Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Asi, mělo by to být tak, že jsou si všichni rovni, i když nikdy nebudou," odpověděla jsem mu po chvíli. O tom jsem se s už se Scarem nicméně bavili. A upřímně mi to nevadilo tak moc, jak by se mohlo zdát, že bude. Někdy vždy musel mít hlavní a poslední slovo, velké skupiny vlků prostě nemohly být bez vůdce. Nebo vůdců.
"Že neopustíš smečku, nezradíš její členy a budeš se aktivně zajímat o dění ve smečce," rozhlížela jsem se kolem sebe, i když mi to bylo víceméně k ničemu, jelikož jsem přes mlhu stejně nic neviděla. Ale řídila jsem se po paměti a podle čichu. "Věrnost je, když se na tebe ostatní můžou spolehnout... že je nezradíš," koukla jsem se na Zeirana. Já touto vlastností sice neoplývala, zato jsem ale byla dobrá herečka a lhářka.
"Ani ne, ale když půjdeme rovně, nakonec někde musíme vyjít," pokrčila jsem trochu rameny a šla dál. Možná jsem rovně ani tak nešli, ale byla jsem si jistá, že do kruhu jsme nechodili. A to bylo to hlavní. Zeiran stejně neříkal, že by měl někam namířeno, takže bylo ve výsledku stejně jedno.

>> Oblouky bohů

<< Tichá zátoka

"Pravděpodobně," přikývla jsem. Samozřejmě jsem to nevěděla jistě, ale beta být nemohl, když toho o Chaosu věděl tak málo, Alfa tím pádem také rozhodně ne a Omega byla moc malé postavení na to, že byl synem tak vysoko postavených vlků. Bylo tedy logické, že by měl být právě Sigma.
"Ne, v ostatních smečkách je postavení víc. Bety a Alfy zůstávají, no v normálních smečkách mají Alfy ještě o něco větší slovo než tady. Pak většinou následuje ještě několik postavení - Delta, Kappa, Sigma a Omega," švihla jsem ocasem a rozhlédla se kolem. Na těhle pláních jsem také nikdy moc dlouho nepobyla a přesto se zdály celkem strategicky výhodné, jak tu bylo špatně vidět.
"Když tě Alfa povýší... většinou je to, když se prokážeš jako věrný člen smečky. A to nejenom v Chaosu, ale všude a na každé povýšení," střihla jsem uchem a trochu přidala do kroku. Tahle naše loudavá chůze byla k nesnesení.

Byla jsem moc spokojená se svou prací, kterou jsem se Zeiranem odvedla. Bývala bych se tím pochlubila třeba i Scarovi, kdyby moje plány nebyly tak troch i proti němu. "Nemusíš mi nic splácet... minimálně prozatím," ušklíbla jsem se a pohodila ocasem. Však já si nějakou službičku najdu, ale ne teď hned. Největší služba by však byla, kdyby se konečně odhodlal oddělat svojí matku.
Neudivovalo mě, že Zeiran nevěděl, jestli patřil k těm hodným nebo k těm zlým. Být na jeho místě, také bych asi váhala. Nakonec narodil se alfě Chaosu, takže z principu by měl být zmetek, avšak... když ho k tomu nikdo nevedl, klidně mohl vyrůst jako hrdina zdejších vlků. Což by byla přirozeně škoda.
"Řekla bych že asi Sigma, ta je pod Betou a Alfou. Pod Sigmou je pak jen Omega, ale to je něco jako hračka, není to plnohodnotný člen Společenstva, který by měl být respektovaný," osvětlila jsem mu a pokračovala v chůzi.

