Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z jeho zmatenosti si nic nedělala. Asi nějak pochopila, že možná takové vlčata vidí prvně. Ani ona samotná nikdy neviděla porod a novorozená vlčata, ale její instinkty jí radily správně. Byla dosti unavená, klidně by šla i spát. Nechtěla se hned nějak vrhat, zvláště, když by ti malí tady byli o samotě. Podívala se na Milost. "Děkuji," poděkovala mu za to, že jí řekl, že má hezká vlčata. Vlastně ani nevěděla, proč děkuje, ale přišlo jí to, jako to nejlepší, co mohla říct. Klidně by i dořekla: Enzou se činil. Ale v tuhle chvíli to nebylo moc vhodné. "Ještě vyrostou a naberou síly, neboj se." Vysvětlila mu. "Klidně můžeš jít, já to zde zvládnu," promluvila ještě k němu. Pohled následně upřela na své vlčata. Měla bych vám asi vymyslet jména... Pomyslela si. Vůbec nad žádnými nepřemýšlela. Vždyť, já ani nevím, zda to jsou vlčice nebo vlci... A zvědavost jí nedala a opatrně se podívala. To, které se narodilo první byla holčička a to menší byl zase kluk. Hrdě se pousmála a po chvilce vyčerpáním usnula, stejně tak i její vlčata.

Následující chvilky by se daly popsat několika slovy. Nejpřesněji by je však vystihlo slovo bolest. Jestli jste někdy spadli z výšky na zem a stěžovali si, jak moc vás bolí nožička, tohle se nedá srovnávat. Ayshi hlavně měla dosti problémy s popadnutím dechu. Sice funěla jako lokomotiva, červenala se, ale stále měla dostatek kyslíku v plicích. Přivřel oči a zatlačila, co jen mohla. Ale úleva nepřicházela. Spíše trochu nepříjemný pocit. Ocas zvedla, aby jí opravdu nepřekážel. Stočila se trochu do klubíčka, jelikož ji z nějakého důvodu začala bolet i záda. S dalším výdechem pokračovala v tlačení. To událo ještě několikrát než na svět vypadlo vlče se zajímavým zbarvením. Nějaké instinkty se v Ayshi probudily a řekly jí, aby se k vlčeti sehnula. Bylo to docela zajímavé vidět ji, jak bojuje, aby se k tomu vlčátku vůbec přes neustále velké břicho dostala. Ale dokázala to a jemně si ho přitáhla k sobě. Předními tlapičkami nejdříve ohmatala, zda je vcelku. Potom ho očichala a očistila jazykem, přeci jen stále bylo takové od krve a nevypadalo moc dobře. Navíc překousla pupeční šňůru, placentu už nechala být. Nechala ho chvíli se jen tak plazit a pravděpodobně hledat jídlo. Spojeně to vlčátko sledovala a po oko mrkla i na Milost. Pousmála se a zase sklopila zrak na jejího prvního potomka. Její euforii však vyrušila další bolest. Bylo jasné, že vlče bude mít sourozence. To druhé šlo ven už rychleji. Zopakovala stejný postup jako u předchozího. Jako správná matka se hrdě na potomky pousmála a čumákem je hladila po srsti. Nyní nepřišla dlouhou dobu žádná bolest. Ulevila si. "Vítejte na světě," pozdravila je a do každého lehce strčila čumákem.

<<< Křišťálové jezero

Snažila se nevnímat Milost a jeho ironii. Nebo tak to na ni momentálně působilo. Doufala tedy, že tu pomoc opravdu nebude potřebovat. Rychlým během se snažila dostat do místnost, která náležela právě jí. Ovšem už po pár krocích nemohla a musela se opřít o zeď. Snažila se dýchat, ale bolesti se dostavovaly rychleji a silněji. Snažila se sunout opřená o zeď dolů, ale všechno okolo ní se točilo a ztlumilo. Přivřela na chvíli oči, snažila se dýchat pořádně, ale jediné na co se zmohla byl tichý výkřik a vzdech. Nakonec se povedlo a dostala se až do místnosti. Bolest na chvíli ustala. Lehla si na břicho, ale to bylo pro ni nepříjemné. Přetočila se tedy na bok. Zvedla hlavu. Snažila se pořádně nadechnout, ovšem místo nádechu funěla jako ježek. Nevšímala si přítomného Milost, klidně ať se kouká. Kurážná se však dívala na své břicho. Ocas si odhodila do boku, aby nepřekážel. Zatla zuby a pokusila se tlačit.

