Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývla a postavila se zase na nohy. "Dobře," promluvila k němu. Položila mu tlapku na kohoutek, jako pochvalu. Byl naštvaný, vycítila to z jeho vzhledu a zvýšeného dýchání. Proč? Udivila se, ale nijak slovně nereagovala. Ani se tomu se však nechtěla věnovat, raději nechala změnit téma na sebe, když se o ni zajímal. "Ale hlupáčku, ty to nechápeš, co?" Zeptala se. Něco jí intuitivně říkalo, že by to málokdo poznal, co tím myslela. Ale bylo zvláštní, že si stále jejího pupku nevšiml. Přeci jen se ona sama cítila už trochu jako balon a ještě určitě poroste. Že si vůbec začala s takovým obrem, vždyť ta vlčata budou mít tak dva metry a ona jim sotva uvidí do tváře. Nadechla se a spustila: "Já budu mít vlčata." Zhluboka oddechovala a čekala napjatě na jeho reakci. Přeci jen budou to jeho sourozenci a pravděpodobně budou také mít pouze jednoho rodiče. Po chvilce jedno z vlčat narazilo hlavičkou nebo něčím do ní, což ji docela zabolelo. Nevnímala to a brala to jako reflex, že jsou zdravá a v pořádku.

Když jí dlouho neodpovídal, nějak jí došlo, že se mu do toho tématu moc jít nechce. Ani se tomu nedivila, ona by také nerada před někým vytahovala svou minulost, a zvláště před vlkem na kterém jí záleží. Už mu chtěla říct, že mu to teda nemusí sdělovat, když už to ze sebe začal soukat. Pokývla tedy. "Doufám, že jsi mu nesdělil, kdo jsi nyní a kde máš jeskyni." Řekla zase vážně. Nechtěla riskovat a chtěla mít jen jistotu, ale on by to měl znát, že někdy je lepší neříkat nic než vše. Navíc v tomhle stavu by opravdu nerada ještě bojovala se smečkou, kdoví kolik bojeschopných vlků v té Zlaté smečce je a zda nemají nějaké kouzlo zlata. A potom jí jeho otázkou nasadil brouka do hlavy . Jak mu to říci? Zamyslela se. "Chtěl by jsi sourozence?" Zeptala se ho. Začala takhle zlehka, stejně by na to došel během života a téma o rozmnožování nechtěla vysvětlovat, když to stejně pozná dříve či později.

Sleduje ho, opravdu ji to zajímalo. "Mě nebude vadit, když budeš dlouho vyprávět," promluvila a hlavou naznačila, aby spustil. Když mluvil, poslouchala, představovala si tu situaci a přikyvovala. "Pokud si budou dovolovat, zavřeme jim tlamy." Řekla vážně a rázně, kdokoliv by se jen pokusil napadnout někoho z jejich smečky, nevyvázne zdráv, jak fyzicky nebo psychicky. Nechtěla přesně říci, co by takovým zmetkům, co útočí dva na jednoho a ještě mladšího, udělala. Ale na milion procent by to nebylo nic hezkého. A Ezrael již určitě měl v hlavě něco, co by jim udělala. "Mimochodem, Azi, kdo je ten Rhaaxin?" Zeptala se ho. Jméno to bylo zajímavé a zvláštní, málokterý vlk má ve jméně písmeno X. To nebude jen tak obyčejný vlk? Hádala už.

Pousmála se. Snaží se, ale za chvíli mu to přejde přes hlavu. Možná je toho na něj už i moc? Nechtěla se ho zeptat, ale bylo mu to vidět z očí. Je unavený, ale má silnou vůli, tak jako ona. Vidí se v něm jako ve zrcadle. Přišla k němu ještě blíže a prohlížela si jeho jizvy. Každá vypadala zajímavě a originálně. Ale musí ho pálit a štípat. Zatnula zuby při představě, že mu je udělal vlk s drápy od bahna a plné cizí krve. Snad se mu nic nestane. "Máš jich opravdu hodně, za chvíli je budeš mít všude," zavtipkovala a oddálila tak myšlenky na jeho možným zraněním. "Kdo ti to udělal tentokrát?" Zeptala se ho a usadila se. Sezení pro ni nebylo příjemné, ale musela bolest překonat, tak jako on při vzniku těch ran na jeho těle. Chvíli na to, co se usadila, začala vlčata v jejím těle putovat a kopat se. Nešlo to však poznat, když měla na sobě ještě místy zimní srst, která to jistila a maskovala. Brzy mu však bude muset sdělit skutečnost.