>>Mlžné pláně

No abych pravdu řekla, byla jsem trochu rozhořčená nad tím, jak se ve společenstvu zacházelo s vlčaty. Ne, že bych se o ně chtěla zrovna já starat, ale takhle jsme zbytečně přicházeli o novou krev. Protože když už byli mladí natolik schopní, aby přežili i svépomocí, o Chaosu jim neměl kdo říct. Nakonec to tedy opět bylo hozeno na mě. "Taky ses ani neměl ptát, kdyby tvoji rodiče nebyli neschopní, věděl bys to od malička," řekla jsem lehce nevrle. Nevnímala jsem to ale jako jeho chybu.
"To se tak říká... že i když to na na první pohled vypadá, že jsou si vlci rovní, vždycky je někdo, kdo má větší slovo a rovný ostatním tím pádem není," snažila jsem se to nějak lehce vysvětlit. "Takže i když to vypadá, že bety a alfy jsou si rovné, ve skutečnost jsou alfy ty, které mají větší pravomoce," dodala jsem.
"A šířit dobro je nějak významně lepší?" zeptala jsem se a uchechtla se. "Osobně v tom nevidím zase takový rozdíl," nakrčila jsem čumák. Možná jsem za ta léta měla trochu pokroucené vnímání skutečností, ale tak jako tak jsem v konání dobra velké poslání neviděla. "Navíc bez zla a chaosu by nikdo nepoznal dobro," koukla jsem na něj. Kdyby všichni byli milí a hodní, jak by poznali, že jsou milí a hodní? "Ty? To musíš vědět sám. Ale co se smečky týče, měl by si být Chaosan. Vlčata většinou přebírají smečku po svých rodičích.” dodala jsem a podívala se kamsi do dálky.

<< Modrák přes Zaub

No, tady byla asi prozatím moje práce u konce. Teď už bylo jen na něm, jestli poslechne ten šeptavý hlásek v jeho hlavě. A kdyby to nakonec neudělal, vlastně by se nic zase tak hrozného nestalo, věci by jen zůstaly tak, jak byly teď. Ale lhala bych, kdybych řekla, že by mě to nezklamalo. Každopádně bych se pak musela do práce asi pustit sama. Nebo hledat někoho jiného, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych zvládla najít takového psychopata, který by zabíjel jen protože bych mu to řekla.
"Chaosu? To ti to nikdo neřekl? Sakra s kým ty ses vůbec doteď setkal?" podívala jsem se na něj lehce zamračeně. Tak on nevěděl nic o smečce v které byl jeho otec alfa? Myslela jsem, že byli ve smečce i schopní vlci. Tak očividně ne. "Je to taková trochu jiná smečka... společenstvo. Funguje to dost podobně jako všechny ostatní smečky, jen s s tím rozdílem, že alfy byly čtyři a nebyly logicky pár,... teď jsou ale jen dvě. Potom jsou bety, těch může být také víc než dvě, to jsem například já, Smanatha, Ayshi... dál nevím. My můžeme přijímat další členy, ale ne povyšovat. Máme jizvu, přezdívku, a v podstatě stejné pravomoce jako alfy, ale víš jak to je, někdo si je rovný, někdo rovnější," udělala jsem na chvíli pauzu, abych se zastavila na chvilku u vody. "Není žádné území, žádná pravidla, v Chaosu by měli být jen vlci, co chtějí dělat na ostrovech Chaos a v neposlední řadě by měli být co k čemu, takže žádní chcípáci," dořekla jsem a podávala se na něj. "Otázky?"

Sledovala jsem ten kolotoč emocí, co se Zeiranovi obtiskával v obličeji. A musela jsem samu sebe pochválit, jak dobrou práci jsem odvedla. Ale ještě nebylo nevyhráno, nemohla jsem stále počítat s tím, že by to udělal. Do hlavy jsem mu totiž neviděla a jak se zdálo, zase tak psychicky odolný nebyl. I kdyby nakonec všechno potvrdil nahlas, byla tu pořád velká šance, že kdyby na to mělo opravdu dojít, zbaběle by couvnul.
"Odpustit? Odpouštění je pro slabochy... odpustíš jednou a už navždy budeš pro ostatní ten, se kterým můžou vytřít podlahu a on jim nakonec všechno promine," nakrčila jsem nos. Tohle byla také shodou náhod pravda. Svět byl krutý a vlci byli svině, na nějaké odpouštění tu už nebylo místo.
"No, no, v klidu, Zeirane," mlaskla jsem na něj. "Jsi to nakonec ty, kdo má možnost se rozhodovat a kdo má navrch. Panikařit by měla akorát ona," snažila jsem se mu vnutit trochu sebevědomí. "Navíc tu teď přeci není, můžeš si to všechno promyslet, pročistit si hlavu," povídala jsem dál. Nechtěla jsem dovolit, aby v téhle situaci vybouchnul. Ale také jsem nechtěla, aby nad Samanthou a pomstou přemýšlel moc dlouho. Nakonec byl jeho vztek a sebelítost to, co drželo můj plán naživu.
"Zeptej se sám sebe, jestli si zaslouží, aby jí to takhle lehce prošlo," koukla jsem na něj a švihla ocasem. Potřebovala jsem, aby si na všechno nakonec odpověděl sám. Aby na všechno přišel sám. Aby to na konci tohohle všechno byla jeho slova, co ho povedou dál.

