopnout. Proskočila portálem a už se objevila na určeném místě.

>> Ostříž