Kurážná ho zase pozorně poslouchala. Smečka se plní a to ji těší. Jen aby potom všichni všechny okolo respektovali a nešli si po krku. Ucítila takovou silnější a výraznou bolest, ale úplně to ignorovala myslíc, že to je jen kopanec. Letec jí chyběl, ale věděla, že takový obr se nemohl ztratit, někdy ho prostě najde ona nebo on ji. Myšlenky nechtěla mít hned černé, takže ji ani nenapadlo, že by se mu mohlo něco stát. Toen zatím z toho vyprávění zněl zajímavě. Je doufala, že tu myšlenku brzo ztratí. Buď sám nebo až po napadení nějakou vlčicí, kterou by podceňoval. Opravdu by i ona samotná mu nejednu pořádnou ránu dala, pokud bude mít důvod a příležitost. Na popis toho tajemného vlka se jí hodilo jedno jméno. Elric... Vlka, kterého přivedla ona. Měla ho docela ráda a on zradil smečku? Najednou ucítila pichlavou bolest v oblasti břicha. Zatnula zuby s tím, že to bude nejspíše jen další silný kopanec od jednoho z jejích potomků. Jenže nebyl, lehce se jí podlomily nohy, ale stála. Bolest zase ustala a podívala se na břicho. Mlčela. Snažila se to nedávat najevo, ale trochu znervoznila. "Už je to tady," zahlásila. Podívala se na něj, už viděla, jak si bude klepat na čelo, co přesně. "Ukážu ti," začala. "úkryt, co našel Letec." Následně se podivnou chůzí rozešla k místu, kde se nacházela jeskyně, kde bude mnohem lepší porodit a navíc tam bude bezpečí.

>>> Úkryt

Její obavy zmizely. už zvládla vychovat jako vzorného člena Chaosu Ezraela, zvládne i své děti. Přeci jen s vlčaty měla zkušenosti a jejich starší bratr jí určitě bude schopen pomoci. A nyní ji ujistil, že i zbytek smečky bude nápomocný. Pousmála se na něj a kývla. Nyní už bude muset jen doufat, že se narodí zdravá a budou ji respektovat. A nebo s Ezraelem naleznou toho Enzoua, který by jí pomohl. "Vychovám z nich vzorné členy Chaosu," prohlásila hrdě a postavila se na nohy. Sledovala ho. "Nevíš něco o Letci nebo zbytku smečky?" Zeptala se po chvíli. Změnit téma z její březosti jí určitě trochu uleví. Sice matkou nikdy nebyla, nikdy porod nezažila, ale vlčata vychovávala už ve staré smečce, není tedy proč pochybovat, že by výchovu nedokázala. Zavrtěla ocasem.

Polkla. Docela se bála, co jí nakonec řekne. A to nejen slov, ale i toho, co udělá. Doufala jen, že neublíží jí nebo jejím vlčatům. Přivřela oči a snažila se zhluboka dýchat. Soustředila se jen na sebe a ty prcky v sobě, kteří se už zase vrtěli, jako by tančili Makarenu. Zatnula zuby, jejich pohyby nechala bez reakce. Tedy jediné, co udělala bylo to, že přiložila se tlapky blíže k břichu. Když začal vyslýchat, podívala se mu do očí. Hledala ta správná slova. "Chybou," přerazila krátké ticho. "Měla jsem se více ovládat, ale on byl tak hezký. A silný, nemohla jsem se tomu ubránit," sdělila situaci. Už z pohledu Milosti se dalo trochu očekávat, že není rád a asi by ji i za to zakousl. Pohodila smutně hlavou. Na jeho radu kývla. Přesto se však toužila zeptat na něco zásadního. "Vadí ti snad?"

Uslyšela kroky, nastražila oči. Když se stále blížili, otočila se. Byl to Milost. Nevypadal naštvaně, spíše unaveně. Kurážná se napřímila a usadila se. Její břicho tak bylo ještě více viditelné. "Ale ano, Milosti," promluvila k němu. Všimla si, že se nijak nezměnil, za to ona prošla mnoha změnami, ale pouze viditelnými, nebudeme-li řešit to, že se stala opatrnější a méně bázlivou. Snažila se dělat čest svému jménu, když si ho vysloužila. Chtěla ho ještě více napínat, zda si na to dojde sám. Držela si stále od něj odstup na rozdíl od Azraela, kterému to hned zajímavou formou oznámila. Tohle nebyl vztah syn + matka, ale podřízený s nadřízeným. Bylo však pro ni zajímavé, že se k ní hned tak hrnul. Ale to dala za vinu tomu květu, který tohle všechno asi i zavinil. Pousmála se na něj.