>> Tichá Zátoka přes Zaub

<< Zauberwald

"Někdo je prostě takový," řekla jsem nevinně, skoro až soucitně. Vlastně jsem ale vůbec soucit necítila, všechno totiž přesně šlo tak, jak jsem chtěla. Zeiran byl na matku naštvaný a pomalu ale jistě mi začínal věřit, takže zbavení Samanthy by nemusel být tak velký problém, jak se ze začátku zdálo. Zeiran byl totiž až moc lehce zmanipulovatelný, chudák, možná by mi ho i bylo líto, kdyby nebyl tak pitomě naivní.
"Někdo, jak už si říkal, prostě vidí moc. A to jak jí dosáhne už neřeší," pronesla jsem po chvíli. Tohle byla mimo jiné pravda. A náš rozhovor tím byl důkazem. "Byla ona na vás?" odpověděla jsem mu otázkou a nastražila směrem k němu uši. Vlastně jsem jí tu jeho pomstu přála i za ně, i když já jsem o své potomky přišla taky. Naštěstí ale nestihli vyrůst natolik, aby se mi mstili. Samantha holt měl smůlu, že její vlčata byla silnější než ta moje.
"Jde o to... co chceš aby pak udělala? Aby tě prosila o odpuštění? Aby se ti omluvila? Aby jsi měl už navždy klid?" zeptal jsem se opět. "To s tím prošením by mohlo být příjemné, takové hezké zadostiučinění. Ta omluva by nemusela být upřímná, navíc, co s omluvou?" rozváděla jsem své nápady dál. A však ten klid jsem záměrně nechala být, ten by mu dojít mohl, ale chtěla jsem, aby si spíš myslel, že na to přišel sám a ne že jsem ho k tomu navedla. Jen jestli byl dostatečně chytrý, aby se toho jeho mozek vůbec chytil.

Mírně jsem se uchechtla a hodila po Zeiranovi nic neříkající pohled. "Dělej jak myslíš," pousmála jsem se. Přece jen jsem už několikrát byla svědkem toho, jak se někomu vymkla magie z tlapek velice nebezpečným způsobem. Byla jen otázka štěstí, že se to většinou obrátilo hlavně proti ostatním a ne proti samotnému vlastníkovi magie. Ale tohle stejně vlčkovi nemělo cenu vysvětlovat, protože to byl zabedněný puberťák, který věděl všechno nejlíp. Přirozeně.
Sníh jsem ráda neměla, takže jsem se tak nadšená jako Zeiran nebyla. Ten sice nedával nahlas nic vědět, ale jako bych mu viděla do hlavy. Jak se tak koukal na ten sníh, který mu křupal pod tlapkami... ew. Akorát to studilo. Ale na druhou stranu bylo o něco méně špíny.
"Vážně? Znáš jí tak dobře... oh, já zapomněla, ona vás vlastně neopustila hned potom, co jste se narodili," natočila jsem hlavu na stranu a neodpustila si uchechtnutí. "Já jí neznám, ty jí neznáš, oba jsme jí dlouho neviděli. Je dost pravděpodobný, že byla s Angelem jen proto, že byl alfa. Chtěla si ho pojistit, tak měla vás... jenomže on potom chcípnul a k čemu jste jí byli vy? K ničemu," oblízla jsem si mezi slovy čumák. "A teď, když má volný prostor, si třeba udělala rodinu jinde, má vlčata které vážně chtěla a miluje je, zatímco vás odsoudila k smrti... a nebo udělala to samé jako předtím s Angelem a právě teď někde ve sněhu umírají tři vlčata," dodala jsem. Ten počet jsem si samozřejmě tipla, ale pro tu atmosféru příběhu jsem potřebovala detaily.

