Příspěvky uživatele

Neměl nejmenší tušení, proč tu Allavante byla a co se z ní stalo. Nikdy se o ní příliš nezajímal, protože zkrátka ho to nezajímalo. Ať členi jeho rodiny skončili kdekoliv, pro něj už to nebyla rodina, ale jen podrazáci, kteří v něm neviděli potenciál. Vydal ze sebe další zavrčení, kterým dával jasně najevo, že se mu to vůbec nelíbí, jak s ním je jednáno. Zasloužil si jednání jiné, mnohem lepší stejně jako obdiv a úctu. Nesnášel, když mu někdo komolil jméno, ale ještě víc nenáviděl jiné věci, do kterých naštěstí sestra nezabřehla. A taky se nemusel na nic přímo ptát, protože mu řekla sama přesně to, co chtěl vědět. To tu byla už tak dlouho? zastřihal ušima, nadzvedl hlavu a na moment se mu z obličeje vytratil vztek, který se tam ale velmi rychle opět vrátil. Takže tu byla mnohem déle než on svých chabých prvních pár hodin. Opět však sestra zaťala nůž do jeho zraněného místa. A tak uvolnění jeho těla, které se na chvíli ukázalo, se proměnilo opět v napětí každého svalu, který v těle měl. "To tě nemusí zajímat," odcekl k ní. Stejně to věděla, co ho tak hrozně zradilo, tedy minimálně část z toho. Nebo si to alespoň myslel. Jak Sarren převzal pozici alfy, on odešel ze smečky a tehdy se to celé začínalo měnit.. Tehdy dospěl a pochopil, že bez síly není nic. Zamručel si cosi nesrozumitelně pro sebe a pohled upřel opět na Allavanté. "Náhoda," zavrčel si pro sebe. Nepotřeboval sestru potkat a už vůbec ne tady. Tu, která byla mladší a momentálně měla navrch, protože tu žila tak dlouho a věděla o tomhle ostrově, zvaném Mois Gris jak tvrdila, nejspíš úplně všechno. "Fajn," zabručel rezignovaně. Když už nic, alespoň z ní vytáhne informace o tomhle místě, aby tu jednou mohl vládnout. Když ne teď, tak jednou si tohle místo podmaní. Vydal se tedy za ní, i když se mu na jednu stranu vůbec nechtělo, následoval ji.

=> Nížina hojnosti

Mohl se sestře vyhnout obloukem jako ten největší srab, ale to on přeci nebyl. Kdyby se jí nepostavil, nebyl by přeci ten nejsilnější vlk široko daleko.. Co široko daleko.. Na celém světě! A stejně ho musela cítit, protože vítr tu foukal řádně. A tak se vydal k ní. Nechuť z toho, že jí uvidí nemohla být už snad víc patrná, jak byla vepsaná do jeho tváře a očí. Vztek, který v sobě choval, byl mířen vůči rodině, ale zejména vůči bratrovi, který mu vyfoukl tak úžasnou pozici, pro kterou pracoval celý život. Stáhnul koutky tlamy vzad. Oslovení, které zrzavá pronesla, se mu vůbec nelíbilo. "Takhle mi neříkej!" upozornil jí smrtelně vážně a mrsknul ocasem ze strany na stranu. Bylo patrné, jak se mu naježily chlupy nejen za krkem, ale na celém hřbetě. Nespokojen s tím, jak ho jeho sestra oslovila. Nebyl přeci žádné malé vlče, ale dospělý vlk, který měl vizi být ten nejlepší. "Mohl bych se tě ptát na to samé," odcekl jí. Dělá, jak kdyby jí to tady patřilo. To asi těžko, odfrkl si pro sebe. "Sledovala jsi mě?" rozhodl se jí opět slovně napadnout a nařknout ji z něčeho, co pravděpodobně ani neudělala. Byla to moc velká náhoda, navíc ani nevěděl, kde se to ocitl, ale na tom nezáleželo! To nemusela vědět ona, ani nikdo jiný. Jeho nemohl vyděsit tón jejího hlasu, ani pohled jejích ohnivých očí či plameny, které tancovaly na jejích zádech. I přesto, že měl mnoho otázek, nezeptal se na žádnou, protože by tím přiznal svou nevědomost a slabost. To nebylo v jeho povaze.