<<< Úkryt

Ayshi si oddechla, když se konečně dostala z úkrytu na vzduch. Postávala nečinně venku a nechávala se větrem obalovat. Ani jí nevadilo, že byl docela chladný. Zhluboka se nadechla a snažila se pravidelně dýchat. Nevěděla, proč to dělá. Ale něco jí říká v jejím nitru, že se jí to bude hodit. Zamávala ocasem a pomalými krůčky se dostala až k jezeru. Sklonila se a napila se. Myšlenky měla klidně, pravděpodobně jí ten spánek prospěl. Vzpomínala si na tu dobu, kdy jí hrozilo nebezpečí, vedoucí její smečky jí chtěli zbavit oka, Letec jí shodil. Co jí vlastně kdysi zachránilo život? Shoda náhod? Nebo osud? Byl snad jejím úkolem dokázat, že i otloukánek se dokáže postavit strachu a zabojovat o život? Musela jí ukápnout slzička. Normálně by nad tím možná ani nepřemýšlela, ale nyní ji hormony dělaly takovou náladu, co jí mohla nejméně uškodit.

Spala docela dlouhou dobu. Když se však vzbudila, neváhala a snažila se, co nejrychleji vyrazit na lov, aby bylo dostatek jídla. Převalila se na bok a zívla. Bylo to pro ni docela nepohodlné, ale co s tím ona udělá. Nejprve se protáhla, promnula si oči a očistila si nožky. Na chvíli si ještě hlavu nechala položenou na podlaze a relaxovala. Nabírala síly na zvednutí a lov. Postavila se na nohy a oklepala ze sebe nepořádek. Následně se podívala po místnosti, Azík zde již nebyl, jeho pach byl už slabý, asi odešel. Pokrčila rameny a pomalým krokem vyšla na čerstvý vzduch. Měla hlad. Jak dlouho jsem spala? Podivila se a pomalým během se vydala k jezírku se na napít a něco si potom ulovit.

>> Křišťálové jezero

Ayshi, beta
13
Ayshi se rozloučila s Enzim a vyrazila do doupěte. Po cestě zjistila, že je březí a tuhle informaci sdělila i svému Azíkovi. Následně usnula a "těší" se na porod.

Na jeho slova přikývla. Také by si ráda odpočinula. Poodešla tedy od něj dál a lehla si. Položila hlavu na tlapky a přivřela oči. Snažila se usnout, ale marně. Místo navštívení snové země, ji trápily myšlenky. Zavrtala se hlouběji do své srsti, uši si marně snažila přiložit k hlavě, aby neslyšela. Co když mě budou chtít zabít za to, že jsem jim neukázala otce? Projelo jí hlavou. Co když se narodí mrtvé? Při téhle myšlence zase pozvedla hlavu, poohlédla se na své břicho. Nějakou dobu sebou nemrskala, mohla toho využít na spánek. Proč zrovna, když jsou v klidu nemohu usnout? Protočila oči. Stočila se do klubíčka a ocasem přikryla své baculaté břicho. Když měla konečně hlavu čistou, už už chtěla usnout. Ale její vlčata se zase začala pohybovat. Koplo ji do všemožných stran a zase se převalila na jednu stranu, kde se točila dokola. K tomu všemu ucítila, jako by se houpala, nebylo jí to vůbec příjemné. Tlumeně zavrčela do své srsti na břichu. Převalila se ke zdi a lehla na záda. Přivřela oči a znovu se pokusila usnout. Nyní již úspěšně, i přestože její vlčata se neustále v jejím lůně pohybovala.

"On o tom ani neví," odpoví mu. "Ty jsi popravdě první komu to říkám." Přiznala mu. Možná mu nyní zkazila jeho myšlenky na to, že se s ním setká a uvidí svého "otce". Ayshi se i sama docela bála mu to někdy sdělit s tím, jak bude reagovat. Ovšem doufala, že s komu postaví jako správný vlk čelem. A nebylo by stejně nejlepší mu to ani neříkat? Přišla k ní jedna z myšlenek. Otřela své slzy do srsti Azíka, který byl vnímavý a opravdu vychovaný a slušný. "Nemusíš," začala. "Možná by bylo lepší, kdybych za ním zašla já. Aby věřil a viděl." Už nějakou dobu pociťuje ve svém těle pohyby těch svých dětí, co ji jen uklidňuje, že jsou v pořádku a zdravé. Na občasné kopance a přesuny si už zvykla, ale pořád jí to nebylo příjemné. Ale s tím by jí nikdo nemohl pomoci. Takže to raději ani nikomu neřekla.