>> Modrák

<<Mokřady přes Common

"Už ti někdy někdo řekl, že nejsi úplně nejbystřejší?" zeptala jsem se ho a tázavě se na něj koukla. "Nejde tu o žádnou čest, ani v nejmenším, spíš o to, že nakonec stejně můžeš věřit jenom sobě... a nějaké magie, které ti daruje cizí starý vlk? To mi nepřipadá moc důvěryhodné," nakrčila jsem čumák a obezřetně obešla další podivně vypadající kus země. Tady to bylo vážně odporné.
"Proč bych tě musela hned mlátit?" uchechtla jsem se. Jak jsem už předtím řekla, fyzické souboje nebyly něco, v čem bych vynikala. Ale určitě bych tohohle vlčíka zvládla vydeptat pouhými slovy bez větších problémů. A všechno potřebné k tomu mi už sdělil. Ale zatím ne, zatím jsem ho chtěla mít blízko, jak už jednou řekl, byl to velký statný vlk, hodilo se mít vlastní stráž. Lepší přítel než nepřítel.
"Pravda, vlastně bys jí měl přijít poděkovat. Třeba si ale udělala nová vlčata s někým jiným a ty už jí stojí za její přítomnost? A nebo ne a všichni znovu zemřou? Co když ti zabila jedinou rodinu co ti zbyla? Přijde ti v pořádku, aby jí to prošlo jen tak? Není snad retardovaná, když tehdy otěhotněla, věděla do čeho šla," řekla jsem mu a olízla si čumák. Nejlepší by bylo, kdyby Samanthu rovnou oddělal. Kdo pak zbýval dál jako beta? Ayshi nebo jak se jmenovala? Ta by neměla být problém, té bych se mohla zvládnout zbavit sama. A pak bych zbyla na jedné nejvyšší pozici já a možná ještě jeden... dva vlci. Neměla jsem zase takový přehled.
Hezky jsem se tímhle způsobem mohla dostat na jednoho z nejvýše postavených vlků ve smečce a ani by to nezabralo tolik práce. Ještě by se mohla stát nehoda Usměvavé a nenápadně bych se mohla pokusit vetřít i na pozici alfy. Scar měl stejně nejbližší vztah se mnou, takže jsem měla k mému cíli celkem blízko. Ale sama bych to pravděpodobně nedokázala, proto jsem tu taky roztomile ťapala vedle mého nového společníka.

Common Forest

"Vy mladí vlci jste všichni tak nechutně zaměření jen na fyzické souboje, pche," odfrkla jsem si. "Náhodou výhra nebo cokoliv jiného, čeho dosáhneš vlastními silami je o dost lepší, než když jen mávneš tlapou a ono se to stane. Navíc se mi nelíbí, jak je magie nepředvídatelná," dodala jsem a švihla ocasem. Ale jaký otec takový syn, i Angel na každou blbost potřeboval magii. byla jsem si jistá, že kdyby mu je někdy někdo sebral, byl by naprosto nepoužitelný, možná, že už neuměl ani lovit.
"Vždyť jen ať mě najdou... alespoň se jeden z nás pobaví," uchechtla jsem se a přiblížila svou hlavu k té Zeiranovo. "Tedy většinou jsem ta, co se baví, já, heh..." mrkla jsem na něj ledovým okem. Sice jsem neměla velké svaly a ani plno magií, ale tak bezbranná jsem zase nebyla. Určitě jsem nebyla v ohrožení života, pokud jsem mohla hýbat nohami a cvakat zuby.
"Myslím, že to tak má hodně vlků," střihla jsem uchem. "Ne, vlastně vůbec... alespoň se pak nemusíš za nikým ohlížet a nic tě nikde nedrží," vysvětlovala jsem a šinula si to dál a dál. Moc jsem se tu nerozhlížela nebo se nezajímala o okolí, což se ukázalo jako chyba právě v moment, kdy mi noha zapadla do odporné brečky. "Hnus," nakrčila jsem čumák a tlapu vyndala. "No přece jí nějak ukaž, že udělala chybu, když se na vás vykašlala, ale ne mile, ona taky milá přece nebyla," koukla jsem na něj a trochu se uchechtla.