<<< Na Vyhlídce

Nasadila nejrychlejší tempo, co jen mohla, a vyrazila do své ubikace. Tedy se o to snažila pokusit. Úzkou chodbičkou, ještě stihla projít, oddechlo se jí. V čumáku jí zůstal stále nemizející pach svého syna. Když sílil, objevoval se jí vřelý úsměv na tváři. Při vchodu do místnosti na něj hodila pohled. "Ahoj Ezraeli," pozdravila ho a přišla k němu blíže tak, aby k němu mohla mluvit a ne křičet. Povšimla si, že celá jeskyně působila chladně, nudně a skoro až nevyužívaně, bude to tu muset rozhodně vybavit, než se smečka rozroste. Začala trochu plánovat, co by zde mohla použít. Od pelechu, z mechu, chlupů, jehličí a listí po nějaké zásoby potravy na dobu, kdy nebude schopná vylézt z pelíšku a aby nepomřela hlady ona a její budoucí potomci. Přeci jen později nechtěla nikoho zatěžovat. "Už jsi zpět?" Zeptala se ho a snažila se nějak stažením svalů na břichu, zamaskovat děti, co nosila pod srdcem, i když možná marně. Musela jen doufat, že si toho nevšimne a řekne mu to než, aby to zjistil sám.

<<< Ovocný lesík

Byla to docela šílená myšlenka. Začala vzpomínat na to, co se událo na té pláži a snažila si jen hloupě namluvit, že to je jen sen. Jenže nebyl. Měla smíšené pocity, hlavu jí zaplnili jen různé domněnky s tím, co bude dál. Usadila se na chvíli a prohlédla si své břicho, poznatelné to už docela bylo, sklopila hlavu a musela ti uvolnit hlavu, začala naříkat, brečet.
Utřela si své slzy, když si uvědomila, že to zvládne. Enzovi to třeba ani neřekne, ale bude to muset nějak sdělit Ezraeli a zbytku smečky, hlavně vedoucí by to měli znát. Jenže kde je Letec? Zase toulá se svou milou? Pomyslela si, zvedla se a pokračovala dál. Řekla by to klidně i jinému zakladateli smečky, ale neměla v nich takovou důvěru, jako takovou, co má k Letci. Sice ji chtěli kdysi všichni zmrzačit, ale on ji nakonec zachránil, vyměnili si skutečná jména a omluvil se jí. Při přemýšlením nad Letcem, ucítila známý pach úkrytu, který byl její cíl.

>>> Úkryt

<< Irisin ráj

Ayshi se vydala na cestu do úkrytu, doufala, že v něm nalezne Azíka, kterému se nic nestalo. A pokud mu jen někdo vytrhl chloupek, zaplatí za to hned několika chlupy dotyčný vlk. Vlčici si po několika krocích přes hory sevřel žaludek jako by jí zkameněl. Nechápala, proč a snažila se ihned naleznout jídlo. Naštěstí vyčmuchala a ulovila zajíce. Sice ji to nějak zvláštně více unavilo, ale brala to docela na lehkou váhu. Když se potom usadila a začala svou kořist pojídat, navalilo se jí. Musela ihned někde vyvrhnout svůj obsah žaludku. Docela se tomu už divila, ale neřešila to. Vyprázdnila se, zajíce už tam nechala a pomalým krokem vyrazila dál. Neudělala moc kroků a už začala funět, docela špatně se jí dýchalo a každý krok byl namáhavý. Zastavila se. Rozhlédla se. Okolo ní už byla poměrně rovina, nepochopila, proč je to pro ni tolik náročné. Ale když zase vyrazila, už jí to docvaklo.