Zamyslela se. Jeho slova působila stále jako slova vlčete, které ještě vše nechápe. A ani mu to nevyčítala. "Já ani nevím, zda vůbec někdy dojde," posmutněla. Něco v ní jí říkalo, že by brečet neměla, ale ona to neuposlechla a začala trochu vzlykat. Čumákem se mu zavrtala do srsti a utřela si o jeho chlupy slzy. "Nechoď nikam, já se ti přizpůsobím." Řekla po chvíli breku. Hlasitě polkla a sundala z něj hlavu. Chvíli jen sbírala slova. "Omlouvám se, ale občas jsem emočně úplně jinde než normálně." Přiznala se mu. Opravdu si ta vlčata s jejím tělem dělala, co jen chtěla a to ještě ani nepřišla na svět. Co až budou tady? Zvládnu je? Zneklidnila. Sklopila zrak k zemi. Měla bych mu to vůbec říct? Co kdyby mi ublížil? Nebo jim? Sevřelo se jí srdce. Smutně se porozhlédla po jeskyni. Místa tu je dostatek. Otázkou je, zda to nebude vadit zbytku obyvatel úkrytu. Kde je vůbec Angel?

Pousmála se. Tak to nakonec dopadlo docela dobře, což ani nečekala. "Enzou je takový hezký, hnědý vlk. Asi dvakrát vyšší než já." Popsala ho, zasnila se už jen při té vzpomínce na něj. Byl docela super. Doufala, že to všechno nezpůsobila jen ta květina a, že ji má alespoň trošičku rád. "Nevím odkud je, ale potkali jsme se na pláži. A bylo to moc hezké," pokračovala se sdílením vzpomínek na něj. Všimla si, že pozoruje jí objemnější břicho. Vzhledem k tomu, že ještě není tak velké, bude své vlčata ještě nějakou dobu nosit pod srdcem. "Tak to nevím, až se jim bude chtít jít ven," odpověděla mu. Bylo pro ni velmi dojemné, že je rád. Ezrael bude ten nejlepší starší bratr, co by mohla kdy dostat... Následně její myšlenku přerušil podivný úkaz s vodou. Povšimla si, že jako by zešílela. Ayshi se ulekla a lehce odskočila do strany, když se jí na nohách začala obtáčet nějaká rostlina. Chtěla ji instinktivně setřást, ale nešlo to. Opatrně položila lapku zpět na podlahu. Následně jí však nepříjemný pocit zmizel a zůstala jen zvědavost, vděk a zaujatost. Cítila sladkou vůni, ovšem nebyla si jistá, zda tak voní ona normálně nebo to s ní udělaly ty květy. Podivný hlas jí zazněl v hlavě, nedokázala ho identifikovat, ale bylo jí to šumák.

Jeho reakce ji trochu překvapila. Věděla, že to možná nechápe. Ale bude se se ho to týkat, hlavně toho, že bude mít sourozence a budou s ním sdílet smečku a další věci. Musela mu to říct a tohle bylo to první, co jí napadlo a ani to nebylo nějaké nepochopitelné. Jeho otázka ji přivedla k dumání. Jak že se to jmenoval? Musela se hodně zamýšlet, než si vzpomněla na jméno. Bylo to zajímavé, ale opravdu jí nějak vypadlo. Azou? Rzou? Nou?.. Postupně si jeho skutečné jméno tak zkomolila, až přišla na jeho skutečné. Ale pochopme ji, přeci jen je březí a to je období mnoha změn. "Enzou se jmenoval," odpověděla mu na jeho otázku. Potom položila mu svou hlavu na záda, zavrtala se mu v srsti. "Jsi šťasný?" zeptala se ještě a čumákem se mu zavrtala do srsti. Snažila se s ním být stále v kontaktu, aby se necítil nyní odstrčen. Věděla, že by mohla nastat mezi nimi rivalita, ale doufala v to, že Ezrael je dobře vychovaný a bude vzorný starší brart.