"Hm, nevím, nemám magie ráda," švihla jsem ocasem a lehce nakrčila čumák. Nikdy jsem s nimi moc kamarádka nebyla a zatím neviděla moc důvodů, proč to měnit. Ano, sice by mi to pomohlo v případných soubojích, ale těm já jsem se stejně vyhýbala. Nerada jsem riskovala svůj zdravý, hezký kožíšek, když to nebylo nevyhnutelné. "Tak to asi zjistíš, až bude potřeba," nadhodila jsem.
"To se nemůžeš být nikdy jistý..." podívala jsem se na něj vážně. Popravdě nebyla má přezdívka myšlena jen jako fyzické kousnutí. Za to, že jsem tu teď slovně Zeirana nemlátila, mohl pouze fakt, že to byl Angelův syn a navíc jsem nebyla v takové té dobré náladě. Ale dobře pro vlčka, na to, že měl krev alfy Chaosu se choval trochu jako bačkora.
"Mně také krystaly trochu září, ale náhodou je to občas i praktické," řekla jsem. Když byla velká tma, alespoň jsem dobře viděla na cestu. "Hm, havranů jsem pár viděla u Temného lesa," řekla jsem trochu zamyšleně, ale byla pravda, že jich tu nijak moc nebylo. "Jo, to fakt jo," uchechtla jsem se.
"No já nevím, taky jsem od rodičů odešla celkem brzo, sourozence jsem teda tím pádem opustila taky, vlastní vlčata nemám a neznám moc vlků, kteří by je měli... takže se neptáš zrovna tý pravý," oblízla jsme si čumák. "Ale bejt tebou jí to dám pěkně sežrat," šťouchla jsem do něj tlapou. Možná by se dal umluvit na tu temnější stranu... byla ho jako hodného vlka celkem škoda.

>>Mokřady

<< Small přes Kvetoucí louku

Lehce jsem pokrčila rameny tak, jak jen vlci mohli. "Já ovládám vodu, ale nikdy jsem jí nijak extra nepoužívala, takže těžko říct," opravila jsem vlčka. Stejně jsem v té kytce žádnou velkou výhodu neviděla. Miska šla udělat i třeba z kůry nebo vyhrabat díru a do ní nasát vodu z podzemí, takže by to ani nezabralo tolik energie než vodu tvořit... ale tohle jsem stejně nikdy neřešila, jelikož voda nebyla nikdy tak daleko, že bych si musela tvořit vlastní jezírko sama.
"Není to snad jasné?" podívala jsem lehce nechápavě, ale přesto pobaveně. To jsem si ale nechala pro sebe, takže to vypadalo, že jsem to myslela smrtelně vážně. "Ráda koušu," pronesla jsem naprosto automaticky a trochu naklonila hlavu na stranu. "Větve, kameny, srnky... vlčí vnitřnosti," pousmála jsem se mile. "Jo? A ta modrá je jako co? Spíš mi připomínáš sojku," ušklíbla jsem se na Zeirana. I když je dost možné, že ty znaky dostal až po té přezdívce. Při otázce jaký byl jeho otec jsem nezaváhala ani na vteřinu.
"Byl to arogantní blbeček, ale nakonec jsem ho měla stejně celkem ráda," koukla jsem po Zeiranovi a švihla ocasem. "A vykašlala se na vás hlavně Samantha, když Angel umřel," dodala jsem. Jo, Samanthu jsem neměla úplně v lásce. Sice jsem měla mateřský pud hodně podobný tomu jejímu - téměř žádný - ale asi bych je jen tak v zimě nenechala, když už bych si je upíchla.