>>> Luka >>> Na Vyhlídce

Když vlčice znovu otevřela oči, zdálo se jí to jako jen chvíle. Jako by je jen na okamžik přivřela a znovu otevřela. Převalila se na bok a rozhlédla se. Enzou stále pospával kousek od ní. Protočila oči. Moc si z toho nepamatovala, ale asi jí něco uletělo. Zatřepala hlavou a očistila si srst na tlapkách. Následně se postavila na nohy. Už jen z tohohle pohybu, se jí zatočila hlava a začaly bolet spánky. Nechtěla se zde dlouho zdržovat, nebrala bolest vážně, už chtěla jít. Jít zase zpět ke své rodině, za Azíkem. A aby toho nebylo málo, se začal ozývat žaludek, že dlouho lenošil a nemá, co trávit. Povzdechla si. Přišla blíže k ležícímu vlkovi a ocáskem ho naposledy pohladila po tváři. „Spi sladce,“ dodala, i když věděla, že ji neslyší, a rychlým chodem se od něj oddálila. Zavětřila a už se mlsně olizovala.

>>> Jižní hory >>> Ovocný lesík

Ayshi, Beta
1
Romantika byla. Brzo budou přírůstky :3

Z nějakého divného důvodu, byla Ayshi nakonec úplně v pohodě. Nestěžovala si, když si všimla, že se schválně snaží být jemný a ještě jí pomáhat. Pousmála se. Přišlo jí mírně nepříjemné, že jí takhle může kdykoliv kousnout za krkem a hodit s ní o zem, ale on to neudělal. Občasně jí jen výdechem prohrábl srst. Nevadilo jí, že je mnohokrát větší než ona. V počátku jí to lehce bolelo, cítila takový divný pocit, ale nepřerušovala ho. Když na ni přešel zase jiný pocit, začala se hlasitě nadechovat a vydechovat. Cítila se velmi dobře. Úsměv měla od ucha k uchu. Netrvalo to dlouho a Enzou zrychlil. Ayshi zapíchla drápy do země. Najednou vlk ze sebe nevydával prudké pohyby, ale takové jemné a postupné, byly už víc příjemné a už jí vůbec nebolely. Propadla do pocitu absolutní slasti a zapomněla na okolí, čas. Pro ni tu byla jen ona a on. Pan dokonalý.
Za nějakou dobu ucítila, že se z její zádi zvednul a svalil se k zemi. Podívala se po něm. Pomalu přišla k němu a ulehla kousek od něj. Ocas položila na ten jeho. Vydechoval rychle, stejně tak i ona. Na jeho otázku jen pokývala hlavou, přivřela oči. "Byl jsi dokonalý," promluvila k němu. Ještě se na něj jednou podívala. Vydechla mu do čumáku. Potom zamkl a přemýšlela nad tím, co spolu nyní zažili. Nebála se. Neměla strach z toho, že mohou mít vlčata. Nechala proudit své myšlenky v hlavě, nechtěla ho zatěžovat zbytečnými otázkami. Pomalu přivřela oči a únavou usnula.

Mírně sebou zatřásla. Pár chloupků se jí napřímilo, pousmála se na něj. Bylo jí velmi příjemné cítit jeho čenich v její srsti, ucítit jeho každý výdech a nádech. Sdílet s ním jeho teplotu těla. Hlavu opřela a otřela s ní o zem. Spokojeně mu vydechla do obličeje. Trochu se udivila, když se odtáhl do pozadí. Postavila se zpět na nohy s tím, že za ním příjde a zeptá se ho, co se děje. Než však stačila udělat byť jen jeden jediný krok, už byl zase u ní. Už nebylo cesty zpět. Bylo to tady. Toho čeho se obávala. Ale jemu důvěřovala. Byl takový hezký, silný a slušný. Nebyl důvod mít stále obavy. Když ucítila jeho váhu na svých zádech, musela unaveně vydechnout. Napjala všechny své svaly na nohou, aby ho vůbec udržela, a aby se ani jednomu z nich nic nestalo. "A navždy budu," promluvila k němu, až byla konečně schopna slova. Najednou ucítila lehké pohyby u své zadnice. Jako by jí něco v ní řeklo, co má udělat. Odhodila svou oháňku na stranu a lehce roztáhla zadní nohy od sebe. Jako odpověď na jeho otázku mu bylo jen kývnutí. Nechtělo se jí otáčet k němu hlavu. Již takhle měla dost práce jen ho držet. Nadechla se, zhluboka vydechla. "V naprostém pořádku," řekla k němu a hodila po něm očko. Viděla, že tam jen tak stojí opřen a dívá se na ni. Tak tam nestůj a něco dělej... Povzdechla si neslyšně.