<= Ledové pláně

Na sever, na jih, bylo úplně jedno, kam se rozhodl jít. Úplně na tom nezáleželo, protože tohle území neměl zmapované. Ještě, aby jo když tu byl poprvé. Nahlas by to ale nikdy nepřiznal a žádný strach necítil! Proč taky! Však je nejlepší a nejchytřejší, všechno zná a co ne.. Ne! Zná všechno. Dokáže si poradit všude tak, aby zvládl přežít a aby jej uznávali. Sám pro sebe si hrdelně zavrčel a cestou na jih se mu hlavou nehonilo nic. Soustředil se na pachy vlků, neznal je. Tedy až na jeden, který ho udeřil do nosu v momentě, kdy se ledová pláň změnila v o něco přívětivější tundru. Zasněženou krajinu, která však nebyla pokrytá pouhopouhým ledem. Ale ten pach.. Allavanté, zamrmlal si cosi pro sebe. Neměl úplně chuť se střetnout s mladší sestrou, s kterou počas všech těch let mimo smečku, ztratil veškerý vztah. Nebo si to alespoň myslel. Ale i přesto se nakonec vydal směrem k pachu, protože zvědavost byla silnější než ego silného vlka. Chtěl vědět, jestli to byla opravdu ona a co tu k sakru dělá. I když jasně, že věděl, co tu dělá. Nejspíš se tu ocitla podobným způsobem a zapomněla na rodinu, stejně jako se snažil zapomenout on sám.
Zastavil kousek před ní a jeho tělo jasně dávalo na obdiv nespokojenost s tímto setkáním. Nebyl nadšený, cítil se naštvaný, že jí viděl. Proč? Protože jeho bratr mu vyfoukl roli a všichni ho uznávali. A tohle setkání jen připomínalo tak bolestnou vzpomínku, jakou tahle rozhodně byla. "Allavanté," zavrčel na sestru a držel si od ní odstup. Taky by ho mohla naštvat a schytat několik kousanců, když i samotná její přítomnost v něm zažehávala vztek, hluboko potlačovanou závist, která se měnila ve vztek, který dával najevo.

<= Tajga

Zrzavý vlk kráčel kamsi na sever, ačkoliv si mumlal pořád cosi o tom, že černo-šedý vlk byl totální zbabělec. Měl se do něj pustit rovnou a nedělat ramena, aby se nenechal odbýt. Pak by druhý vlk také musel útočit a nedal by mu na výběr. Ale to nebyla taková zábava jako vyprovokovat ostatní k prvnímu útoku, aby jim to mohl za jedno vyčítat a za druhé mohl mít pak pocit jistého vítězství. Když jeden jednal ve vzteku, vyprovokován, často nepřemýšlel. Vlastní zkušenost? Až moc, ačkoliv by to nikdy nepřiznal. Zavrčel si cosi pro sebe a pokračoval, až se ocitl na ledové planině. Nikde nic, v dohledu ne, ale pár pachů v dálce cítil. Byly však moc daleko a on byl moc líný na to, aby se za nimi vydával, a tak jen otočil pohled a zadíval se do dálky. Zdálo se, že tenhle ostrov byl větší než původně předpokládal, ale to nemohl soudit z dvou míst, kde byl. Krutý sever, a možná kdesi na jihu se nacházel i malebný lesík nebo pláž, vyhřátá od slunce. Otřepal se. Jak nechutné.. Proč jsou ostatní furt tak šťastní? Já bych měl být šťastný, když jsem ten nejlepší, zavrtěl nad svými myšlenkami hlavou, aby je vyhnal z hlavy. Bylo těžké si o sobě myslet takovou věc po prohře, která ho dostala až sem. Na tenhle divný ostrov. Ale na tom teď nezáleželo, musel si dokázat, že ještě na něco má, a tak se vydal po nejčerstvějším pachu a nebyl jen jeden, který se rozhodl následovat. Každým krokem pod jeho tělem lehce zakřupal led a od tlamy mu stoupala pára, i proto se rozhodl následovat pachy na jihu. Podmaní si tenhle ostrov ať to stojí co chce.