Trochu jsem nakrčila čumák a velice nedůvěřivě si květinu přeměřila pohledem. "Jo, ale než to někam odneseš, většina se ti vylije. A nebo by v tom případě bylo lehčí k té vodě dojít," mlaskla jsem a koukla na vlka. Ta věc mi moc praktická nepřipadala. Byla moc malá na to, aby se z ní následně vlk dostatečně napil, ale přesto se musela nést na větší vzdálenosti dost blbě. A pokud by byl ten úkryt nebo místo, kam by byla potřeba tu vodu donést dost blízko na to, aby to obtížné nebylo, jaký smysl mělo brát s sebou tu vodu? Když sem vlk mohl pohodlně dojít?
"Azzip nebo Kousavá, Kousavá jsem hlavně tedy pro Chaosany," odpověděla jsem mu a trochu zvedla hlavu. "A ty, když už se ptáš?" střihla jsem uchem. Kam teď? Zůstávat tady u toho jezera se mi vážně nechtělo. "Nah, jen o Angelovi, kdysi jsme spolu byli ve smečce... a i tady na ostrovech vlastně," odpověděla jsem vlkovi a rozešla se kamsi přes louku. Ještě jsem neměla určený žádný cíl cesty, ale to nebylo zase tak podstatné.

>> Common Forest přes Kvetoucí louku

<< Common přes Louku

Narozdíl od mladého vlka, já k životu nechovala takovou chuť. Tam, kde on viděl zajímavé dobrodružství, já viděla hlavně problémy a případnou smrt. Například teď, když se v dálce ve vodě houpala podivná kytka. Trpělivě jsem si sedla ke břehu, když se Zeiran opět rozhodl riskovat svůj život. "Umřeš jako Angel... taky hloupě a brzo," pronesla jsem si spíš pro sebe a bez většího zájmu sledovala snažení mladého vlka.
Ale plaval dobře, měl celkem výdrž, to se mu muselo nechat. Na druhou stranu, kdo v jeho věku neměl? To jsme byli všichni mladí a plní energie. Olízla jsem si čumák a nakonec se vydala ještě o něco blíž k vodě, kde jsem několika doušky uhasila žízeň. Mezitím vlk doplaval až pro květinu a už si to s ní hrnul zpátky na souš.
Mezitím kus od nás začali vyřvávat další dva vlci. Nebo spíš jen ten jeden vlk. A povídal si s vodou? Eh. Když pak Zeiran vylezl na břeh, poodešla jsem kus od něj, abych nechytila spršku vody. "Nádhera, díky..." mlaskla jsem a pohlédla na květinu. Byla divná a neměl jsem nejmenší ponětí, co bych si s ní měla počít.

Poslouchala jsem, jak Malý Angel mluvil o svých rodičích. Očividně toho o nich nevěděl moc, což mi nepřišlo moc divné, jelikož ostatní také pravděpodobně nevěděli, že byl dřív Angel se mnou ve smečce a že asi čekal vlčata s Ashin a ta pak odešla... tohle jsem ale vlčeti zatím vyprávět nechtěla. Vůbec, co mi do toho bylo? Moje vlče to nebylo, ještě aby mi tak zbylo na krku.
"Á, takže jsi poznal Milost," uchechtla jsem se, když mluvil o vlkovi s mrtvou vlčicí. "Mysleli jsme, že bude po tobě," dodala jsem poté pobaveně. Možná měl tenhle puberťák nakonec tužší kořínek, než by jeden předpokládal.
Nakonec se odebral k vlkovi se stánkem a já si sedla opodál. Nechtěla jsem si teď nic kupovat, hlavně jsem tedy byla poslední dobou celkem na mizině. Když pak přišel zpátky, měl jakýsi přívěsek na krku. "Nádhera," řekla jsem nezaujatě. Nesmrdělo tu něco? Přivřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Nikde kolem nás nic nechcíplo, tak odkud se to bralo?
Z mých úvah mě pak vytrhla Zeiranova slova. "Jo, můžem," přikývla jsem se a vydala se za ním.

>> Small přes louku