Vypadal zajímavě, cítila z něj silný respekt a hrdost. Byl jako taky hnědý hrdina a jen její. Na jeho sladké řeči už nemohla nijak zareagovat než červenáním. Nebyla schopna promluvit ani hlásku. Konečně, po tolika letech hledání našla mír v duši a klid v mysli. Spokojeně přivřela víčka a ztichla. Nechala svého hnědého obra, aby si s ní udělal, co on uznal za vhodné. Jediné co, ze sebe dokázala vysoukat bylo pár slov, při přemýšlení. Ayshi se nějak nechtěla zatěžovat, takže mezitím hledala správnou a nějakou smysluplnou odpověď ve své hlavě. Ani si nevyslechla všechny jeho slova.
Z dumání jí však přerušil tulící se Enzou. Ohlédla se po něm a sledovala ho. "To ráda slyším!" Pousmála se. To jeho projíždění čumákem mezi její srstí jí bylo opravdu velmi příjemné na to, že není pořádně zvyklá na doteky cizích. Ale ten správný pocit se jí naskytl až při dopadu na zem. Nebyl ani nějaký tvrdý, spíše jemný. "Já o tebe taky nikdy nechci přijít!" Řekla vážně a uvolnila se. Na zádech se jí leželo s obtíží, ale zapřela se o ramena. Olíznutí mu opětovala. A předními tlapkami, ho objala kolem mohutného krku. Najednou cítila jeho teplý a příjemný dech, každý jeho nádech a výdech. I jeho tělesnou teplotu, která jí dávala pocit tepla, bezpečí. Cítila se najednou tuze lehoučká, jako by ji mohl odvát i jen pouhý vánek. Jako by byla jen schránkou bez obsahu.

Hodím si sem Diesela. A je mi jedno, co mi na něj padne.

Jeho přítomnost jí nedělala starosti, úplně vypnula. Nezajímal ji okolí ani fakt, že není z její smečky. Jeho pochvaly na její tělesnou stránku ji velice těšili, úplně se až červenala. Povzdechla si na jeho otázkou. "Kdepak hlupáčku," oslovila a jazýčkem ho lehce ťukla do čumáčku. "Tady se spinkat nebude." Nadechla se a trochu od něj odstoupila. Stále však nebyla moc daleko, aby to zase nevypadalo, že před ním utíká. "Pokud by jsi tu ležel na zmrzlém písku,mohl by ses nachladit," dodala důvod a otočila se na něj, zase šla pomalu k němu. "Navíc, nebylo by mi moc příjemné trávit čas se spícím vlkem." Promluvila do doby než k němu přišla.
Následně na něj chvíli hleděla. Udělal dobře... Pousmála se na něj. "Opravdu mi velice lichotíš Enzou," začervenala se. "Opravdu jsi úplně první, kdo mi někdy řekl,že jsem krásná. Asi jsem potkala málo vlků nebo nejsem pro nikoho ta pravá." Vrtěla oháňkou dokud nepřišla k němu, ocáskem ho pohladila po tváři a jemně polechtala na čumáčku. A přiťapala až k jeho pravému boku, kde se zase k němu tulila a otírala se o něj. "Ani nevíš, jak moc jsem srdci ráda, že jsem se šla projít a počkala jsem tu na tebe." Podívala se na něj. "Ti nahoře chtějí, abychom se potkali nyní. Už asi nastal ten čas." Nadechla se a chvíli mlčela. "Enzou, já tě mám tak ráda! Miluji tě!"

Tak si ještě žádám o pisálka 100 pro Ayshi, díky!