=> Tundra

Theg: 1, 5, 9, 12, 18
Azdanthe: 0, 6, 10, 15, 19

Poněkud ztracen v tom, co se vlastně stalo a jaktože byl stále naživu.. pokud už tedy nebyl v nebi, se bez rozhlížení rozešel dál. Nějaký strom nestrom mu byl jedno, ale vlk, který ležel tak šikovně, že o něj zrzavý zakopl, mu jedno nebyl. Jeho tělo jasně naznačovalo rozpoložení, ve kterém se právě nacházel. Jeden by si mohl říct, že pokud se nemusel probudit vůbec, mělo by se v jeho hlavě něco rozsvítit a měl by dostat rozum. Tak se ale nedělo. "Nejsem slepý," odcekl hned. Přeci o něm nikdo nebude pochybovat! Ať už byl vlk kdokoliv, neměl právo na to o něm pochybovat a myslet si o něm, že je nemehlo nebo něco hůř. To akorát přilévalo olej do ohně, kterým by zrzavý žhnul, kdyby byl jeho elementem. Bohužel však pro něj, ale bohudík pro všechny, zdědil element vody, která podle něj byla naprosto k ničemu a slabá. Nabízela se však myšlenka, že jeho magie ho tentokrát zachránila, ale to netušil. I když se snažil předstírat, že všechno ví nejlépe, tak nevěděl vůbec nic pořádně a tam právě vznikal začarovaný kruh. Nakonec se zdálo, že moudřejší přeci jen ustoupil a černý vlk se znaky se dal na odchod. Štěknul po něm do dálky, aby se mu vryl do paměti, aby si ho pamatoval. Svět se mohl začít třást, ať už byl kdekoliv, protože právě se probudil postrach ostrova! Nebo to si alespoň chtěl myslet, i když se v nitru cítil naprosto ztracený a vůbec se mu to nelíbilo. Zavrčel si cosi sám pro sebe, jak ten vlk, černý jako noc, byl slabošský a vůbec se nesnažil ani bránit. To sice zvyšovalo jeho ego, ale zvedlo by mu to ego ještě víc, kdyby vyhrál souboj. Nechtěl ale sedět na jednom místě, a tak se vydal pryč odtud. Měl by poznat, kde byl, i když to určitě moc dobře věděl. Minimálně navenek se tvářil sebejistě, ale uvnitř neměl nejmenší tušení, kam jde.

=> Ledové pláně

<= Minulost

Poslední vzpomínka, která mu neustále probíhala hlavou.. Poslední nádech nad vodou a kapky krve, které se rozpouštěly ve vodě a tvořily rudé kolo na hladině. Hučení vody v uších, štípání v čumáku, touha se nadechnout, i když nemohl. Dusivý pocit v hrudi, voda v plicích, a pak .. pomalu se zavřely oči a celá scenérie zmizela za černotou v jeho mysli.
A teď najednou zrzavo-hnědému vlku zasvítilo slunce do očí, proniklo tak hluboko a štiplavě, že své oči pomalu otevřel a rozhlédl se, kam jen dokázal. Byl na pevnině. Byl to celé jen sen? Rychle se vzepjal na nohách a postavil se. Závrať, která přišla, vybalancoval na pevných končetinách, které se ale zachvěly. Tak slabě. Pohlédl dolů, ale žádnou krev neviděl. Co se to sakra stalo? Proč je moje tělo tak.. Do háje! oklepal ze sebe vodu, která tělo před pár minutami vyplavila na pevninu. Ohrnul pysky, končetiny postavené mírně od sebe, aby nepůsobil slabě. Musel být na nějakém ostrově, kam ho odnesla voda a to nevědomí ho zvláštně děsilo a zároveň cítil velmi uspokojivý pocit, že žil. Mohl tak dokázal, že byl silný! Ten nejsilnější! Zvedl pohled na nebe, které zářilo jarem. Takový hnus protočil očima. Konečně se zmohl na několik prvních kroků a připadal si strašně, protože to snad působilo jako, když se vlče učí chodit. Takhle nemohl zůstat. Oklepal se, protáhl končetiny a své tělo, tak ztuhlé a pocitově tak slabé a s hrdě vztyčenou hlavou se rozešel, udělal skok do dálky a .. zakopl o něco černého a chlupatého. Trapně se rozplácl na zemi a pohled hodil po vlkovi, který si dovolil mu ležet v cestě. "Překážíš," odcekl mu a očima ho probodával, zatímco se zvedal na nohy. Naježené chlupy na zátylku jasně dávaly najevo nespokojenost a pysky shrnuté vzad dávaly na obdiv část bílých ostrých zubů. Postoj přikrčený, připraven útočit.